ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

„Zaléváte?“

„Zalévám, zalévám.“

„No, je třeba vláhy. Dlouho nebylo deštíčku.“

„Ba, tak pravě… Země je žíznivá.“

A strážník nabral ze sudu vody do kropenky; sluneční paprsky zlomily se v oblouku vodních kapek v duhový vějíř.

„A vy, copak to robíte?“ tázal se souseda.

Krejčí Mecl stál nad hromadou prken, vyměřoval se soustředěnou tváří a rýsoval tesařskou tužkou.

„Ale, besídku budu stavět,“ odpověděl, „pro děti takové loubí. Dcera bude mít příští měsíc veselku. Ona pořád chtěla besídku, tak tady máš besídku. To víte, jinak to nejde.“

„Ale?“ zvolal strážník sladce, „tak slečna se bude vdávat? Tak máte radost?“

„Jest radost, jest také starost,“ odpověděl krejčí, vzav na sebe otcovskou tvářnost.

„Besídku…“ bručel strážník pro sebe, „já chtěl také stavět besídku, a teď nemohu. Ten kluk krejčovská by si myslil, že se po něm opičím… Dcera, povídá, bude se vdávat. Ale že se za Rakouska válela s důstojníky, to neříká… A ta starší měla zasvobodna děcko… Všecko je nám známo, pane krejčí… Besídkami nás neomámíte. Bude třeba oznámiti jeho zeti, jak pan Mecl držel svoje dcery… Vypínati se nad nás nebudete!“

Pak šel strážník do sklepa pro zednické nářadí, neboť hodlal tento den cementovati dvorek.

Na cestě potkal trafikantovou s hrnkem mléka.

„Paní,“ pravil, tajemně mrkaje, „udělala byste mi něco po vůli?“

„Co si přejete?“

„Ale dohromady nic… Postavte se na zahradu a křikněte: ,Rytmistr od šestého dělostřeleckého pluku!…‘ Nic více.“

„Proč bych křičela ,Rytmistr od šestého dělostřeleckého pluku‘? Tomu nerozumím…“

„Já vám to vysvětlím. Je to jen takový šprým.“

„No tohle…“ divila se trafikantka, „když já se stydím. To já bych, pane domácí, neudělala, protože mám takovou stydlivou povahu.“

„Vždyť to nic není… Tak zavolejte aspoň ,Ten maďarský nadporučík!‘ Uslyšíte, co Mecl na to řekne.“

„Já, pane domácí, nesmím křičet na lidi, protože by mi to muž nedovolil.“

„Ale já vám to dovoluji. Já jsem domácí.“

„Ačkoli jste domácí, nesmíte mě navádět k nezákonitostem.“

„Je dobře, paničko…“ bručel strážník zavile, „já už nic neříkám… Ovšem, já dobře vím, že jste postříkali schody nějakou barvou…“

2

„Řekl mi,“ vypravovala paní Syrová svému muži, „že popel mohu sypat na dvorku. Pravil, že beztoho není ještě všecko v pořádku a že pak popel odklidí sám. Řekla jsem mu na to, že to nic nedělá a že si bedničku s popelem mohu vždycky sama donésti k vozu popelářovu. On však odpověděl: ,Nikoli, jste slabá, pani Syrová, a musíte se šetřit. Netahejte se s popelem.‘“

„Je vidět,“ odpověděl úředník, „že je náš domácí ohleduplný muž. Za to ho chválím.“

„Ale neříká mi už ,milostpaní‘, nýbrž pouze ,paní Syrová‘. — ,Paní Syrová,‘ řekl, ,vy jste taková slabá a musíte se šetřit…‘“

„Že ti už neříká ,milostpaní‘? To je mně divné. Hm… Nepovídala jsi o něm něco?“

„Já? Bůh uchovej! Naopak… Trafikantová mně tuhle povídala, že strážník má v úřadě zaražený postup, protože žena je na něho žárlivá… A já na to…“

