ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Štěpán Andrássy nedal o sobě ani slyšet od těch dob, co se vrátil na Krásnou Horku.

Brigáda, jejímž velitelem se měl státi, mohla mašírovat, kam chtěla: důstojníci od něho neviděli již žádného denního rozkazu.

Mohli si sepsat smlouvu o sathmárském míru a zahodit ji, on nedbal na nic.

Ve Vídni, v Prešpurku se na něho možná hněvali, že se nepřišel poděkovat za velikou milost, jíž se mu dostalo, a nabídnout své další služby; snad by ho byli o stupeň povýšili, kdyby se byl ukázal; ale on nešel.

Doma, v Gemeru, k němu docházely nejpestřejší zprávy. Jeho hrad — jako hrady všech uherských pánů — byl hostům stále otevřený; mohl přijít na Krásnou Horku kdokoli z jeho bývalých dobrých přátel; byl přijat s obvyklou vlídností — od zámeckého správce i od klíčníků; v jídle, v pití, v pohodlí ničeho se mu nedostávalo.

Ale k majiteli hradu se nedostal nikdo.

Páni hosté se mohli bavit i honem; lovčí mistr měl již v té příčině instrukce: mohli střílet medvědy, jeleny, kance — Andrássy se ani toho neúčastnil.

Mohli notně připíjet na zdraví hospodářovo, on nepřišel se jim poděkovat a s nimi se napít.

Žil úplně v ústraní, v té části hradu, v níž druhdy bydlila jeho choť, a odkud bylo lze dostat se přímo do kaple. Přístup k němu měl pouze lékař, kněz a jeho úředníci. Přijímal je v znakové síni, když je potřeboval. Synové jeho se svými učiteli ho směli navštěvovat každodenně v ložnici. V přiléhajícím pokojíčku byl stále jeho kancelista; ten vynášel jeho vzkazy služebnictvu.

I cestou písemnou bylo marné snažení, přijít s ním ve styk; všecky dopisy, jež ho docházely, odevzdával svému písaři, aby z nich učinil výtažek a ukázal mu pak soupis těch obsahů — sepsaný v latině.

Takový elenchus obsahoval pak takové výtažky:

„Dominicella N. de N. contra Stephanum baronem Andrássy de Csikszentkirály et Krásná Horka: In causa cordis ruptae. Impetratur — restitutio in integrum.“

(„Paní N. z N. proti Štěpánu baronu Andrássymu z Csikszentkirálye a Krásné Horky: V záležitosti zlomeného srdce. Žádá se — aby bylo v stav bývalý uvedeno.“)

Na to poznamenal na okraj červenou tužkou:

„Ad acta ponendum.“

(„Budiž ke spisům uloženo.“)

Anebo takový výtažek:

„Dominus colonellus kurucensis, X. de Y. adversus baronem generalem Stephanum Andrássy. In causa perditae patriae. Proponit nevaquisticam.“

(„Pan plukovník kurucký X. z Y. proti baronovi generálu Štěpánu Andrássyovi. V záležitosti ztracené vlasti. Navrhuje znovuzřízení.“)

„Comburendum,“ odpověděla červená tužka.

(„Budiž spáleno.“)

Četl jen takové listy, které se týkaly skutečných věcí. Bylo i takových dosti.

Ale ženský rod byl z jeho blízkosti úplně vyloučen. Mřížovými dveřmi nepustil vrátný ani služku, nebylo-li jí více než šedesát let.

Co tedy činí po celý čas?

Praví se, že pracuje na filosofickém díle. I to jen tak vypravoval jeho písař, jehož ukazováček měl již kuří oko od mnohého opisování.

Kniha tato bude míti název „Triplex philosophia“. Bude se tisknouti v levočské typografii.

Je to strašná myšlenka. Magnát, hrdina — a psáti knihu. To je horší než poustevnictví!

Ale z jeho uzavřené samoty vycházejí věci ještě hrůznější. O těch opět vypravují jeho hospodářští úředníci.

Štěpán Andrássy pořádá své statky. Dává si přinášet účty svých hospodářských úředníků, zkoumá je dopodrobna, opatřuje je poznámkami a ukrutně v nich škrtá.

To by ještě ušlo, aby bohatý velmož psal učený spis, ale aby ještě i kalkuloval a počítal, jaký má příjem a jaká vydání — toť nade všecku poenitentii, toť více než pokání!

Všecky tyto zprávy musila paní Korponayová vyslechnouti, když chtěla dostáti slibu, který dala svému manželovi.

