ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tři dni se paní bavily v domě paní Blumenvitzové v Levoči. Na jitro čtvrtého dne byla ustanovena jejich společná cesta do Prešpurku.

Večer před odjezdem byly samotny.

Paní Löffelholzová se Juliany několikrát ptala po jejím muži a po tom, co se mezi nimi stalo.

Juliana si vymyslila dlouhou pohádku o tom, jak se již úplně smířili a že Jan Korponay je dosud v Polsku; ale psal již své manželce, že chce přijíti domů; přestoupí ke straně králově, pro sebe si vymíní amnestii a pro syna vyprosí své statky. Juliana očekává každé chvíle manželův návrat; přivedlo ji sem do Spiše zčásti i to, že doufá setkat se s ním zde.

Právě když s nejsmělejší fantasií bájila tyto vymyšlené příhody, otevřely se dveře a vstoupil — ten, o němž mluvily. Jan Korponay, manžel.

Je to skutečně on: není to jeho duch, není to zjev; stojí zde pravý, skutečný Jan Korponay, s pláštěm přehozeným přes ramena, s čepicí z rysí kožišiny v ruce.

První, kdo ho poznal, byla paní Löffelholzová.

(Korponay sloužil druhdy u císařských, takže ho znala.)

„Ach! Sám Bůh vás přivedl; my o vlku a vlk za humny.“

Julianě mrazilo celé tělo hrůzou. — A právě ona se měla nejvíce radovat, když spatřila tohoto člověka, tak neočekávaně vstoupivšího! Vždyť právě teď vypravovala svým přítelkyním, jak toužebně ho očekává, jak velice po sobě touží.

Nutila se, aby přemohla ztrnulé údy a plna radosti letěla vstříc vítanému hosti; ruce roztáhla k obejmutí a rty mu nabídla k políbení.

A milý manžel objal a políbil svou milou paní, jak bývalo v naší vlasti patriarchálním zvykem.

A v objímající ruce nebyla ukryta dýka, jež by se jí zezadu zabodla do srdce, a na jeho rtech nebyla natřena jedovatá vlašská smrt, aby políbením svou ženu zavraždil; naopak, choval se k ní velmi něžně; když viděl, že se jí třesou kolena, zavedl ji k lenošce, posadil ji a políbiv paní generálové a domácí paní ruku, opřel se po kavalírsku o lenoch její lenošky.

„Který dobrý vítr vás sem přináší?“ — zeptala se paní Löffelholzová.

„Mne přivál vítr opravdu dobrý,“ — klidně odvětil Korponay. — „Vítr, který k nám do Polska přinesl zprávu, že nový uherský král dal amnestii těm, kdo se vrátí domů. Mám již polského přátelství až po krk a nechci je ani s octem, ani s hrozinkami; vrátil jsem se kvapně domů, abych byl účasten amnestie.“

„No, to jste učinil velmi moudře a chytře,“ — přisvědčila mu paní Löffelholzová; — „lépe jste jednat nemohl. Ujišťuji vás, že co bude na mně a na mém muži, učiníme vše, abyste co nejdříve opět dostal své statky.“

„Však také chci odjet na svůj ožďánský statek a vyčkám tam ve svém dome, co se se mnou stane. Ty půjdeš se mnou, viď, má drahá ženuško?“

Juliana v smrtelné úzkosti zakoktala — s úsměvem:

„Půjdu všude, kam mne s sebou vezmete.“

„A my jsme právě teď chtěli vaši paní odvézt do Prešpurku, aby se přeptala na slíbenou donaci. Je k tomu právě příhodná doba.“

„Budiž,“ — pravil Korponay a ani čelo nesvraštil. — „Má-li moje žena jinou cestu, svoluji k tomu.“

Juliana zašeptala tak tiše, že ji nebylo téměř ani slyšet:

„Půjdu se svým mužem.“

Paní Löffelholzová se dala do smíchu:

„Ani tomu se nedivím. Po tak dlouhém odloučení je člověk znova ženich a nevěsta a nezaměnil by svůj tichý domeček ani za císařský palác. Ale až si odbudete druhé líbánky, pusťte pak svou paní do Prešpurku.“

Celý tento rozhovor se konal nejroztomilejším laškovným tónem.

Domácí paní zdržela Korponaye na večeři i na noc.

Po večeři řekli Korponayovi, že po dlouhé cestě bude asi unaven a že může jít do své ložnice. Byla to táž světnička s arkýřem, z něhož se Juliana ukrytá za záclonou dívala kdysi na podivný zápas rytíře Bellevilla s občany; odtud také volal Korponay na kurucké hajduky, že se nemají vzdávat, ale pustit se do labanců.

