ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Junák Vendelín byl ve svém živlu, když se mohl v noci zúčastnit hlídek s halapartnou na rameni. Ze zbojníka je nejlepší pandur. Studentovi bývá největší rozkoší, může-li se v noci účastnit bitek. Sebrali také asi tucet potulujících se tovaryšů, kteří se nemohli vykázat legitimací; všichni byli zavřeni do žaláře, který byl umístěn naproti příbytku katovu ve vodní baště. Chytili také jednoho vyzvědače; později se však z něho vyklubal kuchtík generála Andrássyho. U mnohých domů, kde po desáté hodině ještě svítili svíčkou, zatloukli na okna a nařizovali, aby světlo bylo zhasnuto. Také jednoho kuruckého hajduka zastavili, a to in flagranti, jak si dýmku na ulici zapaloval; jenomže ten vytrhl jednomu strážníkovi z ruky zbraň, uštědřil jí hlídce několik ran a uprchl.

Po půlnoci však, když se opět počal chumelit sníh a hlídka, vracející se z obchůzky po hradbách, opět se vrátila na náměstí, vykřikl náhle Vendelín:

„Hop, kmotři!“

„Co se stalo?“

„Ó, mé drahé oči! Nevidíte těchto čerstvých stop zde ve sněhu? A nejsou to stopy ženské nohy? Ty špičaté opatky, uzounké, rybí špičky! Tady šla přes náměstí žena!“

„Věru, jsou to stopy úzkých botek!“

„Vzhůru za ní!“

A celá hlídka se vydala po sněhových stopách.

Pronásledovaná však zaslechla asi tento hluk a poznavši, že ji stopy prozradily, pustila se podloubím, aby své pronásledovatele spletla. Zde nebylo sněhu, který by ji vyzradil.

„Utekla nám!“ — zlobil se Vendelín.

„Snad to byla čarodějnice; vyšvihla se na železné vidle a uletěla,“ — mínil jeden starý drabant, ne proto, že by tomu věřil, ale že měl dobré srdce a nevěřil, že by ta žena byla zkažená.

„Ba neuletěla, vždyť už kohouti kokrhali. Musí zde být někde pod arkádami. Jenom hledejme!“

Studentovi se tento hon líbil.

Ale podloubí se vinulo kolem celého náměstí. Prchající dívka se mohla lehce skrýti, neboť byla chráněna tmou.

„Tak ji nikdy nechytíme,“ — pravil Vendelín, — „budeme-li stále jeden druhému v patách. Rozdělme se. Jeden bude hledat zde, druhý tam; tak se jí jistě zmocníme!“

Učinili tak. Rozešli se a prohledávali podloubí, kde byly umístěny krámy. A když se na druhé straně zase sešli, měli zase prázdné ruce, čemuž se nemálo divili.

Pronásledovaná dívka, když viděla, že jí chtějí nadběhnout, vyběhla rychle z podloubí na náměstí a přitiskla se k mocnému pilíři, na němž spočívalo celé první patro. Když pak pochůzka s obou stran se sešla, dala se dívka do běhu a letěla k domu Thurzóvic.

Drabanti byli by ji ani nespatřili, ale Vendelín hned ji uviděl.

„Tu běží! Hej, mé milé oči! Vzhůru za ní!“

Měl sám nejdelší nohy, proto ji dohonil nejdříve. Prchající dívka byla oděna v dlouhý, kožišinou pošitý plášť a jeho špičatou kapuci měla staženu přes hlavu.

Sotva se jí dotkla první mužská ruka, děsně vykřikla. Byl to výkřik bolestný, srdce pronikající, že se drabanti až ulekli; ale student ji uchopil kolem pasu a chtěl jí strhnouti kapuci. Ale to mu přišlo draho, neboť děvče mělo ostré nehty a rozškrábalo mu celou tvář.

„No počkej! Však ty nám ukážeš svou tvářinku, až budeš na radnici!“

A dívka nekladla již žádného odporu, ani neprosila, když byla vedena na radnici.

Vpředu kráčel student s vytaseným rapírem v jedné a se svítilnou na žerdi v druhé ruce.

Na rohu u školy vystoupil samojediný chodec se zlodějskou svítilnou v ruce. Div že nosy do sebe nevrazili.