První krok bude nejtěžší: dostat se do cely tohoto uzavřeného poustevníka, který nevychází nikam jinam, než zvláštní chodbou do zahrádky, v níž kvetly karafiáty zasázené jeho manželkou. Ani tam ho nemůže vidět nikdo jiný než starý zahradník. Pán si každého dne utrhne dva karafiáty a odnáší si je. Jeden nalezne pak písař stlačený mezi velikými knihami; ale kam se poděje druhý?

Zámecký farář slouží každého jitra mši v kapli; pán je vždy přítomen v uzavřeném arkýři; do kaple může vstoupiti kdokoli, koho sem vede pobožnost, ale ani tam ho nikdo nemůže vidět.

Bylo již těžkým úkolem i vymyslit si, jak by se mohla sličná paní ohlásit, že přišla.

A přece si to vymyslila.

Andrássy měl důvěrného antikváře, který mu skupoval ze všech zemí pandekty, jichž potřeboval. Tyto různě vázané knihy dopravovali pak k velmoži a v příloze byly udány žádané ceny. Někdy se i majitelé starých knih namáhali nahoru do hradu. Neboť mocný pán rád smlouval. A pak: rozuměl svému zboží. Věděl, co je opravdu vzácnost, co je incunabulum, co copia, co apocryph. Nedal se podvésti svou vášní sběratele knih. Co bylo dílem skutečně cenným, zaplatil v plné ceně a nepropustil do jiných rukou.

Jednoho jitra se mu do rukou dostala kniha s vkusnými deskami, která sem byla dopravena s jinými v psí kůži svázanými; spony na obou koncích byly posázeny tyrkysy a zavřeny klíčem.

Kniha se úplně podobala jeho ztracenému „Pantheonu“.

Ale nemohl ji otevřít, aby se přesvědčil, je-li to on. — Obě spony byly zamčeny.

„Kdo sem přinesl tuto knihu?“ — ptal se písaře.

„Sama ta Řekyně, jíž patří.“

„Kde je ta žena?“

„Venku v síni.“

„Požádej ji o klíč ke sponám.“

„Již jsem ji o klíč prosil, ale nedala ho. Říká, že se bojí, aby jí nebylo z knihy nic ztraceno; jsou prý v ní vzácné obrazy.“

„Je mladá ta žena?“

„Zapomněl jsem se jí podívat do obličeje. Pospíchal jsem. Ale mám za to, že je stará, protože se opírá o berlu.“

„Přiveď ji sem!“

„Kip-kop,“ ozývala se berlička, „klip-klap“ ťukaly vlekoucí se střevíce v dlouhých síních; pak se otevřely dveře a jimi vbelhala dovnitř shrbená stařena se zlatým krajkovým čepečkem dosahujícím až po oči, s ústy zakrytými závojem, opírající se o berličku.

„Zůstaň venku!“ — řekl Andrássy písařovi.

Když osaměli, odhodila stařena oděná v řecký kroj berlu a vztyčila štíhlé, přímé tělo. — Kdo ji jednou spatřil, mohl ji hned poznat!

Andrássy se oběma rukama chytil za hlavu, jak byl překvapen.

„Přece se mi povedlo, dostat se k vám,“ — šeptala příchozí.

„Co vás sem přivádí?“ — tázal se Andrássy hlasem, v němž bylo více hrůzy než radosti.

„Co? — Můj hřích a lítost z něho.“

„Od té doby, kdy jsme se viděli naposledy, se staly veliké a mnohé změny,“ — přerušil ji Andrássy.

„Skutečně mnohé,“ — pravila žena, pochopivši narážku. — „A nejvíce jsme se změnili my dva. Mně zdá se všecko jenom snem. A snící a probuzený jsou dva různí lidé. — Neučinila jsem dobře, že jsem tuto knihu opatřila a přinesla vám ji?“

„Přiznávám se upřímně, že mne tím zbavujete strašidla, jež mě každou chvíli pokoušelo. Všecky poklady zakopané v zemi by mě nepotěšily tak velice, jako tato vrácená kniha. Co vám za ni mám dát?“

Bylo to slovo lákavé.

Sličná paní se musila mít na pozoru, jakou na ně má dát odpověď. Klamný paprsek z očí, bludný úsměv rtů může snadno změnit kouzlo a nalezený bývalý milenec se od ní náhle odvrátí až k ledovému pólu cizoty. Ne, tak nezačala. — Dlouho mlčela, s hlavou sklopenou, bradu si opřela rukou a pak táhlými, přerývanými slovy počala pronášeti své mínění.

