ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Co se dělo dále, vypravují již akta rozsáhlého procesu.

Velezrádný proces Juliany Ghéczy-Korponayové je nejvýznamnější psychologické studium.

Slabá, ztracená žena dovedla vzdorovat všem mocným v zemi, dovedla přelstít všecky znalce zákonů a své soudce.

Vymyslila si pohádku, román, a provedla jej s celou důsledností, takže nebylo možné přistihnout ji při žádném rozporu. A ani jediné slovo z toho nebylo pravdivé.

Obrátila skutečnost vzhůru nohama. Páni, jež jmenovala, neposlali po ní ty listy Rákóczymu; Rákóczy sám je poslal těm pánům.

Ale ona jim ty listy nikdy neodevzdala, takže jsou úplně nevinní.

Vedení a řízení celého spiknutí sváděla na Pelarga. Tomu tím nemohla uškodit: nemá ani otce, ani matky, ani ženy, ani dětí, ani domu, ani statku — ten může snésti celou tíhu obžaloby. Kdekoli v zemi vzniklo vzbouření, někdy i na více místech, vždy bylo jen dílem Pelargovým.

Celá její obrana je obdivuhodná.

Odůvodňuje velice krásně, proč ty listy schovávala — když byla romantickým líčením oznámila, jak se jí zcela bezděky dostaly do rukou. A také, proč je potom spálila. A když se jí ptali na obsah těch listů, vymlouvala se, že byly psány latinou a nadto tajným písmem.

Nebylo lidské moudrosti, která by byla s to ji splésti v jejích vývodech.

Zachovalo se několik jejích listů, jež psala svému choti z vězení; jsou plny něžnosti a klidného odříkání.

Když se soudcové marně namáhali výslechy a nemohli z ní vylákat žádné vyznání, přišel z Vídně přísný rozkaz, že ta tvrdošíjná žena má být vyslechnuta útrpným právem.

Index curiae a soudcové remonstrovali proti tomuto nařízení, odvolávajíce se na zákony, že šlechtic nesmí být mučen právem útrpným.

Vídeňská vláda převzala tedy sama spor od královské tabule a odevzdala jej do rukou delegovaného soudu.

Paní Korponayovou odvezli z Prešpurku do Rábu.

Bylo nařízeno, že má být užito mučení druhého stupně, nepřinese-li tortura stupně prvního žádný výsledek.

Paní Korponayové oznámili, že bude mučena.

Den před výslechem k ní poslali kata, aby jí ukázal mučidla a vysvětlil jí jejich účinek.

Jedním mučidlem byla palečnice, druhým trojí dřevěná koruna.

Juliana tiše poslouchala, co se bude díti s jejíma krásnýma, bílýma rukama, s krásným, hladkým jejím čelem. Snad i navěky bude tam patrná stopa této koruny? — Navěky? — Jen dokud kat netne mečem! Ať se tedy stane vše, co se díti má!

Té noci nedovedla zahmouřit oka. Její duševní muka jsou horší než tělesná bolest.

Dovede být silnou?

Ani dočkat se nemohla, kdy ji předvedou před soudce.

Když jí na ruce stáhli šrouby palečnic — na ty krásné, tak často líbané ruce! — vysmívala se soudcům, nedovedou-li nic víc. Je-li toto jejich řemeslo? A na jejich otázky neodpovídala již nic.

Pak užili mučení druhého stupně, o němž se kroniky zmiňují pod jménem „korunování trojím dřevem“.

Byla to tři na koncích k sobě spojená polínka, jež položili vyslýchanému na hlavu a pak pomalu stahovali šňůrou všecky tři konce dřev; dřevěná koruna se tím stále více zarývala do sevřené lebky.

Byla to muka pekelná.

A žena se po celé to mučení stále smála. Nechať se jí ptali cokoli, na vše odpovídala smíchem.

Rádi by z ní byli dostali aspoň to, byla-li v těch listech zmínka o Štěpánu Andrássym.

Smála se tomu.

Kat stáhl korunu ze tří dřev ještě více.

Klesla v mdlobách na zem.

Když ji vzkřísili a když nabyla opět vědomí, řekla soudcům, aby přinesli honem i ostatní mučidla, jež náleží k mučení třetího stupně. Chtěla si i toto rychle odbýt.

Zhrozili se této neslýchané zarputilosti. Duši tak nezlomnou, jako má tato žena, našli sotva i v tele mužově.

Odvedli ženu opět do vězení.