„Počkej,“ zarazil ji úředník, „jak jsi to řekla? Že má zaražený postup, protože je na něj žena žárlivá? Co to mluvíš za nesmysly? Postup v úřadě možno zaraziti jen na základě disciplinárního řízení… A disciplinární řízení zavádí se pro různé přestupky, například nedbalost ve službě, hrubé porušení úcty k představeným a podobně. Ovšem dbá se také na soukromý život státních zaměstnanců. Úředník, jako například já, musí si vésti slušně a býti po každé stránce vzorem svým spoluobčanům. Ale co se týče žárlivosti… o tom mně ničeho není známo… ovšem představení by zajisté kárali takovou žárlivost, která vede k veřejnému pohoršení. Ale ty, jak vidím, máš moc řečí. Co ty potřebuješ rozprávěti o tom, je-li domácí žárlivá?“

„Však já jsem také nic neříkala,“ hájila se manželka, „to trafikantka… Já jí na to řekla: ,Paní Krejzová, já o ničem nevím a já se o nikoho nestarám…‘ Ona na to, že se také o nic nestará, že to jenom slyšela…“

Úředník neodpovídal, ale počal se obírati svou sbírkou poštovních známek. Manželka uklidila nádobí a postavila na kávu.

„A jestlipak víš,“ počala po chvíli, „že toho hocha měli strážníkovi už zasvobodna.“

„Kdo ti tohle řekl?“ tázal se úředník s nevolí.

„Ona sama mi to povídala… Prý byl hoch již pět let starý, když se vzali.“

„Když ti to sama řekla, pak je to v pořádku,“ upokojil se úředník, „ty pak mlč a vař kávu. Každý má své svízele.“

3

Strážník dlouho přemýšlel o besídce svého souseda a posléze se rozhodl, že udělá stůl a lavici, které postaví do zahrady.

„Nic to není, takový stůl a lavice,“ uvažoval, „a přece je to něco. Ať krejčí vidí, co jsem si pořídil. Co je konečně taková besídka? Hloupost a nic jiného. Ale na lavici se posadíme, já, žena a všichni nájemníci a budeme besedovati. Ať vidí lidé, že rozmlouvám s nájemníky. Kde panuje v domě dobrá vůle, tam není třeba besídek…“

Vykonal, co si umínil. Sbil ze starých beden stůl a lavici, postavil je na zahradě a v hrdém očekávání podíval se přes plot, co řekne tomu soused. Tu však spatřil něco, co zarazilo mu dech.

Dcera krejčího Mecla ležela v houpací židli a houpala se vášnivě, úplně ponořená v sebe. Bylo vidět, že houpací židle žila v jejich představách jako symbol měšťanského blahobytu a vyšší společenské úrovně: a když krejčí pojal úmysl vystavěti si vilu, tehdy byla to zejména houpací židle, o které se v rodinných poradách rozhodlo, že musí býti, aby bylo viděti, že jsou lepší lidé.

Strážník ustrnul a hněvivost vstoupla mu do hlavy.

„Houpací židle…!“ šeptal s úžasem, „co jste si to zase na mě vymyslili? Vždyť je to posměch! Copak jste vy za noblesu? Á, ty krejčovino mizerná! Vy se tedy domníváte, že já bych si houpací židli nemohl dovolit? Houpací židle… Podívejme se! Jako bychom vás neznali. Ale já si schválnost líbit nedám… Netrpím takového vypínání… a jednou ti to spočítám…“

Ale oděl svou líc do rozšafného úsměvu a zavolal přes plot hlasem, v němž zněla sousedská dobrodušnost.

„Tak houpáte se, slečno, houpáte?“

„Houpám,“ odpověděla slečna nyvým hlasem.

„Tak se houpejte, houpejte,“ pokračoval strážník otcovským tónem. „Je příjemno se houpati, zdravého vzduchu užívati… jen se houpejte… mladým slečnám sluší se houpati…“

Tu přiblížila se strážníková, přinášejíc svačinu pro muže.

