ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rytíř Andernach byl nejbližší důvěrník uherského kancléře Illésházyho; věděl tedy nejen dobře o tom, co obsahovalo ono psaní, s nímž byl s takovým chvatem odeslán, ale bylo mu známo také to, co ten list způsobí v historii dvou říší.

Ve válce se bude pokračovat a válka teď nemůže skončit jinak, než úplnou porážkou kuruců.

Všecko kurucké vojsko není teď silnější třinácti tisíc jezdců; pěchota je buď uzavřena na hradech, anebo v kapitulaci — zbytek bude snadno přemožen.

A pak přijdou pokoření o vše („vae victis“) — o majetek, ba i o vlast. Věrní se obohatí!

Plán to byl velmi krásně promyšlený!

Sám rytíř Andernach měl vyhlídku na nějaké to ukořistěné malé dominium, nebo snad na celý městys, jako na příklad Hódmezővásárhely nebo Sarvaš, nebo aspoň na takovou vesnici jako Bikešská Čaba (tehdy byla ještě vesnicí s 10.000 obyvateli).

A všecky tyto vzdušné hrady, zámky a dědiny ukradl mu ten „verfluchter“ Pintye Gregor!

Tento pověstný loupežnický vůdce za svého života mnoho kradl, ale takového rabování se přece nikdy nedopustil jako teď. A činil i teď totéž co dříve: když obral kupeckou karavanu, rozdal uloupené sukno chudým venkovanům, měře jim v nedostatku lokte míru „od stromu ke stromu“.

Rytíř Andernach s úžasem pohlížel na tyto smějící se tváře. Hm, tak „otevřenou“ si tuto společnost nepředstavoval: mohl vidět každému jednotlivci do úst, jak se kolkolem smáli.

Ale nebyli by se patrně smáli, kdyby jim řekl, co bylo v té obálce: zpráva o císařově smrti! — Ale což, smějí-li se právě proto, že to již vědí — a jsou teď zbaveni povinnosti, vědět o tom?

To je hádanka!

Nepředešel ho snad přece někdo? Byla ona dáma v krytém voze taženém buvoly skutečně tou osobou, jež z Vídně až po Domahid s ním ujížděla o závod?

Pohled jeho utkvěl náhle na jedné tváři, již smích nepřemohl.

V sále bylo přítomno více dám (byly to snad manželky magnátů patřících k palatinovu průvodu či takové dámy, jichž palatin užíval k prostřednictví mezi kuruci a královskými?), oděných v národní kroje anebo podle módy. Mezi těmito byla vysoká, štíhlá postava, v široké krinolině, s bouffanty, se salupem, s vysokým věžovitým účesem; vlasy měla do bíla zaprášené, její líce bylo podle pravidel etiquetty pomalováno a obvyklými muškami opatřeno; obočí a řasy měla černé (snad po čínské tuši); ruce až po loket holé zářily pod síťovými rukavičkami alabastrovou bělostí a její prsty, jež rukavice kryly jen do polovičky, byly vznešeně jemné, což je vzácným darem; sličná tvář a postava je všední věc, ale krásná ruka je vzácnost.

A tato jediná žena se nesměje komickému postavení rytíře Andernacha. Když Pintye Gregor chodil z ruky do ruky, i ona jej vzala do svých nazad nahnutých, narůžovělých prstů a tázala se s chladnou tváří dámy stojící vedle ní:

— — „Qu’est-ce que cela? C’est drôle!“

— „Ať se octnu v pekle,“ — bručel si rytíř Andernach, — „když mi tato dáma nepřipravovala včera večer kuře na paprice! Ty růžové, nazad ohnuté prsty! Dobře jsem se na ně podíval, když nabírala vařečkou halušky!“

Dáma s mramorovou tváří ho však neuznala hodným ani pozornosti; zdá se, že měla vážnou příčinu, proč se neúčastnila všeobecného veselí.

Byla zde prosebnicí!

Bylo to zjevné i z toho, že když se bouře smíchu trochu utišila, přistoupila elegantními kroky k palatinovi a doporučovala jeho přízni a milosti poznovu svou záležitost v plynné, správné francouzštině.

Palatin podal dámě-žadatelce ruku a velmi vřelým hlasem ji ujistil, že splní její žádost. Může spoléhat na nejrozhodnější jeho přímluvu. — A pak ji vyprovodil až k samým dveřím a nazýval ji milostivou paní.

„Přes to však přece jsme včera spolu lámali ostruhu kuřete na paprice!“ — myslil si rytíř Andernach.

„Je to skutečně zvláštní žert,“ — pravil pak, obrátiv se k palatinovi. — „Vím určitě, kde mi provedli tuto záměnu přinášeného listu — dovolte, výsosti, několikadenní odklad, abych to mohl vyšetřit a zaměněnou listinu opatřit.“

Palatin ujistil rytíře s dobromyslnou vážností, že bude trpělivě očekávat nález ztraceného listu.

Rytíř Andernach se kvapně rozloučil.

Venku v čekárně se zeptal palatinova komořího, kdo byla ona sličná dáma, jež právě teď odešla.

Řekli mu její jméno a stav:

„Paní Korponayová, rozená Juliana Ghéczy z Garamséghu, choť kuruckého vrchního strážmistra Jana Korponaye.“

Teď teprve byl rytíř zmaten.

Je-li to paní kuruckého důstojníka, co by byla ve Vídni hledala? A nepřicházela-li odtamtud, jak mohla vědět, co on s sebou přináší?

