ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Paní Korponayová necestovala sama.

Vzala s sebou také Kristinu, mladou choť Blumenvitzovu. — I té dovedla namluvit, že nesmírně potřebuje jeti do Vídně. Jmění jejího otce, posud Rákóczymu věrného, vystěhovavšího se Fabricia zkonfiskovali, — je tedy třeba si pospíšit, aby byla pro starocha získána milost, dokud se ho nezmocní některý císařský vojevůdce a nenaloží s ním tak, jako učinil Heister s kežmárským purkmistrem Krayem, jemuž dal rychle stíti hlavu, dříve než přibyla vyprošená milost.

Jely tedy spolu: Juliana, aby prosila pro svého syna, Kristina za otce.

A věru, oba ty city byly pravé.

Podivný svět je ženské srdce, že se v něm směstná tolik provincií, a jak se tento globus otáčí, osvětluje slunce hned tuto, hned onu.

Obě ženy opustily, co milovaly; Kristina ani nenapsala psaní svému choti. Věděla, že by mu neudělala žádnou radost, kdyby ho překvapila zprávou, že odjela do Vídně.

Vídeň byla tehdy městem obávaným. Kdo jen mohl, utekl z ní. Po celé cestě se obě paní setkávaly s kočáry jedoucími z Vídně a plnými žen a dětí.

Ve Vídni řádí neštovice!

Kdo se tam ubírá v takovou dobu, chce pokoušet Boha. — Ve vídeňských hostincích si mohly vybírat: všecky byly prázdné.

Paní Korponayová, sotva vystoupila z povozu, spěchala počít svou úlohu.

Ubírala se pěšky: nosítka byla teď v proklaté pověsti; nebylo možné vědět, v kterých před hodinou nesli nemocného neštovicemi.

Kristinu vzala s sebou.

Vyhledala spěšně palác savoyského prince. Zapírání a odmítání nedbaly; vrazily k němu mocí. Princ byl galantní pán: odpustil sličným paním toto násilné přepadení.

Když pak Juliana přinutila zentského vítěze k ústupu do výklenku u okna, nezachránil se odtud dříve, dokud dopodrobna nepochopil celou její záležitost i prosby Fabriciovy dcery.

Princovi nebylo toto obležení nepříjemné; snášel approche, jenom si dovolil k sličné fiškálce tuto otázku:

„Nepochybuji o tom, že vaše věc je úplně spravedlivá; nechápu jen to, jak já přicházím ke štěstí, že se právě ke mně obracíte s celou touto informací, ač nejsem žádný státník, nýbrž pouhý vojevůdce, ke mně, jenž se nikdy nemíchal do státních záležitostí, do administrace, do dvorních intrik — a jemuž do uherských záležitostí pranic není. Proč se neobrátíte raději ke kancléři Illésházymu, který je vaším krajanem a je povolán k tomu, aby narovnal uherské záležitosti?“

Ó, ubohý princ! Do jaké léčky vlezl tímto svým výpadem! Vždyť právě tam ho chtěl nepřítel dostat!

Juliana měla z dopisů otvíraných v Levoči obšírnou znalost toho, že tento hrdinný vojevůdce u dvora nejvíce naléhá na smíření s Uhry, byť i za cenu velikých obětí; byl to právě jeho list, jímž prosil Jana Pálffyho pro lásku boží, aby si pospíšil ihned uzavřít s Alexandrem Károlyim mír, neboť král se těžce rozstonal; kdyby měl umříti, že přijdou k veslu a k moci jiní státníci, kteří touží po tom, aby Uhři byli mocí pokořeni, a pak že znova se vznítí země ohněm a krví!

Prohlédla prince úplně. Ale neprozradila mu to.

„Přiznám se upřímně,“ — řekla se strojenou skromností herečky, — „že nemohu k svým krajanům, ve Vídni bydlícím magnátům, chovati žádnou důvěru. Ti mají jiné, opačné zájmy, než aby pracovali k míru. Věrní Eszterházyové a císaře se držící Andrássyové rádi by viděli, aby rebelující Eszterházyové a Rákóczymu naklonění Andrássyové zůstali odsouzeni a vypuzeni, aby jejich majetek přešel na ně. Illésházy rád by na sebe strhl statky všech rákóczyánských předních straníků. Ti jsou před trůnem naši přirození nepřátelé, ti se za nás nebudou přimlouvat.“

Princ Eugen byl všecek překvapen bystrostí této paní. Ta mluví jako státník, jako nejzkušenější diplomat. (Bylo jí to snadné, když to vše zachytila ze zadržených dopisů.)

Hrdinný vojevůdce počínal pozorovat, že cesta k ústupu mu bude ihned zamezena.

„Na tom by něco mohlo být. Ale přece, paní mé, proč se domníváte, že já bych mohl udělat něco v této záležitosti?“

Jak ho hned obklíčily se všech stran!

