ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Juliana stejně o berličce, jak do hradu přišla, opět odešla. V pravé postavě viděl ji jenom starý zahradník a obě děti. Žádný z nich nemluvil se služebnictvem o rodinných tajemstvích.

Paní Korponayová mohla zmizet beze stopy.

Pak se zjevovala stále v jiných podobách hned zde, hned tam; před Dunajem i za Dunajem.

Símě bouře, jež tato paní všude zasívala, stačilo převrátit celou zemi. A vše tak, že žádná nitka jejího počínání se nedostala do rukou nezasvěcených.

Štěpán Andrássy skutečně dostál svému slovu, jež pronesl v hněvu uraženého srdce.

Vzkázal bratrovi, že ten, kdo chce do Krásné Horky přijít bez jeho povolení, má si s sebou přivézt dvanáctiliberní děla, protože on taková děla má.

Dobrý Petr Andrássy pak ani nepřivedl ten slezský pluk mušketýrů z Prešpurku; zakročil raději sám u Illésházyho, aby teď nechali Štěpána na pokoji, protože je velice rozhořčen; aby ho nevyrušovali, dokud neuplyne rok smutku.

Záležitost tedy usnula.

Mohli si pak do Gemeru posílat presidiální dekrety: nikdo jich nepřijal. Však poslance vyšlou sami, až bude svolán zemský sněm. Je zde podžupan, pan Gyöngyössy; ten to již zařídí.

Ale kuručtí spiklenci dovedli tohoto odporu Štěpána Andrássyho rychle využitkovat ve prospěch svých plánů.

Bercsényi vzkázal z Polska vůdcům a vrchním pánům Rákóczyovy strany, aby se snažili získat pro nové povstání rábského vítěze, že vůdců tak dobrých Maďaři již nemají. — Že zavřel své brány na Krásné Horce před labanci, učinilo Andrássyho rázem modlou všeho kuructva. Zanechali písně o „krčmagenerálovi“ a zpívali teď o něm jinou:

Polovci zpívali pak toto:

Všecka vlákna spiknutí se sbíhala v rukou starého Zikmunda Ghéczyho. On dopisoval s magnáty. Po dobrém výsledku na Krásné Horce důvěřoval své dceři úplně.

Nedbal, kterak si Juliana hrdinného vůdce naklonila; to je jejich věc! Ani se na to neptal. Myslil si, že jistě nezpívali „svaté písně“, když byli sami.

I venku v Evropě se obracel svět: chystala se nová válka s Francouzi; turecký sultán si poslal pro Rákóczyho. Zachtělo se mu malé vojny; v zemi samé pak vídeňští maďarští pánové sbírali a napínali všechnu svou moudrost, aby si vymyslili pokud možno nejvíce hloupostí, jimiž by maďarský národ co nejvíce rozhořčili. Zatýkání, zabavování jmění byla na denním pořádku, poctivce pronásledovali, dareby nechali běžet, spory o vyznání obnovili, zabavené jmění rozdělovali mezi sebe, a když chtěli učinit něco velikého, stávali se směšnými.

Juliana se právě vrátila z nebezpečné okružní cesty.

Obešla skoro všecky zámky maďarských pánů: byla u Rádayových, Vayových, Eszterházyových, Ordódyových a ode všech přinášela dopisy. Když si je kladla pod hlavu pod polštář, jako by spala na jedovatých zmijích. Jediný list aby se odtud dostal a uštkne ji na smrt!

Zikmund Ghéczy byl velice spokojen, jak jeho dcera všechno vykonala, když mu odevzdávala listy se všech stran.

„Bonus, bonus!“

(Tak říkával starý pán, když byl s něčím spokojen.)

„Již vidím, že jsi svou věrnost zachovala. Nejsi dcera své matky, ale potomek svého otce. Věci dřívější buďtež ti odpuštěny!“

A aby zpečetil své odpuštění, zavolal Julianina synka.

„Teď ti dovoluji, abys svou matku políbil. Je to hodná žena, můžeš ji milovat.“

Za celý svět však nedovedl by sám dáti své dceři polibek na znamení odpuštění. Tolik snad nikdy nezměkne, ale zbavil aspoň dítě takového zákazu.