Nejpřímější způsob, jak dostat odpověď k této otázce, by byl, vyhledat paní Korponayovou a přímo se jí zeptat. — Bylo třeba jenom se znovu equipirovat, neboť takto poblácený a ušpiněný se člověk může dát presentovat u palatina jako kurýr, ale u elegantní dámy nemůže činit návštěvu.

Řeckých obchodníků, kteří prodávají hotové obleky, bylo v Sathmáru dosti. (Paní Korponayová dojista si také u některého z nich vypůjčila své moderní šaty.)

Ale zatím by mu mohla ujít šachová figurka: ta dáma v krytém voze taženém buvoly.

Ta je dojista tou záhadnou osobou, jež počínajíc Vídní po celé cestě ujížděla před ním, činíc mu všude na cestě těžké překážky. Musí se s ní setkati na cestě, dříve než dorazí do Sathmár-Némethi.

Koupil si narychlo jiného koně, a sotvaže byl osedlán, vyšvihl se na něho a tryskem ujížděl cestou, jíž před krátkem přijel.

Krytý vůz skutečně potkal ještě na konci ecsedského močálu.

Slunce pražilo; buvoly štípaly mouchy, lehli si tedy do kalužin, takže jim z nich čouhala jenom tlama: žádným pobízením nebylo lze dostat je s místa.

Krytý vůz stál venku na břehu, v rašelině, kam jej čeledínové vytáhli, dokud se buvolům neuráčí spokojit se s koupelí a znova dodržovat úřední hodiny.

Dáma seděla ve voze pod koženou střechou. Kolkolem byla bažina; když se k ní rytíř Andernach blížil, skákaly před ním žáby na všecky strany. — Rytíř se domníval, že teď již má v rukou niť z klubka, do něhož se zamotal.

Pustil se do dámy, jež nebyla schopna útěku.

„Nejponíženější služebník, paní má! Nemám čest mluvit s paní Korponayovou?“

Rytíř chtěl být velmi bystrým; domníval se, že při tomto jméně se dáma podřekne.

Jenomže Kristina si již odbyla Julianinu školu; — byla nacvičena na všecky možnosti.

Kdo umí jenom lhát, ten lhát neumí; ale kdo dovede lež smíchat s pravdou a uniknouti pak hned za tou, hned za onou, ten teprve zná pravé vědomosti.

„Nikoli, pane kapitáne!“ — odvětila Kristina, vyhrnuvši závoj, aby její tvář byla ještě upřímnější. — „Jsem manželka císařského královského plukovníka Blumenvitze.“

„Všecka čest, vzácná paní. Já pak jsem rytíř Andernach, císařský královský kapitán; a hledám paní Korponayovou, jíž mám vyřídit vzkaz nadmíru důležitý.“

„Tož jen hledejte, pane kapitáne.“

Rytíř nepovolil.

„Prosím tisíckrát za odpuštění, vzácná paní! Nebyla jste to vy, jež z Vídně stále až po Tisu přede mnou cestovala v karmazínově červeném kočáře?“

„Byla.“

„Velice mě těší, že mám čest s vámi se poznati, vzácná paní. Ale neřekla byste mi, proč jste mě chtěla s takovým chvatem předejít?“

„Povím vám to upřímně, pane kapitáne. Šla jsem do Vídně proto, abych prosila jeho veličenstvo o milost pro svého nešťastného otce, který je odsouzen ke ztrátě hlavy a statků; snad ho budete podle jména znáti; je to levočský vrchní rychtář Fabricius. Prosila jsem o milost pro něho. K mé hrůze bylo mi slyšeti zprávu, že císař náhle zemřel. Napadlo me, abych pospíšila k bánovi Pálffymu, kterému jeho veličenstvo udělilo svou plnou moc, a u něho vyprosila milost pro svého otce: může mu ji udělit, dokud nebude plná moc odvolána. Proto jsem vás chtěla předstihnouti, pane kapitáne; domnívala jsem se totiž, že nesete palatinovi Pálffymu odvolávací dekret. Bohužel, vy jste mne přece jen předešel a tím je záležitost mého ubohého otce ztracena.“

V Kristininých očích se zaleskly dvě slzy. A byly to slzy docela pravé, ale důvod, který je vyvolal, nebyl takový.

A slzy rytíře Andernacha oklamaly.

„Nermuťte se, vzácná paní. Není pro vás posud nic ztraceno. Můžete hezky pomaloučku jeti se svým buvolím potahem do Sathmáru; já jsem palatinu Pálffymu nepřinesl žádného odvolacího dekretu. Přinesl jsem mu figuru Pintyeho Gregora.“

Na Kristinině líci se při tomto jméně zjevil upřímný, nelíčený úžas, který činil nepochybným, že neví nic ani o tomto jméně, ani o tom, kdo se tak nazýval. Byla na ní patrna nezatajitelná radost, když se ho prudce otázala:

„Nepřinesl jste tedy odvolávací dekret?“

„Nikoli.“

„Pojďme, lidé, pojďme!“ — zvolala Kristina na odpočívající průvod.

Ale ani lidé, ani buvoli se nechtěli pohnouti.

Rytíř Andernach zdvořile dámu pozdravil a koně obrátil — k župní hrázi.

Znova musil vykonat cestu po tom proklatém násypu z bláta. Byl opět večer, když dorazil k domahidské čárdě. Tentokrát zavedl koně do síně a uzdu přivázal na kliku u dveří. K uvítání mu přirozeně nevyšel nikdo vstříc. Hospodský měl uvnitř práci: krájel zlomenou šavlí tabák na dlouhém stole a zdálo se, že ani vstupujícího hosta nepozoruje.