„Stůj! Kdo to?“ — vykřikl student i v leknutí dosti statečně.

„Ach, ty blázne! Což neznáš svého otce?“

„Ve tmě jsou všechny krávy černé! Proč nemáte otevřenou svítilnu?“

„Vítr mi u ní srazil dvířka. A kam vy s takovým spěchem?“

„Na radnici; chytili jsme nějaké děvče.“

„No, no! A kde je?“

Student mu posvítil na zahalenou dívčí postavu.

Pan Alauda nepotřeboval vidět dívce do tváří; poznal ji podle pláště.

„Ach!“ — vykřikl, uděšeně uskočiv. A pak spustil na syna po studentsku:

„Oh tu magnus capenasum! Stultum caput! Tu asinorum rex! Tu bos trismegistus!“

„Satis! Byla by z toho ,paukerei‘, kdybyste nebyl mým otcem! Vždyť to jsou urážky!“

„Víš, koho jsi to chytil?“

„Nechce ukázat tvář!“

Pan Alauda přitáhl syna blíže k sobě a pošeptal mu:

„Nešťastníče! Vždyť je to rychtářova dcera!“

„Cože? Má sestra?“

„Oh caput bisonis. Jako by byl v městě Levoči jenom jediný rychtář! Fabriciova dcera!“

„Hahó! Ale to se nám povedlo! To bude kapitální gaudium!“

„Nekřič! Udělals hloupost. Tos hodil do studně kámen, který ani sto mudrců nevyloví. Tomu ty nikdy neporozumíš, to je mnoho na tvůj mozek. Půjdu ostatně s vámi na radnici.“

Nebylo tam již daleko. Hlídka zůstala s děvčetem venku; pan Alauda spěchal do poradní síně. Bylo tam mnoho lidí. Fabricius, ač byla již noc, si dal předvolat starosty všech osmatřiceti cechů a důkladně jim vyčetl, že věže svěřené jejich péči tolik zanedbali. Houfnice zrezavěly, smolné věnce jsou vlhké a plesnivé, „španělským jezdcům“ jsou zuráženy spojující řetězy, na prachárnách není vztyčen černý prapor; u kamen, v nichž se mají rozžahovat železné náboje, není uchystáno palivo; kule dvanáctiliberních a tříliberních děl jsou promíchány; ba ani o to není postaráno, aby voda z příkopů byla vylita kanálem, aby se z ní nemohl utvořit led, po němž by se nepřítel mohl v noci dostat k samým hradbám. To všecko opominul pan Alauda zařídit.

V tom okamžiku, kdy byl nejvíce chválen, vstoupil pan Alauda do sálu.

„Chopte se každý svého díla!“ — nařizoval Fabricius.

— „Do rána budiž všechno hotovo.“

A poté udělil každému zvláštní úkoly a teprve pak došlo na pana Alaudu, že byl zpozorován.

„Čeho si přejete, šlechetný pane?“

S pružností, jež se k jeho nízkému tělu pranic nehodila, se pan Alauda přiblížil a tázal se sladkým hlasem:

„Byl jste již doma, urozený pane rychtáři?“

„Dosud nebyl. Neměl jsem ještě kdy. Právě teď jsem se vrátil z prohlídky hradeb. Dalo mi to dosti práce, než jsem shledal všecko, co jste zapomněli vykonat k ochraně města. Kdyby byl měl nepřítel odvahu, mohl se snadno dostat do města s kterékoli strany. Co jste mi chtěl říci?“

„Přišel jsem sem s hlídkou, jež obchází po městě, aby udržovala pořádek.“

„To je věru chvalitebné, vedou-li patriciové sami hlídky, ač by to i poručík pořídil. Stalo se něco?“

„Stráž zajala dívku, která přes zákaz byla přistižena na ulici.“

„Budiž zavřena na čtyřiadvacet hodin do klece ,Ketterhäuschen‘. Vždyť znáte nařízení!“

„Prosím za prominutí. Dívka však je velmi váženého rodu.“

„Do klece s ní!“ — zvolal Fabricius netrpělivě. — „Zůstane tam čtyřiadvacet hodin k vlastní potupě. Pak jí katův pomocník ustřihne vlasy a koštětem ji vyžene z města branou pohany.“