Byla to tedy komnata, jim oběma památná.

Juliana si mohla najít nějakou záminku, aby manžela pustila napřed, a pak, aby jako tenkrát, když ji zde na tomto místě chtěl rozseknouti šavlí, uprchla a utíkala, dokud ji nohy ponesou, do neutěšeného světa; ale neudělala to.

Nutil ji jakýsi vzdor, opovrhující smrtí, aby šla se svým mužem; objala ho rukou kolem krku a sklonila hlavu k jeho líci. Obě paní ji provázely žertovným smíchem.

Když přišli do prvního patra, kde pro ně byla uchystána široká postel s nebesy, praskal v krbu oheň a nástěnné hodiny byly nataženy a šly — a když Korponay postavil dvouramenný svícen na stůl, Juliana vztáhla k němu ruce a řekla:

„Přišels mě zabít? Tu jsem. Pospěš si, nebudu křičet.“

Korponay ji něžně vzal za ruku a druhou rukou ji hladil.

„Nikoli, milá Juliano. Nic takového nezamýšlím. Přišel jsem naopak proto, abych si tě opět vzal a zůstal s tebou. Právě ten úder, který jsem od tebe dostal — hleď, ještě mám čelo odřené od tvého prstenu, jak jsi mě udeřila — mě přesvědčil, že tvá duše je pravdivá a že jsi poctivá. A znova jsem si tě zamiloval. A teď se již přičiním, abys i ty mě milovala.“

A přivinul ji něžně k sobě a líbal ji na krásné, sklopené oči.

Juliana si opřela hlavu, blízkou závrati, o jeho hruď a dlouho se jí zdálo, že je na jiném světe, radostí bez sebe, až jí najednou chladná, střízlivá myšlenka vrátila vědomí.

„Ach, má drahá duše, zlatý můj muži! Radost, kterou mi děláš, by byla tak veliká, že ani nebe bych si nepřála krásnější, kdyby ji nekalila jedna těžká myšlenka. Věřím, žes nepřišel proto, abys mě zabil, věřím, že zůstaneš se mnou, ale myslím si — nehněvej se na mne, že se ti vyznám ze své tajné myšlenky — že jsi mě teď vyhledal jenom proto, že tak rozhodli tvoji druhové. Obávají se, že snad ze msty nebo ze ziskuchtivosti zradím celý jejich plán, a usnesli se proto, abys od nich odešel a navrátil se s amnestií; a také abys mě jako manžel a pán střežil, abych je nezradila.“

A po celou tuto řeč pozorovala každý pohyb manželovy tváře.

Ale na té bylo vidět jenom trpkou mrzutost.

„Ach, prosím tě, nech toho! Má teď ještě někdo myšlenky na spiknutí! Komu jen se toto slovo poví, hned se dá do smíchu! Vždyť nejsem já první, kdo žádá o amnestii; hádej, kdo ještě?“

„Ebeczky?“

„Výš!“

„Bercsényi?“

„Ještě výš!“

„Neuhodnu to.“

„Sám kníže František Rákóczy.“

„Není možná!“

„Také jsem tomu nevěřil, dokud jsem si o tom nezjednal jistotu. Neuplynou ani dvě neděle a kníže přijede s celou parádou od Krakova; až k Trnavě mu pojede vstříc císařský generál Stella s dvěma švadronami dragounů, jež se připojí k jeho průvodu; s těmi pojede do prešpurského hradu, kde ho uvítají palatin a kancléř. Dostane zpět své statky, děti, choť, ponechají mu sedmihradské knížectví, v tom rozsahu, jak je měl Michal Apafy, s německými posádkami v pevnostech; a v celé zemi tím počíná nová doba. Rádayové, Vayové, Danielové, Eszterházyové, Ebeczky, Csáky, Andrássy — všichni se dostanou k vrchním úřadům a budou králi Karlovi stoupenci věrnějšími, než jakými rebely byli Leopoldovi a Josefovi. — Jméno kuruců se sebe smyjeme mýdlem.“

A tak upřímně se při tom smál, že žena musila věřit, že mluví pravdu.

A čemu nevěřila v jeho slovech, tomu uvěřila v jeho políbeních. Ne! Tak vřele nelíbá ten, kdo na dně srdce chová hněv!

Když se Juliana zrána probudila, měla dojem, že všechno to, co prožila, byl jenom čarovný sen. Když však odhrnula záclonu u lůžkových nebes, osvětlil paprsek světla tvář tiše spícího manžela. Sen tedy trvá i v bdění?

Manželova hlava ležela na podušce, v níž byly zašity ony nebezpečné dopisy.

Juliana políbila odřené místo na jeho čele a nechala ho spát.