A pak nad ní vynesli rozsudek.

Již rozsudek sám je malé opus.

Nebylo možné usvědčit ji ze žádného provinění. Hříchem jejím bylo, že lhala, vypravovala vymyšlenou bajku, nechtěla vyznat pravdu o jiných.

Za to ji odsoudili na smrt.

Toho dne, když jí předčítali rozsudek, sepsaný v latině, o kteréž řeči tehdy obvykle tvrdila, že jí nerozumí, pozorovali její líce, zdali na něm nebude patrná změna, až uslyší slovo „capitis plexio“ — „stětí hlavy“.

Ale ani tehdy se neprozradila, ač latinsky uměla dobře. V jejím líci zůstal stále výsměch smíšený s obvyklou pokorou.

Tázali se jí, chce-li podat k trůnu žádost o milost.

Odpověděla:

„Ne.“

Pak ji již neodvedli do vězení, ale do cely odsouzenců na smrt.

Byla to přízemní světnička na radnici; z oken bylo vidět na náměstí.

Tesaři se ihned pustili do stavby popraviště.

Juliana se mohla dívat, jak upevňují trám k trámu, jak uprostřed postavují nízkou dubovou stolici a kolem ní sypají silnou vrstvu písku.

Ten písek vypije její krev!

Pobíhající pes jej přiběhl očichat. Tesařský dělník ho kopl do žeber a hrubě se smál:

„Psino! Nemůžeš se dočkat zítřka?“

Pak se na věži radnice ozval chraplavý zvon. Na ulici vznikl hluk; houf dětí a luzy běží s jekem za jezdcem, který klusem ujíždí ulicemi; jeho suchá, ošklivá herka za sebou vleče sbalenou koňskou kůži, již má přivázanou k ocasu. Hrst dlouhých vlasů vyčnívajících z kůže smýká se v blátě ulic. Odvážejí tělo popraveného s popraviště na hřbitov: k jeho trestu náleží i to, že jeho tělem zametou ulice!

Juliana se zachvěla po celém těle.

Zítra povlekou takto snad i ji!

V tu chvíli k ní přišel vznešený host: sám Jan Pálffy.

Choval se k ní vlídně: byl samá laskavost.

„Vidíš, ubohá ženo, kam jsi dospěla? Sbírala jsi zásluhy a jejich zatajením sama jsi se zničila. Přinesl jsem ti opis rozsudku, přeložený do maďarštiny, abys poznala, k čemu jsi odsouzena.“

„Vím to: na smrt. Vidím již, že mi zde chystají katafalk.“

„Na potupnou smrt, jejíž skvrnu na věčné časy nic nesmyje s tvých potomků. Místo abys opatřila svému synu hraběcí nebo baronskou korunu, sneslas na jeho hlavu potupu celé země, opovržení. Jediným slovem mohlas ho učiniti velikým, šťastným, zakladatelem skvělého panského rodu: ale tys raději zůstala věrna vinníkům, rušitelům míru, zemským škůdcům, lupičům, vrahům, paličům, než aby ses poddala svému korunovanému knížeti, své ubohé, utlačované vlasti a své osiřelé rodině. Lidského soudu se ti již dostalo, boží soud tě ještě očekává za to, že jsi byla matkou tak zlého srdce. Nechť se na onom světě octneš kdekoli, kletba tvého dítěte tě tam najde a nedá pokoje ani tvému spícímu popelu.“

Juliana byla otřesena těmito výčitkami.

„Co jiného bych mohla učinit?“

„I teď ještě bys mohla. I teď ještě mohla bys obrátit osud svůj a svého syna; králova milost tě vyvýší tak vysoko, jak hluboko tě uvrhl jeho hněv.“

Líce a celá postava Julianina prozrazovaly její duševní boj.

„A jsi dosud tak mladá, máš milujícího chotě. Dovedla bys ho opustit?“

Ach ovšem! Život je krásný!

„Nebude můj manžel pro mne pronásledován?“ — tázala se velmože.