„Ale, prosím,“ — šeptal Alauda s maliciósní šetrností, — „ta dívka — je vlastní dcera páně rychtářova!“

Tato slova zarazila Fabricia. Jeho železná postava sklesla, líce mu zbledlo. Mimovolně sáhl po lenochu stolice, aby se oň podepřel. Ale rychle to přešlo; za okamžik opět hrdě vztyčil hlavu a vynesl chladným, dunícím hlasem, jako by ho přemáhala neviditelná moc, tento rozsudek:

„Pak tedy — budiž osmačtyřicet hodin vystavena na pranýři v kleci ,Ketterhäuschen‘!“

Přítomní počali hlučet.

„V této hrozné zimě! Osmačtyřicet hodin na mrazu! To by byl i pohanovi krutý trest!“

„Co jsem řekl, řekl jsem! Vy, druhý pane rychtáři, vykonejte můj rozkaz.“ — Ve Fabriciově hlase nebylo znáti již žádného pohnutí. — „Znáte zdejší obyčej. Klíče od klece buďte mi odevzdány.“

Při tom se oči pana Alaudy zaleskly. Čekal na tato slova.

„Dovolte, pane první rychtáři; ale vy jste v této věci sám zaujat. Nemůžete tedy dostat do rukou klíče!“

„Máte pravdu. Nevěříte mi. — Já zase nevěřím vám. Komu se tedy mají klíče od klece odevzdat?“

„Je tu ještě jeden pán, který v městě také poroučí. Generál Andrássy!“

„Ovšem. Klíče buďte tedy odevzdány generálu Andrássymu. Sbohem! — A co dál! Kdo tu ještě čeká?“

Pan Alauda se vrátil k hlídce.

„Pojďte za mnou!“

Doprovodili polapenou dívku k železné, ozdobné kleci, strčili ji do ní, hodili jí otep slámy a zavřeli ji na oba klíče.

Tyto klíče, kroužkem spojené, převzal městský důstojník a odnesl je do Heinrichova paláce, sousedícího s domem Thurzóvým. Tam bydlil generál Andrássy.

Pan Alauda vydal ještě další rozkazy:

„Dívka tu zůstane 48 hodin. Aby nezmrzla, je třeba s obou stran klece zapálit strážní ohně. Pane klíčníku, Vendelíne Alaudo, vám je svěřena stráž nad zajatou. Dejte si pozor, aby v noci nebyla odvedena, ve dne, aby ji nikdo nebil holí nebo netrhal na ní šat. Buďte bdělý a nezaspěte, dokud si kat nepřijde pro delikventa a neodvede ho. Město opatří vás i dívku jídlem a nápojem. Ručíte mi za ni svou hlavou!“

Student nebyl tímto rozkazem nijak nadšen. Osmačtyřicet hodin hlídat dívku v lednových dvou studených dnech a v noci bdít u ohně! — Ale bude to přece jen gaudium!

Ohně brzo zaplály po obou stranách klece a osvětlily celé náměstí. V okolních domech otvírali lidé okna; chtěli vidět, co se to děje.

„Ptáček je v kleci? Kdo to asi bude?“

A ptáček ležel na slámě jako bezduché tělo a ukrýval tvář do kapuce a pod ramena.

Opatřiv vše náležitě, sklapl pan Alauda opět plášť své svítilny — při takové iluminaci nebylo jí ani třeba — a odcházel k podloubí. V temnotě se mohl obrátit v kteroukoli stranu; nikdo nepozoroval, že vklouzl do brány Thurzóva domu. — A i kdyby to věděli, komu by bylo co po tom, co pan Alauda v tomto paláci hledá? Dům patřil sice rychtáři Fabriciovi, ale byl v té době obležení obýván Janem Korponayem, který se svou rodinou a služebnictvem zaujal všechny byty do ulice, kdežto Fabriciova rodina byla nucena uchýlit se do bytů ve dvoře. V sousedních dvou domech bydlil generál Štěpán Andrássy. Zdi mezi oběma domy byly prolomeny; bez překážky mohlo se projíti chodbami všech tří domů. A kdo ví, nejsou-li i zdi dalších domů podobně proraženy?

Bylo to tak zvykem v oné bouřlivé době!