ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když byla běžná záležitost takto vyřízena, bylo sezení na chvíli přerušeno, dokud pan pronotarius vše nespíše v protokol. Opustili ho, přesvědčivše se dříve, že se již dal do práce; zatím si odpočinou a pak zápis schválí.

K tomuto tichému odpočinku je pod radním sálem koutek nejvhodnější. Je to sklep, k němuž vedou ony malé dveře z předsíně.

„Feras mihi clavim pincenarum!“ — poručil pan rychtář klíčníkovi.

Důležitý tento úřad je svěřen bdělé hlavě, wittenberskému studentovi Vendelínovi. Je to první stupeň jeho služeb při městě. Že tak nízko začíná, pranic nebude mu vadit v tom, aby se stal senátorem; nežli se otec stane neschopným, bude již syn náležitě do všeho vpraven.

Rozkaz, aby přinesl klíče od sklepa, udělil pan rychtář proto v klasické řeči Tacitově, aby mohl pak dole ve sklepě vypravovat známou anekdotu, jak jednou jeden klíčník zahanbil rychtáře. Rychtář řekl: „Tulas mihi clavim!“ Klíčník odpověděl: „Feram.“ Pak zase tázal se rychtář: „Feristi jam clavim?“ a vrátný odpověděl: „Tuli.“

Tak nebezpečné je ono verbum „fero, ferre, tuli, latum“. Kdo se jím nedovede okovat se čtyř stran, ať k němu nesahá, nebo bude udeřen.

Tato narážka platila zase panu de Hortisovi, který se stal do smrti pověstným, že skloňoval „Jupiter“ v genitivu „Jupitris“.

„Pane pronotarie, až půjdete za námi, neopomeňte za sebou zavřít dveře poradní síně!“

„A k čemu je tu klíčník?“

„Ten obstará ,extenebrationem‘.“

„Ach tak!“

Vendelín tedy otevřel sklepní dveře a senatus sestupoval po úzkých kamenných schodech do sanctuaria.

Je to skutečné sanctuarium.

Dvanáct apoštolů je tu umělým dlátem vydlabáno — na dně velkých sudů.

Sudy o čtyřiadvaceti vědrech.

A všecky jsou plny tokajského vína!

Viděl již někdo někde čtyřiadvacetivěderní sud, plný tokajského vína? Nikdy nikde!

Bývá chováno nejvýše v gönckých sudech, asi tři a půl vědra velikých. A musí to být velký potentát, který má tento klenot v takových kusech. Je to tekuté zlato, v tekutinu proměněný sluneční paprsek. Jiné víno člověka poblázní, ale toto z něho činí mudrce; nikdo se jím neopije, jen se rozjaří. Takové moudrosti rozumí každý národ a každý rád ji vítá. Proto jsou apoštoly sudy, které takové požehnání poskytují!

Docela vzadu na lešení je menší, čtyřvěderní sud. Jediný. Na něm je vydlabána holubice. To je Spiritus sanctus. Esence! Duše! K tomu přiblížiti se možno jen s hlubokou pietou, nikoli s hlubokým pohárem. A konečně se zde ukazuje sud, který je ukryt ve výklenku a nikdy nepřijde na světlo boží; na něm je vyřezáno oko s paprsky v trojúhelníku.

Je to „divina providentia“, památka po předcích zděděná. Je to nebeská šťáva, zrozená s kometou, která se vrací jen jednou za sto let. Tohoto moku nikdo nesmí ani okusiti; jen věřiti v něj musí.

Město Levoča je toho času majitelem nejbohatších zlatých dolů v Uhrách: vinic na hegyaljských kopcích.

Mocný Jiří Thurzó věnoval městu tyto poklady. Učinil je dědicem tokajských vín.

Kdyby je byl odkázal sibíňským Sasíkům, snad by se i z nich byli stali kuruci a Maďaři!

Levočtí jsou na tento poklad žárlivější než na vše ostatní. Když se na ně rozhněval kníže Gabriel Bethlen a hegyaljské vinice jim zabavil, zaplatili mu osm tisíc zlatých výkupného a později, když kníže Jiří Rákóczy I. válčil s císařem, pomohli mu Němce zahnat, jen aby se jim vinobraní nezkazilo.