„Dobrý den, hospodský!“ — pozdravil ho rytíř.

„Je-li dobrý, sněz ho!“ — zabručel hostinský do vousů.

„Tak už jsem zase zde!“

„Hrom na to dbá!“

„Snad mě ani neznáte?“

„Čert vás zná.“

„Já jsem ten host, který zde včera byl!“

„Host? U mne se za den zastaví tisíc hostí; což je mohu znát?“

„Ale na to se snad budete pamatovat, že jsem od vás včera koupil mladého koně za padesát dukátů?“

Při těchto slovech krčmář zašilhal zpod čepice.

„Snad mně pán toho koně zase přivedl, abych ho teď koupil já?“

„Čerta! Prodal jsem ho hned v Sathmáru.“

„Koňskému handlíři?“

„Kdepak; koželuhovi.“

„Ten teda udělal dobrý obchod; měl na sobě větší kůži než jiní koně.“

„Proto jsem se nevrátil; rád bych jen promluvil s vaší ženou.“

„S mou ženou? Máte-li jen toto přání, pane, rázem se vám vyplní. Hej, Dorko, ty! Pojď sem! Pan kapitán si s tebou chce zalaškovat.“

Do síně vešla ta stará baba, důstojná žena starého krčmáře.

„Račte s ní diškurovat. Nechám vás třeba o samotě.“

„Jaký to div? Ta že je vaší ženou?“

„Bohužel ano; již třiapadesát let.“

„Ale to není ta včerejší; včera zde byla hezká, mladá, štíhlá, černooká, žlutovlasá žínka, jež tady zpívala, pekla a vařila, tokajské víno mně nalévala.“

Po těchto slovech odpověděl krčmář tím, že sevřel v hrsti přeražený meč, kterým řezal tabák, a prohrozil jím staré ženě, tváře se zlostně. V jeho líci byla patrna bázeň i hněv.

„Ha! Ty potvoro jedna! Už zas pomýšlelas na špatnosti! No počkej! Udám tě soudu, jenom co přijdu do Sathmáru!“

„Ale já nemluvím o této staré babizně!“ — řekl rytíř Andernach, jemuž došla trpělivost. — „S tou jsem jednal jen tolik, že jsem jí dal sedlo a řemení, aby je vyčistila.“

„Aha, tady je to!“ — mrzutě zvolal hostinský a hodil zlomenou šavli na stůl. — „Vy tedy sám jste zde vinen. — K čemu dávat takové ženě sedlo a uzdu do ruky? To byla hrozná chyba!“

Při tom kroutil očima, znamenal se křížem a bručel cosi jako:

„Trní ti dát pod nohy!“

Rytíř Andernach tomu nerozuměl.

„Nu, co tedy bude?“

„Hle, jak už zas šilhá!“ — bručel hospodský a třásl se, jako by měl zimnici.

Stará žena opravdu dovedla ošklivě šilhat; člověk nikdy nevěděl, kterým okem se na něho dívá.

„Poslyšte tedy, pane,“ — šeptal hospodský, — „povím vám pravdu; ale slibte mně, že nikomu, ani živé duši o tom nepovíte.“

„Nu, slibuji vám to.“

Rytíř Andernach podal hostinskému ruku; ten mu nejdříve nakreslil ukazováčkem na dlaň kolečko a pak teprve mu hlučně práskl na ruku. — Tomu se říkalo slib s kolečkem a nakreslený kruh zastupoval L. S. — Locus Sigilli.

„Povím vám tedy teď pravdu. Má žena je čarodějnice, pravá cechová čarodějnice: a k tomu ještě je nad čarodějnicemi kapitánkou. Dá-li se jí večer po rozsvícení svíčky do ruky uzda se sedlem: komu to přehodí přes krk a hodí na záda, rázem se promění v okřídleného koně; ale když k tomu nedostane člověka, psa nebo prase, na nichž nejraději jezdí, osedlá si třebas i prázdné vědro a odletí s ním, jenom na ně zvolá: hipp-hopp! Ať jsem tam, kde chci být! Rázem se octne na vrchu svatého Gerharta, odkud si přinese čarovnou masť, a ta, když se jí namaže, ji rázem promění ve spanilou, krásnou vílu — člověk by řekl, že je to mladá panička, která se teprve v masopustě provdala. — Vy jste také tak přes ni klopýtl; poděkujte svatým, že jste se při tom neudeřil, že jste z toho vyšel bez úrazu.“

„Ale nevyšel! Spíše jsem při tom velmi mnoho ztratil. Pobláznila mě zpěvem, opila mě samotokem!“

„Zpěvem? To tak, krkavčím krákoráním! Samotokem! Ano, nyirským samotokem! Po tom člověk nikdy neusne. Když ho podají mrtvému, vzkřísí ho, jak je kyselý. — To bylo čarování! Přinesla to z hory, kde mají čarodějnice svůj sklep.“

„Co na tom, odkud to přinesla! Ale ukradla mně z tobolky psaní, které jsem přivezl z Vídně. Vzácný list, jehož v Sathmáru nesmírně potřebují.“

„Cože?!“ — vykřikl krčmář, roztíraje si kníry na obě strany. — „Pravíte, pane, že vás okradli? V mém domě? Vězte, pane, že jsem šlechtic! Šlechtic Bocskayův! Mne si netroufejte dehonestovat. V mém domě nebyl nikdy ukraden ani špendlík.“

(Špendlík ovšem ne.)

