ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zikmund Ghéczy z Garamsegu byl onen muž, který byl pověstný tím, že se nebojí nikoho na světě.

Musil být při každé revoluci a při každém spiknutí, jež v Uhrách vypukly od časů Gabriela Bethlena.

Po porážce spiknutí zriňsko-nádasdyovského se díval z dutého stromu, jak Wolfgang Kobb, císařský velitel, dal jeho soudruha Kašpara Köröskényiho s devatenácti jinými spiklenci nabodat na koly — kdyby ho byli přistihli, byl by mezi nimi býval dvacátý prvý.

Řekl na to jenom: „Hlemýždí krev!“

Sotva vyvázl z jednoho nebezpečí, spěchal do druhého: nahoru k starému Tökölyovi, do hradu Oravy; zde byl po celou dobu obležení, a když se zmocnili hradu, on to byl, jenž unesl mladého Emericha Tökölya podzemními sklepeními a po neschůdných skalních stěnách ho zachránil před pronásledovateli.

Pak se přidal k spiklencům sedmihradským, nosil jejich poselství k Portě, kolísaje stále mezi dvěma palaši, který z nich je ostřejší, zda tureckého sultána či Michala Apafiho. A oba se ho dotkly jen okrajem; vždy před nimi uskočil. Nedbal o to stejně, jako se člověk nestará o kočár, který by ho mohl přejet, kdyby byl včas neuskočil. Že na branách všech měst jsou přibity rozsudky několika hrdelních soudů, jako prešovského a košického, jimiž byl odsouzen k ztrátě hlavy, nikterak mu nekazilo spánek; vždyť při každé koupi musí býti dva!

Jednou v noci se ho již zmocnili, na útěku, v domě Ondřeje Fügedy Nagya a vlekli ho před prešpurský soud i s jeho hostitelem. Jeden z obou tam musí nechat hlavu. Jeho hlava byla přetížena těžkými žalobami, Fügedy však je obviněn pouze z toho, že mu poskytl přístřeší.

Fügedy měl veliké dominium a mnoho peněz i klenotů, on však jenom hospodářský dvorec a měděný důl, což se nedalo rozdělit mezi soudce; proto srazili hlavu Fügedymu a jeho propustili.

Ale ani tato záměna ho nevyléčila z jeho smělosti.

Nemohl-li jíti proti císaři, pustil se na kněze. Poštval lid proti varadinskému biskupovi Jiřímu Váradyovi, který bral protestantům chrámy, a dal v Turé biskupa takřka utlouci.

Tím na sebe obrátil hněv všeho kněžstva a jezovitského řádu.

Tu teprve byl ve svém živlu!

Zatím co se císařští vůdcové rvali s Kendem a se Szuhayem za Šajavou, vzbouřil luteránské Slováky v Oravě a s těmi se vrhl na hrad Oravu, zmocnil se ho rychle a odtud řídil své pirátské řádění. Hradu Oravy se ovšem zanedlouho zmocnili opět císařští, ale pan Zikmund se hezky zachránil z hradu, převlečen do šatů zabitého mušketýra od Pálffyova pluku, a vysmál se šibenici, na níž dal generál Sporck oběsit místo něho chudáka rychtáře Kašpara Piku.

Koho on se zmocnil, toho také neželel poslat vybranou smrtí s tohoto světa; zajaté jezovity dal smýkat v kopřivách a v trní, jejich obnažená těla bičovat karabáči, na bosé nohy dal je okovat a na jejich zádech tabák krájet (jak si o tom katolické řády o šoproňském sněmovním zasedání stěžovaly). Když mu to někteří druhové vyčítali, odpověděl jim: „A co, když někde za živa stahují kozu, aby měla křehčí maso? — A koza spíše zasluhuje šetrnosti než labanci!“

To on podnikl s Danielem Absolonem (tehdy to ještě byl jeho dobrý přítel) výlet do Varšavy a zde takřka před očima rakouského vyslance uzavřel spojenectví s Francií; toto spojenectví mělo také ovoce ve vzbouření Emericha Tökölyho. Pan Zikmund se bil i v tomto vzbouření. Několikrát se řadami nepřátel protloukl svými silnými pěstmi nebo prosekal šavlí, neboť nikdy nechtěl uvěřit, že kurucové ztratili bitvu; to však nebylo u něho nebezpečím: byla to jenom zábava. A byl-li poraněn, bylo mu to jenom puštění žilou, jímž je každý rozumný člověk při každé aequinokci povinován diaetetice.

