ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když Mikuláš Andrássy pronesl tato slova, Žofie se na něho chvíli dívala jako ten, kdo z podzemního tmavého sklepa náhle vyjde na polední sluneční jas.

Pro ni to byl svět úplně tmavý; nedovedla v něm nic rozeznat.

Jiné ženy, jejichž oči jsou tomu již zvyklé, dovedou velmi dobře vidět v temnotách podezření; ale pro ni to všechno bylo neznámou představou.

Muž, který kromě své manželky miluje jinou ženu!

Živou sfingu, ptáka noha, jednorožce dovedla by si snadněji představiti!

Mikuláš neměl pro takové věci žádného smyslu; něžnější dojmy nikdy nenaplnily jeho duši.

V klášteře z něho vychovávali asketu; odtud se dostal přímo na válečné pole; do školy ukrutnosti.

Což věděl o tom, že jediné slovo, jediný dech je s to zbořit celý svět ženského srdce, sestavený ze samých citů?

Ale což on toho dbal!

Taková citlivá srdce jsou úmyslům silných mužů pouze překážkou.

I kdyby byl věděl, co to činí, byl by to učinil.

Ale nevěděl. Byl již zvyklý tomu, že páni, magnáti a generálové se ani tuze netají se svými milostnými pletichami. O pitkách se plnými ústy navzájem vychloubají ničemnostmi, a tyto řeči poslouchají i ženy — a smějí se jim. Ba, líbí se jim ještě, slyší-li o svých chotích, že ženy za nimi blázní. To není hanba, ale ctnost. Koho tím obviňují, vypíná prsa, jako by dostával vyznamenání.

A pak — co na tom? Vojáci nesložili votum castitatis, slib čistoty, jako mniši!

A měl ještě více důvodů, aby byl nemilosrdný.

Nenáviděl ženu, o níž věděl, že svým svůdným objetím strhla Štěpána Andrássyho s oné výše, k níž ho přivedly jeho hrdinské činy. A kromě těchto hrdinských činů udatnost všech čtyř bratří, láska národa.

A ta žena dosáhla svého cíle! — Ukradla hrdinu, aby z něho udělala babu v čepci!

Chtěl tuto nenávist přenésti v Žofiino srdce, aby se její manželská láska proměnila ve vražedný jed proti zrádci a jeho milence.

„Ano,“ — řekl divokým, tvrdým hlasem. — „Tento muž, tento usmívající se obraz tady: jako zradil svou vlast, svého knížete, tak zradil i svou manželku, i svůj rodinný krb. Ty zde trpíš, strádáš, modlíš se, on pak se v objetí levočské čarodějnice směje utrpením tvým i utrpením své vlasti!“

Žofie, jakoby probuzená ze sna, zděšená a pohněvaná, zakryla do svého pláště hlavu staršího synáčka, aby neslyšel, co tu strýc praví o jeho otci. Mladšího nemusila zakrývat; jeho duše nechápala nic z toho všeho. Ten jen žasl nad nesrozumitelnými mu slovy.

„Nezakrývej uši mému malému synovci!“ — řekl Mikuláš. — „Ten ví již víc nežli třeba. Vždyť všecko služebnictvo, pěstounka, sluha a podkoní si vypravují o levočské sličné paní, o krásné paní Korponayové, a po cestách se všude zpívá písnička o ,krčmagenerálovi a o sličné paní‘. Ferkó ti ji zazpívá, že to nikdo nedovede lépe.“

Po těchto slovech přitiskla Žofie pevnou rukou většího hocha k sobě tak, jako by ho chtěla uškrtit.

Dítě se polekalo a chtělo utéci.

