ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Cesta močály Nyirségu byla skutečně neuvěřitelně špatná; jarní povodeň proměnila celou rovinu v moře, z něhož vyčnívala ve veliké dáli věž Tisza-Eszláru. Pak se na holém obzoru zjevovaly ostatní věže — jediní ukazovatelé cesty — Nireďháza, Velký Kálov, Nyir-Bátor, a docela vzadu Nagy-Károly.

Dojel-li člověk někde k suché zemi, kde se kola nebořila po osu do bláta, sestoupili cestující z vozu, aby si odpočinuli a chůzí se snažili zotavit a vzpružit roztřesené údy.

Kancléřův kurýr posud ještě nedohonil paní Korponayovou. Skaličtí koně, kteří nikdy nepoznali, co je podkova, a hojné zpropitné konali pravé divy. Cestování trvalo ve dne v noci, bez ustání, i když lilo jako z konve.

Za Nagy-Károlym se cesta otáčí k východu a počíná nekonečná poušť, bohatá na vodu.

Je to překrásný obraz, hodný malířova štětce!

Půda je bílá, jako by byla pokryta sněhem; na prst vysoko ji pokrývá ledkový prášek, jejž porůznu přerušovaly kalužiny a vodou naplněné stopy divoké zvěře a lišek; tu a tam na nízkém pahorečku rozpíná své tenké větve nakloněná a křivě rostoucí bříza; celá nížina daleko široko je pokryta většími a menšími tůněmi a jejich břehy okrašluje rákosí silných stonků, ostrolisté sítí a všecky druhy třtin. Nebe hoří k večeru ohněm, jeho odlesk barví říši kalužin rudě a z tohoto červeného moře se odrážejí vysoké, špičaté stonky vodních rostlin.

I Julianě se tato podívaná zdála krásnou, vyjímajíc jediný předmět v ní.

Na cestě vzadu za ní se občas zjevovala postava jednotlivého jezdce, když vyjela na kopeček; nebylo již mezi nimi větší vzdálenosti než půl uherské míle.

Uhodla, že je to on!

Nešetřila vína, aby vozka nepozbyl veselé mysli.

Na severním obzoru se blížilo jakési záhadné černo, jež ani nachová zář večerních červánků nedovedla zmírnit: byl to ecsedský močál.

Na východě trčela k nebi kohoutem zakončená věž domahidská.

„Jen kdybychom ještě před nocí dojeli až tam! Pobídněte, strýče, pobídněte koně!“ — domlouvala jemným hlasem paní Korponayová starému vozkovi.

„Dorazíme tam, démante můj! Ale jak se potom dostanete s tímto vozem přes župní hráz, to věru nevím.“

Slunce docela zapadlo, rozsévajíc paprsky křiklavých barev po obloze rozdělené ve tří; zářil již i Orion na nebi, které bylo posud rozděleno na pásy, z nichž jeden byl modrý, druhý opálově žlutý.

Náhle pak rázem nastala tma, obzor zmizel, jen černá čára na bílé sanytrové půdě ukazovala, kudy vede cesta.

Juliana se často ohlížela zpod kožené vozové střechy dozadu. — Starý hajduk uhodl, proč se ohlíží.

„Ten ,ipse‘ chce tam také dorazit, co?“ — ptal se, svíraje mezi zuby krátkou dýmčičku.

Mlčení považoval za odpověď.

„Je to Šváb?“ — ptal se po malé chvíli.

Dostal opětně takovou odpověď jako dříve.

„No tak tedy tomu ,ipsemu‘ pomůžeme, jenom co budeme tam za mostem, la!“

Župa dala vystavět nad stokem ecsedského močálu dřevěný most, který se vypínal vysokým obloukem, aby jej nestrhla velká voda.

Když povoz paní Korponayové minul tento most, řekl starý hajducký kočí:

„No, milostivá paní, teď se přestaňme modlit a proveďme něco. Dovedete-li mně pomoci, můžeme provést malý žert.“

Juliana sestoupila s vozu a vrátila se s kočím na most.

Byla to věc věru kriminální, již staroch nazval žertem; přece však ji provedli. Vyzvedli uprostřed mostu čtyři trámy pěkně ve vzdálenosti tří kroků jeden za druhým a složili je u zábradlí. Ve tmě jistě jezdec za nimi jedoucí klopýtne do jedné z těch děr a kůň si najisto zlomí nohu.

Je to jednoduché jako Kolumbovo vejce.

Pak vsedli opět do vozu a ujížděli v temnu tím směrem, odkud jim ukazovala cestu vůdčí záře osvětleného okna.

Bylo to okno hospody před župním náspem.

Hostinský je současně župní nájemce a vybírá od cestujícího mýto za to, že se jim dovoluje jet povozem po ecsedském močálu. Pověst o něm dí, že u něho možno dostat i přípřež; potvrzení této pověsti závisí však úplně na okolnostech.