Nuže tedy! Již má na světě jednu duši, která ji smí milovat!

Snad i ostatní jí odpustí!

„Teď ještě jednu cestu ti zbývá vykonat,“ — pravil stařec. — „Tyto dopisy, jež mi pánové poslali, mají se dostat do rukou knížeti. Rozumíš, co ti pravím! Vydáš se ihned na cestu, v plném lesku, jako bys jela do Levoče navštívit své přítelkyně. Odtamtud však vyklouzneš do Popradu a ubytuješ se v hostinci starého Husa.“

Julianiny rty se nervosně zachvěly.

Nač asi si vzpomněla?

„Je to pěkné místo v ústraní,“ — pokračoval stařec, — „hodící se zcela k tomu, aby dvé zamilovaných mohlo zde být skryto před světem.“

Juliana sepjala prosebně, mlčky ruce. Staroch se usmál.

„Nu, není má otcovská něžnost opravdu krásná, že se starám i o to, aby se má dcera mohla se svým milým setkat bez vyrušování?“

Julianino líce jenjen hořelo.

Staroch pokračoval v cholerickém smíchu:

„Máš se nad tím proč zardívat! Vždyť o tom věděl celý svět a věřil tomu, že se máte rádi! Svědkem té lásky je i tento hoch! Nedalas ho jeho otci ty?“

„Můj manžel tam bude?“ — koktala Juliana a z jejích tváří zmizel ruměnec a na jeho místo se s bledostí vkradl sladký, usměvavý výraz.

„Bude tam můj muž!“

„Ano, očekává tě tam. Možná, že i ještě někdo jiný. Anebo počkáš tam na něho ty, přijedeš-li tam dříve. Povíš mu vše, co víš; i to, co jsi ode mne slyšela. Nejdříve s ním promluvíš o záležitostech zemských, pak teprve o svých. Můžeš mu říci, že jsem se s tebou smířil. A pak si s ním dělej, co sama chceš. Tomu tě nemusím učit. Tvá matka jednala právě tak. Oklamala nejen mne k vůli milenci, ale i milence k vůli mně. Často ho nechala čekat, když ji nejvíce očekával, a přišla ke mně — se mnou se líbala. Takové jste vy ženy. A muži jsou také k tomu, abyste tak s nimi jednaly. — Mně je to jedno: směji se tomu. Ale prosím tě jenom o to, abys tyto svěřené listy neodevzdávala do rukou svého milovaného pána, dokud se nezačnete loučit. Ty si ponech až na konec.“

Juliana si dala tento studený led kapat do srdce.

Trpěla i za svou matku, i za sebe.

A musila to snésti, neboť bylo pravda, co staroch pravil:

„Ty, švarný muži s nakroucenými kníry, ne abys myslil, že jenom pro tebe oklamou šedovousa! Stejně oklamou tvé zakroucené kníry pro šedivé vousy! Ženské srdce je bohaté! I když se ve dví rozdělí, je z něho poklad dosti veliký. Dnes mně, zítra tobě! Jednou je řada na opici, po druhé na medvědu.“

*

Stařec řekl pravdu.

Juliana toužila teď po manželovi; chtěla si ho znova naklonit.

V duchu porovnala oba ty muže a výsledek nebyl přízniv jejímu tajnému zbožňovateli.

Celý charakter Štěpána Andrássyho ovládal cit; náladovost řídila celý jeho život. V šlechetném zápalu se dovedl povznésti na postavu hrdinských básní, v jiné náladě mysli klesl opět v nečinné, rozkošné opojení sybarity; — když ho líbal genius svobody, proměnil se v poloboha, když ho objímala spanilá maenada, stal se z něho satyr.

A ani tím nezůstal.

Pohled na mrtvolu ho proměnil v led; jeho plameny uhasly; odhodil z ruky meč, thyrsus, Panovu píšťalu, a zahrabal se do ztuchlých knih; stal se poutníkem k mumii; filosofuje, bičuje se a k bývalé své milé má přednášku o ctnosti.

Takový je teď!

A jak dlouho to potrvá?