Ale když minul první záchvat pobouření, přivinula ho opět láskyplně na svůj klín a políbila jeho rusou hlavu, šeptajíc s něžnou láskou:

„Vždyť ty za to nemůžeš; vinni jsou ti, kdo tě tomu naučili.“

„Ti jsou vinni, o nichž ta píseň zpívá!“ — řekl Mikuláš. — „Je-li totiž vůbec hřích, smáti se s manželkou jiného. Já bych proto nikoho do pekel nezaklel. Pro mne, ani kdyby se pan bratr stal tureckým pašou a vydržoval si harém, ani pak bych z něho satana nevykuřoval. A zaplatí-li za ty zakázané radosti, řeknu jenom, že jsou sice drahé, ale dobré; páni si je kupují, protože na to mají. Pro mne za mne ať si za každý takový den radosti platí celým zámkem. Ale trpět nebudu, aby za sladké objetí dal svou vlast a trhal můj prapor, aby z něho mohl své milé nadělat onucí. To pomstím!“

„Lžeš! Každé tvé slovo je pomluvou!“ — zvolala Žofie a pohnutím vyskočila se stolice, a uchopivši oba chlapce za ruce, táhla je s sebou k otcovu obrazu a zde je mírně stlačila na kolena, sama si k nim poklekla, a stisknuvši jejich ruce ve svých sepjatých rukou, zvedla je k obrazu — a takto prosila:

„Ó, můj sladký, dobrý pane; má milovaná modlo! Ty můj potěšující obraze! Chraň se, haj se! Mluv! Řekni, že není pravda, z čeho tě obviňují! Řekni, že nás miluješ! Nedopusť, aby se nám posmívali!“

Mikuláš spatřoval v tomto výstupu jen směšnou hloupost.

„Ó, věru, kdyby zde před tebou stál živý, mohla bys právě tak pěkně před ním naříkat. — ,Co tě to napadá? Jak jsi mohla něčemu takovému o mně uvěřit? Jsem toho schopen?‘ — Vždyť postačí tři slova, aby se žena pobláznila! A dal by ti k tomu ještě políbení, to se rozumí; vždyť mu nepověsili zámek na ústa. Blaženost žen není nic než věčné klamání. Vaším světem je, o čem se vám zdá. A zlobíte se na toho, kdo si troufá burcovat vás z vašich snů.“

Žena, chvějíc se po celém těle, povstala a stanula před svým trýznitelem.

„Ty tedy chceš dnešního dne všecko zapřít?“

„Věřím jen v to, co skutečně vím.“

„Věříš tomu proto, že je to špatné; a zapřeš všechno, o čem víš, že je to dobré.“

„Dobrá, nebudu tedy tím, kdo zastupuje satana a zapírá vše, co je dobré, a tvrdí vše, co je špatné. Tu je, vezmi si toto psaní; přečti si je, až budeš sama. Nebudu ti již dávat žádné otázky.“

Bylo to psaní Jana Korponaye, poslané Mikuláši Andrássymu po levočské katastrofě.

Jan Korponay mu v něm oznamoval vše, co se přihodilo.

Psaní přišlo na Krásnou Horku šest hodin po poslu Štěpána Andrássyho.

Kdyby byl Mikuláš dal Žofii píti aqua toffanu a všecky jedy Hecaty a Locusty, nebyl by ji zabil tak ukrutně jako tímto dopisem.

Co může psát manžel v prvním návalu zuřivosti, když počal svou ženu nenávidět? V té prudké chvíli vášnivého hněvu, v nějž se proměnila láska, kdy chce ze srdce vyrvat i upomínku, byť srdce samo při tom pukalo?

A tento manžel byl nadto ještě nadšený stoupenec knížete, jejž ta žena zradila!

Jeho jméno, jež dal této ženě, bude vpáleno jako katovo znamení ve světové dějiny, do nichž bude zapsána konečná katastrofa války za svobodu!

I syna mu ukradla a učinila ho dědicem odměny za svou zradu!

Korponay psal v tom svém šíleném vzteku listy na všechny strany, kde jen bydlili příbuzní, přátelé a soudruzi Štěpána Andrássyho. A ty listy byly plné žalob.

