ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Do jitra se po celém okolí rozložila hustá mlha, věrný to spojenec odvážného podniku Jana Korponaye. První řada kuruců, stojící na náměstí ve čtverci, se podobá řadě stínů ve zhuštěném vzduchu. A aby se ještě více podobali přeludům, byla kopyta jejich koní ovinuta hadry, aby nebylo slyšet jejich dusot.

Jenom uprostřed náměstí vrhají hořící ohně světlou zář na mlhu; vypadá to, jako by osvětlovaly moře. V této záři je vidět mříže klece a několik halapartníků, střežících ji.

Občané ještě spali. Po silvestrovské noci nastává den obyčejně pozdě. Krámy jsou ještě zavřeny.

Ale v Thurzóvě domě jsou, jak se zdá, již vzhůru. Jedno okno se otevřelo, ženská postava se z něho naklonila a vyprašuje z utěráků prach. Snad tak i někomu dává znamení. Ale komu by kynula v takové mlze?

Pak zazněl zvučný hlas, zpívající v pokoji, jako služky činívají při práci. Či snad zpívá proto, aby to některý z kuruců zaslechl? Snad bude tomu tak. Zpívá pověstnou píseň svihrovskou, která byla později nazvána písní Rákóczyovou.

Několik veršů této písně je známo i kurucům, Slovákům i Němcům.

Žena zpívala hezky hlasitě:

Několik jezdců potichu zpívalo s ní.

Ale postava, skrčená v Ketterhäuschenu, pozvedla při tomto zpěvu hlavu, jako by chtěla poslouchat.

A pak následoval tento verš:

„Služka paní Korponayové je dnes veselá!“ — šeptali si husaři. — V kleci zavřená dívka pak opět sklonila hlavu na slámu, posetou jíním.

Zpívající služka zavřela pak okno; v takové mlze věru není radno nechat je dlouho otevřené.

Před řadami mlhavých postav jel důstojník a uděloval rozkazy. Pak sestoupil s koně, podal uzdu jednomu vojínovi a zaměřil k dveřím Thurzóva domu.

Podle důstojnosti rytmistrovské lze snadno poznat, že je to sám Jan Korponay.

Je to mladý, šestadvacetiletý muž prostředního vzrůstu; přes ramena má přehozen kabát, podšitý kožišinou; jeho kalpak je okrášlen orlím perem. To je odznak setníka; dvě pera má vrchní strážmistr; plukovník tři; generálové mají celé chocholy. Tváří mu není skoro ani vidět, kalpak, límec z kožišiny, vlasy i kníry jsou obaleny jíním; jen podle silného orlího nosu může být poznán.

Korponay se mrzutě rozhlížel u vrat, jež byla otevřena, ale vrátného vidět nebylo. Pak klopýtal po schodech vzhůru a v mlhavém šeru se dostal do předsíně. Nikde nebylo vidět žádného sloužícího. Rozzlobeně bručel a křičel, přecházeje z jedné komnaty do druhé. „He, Jankó! Bertóku, vrátný, komorníku! Medvědi! Kde jste? — Nikdo tu není! — Hej, Pelarge!“ — křičel do jiného pokoje. — Žádná odpověď. Konečně se rozhodl, že vstoupí do ložnice své paní. Potichu otvíral dveře, aby nezpůsobil hluk. — Zde svítila posud noční lampa a při jejím světle spatřil, že lůžko je prázdné: jen v kolébce spal samoten malý chlapeček.

Šel dále. Vstoupil do světnice služek, která sousedila s ložnicí paninou. Ale ani zde se s nikým nesetkal.

Odtud vedly dveře do kuchyně. Zde aspoň prozrazuje nějaký praskající, tiše hřmotící zvuk, že je tu živá duše.

Vešel tedy sem. V prvním okamžiku ho zaslepila velká zář; v krbu hořela veliká kupa dříví. Na lavici u krbu seděl štíhlý, mladý člověk, oděný v hrubý, tmavý šat, a držel mezi koleny zvláštní stroj, který byl nahoře opatřen klikou. Učenci tuto věc pojmenovali „mlýn na kávu“. A tento stroj působí onen praskot a tichý hřmot.