Moudrost těchto apoštolů roznesli v malých soudcích Bercsényi, Ocskay a Vetéssy, poslanec Rákóczyho ve Francii, do Vídně, Berlína a Versailles jako dary králům a ministrům. Podobné soudky naklonily Maďarům i cara Petra Velikého.

Proto tedy pan Alauda mohl toto místo zváti sanctuariem.

Před vinným sklepem bylo sklepení slabě osvětlené malým okénkem u samého stropu, v úrovni ulice. Byla to jakási předsíň ke sklepu. Kameny vyčnívající ze stěn činily tu sedadla. Stolu zde není, neboť tokajské se nepostavuje na stůl, ale drží se v ruce tak dlouho, dokud něco ve sklenici zbývá, a drží se proti světlu a hledají se v něm hvězdy, ne však za ním, na nebi, ale v něm.

Musíme ještě dodat, že „pokuty“ se nebraly z oněch apoštolů. K tomu byl určen desítivěderní sud, nazvaný Kajfáš.

V Kajfáši nebyl samotok, ale lisované víno. I to však je vzácný nápoj; cizincům stojí máz tohoto vína dukát, ale členové senátu, kteří z něho platí „tresty“, odvádějí za každý máz jenom rýnský zlatý.

Trest bývá stante pede vypíjen; na druhý den nesmí být ponecháváno nic.

Klíčník vytáhl koštýřem víno z Kajfáše, neboť tokajské čepovati pipou je sacrilegium, a naplnil všem patriciům sklenice. Co při vytahování spolkl, je jeho beneficium. To jmenují zde extenebratio: vytahování z temna.

Všichni vesele připíjejí dobrodinci, panu senátoru de Hortisovi, který „pokuty“ platí. Ale on se teď již nezlobí. Tokajské je velkým pacifikátorem, smírčím!

„Pánové, čárky! Nezapomeňte na čárky!“ — napomíná rychtář a všichni urození pánové si křídou píší čáru pod své jméno na dveřích. Děje se to proto, aby pronotarius, který ještě nahoře okusuje pero, nebyl ošizen, a až po skončené práci sejde dolů, aby hned viděl, o kolik stanic ho ostatní již předešli, a aby je mohl dohonit.

Tentokrát však nedal na sebe čekat dlouho; již při druhém znamenání křídou ho bylo slyšet na schodech. Vrazil právě in medias res. Byli teprve při prvním verši písně:

Notabene! Sem dolů nechodili páni radové v úředních staroněmeckých pláštích; ty nechali v předsíni na věšáku.

„Městská rada odstupuje na půl hodiny k poradě; — po půlhodinném radění se opět vrátí do poradní síně.“

A s tmavým, širokým pláštěm a čtyřhrannou čapkou každý patricius svléká a opět obléká svou důstojnou vážnost.

„Zavřel jste poradní síň?“ — tázal se pan rychtář posledního příchozího.

„Ovšem, jak bych mohl zapomenout?“ — pravil tento trochu podrážděně — „vždyť jsem kromě inkoustu posud nic neextenebroval.“

Při tom ukázal na klíče, jež měl pověšené u pasu.

Půlhodinka k poradě určená se počínala trochu prodlužovat. Toho však byl vinen právě pan de Hortis, že se dal odsoudit k tolika pokutám.

Slavná rada pak zase vystupuje po úzkých schodech nahoru a všichni senátoři, jakmile vstoupili do předsíně, se sebevědomě a hrdě ohlíželi na občany, kteří venku čekali na výsledek rokování, a ubírali se pak vážně za panem rychtářem k zavřeným dveřím poradní síně.

Pan Alauda kyne svému synu, aby otevřel dveře.

Jinoch Vendelín však nemůže nalézt klíčovou dírku.

Pan rychtář vytrhl mu hněvivě klíč z ruky, bruče si při tom něco o dobách, kdy on byl wittenberským studentem. Jeho oči ani po sedmi sklenicích neviděly vše dvojmo. Dveře se otevřely.

Ale tu zase on s hrůzou odskočil!

U dlouhého poradního stolu, v předsedově lenošce, sedí živá postava, s rychtářskými odznaky, s čtyřhrannou čapkou, liščinou podšitou, na hlavě; před ní na stole rozevřený protokol. A na něm jeho pěst!

„Hleďte! Tam sedí Fabricius!“ — vyrazil ze sebe pan Alauda a růžová vínová barva v jeho tváři se změnila v popelavou barvu zděšení.