Levočtí věrní občané, kteří se spolu s ním zachránili z města, dovedli mu vypravovat celé legendy o dobrodružstvích, jež na náměstí vytroubila pověst. Posloužit oklamanému manželu považuje každý za přátelskou povinnost.

Oklamaný manžel je jako ten, jemuž chytil plášť; běží s ním, a čím víc utíká, tím více ho obklopují plameny.

Věří i tomu, co je nemožné.

Uvěří i v to, čeho opak určitě je mu znám. A ke všemu mu nestačí, aby tomu věřil sám; chce, aby to věděli všichni lidé a aby mu pomohli proklínat. Napíše do listu svou hanbu, ať ji čtou!

A takové psaní dali Žofii do rukou, aby ozářilo její rozum.

Ať se z něho poučí, že modla, kterou tak zbožňovala, je z hlíny. Ať zví, že láska je jenom pohádka a víra jenom pověra. Že nebesa patří hříšníkům. Peklo že je vynalezeno pro dobré a věřící.

Ať ztratí vše, co ji víže k tomuto světu, co ji poutá k onomu světu!

Mlha obklopuje místo, kde hledá Boha!

A tento bol ji musí zabít!

… Mudrci se tomu vysmívají! Jak by mohla někoho zabít taková bolest, jejíž sídlo není ve vnitřnostech! Jež není jed, ani nákaza, ani miasm. Která nemá ani bacilů, ani sněti. Jež není ničím jiným než myšlenkou, tedy ničím; částí jiného nic: duše.

A přece dovede otrávit vševědoucí lidské tělo, jako by byla hlodavý, prudký jed! Ranou, která není nikde otevřená, vykape všecka krev. Vidí ji umírat a nikdo neví, nač umírá.

Ale nikdo nikdy neslyšel od ní slova stížnosti.

Pochopila, že chuďasové ošetřovaní na hradě musí se nyní vystěhovat; všecky její starosti se nesly k tomu, aby jejich osud učinila snesitelným.

Rozdělila je do vesnic patřících k panství, všude pro ně zřídila útočiště a denně ty vesnice obcházela, dohlížejíc osobně, nemají-li jakých stížností.

Nahoře na hradě mohl zatím Mikuláš jednat, jak se sluší na vojevůdce očekávajícího nepřítele; mohl sbírat tlupy domobranců, mlít střelný prach, vyvařovat sanytr, nabíjet bomby. — Chystal se na několikaleté obležení.

Kromě toho obsadil i úžiny vedoucí z horní země a zejména nalíčil velice lstivou past u skalní brány stracenského údolí, jímž vede nejkratší cesta z Gemeru do Spiše.

Žofie pak činila i jiné věci, než že denně navštěvovala a léčila své trpící. Den za dnem psala listy svému choti, sedíc ve vesnické chatě na lavici za kamny, a tyto listy posílala po poslu dobře zaplaceném do Levoče.

Všecka ta psaní počínala slovy:

„Můj drahý, sladký, jediný dobrý manžele!“

A končila takto:

„… tvá až do hrobu věrně milující manželka.“

Ale v listech nebylo ani stínu zármutku, neřku-li výčitek; byly plné čisté lásky a dýchaly něžností.

Ani jediný zvuk nářku se do nich nedostal.

Nazývala se šťastnou, že z manželova dopisu poznala, že již zanedlouho se vrátí domů, ke svým. Aby ho Bůh šťastně přivedl! Milující srdce, otevřená náručí ho očekávají.

Píše mu také o dětech. Každodenně se modlívají za svého dobrého otce. (A tu děla pravdu: neboť ona sama je učí kleknouti si před spaním a odříkává s nimi modlitbu za vzdáleného otce. Děti říkají modlitbu po ní: vetší při tom hrozně zívá, menší dosti pozorně.)

Pak mu podává zprávu o hospodářském stavu, o dobrých i zlých zprávách z okolí.

