ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Levočtí dojista měli právo chlubit se svou katedrálou: byla proslulá nejen svým uměleckým provedením, ale také dějinnými příběhy, jež připomínal každý oltář, každá lavice.

Nemůže tudy kráčeti dnes člověk, aniž by si vzpomněl na doby, kdy v této stolici sedával král Matyáš Hollós (Corvin) a vyskočiv volával: „Vy nepatrní lidé!“ Nebo kdyby tak dobrý Vladislav otevřel tyto dveře, aby na vše, co by se mu oznámilo, odvětil své obvyklé, laskavé, české „dobře, dobře!“. Nebo aby tak onen mramorový muž, který tu oběma patami po lvu tlape, náhle rozepjal rámě, ukázal na protější stěnu a otázal se: „Kam se poděl můj obraz, který jsem zde dal namalovat?“ Ona mramorová socha zobrazuje mocného dynastu Thurzó a zmizelý obraz, který tu dal namalovat, byl Martin Luther v životní velikosti. Biskup, když se stal luteránem, dal ho ve zlatém rámu postavit právě naproti patronu kostela, svatému Jakubu!

A apoštol i reformátor se snášeli dobře; také ostatní pozlacené sochy svatých dávno již zvykly tomu, že v chrámě káže luteránský kněz; ba ani nepotřásli hlavami, když dvojctihodný pan Job Zabeyer důležité měl kázání o tom, jak Gideon pobil Amelekity a Filištínské, a dospěl při tom k závěru, že Gideon není nikdo jiný než kníže František Rákóczy, Amelekitští a Filištínští pak že jsou Němci a Srbové. Pobijme je tedy! Po kázání pak přečetl shromážděné obci válečné rozkazy velitele vojska Bercsényiho. Amen!

Shromážděný lid pobožně všecko vyslechl, jenom v lavici senátorů se ozvalo hlasité kašlání a kýchání, neboť při kázání obíhala v rukou konšelů velká tabatěrka.

Lavice senátorů byla vzadu, na konci chrámové lodi, pod varhanami. Byla zhotovena v době, kdy město Levoča bylo svobodným státem pro sebe s desíti radami a předsedou v čele. V jejím opěradle bylo vyřezáno všech deset znaků suverénních senátorů: tak velká byla jejich moc!

Po kázání naladil organista velkolepé varhany, dílo to patricia Krameriusa, přehrál umělecké preludium, v němž se melodie Jacopinovy Stabat Mater mísily s tesknou hymnou Rákóczyovou, až konečně zahučel bas pedálů a všechno shromáždění povstalo a z plna hrdla spustilo píseň: „Eine feste Burg ist unser Gott!“

Jak mocně působí tento zpěv na všechen lid! Jaké nadšení všem září v lících! Z dětí se stali muži, z mužů hrdinové, z žen mučednice. Svatý plamen nadšení v nich hoří. „Silný hrad je Bůh náš!“ Ve zpěvu tom je všecko, co člověka pozvedá z řad pozemšťanů: touha po svobodě, láska k vlasti, obětavost, pevná vůle, vše až po klanění Bohu. Výzva hněvivým modlám, ať již jsou na světě či mimo svět. A když shromáždění ukončilo slohu, při níž se zachvívaly chrámové zdi, Lutherův obraz zpívá dál. Není to miraculum, div, ani hocuspocus, šálení; byl to statečný mistr krejčovský, který seděl nad obrazem ve výklenku galerie, hluchý jako pařez; opozdil se jedním veršem a opožděně si jej dozpíval. Aby ho Bůh vyslyšel!

Při zpěvu přistoupilo dvanáct senátorů k oltáři, kde jim duchovní pán podal Tělo Páně. Je to zde zvykem, že senátoři se v poslední den roku kají ze svých hříchův a dostanou zvláštní odpuštění. Je jim toho asi třeba. Při této pobožnosti nesmí nikdo scházet, sice by byl zbaven svého důstojenství.