Když na příklad sem přijela paní Korponayová, byly na denním pořádku okolnosti úplně protivné.

V dlouhé, veliké stáji nebylo vidět ani jednoho koně. Řekli jim hned, proč. — Loni nebylo možno pro mnohé deště sklidit seno; kupky a stohy posud plují po vodě, nadobro shnilé: krmivo bylo za zimu úplně spotřebováno i musili koně a voly vyhnat na louku: jsou aspoň dvě hodiny cesty odtud na pastvě. Doma zbyli jenom buvoli: ti sežerou i sítí, jen kdyby bylo. Ostatně vozy nelze přes župní hráz jinými zvířaty přepravit než buvoly.

To byly krásné vyhlídky! S vozem taženým buvoly se ucházet o palmu při dostihách!

Paní Korponayová se pokusila získat starého hajduckého vozku, aby ji zavezl dál, do Sathmáru, až si koně odpočinou.

„Nejedl jsem blínu,“ — zdráhal se staroch, — „abych se pustil se svými koňmi na župní hráz; vždyť bych si pak odnesl domů jenom kůži všech svých pěti koní!“

Nebylo s ním možno dále mluvit. Oblekl si kožich, svázal koně a vyhnal je na trávu; sám pak si udělal z rákosí oheň a lehl si k němu.

„Nu, pomůžeme si i tak,“ — řekla paní Korponayová. — „Je tedy jen třeba rychle zapřáhnout buvoly do mého vozu. Kolik je jich doma? Osm? Tedy všech osm.“

„Račte ještě teď, v noci —?“ ptal se hostinský.

„Ovšemže!“

Pak vyňala Korponayová své psací náčiní a napsala kvapně několik řádek na kousek papíru, složila a zapečetila jej a adresovala palatinovi Janu Pálffymu.

Potom pošeptala Kristině:

„Vezmi si toto psaní, maličká; pak sedni do vozu; neboj se ničeho. Až dorazíš do Sathmáru, pospěš s ním k palatinovi a odevzdej mu je.“

Kristina ztrnula tímto poselstvím.

„Nu, snad z toho necítíš strach? Vždyť jsi již vykonala odvážnější poselství než toto. Vzpomeň si jen na levočskou podzemní chodbu. Považ, že i teď pronásledují nás obě.“

„Nehrozím se o sebe. Ale co bude s tebou? Ty chceš zůstat zde?“

„Ano, zde. Teď si již přeji, aby mě dohonil, kdo za námi jede. Ať se octneme pod jednou střechou! Proto se teď rozejdeme. Ty půjdeš napřed, já zůstanu vzadu.“

Hostinský si vážně hleděl zapřahání buvolů do cestovního vozu. Zdálo se, že takové noční kvapné cestování není v tomto kraji nic nového. Jsou zde po ruce i čeledínové, kteří pochodněmi svítí na cestu a ubírají se před vozem pěšky a vedou jej přes ecsedskou hráz.

Zatím se paní Korponayová rozhlížela v rozsáhlé jídelně, v jejímž jednom koutě byl výčep vína, v druhém veliká kamna, podobná krbu, v nichž se topilo rašelinou.

Na nebílených stěnách byly pověšeny v nezasklených rámcích obrazy: Rákóczy, Tököli, Štěpán Bocskay, vesměs mědirytiny, malované křiklavými barvami; jeden obraz byl pověšen hlavou dolů: byl to Ladislav Ocskay, zrádce. — (Štěpán Andrássy se tam ke svému štěstí nedostal.)

Největší úctě a vážnosti se těšil obraz, který byl přibit na dveřích, vedoucích do vedlejší sednice: byla to podobizna Gregora Pintyeho, proslulého loupežnického vůdce.

Ta byla malována nejpestřejšími barvami: v jedné ruce mával nad hlavou buzogánem těžkým půl centu, v druhé ruce držel dvacítiliberní kuli přivázanou řetězem, jíž házíval za svými pronásledovateli.

Pod tímto pestrým obrazem byly napsány překrásné verše, jimiž byl ústy lidu opěván hrdina věčně žijící, vítěz, bydlící v nagybányské jeskyni.

Paní Korponayová měla již vše promyšleno.

Když slyšela kroky blížícího se krčmáře, stanula před obrazem Rákóczyho a utírala si oči.

„Náš ubohý pán!“ — vzdychla si zhluboka, aby ji hostinský slyšel.

„Náš ubohý pán!“ — zahřměl starý hospodský; — „proč by byl ubohý? Neuplynul ještě diószecký trh! Budou ještě hrozny, bude měkký chléb! Jednou nahoru, jednou dolů.“

„Ano, kdybych mohla doručit své listiny maďarským pánům dřív, než dorazí tam ta vídeňská štafeta, vím, že by bylo v zemi ještě blaho,“ — bručela si paní Korponayová mezi zuby.