„To ti říci nemohu. Ale jisté je, že za tvou tvrdošíjnost bude pykat celá tvá rodina. Ty brzo dokonáš: jediným seknutím palaše bude tvůj osud naplněn. Ale co bude s tvým dítětem? A tys je tolik milovala!“

„Kéž bych je raději nebyla milovala! Neseděla bych teď zde.“

„Miluj je až do konce a vysvobodíš se odtud.“

„Nevěřím již lidským slovům. Kdyby byli dodrželi ti, kdož jsou mocní, všecky své sliby, nebylo by se stalo to, co se přihodilo. Vždyť bylo vše dáno písemně, potvrzeno pečetí královou, a přece vše odebrali a řekli, že to není nic! Hledej si nové zásluhy! Proč jste mě tedy poslali, abych je hledala? Toto jsem našla.“

„Není pravda! Tys našla, co jsi hledala. Našla jsi celé spiknutí potají uchystané. Mělas je v rukou se všemi doklady. Ale tys je spálila! Poklady v ceně milionů hodilas na pospas ohni. A jsi v tom posud tak, jako Sibyla se svými knihami. I za to, co ti zbylo, můžeš žádati takovou cenu, jakou bys byla žádala za to, co jsi spálila. Oznam jenom jména spiklenců a dosáhneš cíle. Vezmeš-li však toto tajemství na onen svět, zanecháš svou vlast v plamenech; vznítí-li se, bude to duši vetší peklo než sama Gehena.“

Juliana byla při jeho posledních slovech dojata.

Vždyť i láska k vlasti má dva póly.

„Pošlete mi, excelencí, kněze mé víry. Potřebuji ve své veliké tísni duševní útěchy.“

Tato slova svědčila o obrácení.

Velmož odcházel se slibem, že panino přání vyplní.

Zanedlouho odsouzená poznala, kam až sahá velmožova dobrá vůle.

Sotva uplynula hodina od té doby, kdy ji opustil, a dveře se otevřely; místo kata však vešel žalářník; poklonil se jí uctivě třikrát a oznámil jí, že ji zavede do jiné, pohodlnější jizby.

Ta byla v prvním patře.

I odtud bylo vidět oknem na náměstí, ale hrozné divadlo se nevtíralo do očí tak bezprostředně.

Tento pokoj byl opatřen přepychovým nábytkem oněch dob; byl uchystán pro vznešené hosty, když přicházeli do Rábu.

Bylo zde krásné, pohodlné lůžko s nebesy, s hedvábnými poduškami, byla zde skleněná skříň, do níž bylo vidět, a v ní byly pergameny s pečetěmi na stuhách. Na stěně bylo veliké benátské zrcadlo v broušeném skleněném rámci.

Odsouzená žena se nemohla zdržet, aby se do toho zrcadla nepodívala. Div že se neptala, kdo že je ta krásná paní. Ona krvavá rýha, kterou jí zanechala mučednická koruna, nesluší jí právě špatně. Podobala se náčelence. A ty rozcuchané vlasy? Věru, nebyly dávno učesány, den po dni si je jenom nehty rvala v duševních mukách. Na stolečku pod zrcadlem byl hřeben ze slonoviny — jako by zde byl uchystán pro ni.

Byla žena: když viděla zrcadlo, nesnesla, aby si rozcuchané vlasy nerozpustila a aby se neučesala.

Jaký to krásný hedvábný vodopád!

Škoda, že jej katovy nůžky zničí.

Když si vlasy zapletla, rozhlédla se po pokoji.

Nebyl to žalář, nebyla to cela odsouzenců na smrt.

V koutě ťukají veliké stojací hodiny. Je to ženevské umělecké dílo, ukazující kromě hodin také měsíční čtvrti, východ slunce a roční doby. Jsou to hodiny pro ty, kdo mají žít ještě dlouho.

A jí ukážou tyto hodiny jenom východ jediného dne?

Její pozemský svět je rozdělen již jenom na čtvrthodiny.

Hledala, čím by zahnala nudu, čím by zkrátila chvíli.

Hodiny před smrtí jsou tak hrozně dlouhé!

Ve skříni se skleněnými dveřmi zapomněli klíček u dveří.

Možná, že jej tam nechali úmyslně.

Otevřela ji, podívala se do ní.

Byly zde složeny různé pergameny v závitkách; pečetě na stužkách visely dolů.

Vytáhla jich několik.

Byly to listiny významné.

Donační listiny — pro věrné maďarské pány.

Všecky pergameny byly ještě nové, bílé; na iniciálkách zářilo zlato; s podpisů nebylo setřeno posud ani posypátko.

Jen datum u všech scházelo.

A Juliana dobře znala všecky tyto pány, jejichž jména byla na pergameně psána zlatým písmem; mohla jen prstem hnouti a pozlátko by se změnilo v červeň krve.

Ti budou žíti; jejich sláva vzroste; jejich rodinný kmen se rozšíří v budoucích stoletích.

