ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Paní Korponayová vyšla ven.

Šla na procházku, přes Zuckermantel, a zase zpět. Pak se ubírala po lodním mostě. U Nepomukovy sochy se zastavila; dívala se do vody. — Jenom jediný chybný krok — a všecky otázky budou zodpověděny!

Pak zašla do Aue a procházela se po hadovitě stočených pěšinkách.

Ani nepozorovala, že ji stále stopují dva muži. — Byl pozdní večer, když se vrátila do hostince.

Ani ji nenapadlo, zdali dnes již obědvala či nikoli.

Snad oni dva muži plížící se za ní věděli lépe, že neobědvala ani ona — ani oni!

Když přišla do svého pokoje, zavřela za sebou dveře, spustila na oknech záclony a rozsvítila svíčku.

Potom vyhledala z kožené tašky ten malý polštářek z jelení kůže.

Chopila se nůžek, přestřihla řemínek. Mezi žíněmi našla svazek dopisů, svázaných zlatou nití.

Vyjímaje jedno (to, jež psal Štěpán Andrássy Zikmundovi Ghéczymu) byla všecka ta psaní zapečetěna.

Přestřihla pečetě nůžkami.

Byly to listy od Pavla Rádaye, Ladislava Sennyeye, Daniela Eszterházyho, Štěpána Ebeczkyho, Ondřeje Töröka, Winklera, Jana Srétera. Byli to vesměs vynikající maďarští pánové a byli většinou právě v Prešpurku na sněmu jako poslanci.

Přečtla si je všecky.

Kolik listů, tolik postav na popraviště.

Jsou všichni připraveni, jenom končí tím — jako by se byli umluvili — že vůdcem nového povstání nemůže být nikdo jiný než Štěpán Andrássy. Ten je nejstatečnější vojevůdce. Má sám silný hrad, který může sloužit za shromaždiště povstalcům, kde dostanou také zbraně a děla.

S ním všecko, bez něho nic.

A řadu dokladů uzavírá jeho vlastní list na Zikmunda Ghéczyho.

Celou tu krásnou kytici má nyní sličná paní v ruce. Je jenom třeba podat ji tanečníkovi a bude z toho taková krvavá svatba, jaké Uhry dosud neviděly.

A co je jí po všech těch květinách, tvořících tuto kytici?

Má snad oplakávat Rádaye, Eszterházyho, Sennyeye? Má se nad jejich smrtí obléci v smuteční šat?

Ale což Andrássy?

Jakýsi temný stín na ni volal z temnoty:

— Proč právě jeho? Proč? Čím je tobě?

— Soudruh v zábavě, který se napil z tvého kalicha a pak jej odhodil.

— Když jsi k němu přišla ve své bídě, objevil se na jeho líci jedinký úsměv?

— Nepřipustil, aby ses před ním snížila v prach, abys po kolenou lezla před tou jeho mrtvolou a abys ji prosila o odpuštění viny, jež byla z polovice hříchem jeho?

— A pak dopustil, abys běžela do světa!

— A ti dva panští kluci, kteří se ti dívali do očí a neuznali tě hodnou ani toho, aby ti odříkali naučené „tres humble serviteur“, hrdě tebou opovrhovali!

— Hej, jak je můžeš teď jediným hozením rukavice vyhodit z celého jejich hradu! A mohou jít světem po žebrotě!

— A i tu zázračnou světici, jež nad tebou zvítězila po své smrti, jak ji budeš moci sundat s katafalkového trůnu a schovat do země, kde je teď její pravý domov, a sama se budeš moci procházeti po sálech, v nichž druhdy ona rozdávala milost holdujícímu lidu. Ty se můžeš státi dobroditelkou okolí! Až umřeš, bude lid k tobě chodit procesím jako na poutnické místo!

— Ať si Štěpán Andrássy zhyne s ostatními!

— Jde o dvé: buď jeho hlava nebo tvá!

— Víš, co tě očekává? Dají ti srazit hlavu, nedáš-li za ni tyto hlavy. — —

Tento prokletý stín jí stále šeptal, lákal ji, děsil, dráždil a pokoušel.

Knot na svíčce matně hořel a měnil se již v řeřavé uhlíky.

Ale pak ji navštívil jiný duch, duch s ozářenou tváří, s nebeským pohledem; jediné jeho mávnutí křídlem zahnalo strašidlo.

Žena uchopila první list, list Štěpána Andrássyho, a držela jej nad svíčkou.

Papír vzplanul plamenem; nechala jej shořet až na malý růžek a i ten dlaní vyhodila do vzduchu, aby i poslední cípek shořel a černý popel s bloudícími jiskřičkami padal zvolna na zem jako hvězdnatý šáteček, jímž se přikrývají oči mrtvol.

Ale i ostatní listy byly pro Andrássyho plné nebezpečí.

Jeden po druhém shořel nad plamenem svíčky. Spálila všecky.

Zbýval jí již jenom jediný list: Jana Srétera.

Tento velmož ji jednou trpce urazil, nazvav ji špatnou ženou; obvinil ji veřejně, — proč by ho tedy litovala?

Tento jediný ať tedy pyká za ostatní!

„Ne, ne! Nezradím nikoho.“

I poslední psaní shořelo v jejích prstech.