„Mladá panička snad tedy nese vzkázání od našeho pána? Ale povězte mně, co obsahuje! Mně to můžete říci. Jsem pravověrný hajduk, kdyby mne pilou rozřezali, nedostanou to ze mne.“

„Není třeba, abych to držela v tajnosti; kéž bych jen měla trumpetu takovou, abych mohla najednou na všecko hajductvo zvolat, že Švábovi se nemá věřit! Již je po jeho moci. Vypukla opět francouzská válka, císař je nucen zavolat všecko své vojsko z Uher, a až se to stane, přijde nám shora od Polska Rus ku pomoci — jen abychom my sami do té doby vydrželi!“

„Takové věci slyším rád! Jste hodná, dobrá paní. A to vše je v tom dopise? No, když to vím, sám půjdu s vozem a odvezu onu mladou paní, že močál se až po Sathmár-Némethi nedotkne jejích nohou. Ale, dušičko, proč vy chcete zůstat zde?“

„I to vám povím. Proto, že v patách za námi sem přijde císařský posel, který nese ono psaní s pečetěmi, že se má s kuruci uzavřít mír stůj co stůj; má se jim slíbit všecko, aby jen složili zbraně. A oni by to učinili, nebudou-li pobídnuti k vytrvalosti.“

„Budou, za to již ručím. Kurýra ukryjeme zde v rákosí tak dobře, že ani pes po něm nezaštěká.“

„To by nebylo radno, ani dobře, protože sami bychom si tím uškodili. Raděj si z něho uděláme blázna. Obstarám to. Máte snad nějakou služku, jejíž šaty by se mi hodily?“

„Mám provdanou dceru; její šaty jako by byly šity na vaše tělo, mladá paní. Pojď sem, Terčo! Dej této paní své nedělní šaty!“

Nežli přijel před dům vůz, tažený teď osmi buvoly, byla i Juliana přestrojena ve svižnou hajduckou ženu; žluté vlasy měla sepjaty červeným šátkem s pestrým okrajem, na nohou měla červené čižmy s podkůvkami, oba cípy zástěrky měla podkasané v pase.

Pustila se také hned do válení těsta; váleček jí slušel, jako by odjakživa nic jiného nebyla dělala. Uchystala s Terčinou pomocí večeři, kuře na paprice a tvarohové škubánky, tak brzy, že nebylo ani možno rychleji si toho přáti. Starala se jen o to, aby se Kristina nakvap navečeřela, a pustila se s pomocí boží dál. Koš s vínem samotokem z vozu sundali a nechali jej zde. — Hostinský dal rozsvítit pochodně a kus cesty sám kráčel s vozem, aby ukázal cestu močálem, po níž bylo možno hned na kraji župní hráze vyhnout se nebezpečným tůním.

Paní Korponayová zůstala v čárdě a vesele si prozpěvujíc myla talíře po večeři; druhá žena sotvaže se k této práci mohla dostat.

Když se chystaly zasypat oheň v krbu popelem, ozvalo se venku na zápraží veliké tlučení; někdo se blížil ke dveřím s hlasitě projevovaným míněním, že tento svět zde stvořil dojista ďábel.

Juliana vzala do rukou drátěnou lampu stojící na stole a šla příchozímu posvítit.

Byl to ten, koho očekávala.

Nikdo jiný než rytíř Andernach.

Byla to postava k pláči! Kdyby měl snad ještě nad ušima něco, i to by bylo zabláceno. Námahou a únavou zhluboka oddychoval. Dlouhý, rovný kord užíval za hůl; na jednom rameni vlekl sedlo, na druhém čabraku a uzdu.

„Čert stvořil tuto vaši pohanskou zemi. Myslil jsem již, že se sem nikdy ani nedostanu. Kde je hospodský!? Dejte mi něco pít, vyschlo mi v hrdle!“

Juliana kvapila k výčepu a rychle přinesla smutnému hosti džbán piva.

„A kde máte koně?“ — tázala se ho starostlivě.