A ona by mohla tyto rodinné kmeny jednou rukou rázem vytrhnouti, jako když se ze země vytrhne hrst zralého lnu!

Složila je hezky a uložila opět všecky do skříně.

Když otevřela poslední pergamen, div že jej z rukou nepustila: kolena se jí třásla.

Nechtěla věřit svému zraku: domnívala se, že je to mámení: běžela s listinou k oknu.

Pergamen se jí třásl v rukou: ono jméno zlatým písmem napsané tančilo tu v řadách splývajících písmen:

„Gabriel Korponay!“

Toť donační listina jejího syna!

Není to klam smyslů: vždyť je to zde napsáno!

Není jiných Gabrielů Korponayů Garamseckých mimo jejího syna: — jemu tedy je darováno, o čem matka snila: krásné panství stropkovské: a nejen to: je zde vynechána ještě prázdná řádka, jež může být ještě vyplněna — důstojenstvím magnátským!

Snad je to jenom žert?

Není možná!

Je tu již podpis králův a kancléřův: jenom den zde ještě schází; vše ostatní je připraveno; i místo je již napsáno: „V Prešpurku, dne…“

Při uzavření sněmu budou tyto listiny prohlášeny.

Měla pocit, že sní.

A snad ona červená rýha tam na čele není ani stopou po mučení? Je to možná skutečně démantová náčelenka?

Počala si přečítati nalezenou listinu.

A to ji probudilo.

V královských donačních listinách bývají na věčnou památku uváděny zásluhy, jež odměněný nabyl ve službách trůnu.

A jako nesmrtelná zásluha malého, desítiletého Gabriela Korponaye bylo uvedeno, že měl matku, jež odhalila spiknutí ohrožující celou zemi a vydala podrobnosti této vzpoury v ruce trestající spravedlnosti.

Proto ji tedy přivedli do této komnaty! Aby našla tuto listinu!

Klesla do lenošky u stolu a ztrnule se dívala na rozprostřený list.

A zatím se Julianě opět zjevil ten temný stín, který jí našeptával, jak sladký je život, — i za cenu smrti jiných vykoupený!

Její duší táhly události a sny uplynulé doby.

Več doufala, proč trpěla?

Jaký zápas vedla, aby dosáhla vábného cíle: co všechno pro to obětovala?

A teď, kdy je toho cíle již tak blízka, že ho může dosáhnouti rukou, že si jej může posadit na hlavu: dá si tu ruku, tu hlavu raději useknouti!

Není to šílenství?

Kdyby místo vymyšlené báchorky řekla skutečnost, jakých zásluh by si tím opatřila, jak mocným by učinila svůj rod!

Venku se ozývá bouchání tesařských seker, robících popraviště.

A nebe je tak krásně jasné!

A ona má již zítra umřít!

Umřít potupnou smrtí, palašem katovým, před zraky množství zvědavého lidu.

Co má dělat?

Co má říci?

Vzpomínka na jeden výrok jí vzbouřila celou duši.

Když ji její starý otec pustil s těmi nebezpečnými listy z domu, řekl jí:

„Kdyby někdy měla v tvé duši vzniknout prokletá myšlenka, že zradíš naši věc, již ti svěřuji, v tom okamžiku, kdy taková myšlenka v tobě vzklíčí, zhasni Bůh život tvého synka!“

Kdyby se mela taková kletba vyplnit!

Nedovedla se zachránit z víru, do něhož byla její duše stržena.

Vracela a opět vracela listinu opatřenou pečetí do skříně a znova ji vytahovala, znova ji četla.

Procházela se po pokoji, hrozíc se sama sebe, když se podívala do zrcadla.

Tak přišel večer.

Ve dveřích opět zarachotil klíč. Jan Pálffy se vracel; přiváděl s sebou i duchovního.

Luteránský duchovní byl mladý muž; byl to jenom výpomocný duchovní; farář sám, rábský kněz, nemohl přijít pro jakési překážky. I on byl totiž uvězněn a obžalován z perduellie, z níž ho obvinili jeho nepřátelé; mladý theologus, který se zde náhle objevil, ho zastupoval.

Byl to mladík pokorné, zbožné tváře; jeho líce bylo bledé, tělo od mnohého učení hubené: jedno rameno měl vyšší než druhé — od mnohého psaní.

Juliana se zachvěla, když pohlédla vstupujícímu kaplanovi do tváře.

Byl to Pelargus.