„Serenissime! Jak by se k vám neobracely zraky nešťastných ze všech zemí? Vy jste svou vítěznou pravicí osvobodil celou naši říši zpod jha. Vy víte, co je válka, sklidil jste v ní všechny vavříny; ale víte nejlépe i to, co stojí válečná sláva a jaká bída se vleče za vítězstvím. Stal jste se účasten slávy již tolikrát, že nemůžete toužit po drobných válečných dobrodružstvích. Pravého míru apoštolem může býti jen pravý hrdina. A vy jste nás nevysvobodil proto, abyste nás opět zahubil. Jste nám cizí, ale právě proto jste naším spravedlivým soudcem.“

A bylo tomu skutečně tak.

Eugen Savoyský slyšel o sobě slova, jež byla nejtajnějším tajemstvím jeho srdce: že on, cizinec, rozumí tomu nepochopitelnému maďarskému národu, jejž tolikrát viděl bojovat po svém boku i proti sobě, lépe než sám sobě, a že ho miluje více než jeho vlastní velikáni.

Byl zajat úplně. Musil ustoupiti této paní, aby vztyčila svůj prapor na hradě jeho zdrženlivosti.

„Nepopírám,“ — řekl princ pohnutě, — „že podle svého srdce jsem vám nakloněn; kde možno, kde je mi přáno, jsem ochoten pomáhati těm, kdo se ke mně z Uher utekou o ochranu; ale co mohu učinit ve vašem zájmu? Nevidím žádné stratagéma, s nímž bych mohl počíti.“

„Oh, já mám plán; pomůžete-li mi v něm, serenissime, ručím za všecko.“

„Tedy celý hotový válečný plán? Vypravujte mi jej. — Jak chcete začíti?“

„Musím se dostat ke králi.“

„Ke králi!“ — zvolal princ Eugen s hrůzou. — „Snad nevíte, jakou nemocí král stůně?“

„Vím. Má neštovice.“

„Snad tedy neznáte tuto hroznou nákazu, jíž sotva desátý člověk unikne a i tento desátý, když prodělá zápas s drápy smrti, vychází z ní tak rozškrabán, že každý na něho ukazuje: hle, ten se vrátil již z onoho světa, kde zapomněl svou tvář, podobající se obrazu božímu!“

„Vím všecko dobře.“

„Ale nevíte snad, že postačí vstoupiti do pokoje takového nemocného, že postačí, dotknouti se jeho roucha, aby se člověka zmocnila nákaza? A že král je touto nemocí zachvácen v nejvyšší míře? Že nikdo si netroufá k němu vstoupit — ani členové nejvyšší rodiny, ani státníci panovníku nejbližší — ba ani jeho služebnictvo? Že předsíně, audienční síně, vše je prázdné, jako by císařský zámek byl vymřelý? Sami lékaři si zavazují nosy a ústa aromatickými šátky, mají-li se blížit k bolestnému lůžku nemocného; kněz přicházející s posledním pomazáním se dává okuřovat kadidlem, a nikdo si netroufá zůstat u lůžka jeho veličenstva — vyjímaje jedinou sebeobětavou jeptišku.“

„Chci tedy býti také takovou jeptiškou, abych se mohla dostat ke králi.“

„Co vlastně chcete?“

„Ošetřovati krále, dokud bude v deliriu, a až se mu paměť vrátí (vím, že umírající nabude v hodině před svou smrtí plného vědomí), povím mu, že jsem nešťastná matka, jež je pro své dítě ochotna i takovým strašným způsobem vniknouti ke stupni trůnu, ukáži mu listinu, na níž schází pouze jeho jméno, aby proklatec byl spasen; dám mu do ruky pero a řeknu mu: ,Pane můj! Jediné trhnutí perem otevře nebe mně i tobě, neboť žádné zvonění a žádná mše nevnikne branou nebes tak, jako vděčná modlitba matky.‘ A král mně porozumí. A nebude tu mezi námi žádných prostředníků, leč jediný anděl smrti. Pak ať přijde třebas i pro mne, nedbám již toho, budu-li míti štěstí svého syna v rukou. Ať mne odvede s sebou, třebas před věčného soudce; odhalím mu své srdce: ,Pohleď do něho! Ty v něm vidíš až na dno. Čím jsem hřešila, hřešila jsem z lásky. Suď nade mnou!‘ Nebo ať mi nákaza svými jedovatými drápy seškrabe s líce tuto častokrát prokletou krásu, nedbám o ni: dolíčky po neštovicích nebudou na něm nejpotupnějšími skvrnami! Dovol, ó pane můj, abych mohla jíti ke králi!“

Princ Eugen byl dojat tímto živelným výbuchem ženského pohnutí.

Je skoro neuvěřitelné, že cit nejněžnější, láska mateřská, může propuknouti v tak divou vášeň.