„Inu, kde? Je v pekle, na tom vašem proklatém děravém mostě. Upadl do díry a zlomil si nohu. Sám vleku na čtvrt míle cesty sedlo na zádech, aby hrom do toho…“

„No, no, pane rytíři, k čemupak klení. Vždyť se to stane i jiným lidem; není třeba proto hned se tolik zlobit.“

„A ty nežvaň! Kde je hospodský?“

„Prosím! Já jsem hospodská.“

„Nuž tedy, ctěná paní hospodská, poslouchejte! Kde je váš muž?“

„Odešel, vede přes župní hráz vůz té milostivé paní, která ještě v noci chtěla jeti dále, do Sathmár-Némethi.“

„Milostivá paní, viďte? A odvedla s sebou všecky koně odtud?“

„Neodvedla, dušinko. V tento čas se ecsedským močálem nejezdí s koni u kočáru. Zapřáhli do jejího vozu osm buvolů a odjela.“

„S buvolím potahem? Dejte mně tedy rychle jízdního koně!“

„Ejně, no! Snad ani večeřet u nás nechcete?“

„Dáte mi chléb a slaninu, sním to po cestě. Chci se pustit ihned dále.“

„Z toho však nebude nic, má drahá dušinko, protože nemáme doma ani jediného koně. Všichni jsou venku u pasáka.“

„Tak ať tedy běží jeden sluha na pastvu a přivede mi koně, třebas čarodějnického.“

„Ano, ano, holoubku, krásný kurýre, ale v celém domě není ani jediné mužské duše, vše to šlo pohánět buvoly a svítit pochodněmi na cestu té milostpaní; jsme doma jenom my dvě, s Terčou, a pak stará tetka Dorka, ale žádná z nás by se v takové tmě nepustila do pusty. Musíte počkat, až se vrátí můj muž, krčmář, od hráze; nebude to dlouho trvat, neboť odešel již dávno. Zatím budu moci připravit vám dobré kuřátko na paprice.“

„Tak tedy jen rychle.“

„Pojď, Terčo, s lampou. Pomoz mně chytit kuře v kukani!“

Mezitím co obě mladé ženy honily, zabíjely a škubaly kuře, mel rytíř Andernach dosti času k oddechu; prohlížel si obrazy zavěšené na zdi, přeslabikoval si výroky vyryté špičkou nože ve zdi, prohlédl si album hospodského, to jest dlouhý stůl na zkřížených nohách, na němž hosté vyryli svá jména; naposled utkvěl jeho pohled na figuře, přibité na dveřích do vedlejšího pokoje, na podobizně Gregora Pintyeho.

Přečetl si při světle jediné lojové svíčky ony krásné verše, jimiž bylo opěvováno dvanáct činů lidového Herkula (činů hrdinských i lotrovských). Jeden méně uvěřitelný než druhý a přece všecky jsou pravdivou událostí.

„Du verfluchter Kerl!“ — bručel rytíř Andernach s bezděkým výrazem údivu a úžasu.

A pak, dokud tu byl samoten, se procházel po dlouhé sednici, hvízdaje si při tom, a při každém otočení vrtěl hlavou před obrazem udatného lupiče.

„Dobře, že je již zastřelen!“

Zanedlouho se obě ženy vrátily s oškubaným kuřetem. Stará baba se zkřiveným hřbetem, jíž Juliana říkala teta Dorka, nesla za nimi náruč rašelinových placek, aby znova rozdělala oheň.

„Poslouchejte, stará matičko!“ — volal rytíř Andernach, když se belhala ven. — „Venku na zápraží mám sedlo, čabraku a řemení, vše je plno bláta — očisťte to trochu!“

Stará baba byla jistě hluchá; — neodpověděla mu ani slůvka. — Džbán s pivem byl zatím vyprázdněn; rytíř chtěl pít víno, odříkávaje přísloví: „Sörre bor — mindenkor; borra ser — soha sem.“ (Na pivo víno — vždycky; na víno pivo — nikdy.)

„Proklatě špatný škrabák!“ — pravil, když okusil vína.

„Je to nyirský samotok!“ — žertovala Terča.

Juliana si zatím hleděla krbu a zanedlouho naplnila výčep příjemná vůně cibule smažené na sádle, jež i zdaleka přivolá hosta.

„Jíte rád také halušky ke kuřeti na paprice?“ — tázala se Juliana rytíře.

Ten jedl rád všecko, neboť byl na smrt hladový. Při tom však ho do očí bodalo i to, že tato krčmářka má taková krásná, kulatá ramena! — Náhle se venku ozvalo veliké štěkání. Psi odešli všichni s hospodářem, proto mohl rytíř přijít tak nepozorován; nyní se s ním zase vraceli, ženouce se jako avantgarda napřed.

„Můj muž je tady!“ — řekla Juliana rytířovi.

Ten byl velice překvapen, když hospodského spatřil. Ejně, jak jen mohla jíti taková sličná žena za manželku k tomuto rudonosému, špinavému ohyzdovi?

Juliana nedovolila ani, aby staroch promluvil.

„Tento pan kurýr si přeje jízdního koně z ohrady!“ volala na něho, ale nepřestala při tom škubat halušky.

„Teď? V noci? A který kůň mu má toho koně přivést?“

„Vy sám!“ — odvětila Juliana. — „Pán ho velice potřebuje; dobře vám zaplatí.“

„Dám vám za jednoho koně padesát dukátů, odtud do Sathmáru; tam ho zase můžete dostat zpět,“ — spěchal rytíř Andernach se slibem.