„A což můj koňský postroj!?“ — hněvivě zvolal rytíř.

„Ani ten vám neukradli! Proč jste ho dával čarodějnici do rukou? — Ty, Dorko! Dorko! — Pamatuj se! Hezky tě prosím. Pro Herkópátra! Přines panu rytíři sedlo zpět. Neblázni!“

Stará baba vlezla do pece, chvíli se v ní hrabala, a když opět vylezla, přinesla zmizelé sedlo i uzdu. Hodila vše na zem.

Rytíř udiven poznal svůj ztracený majetek.

I pistole byly v tašce u sedla, jenom na jedné byl natažen kohoutek.

(Paní Korponayová to jistě poslala po mladíkovi, který ji vedl a který ho močálem opět předešel.)

„To tedy se našlo,“ — bručel rytíř; — „kéž by se nalezlo i mé psaní; dal bych sto tvrdých tolarů tomu, kdo by mi je vrátil!“

„Sto tolarů! Bylo to psaní císařovo?“ — ptal se krčmář. (Sto tolarů opět zatřáslo jeho zásadami.) — „Jaké to bylo psaní?“

„Bylo na něm pět pečetí s císařským orlem; ale obálka se mně neztratila; pečetě také zůstaly všecky, jenom obsah vyňali a jiný papír vložili.“

„Nu, to byly již čáry!“ — řekl hospodský, drkotaje zuby. — „V tom se čarodějnice vyznají. I děti dovedou vyměnit, když je bába nese ke křtu: svůj plod včarují do hedvábné přikrývky a panské dítě prodají pak cikánům. — Kam jsi dala, ty hanebnice, císařovo psaní? Hned ho dej sem! Nebo tě rozsekám na čtyři kusy!“

(Zatím však hospodář ve strachu ustupoval ke kamnům.)

„Neviděla jsem nic…,“ bručela stará baba, a posadivši se ke kolovratu, počala přísti.

„Vyznej se hned, cos tam dala místo toho psaní? Nebo tě položím na trní a na popel tě upálím.“

„Neudělala jsem nic!“ — bručela stařena a sehnula hlavu až ke kolenům.

„Jak by ne!“ — odporoval rytíř. — „Vložilas na jeho místo figuru tam toho proklatého zloděje, kterou palatin Pálffy vyňal, když zlomil pečetě.“

„Jakého zloděje?“ — zaraženě se tázal hostinský.

„Nu, toho pověstného lupiče: Pintyeho Gregora, jež byla přibita zde na těchto dveřích.“

(Dveře do vedlejšího pokojíka byly právě otevřeny.)

„Ten obraz s verši s těchto dveří?“ — ptal se hospodář.

„Arciže, tu mrchu!“

Hospodář strhl s hlavy čepici a počal se křižovat.

„Svatý Habakuku, neopouštěj mne!“

A plíže se po špičkách k vedlejší světnici, odstrčil dveře otevřené dovnitř a s pověrečnou hrůzou na ně ukázal.

„Podívejte se, pane rytíři: vždyť je zde posud!“

Skutečně, byl tam dosud přibit: byl to týž Pintye Gregor, s těmi krásnými verši, jež vysoustruhoval některý vesnický poeta.

Rytíř se v úžasu posadil s vyboulenýma očima na lavici.

„Du verfluchter Kerl!“

(Obraz se ovšem vrátil touž cestou jako koňský postroj, předstihnuv rytíře.)

Teď již svatě věřil, že jsou v tom čáry.

„Uvažte mi koně ve stáji; na noc musím již zůstat zde, v tomto čarodějnickém hnízdě. Zavolejte svou dceru.“

„Ty, Terčo, pojď sem. Připrav dobrou večeři.“

Rytíř měl ještě slabou naději, že se snad něco bude moci dovědět od dcery, kdo že byla ona včerejší „hezká žena“, s níž by se byl tak dobře pobavil, kdyby byl neusnul.

Ale Terča, i kdyby jí hlavu pilou uřízli, nepamatovala se na jinou, než na „svou sladkou rodičku“, a ta nebyla včera ani hezčí, ani mladší než dnes.

„Už je to tak,“ — vysvětloval hospodář s učenou zkušeností, — „tyto zlé čarodějnice se dovedou proměnit tak, že jen ten vidí v nich čarovně krásné ženy, jehož oči očarovaly; ostatní v ní vidí jen takovou ošklivou, starou babu.“

K tomu i Terča přidala, co mohla, a při večeři častovali rytíře Andernacha paprikovaným jehněčím a čarodějnickými historiemi, až mu ústa hořela a záda mrazila.

Stará Dorka poslouchala vše tiše a hrčela jen stále kolovratem; černý kocour, který se uvelebil vedle ní na lavici u kamen, jí přizvukoval.

Když pak uložili rytíře do peřin a zavřeli za ním dveře, popadli se všichni tři, hospodář, dcera i stará Dorka, za ruce a ve třech tančili kalamajku.

Rytíř Andernach možná věřil těm čarodějnickým historiím docela vážně, neboť byl dobře vychován v klášteře vorarlberských minoritů: ale tito zde jsou hanební, nevěřící pohané, kteří nevěří ničemu, ani čarodějnickým historiím.