Kdo by poznal „Madonu“, kdyby náhle vztyčila do výše hlavu, již až dosud něžně skláněla k dítěti, vinoucímu se k její hrudi. A kdyby zvolala k nebesům: „Nevydám ho! Nedám ho ukřižovat!“

Princ Eugen řekl:

„Dobrá, paní má!“

A napsal vlastnoručně dvě psaní: jedno abatyši parabolánských jeptišek, druhé rakouskému kancléři Wratislawovi. — Tento byl také stoupencem smíření, o něž se se samým Rákóczym pokoušel, když Josef I. nastoupil na trůn — při známé schůzi v Nových Zámcích — ale bez úspěchu.

Juliana pochopila z tohoto tajného listu, že ve Wratislawovi nalezne nejlepšího ochránce.

Potom jí dal princ Eugen zapřáhnouti svůj vlastní kočár, aby mohla rychle vykonat svoje předsevzetí.

Když se loučili, stiskl Julianě ruku. V jeho oku se leskla slza.

„Přeji vám z plného srdce nejlepší úspěch, paní má. Jste hrdinka!“

Milující nevěsta nespěchala by radostněji k svatbě, než jak Juliana pospíchala s odporučujícími listy k dostaveníčku se strašlivou smrtí.

Kristina, třesouc se, šla za ní.

„Ty tam se mnou nepůjdeš, maličká!“ — pravila jí Juliana. — „Ne! Ty se nehodíš k takovému boji. Ty se bojíš. Zlí psi smrti pokousají toho, kdo před nimi utíká. Ale já je okřiknu a oni odtáhnou. O mne se nestrachuj! Převrátila-li jsem Levoču, převrátím i Vídeň. Dovedu to, že svážu i dva blesky na jeden uzel a ruce si při tom nepopálím. Ty zůstaň jen klidně ve svém hostinci, dokud pro tebe nepřijdu s vítězstvím v ruce. Přinesu i psaní o amnestii pro tvého otce. K tomu mně dopomáhej Bůh!“

A měla srdce dosti tvrdé, aby učinila, co si vzala do hlavy.

V šatech parabolánské jeptišky se dostala k lůžku na smrt nemocného krále.

Probděla tam mnohou hroznou noc.

Listiny, na nichž závisel osud jejího dítěte a život Fabriciův, měla za ňadry. Dítě bylo její modlou. Fabricius byl jí nepřítelem; slíbila však Kristině, že zachrání jejího otce, a co žena ženě slíbí, tomu dostojí.

Dala se vystřídat jen na krátké chvíle, ale i pak si lehla jenom ve vedlejší komnatě ke krátkému spánku, uloživši milosrdné sestře, jež ji zastupovala, aby ji zavolala, až král nabude vědomí a promluví.

Sama také vykonala vše, aby způsobila příznivý obrat v králově nemoci.

Ona obnovovala studené obklady na tváři, zohyzděné neštovicemi, ona mu podávala zlatou lžičkou lékařův odvar, jejž nazývali lékem.

Věda lékařská byla bez moci.

Ani moudrost celé fakulty nebyla s to, zdržeti zde tento jediný život, jehož bylo potřeba tolika národům!

Král byl ve stálém třeštění; zápasil se strašnými vidinami; strašidla jeho trápeného mozku naplnila všecky sály, u nichž byly dveře zotvírány, a prchala okny, když je zaháněl hrozný křik nemocného.

Z komnat uteklo vše, co bylo živo; i granátník stojící u brány se chvěl od hlavy až k patě, když zaslechl ty zvuky; — jenom Juliana zůstala nezdolně na svém místě a počítala na tepně nemocného, kdy se krev počne utišovat.

Konečně nadešla chvíle, kdy se běh tepny stal tišším.

Nastala chvíle obratu.

Král se vzpamatoval a jeho vidiny zmizely.

Cítil žízeň.

Juliana přidržela k jeho rozpáleným rtům křišťálovou číši s mandlovým mlékem.

„Kdo je zde?“ — tázal se umírající král.

„Služka boží,“ — řekla Juliana.

„Dej mně do rukou kříž.“

Juliana přinesla malý kříž ze slonoviny, který stále stál na stole u králova lůžka, a vložila mu jej do rukou.

Nyní byl král již úplně při vědomí; teď bylo možné s ním promluvit.

Ale mluvil teď s jiným.

Počal se modlit.

„Otče náš, jenž jsi na nebesích.“

Juliana se s ním potichu modlila modlitbu Páně.

„Amen!“ — vzdychl si král.

„Amen!“ — zašeptala po něm ošetřující ho dáma.

Král oběma sepjatýma rukama pozvedl kříž k ústům a Kristovu podobu pevně tiskl na rty.

„Vznešený můj králi!“ šeptala Juliana.

Ale on již nebyl králem; sám již stál tam před svým králem, nad hvězdami. — — Juliana mluvila s mrtvolou.