ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Klec „Ketterhäuschen“^[1] byla opravdu okrasou náměstí svaté Trojice. Bylo to pravé umělecké dílo zámečnické, postavené ze silného železa v podobě kiosku, šestistěnná klec s kopulí a věžičkou. Stěny jsou ozdobeny železnými liliemi; na dveřích je srdce s plamenem, zhotovené z plechu. Byl to humoristický nápad tvůrce tohoto díla, že je ozdobil znakem nevinnosti a lásky, neboť sloužilo k tomu, že v něm byly vystavovány na podiv dívky, jež z lásky zabloudily se stezky ctnosti. Na železných dveřích visí dva těžké zámky. Celá stavba je krásně zeleně natřena, jen střecha je červená.

Tato historická památka byla později za směšný peníz prodána a zdobí dnes zahradu Probsztnerovu; sídlí v ní stěhovaví holubi. Na místě, kde klec stávala, postavili později luteráni nový chrám.

Sotvaže bylo usnesení obecní rady vybubnováno na všech nárožích, žalářník sňal zámky s dveří této klece a otevřel je dokořán, aby každý, kdo má oči, viděl, že je otevřena, a aby děvčatům naskočila husí kůže, když by večer chtěla otevřít okno a pobavit se se svými milými. Ketterhäuschen čeká na svou oběť.

Neméně výmluvným znakem jsou čela obou v jedno spojených sloupů na severní straně jezovitského kláštera. Na jednom z těchto sloupů je nahoře vytesán výklenek a v gotických okrasách po obou stranách končí sloupy ve dvě hlavy, muže a ženy. Obě jsou hlavy mladých lidí; vlasy paniny jsou kučeravé, hlava mužova holá a rty ozdobeny nakrouceným knírem. Byli to druhdy lidé vznešení a žili v zapovězené lásce, v dvojím porušení manželství; proto tu byli oba za živa zazděni a tyto dvě hlavy jsou jejich obrazy. A když je nad tímto znakem vztyčena ve výklenku ruka s mečem, každý si vzpomene, že podle zákonů tohoto města každému, kdo se proviní hříchem lásky, beze slitování bude sražena hlava.

Hoj, kdyby tak dnes tento zákon ještě byl v platnosti! Páni by nosili své hlavy pod pažemi, jako nosívají o plesích klobouky!

Stávalo se však i tehdy, že tento přísný zákon byl zapomenut, zvláště v dobách válečných, kdy ve všech občanských domech byli ubytováni vojáci, kteří, jak se praví, nebývají právě nejpřísnějších mravů.

Proto se nové ohlášení tohoto zákona objevilo vždycky jako hrom z čista jasna.

A byl z toho tentokrát poplach tím spíše, že za úřadování pana Alaudy zavládla úplná volnost mravů; když někdo ráno na trhu zíval, nebyl hned předváděn soudci, aby se vyznal, proč se v noci nevyspal. Ani dám v průvodu kuruců se nalézajících nebylo možno se ptáti, v které matrice je zaznamenána jejich svatba. Byla to ostatně zdejších paní a dívek vlastenecká povinnost, aby švarné kuruce bavily!

Tomuto veselému žití učinilo přísné vystoupení vrátivšího se rychtáře rázem konec. Všichni se báli jeho železné ruky. Byloť o něm známo, že kníže František Rákóczy není v celé Spiši nikomu tak velice nakloněn a přízniv jako jemu a Engelmeyerovi. Ani kuručtí generálové si netroufali vejíti s ním ve spor. Levočský rychtář není ve svém městě pouze úředníkem, ale i vojevůdcem, a když vytasí meč, všechno vojsko poslouchá jeho velení.

Již pouhá zpráva, že „Fabricius se vrátil“, způsobila, že v noci zavládlo v městě takové ticho, že nebylo slyšet nic jiného než kovový zvuk halaparten nočních hlídek.