Po ukončení tohoto obřadu odchází shromáždění z chrámu. Nejdříve děti, pak paní, teprve po nich mužové a naposledy konšelé. Potom se chrám zavírá a svatý Jakub zůstane opět samoten s Martinem Lutherem.

Když pan Alauda vystoupil zpod chrámového portálu, obrátil se k patriciovi Gosznowitzerovi, který kráčel v patách za ním:

„Budeme mít parný den, pane pronotarie!“

„Ale vždyť mrzne, až mi slzy z očí tekou!“ — ozval se Vendelín, který se ubíral vždycky za otcem.

„Nemluvil jsem k tobě. — Rozuměl jste, pane pronotarie?“

„Také si to myslím. Permulti calefacti sunt.“ (Mnozí jsou rozpáleni.)

„Však my je zchladíme.“

Z chrámu se ubírali dvojstupem, druh vedle druha, na radnici. Vpředu kráčel pan rychtář sám; za ním nesl mu jeho vytáhlý syn koženou úřední brašnu.

Levočská radnice je budova monumentální: postavena je uprostřed náměstí a má tudíž čtvero průčelí. Jižní je ozdobeno freskovými malbami: je tu Moudrost, držící v jedné ruce čtyři stočené hady a v druhé zrcadlo; Mírnost s kalichem v pravici a se džbánem vína v levé ruce, ale víno nenalévá do kalichu, nýbrž za sebe na zem; Trpělivost vede beránka uvázaného na stuze; Moc se sloupem na ramenou a Spravedlnost s obvyklým mečem a váhami — samé ženské postavy. Vchod do radnice je se strany arkádové; zde je průčelí ozdobeno okřídleným andělem, držícím v ruce pozvednutý štít, na němž je napsáno: „Pulchritudo est civitatis Concordia.“ (Okrasou města je svornost.)

Při pohledu na radnici je každému jasno, že její zdi jsou vystavěny, aby přetrvaly století; jsou silné jako bašty. Předsíň sama je široká, spočívá na dvou řadách sloupů a je z ní rozhled po celém trhu. Zde bývají při zvláštních příležitostech pořádány hostiny na náklad obce. Z této síně vedou silné železné dveře do radního sálu. Kamenný práh po jedné straně dvoukřídlých dveří je vyšlapán tak, že se podobá žlabu. Vedle hlavních dveří jsou menší dvířka v koutě předsíně; vedou do radního sklepa a jejich práh není o nic méně vyšlapán než práh dveří hlavních.

V poradní síni je u zeleného stolu připravena pro každého senátora lenoška, ozdobená na přední straně lenochu městským a na zadní straně rodinným znakem senátorovým; na každém opěradle leží plášť a na něm čtyřhranná čepice, znak to konšelské důstojnosti. Neboť třebaže se zde všichni odívají v kroj uherský a vlasy a vousy nosí po skythickém způsobu, přece každý patricius levočský, jakmile vstoupí do poradní síně, musí se odíti v staroněmecký plášť, jaký ještě za časů krále Šalamouna přinesli saští předchůdci do naší vlasti, v tento odznak králi posvěcený a krví předků jako privilej města ochraňovaný.

Páni senátoři se oblekli a posadili se kolem zeleného stolu. Mladý de Hortis seděl vedle slevače zvonů, o němž je známo, že je rychtářův protivník, jenom že si nikdy netroufal zjevně proti němu vystoupiti. Vyčkával vždy příhodnější doby. Zato však vždy ponoukal své sousedy, aby se opřeli násilnému podestovi, který si počíná tak, jako by byl vlašským dožetem. I velkoobchodník se svíčkami a s mýdlem, patricius Borád, který seděl naproti zvonaři, měl s ním stejné smýšlení. Oba pošeptávali de Hortisovi, mladému to muži, sedícímu uprostřed nich, a očima ho pobízeli; zdá se, že ho dnes chtějí přemluvit k oposici.

Rychtářově pozornosti toto pošeptávání a mrkání ovšem neušlo.

„Začněme tedy ,in anima vili‘ — to jest in ,carne vili‘ (špatnou duší, špatným masem),“ — zabručel k městskému písaři a vytáhnuv z kapsy zapečetěný list zahájil schůzi.