Že u Zenty ztrávil celou noc leže mezi mrtvolami, to počítal mezi své nejsladší spánky, a když se pak po západu měsíce vyškrabal z řad mrtvol a přeplaval Tisu, při čemž kule nepřátelských hlídek padaly kolem něho do vody: to mu bylo jen malým lázeňským sportem.

Pověstného kazatele Štěpána Józsu, mocného kuruckého vůdce, jejž labanci zajali a v Košici věznili, vysvobodil smělou lstí z vězení a pak spolu s tímto vůdcem lidu přepadal hornická města a v těch ukořistil císařským hromady stříbra a zlata a ve vozech kořist odvezl.

Za krátký čas potom se Štěpán Józsa stal zrádcem; přestoupil se svými věrnými ke královským; Zikmunda Ghéczyho však ani to nezmátlo; pustil se se zbytkem svých přívrženců za nevěrným přítelem, a dohoniv ho u Tállye, napadl ho, jeho vojsko rozehnal, jeho samého zabil a stříbrné i zlaté poklady někde ukryl, aby o nich nikdo nevěděl. Pro svou osobu nevydal peněz více než kterýkoli nádeník; k tajnému pokladu sahal jen tehdy, když potřeboval k účelům válečným.

Když se Emerich Tököly sešel v Somlyó s Michalem Telekym k přátelské hostině, jejímž účelem bylo smíření těchto dvou maďarských vůdců (— Tököly totiž vrátil dceři Michala Telekyho zásnubní prsten —), oba velcí páni se na sebe dívali velmi podezřívavě a netroufali si sáhnouti k vínu postavenému na stůl; stříbrné korbele byly zapoceny; oba se domnívali, že víno je otráveno; jediný Zikmund Ghéczy měl „srdce prasečí“: chopil se jednoho korbele a vyprázdnil jej na dobré přátelství. Tímto smělým činem byl led mezi oběma pány prolomen.

Ještě více však osvědčil Zikmund Ghéczy svou nebojácnou povahu, nelekající se ani viditelných, ani neviditelných bytostí, když za veliké vojny vypukl ve východní zemi mor: lidé padali jako mouchy na podzim. Sám pan Ampringen, proslulý vladař, se sebral a zmizel ze země, jako by nikdy ani žádné proklamace nebyl vydal; tehdy učinil si Zikmund Ghéczy ten žert, že se svými kuruci táhl z města do města, z nichž se labancové náhle před vypuknuvším morem odstěhovali, a nebál se lehnout si do postele, z níž den předtím labancký vůdce sestoupil dolů do pekel.

Jak velice však měl srdce silné a že se nebojí nikoho na světě, dokázal nejlépe v interregnu mezi dvěma válkami: mezi Tökölyovou a Rákóczyovou dobou.

Tehdy byl již padesátník a v tomto věku se rozhodl, že se ožení.

To je již skutečně nejvyšší odvaha.

Toto odvážné podniknutí asi také Zikmunda Ghéczyho porazilo. Jisto aspoň je, že v rodokmenu rodiny Ghéczyovy z Garamsegu není v závorkách po jménu Zikmund I. — jako je u všech ostatních jmen zvykem — jméno jeho manželky; teprve pod ním je napsáno, že jeho dcerou byla Juliana, choť Jana Korponaye.

Nelze ani zvědět, kam se poděla ona žena, jež asi byla Julianinou matkou. Zavraždili ji? Zmizela? Nezbylo po ní ani stopy.

Zato se ví, že Juliana byla vychovávána od svého dětství v domě Davida Absolona společně s jeho dcerou; otec ji při nebezpečném, dobrodružném způsobu svého života nemohl míti při sobě; u Absolonových pak se jí dostávalo velmi dobrého vychování; bydliliť na hradě Munkáči, proslulém knížecí nádherou; hlava rodiny byl tajemníkem a důvěrníkem Tökölyovým a nejhorlivějším stoupencem Heleny Zriňské — dokud ji nezradil.

