ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Blesk, udeřivší do dobšinské ledové jeskyně, nemobl polekat spiklence více než tento neočekávaný úder pěstí.

Na toto jediné nebyl nikdo připraven.

Aby se kající Magdalena náhle proměnila v divou furii, ani v pohádce není slýcháno. Všichni ovšem pochopili, že Korponay jednal dosti urážlivě, pokořiv svou manželku před tolika muži, když před ním poklekla a skutečně si zasloužila odpuštění a očekávala odměnou za své obětavé činy, že jí manžel podá ruku, že ji zvedne a snad i políbí. I to byla by odměna jen drobnou mincí za všecky ty služby. Vždyť políbení tak toužebně očekávané a proměněné i když na tisíc dukátů je jenom drobnou mincí.

Byla to ukrutnost od pana Jana Korponaye, ba i pošetilost; kdyby se měl zachovat tento způsob odměny, uherské zlaté doly by na to nestačily.

Neměl tu paní a nadto i věrnou služku tak urážet.

A kdyby byla ta paní po této urážce prolévala slzy, rvala si vlasy, proklínala svět, nebo po pansku: kdyby byla omdlela a celou hodinu se dala křísit vodou, než se probudí, byl by to výstup zcela řádně následující, ale počínat si tak drasticky, toť přece jenom tak nepochopitelné, že člověku nad tím „zůstává rozum stát“.

Toho ovšem nikdo z přítomných pánů nevěděl, že této ženě bloudí již v duši jiný zloduch, v upomínce na jiných „zaplacených tisíc dukátů“, a že již dávno nosí tuto kvitanci na oněch tisíc dukátů v pěsti a čeká jen na příležitost, aby ji odevzdala tomu, kdo se jí o tom zmíní, byť to byl třebas i „milostivý“ excelencpán.

A zmínil se jí o tom právě nemilostivý její muž! Také ji dostal.

V prvním leknutí nikoho ani nenapadlo, že by se s tou paní mělo něco učinit.

Teprve tehdy se vzpamatovali z překvapení, když uslyšeli hrkot odjíždějícího vozíku.

První myšlenku měl Korponay.

A tato myšlenka byla, že strhl se zdi pušku a chtěl běžet za ženou.

Pelargus však se mu postavil do cesty a zastaviv dveře uchopil manžela za ruku.

„Co chceš, kamaráde?“

„Pusť mě. Vari s cesty! Chci ji zabít!“

Po tomto slově mnozí k němu přiskočili a zdržovali ho, aby to nečinil.

Vůz hrčel již hezky daleko; kule ho ani nedohoní.

Korponay byl vztekem na smrt bledý.

Plukovník Pongrácz ho objal oběma rukama a odvedl ho ode dveří.

„Ne, abys po ní střílel, kamaráde; vždyť nás všecky vyzradíš!“

„Nezabiju-li ji teď, musím ji zabít později. Mohu to učinit i podle našich zákonů. Svatý Ladislav, král uherský, dal uraženému manželovi právo, že může nevěrnou ženu zabít. Ale ne proto! Ne pro tuto ránu, k níž nikdo na světe mimo v boji nesměl by se odvážit, ani můj vlastní otec! — Proto ne! Ale proto, aby nás nemohla zradit. — Všecka naše tajemství jsou v jejích rukou. — A nejen naše tajemství: tajemství polovice Uherska! Nitky a stopy celého spiknutí, jména všech zúčastněných! Zůstane-li tato žena na živu, nemodleme se ani k Bohu: prosme ďábly, aby nás neodnesli.“

„To jsi měl, drahý můj kamaráde,“ — přerušil ho Pelargus, — „uvážit dříve, než jsi ji tak nemilosrdně urazil. Neměl jsi vidět, že před tebou klečí tvá manželka, ale naše nejužitečnější a nejúslužnější zprostředkovatelka, která tě prosí o odměnu. — Proč rozhazuješ naše dukáty, jichž tak velice potřebujeme, když očekávala jenom políbení? Zub by ti byl jistě žádný nevypadl, kdybys ji byl políbil.“

„Škvrně! Ty mě nebudeš poučovat!“

Fabricius se vložil mezi ně:

„Povídám, kamarádi, hádku si ponechme na zítřek: teď seberme stan a hleďme se dostat ke svým koním; odtud ke Kežmarku je jenom hodina cesty a za dvě hodiny bychom mohli mít na krku Löffelholzovy dragouny.“

„Pravdu díš!“ — řekl Pongrácz. — „Viděl jsem, jak se jí jiskřily oči; ta žena sotva dá uplynouti dni, aniž zradila všecky naše záležitosti labancům.“

„Ba nezradí!“ — zvolal Pelargus. — „Já za ni ručím.“

„Ty?“ — zařval Korponay.

„Jak za ni ručíš?“

„Povím vám to. Nevěřím, že by tato žena dovedla kdy zradit tajemství jí svěřená! Třebas se hněvala jakkoliv. Že by byla s to kteréhokoli jednotlivce z nás dáti popravit, tomu věřím rád. Ani k mrkvi bych si nesedl, kterou ona uvařila. Ale aby zradila a katu vydala vlastního otce — jeho hlava je přece nejvýše — tomu přece nevěřím. A nikdy tomu věřit nebudu.“

„Já ji považuji i toho schopnou,“ — zachraptěl Korponay.

„Ty si o ní smíš domýšlet věci nesmírně špatné, protože víš, jak byla dobrou; já však k tomu nemám žádného důvodu, abych ji miloval, a proto ji také nemám v nenávisti. — Považuji za nemožné, aby žena přivedla na popraviště všecky ty, jež milovala. — Byla by to obluda, jakou si nedovedla vymyslit ani mytologie. Ale to je jenom domněnka. Chci vám o tom podat jistotu. Beru na sebe, že půjdu za tou ženou. Budu ji provázet krok za krokem jako krvežíznivec. Ani v noci, ani ve dne neučiní jediného kroku, abych o něm nezvěděl. Mám všude dobré druhy, kteří mi budou pomáhat. Obklopím ji, jako by byla v síti. Učiní-li snad jediný krok, který by svědčil, že se chystá někoho z nás zradit, přisahám při Bohu a při věčné spáse duší mého otce a mé matky, že já sám tu ženu usmrtím dříve, než by mohla vykonat zradu! Vy jděte svými cestami, já půjdu rovněž svou. Ode dneška nejsem člověk, jsem jenom připjatý stín jiného člověka. Vy ji nenáviďte, bojte se jí, tupte její jméno. Já ji miluji, lnu k ní a smyji hanbu s jejího jména — bude-li třeba, i její vlastní krví!“ — —

Nechali ho, aby za ní běžel. Sami se kvapně pustili k polským hranicím.