Do rána měl rytíř dosti času sníti o tom, co má teď učinit, kam se obrátit. Měl dosti diplomatické zkušenosti, aby pochopil fatální postavení, jež mu ztráta dekretu připravila. Vrátit se do Vídně a znova sem — znamenalo ztrátu čtrnácti dní.

Zatím mohli Pálffy s Károlyim činit, co by chtěli. Vůz tažený buvoly rovněž již asi dorazil a paní Blumenvitzová dala pánům zprávu o tom, že císař umřel. Úředně však Pálffy není nucen o tom vědět a odklad je mu spojencem. — Již časně zrána dal si rytíř osedlat koně v úmyslu, že se přece jen vrátí do Sathmáru a slovy palatinovi přednese, že panovník již týden není mezi živými.

Když však dorazil k župní hrázi, zastavil ho zde veliký shon lidí, sta a sta vozů a desetkrát tolik lidí, celý pluk graničárů.

Na vozech byl náklad otýpek roští a rákosu. Křiku a hluku bylo dosti. Jízdní seržáni pomáhali zmatek ještě rozmnožovat. — Rytíř Andernach se jimi nemohl prodrat.

S velikou potíží našel graničárského majora, který uměl německy. Od toho se dověděl, že nesmí jet po župní hrázi. Palatin nařídil, aby ve dvou dnech byla celá hráz učiněna schůdnou, neboť všecko císařské vojsko, jež stálo na protějším břehu Krásné, má tudy přejíti do Nagy-Károlye.

A do té doby nesmí být nikdo na hráz vpuštěn.

Důvod tohoto opatření si rytíř Andernach mohl při své znalosti politické situace snadno domyslit.

Královský plnomocník, palatin Pálffy, a zmocněný vrchní velitel Rákóczyových vojsk, Alexandr Károlyi, v době, kdy spolu vyjednávali, postavili se vojsky proti sobě, aby byli připraveni ihned k boji, kdyby se vyjednávání přerušilo.

Když pak teď Pálffy přechází na pravý břeh Krásné, až k samé Nagy-Károlyi, znamená to tolik, že oba zplnomocněnci již uzavřeli a podepsali mír a teď že bude následovat již jen závěrečná paráda po dlouhé válce.

Kurucové jsou hrdý lid: nechtějí složit zbraně před táborem nepřátel, sestavených ve vojenský šik.

Proto posílá palatin své vojsko na druhý břeh ecsedské bažiny. — Ale byly tu i jiné důvody, jež rytíř Andernach nemohl vědět.

František Rákóczy se za hranicemi, v Polsku, dověděl o smrti Josefa I. stejně rychle a také on poslal rychlého posla ke Károlyimu s rozkazem, aby vrchní vojevůdce ihned přerušil vyjednávání a připravil se k pokračování ve válce. Není-li krále, není s kým se srovnávat.

Knížecím kurýrem byl Jan Korponay.

Král Josef umřel 17. dne měsíce dubna.

V kritickém obratu své nemoci poslal ovdovělé císařovně a svým ministrům list s posledním svým přáním, aby se s Uherskem smířili, i kdyby umřel; aby s národem i s Rákóczym uzavřen byl spravedlivý mír; Wratislaw a Eugen Savojský plnili tedy po jeho smrti jenom poslední vůli panovníkovu. Zachovali se čestně. Úklady vznikly u maďarských magnátů bydlících ve Vídni. A tu se poctiví lidé uchýlili k podvodům. A směli to učinit: byla to jejich povinnost.

Dne 24. dubna dorazila paní Korponayová do hlavního palatinova sídla se zprávou o králově smrti a s odvolávacím dekretem. Dekret se neztratil, dostal se tam, kam byl poslán. Juliana sama jej odevzdala palatinovi Pálffymu.

Magnát z toho poznal, že jeho plná moc je odvolána; na jeho místo byl velitelem císařského vojska jmenován generál Cusani; on sám byl volán do Vídně. Vyjednávání o smír bylo přerušeno.

Palatin Pálffy však schoval odvolací rozkaz do kapsy a ihned poslal svého důvěrníka do kuruckého ležení k Alexandru Károlyovi se vzkazem, že je ochoten podepsati listinu o míru, již spolu umluvili. Károlyi aby přišel se svým vojskem do Sathmáru; on s vojskem císařským ustoupí k Nagy-Károlyi.

A dal Károlyovi zprávu i o tom, co z Vídně dostal.

Oba vojevůdci poznali, že nesmí být ztracen ani jediný den. Proto také Alexander Károlyi strčil do kapsy psaní knížete, datované v Kuzikově dne 19. dubna, jímž ho Rákóczy vyzýval, aby jednání o mír protahoval, a svolával do Husztu zemský sněm. Toho dne nemohl ještě vědět o králově smrti.

Dne 27. dubna přibyl Jan Korponay s oním listem Rákóczyovým, který byl napsán po obdržení zprávy o králově smrti. Bylo mu s tímto psaním učiniti velikou zacházku po cestách v marmarošském pohoří.

Odkázali ho do Sathmáru.

Toho dne nebylo tam ani císařského ani národního vojska. Za jediný den obložili župní hráz rákosím a chrastím tak, že po ní mohla jet děla, jízda i zásobní vozy. Vše bylo již na protějším břehu escedského močálu.

Jan Korponay se v opuštěném hlavním sídle, v sathmárském károlyovském paláci, setkal jen s houfem kuruckých mušketýrů.

Byli to staří známí, levočtí dobrovolníci, kteří se při vzdání města spolu s ním protloukli bitevní čarou útočícího císařského vojska, poslední věrní přívrženci Rákóczyovi.