Po zradě hradu Munkáče a Heleny Zriňské si Zikmund Ghéczy přivezl dceru od Absolonových domů, přisahaje jim věčnou, smrtelnou zášť a pomstu a zapřev všecko přátelství, jež mezi nimi posud bylo.

Doma v Gemeru se sličná panna, jíž bylo již šestnáct let, poznala s kapitánem sousedního hradu Muráně, Janem Korponayem, který se do ní zamiloval a požádal o její ruku.

Zikmund Ghéczy položil prosebníku podmínku, aby přešel na Rákóczyovu stranu.

Že Jan Korponay opustil císařský prapor a přešel ke knížeti, vysvětlují beze slov nebezpečně krásné Julianiny oči. Z labanckého vůdce se stal kuruc — pro koketní pohled hezké dívky.

Zikmund Ghéczy byl tehdy již bližší sedmdesátce než šedesátce. Byl to hezký, silný stařec, s hustými, dlouhými, bílými vlasy, s dlouhými, hustými, vlnícími se vousy, jež se leskly stříbrem.

Bezbožní kurucové, jimž nic nebylo svato, mu mezi sebou říkávali „starý pámbíček“. I jemu se tento název líbil a s velikou spokojeností si všemi desíti prsty hladil své dlouhé vousy a zúmyslně se v katolickém kostele stavěl u oltáře, aby vynikla veliká podoba jeho smrtelné hlavy s obrazem, v němž uctívají symbol Stvořitele.

Ale s Bohem není dobře žertovati!

Tři léta před levočskou katastrofou se starému kuruckému vůdci přihodilo, že jednoho červencového odpoledne, když vezl stracenským údolím měď na lití děl, určenou do Košic, přepadla ho po cestě bouře, nejdříve s lijavcem, pak s kroupami — a páně Zikmundovo klení závodilo s oběma. A právě když nejpilněji uděloval instrukce hřmícímu hromu, kam že má uhodit, sjel blesk přímo do vozu, v němž seděl sám pan Zikmund; slyšel pouze onen praskot, který předchází úder hromu a který vypadá jako by tisíc prken rázem praskalo v samé třísky. Štěstí ještě, že vůz byl naplněn měděnými pruty; blesk se po nich roztříštil; jeho jen plamen spražil; měl přes ramena přehozený kacagáň z tygří kožišiny a blesk nemiluje kočičí srst. Přes to však sotva že ho přivedli k vědomí a jeho tělo od pravého ramene až k patě zčernalo jako púchovské sukno. — Od tohoto bleskového úderu se povaha starého pána velice změnila.

Dříve býval hlučný, svárlivý; teď se stal tichý a podezřivý, nikomu nevěřil, dovedl být pochybovačný a slídivý, ač dříve byl prudký, nerozvážný a upřímný, a byly doby, kdy neohrožený muž býval překvapen zbabělostí.

Bývalo to, když se blížila bouře.

Cítíval ji vždy předem. V takovou chvíli ho vždycky zvláštním způsobem píchalo v rameni, jež bylo postiženo bleskem. Nebylo pak možno mluvit s ním o věcech lidských. Neměl ani tolik vůle, aby pokáral dítě něčím se provinivší. A když uslyšel hřmění, zeslábl mu náhle hlas jako kapounovi, jeho tvář nabyla výrazu malomyslnosti a neschopnosti: nedovedl nic více, než báti se blesku.

Tehdy ještě věřili, že blesk je jakási kapesní bambitka Jupiterova. Učený svět stejně s Aristotelem považoval blesk za nebeský vzduch, který se třením mračen vznítí. Franklin se tehdy ještě nenarodil.

Jediným strachem páně Zikmundovým byl tedy „Hněv boží“.

Byl však také člověk učený: studoval hornictví a chemii; ve svém dobšinském dole vyráběl i stříbřec a rtuť vedle mědi a obchodoval jimi daleko za hranicemi. Takový učenec ví, jak se smrtelník může chránit před nadpozemskými mocemi.

Již tehdy vystudovali sympathie a antipathie blesku. Znali elementy, jež blesk nemá rád.

Zikmund Ghéczy si sestavil celé stratagéma, aby se ochránil před obávaným Hněvem božím.