A připojuje, aby Všemohoucí chránil drahého, dobrého jejího pána ode všech nebezpečí a ode všeho pokušení.

Na konec ještě postscriptum.

Nemůže svému choti zamlčet, že na Krásné Horce vznikl při zprávě o kapitulaci Levoče tak trochu rámus. Bratr Mikuláš si brousí šavli a chystá se na odpor. Proto ať se má na pozoru, až se bude vracet, neboť je možné, že se srazí se svým bratrem, jemuž Bůh nepočítej za hřích jeho pošetilosti.

Zejména upozornila svého chotě, aby se neubíral stracenským údolím, neboť tam u skalní brány chtějí na něho někteří ohniví kurucové nalíčit past, aby ho vlákali do léčky jako Ladislava Ocskaye.

Jinak je spokojena se vším a vše se jí zdá dobrým, co její choť činí.

Nebylo v tom žádné afektace, žádného duševního násilí; bylo to andělsky čisté srdce.

Mohla ztratit lásku manželovu, ale svou nikoli. Na onu umře, ale tuto uchová i po smrti.

Po odeslání tohoto listu se po celé týdny Mikulášovi ani neukázala. — Ten měl také jinde práci; i on se často vzdaloval z hradu, takže se nemohli sejíti.

Ale jednoho večera, když se Žofie v hrozné bouři vrátila domů do hradu, sotva se převlekla do jiných šatů, protože byla celá promočená, již ji navštívil dervišgenerál.

Postil se stále; nepil žádného vína; zato tím více se zlobil; proto také jeho líce mělo barvu vydělané kůže.

Žofie ho nemohla ani přivítat obvyklým pozdravem: „Hozott Isten — Bůh vás přivedl.“ Snad jí tušení šeptalo, že jí přináší novou smrtelnou muku. Proč jinak by k ní přicházel?

„Má drahá švegruše,“ — spustil Mikuláš suchým, tvrdým hlasem. — „Nadobro si zničíš zdraví takovými toulkami v tomto hrozném nečase.“

Žofie neznala jiné obrany než nekonečnou něžnost.

„Necítím na sobě žádné změny, Mikuláši. Buď úplně klidný. Je mně docela dobře.“

„To pravíš ty. Ale já vidím opak. Tvá líce vadnou den po dni; jsi již jako stín.“

„Snad to ani není od slabosti tělesné.“

„V takovém proměnlivém čase není chůze venku pro ženy. Jednou svítí slunce, jindy prší; a dnes blýskalo; někde udeřilo, když jsi byla na cestě.“

„Mně bouře, jež je venku, neuškodila.“

„Ale snad zármutek, který v sobě nosíš?“

„Nechme toho, dobrý Mikuláši. Já nemluvím do tvých věcí, ty se nepleť do mých. Tys tady v hradě plnomocný pán. Můj muž tě jím učinil. Ale v našich vesnicích jsem paní já. I to tak zařídil můj muž. Vypudil-li jsi mé lazary z hradu, musila jsem je umístit dole ve vsi. Tento úkol mně svěřil Bůh; a já jej vyplním, pokud mohu vládnouti svým tělem.“

„Vyplňuj, pro mne za mne. Peč, vař pro ně, posílej jim plná vědra mediciny; dej jim v kamnech zatopit, ale sama se za nimi nepachti.“

„Děkuji ti za tvé dobré srdce.“

„Nu, dobré není, a děkovat nemáš zač. Je stále takové, jaké bylo, a ještě nikdo mně nemůže říci, že mám slabé srdce. Lhát nemám ve zvyku. Mluvím od žluče. Neschvaluji-li tvé toulky, nečiním to proto, že bych se bál větru a deště; ale proto, že ty — při tom svém horlivém ošetřování žebráků — činíš i to, že píšeš svému muži.“

„A to tě bolí?“ — tázala se Žofie udiveně.

