ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zatím rytíř Belleville stále hrdinsky hájil své kryté stanovisko slovem i kordem.

Jeho lví odvaha dovedla vzdorovat celému zástupu ozbrojené moci.

A mnozí od něho dostali již dosti památek, s nimiž mohli odejít domů.

Chvílemi zahnal útočníky na útěk, ale zase se vrátil na své místo, aby ho neobklíčili se všech stran nebo aby zatím jiná četa neobsadila výklenek u vrat.

Ale na konec ho přece stihlo nebezpečí; na rozkaz Fabriciův otevřeli vrata zevnitř a náhle mu odzadu přehodili přes hlavu plášť.

Rytíř Belleville se arci nepoddá ani po takovém zákeřnickém odzbrojení.

Dýkou, již vytasil levicí, prořízl plášť a prostrčiv tím otvorem ruku bránil se jednou rukou proti útočníkům a mnoho uřezaných uší a potlučených žeber si odneslo památku z tohoto zápasu: až na konec kterýsi biřic mu na nohy hodil provaz a nedbaje jeho křiku ho strhl k zemi.

Ve vedlejším domě bylo hlavní sídlo generála kuruců; ale v tom nebylo toho času ani živé duše; všichni spěchali proti nepříteli.

Vítězný dav řval ve své mstivosti:

„Zavřete ho do Ketterhäuschenu! Do klece s ním!“

V tomto kritickém nebezpečí zavzněl od staré brány zvuk trubek; rozlila se zář pochodní, ozývá se těžký rachot vozů.

Korponay Jánoš se vrací!

Nestal se z něho Uriáš!

Kurucký kapitán rozprášil nepřítele na něho číhajícího; přivezl šťastně horskou úžinou od vrchního vůdce potravu a střelivo; a ke všemu se vrátil ještě dosti brzo, aby se dostal císařskému vojsku, které se po výbuchu prachárny pokusilo o útok, v bok se svým jízdectvem a svým nečekaným přepadem získal lví podíl na odražení útoku!

Malý kapitán se vracel s trojnásobným vítězstvím.

(Umí již více než tři první písmena z abecedy!)

Jeho vozy se střelným prachem a s pytly mouky hrčí po širokých ulicích.

„Tisíc láter!“ — zvolal Korponay, když na rohu u Pfannschmidtova domu spatřil před Thurzóvým domem veliký, hlučící zástup lidí; a část jich se právě vyvalila z vrat!

Jaké to zde prasectví?

Popohnal koně ostruhou a přiklusal se svými jezdci k nejhustšímu zástupu právě v tu chvíli, když počali vázati rytíři Bellevillovi ruce za zády.

„Hoj, vy bídní Racherové! Zatím co já hájím vaše město, vy mně útočíte na byt mé ženy! Já vám zde nesu potravu, střelný prach, a toto je dík za to? Co tam děláte s tím šlechticem?“

„To je ten Francouz!“ — křičeli občané.

„Cože? Rytíř Belleville! Můj kamarád! Pustíte ho hned! Co vám udělal?“

„Pomohl dívce z Ketterhäuschenu k útěku! Zanesl ji sem, do tohoto domu!“ — křičeli se všech stran.

„Dobře učinil! Byl za to hodný muž. I ta byla v mých službách! Jak jste se mohli opovážit, sebrat ji? A ještě pro ni učinit takovou rebelii! Když nepřítel je před hradbami, vy ještě ve městě útočíte na nás! Hned táhněte všichni domů, povídám, nebo pustím-li se do vás já, vstanete o soudném dni černí jako pendrek!“

Tato smírná slova se neminula s výsledkem. Ozbrojené občanstvo ustupovalo z náměstí v stejném poměru, jak přibývalo kuruckých husarů a za nimi nákladních vozů.

Korponay seskočil se sedla a stiskl ruku svému hrdinnému příteli, který byl nemálo potlučen.

„Ventre saint gris! Ces cancres des bourgeois! Co se s tebou stalo, příteli?“ — tázal se ho.

„Se mnou nic. Ale tys věru přišel včas. Již půl hodiny hájím tvá vrata. Tvou choť nahoře snad již docela oběsili.“

„Mou ženu? To pojď se mnou!“

A vzav milého druha pod paží, táhl ho kvapně s sebou.

Na cestě našli Bellevillův ztracený kord.

Korponay jej zvedl a podal rytíři.

„Jdeme k mé paní.“

No, to bude hezké setkání!

Doktor Kornides zatím tam nahoře vyčerpával všecku svou učenost, aby probudil spící paní k životu. — Ale ovšem bez výsledku.

A mnozí občané byli svědky jeho bezvýsledného snažení, když si odbyli domovní prohlídku. Později se k nim připojil i Fabricius.

Rychtář, když se jeho drabanti zmocnili rytíře Bellevilla, se spěšně vrátil do ložnice paní Korponayové, aby jí za jeho nepřítomnosti některý její spojenec nedal zprávu o tom, co se přihodilo.

Zatím se objevil i Vendelín s elektrickým strojem.

Utvořili řetěz lidí.

Doktor uchopil spící za ruku, za druhou ji vzal občan Platzinger a volnou ruku podal opět dalšímu.