Uprostřed jedné komnaty měl kulatý stůl z lignum sanctum, jehož vrchní deska byla polita pryskyřicí; na něm stála klec lidské výše ze skleněných tabulek, jež byly mezi sebou spojeny pečetním voskem; nahoře pak byla zastřena hedvábným stínítkem, upevněným na kostice.

Zikmund Ghéczy sotva uviděl zablesknutí nebo zaslechl hukot bouře, ihned zanechal vší práce, diškursu, sladkého spaní, zahalil se do pláště z černých kočičích kožišin a posadil se do klece.

Na tomto „ostrově“ vyčkával vždy, až bouře přejde.

Mohli mu hrozit ohněm nebo železem, nebál se ničeho než Pána Boha.

A byla to skutečně žertovná postava: Jupiter, který se bojí blesku!

Ale tento strach byl u něho přece jen vážnou chorobou. Věděl dobře, jak přemáhá jeho čivy, a nenáviděl a obával se sám sebe, neboť v tom jediném byl tak pokořen. Byl člověk živý jenom v zimě, kdy v našem podnebí nejsou bouře; v létě byl mrtvola. Věděl dobře, že po dni svatého Jiří se nemůže chopit šavle; neboť sotva že by jednou zahřmělo, odhodil by ji; ani na koně se nemůže posadit, protože osudný blesk mu tenkrát srazil s pat i ostruhy.

A přece, spočívala-li kdy tíha celého světa na jeho ramenech, bylo to teď.

Bývalo tak i dříve; jenže až posud byl to svět přímo stojící; bylo snadné zvednouti jej; ale teď se tento svět řítil!

Byli, kdož věřili, že ještě není všemu konec. Že lze znova vše počíti.

Arciotcem a poradnou duší nesmiřitelných byl Zikmund Ghéczy.

Jeho dům stál sám na dně hlubokého údolí, ukryt v průseku gemerských hor, který byl úplně vzdálen ode všech vojenských silnic, ukrytý za vrchy starých násypů z dolů a hustými, jako věž vysokými sosnami, odkud vede tolik děr a jam do chodeb v starých dolech, že by se v nich mohla schovat celá brigáda; jeho domov sloužil za útulek uprchlíkům všeho druhu; sousední Dobšina byla také obsazena labanci, kteří vysílali po lesních stezkách stále, ve dne v noci, hlídky — a proto měl starý Zikmund Ghéczy také příležitost, zůstati stále ve styku s rozprchlými kuruci. Na něho docházely pokyny od vůdců bloudících v cizině a ty sděloval s věrnými zde ukrytými, jichž byl plný les, hory, propasti.

K této úloze se hodil pouze on.

Kdyby se jen nebál tohoto jediného: blesku!

Sem domů přišla Juliana: bílá paní, jež vydala Levoču císaři.

Když Juliana cestovala hornatým krajem hornouherským, mohla z pozdravů lidí vycítit lidovou náladu.

S počátku volají na vsích na projíždějící kočár jenom pobožné „pozdrav Pánbůh“ a odpověď zní „dej to Pánbůh!“ (u kalvínů) — „pochválen“ — „na věky“ (na místech katolických), ale když se cesta zatáčí do lesů, tam již Polovci vtipkují a k „dej Pánbůh“ přidají na sličnou paní „mně vám!“ a jinde si bručí do zubů: „pochválena buď — sličná žena“.

Ještě výše v horách následují horalé, nikoli však ti hodní, kteří zdaleka smekají klobouk před cestujícím panstvem a volají „Pán Bůh dej!“ — nýbrž nezdravící, kteří se zpod širokého klobouku pichlavě dívají na cizince a neprozradí, že umějí mluvit; domy jsou zde stavěny tak, že zahrada a vinoucí se rostliny je úplně zakrývají pohledu; kostely jsou ukryty v údolích, a silnice vedoucí vesnicí je tak zanedbaná, že osa vozu je při jízdě velmi ohrožena.