Jejich velitelem byl šedivý Fabricius.

Když se spatřili, objali se.

„Cos přinesl, synu můj?“ — tázal se Fabricius kuruckého hrdiny.

„Rozkaz knížete a zprávu o králově smrti.“

„Opozdil ses s tím, synu můj. Vůdcové podepsali dnes smlouvu o míru. Knížete již není.“

Korponayovi vytryskly slzy z očí.

Plakal jako dítě.

Pak počal zuřit:

„Jak se to mohlo stát?“

„Ve třech dnech to vyřídili. Radili se ve dne v noci, nedovolili nikomu ani oddychnout si. Teď jsou již tamto na druhém břehu; zítra naposledy vystřelí svá děla a pušky, na pozdrav pochované slávě.“

„Kdo jim to mohl našeptat?“

„Nu, kdo? — Ten, kdo přinesl zprávu o králově smrti z Vídně dřív než ty.“

„Dřív než já?“

„O tři dni dříve než ty.“

„Vždyť jsem jel tryskem ve dne v noci, v sněhu a v bouři; tři koně pode mnou padli.“

„Onen však letěl!“

„Byl to tedy ďábel, mohl-li mne předejít!“

„Dobře díš. Byla to tvá žena.“

Korponay zlostí zaskřípal zuby.

„Kéž bych mohl tu ženu ještě jednou dosáhnout ostřím své dýky!“

A na protějším břehu zuřil proti ní i rytíř Andernach.

„Kéž bych dostal do rukou nákrční hedvábný šáteček té ženy, jež mně vařila kuře na paprice!“

Ubohá žena! Jak hrozně se na ni chystají!

Bylo dne 1. května, když v Nagy-Károlyi, v sále károlyovského zámku při otevřených dveřích předčítali epochální listinu, jež se nazývá smlouvou o sathmárském míru. Již tento název byl ústupkem kurucům, kteří měli hlavní stan v Sathmár-Némethi, kdežto hlavní stan císařských byl v Nagy-Károlyi.

„My Josef I., z milosti boží a tak dále, a tak dále,“ počínala listina.

A Josef I. ležel v ten čas již na katafalku, nabalzamován! Planoucí voskové svíce vrhaly na něho své žluté světlo. Ale dojista byla to jeho vůle, aby se v celé zemi zazelenala tráva tam, kde byla prolita krev.

Oněch čtrnácti dní, po něž korunovaný nebožtík musí ležet na katafalku obklopeném znaky svých zemí, užil dobře tento umrlec: smířil své země.

Co začal živ, mrtev dokončil!

Byla to veliká událost: radost milionů a milionů lidí, rozhořčenost stejného počtu a většiny obé pohromadě. Dni přestaly být zářivé, ale ani noci nebyly tak tmavé: není žádných nadějí, ale není také žádného strachu. Není vítěze, ale není ani poražených.

A aby nebylo nikoho v zemi, kdo by si na 1. květen roku 1711 nevzpomínal, zvěčnila jej i sama vznešená příroda, svatý Geodaemon. Zrána na 1. května poslala na zemi takový mráz, že od Karpat až po Velebit všechny plody v květu zničila. Letos nebude ani pšenice, ani vína. Všichni muži pospěštež domů, přeorat uschlou setbu a naset samopši, pohanku a kukuřici, pokud je to možné.

Před vycházejícím sluncem se prostírají roviny zešedivělé mrazem; jíním se lesknoucí listí visí zvadle s ovocných stromů. — A stejně schlíple visí na žerdích prapory s pobledlými zlatými nápisy „pro libertate“ — „za svobodu“.

Třináct tisíc kuruckých hrdinů stojí seřaděno do pluků na čtyřhranné prostoře majthéňské roviny; je to poslední zbytek vojska, jež po dvanáct let činilo kus světové historie.

Dnes se píše poslední list této historie a posypává se posypátkem.

O složení zbraní se nemluví; není to kapitulace, nýbrž mír uzavřený svobodnou vůlí.

Třináct tisíc kuruckých hrdinů není sepjato nepřátelským ležením, děla nejsou na ně namířena; králův zástupce, palatin Pálffy, přichází z Nagy-Károlye provázen pouze švadronou savojských dragounů a jemu vstříc přijíždí četnější, pestřejší družina jezdců: vůdce Alexander Károlyi s kuruckými důstojníky.

Častokrát se jejich šavle zkřížily — teď již o sebe zvonit nebudou.

Jsou to ti kuručtí důstojníci, kteří včera teprve složili přísahu věrnosti v sathmárské poradní síni do rukou tajemníka Pálffyova, Jana Pulaye; budou nyní v posavadních hodnostech sloužit pod prapory královskými.

Károlyi je představuje jmény palatinu Pálffymu a na konec sám pod širým nebem s obnaženou hlavou skládá přísahu věrnosti do rukou palatina Pálffyho.

Potom se před kuruckým vojskem sestaveným ve válečný šik předčítá spis o uzavření míru.

Všem se dostalo milosti, od nejmenšího po nejvyššího. I sám František Rákóczy obdrží nazpět své statky a své děti, jež byly zadržovány rukojmím; ztratí pouze titul knížecí.

Zkonfiskované jmění všem se opět vrací, dary knížetem učiněné se potvrzují; pronásledovati vdovy a sirotky se nedovoluje, pro věci uplynulé nikdo nebude hnán k odpovědnosti.