Padesát dukátů! Toť velmi krásný peníz!

Všecky pevné zásady starého kuruckého hajduka se při takovém velikém slibu počaly viklat. A pak: i Juliana ho posunky vybízela, aby jen šel.

„Jinému bych to neučinil ani za sto dukátů! Ale když císař poroučí!“

(Ale co tomu řekne náš pán?)

A hned se opět chopil svého fokoše s dlouhým držadlem, přehodil si přes krk bič a vzav s sebou dva veliké psy pustil se do pusty.

Juliana prostřela pak na konci stolu hezky červeně pruhovaný ubrus, cínový talíř, pohár a slánku řádně uchystala, a zamíchavši ještě jednou paprikované kuře s haluškami v smetanové omáčce, postavila je i s kotlíkem před rytíře.

„Nu, teď, dušinko, kurýrečku můj, večeřte s plnou chutí; máte dost času! Dvě hodiny bude trvat, než se můj starý na pustu dostane a než tam chytnou koně a než se s ním sem dostane, uplynou opět dvě hodiny; můžete si proto také směle lehnout do peřin, to prospěje a bude lahodit vašemu unavenému tělu.“

Rytíři Andernachovi něco zablesklo v mozku — snad při paprsku z obou falešných očí té mladé ženy? Hospodský je starý nemotora, jeho žena mladá, ohněm sršící dcera Evina; z toho může být příjemné dobrodružství. Beztoho již se opozdil a napravit to lze snadno: dohonit koňmo vůz, tažený buvoly, i kdyby byl o šest hodin ve výhodě, nejsou žádné čáry. Co Bůh dal, budiž přijato.

„Nuže tedy, spanilá paní hospodská, dejte mi nejlepšího vína! Zaplatím zlatem.“

„Hej, já také: nepočítaně dávám, nepočítaně beru!“ — zpívala sličná paní s koketní laškovností a přinesla mu vína, jež měla v košíku: pravého tokajského, a tím ho uhostila. — Rytíři chutnalo! Večeře, víno i laškování sličné paní, jež se k němu posadila na lavici a nehněvala se, když rytíři zabloudila ruka kolem jejího pasu.

Rytíři Andernachovi pojednou počala klesat hlava.

Nezabloudilo snad do piva či do vína několik cynoglossových pilulek doktora Kornidesa?

Žena zná sto lstí!

A když rytíři ustýlala, zpívala:

Rytíři se píseň velice líbila!

Krásnější idyly ani poetové nedovedou vymyslit.

Zanedlouho chrápal rytíř, zahrabaný do pestrých peřin, ale Juliana mu nezpívala, aby spal.

Točila se spíše kolem poboční tašky páně kurýrovy, při čemž i dveře zavřela, aby to ani Terča neviděla.

Pojednou zaslechla dupot blížícího se koně.

Běžela do předsíně. — V měsíční záři bylo vidět dva jezdce; přijížděli rychlým tryskem.

Hostinský se vracel příliš brzo, jako by skutečně měl doma mladou ženu.

Druhý jezdec byl mladý čikóš, pasák koní.

„Tu jsme, la,“ — bručel staroch slézaje s koně.

„Teď spí, jako pařez. Ať se jen vychrápe. Koně si vezmu já.“

„Jak to?“

„Nu, posadím se na něho.“

„Ale což mých padesát dukátů?“

„Já vám dám za koně sto.“

„Bůh žehnej našemu pánovi! Já jsem věděl, že můj kůň nebude nikdy sloužit císaři. Proto jsem přivedl koně dva. Na jednom pojede můj syn, povede vás.“

Juliana se ohlédla po mladém jezdci.

Byla to postava opravdu originálně beťárská, s černými, splývajícími kadeřemi, s nakudrnatělými kníry, se širokými rukávy u košile, s pláštěm vyšívaným tulipány, v jezdeckých kalhotech pošitých žlutými knoflíčky, s dlouhým fokošem vykládaným mosazí v pravici, s jeřábím perem za kloboukem.

„Přineste tedy rychle sedlo a uzdu, jsou tam na chodbě, a vypravte mi koně.“

„Ale vždyť to sedlo a uzda jsou toho kurýra tam uvnitř.“

„Což já dbám, čí jsou! Potřebuju jich a vezmu si je tam, kde je dostanu.“

Hospodský spráskl rukama.

„To jsem rád, že jsme stejné víry!“

I v jeho desateru bylo tak psáno.

Mladý jinoch si kroutil kníry ještě více; i on se řídil písničkou:

Staroch vešel do síně, přinesl sedlo a řemení a vystrojil koně.

„Ten si také nikdy nemyslil, že ponese takové panstvo.“

„Ano, kdybych byla tomu spáči vzala jenom sedlo!“ — hučela dáma důvěrně hostinskému do ucha.

