ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A ona běžela jako jelen s rysem zakousnutým do šíje.

To slovo ji vyhnalo do světa:

„Zaplaťme jí tisíc dukátů!“

Stejně jak jí to řekli labancové!

„Za to, že jsi nám zradila knížete — tisíc dukátů ti zaplatíme a jsme vyrovnáni.“

A i tito vědí, za jaké služby jaká odměna. Ne čest, ne lásku: — jen peníze může ukořistit.

Ke komu má běžet si postěžovat?

Kdo jí porozumí?

Jeden muž ji doprovodí komplimenty z domu, s řečí milostivou, filosofickou, lahodnou, druhý ji hrubě vystrčí.

„Zaplaťme jí tisíc dukátů!“

Co by chtěla ještě víc?

Nebudou se jí přece ptát: Tebe bolí srdce?

Bolí-li, tam je doktor; požádejte ho o balzám. V lékárně vám jej dají!

Vzpomněla si na doktora. Na učeného doktora Kornidesa v Levoči.

Vždyť sem nahoru přišla jenom proto, aby s ním promluvila a aby ho přiměla k tomu, aby se sebral a jel s ní dolů do Dobšiny a na Krásnou Horku, vyléčit obě nemocné děti.

Ale k tomu je třeba peněz, mnoho peněz, protože lékař zadarmo nepojede.

Hle, jak moudré by bylo bývalo přijmouti těch tisíc dukátů a nedávat na ně kvitanci!

Onen druhý tisíc dukátů již také dodělával; zvonilo jí z něho v sáčku ještě sotva několik zlaťáků; celé její bohatství je nyní tento vůz jablek. — Podaří-li se jí je prodat, bude s sebou moci vzíti na voze doktora.

Ale o tom nemůže být ani řeči. Jsou to jenom plaché, zmatené myšlenky. Ona sama se teď nestará o svého nemocného syna!

Cesta vede opět do kopce, hustý les s obou stran.

Žena ssedá s vozu dolů, koně pomalu táhnou, sama pak, práskajíc bičem, ubírá se v trávníku. Nehledá čtverlístek jetelový: trhá si do kytice oměj, hněvivý modrý květ, v jehož kalíšku, podobném helmě Marsově, sedí dvé bílých holoubků, holoubků Venušiných. Je to krásný květ a symbol ještě krásnější — ale prudký, smrtící jed. Lid nazývá tuto květinu „vlkovrahem“.

Dobře řekl Pelargus, že by nechtěl sednouti si na oběd k mrkvi, kterou uvaří ruce této paní!

Náhle s hlučným vřeštěním trubky přijíždí proti ní poštovský vůz, provázený dvanácti dragouny.

Takový průvod značí, že v povoze jede vznešená osoba.

Poštovský panáček troubil tak hlučně, protože koně paní Korponayové se opět pásli u cesty a vůz při tom obrátili napříč silnice.

Poštovský vůz musil zastavit a postilion pohansky vytrubuje z trubky, aby z lesa přivolal nedbalého vozku; z povozu vykukují dvě paní a obě nemálo hubují a lají sedlákovi, který jim zamezuje cestu.

Juliana je obě dobře znala.

Jednou byla paní generálová Löffelholzová, druhou mladá paní Blumenvitzová, Fabriciova dcera: Julianina oblíbená „maličká“.

Dostala náhle rozpustilý nápad. Přiskočila k vozu, vzala do obou rukou jablek, a postavivši se k stupátku u kočáru, volala na ně nářečím Polovců: „No ták, milospaní, nekoupíte krásná jabkaá?“

Dámy spráskly rukama a vykřikly:

„Juliano! Ty! Korponayová!“

Ona se jen smála, až se jí ramena třásla.

„Jaká je to komedie?“ — tázala se paní Löffelholzová, vzpamatovavši se z prvního úžasu.