„Slavná rado, urození, vznešení a stateční páni radové! Zde jest intimát na nás adresovaný knížecím brigádním generálem baronem Andrássym ze Csikszentkirálye a Krásné Horky. Jsme jím vyzváni, abychom vyřídili stížnost choti slovutného a urozeného pana rytmistra Jana Korponaye. Ona paní obrátila se k panu vrchnímu veliteli se žalobou, že následkem limitace městské rady nedostává pro domácnost více masa než dvanáct liber. Žádá tedy především větší dávku masa.“

„Dvanáct liber masa!“ — vykřikl rozzlobeně pan de Hortis a udeřil vší silou pěstí na stůl.

„Pěstí tlouci na stůl: pokuta máz vína!“ — diktoval klidně pan Alauda.

„Dobře, zaplatím! Jenom se ptám, nač je jedné ženě třeba dvanácti liber masa? Tolik by ani pověstný jedlík Klausz za den nesnědl, třebaže za peníze lidem na podívanou jí! Či snad se dává tato paní na noc zabalovat do syrového masa, aby měla jemnější a mladší pleť?“

„Jen zvolna, pane senátore de Hortis!“ — mírnil rychtář řečníka. — „Každé proč má své proto. Tato paní ovšem není žádný ,jedlík‘, ani římská Lollia Paulina; k celému tomu divu klíč vězí v tom, že tato paní má mimo svého chotě, synáčka, vychovatele a ženské služebnictvo také dvanáct sluhů!“

„A nač potřebuje dvanáct sloužících?“

„To je podivná řeč! Nač dáma ,od stavu‘ potřebuje dvanáct sloužících? Račte si tedy zapisovat! Portýr, klíčník, komorník, hajduk, topič, kuchař, kuchtík, nosič jídel, imšík k saním, kočí k slavnostem, běhoun, podkoní. Ale jen po jednom! Může se šlechtična uskrovnit ještě víc? Či snáší se to s důstojností města Levoče, aby bylo pohostiným jen tolik, že by reptalo proti služebnictvu svých hostí? Kdyby to slyšeli naši předkové, za jejichž časů přicházeli sem vznešení pánové často se sty služebníků, ti by se s ošklivostí od nás odvrátili!“

Tato slova byla provázena souhlasem. Ale ducha odporu pana de Hortis to nezkrotilo.

„Mně by nevadilo, kdyby si paní Korponayová přivedla s sebou ještě větší průvod, ještě třebas, má-li toho potřebu, také sokolníka, hlídače psů, trubače a šaška; byla by nám se vším vítána; — ale v takové době, jaká je teď…“

Všeobecný sykot přerušil řečníka, který zastrašen pohlížel na své dva sousedy. Ti oba svěsili hlavy. Při takovém pohledu přešla ho všechna zmužilost i posadil se nevrle také:

„Mně je to jedno, porážejte pro ni třebas celého vola každý den.“

Slevač zvonů však zabručel do hrstí:

„Však já bych panu rychtáři dnes něco řekl, kdybych byl nebyl u přijímání!“

Pan rychtář pak klidně mohl oznámit rozhodnutí, aby tedy městská porážka byla krásné paní úplně k disposici.

„Zkouška v malém se povedla,“ pošeptal městskému písaři; — „nyní paulo majora cantamus.“ (O větším zazpívejme.)

„Slavná rada ví, že zítra bude den Nového roku, v kterýžto den město Levoča po starém zvyku vždy pohošťuje všechny zde meškající knížecí vojevůdce. Nyní je nám ctí hostiti ve zdech svého města generála brigadéra, jemuž musíme vzdáti poctu, jaká důstojnosti jeho přísluší. V tom asi všichni budeme svorného smýšlení. K přátelské hostině budou sezváni všichni vrchní důstojníci generality i se svými paními, patriciové, kněží a jiné celebrity. Myslíme, že v tom se rovněž shodneme a záležitost tuto schválíme.“

Vtom oba sousedé zase šťouchli s obou stran de Hortise; ten to považoval za pobídnutí a hned také spustil:

