ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Doktorova hospodyně spala jako zabitá v lenošce. Doktora pak se paní Korponayová nemusila pranic obávat. Ten nevyleze z postele, dokud bude slyšet rachot pušek. Spíše si přikrývku ještě stáhne přes uši.

Především rozdělala v krbu oheň.

Pak sundala se zdi čtyřhlavňovou bambitku a zastrčila si ji za pás.

Byla dnes připravena i vraždit.

Lampu si s sebou vzít nemohla; tápala jen potmě komnatami a chodbami.

Běda strašidlu, které by ji teď chtělo poděsit!

Ale i čert uznal za radno se jí vyhnouti.

Tato paní nežertuje!

Otevřela si klíči mřížová dvířka na schodech a malá vrátka ve vratech.

Vyhlédla na náměstí.

Svítilny všecky výbuchem uhasly; ani před pranýřem již nehořely strážné ohně: ty udusila sněhová vánice. A nebylo tu ani halapartníků, ani Vendelína.

To bylo jejich štěstí! — —

Vše přálo jejímu podniku.

Temno bylo občas přerušeno zábleskem výstřelu z pušky: ale tím člověk nabude jen odvahy.

Dospěla ke Ketterhäuschenu; vidí, že není nikoho nablízku.

Otevřela rychle mřížové dveře a vrazila do klece.

Aniž promluvila slova, zvedla ze zasněžené slámy schoulenou postavu a vynesla ji ven.

Zámky nechala otevřené, klíče strčila do kapsy.

A pak běžela se svým břemenem k Thurzóvu domu jako vlk s jehnětem.

Než poznají, že klec je prázdná, zavěje snad vítr stopy sněhem.

A opět za sebou zavřela vrátka i mřížové dveře na schodech. Přivřené dveře před sebou otvírala nohou. Plamen v krbu osvětloval poslední komnatu: její ložnici.

Posud nevěděla, má-li v náručí živou osobu nebo mrtvolu. Ale mohla cítit, že dívka je ztrnulá a bez vědomí.

Uložila ji na medvědí kožišinu a strhala s ní všechny šaty. Dívčino tělo bylo studené jako led; nejevila žádné známky života.

Přenesla ji do své postele a uložila ji. Pak vyhledala kus hrubého sukna, polila je lihem a počala tříti dívčiny ztrnulé údy.

Bezduchá postava se pomalu rozehřívala.

Aby se dílo dařilo ještě lépe, dýchala jí na srdce svůj žhavý dech.

Náhle se oči děvčete otevřely a udiveně pohlížely do prázdna před sebou.

Měla krásné modré oči, které byly věrným tlumočníkem duše, jež sídlí v takovém dětském těle. Bylo jí sotva více než patnáct let. Těžce oddychující rty byly drobné a našpulené jako rty kojencovy. A její vlasy byly podobny lnu a hedvábí.

Když se vzpamatovala potud, že poznala dámu, klečící před ní, objala ji kolem krku rukou, podobnou labutí šíji.

Juliana objala dítě se šíleným smíchem a zulíbala mu tváře, oči, ústa.

„Řekla jsem, viď, že celé město převrátím, abych tě vysvobodila z jejich drápů!“

Dívka neodpověděla ani slova; ale její rty, lepící se na sebe, svědčily, že umírá hladem a žízní.

Juliana rozuměla již každému pohybu této tváře.

„Počkej, dceruško má! Vše je již pro tebe připraveno! Pamatovala jsem na tebe!“

A přinesla ze zavřeného kotlíku v krbu horkou vinnou polévku, nalila ji do číše, lžicí ji ochladila, sama jí okusila a pak zvedla dívčinu hlavu a nakrmila ji.

Chutnalo jí to a dobře působilo. Protáhla se osvěžena na lůžku.