Nevlídný, nepříjemný pocit naplňuje hruď, když se taková pohněvaná ves zavírá za zády cestujícího, a co pak následuje, je domov ještě smutnější. Ves napolo zpustošená, již buď nepřítel anebo přítel ve válce spálil a vyplenil. Samé příbytky lidí ožebračených. Otrhaný lid, který vybíhal na silnici a zastavuje cestujícímu cestu, na vůz se tlačí, připíná, s pláčem, s úpěním, s vyhrůžkami i nadávkami prosí o pomoc; houf polonahých dětí a otrhaných žen běží půl míle za kočárem jako hladoví vlci, jen aby dostaly několik haléřů.

Ještě výše v horách přichází cestující do vesnice úplně zpustošené, kterou již dávno vypálili a do které se od těch dob nikdo nevrátil. Zříceniny domů jsou porostlé mechem, z oken věže zbavené střechy vyrůstá a dolů se vine ostruží; prázdnými okny jakési větší, jednopatrové budovy je vidět oblohu; náves je zarostlá bodláčím a šťovíkem; na břevnu u studně při cestě je napíchnutá lidská lebka; pažení u studně vyloženo kostmi: uprostřed cesty je převrácená kamenná rakev, jíž se vozy vyhýbají napravo i nalevo jako ostrovu. S okna sakristie vykukuje liščí rodina; té nyní náleží patronát; — houf ječících krkavců a vran se vznáší nad celou obcí — těm náleží allodium.

Jméno té vesnice není již nikde zaznamenáno.

Bujné býlí, jež počíná uprostřed návsi, se rozšiřuje za vsí podél zbahnělého potoka do polí, tvoříc na svahu háj rostlin dosahující lidské výše, jehož temně zelené listí prozrazuje, že nablízku jsou železné doly.

Byla to poslední ves: — místo opuštěné, jež leželo mezi širým světem a Julianiným rodným místem.

Julianin otec nebyl z oné větve Ghéczyovy rodiny, jež měla ve svém držení rodinný statek Garamseg. Těmto se dostaly jenom dobšinské doly. Jiný Zikmund Ghéczy, bratranec tohoto, byl rovněž Rákóczyovým plukovníkem; ale brzy se vrátil do služeb královských; přes to však měl dosti často příležitost, býti zaměňován se svým strýcem, s panem Zikmundem, a nejednou se octl ve vězení prešpurské věže místo svého příbuzného, pokud nevyšla najevo osudná zmýlená v osobě; pan Zikmund pak seděl doma ve své díře v takové jistotě, že by ho odtud nedostali, ani kdyby na něho poslali celé vojsko.

Od zpustošené vesnice počínajíc stávají se horské srázy stále strmějšími a nabývají trychtýřového tvaru, až se údolí náhle uzavírá příkrou skalní stěnou, jejíž nepřístupné svahy jsou porostlé vysokými jednotlivými jedlemi, upínajícími se kořeny rozvětvenými jako pavučina ve skulinky úskalí.

Lidský rozum by nedovedl vystavět skvostnějšího opevnění. Toť nedobytná hradba, jež uzavírá celý kraj.

U paty této skály, ve stejné výši s cestou, zeje přírodou vytvořená brána, sotva širší, než aby jí projel vůz; to je ona pověstná stracenská skalní brána.

Není hlubší než brána průchodního domu; údolí za ní se prostírající, hledíme-li do ní, je jakoby krajinkou sepjatou rámem.

A toto údolí je stracenská úžina.

S obou stran se zvedají do výše strmé skalní stěny; nahoře mezi nimi je vidět úzký proužek nebe; když se po nebi ženou mračna, zdá se divákovi, když se dívá nahoru, že se skalní stěna pohybuje.

V údolí hučí bystřina, hned černá, hned zelená, hned načervenalá, podle toho, po jakých skalinách proudí, podmílajíc hluboko skalní stěny, takže někde úplně zmizí ve skalách a jinde se opět s bubláním objevuje. Točitá skalní chodba se v malebné kráse stále mění jako vznešená cykloráma.

Když si padesát lidí pevně umíní, že stracenskou branou nesmí projít celá armáda, dovedou její pochod skutečně zamezit a slibu svému dostát.

Když Juliana jela touto branou, na níž se křížila dvě křížem položená namalovaná kladiva, znak to hutníků, viděla, že s obou stran brány se ukázaly hlavy mužů ležících v trávě, jejichž tváří však nebylo vidět pro široký okraj klobouků; zdálo se, že jsou to strážci brány. Když viděli, že v kočáře sedí pouze žena, ztratili se opět v trávě.