Pelargus, na něhož sedm žup pořádalo štvanici a který zatím v řasnatém rouchu Martina Luthera přichází potěšit tuto ženu do vězení, ženu, jež vinu celého spiknutí shrnula na jeho hlavu!

Paní se chvěla po celém těle.

„Milost boží osviť tvou duši!“ — řekl mladík velebným hlasem.

Juliana nedovedla státi; klesla na kolena.

Přišel sem teď její soudce — či anděl strážce?

Pelargus měl v ruce modlitební knížku vázanou v černé desky. Velmož mu tuto knihu vzal a prohledal ji, není-li v ní ukryt lístek nebo není-li v ní připsaných poznámek. — Nenašel nic podezřelého a vrátil mu modlitební knihu.

Mladík pak knihu otevřel na jednom místě a podal ji tak otevřenou klečící ženě.

Sotva se podívala do knihy, klesla tváří na ni a počala hlasitě vzlykat.

Kniha byla otevřena u této kapitoly:

„Modlitba za nebeskou spásu zemřelého dítěte.“

Dítě umřelo! To byla poslední nitka, která ji poutala k světu. Teď i ta se přetrhla!

Pelargus přišel s nebezpečím svého života proto, aby jí to oznámil.

A matka raněná v srdci nesmí ani naříkat; nesmí ani říci: „Můj ubohý broučku! Můj ubohý sirotečku! Jak jsi si pospíšil! Jak veliký bol jsi mi způsobil!“ — Nesmí naříkat, aby neprozradila posla.

Může pečeť viset na pergamene! Může jméno jejího dítěte zářit zlatem! Když se jeho oci již nelesknou!

„Obrať se k Bohu, dcero má,“ — tiše promluvil Pelargus. — „Milosrdenství jeho uzdravuje všecky pozemské bolesti.“

Juliana si utřela slzy a pak si tiše, pro sebe, přečtla modlitbu za nebeskou spásu zemřelého dítěte.

Pak zavřela knihu a vrátila ji kaplanovi.

Ale Pelargus jí řekl, aby si ji nechala a hledala v ní útěchu.

Velmož byl přítomen proto, aby střežil a zaznamenal hovor duchovního a odsouzené.

Neměl mnoho, co by zapisoval.

„Smím poslati vzkaz svému dobrému muži po panu kaplanovi?“

„Můžete.“

„Prosím vás, pane kaplane, sejdete-li se s mým dobrým, jediným manželem, řeknete mu, že v mém srdci nikdo nikdy kromě něho nesídlil; čím jsem se proti němu prohřešila, za to mě moje duše dost potrestala.“

„Povím mu to.“

„A setkáte-li se s mým panem otcem…“

Velmož ji přerušil:

„S tím se pan kaplan nesetká, protože utekl, ucítiv nebezpečí, do Polska.“

Juliana si oddychla.

Otec se tedy zachránil.

Nepravý duchovní jí stiskl ruku a tento stisk jí pravil:

— Setkám se s ním. Vím, co mu mám říci.

„A svému malému synáčkovi nevzkážete nic?“ — tázal se velmož.

„Tomu vzkazuji…,“ — koktala žena, — „… že se zanedlouho shledáme, oba blahoslavení; a že se pak již nikdy nerozloučíme.“

Potom podal kaplan ženě poslední večeři Páně, již s sebou přinesl.

Pak se žena zvedla a obrátila se k velmožovi:

„Excelencí! Odevzdala jsem svůj osud do rukou božích. Má duše je připravena vrátit se k svému nebeskému Pánu. K pánům na zemi bydlícím nemám již co říci.“

Velmož s úžasem vykřikl:

„Ty tvrdošíjná, zatvrzelá ženo! Jdi tedy ve svou zkázu, když sis ji sama zvolila!“

Juliana oslovila ještě kaplana:

„Zítra ráno mě doprovodíte na mé poslední cestě.“

Dveře se za nimi zavřely. Osamotněla.

V její duši bylo již po boji. Když odešel i její milý syn, co ještě má na tomto světě, co by milovala?

Toužila již po smrti.

Chopila se modlitební knihy, ale nebyla s to modlit se z ní jinou modlitbu, než tu jedinou. Všecky ostatní modlitby neměly pro ni žádného významu.

Tak ji zastihlo jitro: bděla, modlila se.

Již po půlnoci obsadilo vojsko náměstí, utvořivši na něm čtverec; ostatní prostory byly obsazeny lidem.

Kat a jeho pomocníci zaujali místo na popravišti.