„Ublížili ti, můj andílku? Mučili tě? Posmívali se ti? Potupili tě?“

Děvče na vše odpovídalo: — „Ne! ne!“

„Vždyť jsem to viděla! Oh, dobře jsem to viděla. Celý den jsem nedělala nic jiného, než na tebe se dívala. Proklínala jsem sama sebe; s Bohem jsem se vadila; s ďáblem jsem smlouvala; lidem zkázu přisahala. Hej, a také jsem slovu dostála.“

Dívka se hrůzou skrčila.

„No, ty se mne neboj. Ty má drahá! Ty má svatá. Což nejsem já tvá malá mamička? Ty popelko moje! Ty dcerko, vílo z matky čarodějnice! Všecko ti hned přinesu! Uvidíš, jak to bude dobré! Snesu ti všecky lahůdky se stolu tureckého sultána.“

Zmizela, a když se opět vrátila, držela sukni za lem a v klíně přinesla jídla. Přinesené věci položila na dívčinu postel.

Byly to skutečné sultánské lahůdky.

Kdož ví, kde je vzala?

Snad orabovala generálův opuštěný stůl! „Vyber si, ochutnej, jez! A polož si hlavičku, tu zlatou, milou hlavičku, sem na polštář a spi. Hleď, jak ta stará tady spí a chrápe. Tu jsem také uspala já; jenom že ne tak, jako tebe: svými vřelými polibky.“

A zlíbala celou dívku, od čela až k špičkám nohou a zase nazpátek až k očím.

A pak zatleskala.

„Hahaha!“

Jaký to dobrý vtip!

A posud není u konce.

Ještě něco zbývá.

Dole na ulici se prochází osamělý rytíř a hvízdaje si vzhlíží chvílemi nahoru do oken arkýře.

To bude rytíř Belleville.

Čeká na odměnu.

Věru si ji zaslouží!

Juliana si vzpomněla na svého věrného rytíře; na to, že si ho sem zavolala na tuto hodinu.

V hodinu, kdy všichni muži v městě hledají smrt nebo před smrtí utíkají, kdy ženy se třesou hrůzou, kdy mužové řvou vztekem, kdy zvony hlučí na poplach a pušky rachotí: v takové hodině musí Belleville dokázat své modle žár svého srdce.

Kdo byl toho schopen?

Ten, kdo to provedl!

„Vrátím se hned! Jenom si něco vyřídím. Neboj se zde o samotě. Nikdo o tobě neví. Bav se zatím s touto knihou.“

A podala dívce ono společné album, jež si přinesla od generála.

Dívka se jistě bude dívat jenom na první stránky, na nichž jsou postavy nakreslené věrně, zidealisovaně, a řekne, že „to bylo velmi krásné“.

Juliana ji zakryla přikrývkou.

„Spi, mé jehňátko. Má malá holubičko. Bude-li třeba, probudím tě.“

A zdola již někdo hází do oken malé sněhové hroudy. —

Rytíř je netrpělivý.

Je zima a srdce je žhavé.

Když Juliana kráčela kolem vysokého zrcadla, zastavila se na okamžik a podívala se do něho.

S jednoho ramena se jí kaftan smekl. Bělostná slonovina zářila v temnotě, lemována černou kožišinou.

Dáma, lstivě se usmívajíc, dívala se na své rameno.

A v duchu si řekla:

„Ano, Belleville by to byl neudělal ani za všecky poklady německého císaře, ale pro toto bílé rameno to udělal.“

A hrdě se smála na svůj obraz v zrcadle.

Potom vyběhla kvapně nahoru po schodech do nejvyšší komnaty.

Z této komnaty vede arkýř na ulici.

Otevřela jedno okno a zasyčela „pst“, aby na sebe upozornila.

Rytíř, zahalený v plášť, čekal na toto znamení. Mávl kloboukem, že je tam.

„Jste to vy, chevalier de Belleville?“

„Už dávno jsem to já. Dostál jsem slovu.“

„Já také,“ — pravila dáma a hodila mu s balkonu dva klíče, spojené kroužkem.