Za branou však se ke kočáru připojila postava v kožichu, jež — soudě podle čepice — mohla být lomařem, jenomže puška vykukující zpod kožichu nenáleží k nástrojům havířským. Muž se rukou držel kozlíku a dlouhými kroky kráčel podle kočáru; při tom se pustil s kočím do hovoru, odkud jdou a kam jedou, až náhle při zatáčce zmizel mezi skalinami; za krátkou chvíli viděla Juliana tuto postavu spěchat nahoře na skále: kdož ví, jak se tam dostala?

Tento kraj byl její smutný domov.

Nikdy zde ráda nebydlila; podobalť se tento kraj žaláři utvořenému přírodou, v němž velká část lidí bydlí pod zemí, v dolech.

Všude, na všech stranách, je vidět na zkoušku vrtané otvory do skal, u pat vykácených lesů se zvedají kopce hluchého kamení, potoky jsou zde modré od skalice, červené od rezi a černé od trusek; jsou tu pralesy, v jejichž tajné a mrtvé opuštěnosti žije medvěd a kanec, a což to věčné tlučení v hamrech, jež zaznívá z hlubokého údolí, dělnický, prostý lid se svou hrubou výřečností, a celý ten stísněný kraj, v němž po obědě nastává již večer, kde letní ovoce uzrává teprve pozdě na podzim; vše jí zde bylo tak nepříjemné!

A snad ještě něco jiného. Vzpomínky na dětská léta. A pak ono záhadné osiření, o němž nesměla promluvit, noci ztrávené ve strachu, kdy očekávali příchod biřiců, kteří přijdou pochytat spiklence a prohledají i pokoje žen…

Neměla jediné příjemné vzpomínky, jež by ji lákala k otcovskému domu — byly to vzpomínky vesměs smutné.

Jenom její dítě ji sem vábilo.

Musila být připravena i na to, že její otec, až se mu ukáže, v první zlosti uchopí pistoli a zastřelí ji, nebo ani nevyčká, až vstoupí do domu, a sotva pozná její kočár, počne na ni s prahu otcovského domu střílet.

Byl tak horkokrevný, že všechno bylo lze očekávat.

A v duchu uznala, že si toho zaslouží, neboť skutečně přivedla na jeho hlavu velikou potupu.

Ale když si žena někdy umíní, že chce viděti toho, koho miluje, pak nedbá žádného nebezpečí: přešla by i přes most z břitev! A což teprve, je-li tento někdo vlastní dítě!

Byla s to nevidět je, dokud mu sháněla onen zlatý kočár; nyní však, když se všecky naděje rozplynuly, vrátil se jí odpíraný cit tím prudčeji v srdce.

Neučinila z něho velikého pána, neučinila z něho milostpána: zůstal malým človíčkem; malým človíčkem k zulíbání.

Chtěla ho spatřit, ať se stane cokoli.

Vzpomněla si, že přichází teď navštívit svého malého syna a že mu nepřináší žádného dárku; ani si na to nevzpomněla. A přece: jak pověstné jsou košické medové koláče! — Tehdy neměla takové myšlenky!

A přece jenom — přijít s prázdnýma rukama není hezké.

Když kočár ujížděl po skalní cestě, vzpomněla si, že na některém slunečním horském svahu, když byla ještě dítětem, často našla protěž. Snad i teď tam bude? — Roztrhá si ovšem šaty, poleze-li na skálu; ale přece to učinila: vylezla na známou skalní stráň a našla protěž; právě kvetla.

Ztratila tím hodně času.

Kočí, který zatím musil čekat na silnici, ji upozorňoval na mračna kupící se na nebi; bude dobře pospíšit si; blíží se bouře — ať jich nezastihne na cestě!

Řekla mu, aby jenom jel po silnici napřed; než kočár objede celé údolí, vrátí se ona po známé horské stezce pěšky domů.

Svázala do kytice květy, jejichž lístky i kalíšky byly jako stříbrné, a propustivši kočár napřed, sama se delší dobu ubírala podél potoka a přešedši jej po lávce bez zábradlí pustila se přes louku porostlou bujnými rostlinami; sukně si při tom musila zatknouti za pás, aby se neurousala.