„Žádná komedie. Je to věc docela vážná. Prodávám jablka.“

„Ty prodáváš jablka?“

„Musím se přece ohlédnout po nějakém živobytí, když již nemohu být milostpaní.“

„Ale ty žertuješ!“

„Kde bych žertovala? Tolik víte, že statky mého manžela byly zabaveny; k otci jít nemohu, nebo by mě zabil; přátelé a příbuzní se přede mnou všichni zapírají. Nikde mě nepřijmou pod střechu; musím tedy jen takto na silnici živořit.“

„A což Andrássy?“— tázala se Löffelholzová. — „Vždyť, když jsi před nedávném u mne byla a žádalas mě o tu obrazovou knihu, jež mu tak prospěla — neboť velice mu pomohla dosáhnouti milosti — pravilas mně, že mu ji odevzdáš. Od té doby se stal vdovcem. — Což tě nepřijal vlídně?“

Juliana se dala do smíchu.

„Hahaha! Andrássy! Můj Lovelace! Ten se stal poustevníkem; píše knihu; její název: triplex philosophia! A každého jitra odnáší karafiát své nebožce ženě a každého dne se u ní tři hodiny modlí.“

Smích se po těchto slovech stal všeobecným.

Hahaha!

Andrássy se modlí! Zpívá žalmy! Bičuje si záda! Zachovává půst! Znamená se křížem, když se k němu blíží sličná žena!

Hahaha!

O tom si třeba obšírněji pohovořit!

Paní vystoupily z kočáru, objaly se a políbily s přítelkyní náhodou nalezenou, schroupaly několik jablek a nutily ji pak, aby si sedla k nim do kočáru; vůz s jablky přiveze poštovský sluha, který jede na voze, aby kola utahoval.

„Ale vždyť já nemohu svá jablka nikomu svěřit! Teď se jimi živím.“

„Ale nebuď bláhová,“ — namítla Kristina, zavěsivši se jí kolem krku. — „Teď nebudeš prodávat jablka ode vsi ke vsi jako Hiencové;^[8] půjdeš se mnou hezky do Levoče a tam zůstaneš u mne; nepustím tě již nikdy od sebe.“

„Vždyť i ty jsi se stala psancem; vídeňští ti vzali otcovský majetek přes ten tvůj list o amnestii.“

Löffelholzová ji přerušila:

„Ale již jí jej opět vrátili. Jenom ty pojď teď s námi. Budeme mít steré věci, o nichž si máme vypravovat, radostné i tobě. Včera právě přišel otevřený rozkaz, aby paní Blumenvitzová byla uvedena ve Fabriciův majetek; právě proto jedeme teď samou radostí do Levoče. Alauda a rytíř Belleville nás očekávají s velikou slávou. Po cestě ti povíme ostatní.“

„Ale takto do Levoče jíti nemohu, v těchto šatech venkovanky, a jiného oděvu nemám.“

„Ani to nevadí. Dám ti jedny své šaty. Víš, že moje šaty se ti dobře hodí. Až v Popradě zastavíme u starého Husa, budeš se moci přestrojit.“

„V Popradě? U tatíka Husa? Hahaha!“ — smála se Juliana a v rozpustilém veselí skočila do kočáru. — „To bude velkolepé!“

Měla důvod k tomuto smíchu; její srdce opravdu mohla lechtat žertovná myšlenka, jak budou šlechetní kuručtí vůdcové skákat oknem, až ji uvidí vracet se — s těmito dvanácti dragouny!

Nedala se déle prosit, sedla si k přítelkyním a jejich hovor byl veselý; mluvily všechny tři současně a vypravovaly si, co se dálo s nimi a kolem nich, a přece si všecky tři rozuměly.

K tomu mají ženy zvláštní nadání.

Pro Julianu byly zprávy, jež slyšela od svých přítelkyní, skutečně zajímavé.

Karel III., nový král, přibyl již ze Španělska a okamžitě nastal veliký obrat ve vídeňské vládě.

Illésházy ztratil vliv, zato však Jan Pálffy nabyl bývalé kancléřovy moci. Král potvrdil sathmárský mír a pospíchal uvést v platnost všecky jeho důsledky. Svolal do Prešpurku sněm, v celé zemi budou volby vyslanců, královská vyzvání byla již rozeslána. Zmatkům je konec, zatčení přední pánové a šlechtici byli propuštěni na svobodu, mnoho zabaveného jmění vráceno, na mnohé slíbené statky poskytnuty nové vyhlídky.