„Enfin!“ — zabručel rytíř.

Juliana pak, posměšně se šklebíc, ukryla se za arkýřovým oknem.

Místo klíčů od vrátek a od mřížových dveří na schodišti mu hodila klíče od Ketterhäuschenu.

Rytíř Belleville spěchal s klíči k domovním dveřím.

První klíč nechtěl nejdříve vlézti do zámku; a pak, když přece zalezl, se nechtěl otočit; nakonec ho rytíř stěží vytáhl.

Ten tedy nebyl pravý.

Druhý klíč pak vesele vklouzl do otvoru v zámku, otočil se v něm 10 krát, 13 krát, ale zámek se neotevřel.

Rytíř se dal do tichého klení.

A ta ďábelská žena tam nahoře se smála, vystrkujíc napolo hlavu zpod záclony.

Rytíři Bellevillovi se náhle zdálo, že slyší volat své jméno. Ozvalo se vícekrát. A prázdné náměstí opakovalo to volání ozvěnou.

Hlasy přicházely ještě zdaleka, od katedrály; blížily se však stále a rytíř mohl z toho zmatku poznat, že blížící se lidé připojují k jeho jménu i epitheta, z nichž nejlichotivější bylo:

„Prokletý kujón!“

Blížící se zástup byla ona Schaarwache, jíž byla svěřena hlídka u Ketterhäuschenu.

I tito vojíni pádili po tom výbuchu k ohrožené baště, soudíce velmi moudře, že tam mohou svými halapartnami prospěti více než tady hlídáním jediné dívky, která beztoho je dvěma zámky zavřena, a také nemálo přispěli k tomu, že císařské čety, používající nastalého zmatku, byly od pobořených bašt odraženy.

Snad přišla i nějaká jiná pomoc zmařit noční útok. Löffelholzovy čety byly zahnány a hlídka, vedená Vendelínem, se tedy mohla vrátit na své místo.

Z hluku a křiku bylo lze poznat, že veřejné mínění podezírá přímo rytíře Bellevilla, že vyhodil prachárenské věže do povětří. A že byl nepřítelem podplacen: jinak není ani možno, že by se císařští byli tak náhle octli před pobořenou baštou, když jejich hlavní ležení je aspoň hodinu cesty odtud vzdáleno, a pro zábavu nikdo nebude lednovou noc trávit mezi břehy levočského potoka.

Rytíř Belleville na to myslil, když prováděl tuto šílenost; staral se o to, aby mohl dokázat své alibi; celou noc až do samého výbuchu hrál s kuruckými důstojníky v karty.

O tom, že jsou na světě také tempirované šnůry, kterými lze výbuch vypočítat na několik hodin napřed, není těmto filistrům nic známo.

A pak, kdyby byl chtěl být zrádcem, nebyl by dal odnést větší část střelného prachu z grosšerfeldské věže do ostatních kasemat. V prachárně nezbylo více prachu než tři centy a několik beden granátů.

To stačilo, aby bylo splněno ztřeštěné přání sličné paní; ale nestačilo to sbořit bašty.

Však on si za sebe zodpoví!

Když se hlomozící stráž ubírala kolem, Belleville uznal za vhodné, ukrýt se v hlubokém výklenku u vrat.

Země je bílá, obloha černá; v takovou chvíli je člověk venku slepý.

Ale něco přece netušil.

Že totiž stopy kroků v čerstvém sněhu vedou od Ketterhäuschenu právě k vratům, u nichž se skrývá.

„Hoho! Tisíc opálek dračích vajec!“ — zařval Vendelín, když spatřil prázdnou klec. —— „Ptáček nám uletěl!“

Hledali se svítilnami, prošťouchali slámu halapartnami: ale nebylo jí nikde.