„Žádám za ni velikou cenu. Ani netušíte, jakou! Pravil jste, že vás osvobodím od strašidla, když vám tuto knihu vrátím. A co mi za ni dáte? Stejnou cenu! — I má duše má nepokojné zjevení, jež mi nedá pokoje, jež ze mne činí tulačku; a kamkoli se obrátím, zatarasuje mi cestu k Bohu! — Darujte mi toto mé zjevení!“

„Jak bych to mohl?“

„Měl jste svatou postavu, jíž jsem v životě tak ublížila; jež pro mne trpěla víc a hůř než mučedníci. Je to ona zázračná postava, jež se ani po smrti nemůže oddělit od toho, koho tak milovala. Dovolte mi přistoupit k ní! Abych se vrhla na tvář před její rakví! Abych se jí vyzpovídala ze svého hořkého hříchu a vyprosila si na ní šlechetné odpuštění! Pak se snad má duše zbaví toho tísnivého snu.“

V srdci velikého muže zůstala tato jediná struna. Jak ji tato žena dovedla nalézti!

Byl hluboce dojat.

Skutečně, byl té mrtvole dlužen, aby k ní přivedl tuto ženu a řekl jí:

„Padni před ní na tvář a zmáčej její nohy svými slzami.“

„Budiž“ — pravil a podal Julianě ruku.

Juliana ve vděčném výbuchu radosti políbila podanou ruku. A potom přiskočila ke stolu, na němž ležel „Pantheon“, a než Andrássy mohl uhodnouti, co zamýšlí, běžela ke krbu a hodila krásnou, drahou knihu na žhavé uhlí; ihned se vzňala plameny.

„Vaše strašidla se již vrátila domů,“ — šeptala ukazujíc na knihu zahalenou v plameny, jež byla plna tolika společných vzpomínek na doby, které se neměly vrátit.

— Byl to snad i vandalismus, co učinila? Podobný tomu, s jakým latinští křižáci bořili byzantské sochy bohů?

Co by dnes dal archeologický svět za to, kdyby se tato sbírka obrazů byla zachovala?

„Pojďme odtud, pojďme,“ pobádala žena muže, jako by se obávala, že se mu ještě zželí pokladu hozeného do ohně a že z něho ještě zachrání několik listů. — „Ať shoří o samotě. To budiž náš očišťovací oheň! Hle, od dveří pekel ke dveřím nebes je jen několik kroků! Zaveďte mě tam!“

Skutečně to bylo jenom několik kroků.

Jenom dvě síně je ještě dělily. Jednou byla erbovní síň, jež byla později přeměněna na rodinnou obrazárnu Andrássyových, druhou bývalá jídelna, s památnou parádní skříní Františka Rákóczyho II.; pak přišla ložnice, v níž Žofie Serédyová učila své děti znáti Boha.

Učí je tomu dodnes!

Tam v těch místech, kde druhdy stávalo lůžko, stál katafalk potažený černým sametem a na něm ořechová rakev, docela prostá (bylať zhotovena v době obležení); jen to je na ní zvláštní, že má víko ze skla.

Pod tímto skleněným víkem dřímala sen onoho světa choť Štěpána Andrássyho.

Měsíc se od té doby obnovil již osmkrát.

Stromy vykvetly, z květů se stalo ovoce, které již opadalo, ale ona posud spí.

Neví, co je smrt?!

Co je tlení?!

Smrt nemá nad ní moci!

Její rysy jsou mírné, klidné; výraz celé tváře je vznešeně vyjasněný, víčka jsou pootevřená, jako by na sebe upozorňovala, na rtech dlí bolestný úsměv a za nimi se leskne perlová řada zubů. A pravá ruka je napolo zvednuta, jako by chtěla někoho volat, obejmout, varovat. Dlouhé černé vlasy jí splývají na prsa.

Polštář pod její hlavou je obložen karafiáty. Včerejší květy jsou ještě svěží, vonné, starší jsou již zvadlé a suché.

Tyto suché květy mluví.

Jsou na světě také vetší divy, než které tvořící příroda dává luštit lidské mysli!

Jak se může lidská duše změnit v něco docela opačného? Mužské srdce, jež bylo úplně otevřeno opojujícím světským radostem, jak se zavírá, když mu tyto radosti již nikdo nezapovídá! Ten, kdo dovedl býti živé tolikrát nevěren, jak věrný dovede teď býti mrtvole! Každého dne jí přináší oblíbený květ!