„Ale — snad by stálo za to dříve zvědět, co nás bude státi tento zítřejší přátelský oběd?“

Pan rychtář pokynul panu písaři, načež tento s velikými obtížemi vytáhl z kapsy žádaný jídelní list, tváře se při tom, jako by jej nemohl nalézti, a počal pak polohlasem, sotva srozumitelně, předčítat potřebné ingredience a končil hroznou sumou: „1645 zlatých 33 krejcarů.“

Po vyslovení této číslice projevili všichni páni radové takové zděšení, že každý znalec parlamentárních auspicií by v něm poznal blížící se bouři.

Jeden tisíc šest set čtyřicet pět zlatých za jediný přátelský oběd! A to v dobrých starých časech! Již vyslechnutí této zprávy stačí, aby se člověk nasytil!

Jedině pan rychtář neztrácel mysli. Znal dobře svůj parlament a měl svou zvláštní taktiku.

Po pravé jeho straně seděl písař, po levé Pobst, městský komoří, vynikající městský šlechtic, hlavní dodavatel polského krále. Ti oba mu byli zcela oddáni.

„Musíme ty artičoky obírat jeden po druhém,“ — zašeptal k písaři. — „Račte ještě jednou rekapitulovati soupis nákladu, řádek za řádkem!“

Ale artičoky mají také trny!

„Tomu já nemohu dopustiti!“ — hlomozil pan de Hortis a ohrnul široké rukávy svého německého pláště jako zápasník. — „Slavná rado! To je již do nebe volající bezbožnost!“

„Pane senátore de Hortis,“ — přerušil ho pan Alauda v řeči, — „vy jste si vyhrnul rukávy u pláště navzdor statutům. Pokuta vaše za to je máz vína!“

„Mne nepřivede na jiné smýšlení, mám-li platit o máz vína více či méně. Proto přece budu odporovat tomuto projektu. Není to velká suma peněz, jež mne k tomu nutí, třebaže i na jiné straně dobře by se jich dalo použíti — ale opírám se rozhodně tomu, abychom zde tak hodovali v takové době! Nedbám toho, zdali se mi vysmějete, ale otevřeně pravím: že v takové době, kdy císařské vojsko obklopuje naše město a my můžeme být připraveni, že s posádkou tu budeme snad i po několik měsíců uzavřeni, vyčerpají se naše zásoby a císařští nás vyhladoví. V takové době máme pořádat hostinu, při níž jediné se spotřebuje tolik, co by pro celou posádku na měsíc vystačilo! Proti tomu se rozhodně opírám!“

„Z toho důvodu vás hlava bolet nemusí,“ — odporoval pan rychtář. — „V našich zásobárnách je nahromaděno tolik potravin, jak mi pan komoří dosvědčí, že bychom i celoročnímu obležení dobře mohli vzdorovati. Nebude-li pro naše vojáky chléb, budeme je živit fíky a marcipánem! A Maďar zná i jiný způsob, jak si opatřit potraviny. Nikdo v tomto městě nebude hladovět, ani vy, pane senátore de Hortis; jen se nebojte o svůj břich!“

Mladý senátor se vždycky rozčilil, když někdo promluvil o jeho břichu. Viděl, že se celá rada směje, a proto se zbaběle posadil.

„Jen kdybych dnes nebyl býval u stolu Páně!“ — dráždil ho zase urozený pan slevač zvonů v sousedství.

Po druhé straně seděl mydlář Trux, výrobce pověstných svíček z kozího loje, vyvážených do sedmi zemí.

„Já si už nebudu držet zpovědní lístek před nosem!“ — hlomozil tento šlechtic, obrácený k de Hortisovi. — „Teď již, pane bratře, přenechte tu věc mně; však já zatáhnu panu rychtáři kličku na hrdle!“

„Přečtěte tedy specifikaci, pane pronotarie,“ — pravil pan Alauda povýšeným hlasem. — „Páni senátoři mohou pak ze seznamu vyškrtnout položky, které se jim nebudou líbit. Vždyť to není písmo svaté. Nezáleží mi na tom, budou-li některé položky i zcela vynechány.“

Z hnutí po těch slovech povstalého bylo jasno, že devět senátorů z přítomných dvanácti se kloní k návrhu, aby se v seznamu škrtalo.