„Co ty tu, Pelarge, v kuchyni tropíš?“

Při tom pohlédl rozhorleně na druhou postavu, vzadu v kuchyni přítomnou.

Byla to žena.

Rukávy měla až po lokty vykasané, hlavu zahalenu v červený šátek, před sebou zástěrku, a byla zaměstnána nějakým kuchařským uměním, jež vrcholilo v tom, že kleštičkami rozdělovala vyválené těsto na malé kousky. Zdálo se, že tato obratná kuchařka má s prací velmi naspěch.

„Melu kávu, jak vidíte,“ — odpověděl jinoch.

„Zvláštní to zaměstnání!“ — pravil kapitán. — „A kde je moje paní?“

Kuchařka se dala do hlasitého smíchu.

„Ó ty hlupáčku! Což mě nevidíš?“

Teprve teď se Korponay na ni podíval lépe; věru, byla to jeho žena!

Nemohl arci učinit nic jiného, než že k ní přiskočil a políbil ji na tvář rozpálenou ohněm.

Paní vykřikla:

„Ach, jdi, jdi — ty! Vždyť máš vousy plné ledu!“

Na to arci nevzpomněl, když se tak znenadání sešel se svou ženou!

Otíraje si kníry, rozhlížel se Korponay ještě jednou kolem; — věru je to kuchyně a zde je krb; to zde je Pelargus, mele kávu, a tu zase krásná paní Korponayová zadělává těsto.

„Ale co to tu děláte?“ — tázal se s úsměvem.

„Já peku koláče, Pelargus pak topí a přikládá, mele kávu a dává pozor na mléko, aby nevyteklo!“

„Tomu nerozumím! Co to má být? A co služky?“

„Služebnictvo? Těch, holoubku můj, už nemáme! V konírně je kočí. Zde nahoře pak jsme jenom my dva, já a Pelargus.“

„A kam se všichni sluhové poděli?“

„Dali se na vojnu.“

„Ale nežertuj!“

„Dejte pozor! Nesrazte mi plech plný pogáčů. Dostanete jich také na cestu, jen co budou upečeny.“

„Ale jak tomu všemu mám rozumět?“

„Je to věc zcela prostá, můj drahý. Městská rada se usnesla, že při obležení mají všichni zbyteční jedlíci opustit město, nechtějí-li se stát vojáky. A má také pravdu. To mělo být vyhlášeno již dávno. Podle nařízení obce si žena vrchního strážmistra smí držet čtyři sluhy, kapitánova jen dva. Pro více lidí se na porážce nevydá masa. Já pak jsem ženou kapitánovou. Musila jsem tedy volit. Dva muži, jichž nejméně mohu postrádat, jsou kočí, který mi opatruje koně, a praefectus, který se stará o mého synáčka; ostatní jsem propustila. A protože mi dnešní noci mou komornou chytili na ulici, dala jsem se sama do práce a obstarávám kuchyni. Ó, takovými nehodami není Maďarka přivedena do rozpaků!“

„Ale vždyť jsem slyšel prve u okna zpívat nějakou ženskou? Vyprašovala utěrák.“

„Ta ženská, to jsem byla já sama!“

„Ale to je hanebné!“

„Jak? Hanebné ode mne?“

„Od tebe ne, ale od magistrátu! Ženu Jana Korponaye uvésti v takové postavení! Toho nestrpím.“

Paní se k němu přiblížila, aby ho upokojila. Ruce ukryla při tom za zády, protože byly od mouky; aby mu nepošpinila čistou uniformu.

„Nedělejte z toho poplach! Vždyť to není žádné neštěstí. Žijeme ve válce a tu nesmí být nikdo tak citlivý. Jak často se stane, že sám si opékáte slaninu na polním ohni! Kdyby toho bylo třeba, vařila bych pro celý pluk a nebyla bych proto o nic špatnější. Vidíte, jak jsem veselá. Nehněvejte se tedy! Polibte mne.“

A s úsměvem nastavila višňově rudé rty, ale jen proto, aby s dráždivým posunkem mohla nabízené rty zase oddálit. Odvrátila totiž rychle hlavu stranou a zvolala:

„Eh! Vy jste pil pálenku! Hú! Nelíbejte mne!“

A s odporem si zakryla ústa rukou. Pak se obrátila k Pelargovi a vylila si zlost na něm.