Proto se zavírá celému světu. Proto k sobě nepouští žádného hodovníka, žádného přítele, rozpustilé ženy, aby nikdo nerušil jeho tajuplná dostaveníčka s jeho nehynoucí jedinou!

Teď je jedině jeho!

Nepatří ani nebi, ani zemi, náleží jenom jemu. — Neočekává anděla, čeká jenom jeho.

Juliana, třesouc se, klesla u rakve na kolena. Nepromluvila, neplakala, jenom se chvěla.

Slovům, pláči, všemu lze se naučit předem. Vzlykat, bědovat, naříkat, proklínat se, to vše dovede veliká herečka, jež chce někoho obehrát, ale třásti se nelze, kdy se komu zachce. K tomu nutí člověka jenom moc neznámá, jež přichází znenadání a neviditelnou svou přítomností změní celou naši bytost.

Třásla se tolik, že nemohla promluvit ani slova. Její oči se upíraly na spící zjev, na skleněnou rakev, jako oči náměsíčnice.

Když sem přišla, snad se domnívala, že k ní bude mluvit, že se před ní bude zpovídat, když ji však spatřila, ztratila řeč, zapomněla myslit.

Andrássy sňal s rakve skleněné víko.

Nerozšiřoval se z ní žádný zápach, jenom vůně karafiátů.

Pak stanul u hlavy rakve se sepjatýma rukama a dlouho se díval na dotrpěvší alabastrovou tvář.

I zima má svůj lesk, jímž září a pálí.

Juliana se s hrůzou a s bázní vlekla po kolenou k mrtvole. Váhavě, zděšena se zvedla, naklonila se k ruce napolo zvednuté a vroucně ji políbila. Pak se jí bázlivě podívala do tváře, nehněvá-li se na ni proto.

Nikoli, usmívala se jako dříve.

Dotkla se po druhé svými rty průsvitné ruky, nyní již déle, a pak ještě jednou — po třetí. Žofie Andrássyová-Serédyová i pak se usmívala — na svého vraha.

Andrássy zavřel opět skleněné víko nad zázračnou mrtvolou.

Juliana šeptala s pocitem úlevy:

„Děkuji, že jste mě sem zavedl. Teď se již nebudu bát!“

„Nyní tedy znáte o tajemství víc,“ — šeptal muž.

„Budu je žárlivě střežit,“ — šeptala žena.

„Vidíte, že jsem k sobě přísnější, než kdybych byl členem kartuziánského řádu. Moje nebožka se neproměnila v popel, ale já jím již jsem. Má sláva, mé hrdinské činy, vše je prach a popel. Mé sny o velikosti, mé dalekosáhlé plány, vše je prach a popel. Prapory, jež jsem nosil, prapory, jež jsem odhodil: klubko hadrů a nití! Veselí lidé jsou mi protivní a smích mě dráždí. Zlobí mě myšlenka, že mohou být ještě blázni, kteří v něco doufají. Zkouším na sobě, žiji-li posud, tím, že hledám, co by mě ještě bolelo, co by se mi ještě mohlo přihodit. A ani toho nenalézám. Můj starší syn, kterého již proto tak velice miluji, že se úplně podobá matce, trpí neduhem, na který jistě musí umřít. Dostal tu nemoc, když z návodu mého mladšího bratra na mne namířil své malé dělo a roztříštil mi kulí zadní část kočáru. Od té chvíle hlodá v jeho nitru jakási choroba, jež člověka napadá v srdci. Nemůže se uzdravit; umře na ni. Vidím ho den po dni slabšího, hubenějšího, špatnějšího. Ani to mě již nebolí; zvykl jsem tomu.“

Juliana zhluboka vzdychla.

Jakou útěchu může mít srdce, které již necítí ani žádný bol?

(A přece, sličná paní, bílá paní levočská, poslali tě sem proto, abys jeho srdce naplnila bolestí! Musíš najít, jak to udělat; dříve se nesmíš rozloučit!)

„Mluvme o jiném. Jak se vám teď daří?“

„Děkuji za váš laskavý zájem. Bydlím teď doma, u otce, se synáčkem.“

„Skutečně? Uvítal vás staroch vlídně? Je to člověk velmi tvrdého srdce.“

„S počátku hlučel, lál, ale pak se přece se mou usmířil.“

„Dostala jste donaci pro svého syna?“

Při těchto slovech se paniny oči zalily slzami.