„Tedy i to již máte? Safraportsky statná paní jste! Políbil bych vám ruce, kdyby mně má víra nezapovídala, abych komu ruce líbal. Nuž, tedy jen kupředu, ,hop se zprávou‘. Měsíc pěkně svítí.“

Juliana se jediným rozmachem octla na koni; sedla si do sedla jako muž. Neškodilo pranic, že nad červenými čižmičkami bylo vidět bělostný pás lýtek. Zle tomu, kdo to vidí.

Zkušenou rukou, jako muž, vzala do levé ruky uzdu a ohmatala brašnu u sedla, jsou-li v ní pistole; polní láhev si naplnila zbytkem samotoku, uzdu přitáhla krátce a pak, sedíc na koni, odevzdala stodukátový závitek hospodskému za koně. Tento ani čepici s hlavy nesňal, aby jí poděkoval; ponechal jen velkomyslně smělé jezdkyni svůj dlouhý bič, poučiv ji, že není k tomu, aby koně pobádal, ale že při rychlé jízdě je třeba pustit jej a práskati jím, když se na příklad rozběhnou za jezdcem psi z pusty nebo vlci z houštin.

„A ty, štěně, na ni dej pozor jako na své oči!“

Juliana se obrátila k mladému jezdci.

„Nu, synáčku můj, neznáš snad kratší cestu přes ecsedský močál, kterou by bylo lze vyhnout se župní hrázi?“

„Jak bych neznal!“

Oba muži se na sebe významně podívali.

„Což cesta, které říkáme: ,jdi, krádeži, zloděj tě žene‘?“ — bručel staroch, kývaje hlavou, jako by dával svolení k tomu, aby ji jinoch vedl touto zlodějskou cestou.

„Dostaneš za to deset dukátů zpropitného,“ — řekla Juliana. — Jinoch si znova kroutil kníry.

„Chtěl bych raději devět dukátů a jednu hubičku.“

„Ej, hej, synáčku můj, takto promarníš i otcův plášť, budeš-li za hubičku dávat dukát. Nu vezmi si ji rychle. A devět dukátů obdržíš, až budeme na druhé straně.“

A s koně dala beťárovi vyžádané políbení a smála se tomu, jakou dobrou koupi učinila.

Jinoch se pak ihned v nevázaném veselí pustil do trysku; rukávy u košile se mu vzdouvaly jako dvé bílých vesel.

Juliana, řídíc pevnou rukou divokého koně, klusala za ním; zanedlouho zmizely obě postavy v hustém rákosí.

Tajná cesta, o níž věděli jen zasvěcenci, vedla neustále rákosím a sítím a její jméno svědčí o tom, že po ní vodili z jedné župy do druhé koně a dobytek, který vyměnil hospodáře — bez vědomí prvního majetníka.

Půlnoc minula, měsíc jasně svítil, močál byl úplně tichý, jen někdy bukáčův hluboký hlas se ozýval z bahna a občas v houštinách zavyla vlčice, kojící mláďata; tu a tam zaječel slavík močálů — vrabec rákosový.

Rákosí posud nevzrostlo vysoko, neboť byl teprve začátek jara; mladé rákosí teprve vyráželo ostré špičky, rákos v zimě posekaný se zvedal ve velikých kupách na vyvýšených místech; tu a tam se na šancovité stráni černala napolo spálená, napolo zelená vrba.

Travnatá cesta stále žbluňkala pod nohama koní; kořeny trávy jsou všude na vodě. Místy se půda houpá, a čikóš klusající napřed upozorňoval amazonku za sebou, aby počkala: — je zde úžina „bürü“, stezka tvořená po desítiletí z rákosových kořenů, z bahna a býlí, která se pod tíhou při přechodu prohýbá, jako by byla z perčoviny; pod ní je hluboká močálová voda, tůně, nad ní zelený mech, vedle ní bílé koňské i volské lebky, zbytky zvířat, jež v tomto bahně zahynula.

„Nebojte se ničeho!“ — pobízí čikóš, obraceje se nazad. — Ale tato žena se nebojí ničeho, ani tebe, synáčku!

Velký vůz se na nebi již obrátil osou vzhůru, Kuřátka stála vysoko na obloze, močálový svět se počínal probouzet, jitro bylo nedaleko. Divoká kachna hluboko v rákosovém lese kvákala, volavka ječela, jeřáb a ploskozobák hrčeli, měsíc byl obklopen duhovým okolkem a rozléval po tomto liduprázdném světě strašidelné světlo.

Náhle před nimi široké vodní zrcadlo uzavřelo cestu.

„Zde je Krásná!“ — zvolal vůdce, obrátiv koně na břehu zarostlém sítím, u něhož široké, kožnaté listí leknínů a drobné žluté kvítky urticularie pokrývaly vodní hladinu.