„Podívejte se lépe! Nevylezla snad nahoru pod plechovou střechu?“

„Ba není zde, ani nahoře, ani dole!“

„Otevřeli dveře, pomohli jí k útěku!“

„Tak jest, tak jest!“

„Zde jsou stopy ve sněhu! Je jasné, že ji unesli!“

„Dejte sem svítilnu.“

Vendelín uchopil do ruky drátěnou, na kroužku visící svítilnu a svítil na stopy ve sněhu.

„Vedou přímo tamto! Vzhůru! Za mnou. Dostaneme ji, i kdyby ji byl satan odnesl!“

A ona tam nahoře poslouchala v arkýři u okna. Hned se děsila, hned se smála!

Něco z toho bude.

Ale i to vše byly ještě nitky, hodící se do jejího tkaní.

Jen vše pleťte! Jen vše maťte!

„Za mnou! Kupředu!“ — ječel Vendelín a nebezpečně se oháněje tasenou šavlí, uháněl k vratům Thurzóva domu.

Rytíř Belleville poznal, že na záchranu je již pozdě — ale neměl ani ve zvyku, utíkat před vojenskými strážemi. Často již doma v Paříži jim nabil záda jejich vlastními halapartnami. Kavalír neutíká.

Když viděl, že se ženou přímo k jeho úkrytu, obtočil si plášť na levou ruku, pravicí vytasil svůj rovný kord a vystoupil zpod brány.

„No, co tedy chceš, ty opičáku?“ — zvolal na janitora, postaviv se do šermířské posice.

„Ach, tady je! Toť on! Opravdu, rytíř Belleville!“

„Nu, a proč se tak raduješ, žes našel rytíře Bellevilla?“

„Chytili jsme ho! Přistihli jsme ho! On to učinil! On ji ukradl! Posud drží v ruce klíče od Ketterhäuschenu! Hle, tam je má! Na klíči je vyraženo kolo: znamení katovo! Musí být odzbrojen!“

„A to chceš udělat ty? Ty slonbidlo! Nu, tak si tedy dobře chytej šavli!“

Ale již když mu tuto radu dával, fičela Vendelínova šavle ve vzduchu a odletěla tak daleko, že ji už ve sněhu nemohl najít.

„A což vy ostatní, jak prodáváte to staré železo?“ — posmíval se rytíř Belleville a jeho kord se mu jako blesk točil nad hlavou, tu sraziv šišák s hlavy, tam vyraziv halapartnu z ruky. Šetřil ještě nepřítele, nebodal jim do živého, jen jim bušil do kožišin, pevnými ranami — ale i toho bylo dost. Byli to arci jenom biřici.

Ale hluk pračky, nadávky a ještě více Vendelínovo volání po pomoci přivolaly s různých stran ozbrojené občany, spěchající domů a třímající v rukou schlaegry (krátké kordy s velikými zápěstními koši). A ti všichni rytíře stísnili.

„Pojďte jen, pojďte! Ty klihožroute, ty cívkožmolile a ty nitícumlale! Všecky vás sežeru!“

A chránil tak chrabře výklenek u brány proti celému zástupu, že jenom zdaleka si troufali po něm sekat.

Sličné paní se tento výstup velice líbil.

Bojují tu pro ni!

A svým bojem ji baví!

A snad čekala ještě něco více.

Uprostřed největší rvačky se náhle ozval silný, rozkazující hlas.

„Jaká to pranice? Uprostřed náměstí? Co je to? Občané!“

Všichni mu ustupovali z cesty.

Byl to Fabricius, rychtář.

Přišel sem z radnice, když slyšel ten hluk. Z radnice řídil chladnokrevně obranu celého města, hašení ohně, a teprve Vendelínův křik ho přilákal ven.

„Tam je! Obklopili jsme ho! Zrádce!“ — křičel Vendelín, ale ukazoval jenom zdaleka svítilnou na rytíře.

„Rytíř Belleville!“ — pravil Fabricius, poznav postavu, a vystoupil ze zástupu.

I on třímal v ruce šavli.