„Ó, pane můj, nezmiňujte se o tom. Nehledám bol tak jako vy, a přece mě všude najde. A mé srdce není z kamene. Teď neprosím Boha o baronskou korunu, ani o veliký pozemský statek; prosím jenom o to, aby můj plod uchoval. Můj syn také tak vadne, že se mne zmocňuje zoufalost, když na to vzpomenu; a to potom netoužím po žádné radosti, po žádné slávě na tomto božím světě. Ztratím-li své dítě, k čemu bych pak sama žila? Ach, jak se o ně bojím!“

Andrássy uchopil ženu za ruku a bezděky ji stiskl.

Bylo tedy přece něco společného mezi nimi, co cítila jejich srdce: stejné chvění, stejný strach o dítě.

A oba si mohli navzájem věřit, že je to cit pravý. Vše na světě může býti lež: tento cit je pravý!

„Snad se milosrdný Bůh nad námi smiluje!“ — povzdychl muž, aby ji utěšil.

„Snad smiluje se nade mnou i ,ona‘,“ — pravila žena a náhle se rozplakala.

Dveře malé světničky, v níž nebožka ležela, byly již zavřeny; obrátila se k nim znova a klesnuvši na kolena u dveří a ruce položivši na mosaznou kliku volala přes dveře:

„Ó, neber mi i mé dítě! Ó, buď milosrdná!“

Muž ji musil zvednout se země.

Bylo třeba počíti řeč o jiném.

„Vrátíte se teď k otci?“

„Ještě v tuto hodinu.“

„Ale nepospíchejte tak. Můj dům je zařízen na přijetí hostů.“

„Děkuji vám za pozvání; ale na oběd mě očekávají farářovi v Podhradí; a sluší se, abych se chránila před zlými jazyky.“

„A přece jen chvilku počkejte. Chci vám něco dát. Vy také jste mi přinesla dar, jehož cenu nelze ani ocenit; je mou povinností, abych se vám odplatil. Štěpán Andrássy nikdy nezůstal dlužníkem. Mezi starožitnostmi mého archivu je vlastnoruční list krále Jana Zápolského, jímž vychvaluje praděda Ghéczyův z Garamsegu pro zásluhy ve válce. Váš otec mě často prosil o tento významný list, tvořící rodinnou památku; ale nikdy jsem se s ním nechtěl rozloučit, protože je to jedna z nejvzácnějších listin mého archivu: vlastnoruční písmo Zápolského, s královskou pečetí; to je veliká vzácnost. — Pan Zikmund Ghéczy věda, že něco takového u mne nelze koupit za peníze, nabízel mi za to cennou výměnu. Nabízel mi bronzové dělo plešiveckého Bebeka, jež má někde ukryté. Ani to jsem nepřijal. Dám vám teď tento velice cenný starý list: učiňte jím starochovi radost. Tím vám odplácím cenu vráceného Pantheonu.“

Julianě se zaleskly oči.

„Děkuji vám, ó pane,“ — šeptala dojatě, — „ale kdybych otci přinesla ten list, mající cenu velikého pokladu, bude se mne ptát: za jakou cenu jsi to dostala? A jistě si pomyslí něco špatného.“

Všecka se při tom zarděla.

Potom pokračovala:

„Nemohu říci, že byla na světě taková a taková kniha, Pantheon, jež se mi tak a tak dostala do rukou, a ta že vám byla proto a proto tak drahá. To vše nemohu svému otci vypravovat.“

„Jak to tedy udělat?“

„Napište k tomu několik řádek; nabídněte otci, že od něho přijímáte výměnou nabízené Bebekovo dělo a že mu za ně posíláte list uherského krále, po němž tak toužil.“

„Dobrá. To mohu udělat.“

Do archivu, když nechtěli sejít na dvůr, se mohlo jíti kaplí, sakristií a tou malou květinovou zahrádkou.

Andrássy tam paní Korponayovou zavedl s sebou.

Byla to malá zahrádka, v níž pramatky Andrássyův, kochajíce se v nádheře karafiátů, očekávaly návrat svých manželů z válečných tažení; zde česávaly stříbrným hřebenem zlaté vlasy svých synáčků, sbírajíce při tom všecky vypadané vlasy, aby jich nesebrali ptáci.

Zahrádka byla sotva delší dvaceti kroků a sotva širší deseti kroků. A jen jižní strana se hodila pro květiny; ostatek byl stále ve stínu bašty, s níž dal jeden Andrássy shodit evangelického děkana Fischera.

Karafiáty, tyto vytrvalé, v zimě i v létě kvetoucí květiny, byly tehdy panující květ moderního zahradnictví. (Snad proto se staly maďarským paním tak oblíbenými, že jich užívaly při všech výšivkách za vzor.)