„Netočte, pane Pelarge, tak rychle mlýnkem! Vždyť mu vylámete zuby!“

Vytrhla mu mlýnek z ruky, posadila se na kuchyňskou podnožku a obratnou rukou se dala do mletí; aby pak vytáhlý, dlouhý jinoch nezůstal bez zaměstnání, rychle mu dávala rozkazy.

„Jen zčerstva, rychle! Neprohlížejte si mne, ale chopte se peroutky, namočte ji do žloutku v hrníčku a pomažte tím pěkně pečivo; až budete hotov, postavte pekáč na třínožku, přiklopte ho víkem a shora i zdola zasypte žhavým uhlím. Hezky jedno po druhém! A vy, pane rytmistře, si s pláště oprašte sníh a posaďte se sem ke mně; udělám vám kousek místečka na lavičce, dokud nebudou pogáče hotovy. Kde jste byl, že jsem vás tak dlouho neviděla?“

„Kde bych byl býval? Byl jsem rekvirovat seno a slámu. Takový je život jízdeckého kapitána. ,Oklamte nepřítele!‘ je mou instrukcí. V noci vždy v sedle, ve dne pak zase v záloze. Pes běhající po ulici je na tom lépe než kurucký jízdní kapitán. Tady důstojník hajduků si v městě krátí dlouhou chvíli vínem, kartami a hezkými ženami, ale kurucký důstojník se musí potloukat venku v křoví a pomáhat vlkům výti. — Ale, Bože můj, však vím, že již dlouho nebudu kapitánem kurucké jízdy!“

Paní přestala mlet a položila svému choti ruku na rameno.

„Co pravíš? A čím chceš být?“

„Čím? Až se vrátím z dnešní výpravy, budu buď mrtvý muž nebo vrchní strážmistr.“

Paní zatleskala rukama. Platilo to „mrtvému“ či „vrchnímu strážmistrovi“?

„A jaká to výprava, že je za ni tak velká odměna?“

„To nesmím vyzradit.“

„Ani mně?“

„Nikomu!“

„Ale aspoň mi to pošeptejte. Nikdo to neuslyší. Já to věru nikomu neprozradím. Povězte mi to! Dám vám hezkou hubičku. Celou, kulatou, velkou hubičku.“

A stisknuvši mu palcem a ukazováčkem obě zrudlé tváře, jako děti, když dávají „štípanou“, blížila se k jeho tváři svými čarovnými rty.

„Není to možné, andílku!“

Za tato slova ho místo políbení lehce pleskla přes tvář a uchopivši opět mlýnek obrátila se k němu zády; pak ho tlačila na malé stoličce tak, až byl nucen vstát.

„Jdi! Hněvám se na tebe.“

„Beztoho již jdu; a hněváš-li se, i to je právě vhod. Muž hněvající se ženy má bystrou zbraň, která všude dobře dopadá!“

Při těchto slovech upustila paní mlýnek na zem a s vášnivou prudkostí se muži vrhla na prsa, objala ho a přitiskla při tom obnažené rámě na jeho tvář.

„Tedy přece jsi mi to řekl! Jdeš do bitvy, prát se s Němci!“

„Arciže, má drahá, ořechy louskat mě neposlali; každý den jsem tam, kde se rozděluje železo a olovo. A když mi posud hlavu neusekli, nestane se to ani dnes!“

„Ale já chci, aby tě nepřipravili ani o to nejmenší, ani o ruku, ani o prst!“

A ukryla mužovy ruce ve velkém, hedvábném šátku.

Kapitán se tomu smál.

„Neboj se; myslím, že se vrátím celý, v jednom kuse. Jde pouze o větší hlídku v okolí. Je to hračka, pouhý žert!“

„A cos mi tu tedy mluvil o vrchním strážmistrovství?“

„Je to již zde, v rukou generálových. A nejen to, ale ještě něco jiného.“

„Co?“

„Donace knížecí na hrad Stropkov, který byl zabaven Ladislavu Ocskayovi. Je to krásný statek! Ale ten, komu se dostane, musí zaplatit jeho cenu.“

„Jakou cenu?“

„Stejnou, jakou ho nabyl Ocskay.“

„A zač ho nabyl?“

Korponay udeřil rukou na jílec meče.

