ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Není pochybnosti, že Jana Korponaye přivedlo domů to, co Julianina podezřívavá mysl tak rychle uhodla.

Přimět ji, aby zachovala v tajnosti všechno to, co věděla, bylo možné jenom tak, že se k ní vrátil manžel, který je jediný oprávněný strážce a ochránce ženin, a aby ji více nepustil z rukou.

Tuto úlohu uložili Korponayovi opravdu spiklenci.

Byli zavázáni přísahou, že pro zamýšlený úkol půjdou všude, kam budou posláni, třebas i do pekla.

A toto poslání se velice podobalo peklu.

Charakter tak přísný a hrdý jako Korponayův musil býti zlomen, musil se vpravit do návratu, prosit o milost, smekat před drobnými potentáty, a když se setkal se starými kamarády, mluvit s nimi o počasí a o chroustech.

A pak sedat denně u stolu se ženou, kterou nenáviděl více než labance, a každého dne píti z kalichu, z něhož pil již jiný!

Musil žertovat, laškovat a mluvit o blaženosti s touto ženou, jejíž památku by nejraději byl vyrval ze své duše.

Musil na čele nésti jizvu po ráně, již od ní dostal, a ta ještě nebyla nejhorší skvrnou na jeho čele, již mu způsobila!

A líbat ruku, která ho urazila — tu ruku, která otevřela levočské brány nepřátelům, tu ruku, která přijala hříšnou odměnu za svou zradu!

A líbati ta nevěrná, falešná, krásná ústa, aby nezradila jejich tajemství!

A chránit život muži, který ho potupil, aby ho jeho choť nezradila: musí bdíti nad životem Andrássyovým, jehož smrti by si měl spíše přáti, protože je to vyvolený vrchní vojevůdce!

A teď nemůže již ani tuto ženu od sebe odstrčit, protože podle uherského zákona nemůže manžel proti nevěrné manželce vésti žádné stížnosti, když ji jednou k sobě přijal zpět!

Korponay činil, co mu bylo uloženo.

Zpráva o Rákóczyově obrácení byl planý hluk úmyslně od spiklenců rozšiřovaný. Tím zakrývali své tajné spády, tím zaslepovali královy přívržence. A planý hluk se velmi dobře povedl; snad více nežli měli v úmyslu.

Všichni věřili, že Rákóczy skutečně slíbil králi věrnost a že se vrátí domů, aby převzal zase své statky.

Drobní kuručtí nespokojenci a křiklouni odhazovali červené čáky a čepice se supími péry pod postele, narazili si beranice a houfně pospíchali do Prešpurku, aby se neopozdili, když je rozdávána milost.

I sama Juliana uvěřila této pověsti. Této i jiné: že manžel je s ní teď šťasten.

Užívá všech znalostí ženského srdce, aby manžela oblažila.

Dala si od dědečka přivézti syna, na ožďánský zámek, a celý den si s ním pohrává.

Snad i Korponay uvěřil této druhé pohádce, že žena, když líbá, nemyslí na nic jiného než na hubičku.

Šťastnou idylu nevyrušovalo tedy nic jiného než prosaické starosti.

Korponayův statek byl dosud zabaven a odvolání sekvestrace se stále opožďovalo.

Proto také jeho důchody byly velmi skrovné.

Juliana se několikrát zmínila, že by bylo dobře, jíti do Prešpurku, promluvit s Pálffym a s Illésházym; ale Korponay se nemohl odhodlat, aby zaklepal na dveře velkých pánů.

„Zaklepám tedy já. Dovol, abych k nim šla já.“

Korponay odpověděl:

„Jdi; zůstanu doma — vařit chlapci kaši.“

Více než to, jaký výsledek bude mít její cesta do Prešpurku, těšila Julianu mužova důvěra, to, že ji pustí samotnou.

Ale nebyla to důvěra.

Byl tu ještě někdo, kdo na ni dohlížel.

Pelargus!

Z toho, co tento jinoch v posledních letech vykonal v Horních Uhrách, byla by bohatá hrdinská báseň. My však se spokojíme s tím, co je ve spojení s Julianinou historií.