Tehdy bylo skutečně umění zachovat v paměti jména všech druhů. Bylať jim dávána jména románových i mytických hrdinů, kněžen, vzpomínek na vítězství. Jenom starý francouzský zahradník dovedl je všecky pojmenovat: „Apelles“, „Medor“, „Daon Royale“, „Artamene“, „Victorie de Mastric“, „Feu de Ligny“, „Celimene“, „Grand Turque“. Jejich počet obnášel více než dvě stě; nádhera ve všech barvách: stříkané, dvoubarevné, krajkovité, pruhované, pestré v mnohých barvách, červené. Starý zahradník dovedl říci, který kde byl vypěstován, kdo byl mu kmotrem.

Juliana se procházela v malé zahrádce jako ve snu. Myslila na to, jaký hrozný by to byl trest, kdyby po prvém hříchu byl anděl s plamenným mečem vyhnal z ráje jenom Evu a Adama nechal v ráji samotného, aby v každinkém kvítku a v každinkém stromě nalézal vzpomínku na tu, již ztratil.

Náhle stanula Juliana před jedním květem, jako by ji byl někdo zastavil. Ten karafiát se jmenoval „Rose Blanche“.

Byl čistě bílý, úplně se podobající růži.

„Ten se mi líbí nejvíc,“ — řekla zahradníkovi.

„Býval to nejmilejší květ také naší dobré nebožky paní,“ — odvětil zahradník.

Na celém keříku byl jenom jeden květ rozvitý; zahradník jej utrhl a podal jej paní, kterou tam přivedl jeho pán. Juliana jej přijala třesoucí se rukou, jako by se dívala, zdali jí utržený květ nezatřísní ruku krví.

Z archivu, kde vyhledali listinu, památnou pro Ghéczyovou rodinu, se vrátili do Andrássyovy pracovny.

Na psacím stolku byla postavena miniaturní podobizna Žofie Andrássyové-Serédyové z doby, kdy byla nevěstou, ve skvostném, drahokamy posázeném rámci. Juliana, když se na ni nikdo nedíval, zatkla za tento rámec bílý květ karafiátu „Rose Blanche“. Té, jíž — dokud žila — nelitovala vytrhnouti květ srdce i s kořeny, bála se teď odnésti z hradu oblíbený kvítek!

A Štěpán Andrássy se zadíval na oheň v krbu.

Pantheon již úplně shořel, spony povolily, řeřavé listy papíru se od sebe oddělovaly, na listech proměněných v černý popel se ještě míhali ohniví hadové, již jako by psali slova na mrtvý papír.

Snad dovedli tito dva lidé i čísti ta neznámá ohnivá písmena?

Nevypravovali si, co v nich četli.

Velmi dlouhou cestu vykonali oba od onoho dne, kdy měli naposledy v rukou toto společné album, kdy sličná paní uměleckou rukou nakreslila podobiznu muže, sedícího teď před ní, na jeden list v této knize.

Jak netrpělivě tehdy čekal, kdy bude konec!

Teď byl konec!

Od té doby objeli svět, aby se znova setkali. Andrássy se od té doby stal téměř filosofem.

Ale i to jenom v teorii; v jeho srdci nesídlila klidná mudrcká rozvaha, klid, který již zúčtoval se životem; byla v něm jenom protiva jeho posavadních vášnivých náklonností: trudnomyslnost.

Ženské oko, tak bystré jako oko Julianino, poznalo tuto změnu hned na první pohled.

Z válečného hrdiny se stal poustevník.

Lehkomyslný, nemravný muž sbírá teď vzpomínky na opuštěnou, zapomenutou, k smrti umučenou manželku.

Co by jinak hledal v mudrcově světnici kolovrat a nedokončené vyšívání, napjaté v rámci? —

Zesnulá žena se sem patrně utekla se svým ženským zaměstnáním v posledních dnech, když dervišgenerál naplnil hrad domobranci; jenom tuto světnici (knihovnu) kuruc respektoval — a Štěpán Andrássy nechal pak vše na tom místě, kam jeho choť co položila; nedovolil od těch dob ničeho se dotknouti. Vše se mu stalo předmětem skutečného kultu, co mu v tomto domě připomínalo zesnulou manželku.

A což teprve obě děti?

I ty musila Juliana spatřit.

Oba hoši vrazili náhle s hádkou do otcova pokoje. Měli k němu přístup vždy volný. Hádali se o to, že mladší nechtěl staršímu dovolit, aby si vyjel na koni, protože je veliký vítr, uškodí si, ať raději zůstane doma již k vůli němu a hraje si s ním hru trpělivosti — stavbu hradeb.