„Cena je tu po mém boku.“

„Tedy mečem ho nabyl?“

„A já také mečem cenu jeho zaplatím. Svět nebude moci říci, že Jan Korponay nabyl důstojenství a velkého statku jen proto, že má hezkou ženu.“

„Ty žárlíš?“

„Nežárlím, Bůh vidí do mé duše. Mnohem více si vážím své choti, než abych o takových věcech třeba jen ve snu myslil. Ale svět je špatný. A rychle uvěří všemu špatnému.“

„Chceš, abych tu nechala všeho a vrátila se s tebou domů a vedla hospodářství tvého otce?“

„Kdyby nebylo toho chlapce tam v kolébce, jistě bych neřekl ne! Ale — vždyť víš, jaké sny si o něm spřádáme…“

Při těchto slovech se panino líce zapálilo. Nejlepším prostředkem krásy je pravý cit. A její cit byl nyní upřímný. Byl to snad jediný její upřímný cit.

„Musí z něho být veliký muž. Viď?“ — šeptala se žhavým dechem. — „Bude někdy mocným pánem?“

Dala se do hlasitého smíchu při tomto pomyšlení. A bezděky tiskla rámě svého chotě, ony ocelové svaly, jimž je svěřena slavná budoucnost jejich dítěte, jako by se chtěla přesvědčit, je-li opravdu schopen toho, co na sebe béře. Nezdržovala již chotě mazlením. Spíše ho nutila, aby již šel.

„Nepolíbíš ho dříve, než se vydáš na cestu?“

„Nikoliv. Jsem pověrčivý. Voják, který se ubírá do bitvy, nemá líbat děti, sice jistě bude poraněn. Polib ho ty za mne. Řekni mu, že se jeho otec zanedlouho vrátí a že mu přinese hezkou hračku. Zlatého koně.“

„Kdy myslíš, že se vrátíš?“

„Zachová-li mne Bůh na živu a bude-li mi štěstí přáti, budu zítra zase tady. Přijdu-li však dříve nebo později, bude zle.“

„Přijď jen v pravý čas a zdráv; vše bude dobře.“

„Bůh buď s tebou, má milá, spěchám k svým bojovníkům. Musíme urazit hezký kus cesty, dokud je mlha. — Všechny dveře jsem nalezl otevřeny; v pokojích není nikoho. Pelarge, pojď se mnou a zavři za mnou domovní vrata. A pak, Pelarge, svěřuji ti svou paní, buď tedy opatrný!“

Manželé se objali a Korponay odcházel. Pelargus ho doprovodil ke schodům a zavřel za ním dveře. Teprve na ulici si Korponay vzpomněl, že nedostal ani jeden z koláčů, jež jeho paní pekla! Jak jen mohla na to zapomenout! A byly přece určeny na cestu. Ale komu je pekla na cestu, když na něho zapomněla? Jistě někomu jinému! Ale marně by si lámal hlavu, komu!

Po chvíli zmizeli jezdci jako stín. Na náměstí plály strážní ohně a vrhaly na obě strany klece stíny do studeného vzduchu. Slunce vyšlo, ale bylo bez lesku a záře v šedém obzoru a podobalo se obrovskému měděnému groši.

Pelargus se vrátil do kuchyně. Byl to potomek vznešené patricijské rodiny spišské. Bylo mu sotva dvacet let. Měl upřímnou, snivou, jemnou mysl. Již šestnáctiletý se přidal do tábora bojovníků za svobodu a snášel všechny obtíže a nepohody tažení s neobyčejnou trpělivostí, přes svou slabounkou, drobnou postavu. Síla duše mu nahradila sílu těla. — Často byl viděn, jak se po ztracené bitvě chápe klesajícího praporu a znova se vrhá na nepřítele v čele spěšně se sběhnuvších čet. Sám sotva byl schopen, aby svým kopím prorazil štít, ale přesto byl vždy v prvních řadách bojovníků. A když byla bitva skončena, psal básně o vykonaných hrdinstvích a předčítal je u polního ohně soudruhům. A když byl s předčítáním hotov v jednom oddíle, odebral se k jiné četě a předčítal své písně znova.