„I ba ne. Utvrzuje mě to jenom ve víře, že žena je jedna jako druhá. Kdyby muži ublížili tak jako tobě, vzplanul by k smrtelné pomstě. Ale ty jsi žena, o nic lepší než turecká kadina, jež se dovede o mužovu lásku dělit — se třemi nebo čtyřmi.“

„Tomu ses učil v klášteře?“

„Ano, také. — Zpovědnice je zrcadlo žen. Nikdo nezná váš rod lépe nežli kněz. Do jeho hrudi ukládají ženy vyznání svých hříchů.“

„Je tedy manželce hříchem, zůstane-li věrnou svému muži i tehdy, když jí do srdce vráží dýku?“

„Nikoli, to není její hřích, ale její slabost. Je to zvířecí pud: nic jiného! Ty mu můžeš odpustit, čím se na tobě prohřešil: po tom mně nic není. Žebroň u něho o drobeček lásky. Hezky ho pros, aby tě ještě považoval za svou ženu.“

Žofie hrdě vztyčila hlavu.

„Já jsem víc než jeho žena. Jsem také matka.“

„Mohla hys říci: matka Gracchů. Ale není tomu tak. Ty vychováváš své děti v plížící se, podlízavé otroky, aby se podobaly svému otci.“

V Žofiině srdci se po těchto slovech probudil hněv:

„Jdi odtud. Zde je můj pokojík!“

„Jsem rád, že tě vidím vzplanout v oheň. Myslil jsem, že jsi vázána slibem, že se nebudeš nikdy hněvat. Ale teď, když se hněváš, právě neodejdu, neboť teď bude lze s tebou promluvit. Pokoj je tvůj, ale jeho dveře jsou mé.“

„Což jsi mým hlídačem?“

„Ano, jsem. Sama jsi to řekla. Sama jsi mě k tomu přivedla. Co je mně po tom, píšeš-li třebas stokrát za den Štěpánovi Andrássymu: ,Můj drahý, můj milý, můj sladký, můj milovaný!‘ a posíláš-li mu v dopise tisíce tisíců hubiček! Ale ty posíláš nepříteli zprávy o válečných přípravách, jež se v tomto hradě dějí, a to je zrada! — To musím překazit.“

Žofie se zachvěla. Nemohla najít ani jediné slovo na svou obranu.

Mikuláš pokračoval v obžalobě:

„Viď: napsalas mu, až půjde do Gemeru, aby se vyhnul stracenskému údolí, protože ho u skalní brány očekává past a u Dobšiny by ho zajali i s jeho vojskem? A hle, na tvé upozornění Štěpán Andrássy změnil plán, když byl již v polovici cesty, a pustil se oklikou. — To bylo tvé dílo!“

Žofie s hrůzou klesla před tímto člověkem.

„Ty!“ — zaúpěla. — „A ty bys měl svědomí, vlákat vlastního bratra do nebezpečí?“

„Měl a také mám! A učinit s ním i něco jiného.“

„Na světě se dějí zázraky!“ — zašeptala paní s úžasem.

„Je třeba, aby se dály! Zázraky, o nichž by deset pokolení mluvilo. Tomuto národu je třeba příkladů, aby jeho srdce byla posilněna. Katův meč na prchající národ otroků! Věc svobody nezvítězí, dokud maďarský národ z mrtvol zrádného rodu vlastních svých zrádců nenakupí horu jako Matra a dokud na této hoře mrch syn nesrazí hlavu poslednímu zrádnému otci!“

Žofie se po těchto slovech chvěla po celém těle. Zahalila se kvapně v plášť. Dívala se na zuřící postavu jako na zlý přelud.

A bývalý mnich, obrácen k bratrově podobizně, pokračoval ve svých výhrůžných projevech.