Na protějším břehu byl sražený vrch a na něm se zvedala rákosová budka, zarostlá tykvicí a cikánským vínem; kolem ní kvetl svalník a blatouch, střídajíce své růžové a zlatě žluté jarní květy. — Za chatou byl močál a nad ním tančil houf záhadných plamínků: to byly bludičky, světélka, záhadné meteory močálového světa.

Celý břeh byl lemován olšovím, planým anýzem a netřeskem; jejich noční výpary rozšiřovaly ve vzduchu jakousi sladkou, omamující vůni.

„Zde si musíme odpočinout,“ — řekl čikóš Julianě.

„Proč? Kdo je unaven?“ — ptala se Juliana.

„Krásná je před námi.“

„Nu, budiž tedy co nejdříve za námi.“

„V noci však těžko nalézti brod.“

„Nenajdeme-li, přeplaveme.“

Čikóšovy oči svítily víc než bludičky, víc než „severní hvězda“; — popojel k Julianě.

„Pravím, sličná paní, že bych chtěl svou odměnu napřed: oněch devět dukátů; ale proměněných najednou, proměněných v devět žhavých hubiček!“

Juliana tiše, klidně vytáhla z brašny při sedle pistoli a namířivši mladíkovi do lesklých očí pravila mu klidně:

„Dostaneš, synáčku můj, hubičku; ale ohnivou, takovou, že nikdy si nebudeš přát víc — obrátíš-li se ještě jednou tváří ke mně. — Teď se otoč a veď mne!“

„Satan viděl takovou ženu!“ — bručel čikóš. — „Myslil jsem, že je celá ze zlata.“

Ale rozmyslil se: zlato je přece jen lepší než olovo. V zlosti vytáhl dýmčičku a zapálil si.

„Nu, račte se tedy ubírat za mnou.“

A za to vedl družku nejhlubší vodou. — Ta však nedbala, že vlny sahají koni až po hruď; chránila se jen pistolí před přepadem.

Když přebrodili rozvodněnou, línou Krásnou, počalo již svítat. — Močálový svět se náhle probudil.

A když slunce z mračen vyslalo první paprsky, nebylo pro křik ptactva a řehot žab slyšet ani sathmárské klekání. — Močál byl u konce: na východním obzoru se již zdvíhaly věže Sathmár-Némethi.

Juliana si zhluboka vzdychla k nebi — byla u cíle!

*

Rytíře Andernacha také probudilo z tvrdého spánku veliké husí kejhání.

„Hu, co to, u ďasa?“ — vykřikl, vyhrabav se namáhavě z množství pestrých peřin a polštářů. — „Jistě jsem už zaspal!“

A počal se pozvolna rozpomínat, jak se sem dostal a co se s ním od včerejška dálo.

První jeho věcí bylo, prohlédnout příruční tobolku, neschází-li z ní něco. K velikému upokojení nalezl vše v pořádku: psaní s pěti pečetěmi bylo neporušené.

„Hej, hospodský!“

„Co se stalo, pane kurýre?“

„Proč jste mě neprobudil dříve, pane?“

„Budil jsem vás, ale když jste nevstával!“

„Proklatý váš samotok! Jak jsem po něm usnul!“

„Samotok? Nyirský samotok? — Vážím si vašeho hrdla, když jste naše trpké, škrablavé víno považoval za samotok!“

„Máte již koně pro mne?“

„Jakpak ne? Od půlnoci zde již stojí uvázán.“

„Pospěšme si tedy!“

Rytíř Andernach sebral rychle svá zavazadla a běžel do dvora, kde hostinský na něho již čekal s koněm.

„Tak tedy rychle uzdu a sedlo.“

„Jakou uzdu, jaké sedlo?“

„Inu moje; přinesl jsem je sem.“

„A kde jsou?“

„Položil jsem je do předsíně.“

„Do předsíně? Pak vám už uzda i sedlo dávno daly ,servus‘. Ty již dávno dostaly nohy! Po druhé, pane, až budete chtít ráno mluvit se svým sedlem před ecsedskou bažinou, pak si je dejte večer pod hlavu a spěte na něm. My tu ukradneme vše, co není přibito!“

„Dobrá! Děkuji vám za radu, po druhé se podle ní zachovám; ale teď mi rychle opatřete jiný postroj.“

„Dříve musím přemýšlet, kde ho vezmu? Kurucové mi všecko vzali do vojny.“

„Však vám to již brzy vrátí!“

Hostinský vyšťoural pak někde na půdě starý, pavučinou pokrytý postroj, který zde snad zapomněli Tataři, když utíkali: sedlo mělo napřed i vzadu dva veliké rohy a místo železných třemenů byly u něho zavěšeny jakési dřevěné bačkory.