„Hleď, Anastazie,“ zašeptal strážník divoce, „oni si pořídili houpací židli.“

Strážníková pohlédla do sousedovy zahrady, zamávala rukama a zasipěla: „Houpací židli? No počkej…!“

A rozběhla se k hokynářce.

4

Vlahý soumrak sestoupil na předměstí. Sladká vůně kvetoucích stromů a vlhkých travin naplnila vzduch. Obecní lampář s vysokou tyčí přistupoval od svítilny k svítilně a zažíhal plynové lampy. V oknech spouštěli záclony. V ulicích zvonil výskot děcek a smích ženských. Ze sklepních bytů ozývaly se chrochtavé zvuky gramofonů. Jinoch s mandolínou shromáždil kolem sebe zástup výrostků. Nad židovským hřbitovem vyhoupl se ohromný měsíc, krvavý a tragický. Z komínů stoupal modravý dým k hvězdnatému nebi. Mužský hlas zazpíval z polí: „V zeleném háji, spolu sedají, spolu sedají a furt se furt se furt se hádají…“ Luční kobylky pronikavě cvrčely a noční pták zahoukal z háje u cihelny jako tovární siréna.

Strážník chodil po svých nájemnících a zval: „Přijďte po večeři poseděti si na zahrádce.“

Trafikant dojedl večeři, připjal si dřevěnou nohu a přišel se svou manželkou.

Pak dostavil se úředník s paní Syrovou.

Konečně připojil se k nim i pan učitel Šoltys s chotí.

„Tak jsme všichni pohromadě,“ liboval si strážník. „Vespolek tu sedíme ve svornosti jako jedna rodina… Já si připadám jako váš otec a vy jste dítky mně svěřené. Tak to mám rád… Někde se hádají nájemníci s domácím jako cikáni. To je ošklivé. Pěkně jeden druhému ustoupit — tak se to musí. A kdyby bylo nějaké nedorozumění mezi vámi, tehdy obraťte se na mne; já to spravím. Jen rovnou ke mně; já taky všecko rovnou. Řeči za zády nemám rád. Z řečí pocházejí různice.“

„Jest krásný večer,“ povzdechla strážníková snivě.

„Krásný večer,“ přisvědčila trafikantová.

„Dočkali jsme se líbezného počasí,“ pravil úředník roztouženě.

„A nad námi klene se nebes báň,“ řekl učitel Šoltys truchlivým hlasem, „a oko boží shlíží na nás… Až člověka pojímá závrať, pohlíži-li do závratných hlubin nebeských…“

Všichni se odmlčeli.

A pan učitel pokračoval: „Povážime-li, že paprsek světelný potřebuje statisíce let, než urazí svou dráhu od souhvězdí Síria až k nám, tehdy zachvějeme se nad svou nepatrností…“

Strážník uvažoval: „Patří mi pozemek v rozměru sto sedmdesáti sáhů. Zdali také obloha v rozměru sto sedmdesáti pěti sáhů, která se klene nad mým vlastnictvím, náleží mně?“ — Pak ale zavrhl tu myšlenku, uváživ, že z nebe žádného prospěchu není.

„Vy jste řekl, pane učiteli,“ promluvil, „že člověk zachvěje se nad svou nepatrností. Ano… Někdo je nepatrný, někdo není nepatrný. Já byl také nepatrný.

Když já si vzpomenu na svůj mladý čas… Táta zedník, dětí plná sednice. Dali mne vyučiti řezbářem; takové hloupé řemeslo, které nic nenese. Práci jsem nemohl dostat, a tak jsem se chytal, jak se to dalo. Dělal jsem na bagru a k partám jsem se dal najímat. Tak jsem to živobytí všelijak fackoval. Pak mně přišel vojenský čas. Na vojně jsem dobře chápal a držel jsem se v pořádku, pročež jsem postupoval. Bez trestu a bez jediné kaňky v konduitě jsem si vojnu odbyl a certifikát obdržel a na základě toho dostal místo u policie…“