Když byla v malé levočské světničce jeho kadeř hnědých vlasů zapletena se zlatým proudem vlasů sličné paní, hej, tehdy nedbal, ať se do města vkrade kolikkoliv labanckých mušketýrských pluků, ať se z jeho hrdinské slávy stane cokoli! — a teď, hle, jak teď zapomněl na své filosofické zásady, na svou asketskou chladnost; nebylo ani třeba, aby mu válečná polnice vřeštěla pod okny; stačila brková píšťala a hned probudila spícího démona jeho hrdosti, aby směle hodil rukavici císařskému dvoru, a vše to proč? Proto, aby se nepohnulo rakví se skleněným víkem a aby švábští granátníci nezašlapali karafiáty v malé zahrádce!

Teď se stal opět hrdinou; ale hrdinou koho?

Postavy s onoho světa, mrtvoly!

Takový muž nemůže být ideálem.

Oč více úžasu vzbuzovala postava druhá, jež má jméno: „Můj muž!“

Celý jeho charakter je ulit z kovu, jehož se rez nechytá.

Je posud týž, jaký byl: nikdy se nestal nevěrným svému slovu. Myšlenka, slovo a čin jsou u něho vždy totéž. Neštěstí ho nepokoří, pád ho nesrazí. Zůstává věren i věci ztracené, která je jeho ideálem. Vzdoruje i smrti i temné budoucnosti.

Jaká to vytrvalost!

Jaká to pravá, čistá duše!

Kdyby si mohla zasloužit i jeho odpuštění!

A pak s ním sdílet jeho životní dráhu plnou protivenství! S ním prchat tmavými lesy, holými pustami, jediným, společným pláštěm zahaleni, bdíti nad jeho spánkem a naslouchat blížícímu se hluku pronásledovatelův, stát při něm, když bojuje, a jeho vystřelené zbraně znova nabíjet; rány mu obvázat, odnášet ho v náručí, umřít s ním!

To byl její nejnovější sen.

Také ji ovládal vždy cit; náladovost řídila její činy stejně jak u onoho muže.

Ženám se to odpouští.

Řekne se jim: Tvé jméno je slabost!

*

Juliana neučinila, jak jí otec řekl, že totiž má jet nahoru do Spiše v celém lesku.

Zůstala při starém způsobu, jehož teď užívala.

Měla vůz s košatinou, plný jablek. Uzrála někde u řeky Moravy, kde letošní mráz neřádil; mohlo to v Uhrách být velmi dobře prodejné zboží.

S tímto vozem sjížděla celou zemi.

Byla si sama i kočím; nikoho s sebou nevozila. Do vozu měla zapřaženy dvě špatné mrchy, jež jen zvolna táhly vůz; stále bylo třeba tahat je za uzdu, aby šly, sice by se převalily na cestě na mez a pásly by se v příkopech; třetí kůň však byl ohnivý, mladý; tomu stačilo ukázat bič a již klusem táhl vůz třebas i do kopce, bylo-li třeba.

Takovým způsobem mohla odvážná žena bez nápadnosti sjeti celou zem, prozrazujíc svůj pravý stav jenom těm, k nimž byla od otce poslána s listy.

A tak se pustila i do Spiše.

Tělo i duše její byly zvyklé takovému namáhání po cestách.

Jako nejlepší venkovanka, uvyklá práci, opatřovala si koně sama, když se někde zastavila, a spala vždy venku ve voze. Živila se z toho, co měla v cestovní brašně. Dovedla mluvit jazyky různých národů a znala kraj; nevyptávala se mnoho.

Když její vůz jel do kopce, slezla s kozlíku a poháněla koně pěšky.

Po cestě, v lese, když vůz jel pomalu za koňmi s rolničkami, sešla na pažit a hledala jetelový čtverlístek, ten uzdravující lék ztrýzněného ženského srdce. Kdo najde na cestě jetelový čtverlístek, bude srdce jeho uzdraveno.

Hledala jetelový čtverlístek a se smrtí si hrála. A stále myslila jenom na svého manžela:

„Když ty dáš hlavu v sázku jednou, já dám svou hlavu desetkrát: viď, že jsem tvou důstojnou družkou?“

Vysoké Tatry mela již za sebou: dojela k Popradu a stanula se svým vozem před hostincem starého otce Husa.