Když hoši vpadnuvší do pokoje spatřili v otcově svatyni cizí ženu, velice se podivili. Jak se tam dostala? Co zde chce?

Oba se tlačili k otci. Snad si vzpomněli, co kdysi dervišgenerál vypravoval před nimi matce o sličné paní, jež tak nemilosrdně rve ze srdce jejich matky radosti života, a myslili si: „Není to ona?“

Když klečeli před otcovou podobiznou, když se modlili, aby se ozval, aby promluvil, aby se hájil proti tomu obvinění? Nebylo to tak? — Mlčky se dívali na tu ženu.

Andrássy přivinul staršího hocha k sobě mezi kolena a pohladil ho po hlavě.

Na chlapcově líci bylo zřejmé, že hyne záhadnou chorobou: rty nadmíru červené, tváře voskově žluté a jakýsi ustrašený pohled jeho očí věstily osud mu určený.

A tento chorobný zjev činil ještě úzkostlivějším žal a sebeobviňování, jež chlapec pociťoval, když líbal otcovy ruce a tvář. Každé to políbení byla lítost, prosba o odpuštění, že ve chvíli zapomenutí namířil dělo na otce. — Juliana si utírala oči.

„Jako bych viděla svého hocha.“

Andrássy mohl věřit, že jsou to slzy pravé.

S upřímnou soustrastí podal Julianě ruku.

„Zůstaňme si nadál dobrými přáteli.“

„Zůstaneme jimi,“ — odvětila žena. — „Snad vám budu moci prokázati také dobrou službu. Mám rovněž nemocného syna. Chci k němu přivézt doktora Kornidesa z Levoče, proslulého lékaře, jejž také dobře znáte. Zdejší lékaři nedovedou jeho nemoc rozeznat.“

„Stejně jako nemoc mého syna.“

„Podaří-li se mi přimět učeného doktora, aby vykonal cestu do Gemeru, pošlu ho i k vám na Krásnou Horku, budete-li totiž ještě zde na hradě, pane generále.“

Štěpán Andrássy těmto slovům neporozuměl.

„Jak vidíte,“ — řekl Julianě, — „nemíním již nikdy opustit toto místo.“

A pohledem ukázal na předměty, jež zde zapomněla jeho zesnulá choť, až na konec utkvěl jeho pohled na chlapcově bledé tváři.

„Vím, že vaše vůle je pevná, ale osud má takovou moc, že může jednat i proti naší vůli.“

„Takovou moc neznám,“ — klidně odpověděl hrdinný vůdce a políbiv chlapce na tvářích propustil je. Ještě jim něžně pošeptal, aby si jen byli hodnými bratry a milovali se; dnes aby nevyjížděli na koních, protože je silný vítr; raději ať si hrají s kuželkami.

Aby však pozdravili tuto paní zde, až budou odcházet z pokoje — to jim říci zapomněl.

Pak přistoupil k psacímu stolku, na němž byly rozloženy archy jeho velikého filosofického díla.

Juliana seděla v lenošce u stolu.

Andrássy byl na falešné stopě.

Domníval se sice o této paní, že ji sem přivedl skutečně její cit, těžké upíří hlodání svědomí. Ženské srdce je samá pověra. Obrazotvornost řídí jejich život.

Povaha této ženy potřebuje, aby byla upokojena nějakým smírem. Nemůže putovat k zázračné Panně Marii, protože je protestantka; musila tedy hledat zde světici prostřednici, aby ji vzývala proti pekelným strašidlům svého nitra.

Ale přece jen musí míti ještě nějaký jiný důvod k tomu, že sem přišla.

Že tento tajný důvod není milostné dychtění, to si mohl Andrássy snadno domyslit. Žena, jež ho dovedla zapomenouti tam v popradském hostinci a ani nezastavila, aby mu řekla jediné „sbohem“, ale jela jen za svým klamným marnivým snem — ta žena necítí hluboce!

Myslil si však o ní, že je sem poslána od vídeňského dvora (od svých dobrých přátel).

Ti jistě považují služby, jež jim až posud vykonal, za malé, nejsou spokojeni s tím, že Štěpán Andrássy odpadl od knížete, chtěli by ještě, aby ho přiměla k tomu, aby skutečně vstoupil do jejich služeb. Potřebují tam teď vynikajících maďarských pánů, chtějí-li říši upravit na novém základě.

To bylo jeho podezření.