Rytíř Belleville se postavil do střehu, jako by byl ochoten pustit se v zápas i s rychtářem.

„Nikoli, rytíři! Já jsem starosta města,“ — pravil Fabricius, skloniv špičku šavle k zemi. Teprve potom také rytíř sklonil zbraň.

„Jaký spor zde máte s občany?“

„Ďábel ví!“ — odpověděl rytíř vzdorovitě.

Vendelín ho okřikl:

„Vždyť má v ruce klíče od Ketterhäuschenu!“

„Nu ano, klíče od Ketterhäuschenu!“ — ječel zlostně rytíř Belleville a hodil mu je k nohám. — „Tu jsou, seberte si je.“

„Jak se dostaly tyto klíče do vašich rukou?“ — tázal se Fabricius s úžasem.

Dáma naslouchající nahoře zatajila dech a čekala, co rytíř odpoví.

Jistě měl dosti příčin k tomu, aby ji zradil, když poznal, jak ho podvedla!

Ale Belleville, ač byl lehkomyslný a dobrodruh, byl přece dokonalý šlechtic a rytíř.

Odmítl se vzdorem vyptávání.

„To je má věc. Nikomu po tom nic není.“

„Ale mně ano, pane rytíři. Já jsem pán a soudce v tomto městě.“

„Ale můj nikoli! Odveďte odtud tyto pajdavé filistry, sice jich pošlu několik do pekla, kteří se mně postaví do cesty. Co ode mne chtějí?“

Ale vtom již aspoň deset lidí současně křičelo:

„Pomohl k útěku dívce z Ketterhäuschenu!“

Fabricius se hněvivě obrátil.

„Pomohl dívce k útěku?“

„Ano! Ano!“ — křičel Vendelín. — „Vyhodil prachárnu do povětří, jen aby ve zmatku mohl otevřít klec, zatím co my všichni budeme hasit oheň a bojovat. I v poledne se zde projížděl na koni a chránil dívku, aby jí lid neubližoval.“

„Kam jste dal tu dívku!?“ — zvolal rychtář hněvivě.

„Mějte se na pozoru, nevbíhejte mi do kordu. Mám hbitou ruku.“

„Kam jste ukryl dívku?“

„To nepovím.“

Mohl také říci, že o ní nic neví, a byl by mluvil pravdu; ale takto to bylo hezčí.

„Vyzývám vás jménem zákona, abyste nám ji vydal.“

„A já se dám rozsekat na kousky a přece vám ji nevydám.“

Dáma tam nahoře posílala rytíři rukou políbení. Zasloužil si je! (Koho jednou získala svou krásou, zůstane jejím bláznem až do posledního svého dechu!)

„Dívka musí být zde v tomto domě!“ — zvolal Fabricius.

„Ale jeho bránu střežím já.“

Fabricius se obrátil ke strážím.

„Jděte do Bastecké ulice; zadním vchodem se dostanete do domu. A celý dům budiž prohledán!“

Nu, to byla věru chvíle, kdy se Juliana musila poděsit. Polekaně odběhla z arkýře nazpět do ložnice, kde zanechala dívku.

Děvče krásně usnulo, držíc v ruce knihu, rozevřenou právě v místě, kde se usmíval krásný, důstojný, lví obraz knížete.

„Kristinko!“ — zvolala paní Korponayová. — „Probuď se! Vstaň! Přicházejí pro tebe.“

Dívka polekaně vyskočila a zahalila se v prostěradlo.

„Chtějí tě opět odvésti!“

„Ne, ne, tam ne! Raději skočím se střechy.“

„Ale neskočíš. Rychle se oblékni!“

Kristina hledala své šaty.

„Sukni nech! Teď je třeba šatů jiných! Zde jsou šaty Pelargovy. Dobře se na tebe hodí. Počkej, ty malá nešiko: ustrojím tě sama!“

A kvapně oblekla dívku do kalhot, na nohy jí obula žluté čižmy s ostruhami, zapjala jí dolman zdobený šňůrami, kyčle jí stáhla pásem a za pás zatkla křivou šavli.