A potom klekla na zem, sebrala popel z papíru a uschovala jej v obálce.

… Venku u dveří stála mužská postava: mnich v dřevěných sandálech, a pozorovala celý tento výjev klíčovou dírkou.

Když Juliana sebrala popel z papíru, otevřela dveře a chtěla vyjít, aby všechny zbytky z listů hodila do kamen, jež se vytápěly ze síně.

Div že nevykřikla, když před sebou spatřila kapucína.

Ten však jí rychle položil ruku na ústa, a vrátiv ji do světnice, zavřel za sebou dveře.

A potom sundal s tváře kapuci.

„Pelargus!“ — zachraptěla Juliana napolo ve strachu, napolo radostně.

„Nevyslovuj mé jméno.“

„Co tu chceš?“

„Mám tě zavraždit!“

„Učiň to tedy rychle.“

„Cos to teď pálila?“

„Tys to viděl?“

„Díval jsem se klíčovou dírkou.“

„Ticho! Byla to psaní spiklenců.“

„Tys je zničila?“

Juliana mu podala obálku plnou popela.

„Není již proti nim žádných důkazů.“

Pelargus upustil trojhrannou, ostrou dýku, kterou měl ukrytou v širokém rukáve svého hábitu, a klesnuv na kolena, líbal lem paniných šatů.

„Má drahá světice!“

„Nezdrž se tu!“ — šeptala mu Juliana, — „nebo nás oba přivedeš do zkázy. Běž rychle k mému otci a řekni mu, že je vše prozrazeno, ať uteče, kam ho oči ponesou; i mého manžela pobídni k útěku; řekni mu, aby se ničeho nebál; a mému synovi odevzdej toto políbení.“

Dosáhl tedy konečně i Pelargus, že dostal od své zbožňované paní polibek.

„A co se stane s tebou?“ — zeptal se Juliany.

„Musím odtud utéci, kde mne svět nezná. Budu hledět uprchnouti do Slezska. Pospěš si! Slyším kroky, ař tě zde nenajdou.“

Nechať blížící se byl kdokoli, setkal se jenom s mnichem pokorně žebrajícím, který každého člověka po latinsku pozdravuje a rukou nevytáhne z rukávu své kutny.

Juliana si přes hlavu přehodila veliký šátek a zahalila se jako služebná; pospíchala na chodbu, seběhla se schodů. U mřížových dveří na ni čekal druhý muž.

Byl to vyzvědač Jana Pálffyho; jediný Julianin pohled postačil, aby ho poznala.

„Milý krajane,“ — oslovila ho, — „kdepak je zde hospoda, v níž bych dostala dobrý mošt? Zde ho nemají.“

„Zavedu vás tam, mladá paní. Nejlepší je u ,Roter Hahna‘.“

Juliana se dala vyzvědačem dovést k Červenému kohoutu.

Červený kohout byla zájezdní hospoda všech formanů, kteří udržovali spojení z Uher do Slezska.

Veliká nálevna byla nabita vozky, jejichž národnost bylo lze uhodnouti již podle toho, co který z nich pil.

Před Hanáky stály džbánky s pivem, před Šváby pohárky s borovičkou, před Tyroláky dřevěné holby s jablečným vínem.

Vešla do dveří, a zatím co vyzvedač venku čekal, až se vrátí, dohodla se v krčmě s hanáckým formanem, zaplatila mu a vyklouznuvši zadními dvířky, vyjela rychle ve velikém zakrytém Hanákově voze z brány.

Dostala se šťastně z Prešpurku, aniž ji u mýta zadrželi.

Tajným nemohl být její útěk nazván, protože rolničky na koňském postroji zvonily, že je bylo slyšet na půl hodiny cesty; v tehdejší době bylo toho třeba, aby se v úzkých horských pasech vozy přijíždějící z protější strany mohly včas vyhnouti.

Dostala se již až k Mariánci.

Po cestě se s vozkou dohodla, že ji zaveze až do Slezska.

Ale když vyjížděli z Mariánce, kde nakrmili koně, nedojeli ještě ani ke kříži za vesnicí, když je dohonila četa jezdců, přijíždějících z Prešpurku.

Paní Korponayová již chvíli pozorovala otvory v plachtě za zády jakýsi podezřelý třpyt; byl to lesk šavlí v záři hvězd.

Zakrátko mohla poznat hřebeny přílbic v silničním prachu.

Pronásledují ji!

„Stůj!“ — křičel vůdce čety na vozku.

Juliana poznala tento hlas. Celé tělo i duše se jí zachvěly.

Bylo mnoho tváří na světě, jejichž zjevení se vyrovnalo zjevení strašidla, ale ani jediná z nich se nevyrovnala tomuto hlasu.

Byl to rytíř Andernach!

Kapitán zvedl plachtu na voze a spatřiv ženu krčící se uvnitř, dal se do hlasitého smíchu.

„Kistihand, madame! Mám čest znova se s vámi setkati. Ale tentokrát zde, myslím, není ,du verfluchter Pintye Gregor‘, ani očarovaná uzda!“

Všechna přetvářka by byla marná.

„Obrať!“ — poručila Juliana vozkovi.

Od té chvíle byla vězněm.