Vyhlédla z okna.

Viděla před sebou náměstí, popraviště.

Nehrozila se již ničeho!

Co je jí toto lešení? — Jakubův žebřík, který vede do nebe.

Co je jí vytažený, lesklý meč? — Klíč od nebes.

Čím jsou jí oni katovi pomocníci v zeleném kroji? — Andělé Páně, kteří ji urovnávají cestu.

Co onen černý vůz tam dole? — Ta kára s hrubou přikrývkou? — Toť Eliášův ohnivý vůz.

Smrt ztratila u ní již všecku svou hrůzu. Netouží již po východě slunce!

Hodiny mohou bíti její poslední čtvrt!

Čekala na ni.

Úřední smuteční průvod přicházel s temným vířením bubnů. Odsouzená byla obklopena halapartníky.

Její krásné, husté vlasy byly sčesány nahoru. Vyprosila si, aby jí je nestříhali, že si je sama učesá tak, aby nebyly na překážku.

Kráčí tak vesele, jako by byla královnou růží, již vedou k ověnčení růžemi; jednou rukou se opírá o Pelargovo rameno, druhou tiskne na prsa modlitební knížku.

Když dospěli ke schůdkům vedoucím na popraviště, zastavili se ještě jednou, aby župní notář přečetl přede vším lidem rozsudek.

Po přečtení rozsudku uchopil předseda soudu — podžupan rábské župy — Julianu za ruku a učinil poslední pokus:

„Nešťastnice! Vzpamatuj se a vyznej čistou pravdu. Milost tě očekává!“

Juliana mu vytrhla ruku.

„Neztrácejme času. — Pospíchám. — Můj synáček již čeká!“

A aniž se o koho opírala, vyběhla rychle po schodech nahoru a pozdravivši vlídně kata, sedla si na nízkou dubovou stolici, jež byla pro ni uchystána, a modlitební knihu odevzdala kaplanovi.

Kat ustříhal se sněhobílé šíje drobné kučery, ony malé, zlaté kadeře, jež by překážely jeho umění. Pelargus je sebral a schoval je do modlitební knížky.

Na náměstí počaly vířit všecky bubny, žena zašeptala:

„Synáčku můj! Již jdu!“ — něco se zablesklo v jasném slunečním paprsku — a již byla tam, kam toužila.

*

A všecka tajemství hrozného spiknutí vzala s sebou.

Sto velikých pánů, deset tisíc zemanů a celá země byla zbavena pronásledování.

*

Zpráva o smrti jejího syna nebyla pravdivá.

Vymyslil si ji jenom Pelargus, aby zachránil zbožňovanou paní v těžké zkoušce posledních hodin před pádem. Věděl, že zůstane silnou, odhodlanou umřít, bude-li jí přinesena zpráva o smrti jejího syna.

Slíbil, přísahou se zavázal, že očistí jméno této ženy, bude-li třeba, i její krví.

Z malého Gabriela Korponaye se stal veliký muž, veliký duší i důstojenstvím; byl hlavou proslavené rodiny.

Syna Štěpána Andrássyho však, otcova miláčka, zahubila za krátký čas záhadná nemoc, proti níž na tomto světě léku neroste.

Po této druhé ráně byl tento veliký, historicky proslulý muž pro svět úplně ztracen.

Tu jeho podivuhodnou nebožku přenesli ve skleněné rakvi do hrobky podhradního kostela.

Po celé století byla cílem poutí zbožného lidu; její památka se udržuje na rtech lidu.

Teprve v prvních desítiletích tohoto století se pověsti lidu dostaly také do hradu.

Členové rodiny vyhledali mrtvolu vzbuzující podiv v kryptě vesnického kostela a s velikou slávou ji přenesli opět do hradu Krásné Horky; šest mužských členů Andrássyovy rodiny a příbuzných neslo na ramenou její rakev na bývalé místo; — do malé, tiché světničky, v níž Žofie Andrássyová-Serédyová kdysi říkala malému synáčkovi do pera psaní k otci, jemuž hrozilo nebezpečí.

Spí zde teď dále věčný spánek jako zřejmý symbol vzkříšení.

A ta druhá žena žije dodnes na ukrytých dveřích v levočských baštách…

Vypravoval jsem, co kroniky zaznamenaly o obou ženách a o jejich světě; připojil jsem k tomu, co viděla má vlastní duše; zabýval jsem se jimi s velikou láskou — a skoro mě bolí, když musím říci, že příběhu je konec.