„Neboť takoví jsou ti, kdož se odívají v samet a v kuní kožišinu, kdož se ozdobují medailemi velikými jako pěst, na řetězích zdobených diamanty zavěšenými, kdož se vychloubají knížecími dary — a pak pro nový plášť, pro dražší medaili odhodí starou a s ní starého svého pána. To jsou ty hlavy lidu, jež hledají jen slávu, panství, pompu; navlekli by na sebe poklady půl říše; říkají: ,Má drahá vlast!‘ — ale jen potud, pokud má vlast co rozdávat! Ale když klesá v úpadek, nemůže-li již nic dát, to potom ji odkopnou, zaprou svou přísahu, a aby mohli zůstat pány, přidají se k nepříteli!“

Tato fanatická zuřivost slušela té hrubé žíněné kutně, jež halila celou dervišgenerálovu postavu. Nebyla již bílá, ale šedivá, odřená mnohými cestami, tu a tam hrubě sešitá, rozbitá ranami sečnými i bodnými, spálená od kulí z pušek a střepin z granátů; přesto však byla to posud mnišská kutna.

Uchopil tento hrubý hábit oběma rukama na prsou.

„Tato žíněnka se vám pomstí! Tato odřená, žíněná kutna! Jejíž skvrny není třeba zakrývat žádným zlatým rounem! Tyto rozcuchané vousy! (Zatahal si bradu, jako by se na ni zlobil.) Těm není třeba polibků sličných žen! Ty nehladí milostné, krásné ruce! Ty se nezapletou s jejich hedvábnými vlasy! — Já jsem ten, kdo tě odsuzuje!“

A obrátil se a bez pozdravu odešel.

Více se Žofií nemluvil.

Jenom od služky se paní dověděla, že Mikuláš vydal přísný zákaz, aby Žofii již nepustili z hradní brány.

Byla by již beztoho nikam nešla. Tento hrozný výstup ji nadobro zničil.

Její komorné řekl dervišgenerál, že — opováží-li se vynést byť i jen jediný řádek od paní, — dá ji namočit do smůly a tak ji upálí.

(Byl by to snad neučinil, ale hrozně ji tím polekal.)

Nyní tedy nemohla již Žofie psáti svému choti. I o toto ulehčení byla její duše oloupena.

Nezbylo jí nic jiného než pověra milujících žen: zdá-li se někomu v noci o milém a probudí-li se při tom a obrátí-li si polštář pod hlavou, i on v dáli musí opět o ní sníti.

I takové pošetilosti blaží!

Jedinou její útěchou byli již jen oba hoši.

Ti byli arci po celý den pod dozorem strýcovým, ale na noc se vraceli do komnaty své matky.

Ona je ukládala na lůžko, ona se s nimi večer i ráno modlívala.

Starší, Ferkó, byl hoch velmi rozpustilý; nikdy nechtěl usnout, stále by chtěl hrát s chůvou v karty „obletán“; bylo třeba velkého pobízení, aby se již modlil, a i pak ještě si rozpustile všelicos vymýšlel; i Otčenáš si po svém přeměnil; hned začínal „Otče náš, jenž jsi ve Vídni,“ hned zase končil: „ale zbav nás od Švába!“ — jindy zase místo slov: „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme svým vinníkům,“ říkával: „potrestej nás za naše hříchy, jako my odplatíme těm, kdož se na nás prohřešili.“

Matka ho kárala za takové neslušnosti; s Bohem se nesmí žertovat!

Věděla dobře, že to vše je dílo strýce Mikuláše. Od něho se chlapec učí takové ohavnosti.

Ale zato menší hoch k ní přilnul tím více.

Malý Jožka každého jitra, když jeho bratr ještě spal, utekl ze společného lůžka a ukryl se u matky a pak jí šeptem vypravoval vše, co se děje dole ve hradě.

Byl jejím zpravodajem.

Byl to chytrý, pozorlivý hoch. A člověk by ani nebyl řekl, že poslouchá. Dovedl posoudit i to, kdo a nač zlého myslí. Věděl, jaké ošklivé písně zpívá Ferkó za kuruckými vojáky! — Ale jaké jsou to písničky, přece jen matce neřekl.