Pronotarius počal hovězím masem; bylo ho věru exorbitans quantum, hrozné množství!

„Proti tomu nehlasujeme,“ — šeptal soused panu de Hortisovi do ucha, — „protože jeden z pánů senátorů je starostou slavného řeznického cechu.“

Nespokojenci tím byli odzbrojeni.

Podobné ohledy převládly i při položce: Chléb a housky. V předpisu piva byla třetina odepřena, vína čtvrtina; při položce mošt, koblihy a voskovice zapadl pan senátor zase do křesla a tak bylo všecko povoleno.

Kdykoli po přečtení některé položky zavládlo mezi rady hluboké, zlověstné ticho, šťouchl pan senátor Pobst pana rychtáře kolenem pod stolem a dával mu obočím znamení. Tento pak podávaje mu šňupec šeptal:

„Jen kdybych mohl nějak upotřebit také mýdla a železa při této hostině: to potom by páni Trux a de Hortis hned byli utišeni!“

Konečně ale při posledních položkách přicházely tak podivné číslice, že při jejich čtení senátoři, napolo uchlácholení, zase počali se bouřit a u konce stolu sedící dva členové oposiční ligy, Trux a de Hortis, křičeli v duetě: „Co? Slaneček = padesát zlatých! Muškátový ořech = dvacet zlatých! Med = třiatřicet zlatých! Jalovec = dvanáct zlatých! Puškvorec = sedm zlatých!“

„V noci pak bude iluminace,“ — zvolal pan Alauda re quasi bene gesta, — „v každém okně čtyři světla.“

Při slově „iluminace“ se hlas páně Truxův mírnil, až při slovech „čtyři světla“ sotva ho bylo slyšet, jak dále koktal:

„Paprika = čtyři zlaté; to není ani moc!“

Konečně de Hortis poznal, že protestuje sám a nemálo se lekl, když uslyšel svůj křičící hlas:

„A šafrán = čtrnáct zlatých!“

Ulekl se sám, když viděl, že již nikdo jiný se nepolekal této sumy.

„Nu, co je?“ tázal se pan Alauda, jako by nic nebyl slyšel.

„Šafrán!“

„Ano, dobrý šafrán.“

„Ale za čtrnáct zlatých šafránu!“

„Vždyť je šafrán drahý!“

„Vím, že je drahý! Vím to tuze dobře! Nebo kdyby byl laciný, krmily by se jím krávy místo senem! Já jsem již také viděl šafrán v polévce; vím, nač je dobrý! Ale za čtrnáct zlatých šafránu! Tisíc modrých ďáblů!“

„Pokuta za klení ,tisíc ďáblů‘ — máz vína!“

„Tedy jen devět set ďáblů! Ale šafránem za čtrnáct zlatých obarvíme na žluto nejen polévku generála Andrássyho, ale i uniformu celé setniny palatinů knížete Rákóczyho!“

Pan rychtář vstal a s pohledem, plným vážnosti své moci se zase obrátil k de Hortisovi:

„Pane senátore de Hortis! Za to, že jste jméno našeho knížete pána Františka Rákóczyho vyslovil bez titulu veličenstva, zaplatíte tři mázy vína!“

De Hortis se popadl za své tři chloupky pod nosem, zavrtěl hlavou a posadil se. Byl to velmi praktický způsob ukončení oposice: místo bezvýsledných oprav a volání k pořádku hned „pokuta“ v mázech. Kdyby tomu podnes bylo, nevstávali by oposiční řečníci tak houfně se svých sedadel. Takto „duplex libelli dos est“ — knížečka je o dvojím užitku. Předně je v poradě zachovávána slušnost a po skončeném sezení byl trest hned „pro bono publico“ vypit v radním sklepě.

Bývaly to blahé časy…

… Kéž by se ještě vrátily!