Musulmanský hadži nevěří s takovou fanatickou oddaností v Mohamedův ráj, jak Pelargus věřil v konečné vítězství uherského boje za svobodu. Ať se mračna kupí jakkoliv, jednou jimi přece musí prorazit slunce!

Když pak v těchto válečných událostech slepý osud svedl Pelarga s paní Korponayovou, strhla i jeho tato čarovná planeta a učinila z něho svého drabanta, podobně jak měsíc Mikuláše Klimia strhuje k sobě pozemská tělesa, jež zabloudí v jeho blízkost.

Aby mohl meškat v její přítomnosti, stal se vychovatelem jejího syna.

A pak vykonával v domě vše, čeho bylo třeba.

Smáli se mu proto — ale on i za to byl vděčný.

Stoupenců Rákóczyových si vážil jako polobohů; zato však přátele císařských považoval za rohaté ďábly.

Korponayovou zbožňoval jako světici.

Ubohý Pelargus byl dobrý ke všemu. Ať již to bylo pomáhat paní jehlou při vyšívání zlatem, nebo pánovi mečem v řadách nepřátel, či vařit dítěti kašičku, zapálit vesnici obsazenou nepřítelem, nebo proběhnout se zprávou nepřátelským ležením, zač by byl oběšen, kdyby byl při tom přistižen, nebo i když konečně mohl spisovat verše na svůj ideál — vše bylo mu stejnou prací, ne, stejnou rozkoší, toliko s tím rozdílem, že při konání jedné jeho bledé líce ještě více zbledlo, při jiné se rozpálilo; tytéž modré oči, jež se při předčítání básně nebo pohádky se smutným koncem zarosují slzami, září jiskrami, když v boji udatné pobízí a zbabělým laje; a když sám se pustí do rvačky, ani ho nelze poznati; stává se zuřivým, rysy jeho líce se mění, bije, bodá, kouše tak dlouho, dokud mu stačí dech.

Když je chválen, zapálí se jako panna; když je haněn, bledne a pláče.

Když se Pelargus vrátil do kuchyně, zavřev za pánem dveře, velmi se polekal. Mléko vyteklo a syčelo na uhlí v krbu. Paní nebyla v kuchyni. Rychle přiskočil a odtáhl nádobu s ohně; popálil si při tom všech deset prstů. Ale nic si z toho nedělal, jen když se sličná paní nebude hněvat. Postavil spěšně i hrnek s kávou na krb; než se dala do varu, vytahoval z pekáče koláčky a rovnal je na talíř. Několik jich bylo připáleno, nebyly dobře namaštěny. Dobře, že tu paní není; ta by se hněvala! Když pak se uvařila káva, sebral s ní pěnu, slil ji pěkně do stříbrné konvice, do jiné slil mléko, rozsekal cukr na kousky a koláče srovnal v pyramidu na talíř a složiv všechno na velký tác, odnesl to do paniny komnaty.

Věděl dobře, že je to jeho povinnost. I o tom věděl, že paní je teď zaměstnána jinými pracemi. Strojila svého chlapečka. Ale oblékala mu šatičky malého děvčátka. Hošíkovi se to nelíbilo.

„Copak budu teď holčičkou, maminko?“

„Půjdete, kloučku, na maškarádu, s Pelargem.“

Z toho se chlapeček velice zaradoval, že půjdou na maškarádu.

„Pelargus bude také maškara? Jak bude nastrojen?“

„Hned to uvidíš.“

„A nebude strašit?“

„Pojedete na saních.“

„Ó, to bude krásné! Se zvonky na saních? A kam pojedeme?“

„K dědečkovi, víš, kde je tolik králíků.“

„Můj králíček je tam také! Ten černý s červenýma očima.“

„Teď se pěkně pomodli; pak vypiješ kávu.“

„Já bych radši pil dřív kávu; Pánbíček nemá hlad, ale já ano.“

Pelargus mu již nalil kávu do hrníčka, posadil chlapce ke stolu a podal mu snídaní.