Svoboda země a svoboda vyznání se obnovuje, odebrané chrámy budou vráceny.

Zemský sněm bude svolán, a čím národ ještě trpí, bude uzdraveno.

A na konec se na kuruckém vojsku nežádá, aby složivši zbraně, bez šavle po boku se rozešlo na potupu světa na všechny strany; — každý ponechejž si zděděný meč, doplňovací část maďarského kroje, jen karabiny buďtež složeny; ale ani ty ve formě kapitulace, nýbrž za slušnou cenu: majitel dostane za každou střelnou zbraň šest rýnských zlatých, což bylo slušně zaplaceno.

Před odevzdáním vystřelují po plucích karabiny — poslední to pocta, jako při pohřbu, a pak je skládají hezky do řad vedle sebe.

Pravá podívaná pro malíře, jakou svět nikdy míti nebude, bylo toto vojsko kurucké. Každý pluk mel jinou uniformu: dolmany zelené, červené, modré, pomerančové, s kalhotami a čižmami vždy jiných barev, jen se zelenými nikoli (— ta barva byla zneucťující —); tvar kalpaků, kučem, čák a šišáků byl rovněž tolikerý; šňůry na dolmanech byly bílé nebo černé. Veliké plukovní prapory, kornety, byly tu nachové, tam bílé a zelené; na nich je znak země, znak Rákóczyho nebo Panna Maria a zlatě vyšívaná slova: „Pro libertate“; — kromě toho měly všecky setniny u každého pluku své zvláštní prapory s obrubou stejné barvy jako stejnokroj toho pluku; sloužily k tomu, aby v bitevním zmatku našli rozprášení bojovníci opět své prapory.

A tomuto krásnému umění je teď navždy konec.

Polnice vytrubují poslední čepobití.

Po složení přísahy velitelem sestupují praporečníci s koní a zarážejí praporovou žerď do země; za prapory následují řady složených karabin, jako pokosená pšenice, uprostřed s velikým křížem, s kornetou, obklopenou polními bubny, jež nikdy více nebudou volat na poplach.

Obě skupiny, kurucký důstojnický sbor a císařský jízdní průvod splynou v jednu a pustí se k Nagy-Károlyi; a tím je dáno veliké heslo:

„Každý si může jít, kam chce!“

Národní vojsko se může rozejít do všech úhlů světa. Pluky se rozcházejí na skupiny, na houfy, velení pozbylo významu a přestalo zároveň s disciplinou; není již důstojníků ani sprostých; jedinou otázkou nyní je, kam který půjde. Ti, kdož se ubírali k Sathmáru, byli v tom zle. Louže v ecsedském močálu nebylo možno přejít; na vodě se utvořil na prst tlustý led, který se pod koněm láme a řeže do noh; mohou se ubírat jenom po župní hrázi, na níž rozšlapané bláto zmrzlo na kost.

Se všech stran se ozývá klení!

A pak se za jízdními odděleními počíná rozvinovat jiný tábor, ležení vozotajů. Tisíce a tisíce nákladních vozů, těžkých i lehčích, kočárků, plných uprchlého lidu, žen, dětí, starců, kteří vesměs utíkali za ustupujícím kuruckým vojskem, vzrůstajíce každou mílí, roztřišťují se teď jako lavina a hledají cestu, po níž by se mohly vrátit domů. V množství vozů se pomalu tlačí kupředu také krytý vůz, v němž jedou dvě ženy, Juliana a Kristina. Obědvaly v Majthényi, v bohatém městysi, v němž bydlí pouze němečtí hospodáři, obklopení se všech stran hajduky; jsou to pověstní sadaři. Odtud vyjely k večeru, když již po silnici odjeli jezdci, rozjíždějící se na všecky strany dolejších Uher; — do té chvíle se tábor vozů u Majthénye nemohl ani hnouti. A pak, když byla cesta uvolněna, bylo skutečně třeba, vydat se na cestu, neboť v tomto městysi nebylo již ani sousta jídla; všechno bylo vyjedeno.

Pět tisíc vozů bylo pohromadě! Celé ležení!

A tyto vozy musily samy před sebou prchat z města do města. A sotva do jednoho města přijely, musily opět dál, před hladem, dokud se celé to moře nerozplyne v malé potůčky. — Paní Korponayová se dobře opatřila potravinami, řídíc se známým příslovím: „V zimě neopouštěj chléb, v létě plášť,“ neboť ani v Uhrách se nemůže činiti nárok na pohostinství, když přibude celý tábor.

Až dosud se obě paní mnoho nestaraly o hlad a o žízeň. Je ku podivu, že v této věci jsou ženy schopny tolik vydržet. Ano, starost a úzkost jsou dobří stolníci a číšníci; dovedou člověka obsloužit jako žádný hostinský.

Ale teď jsou žaludkové obtíže již u konce. Cíle je dosaženo; dostaly, proč se namáhaly; jejich radost je veliká a radost dodává dobré chuti.

Zkrátka, o to je teď postaráno; ale nadešla jiná nehoda: otázka píce.

Cestující mají také koně! A po seně a ovsu a jiné píci není nikde ani stopy!

I zde jim posloužila náhoda.

Je zde množství zmrzlého podzimního osení. Krásné žitné pole není teď k ničemu, než k pokosení a ke krmení.

Po celé cestě všude sekají a kosí jako vprostřed léta. Smutné žně: Nikdo neváže snopů!