Tak dostala se i paní Blumenvitzová tak náhle k otcovskému majetku.

Amnestie byla znova prohlášena, uprchlíkům byla povolena nová lhůta k návratu.

Král si přeje, aby národ byl úplně usmířen, neboť chce si zajistit zemskými řády dědičnou vládu.

Pro paní Korponayovou to byly vesměs velmi „dobré“ zprávy.

Ne totiž pro tu paní Korponayovou, která objížděla v žebřinových i košatinových vozech celou zem, aby sela vzpouru a povstání, ale oné druhé paní Korponayové, která je ochotna česat uzrálá zlatá jablka, v kočáře taženém čtyřmi koňmi.

Paní Blumenvitzová své již dostala, paní Löffelholzové je rovněž určitě slíbeno, že se dostane na zelenou větev; je jim třeba jen, aby šly dolů do Prešpurku a u úředních dikasterií odbyly některé formálnosti.

Hle, mohly jíti tedy všecky tři, i paní Korponayová mohla své záležitosti uvést v pořádek.

„Máš přece to donační psaní z levočské kapitulace?“ — tázala se jí paní Löffelholzová.

„Ó, to nosím stále s sebou,“ — odpověděla Juliana, ale sáhnuvši si na prsa zděšeně vykřikla:

„Svatý Bože!“

„Co je? Nemáš je?“

Juliana chtěla vyskočit z kočáru. Na štěstí ji zadržely.

„Ty nemáš tu donační listinu u sebe?“

Měla. Ale při tomto psaní si vzpomněla na něco jiného, nač až posud ku podivu zapomněla.

Na listy povstalců!

Na všecka ta psaní, jež měla podle otcova nařízení vydat svému manželovi teprve v tu chvíli, až se s ním bude loučit!

Bylo to krásné loučení!

A všecky ty listy jsou zašity v podušce z jelení kůže, a ta poduška zůstala tam na voze s jablky.

„Kam chceš běžet?“ — otázala se paní Löffelholzová.

Juliana byla již jednou nohou na stupátku.

„Zapomněla jsem to na voze. Doběhnu si pro to.“

„Proč bys běhala? Pošleme pro psaní dragouna, ten ti je přinese. Kdes je měla?“

„Ne! Nemohu je svěřit cizím rukám. Musím si pro ně dojít sama.“

(Vždyť, kdyby se ta psaní dostala do císařských rukou, byla by první hlava, jež by byla sražena, hlava její!)

„Vrátíme se tedy raději s kočárem.“

Na štěstí přispěla v těchto úzkostech Julianě na pomoc náhoda. — To jest: nikoli náhoda, protože náhody není, ale logika okolností.

Poštovský sluha, delegovaný k vozu s jablky, zkusil bič na obou krajních koních, aby je přiměl k rychlejšímu kroku, ale ovšem marně; náhodou však švihl na konec prostředního a ten mu zasypal oči blátem, sklonil hlavu a počal s vozem uhánět, nutě i obě staré mrchy do trysku.

Tak potom vůz s jablky brzo dohonil kočár a docela jej i předhonil, takže pohněvaného Pegasa bylo nutné zastavit mocí.

Juliana běžela hned k vozu.

Jablka byla u čerta, ale kožená poduška se našla.

„Bohu díky! Jenom když ji zase mám.“

Nedala ji více z ruky. Sedla si na ni, a když sestoupily, nesla ji pod paží.

Když přijely do Popradu, nedošlo k tomu veselému výstupu v hostinci tatíka Husa, aby se kurucové poroučeli oknem: byli již dávno v lesích.

Juliana se tam potom přestrojila do slavnostních šatů paní Löffelholzové, takže do Levoče vjela již jako dáma.

Před Fabriciovým domem je očekávala celá deputace.

Pan rychtář Alauda uvítal paní Blumenvitzovou v plném úředním ornátě, zavedl ji do paláce, jehož opět nabyla, a vlastní rukou strhal se dveří sekvestrující pečetě.