„U dědečka dostanu zas ten svůj starý hrníček?“

„Ano, miláčku; a je to krásný hrníček!“

„Krásný, krásný! Ale veliký, veliký!“

Za tato slova zulíbala matka malého hošíka. Oči měla plné slzí.

Mezitím co dítě snídalo, odešla paní s Pelargem do kouta pokoje.

„Vidíš, Pelarge, já jsem měla pravdu!“

„Myslíte, milostivá paní?“

„Nemyslím; vím to jistě. Jistě je toto poslání posláním Uriášovým. Vidíš, jak listy jeden po druhém padají se stromu. Věrní opouštějí knížete, když se jeho osud zhoršil. Můj choť byl mu ještě věrný. Proto ho chtějí zničit. Víš dobře, že Urban Czelder odešel s posláním k císařskému generálu.“

„Vím to. Má vyjednat posádce volný odchod a kapitulaci města. Ale vím i to, že generál Andrássy dal se jen proto do tohoto vyjednávání, aby získal dvoudenní příměří, aby zásoby potravin a střeliva, jež rychtář Fabricius přes hranice přepravil, mohly se v průvodu vyslané odtud jízdy vpašovati do města.“

„A myslíš, že jen proto se vydal Urban Czelder k Löffelholzovi?“

„Kdyby chtěl Andrássy vážně pomýšlet na kapitulaci, byl by dojista nevyslal Czeldera, nejtvrdošíjnějšího vůdce kuruců, a byl by nekladl podmínky takové, jež Löffelholz nikterak nemůže přijmouti.“

„A jaké jsou to podmínky?“

„Prohřeším se proti přísaze, prozradím-li to; ale před vámi, milostivá, jsem jako ze skla: hledíte-li na mne, prohlížíte mne; udeříte-li mne, rozbijete mne. — Nuže tedy, mimo vojenskou kapitulaci, při níž má býti vyhověno všem požadavkům cti, kladou se Löffelholzovi ještě tyto podmínky: každý vyšší důstojník, který by chtěl ze zdejší kurucké posádky přestoupit k císařským, dostane toto důstojenství o jeden stupeň vyšší; z vrchního strážmistra se stane plukovník, z generála brigadér. Jinou podmínkou je také to: komu kníže František Rákóczy učinil nějaký dar, věnování statků, tomu taková donace bude potvrzena i císařem.“

„Proto tedy takové tajnůstkářství a šeptání mezi důstojnictvem. A snad i můj ubohý Jan proto dostal takovou bojechtivost! Ale to všecko jsem věděla dříve než ty. Upokoj proto své svědomí: tys mi první toho tajemství nezradil. Vždyť proto jsem tě prosila, abys udělal, co jsi mi slíbil.“

„Ano, že dovedu vašeho chlapečka k dědovi.“

„Hleď, to já vím ještě víc. I o tom již vím, že císařští jsou ochotni takové ujednání podepsat a že Löffelholz již v tom smyslu obdržel pokyny. Obsazení města Levoče je pro císařské velice důležitým. Tím bude celá Spiš pokořena. Zde má kníže druhou slevárnu děl, skladiště oděvu, továrnu na peníze a své věrné, německé, spolehlivé přivržence. Jakmile Levočtí od něho odpadnou, všichni Němci, co jich je v táboře kuruců, půjdou za nimi. A kdo Levoču vloží do císařských rukou, může žádat odměnu sebe větší: vše se mu vyplní. Kuručtí důstojníci, kteří jsou nyní v městě, dobře vědí, že nebojují již pro knížete ani pro národ, ale jen pro povýšení. — Ale já jim jejich výpočty překazím!“

Paniny oči se při těchto slovech zaleskly divným leskem.

„Co učiníte, milostivá paní?“

„Něco takového, při čem u sebe nemohu mít toto dítě.“

„Ani mne?“

„Tebe teprve ne.“

A uchopivši mladého muže prudce za ruku, šeptala mu do ucha:

„Poslali mého muže odtud, aby byl zničen jako druhdy Uriáš! Ale ať se mají na pozoru, aby ve mně místo Bethsaby nenalezli Juditu!“

Pelarga zamrazilo při těchto slovech, neboť porozuměl vyhrůžce, která v nich byla obsažena.