Přes to však byl tomu rytíř povděčen, že mohl za dalších padesát dukátů dostat i sedlo.

Nedbal již, jakého má koně a jaké je na něm nářadí, jen když mohl již vyjet.

Hříbě, na němž nikdo nikdy neseděl, zkusilo arci zprvu svého jezdce, nemohlo-li by ho shodit se zad, otáčelo se pod ním, ale pak, když poznalo, že jezdec nepovolí, sklopilo uši a šlo, kam je hnali. Chvíli i krčmář pomáhal rytíři, pobádaje koně dlouhým vrbovým prutem.

Nebyl to ostatně špatný kůň; když se rozehřál, uháněl s rytířem jako o závod a věděl již, že nejlépe se chodí tam, kde je nejvíc bláta.

K poledni dohonil rytíř Andernach na župní hrázi krytý vůz.

Hráz stavěná z bláta byla promočena až na dno; kočí musili každých sto kroků zastavovat buvoly a kapesními noži oškrabovat bláto s kol, jejichž špice byly úplně slepeny. Pak teprve zase popoháněli buvoly. Bič nespomáhal pranic, jen železné vidlice.

Byli právě u mostu přes Krásnou. To byla asi polovina cesty do Sathmár-Némethi.

Rytíř Andernach tedy přece zvítězil nad svou vídeňskou sokyní: o celou délku koně — a i o svou délku.

Když ujížděl kolem zakrytého vozu, nakoukl zvědavě pod střechu. Viděl, že uvnitř sedí paní.

Toť zajisté ona! Její líce vidět nemohl, protože byla zastřena závojem.

„Karšamadýner, madám!“ — zvolal na ni s posměšnou zdvořilostí. — „Přeji vám šťastnou cestu.“

Bůh ho za to také ihned potrestal, neboť když se vyhýbal vozu, zapadl jeho kůň do bláta tak, že se nemohl vyškrabat; musil s něho slézti a za uzdu ho vytáhnouti; vozkové mu pomáhali holemi.

Přes to však přece jen dorazil do Sathmár-Némethi dříve než krytý vůz.

Sathmár-Némethi bylo tehdy ještě město hrazené, pověstné tím, že dlouho vzdorovalo Rákóczyovu obležení; město toto i později mělo silnou posádku, bylo sídlem biskupským a mimo to vydržovalo samo dva kalvínské kostely.

Rytíř Andernach oznámil již důstojníku velícímu v bráně stráži, od koho je poslán, a žádal, aby byl ihned uveden k palatinovi.

Pálffy i se svým skvělým průvodem byl ubytován v károlyovském zámku.

Rytíř Andernach se dal uvésti tak, jak byl, ublácen a neumyt, k maďarskému magnátu a nejjemnějšímu diplomatovi, který ho očekával v přijímacím saloně.

U palatina byli přítomni císařští důstojníci i kuručtí předáci; bylo zde i několik paní, jež zůstávaly v pozadí; patrně přišly s některým magnátem: byly oděny podle vídeňské módy.

Rytíř Andernach, ač jinak byl velmi kavalírský, nedbal nyní o dámy; kvapil rychle přímo k palatinovi a vyňal psaní s pěti pečetěmi z tobolky.

„Illustrissime Domine, Comes Palatine! Mám čest z nařízení jeho excelence pana kancléře odevzdati vám tuto štafetu. Mé jméno je rytíř Andernach.“

Palatin vzal psaní, dal si se stolu přinésti nůžky, rozstřihl obálku a vyňal obsah dopisu.

Všichni přítomní se upjatě dívali na palatina, jaký účinek vyvolá obsah listu na jeho tváři? Co se doví?

Jediný Andernach byl si své věci jist. Věděl, co palatinovi odevzdal. Odvolací dekret — poplašnou zprávu o císařově smrti.

Účinek bude hrozný.

A palatin Pálffy, když rozbalil složený list, nejdříve se podivil, oči i ústa otevřel dokořán — a pak se dal do hlasitého smíchu.

„Ubohý pán!“ — myslil si v duchu rytíř Andernach. — „Veliké neštěstí ho zbavilo rozumu: zbláznil se!“

Ale pak i ostatní páni, kteří stáli za palatinovými zády a mohli vidět do rozloženého archu papíru, se dali do tichého i hlasitého smíchu; skromnější kuckali do dlaní.

Rytíř Andernach žasl jako náměsíčník.

„Co to má být, pane rytíři?“ — tázal se palatin, obrátiv rozložený arch obsahem ke kurýrovi.

Dekret tento byl — podobizna Gregora Pintyeho, s verši dole napsanými, která druhdy byla přibita na dveřích domahidské čárdy!

Když ji rytíř Andernach spatřil, mimovolne se mu na rty vrátila slova:

„Du — ver — fluchter — Kerl!“