Pak jí rozvázala vlasy a rozhrnula jí je na ramena, po mužské módě, na hlavu pak jí vtiskla čapku s orlím perem a postavila ji k zrcadlu.

„Podívej se, jaký hezký hoch se z tebe stal!“

„Ale přesto mě poznají!“ — zakoktala Kristina, a každý její pohyb prozrazoval, že je dívkou.

„Vždyť nezůstaneš tady, ale utečeš!“ — pravila Juliana, zapínajíc jí Pelargův plášť velikou stříbrnou sponou.

„Kudy mám utéci? Kam mám utéci?“ — tázala se dívka zaraženě.

„Nebuď hloupá! Vždyť dobře víš,“ — zvolala Juliana a dupla hněvivě nohou.

Děvče mlčelo.

„Ne, nedávej si prsty na ústa: prozradíš se tím, že jsi panna.“

„Co mám dělat?“

„Prchni, kam můžeš!“

„A jak?“

„Však sama znáš cestu i způsob. Z tohoto domu vede za město podzemní chodba, jíž se do města přivádí pramenitá voda. Touto chodbou můžeš utéci.“

„Ale to je tajemství mého otce! Tu podzemní chodbu dali vykopat Fabriciové; nikdy nikdo kromě členů rodiny o ní ničeho nezvěděl! Jest to tajemství našeho města!“

„Oheň Sodomy a Gomorhy nechť zpustoší celé vaše město! Zasluhují si od tebe nějaké šetrnosti? Což tě nezavřeli do klece? V zimě, v třeskutém mrazu, a nepřišli se ti tam vysmát, lát ti? Plili na tebe, házeli na tebe blátem, hroudami!“

„Ale můj otec!“

„Právě tvůj otec poručil, aby to učinili! Počal tím své spravování města — sotva se vrátil. I on se do města vrátil onou chodbou, takže ho ani v tomto domě nikdo nezpozoroval. Když tě ti hanebníci sebrali — za to, žes nesla ode mne vzkaz, který jsem nemohla svěřit nikomu jinému — právě tvůj otec vynesl nad tebou rozsudek, aby tě zavřeli do klece hanby, na pranýř na dvě noci a na dva dny; pak aby tě postavili před právo, do rukou katových; ten aby tě mučil, až se přiznáš, proč jsi byla venku, a usvědčí-li tě ze zrady, aby ti kat srazil hlavu; usvědčí-li tě z nemravnosti, aby ti ustřihl vlasy, na hlavu ti dal věnec z peří a tak tě metlou vyhnal z města!“

Dívka se nezachovala po junácku: plakala.

„No, teď neplač! Milion duší! Vždyť máš po boku meč, stiskni jeho rukověť; necítíš, jak zahřívá? — Když oni se neštítili pořádat na malou dívku štvanici, nestyď se jim utéci!“

Dívka přece ještě váhala.

„Slyšíš!? Již jsou uvnitř, na dvoře. Přišli zadním vchodem. Neslyšíš otcových slov? Až zburcují doktora a dostanou se do jeho bytu, budou zde ihned! Já nemohu ani dveře na chodbě před nimi zavřít, neboť lékař jimi večer odešel a zanechal mne zde na smrt nemocnou se svou hospodyní — zavřené dveře by svědčily proti mně. Nesmíme promarnit ani jedinou chvilku.“

Dívka přece ještě uvažovala.

Vtom se k ní dáma naklonila a pošeptala jí nějaké jméno: dívčiny oči se náhle otevřely.

„Spatříš ho znova. Možná, že tam bude na tebe čekat…“

Dívka se teď již slabě usmívala a mírně přisvědčovala hlavou.