„Není teď času na povídání,“ — pravila paní. — „Musíš si pospíšit, abys ještě před uplynutím příměří prošel táborem nepřátel. — Co se má státi dále, dovíš se u mého otce. Řekni mu jen tolik, že jeho dcera je pamětliva toho, že její pramáti byla Cecilie Rozgonyiová.“

Při zvuku tohoto jména se Pelargova tvář vyjasnila. „Cecilie Rozgonyiová!“ Ona hrdinná paní, jež vedla muže do boje a vysvobodila svého knížete po ztracené bitvě! Již dávno opěl její hrdinství v krásných alexandrijských verších. Její vznešená postava je v jeho zpěvu popsána jako postava ženy, jež nyní před ním stojí, štíhlá, vysoká a statná, s důlky v růžových tvářích, s důstojným čelem, rozkošnými rty, oči tu modré, tu zase tmavší, skoro černé, propasti to, v jejichž hloubi plá oheň, a hned zase zelené — podle toho, zda se usmívá, vábí nebo hněvá a zlobí; vlasy žluté jako zlatý šafrán. — To také, že v jeho básni Maďarka je vypodobněna se zlatým vlasem, považovali posluchači za velkou chybu; ale on si tak představoval tuto hrdinnou ženu a myslil, že nikdo neuhodne, proč to učinil.

Sklonil se a políbil jí ruce.

„Cecilie Rozgonyiová!… Proč nemohu já být Sávou Čerym?“

(Toho si opět Pelargus z báječných pověstí dějin vyvolil za svůj ideál.)

„Ne, synu můj! Tobě je uložena jiná úloha. Nyní se rychle ustroj a pospěš si se svou cestou!“

Pelargus věděl víc než dost. Básnická duše má božská vnuknutí. Zatím co mu paní pomáhala strojit se, odříkával některé verše své balady. Musela mu paní ve strojení pomáhat, neboť Pelargus se oblekl v ženské šaty. Hezky mu slušely k jeho hladké tváři. Paní Korponayová mu sama zapínala červenou, širokou, řasnatou sukni a přezkami pošitý živůtek z květinové látky s nadutými rukávy; na hlavu mu přivázala krajkový čepeček a přes něj bílý šátek, který zakrýval nahoře čelo a dole bradu; červené čižmy si dovedl obouti sám.

Když se Pelargus v tomto přestrojení s paní vrátil, mladý Korponay křičel:

„Hlehle, Zuza je již doma!“

„Dobře, můj malý synáčku!“ — pravila paní, zulíbavši děcku buclaté tvářičky; — „jen po celé cestě také říkej Pelargovi Zuza.“

„To je tedy Pelargus? Aj, to je krásná maškara!“

Dítě se dalo do smíchu a nepřestalo se smáti. I když se s ním matka loučila, ještě se smálo. Na pláč si ani nevzpomnělo.

Paní Korponayová mluvila s Pelargem německy, aby dítě nerozumělo.

„Dej pozor, Pelarge, po cestě na můj klenot. Kromě tebe není na světě nikoho, komu bych ho svěřila. Víš, že je mým celým životem! Na cestě ho dobře zabal do kožichu. Napsala jsem ti na lístek, kde se máš cestou zastavit. A s nikým se nedávej do hovoru. Řekni, že umíš jenom slovensky. I s dítětem mluv po slovensku a říkej mu Márinka. — Nelučme se dlouho. Nemám to ráda. Snad se ještě uvidíme.“

Pak dala dítě Pelargovi do rukou, roztáhla plášť, přehodila mu jej přes ramena a vynesla mu láhev s kořalkou a košík s potravinami až k vratům. (Koláče byly připravovány na tuto cestu.) U vrat dala to vše Pelargovi do ruky, a když již odešli, pootevřela malounko branku ve vratech, aby se mohla za nimi dívat. Musili jíti daleko, než došli k saním na ně čekajícím, které nesměly stát před Thurzóvým domem, aby celé náměstí nebylo svědkem toho, jak sedají do saní.

Když pak jí zmizeli s očí, odešla. Ale ne nahoru do svých komnat. Zůstala dole v přízemí, kde bylo dříve ubytováno služebnictvo. Teď tam byly všechny světnice pusté.