Zastavila na silnici; nechtěla zde přenocovat. Jenom od vrat křičela na tatíka Husa sedícího pod verandou, nekoupí-li jablka. On pak jí odpověděl:

„Jak je prodáváte?“

„Čtvrtce za dva tolary.“

„Tuze drahé!“

„Ani za ty peníze jich nelze nikde koupit! Přivážím je ze Slavonie.“

„To budou již otlučená!“

„Vy také jste již otlučen a přece ještě celý!“

„Já již nemám zuby; nemohu je jíst.“

„Vždyť nejsou ani pro vás; jsou pro vaše panské hosty.“

„Tak pozdě na podzim mi sem přijdou jací hosti!“

„Ba ano! Už jsou zde; cítím již z kuchyně vůni skopového.“

Na tento hlasitý hovor se otevřelo jedno okno v hostinci a v něm se objevila mužská postava.

Juliana ihned poznala svého muže.

„No, kupte si vy krásná jablka!“ — volala na něho, ukazujíc mu několik krásných, karmínově stříkaných, jasně zelených jablek.

„Přineste mně tedy čtvrtci nahoru!“ — zvolal na ni z okna.

„Jak poroučíte!“

A naměřivši do čtvrtce jablek, dala si ji na hlavu a houpajíc se v bocích kráčela po schodech u verandy nahoru.

Dveře hostinské místnosti se před ní otevřely, a žena, přejíc šťastný dobrý večer, vstoupila.

Již na ni čekali.

Byli zde pohromadě všichni, s nimiž se setkala v ledové jeskyni. Spiklenci měli reguli, že se nikdy nestýkali dvakrát na jednom místě.

„Jen dál, jen dál, hezká paní!“ — volali na vstupující paní, a sotva se za ní zavřely dveře, počalo laškování a škádlení, jak tomu bývá u hodující mužské společnosti, v níž se náhodou octne (bezděky nebo úmyslně) statná venkovanka. Ozývá se smích, rozpustilá slova, odporující zdráhání a ženský křik, vmíšený v mužský chechtot, ve zpité hlasy; kdyby někdo za dveřmi poslouchal, vše to by byl slyšel. Ale rozpustilý tento hluk nepůsobí žena právě přišlá. Je to jen komedie k oklamání slídilů. Pelargus sám křičí ženským hlasem, a muži se smějí, aniž se jejich tvář při tom zkřivila.

Příchozí žena sama v koutě u velikých kamen vypravuje tichým hlasem, jaké vzkazy přinesla spiklencům.

Jan Korponay přijímá tyto zprávy, ale ke kamnům je při tom obrácen zády; Fabricius sedí u hostinského stolu a sdělená tajemství zaznamenává na břidlovou tabulku. Kdyby je přistihli, smyje rázem mokrou beranicí vše, co napsal.

Zatím co ostatní hlučeli, rozmlouvali tito tiše spolu. Ostatní slyšeli jenom jednotlivá jména. — „Vay.“ — „Ráday.“ — „Alexander Ocskay.“ — „Csajághy.“

„Holubice bouří“ přinesla vzkazy ode všech!

Vykonala kus velkolepé práce!

Zasila sémě, z něhož vyrostou ze země ozbrojené brigády.

Jaká znamenitá, hodná žena!

Snad ani není pravda, co se vypravovalo o její levočské zradě!

Fabricius udeřil na stůl a volal na ostatní soudruhy:

„Štěpán Andrássy zavřel Krásnou Horku před labanci!“

„Vivat!“ — vykřikl Kondorossy zapomenuv se, a teprve teď zpozoroval, že mu to zrádné slovo vyklouzlo ze rtů! — Rychle však se vzpamatoval, vtiskl na Pelargovo líce zvučný polibek a řekl mu: „Dej mi poliček, ale důkladný!“ — A také jej dostal! Ale pak počala celá společnost provolávat „vivat“ poličku — jejž Štěpán Andrássy vrhl ve tvář labancům.

„To je zpráva tak dobrá, že jí nelze ani věřit,“ — bručel kurucký plukovník Pongrácz.

„Nevěříte-li pouhým slovům, přečtěte si jeho psaní,“ — pravila Juliana a vyňala psaní, jež měla ukryté v čepci na hlavě a jež Štěpán Andrássy psal Zikmundovi Ghéczymu. Ten byl opatrovníkem všech listů.