Přišel i doktor Kornides a nabídl dámám svou kuchyni, než se znova zařídí.

Při tom učený muž i žertoval:

„Jest to první případ, že z doktorovy kuchyně bude praeskribováno pro zdravé lidi!“

A pohostinství, jímž přijal celou panskou společnost, sloužilo ke cti celému lékařskému sboru; úsudek všech byl, že zdravé dovede léčit ještě lépe než nemocné.

Byl zde i rytíř Belleville (byl dosud v Levoči místním velitelem) a mohl se volně kořit sličné vdově po živém.

Když jim množství dobrých jídel a nápojů rozvázalo jazyky, nikdo se již netajil se svými příhodami. Pestrých událostí oné noci, kdy se město vzdalo, také bylo vzpomínáno. Dnes jsou to již žerty k smíchu.

Mladá paní domácí tam v Ketterhäuschenu!

(Jaká to tehdy byla noc!)

A ta osvobozovací fraška! Paní Lény, jež sama vypila opiové pilulky v pivě místo nemocné, a paní poloumrtvá, již doktor marně elektrisoval! — A pak dobrý rytíř Belleville, který dostal místo klíčů od vrat klíče od Ketterhäuschenu a div že o krk nepřišel v zápase takřka s polovicí města!

Panu Alaudovi se smíchem trhaly knoflíky u vesty, když se to vše vypravovalo a každý přidával své zkušenosti.

Náhle však sličná paní v té nevázané veselosti zvážněla.

„Jak jsem veselá! Snad cítím svou zkázu? Směji se i mému dobrému doktorovi, a přece jsem sem do Levoče přijela proto, abych u něho hledala pomoci pro svého ubohého synáčka.“

A oči se jí náhle zalily slzami.

Doktor Kornides byl v každém stavu ochoten dokazovat moc své vědy. Vyptal se Juliany na příznaky chlapcovy nemoci.

Komplikovaná vada! — Ale lékařská věda ji dovede přemoci. (Máme na mysli vědu starých lékařů; věda nynějších nestojí za nic.) — Celý arch papíru byl popsán recepty, jež učený lékař sepsal proti této nemoci. Předepsal arcana, o jakých dnešní lékaři nemají již ani tušení, léky ze všech pěti dílů světa, ze dna mořského, z nitra retort, ze žaludku velryby.

„Po tomto se musí uzdravit,“ — řekl lékař zarmoucené matce. — „Ale na jedno vás upozorním. Tento recept dovedou připravit jenom na jednom místě na celé zemi. Může být připraven jedině na hradě Červeném Kameni jeho excelence hraběte Jana Pálffyho, v tamější proslulé oficině.“

„Tak vidíš,“ — zvolala paní Löffelholzová. — „Máš tedy opět o důvod víc, abys navštívila Jana Pálffyho.“

Juliana starostlivě odvětila, že „taková dlouhá cesta bude asi státi mnoho peněz“.

„Apropos!“ — přerušil ji pan Alauda. — „Mám vám, milostivá paní, odevzdat něco, co jste u města zapomněla. — Že neuhádnete, co? — Zkrátka, když pan kapitán Jan Korponay — tehdy byl ještě kapitánem — byl pověřen onou známou expedicí, aby přivezl střelný prach a potraviny, dekretovala mu městská rada odměnou zlatý řetěz, vážící dvě stě dukátů. Pan Korponay tehdy z určitých důvodů nemohl ten řetěz převzít. A teď sotva by jej přijal. A řetěz je tady. Považuji tedy za nejúčelnější, odevzdám-li jej jeho choti.“

Nikdy žádný řetěz nepřišel lépe vhod! Jako by byl z nebe spadl!

Juliana se opět rozveselila. Šeptala Alaudovi, aby jen řetěz vrátil zlatníkovi za cenu zlata a z výnosu aby zaplatil dluh, který učinila u zdejšího obchodníka s módním zbožím za krajkový závoj; pro zbytek se také najde upotřebení.

Hle, dvě stě dukátů z odmítnutého tisíce se již splatilo. Ale i ty byly získány zásluhou Korponayovou!