Za Majthényem, u cesty, žne veliký, do košile svlečený muž na širokém žitném lánu. Na protějším konci lánu odpočívají dva nebo tři muži u pokosených řad, kteří dnes práci již ukončili; jen tento jediný ještě žne osení vysoké až po ramena. Za nimi je vidět již strniště, na němž leží posekané osení v řadách.

A kde přestává posečené žito, tam počíná jiné strniště:

Veliký čtyřhranný úhor je všecek pokryt karabinami vedle sebe nakladenými, jež zde zanechalo kurucké vojsko. Jako strniště po žních! Strniště bývalé slávy. I to spálil mráz minulé noci. Zbraně složené v řady jako by tvořily jen pokračování posečených řad zkaženého obilí. A což ty tyče tam uprostřed, obalené rozbitými hadry? Toť strašáci ptáků! — Kdysi to byly prapory. Jak letěly vzduchem, když vlály k vítězství! A teď kolem nich převrácené bubny, prázdné nádoby! — To je ta proslulá majthéňská rovina, na níž stromy od těch dob vyrostly tak vysoko.

Osmnáct desítiletí uplynulo již od těch dob, co toto pole obehnané příkopem zůstalo bez majitele a nikomu nepatří. Nikdo je nenazývá svým, nikdo je nechce ani zadarmo; nemá majetníka. Stromy i křoviny rostou zde pohromadě v husté houštiny; lidská ruka jich nikdy nevyseká, nikdo si odtud neodnáší palivo: ba ani prut na bič si zde nikdo neuřízne. Houšť tato je jistým útulkem vší zvěře; lovec tam nevstoupí: to je ta majthéňská pusta, kde národní vojsko složilo zbraně.

Slunce již zapadlo; ale nebe bylo posud samé zlato: v záři večerních červánků stál mezi dvěma strništi ztrnule muž, onen vysoký muž, a brousil si kosu. — Zády byl obrácen k západu; jeho líce a postava se zdály černé, jako by byly ze železa.

Paní Korponayová dala zastavit a řekla kočímu, že by bylo dobře oslovit toho muže: snad by jim za dobrý peníz prodal pěknou otep čerstvě pokoseného žita pro jejich vyhladovělé koně.

„Hej, kmotře!“ — zavolal kočí s kozlíku.

Muž s kosou nedbal; jako by ho ani neslyšel.

„Snad neumí maďarsky? Chudák, bude to Šváb.“

Juliana se tedy sama naklonila z vozu zpod kožené střechy a zvonivým, zvučným, lichotivým hlasem zavolala na žence:

„Můj drahý, dobrý příteli, nechtěl byste laskavě přijít na slovíčko?“

Oslovený muž si přehodil kosu přes rameno a přeskočiv příkop u silnice spěchal k vozu a stanul zde a díval se sličné paní do očí.

Ale ta, hrůzou ztrnulá, klesla dozadu na sedadlo, kde její přítelkyně, druhá prosebnice, tichounce spala.

Muž s kosou měl tak známou tvář!

Jako by to byl Fabricius, levočský rychtář!

Jak upřeně na ni hledí!

Či je to snad jenom sen? Halucinace? Mámení smyslů?

Zdá se jí, že muž mluví.

Zdá se jí, že říká, ukazuje svou kosou na tu velikou čtverhrannou pustu, s puškami položenými do řad, s rozbitými prapory:

„Jak se ti líbí tato žeň? To je tvá setba! Pohleď! To je tvé dominium! Pokud svět světem bude, neztratíš je! Co se na něm urodí po staletí a staletí, po všecky věky, vždy bude jenom tvé! Pohleď, jak veliké máš panství!“

Juliana se rozechvěně skrčila ve voze a zakryla si tvář před tím strašným pohledem; přece však, nechť hlavu jakkoli ukrývala, musila slyšet, co jí ten člověk říká.

Ten muž jí klnul.

„Bůh tě potrestej tvou vlastní rukou! Buď potrestána tam, kam nejvíce pospícháš. Až dospěješ tak vysoko, jak toužíš, budiž tam tvůj pád! Koho nejvíce miluješ, ten nechť tě zavraždí! Umři pro toho, koho jsi zradila!“

Juliana se chtěla ospravedlnit; ale slovo jí nešlo z úst; volala přítelkyni, aby ukázala svému otci listinu o amnestii, jemu udělené; vždyť i pro něho se namáhaly, i jemu opatřily odpuštění, dostane zpět své jmění a hlava mu nebude sražena jako rychtáři v Kežmarku!

Ale nemohla Kristinu probudit, jak tvrdě spala.

Po pronesené kletbě se muž s kosou dal do smíchu a tento smích byl ještě strašnější než jeho slova.

Juliana vykřikla a klesla na Kristinu, sedící vedle ní.

„No, co se ti stalo?“ — zeptala se Kristina probudivši se.

„Nevidělas ho?“ — ptala se Juliana.

„Koho?“

„Toho člověka, který sem přišel k našemu vozu. Byl to tvůj otec, Fabricius!“

„Nikoho jsem neviděla, má drahá, dřímala jsem.“

Juliana stáhla poněkud kožený příkrov vozu a pátrala tím otvorem. Před nimi se prostírala majthéňská rovina, dlouhé řady, řady karabin, s prapory zaraženými do země, a dále jiné řady, řady posečeného zmrzlého žita.

Na břehu příkopu stál vysoký muž s obnaženou hlavou a jednotvárně brousil brouskem kosu.

Juliana se třásla po celém těle — byla snad večerní rosa tak chladná? — —