Psaní šlo z ruky do ruky; hltali je, když četli:

„Udatnému panu podplukovníkovi Zikmundovi Ghéczymu z Garamsegu. Můj drahý, dobrý, starý kamaráde, můj udatný spolubojovníče! Zde Ti posílám po Tvé drahé dceři, urozené paní vrchního strážmistra Jana Korponaye, jež mi přišla doporučit pro mého nemocného synáčka lékaře — Bůh nebeský jí za to buď odměnitelem — list uherského krále a sedmihradského knížete, po němž Jsi tak velice toužil: uchovej Si ho pečlivě. Za to rád přijmu ono dělo, švihovku, které Jsi mi nabídl, pošleš-li mi je sem na Krásnou Horku, ale bez lafety, a dobře zabalené, aby se cestou nedostalo do rukou labanců, jimž jsem ukázal vrata. Zůstávám Tvůj věrný přítel a kamarád baron Štěpán Andrássy z Csikszentkirályu a Krásné Horky, generál-brigadér, gemerský dědičný vrchní župan a zámecký kapitán na Krásné Horce.“

To byl skutečně neklamný důkaz. Kolik vět, tolik ran. — Mohli si také myslit, že slova, jež se vztahovala na psaní krále Jana Zápolského, týkají se Františka Rákóczyho II.

Rukopis Andrássyho byl znám všem, kdo psaní četli; všichni to psaní líbali.

„Hm!“ — pravila si v duchu Juliana. — „Zde se rozdávají polibky; dostane-li pak se i na mne jednoho?“

Pelargus četl psaní naposledy. Odevzdal je opět paní Korponayové.

„Nuže, pánové, nemluvil jsem pravdu? Že ten, kdo toto vše vykonal, naše paní, je čistá a pravdivá jako andělé v nebi! Vivat slavná paní!“

Poháry zazvonily a všichni volali za ním:

„Vivat, ať žije slavná paní!“

Ale Juliana nedbala, co se děje za jejími zády; pozorovala jenom zamlklost na rtech svého manžela.

Jeho líce se ani nepohnulo.

Fabricius olizoval stále kamínek, protože mu nepsal na tabulce, když chtěl zapisovat.

Juliana se dívala prosebným, dychtivým, roztouženým pohledem svému choti do očí; již z tohoto pohledu mohl uhodnout její nejtajnější přání. Když však jeho líce přesto nezměklo, byla nucena na konec sama se ozvat:

„Můj pane! Můj drahý, jediný holoubku, můj milý muži. Nedívejte se na mne tak chladně a necitelně. Byl-li můj hřích veliký, bylo pokání mé stokrát takové. Hle, nepovažovala jsem za dostatečné, abych cítila jenom lítost: já jsem vše napravila. Učinila-li má šílená ctižádost jediný špatný krok, schodila jsem za to sta mil, pokořujíc sebe samu, abych špatný krok napravila. Nebála jsem se bouře, nebála jsem se strašidel, rozmnožila jsem své slabé ženské síly! Vykonala jsem práce i mužům hrozné, odřekla jsem se radostí, duši svou jsem poručila Bohu a svou hlavu smrti; kam jste mne poslal — na místo pro mne hroznější než pekelná předsíň — i tam jsem šla; pokladu střeženého draky chrlícími oheň nelze dobýti tak těžce jako toho, co jsem přinesla já… Nezasloužím si nějakou odměnu?“

A při tom padla na kolena, vztáhla k němu obě ruce a pohled jejích uslzených, kajících očí utkvěl na manželově tváři.

Všichni byli dojati tímto výstupem.

Jan Korponay se obrátil k Fabriciovi:

„Dobré tyto služby nám prokázané skutečně musíme odměnit, pane Fabricie. Vyplaťte té paní z naší pokladny — tisíc dukátů.“

Juliana při těchto slovech vyskočila jako zuřivý tygr a udeřila Korponaye pěstí do čela tak mocně, až zavrávoral na tři kroky; pak odstrčila postavy kolem sebe, otevřela zprudka dveře, sletěla se schodů, na silnici, vyskočila na vůz a jako šílená ujížděla nahoru k lesům. — Ať je to kamkoliv, jenom pryč odtud!