Podle soudních spisů měl Pelargus devět set lidí, s nimiž dovedl po celém kraji udržovat řádný statum in státu, stát ve státě. Občas se náhle objevili a naplnili hořejší župy hrůzou. Když hladověli, rabovali, ale nikdy nic jiného než potraviny.

Když Juliana odjela do Prešpurku, Pelargus a jeho druhové jí byli všude na stopě.

V Prešpurku bylo již takové množství cizinců, hostí zavítavších sem s prosbami, že Juliana mohla v hostinci dostat světničku teprve po dlouhém prošení; kočár byla nucena poslat domů, protože stáj pro koně vůbec nebylo lze opatřit.

A pak trvalo tři dni, než se jí podařilo dostat se k audienci u Jana Pálffyho.

Zdá se, že již zapomněli na její jméno.

Přece však se k němu dostala, i když s velikými potížemi, a excelencpán ji také poznal, třebaže ji neuvítal příliš okázale. Juliana mu přednesla, proč sem přišla; aby statky jejího manžela byly zbaveny sekvestrace; velmož ji ujistil, aby se pan Korponay jen tiše choval, že i jeho záležitost bude vyřízena, až na něho dojde.

Paní Korponayová chtěla využitkovat této příležitosti, když se již dostala tak daleko, a zmínila se i o jiné záležitosti: o donacích, přislíbených jejímu synu.

„Ano, ovšem, milá paní,“ — odpověděl Pálffy vyhýbavě. — „Ale to půjde teď těžce. Jaký právní titul máte na tento nárok?“

Již to zapomněli!

„Levočskou kapitulaci!“ — odpověděla dáma a vyhledala z příruční tobolky dotyčnou listinu.

„Tak! Vím, vím. — Ale za to jste již jednou dostala tisíc dukátů.“

Julianě se vrhla krev do hlavy.

„Vaše excelence nejlépe ví,“ — odvětila trpce, — „že těchto tisíc dukátů mi dal Wratislaw na to, abych stůj co stůj předešla kancléřova kurýra, který nesl vaší excelenci odvolací dekret. A tento úkol jsem také vykonala.“

„Pravdu máte. Ale tuto vaši zásluhu nemohu kancléřovi přednésti; naopak, byl bych se své strany nucen zapřít, že o tom něco vím. O tom tedy již nemluvte. Ta levočská historie je dnes již tak nepatrná věc, že nikdo ji se země nezvedne. Dnes se již ani neví, čím byla Levoča. Válka je u konce. Kurucové houfně přicházejí k našim dveřím, osvědčit svou věrnost, a ve velikém chóru loyality bude vaše žádost překřičena, takže jí nikdo ani neuslyší.“

Při těchto slovech se v ženině srdci probudil jakýsi spící zloduch. Musil to být zloduch, nikdo jiný, neboť dobrý duch by jí byl toto slovo nediktoval:

„Mějte se na pozoru, excelencpánové, neboť může přijít ještě také jiný svět!“

Litovala těchto slov ihned, sotva je pronesla, a ráda by je byla vzala zpět, kdyby byla mohla.

Byla to slova proklatá!

Zemský korouhevní pán k ní při těchto slovech náhle přistoupil; oči mu jiskřily hněvem, a uchopiv ženu za ruku, vykřikl jí do očí:

„Co o tom víš? Ty ženo?“

Až dosud jí vykal — teď: „ty ženo!“

Juliana zbledla.

Cítila, že ta ruka držící její ruku je pouto, ten, kdo k ní mluví, vyšetřující inkvisitor — a ona sama — — zajatec.

Musila sebrat všecku svou duchapřítomnost, aby ruku vysvobodila z toho železného pouta.

Bylo to možné jenom jedním způsobem:

Odpovědět na hněvivou otázku důvěrným úsměvem.