Ani netušil, že podkop přichází s opačné strany.

„Vidíte,“ — řekl Julianě, ukazuje na rozložený rukopis. — „Toto je teď moje každodenní zaměstnání. Mudrcké knihy, jež učí posuzovat svět. Všecka marnivost, všecko toužení po vyšším místě je mi stejně cizí jako čínské obyčeje. Není důstojenství tak lesklého, abych za ně vyměnil tento koutek plný knižní zatuchliny. Tam ty karafiáty bych nedal za lilie Bourbonů, ani za zlaté růže římských papežů. A jako jsou dvorní maršálové zvyklí objevit se každého jitra u panovníka a otázat se ho: ,Jak odpočívalo vaše veličenstvo?‘ — tak jsem si i já zvykl, přistoupit každého dne tam k té skleněné rakvi a zeptat se: ,Jak jsi spala, duše má?‘ — A kdyby mi pod okny troubily válečné polnice, můj meč na stěně by se ani nepohnul. — Nemám žádné ctižádosti!“

Juliana si zhluboka vzdychla; pak stiskla Andrássyovu ruku.

„Vím to vše. Ba cítím to. I mé ctižádostivé sny jsou sny, z nichž jsem probuzena. Sama hledám úkryt a jsem ráda, že jsem jej našla, třebas byl i smutný. V každém neživém předměte, který nás víže k nějaké vzpomínce, nalézáme výmluvného soudruha. Já vím, že srdce přeplněné bolem se do svých vzpomínek vžije jako kořen mandragory, jež pláče, když je vytržena násilím. Tím bolestněji je mi pomyslit, že i vy budete nucen opustit toto místo.“

„Já?“

„A to již brzy.“

„Báchorky! Když nechci? Což mi někdo poroučí?“

„Mám za to, že člověk, který vám poručí, se najde v této zemi; otázkou ovšem je, zdali ho uposlechnete? Což nevíte posud o tom, že ve Vídni jmenovali Petra Andrássyho gemerským vrchním županem.“

„Není možná! Vždyť vrchní župan jsem já?“

„Že však jste byl stoupenec Rákóczyův a po kapitulaci jste si nepospíšil do Vídně, homagium praestare — vzdáti hold — dal vás kancléř pěkně do škartu.“

„Mne! Do škartu!“ — zvolal velmož, udeřiv pěstí do triplex philosophie, až se všecky listy rozletěly.

Styděl se také hned za tuto prudkost, srovnal opět rozházený papír a nutil se v klid.

„Nuž, fiat piscis! — Budiž husa, je-li tučná! Ať si je můj bratr Petr vrchním županem, rozumí-li tomu.“

„Ten tomu rozumí, věřte mi, pane můj! Jak jsem se dozvěděla, je již na cestě s plukem slezských mušketýrů, aby obsadil hrad Krásnou Horku a převzal od vás klíče od župní poradní síně a od župního archivu, jak se na vrchního župana sluší. A protože slezští mušketýři a vaši Polovci by se v jednom hradě nesnesli, musí jeden ustoupit. — Ani vy sám nebudete moci zůstat na tomto místě; neboť mocný vrchní župan sám se svými panskými hostmi, se zástupem stavů a sborů, kteří se zde budou scházet, nemůže se uskrovňovat. — Vše je již hotovo a pro vás je vyhlédnut betlárský zámek, kde se můžete se svými dětmi usadit a můžete si s sebou vzít své filosofické spisy, své karafiáty, ba i svou mrtvou, spící v skleněné rakvi!“

„Ale to tedy mi pomáhej Nejsvětější Trojice! Toho nikdy nedosáhnou!“ — s hněvem zařval hrdinný vůdce a udeřil do eklektika svázaného v psí kůži, který se mu do ruky namanul, tak divoce, že odletěl do kouta.

Všecka philosophia byla u konce. Ze všech těch moudrých výroků, jež byly zvěčněny na papyrusových listech, na voskových deštičkách, na pergamenu i na obeliskových sloupech, zůstalo v platnosti jenom heslo vyryté na meči: „Ne bántsd a magyart“ — „Maďara nech na pokoji!“

„Je mi velice líto, že jsem touto zprávou vzrušila váš klid,“ — pravila Juliana omlouvajíc se a chystala se k odchodu.

„Naopak, jsem vám za ni zavázán vděčností: — počkejte, až napíši psaní Zikmundovi Ghéczymu.“

Sám ani nevěděl, co ve svém rozčilení píše.

Juliana vykonala, proč sem byla poslána.