Že tato krásná procházka zde přes kvetoucí luh může být i její cestou poslední, tušila, ale nemyslila na to.

Uvažovala jenom o tom, aby již viděla své robátko.

Tlakem zvedajících se mračen se vzduch v uzavřeném údolí stal žhavý jako v tavírně.

V takovou dobu si děti jistě hrají venku v zahradě, na vojáky nebo na honěnou; tam nejspíše malého synka svého uvidí.

Za loukou následoval hustý les třistaletých buků; nebyl ani obehnán plotem; k němu přiléhala oplocená zámecká zahrada, jíž protékal potok: zde byla voda křišťálově čistá, plná čtveračivých pstruhů; teprve doleji tekla do prádelen, jež byly ukryty lesem.

Zahrada byla pravidelně posázena ovocnými stromy a křovím; byla zde i révová loubí, na nichž však hrozny nikdy neuzrály.

Na stromech nebylo ani jediného kousku ovoce: první májový mráz i zde všecko zničil; tím více zde bylo housenek; visely na stromech na dlouhých pavučinách.

Juliana si vzpomněla, jak často ji tyto proklaté chlupaté housenky popálily na krku.

V zahradě neslyšela žádného dětského hluku.

Ovšem: není zde žádného ovoce: po čem by zde dítě toužilo?

Stanula na zahradní cestě zarostlé kopřivami a naslouchala.

Náhle zaslechla jakýsi smutný zpěv, jako by dětský hlas zpíval pohřební píseň.

Zpěv přicházel z jednoho koutku v zahradě.

Razila si cestu křovím tím směrem a skutečně tam našla svého synáčka, ale úplně samotného.

Jak jí srdce zabušilo! Kdo by řekl, že cizí pěst nedovede udeřit tolik, jako to srdce tam zvnitřku!

Co se to stalo z jejího dítěte za ten čas, co je neviděla! Jak se změnilo!

Kam se poděla růžová jablíčka s tváří, ona smějící se, žvatlavá, líbající ústa, ty zářící oči?

Teď je dítě tak bledé, že má tvář téměř průhlednou; žíly na spáncích zmodraly, rty seschly; a ty oči vždy tak zářivé, jež se vždy smály v plném obličeji, jsou teď vybouleny a vyjeveny, jako by se byly silně zvětšily.

Jsou vyjeveny, i když vidí vlastní matku, po tak dlouhém čase! Tento pohled neprozrazuje ani radost, ani překvapení, jenom údiv; a dítě neskočilo se země, aby jí běželo vstříc, ba neustává ani v tichém svém zpěvu a ve hře.

Jaká je to hra?

V koutě plaňky a zahradní stěny si dítě z pestrých kamenů a škvárů vybudovalo kryptu, kapli s věžičkou; bylo to dílo skutečně pěkné; ale jaký to smutný nápad! Napodobení rodinné hrobky!

V tomto dítěti se jeví stavitelské nadání.

Ale proč vystavěl právě hrobku?

„Co tu děláš, drahý synáčku?“ — zeptala se Juliana zaraženě.

„Dělám pohřeb.“

„Pohřeb? Copak s tím si hraješ?“

„S čím bych si hrál? Děti jsou zlé, hlomozí, perou se. Já je nechci. Moji bourci se teď zakuklují. Na ty se dívám. Kdybych se mohl i já tak zakuklit! Když některý z nich umře, udělám mu rakev a zanesu ho sem do hrobky.“

Již celá řada malých rakviček je uložena v hrobečku, rakviček pestře pomalovaných, jež dítě vyřezalo ze šindele.

„Jaká to smutná zábava?“ — zděsila se Juliana, léhajíc si k dítěti na zem do bedrníku.

„Ach, mamičko, zde je všecko tak smutné.“

Juliana přivinula dítě k sobě a zlíbala jeho bledé líčko; chlapec se dal líbat, ale neopětoval ani políbení, ani objetí.

„Copak mne nemáš rád?“ — tázala se Juliana dychtivým, roztouženým hlasem.