Všichni se navzájem drželi za ruce.

Vendelín pak točil skleněným kolem.

Doktor se pravicí dotkl mosazného svodiče na tom pekelném stroji — a všichni vykřikli, neboť měli pocit, jako by je někdo byl udeřil holí do lokte.

Jen paní neotevřela úst.

„Musíme shromáždit ještě více elektřiny!“ — pravil učený všeumělec; a mladý Vendelín znovu pilně točil kolem, ale při tom šilhal očkem po spící víle, která si nemohla srovnat záhyby nočního oděvu, jež se jí při tomto pokuse rozhrnuly.

Ale dříve než mohl doktor po druhé otřásti údy sličné spící paní pomocí blesku, rozměněného na drobnou minci, vrazil do pokoje její choť, provázený rytířem Bellevillem.

Když spatřil tolik nepovolaných mužů u lůžka své choti a ženu samu bez hnutí ležící na poduškách, domníval se opravdu, že jeho ženu mučí.

K tomu doktor, elektrický stroj a onen točící jím katův pacholek!

Rozzuřil se nesmírně, odstrčil s cesty všecky a uchopiv Vendelína, který mu byl nejblíž po ruce, za chřtán, zařval:

„Co tu děláte? Potomci bestií!“

Doktor Kornides, poznav kapitána, se zvedl na svých berličkách, hlavu skrčil mezi ramena a slavnostním hlasem pravil:

„Moderujte se, pane kapitáne. Zde se produkuje physicum experimentum, s electramachinou contra soporem artemisialem.“

Korponay odstrčil doktora s cesty. Vendelína odhodil na elektrický stroj a vrhl se k lůžku; ruce dal spící pod hlavu a zvedl ji k sobě; líbal jí oči, rty a stále ji volal:

„Má Juliano! Má Juliško, má holubičko! Já jsem to! Probuď se!“

A ecce!

Šíje nebyla již ztrnulá; krásně se ohnula; oční víčka se otevřela, pěsti, jež křečovitě svíraly palce, se lehce otevřely; rty se jí usmály a šeptaly jednotlivá slova.

Ještě jeden takový experiment s manželskými polibky a omámení úplně mizí; spící se probouzí k vědomí; vidí, slyší a cítí, pak radostí hlasitě vykřikne a obě ruce ovine kolem krku lichotícího buditele — a vrací mu jeho lék, v dávkách ještě větších, a dodává k tomu:

„Můj drahoušku, mé zlato, má modlo, můj sladký, malý mužíčku.“

Doktor Kornides, vytáhnuv zpod pláště malý zápisník a dívaje se přes okuláry, zapsal si olůvkem tuto praxi:

„Contra soporem artemisialem: — oscula mariti. — Specificum. — Probatum est.“

„Pánové! Myslím, že jsme zde úplně zbyteční,“ — řekl rytíř Belleville.

„Sám si to též myslím,“ — řekl Fabricius. — „Místo páně kapitánovo je zde u jeho choti. Vaše, Vendelíne Alaudo, u Ketterhäuschenu, na stráži, pokud nebudete vystřídán; ostatních pak na jejich strážních věžích, doktorovo v jeho oficině, moje na radnici a rytíře Bellevilla ve vězení.“

Po tomto slově přerušil Korponay blažené objetí opětného shledání a kvapně prohlásil:

„Protestuji, pane rychtáři! Rytíř Belleville je voják. Občanský magistrát nemá práva soudit ho; jenom vojínovi může odevzdat svůj kord. Budu ho zde střežit a zodpovím za něho.“

„Pak je to vaše věc,“ řekl Fabricius, opanovav se dostatečně, aby žádným výrazem tváře neprozradil, co těmito slovy míní. — „My ostatní půjdeme a rytíř Belleville zůstane zde.“

I Belleville byl nucen smířit se s tímto vyřízením.

S kyselou tváří odevzdal Korponayovi kord.

„Ale cos vlastně provedl, čím ses provinil, kamaráde?“ tázal se ho kapitán, když ostatní odešli.

Rytíř Belleville se kradmo ohlédl po dámě, jež s rukama pod koleny sepjatýma a zahalená v bílé prostěradlo až po krk se na něho dívala s démonickou čtveračivostí.

„Čím jsem se provinil? Tím, že jsem nezamezil svému dědovi, aby se oženil s mou babičkou, neboť již můj otec chybil, že přišel na svět, a u mne je hotový hřích, že jsem z jejich příkladu nezmoudřel a že jsem opustil peklo, abych se tam po dlouhé oklice opět dostal.“

„Měl jsi nějaké milostné dobrodružství!“ — šeptal Korponay. — „Va, farceur! V tom jsi mistr!“

A lehce ho udeřil do zad.

„No, pojď, polib ruku mé paní; přej jí dobré jitro a pak jdi do mé sednice, lehni si na mou postel a pokojně se vyspi. Nebudu tě vyrušovat.“

„Děkuji.“

Belleville, sotva za sebou zavřel dveře, slyšel hlasitý výkřik radosti té čarovné víly.

A on má klidně spát! Vždyť prachárnu nevyhodil do povětří její manžel…

Toto postavení si věru vymyslil sám Belzebub, aby zatracence zvláště potrápil.