„Ano, něco vím.“

„Mluv.“

„Ohó, excelencí! To se nedává zadarmo. Právě teď jsem měla čest poznat, že sliby velkých pánů a sliby nemocných mají stejnou cenu. Ráčil jste na minulé mé služby odpovědět, že ,není třeba pláště po dešti‘. — — Chcete-li, excelencí, ode mne službu novou, povězte mi dříve, jak ji oceňujete?“

„Můžeš si přáti, co chceš.“

„Především si tedy přeji, abyste — protože nejsem ani dcera, ani mladší sestra vaší excelence — přestal mi tykat a dával mi titul, který mi patří.“

„Máte pravdu. Račte se posadit zde na divaně, milostivá paní vrchní strážmistrová.“

Juliana se posadila a sebrala všechen svůj um dohromady.

„Že je vám něco známo o nějaké veliké věci, tušil jsem hned, jak jste vstoupila,“ — řekl Jan Pálffy. — „Zdržovala jste se od uzavření míru u svého otce, a víme dobře, že starý Zikmund Ghéczy je hlavou jakéhosi nového spiknutí, jež Rákóczyovi chystají.“

„Ne! Ne! Můj otec neví o ničem!“ — vykřikla Juliana bezděky se uleknuvši, a těmito slovy se zapletla do sítí ještě hlouběji.

„Že o ničem nevi?“ — pospíšil si Pálffy. — „Tím jste se chytila. Kdo tedy je ten, kdo o všem ví?“

Julianu neopustila duchapřítomnost.

„Já sama vím o všem,“ — odvětila klidně.

„Máte písemné důkazy o tom? Máte v rukou nějaké listy?“

Juliana mohla z velmožova exaltovaného pohledu pochopit svou situaci. Odpoví-li mu teď na tuto otázku: „nemám“, odvedou ji odtud přímo do vězení.

Odpověděla mu:

„Ano, mám.“

„Kde jsou?“

„Jen zvolna, excelencpane. Dříve bych ráda věděla, jaká bude má odměna, když učiním taková důležitá odhalení?“

„Dobře. Vydáte-li mi korespondenci takové vysoké ceny, zavazuji se vám svým šlechtickým slovem, — ba, přejete-li si toho, opatřím i předchozí královo schválení v tom smyslu, že si můžete podle své vůle vybrat z panství pánů, jejichž dopisy, usvědčující je z takové zrady, mi odevzdáte; je-li při tom Károlyi, můžete si vzít Erdőd; je-li Eszterházy, Galathu; je-li Štěpán Andrássy, Krásnou Horku, a svému synu odnesete titul hraběcí. — Bude toho dosti?“

Juliana se tázala se stísněnou hrudí:

„A kdybych vám ty listy nevydala?“

Při tom si hrála s perem, jež jí padlo do rukou.

„To potom se ti, milá dceruško, přihodí, že ti dám useknout nejdříve pravou ruku a pak hlavu. Dostalo se ti odpovědi na obě otázky. Podle toho můžeš i ty odpovědět na mou otázku, kde jsou ty dopisy.“

„Nenosím je s sebou.“

„Možná. Kde jsou tedy ukryty?“

Bylo třeba vymyslit si novou lež, aby získala času a výmluvy.

„Nemohu u sebe chovat spisy tak nebezpečné, abych jimi nepřivedla do neštěstí svého manžela nebo otce; ale poslala jsem je dobrému příteli, aby je střežil.“

„Kdo je tím vaším dobrým přítelem?“

„Generál Viard, v Kežmarku.“

„Císařský generál! — A proč jste poslala jemu ty dopisy?“

„Abych je mohla jednou sama odevzdat jeho veličenstvu a nabyla tím zásluhy při udělování královské milosti. Pusťte mě do Kežmarku, excelencí, abych mohla přinést psaní zaslaná generálovi.“

„Ale kdepak! Ty z Prešpurku nikam nevyjedeš! — Máš pero v ruce; zde je papír a inkoust; napiš ihned Viardovi list, aby ti ta psaní poslal; pošlu s ním pro ně spolehlivou štafetu. Za tři dni budou tvá psaní zde. Do té doby zůstaneš hezky ve svém hostinci.“

Juliana napsala Viardovi psaní. Zapečetili je a odevzdali kurýrovi.

„Na shledanou!“ — řekl Jan Pálffy ženě. — „Odtud se teď vrátíte domů buď s hraběcí korunou nebo bez hlavy.“

Juliana vrávorala ze síně.

Získala tři dni času!