„Zachráním se tedy.“

„Tou cestou.“

„Ano. — Ale ty nechoď za mnou, má milá mamičko. Nepátrej, kudy odejdu.“

„Dobře. — Nechci znát tajemství tohoto města. — Zachraň se jen ty sama. Tu je lampička, tady dvouhlavňová bambitka. Jsi tak hodná, udatná dívka všude, kde je nebezpečí. Seber se tedy. A ještě tuto tašku s potravou si přehoď přes rameno. A schovej do ní také tuto knihu s obrazy. Odevzdej ji mé přítelkyni. Víš již, komu? — Podle té knihy pozná, že tě k ní posílám já. A snad ještě něco víc. Polib mne, a již si pospěš! Slyším již, jak vrzají dveře doktorova bytu. Počkej ještě. Svažme do rance tvé dívčí šaty, i ty si vezmi s sebou. Nebylo by dobře aby zde u mne něco z nich nalezli.“

Políbily se, dívka se chopila svítilny a odběhla dveřmi do kuchyně.

A Juliana dovedla zapřít svou ženskou povahu tak, že ani za ní neslídila; nebyla zvědavá na tajemství, jež zná jen jediná rodina a jež je základem toho, že město Levoča je schopné obrany.

Místo toho se rychle svlekla a ulehla do postele.

Teď bylo vše v pořádku. Inkvisitoři mohli přijít.

Ti však u starého doktora přišli na malou překážku.

K chodbě, spojující zadní a přední dům, se mohli dostat jedině jeho bytem; a doktorovi bylo třeba velmi velikého vysvětlování, než pochopil, co chtějí ti, kdož buší na jeho dveře.

Především zde nebylo nikoho, kdo by jim otevřel.

Jediná jeho hospodyně, paní Léni, byla půjčena sousední pacientce.

On sám pak se silně potil.

Když však poznal Fabriciův hlas, zavolal: „Hned to bude!“

Toto „hned“ znamenalo, že si napřed natáhl troje spodní a svrchní kalhoty. Vždyť je zima a v pokoji není zatopeno.

Pak velmi učeně rozsvítil svíčku, z tabatěrky si podle každodenního zvyku vzal ranní šňupeček, počkal, až si odkýchne a utře nos — a pak spěchal otevřít dveře.

Fabricius k němu netrpělivě vrazil.

„Nu, Fabricie, kde hoří?“ — ptal se doktor.

„Již je uhašeno. Ale vy, pane doktore, máte asi dobré spaní, když jste se vzbudil teprve teď.“

„To dělá u mne syrupus diacodion, čtyři kapky do večerního nápoje, a muž, i starý, spí jako dítě. Mohu vám to recommendovat.“

„Děkuji, doktore. Teď máme jinou potíž. Vidíte, jaké množství lidí jde za mnou?“

„Snad má někdo rozbitou hlavu?“

„Nu věru, je tu dosti potlučených hlav, ale ty mohou počkat do rána. My zde provádíme domovní prohlídku.“

„Domovní prohlídku! U mne!“

„Nikoli u vás, pane doktore, ale u vaší sousedky, u kapitánové, k níž se nemůžeme dostat jinak než touto spojovací chodbou.“

„A co hledáte, pánové, u paní kapitánové, teď v pozdní noční hodině?“

„Delikventku z Ketterhäuschenu. Někdo jí v noci pomohl k útěku.“

Doktor si znova šňupnul z tabákové piksly.

„Mohu vás asecurovat, pane vrchní rychtáři, že milostivá paní Korponayová upadla včera večer v extaticus furoris daemoniaci; mnou se dala léčit a od té doby spí tvrdým sopore.“

„Ej, pane můj, člověk se může mýlit.“

„Člověk ano, ale doktor nikoli,“ — přerušil ho uražený učenec. — „Nevěříte-li mně, pánové, pojďte jen za mnou.“

A vtisknuv si berle pod paže, sám se ubíral napřed a vedl pány chodbou a předsíní do ložnice paní Korponayové.

Je to slušné?