„Nemám.“

„Nemáš? Ty mne nemáš rád?“

„Nikdo tě nemá rád.“

„Proč ne?“

„Protože ani ty nikoho nemiluješ.“

„Kdo ti to řekl? Řekl ti to dědeček?“

„Nikdo mi to nepovídal. Vím to sám. Mne milují moji bourci. Lezou mně na prsty, když je krmím. Milují mě vlaštovky. Přicházejí mně zpívat k oknu. Má mne rád můj pes Cicke. Lehne si mi u nohou a neopustí mě, ani když ho volají k jídlu. Já vím, kdo mě má rád!“

Julianiny oči se zalily slzami.

„Jak mně můžes říci, že já tě nemiluji? Můj jedináčku! Proto, že jsem tak dlouho byla vzdálena? Vždyť jenom pro tebe jsem sjela celý svět!“

„A cos mně přinesla?“ — zeptal se hošík s pohledem padesátiletého filosofického egoisty.

To je věru chytlavá otázka. Cos tedy přinesla svému malému synovi? Z cizích krajin? Kde je dáreček? Ten „zlatý vůz“? — Uletěly s ním můry — smrtihlavi!

Juliana sundala s ňader kytičku stříbrné protěže a podala ji chlapci.

„Hm!“ — řekl hošík, prohlížeje mudrcky zkušebným pohledem dar, jako znalci zkoumávají cenu klenotu: pravý či nepravý? — Pak tiše přikývl.

„Děkuju pěkně. To se mně sem právě hezky hodí do hrobky, za věnec mým malým nebožtíkům.“

A zastrčil kytici protěže do průčelí své malé stavbičky.

Juliana zoufale spínala ruce.

„Synáčku drahý! Andílku můj! Proč si hraješ se smrtí? Nebojíš se jí?“

„Ne, mamičko. Já se nebojím ničeho. Vidíš: když jsi mě od sebe poslala, ustrojilas mě za děvčátko a řeklas, že jdeme na maškarádu. Ó, to bylo špatné! Kdybys to byla viděla! Div že jsme nezmrzli a hlady nezhynuli. I vlci nás pronásledovali. Pak jsem dlouho ležel v posteli. Jak často jsem v noci po tobě volal, když mě strašili! Viděl jsem hrozné věci! Ale tys nepřicházela! Pak jsem se upokojil. Říkají, že jsem umřel. Dali mi již dělat i malou rakvičku. Uvidíš ji, je tam v předsíni. Vždyť to není tak zlé! Když jsem byl mrtev, nezdálo se mně nic zlého. Ani nevím, proč mě budili? Hleď, mé krásné vlasy: zůstaly tam na onom světě!“ —

To byla bodnutí dýkou, jež probodávala tuto pyšnou, vysoko toužící duši, byla to žihadla, jež se zarážela do srdce, plného lsti a vypočítavosti. Má heraldika korunu o tolika stupních, aby se jimi nahradily ty zlaté vlasy, jež zmizely s hlavy dítěte? Postačily by všechen lesk a všechno bohatství světa na omluvu jediné zanedbané noci u lůžka nemocného dítěte?

Juliana plakala, ležíc na zemi, a bila se rukama do čela.

Dítě jí v pláči nepomáhalo.

Opatrně zastavilo těžkým kamenem vchod do své miniaturní hrobky, aby se do ní nemohli dostat brouci hrobaříci, a pak, opřevši si chytře hlavu o dlaň, napomínalo matku touto moudrou úvahou:

„Já se smrti nebojím, mamičko, ale ty se jí bojíš. Říkám ti už napřed: dej si na sebe pozor! Dědeček povídal, že tě zabije hned, jak tě uvidí.“

„Tak ať mě tedy vidí!“ — tiše odpověděla Juliana a vstala.

Malý mudrc ji zatáhl za sukni a zadržel ji.

„Počkej ještě. Nepospíchej. Tamhle se blíží mrak. Blýská se. Počkej, až zahřmí. Pak se nebudeš muset bát dědečka. Bude se bát on sám. Schová se do skleněné klece. A já se tomu směji! Já se nebojím ani blesků, ani bouře. Celou noc bych se na ně díval. On však se bojí. Počkej tedy do té doby. Pak tě tam sám zavedu.“

A jako ten, kdo je po moudré radě přesvědčen, že také jeho ochrana je v tomto případě mocná, zatoužil po matčině objetí a vzal ji kolem krku — z protekce.