Není to slušné? —

Vešli dovnitř.

Fabricius sám nesl hořící svíčku za doktorem.

V ložnici také svítila olejová lampička; její prskot spánek neruší.

Ve veliké lenošce spala ošetřovatelka, na posteli pak milostivá paní. Alabastrové rámě měla pod hlavou a prsty se jí nervosně chvěly jako ve spaní.

„Nuže! Co jsem pravil?“ — řekl doktor s triumfujícím pohledem. — „Spí tady, jak jsem determinoval. Brada spuštěná dolů, pupily obráceny nahoru, dech hluboký a horký — toť sopor necroadelphos.“

„To může býti klam. Může to býti podvod!“ — pravil Fabricius přísným hlasem.

„Co-že?“ — obořil se na něho muž vědy. — „Error či dolus? Když tady, hle, je jasné indicium! Z lahvičky scházejí tři pilulky. Tři pilulae de cynoglosso! Toť species facti! Vy chcete derogovat mou učenost!“

„Nechci, nechci. Rád uznávám účinnost vašich medicín; ale je otázka, zdali jich někdo užil?“

„Nu, to nám poví ošetřovatelka, jež jí je podala. Tady je! Nechť mluví!“

Doktor sám se belhal k paní Léni a počal ji budit. Mírnější způsob — štípnutí, štulec do zad — nejevily na ni žádný účinek.

„Spí velmi tvrdě, když se do toho dá.“

Nakonec jí nalil džbán studené vody za krk.

To již pomohlo.

Paní Léni vyskočila, jako by chtěla vyplavat z vody, a na otázku, již jí doktor řval do uší:

„Paní Léni, užíval pacient?“ — hleděla nejdříve ztrnulýma očima do svíčky a pak ospalým, koktavým hlasem odpověděla:

„Doktor není doma!“

Křičel jí tedy ještě více do ucha.

„Ale — užila paní tři pilulky?“

Po těchto slovech se tázaná ještě více zarazila.

Na tváři jí bylo vidět zděšení.

Rukama si sahala po kapse a pak odpověděla:

„Zlatka a tři sedmáky!“

Zdálo se jí, že počítá peníze obdržené na stravu.

Doktor rozzlobeně svíral rty v bezzubých dásních a pak se rozhlédl kolem; spatřiv Vendelína, řekl mu:

„Carissime! Jděte s paní Léni do mého pokoje a přineste sem elektrický stroj. Vy jste studiosus; viděl jste již takový stroj?“

„Jak by ne! Dovedu jím i točit!“ — přisvědčil mladík.

„No, Léni, tady je svíčka! Vy jděte napřed!“ — poručil doktor a vtiskl hospodyni hořící svíčku do rukou. Paní Léni pak vrazila svíčkou Vendelínovi do tváře, div že mu oči nevypálila.

Vendelín ji musil chopit za ruku a strkat ji před sebou, aby místo do dveří nevešla do některé skříně.

Fabricius pravil doktorovi:

„No, že vaše hospodyně vám spí, třebaže chodí, tomu již věřím, ale že by váš pacient zde spal, třebaže leží, o tom pochybuji.“

„Uvidíte, pane, že ji nevzbudíme ničím jiným než elektrickým strojem.“

„No, já, zatím co se s tím budete namáhat, pane doktore, prohledám světnice.“

A Fabricius, přibrav k sobě občanské stráže, procházel všecky pokoje, chodby, domovní úkryty, které jen on sám znal.

Nikde nenašli ani stopy podezření.

I to bylo zjištěno, že mřížové dveře na schodech byly zavřeny zvenčí. Klíč trčel ještě v zámku.

Tady musili buď všichni, kdo v domě tomto bydlí, spojiti se s dívčiným osvoboditelem, anebo se to musilo přihodit pomocí kouzel.

„Otevřte vrata zvnitřku! Rytíř Belleville musí být přemožen!“

Tak zněl Fabriciův rozkaz.