ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když vyzvánělo poledne, ozvalo se venku na náměstí víření bubnů; zprvu rychlé, pak jenom jednotlivé údery.

„Co to?“ — tázal se Fabricius, který posud stál v kuchyni na prahu a díval se, jak se „škvaří“ ten jeho střelný prach na ohni.

„Co to?“ — tázal se, jako by ho bubnování bylo probudilo ze sna.

„Ale to labancové bubnují tam venku k polední vachparádě. Katolíci se modlí, když se vyzvání.“

Ale pak vystřídalo polední zvonění jedním zvonem všeobecné vyzvánění se všech věží; malé i velké zvony cinkaly a duněly.

„Zvoní hrany?“ — divil se Fabricius. — „Což někdo umřel?“

„Ty to nevíš? Starý hlupče! Ty sám umřels! A dal sis zpívat! Vyzvánějí tobě! Tobě zpívají:

„Co to říkají ty zvony? Ticho! Slyš!“

„Víš, co říkají? Katolický zvon praví: ,Svaaatý Bože, jaaak budem žít?‘ — Kalvínský odpovídá: ,Není u nás chleba!‘ — Luteránský přisvědčuje: ,Zde žijí chudáci! Zde žijí chudáci!‘ — Hahaha! Dnes jsem nesmírně veselý! Kdybych tu měl dudáka, hned bych tancoval!“

Fabricius viděl, že je to blázen; s tím nelze mluvit. Opustil ho.

Sám pak vyběhl do síně v druhém poschodí, odkud vede na náměstí známý nám již arkýř, aby se podíval, co se to tam venku děje.

A Korponay Jan ukázal, že dovede tančit i bez dudáka, a tančil mezi roztrhanými hedvábnými hadry, mezi střepy porculánu a květináčů, jež rozházel! Sám si k tomu prozpěvoval:

Tančil si tam před zrcadlem, aby na sebe viděl.

Bylo se co obávat, že se udeří pěstí do hlavy, že rozbije zrcadlo a za jeho střepy najde — tanečnici k tomuto šílenému tanci!

Velmi krásná píseň!

„Nu, synku, už ses vytančil?“ — ozval se za jeho zády vrátivší se Fabricius.

„Posud ne! Pro dnešek ještě ne! Je to dnes památný den!“

„Tak tedy poslyš. Spustím ti krásný štyrský ,Langaus‘: ten si zatanči. — Na náměstí se právě prohlašuje, že vůdcové podepsali kapitulaci: císař přijal všecky podmínky; rozděluje pánům donace a kuruckým důstojníkům povyšování! I z tebe bude teď ,oberstlajtnant‘. Tancuj, synku, kvapík! Proto to radostné vyzvánění!“

Při těchto slovech Korponay náhle vystřízlivěl: jako když náměsíčníka polejí studenou vodou.

„Na oslavu kapitulace vyzvánějí tak radostně,“ — opakoval Fabricius, a pak si rychle rukou zavřel ústa, jako by se chtěl za ta slova potrestat.

Korponay se třásl po celém těle, jako by měl zimnici: hned horko, hned zas zimu. I zuby mu cvakaly a jeho slova byla přerývaná, překousaná na drobty.

Ale třeba se mu hlas třásl jako u člověka, který se poděsil, jejich smysl byl tím krutější.

Udeřil se pěstí na prsa, jako by v nich chtěl rozdrtit srdce.

„Železo na ně, když bolí! Neplač, starče! Pláč ponech dětem. Popsali zradou celou psí kůži, celý pergamen? Však já jim ukáži, že ta psí kůže bude výt jako její majitel, když cítil smrt! Učinili testament? Pak tedy protestujeme! Naše šavle se přece neproměnily v piliny!“

„Je pozdě, synku. Tam v Andrássyově okně už vlaje bílý prapor.“

„Vystrčme tedy vedle něho prapor rudý!“

Korponay se rozhlížel po pokoji.

Tady visel červený šáteček, přehozený přes lenoch pohovky; Juliana jej nosívala na krku přes bílý noční šat; uchopil šátek, strhl tyč, na níž visely nad lůžkem záclony, nabodl na ni šáteček a pádil pak s praporem nahoru do síně s arkýřem; Fabricia táhl za sebou za ruku.

A oba spolu uvázali šňůrou, jíž se zdrhovaly záclony, prapor k arkýřové mříži.

Tak oba šátky krásné ženy visely tu podle sebe: bílý i červený — a ve větříku se navzájem dotýkaly.

Jan Korponay vytasil šavli, a zamávav jí nad hlavou, vykřikl dolů s arkýře:

„Tak tedy vzhůru, labanci! Vzhůru, kurucové! — Máte-li Boha! Dnes bude, co ještě nebylo!“

A oba rychle spěchali dolů, zadní domovní branou k svým četám, rozestaveným ve válečném šiku.

Vůdcové účtovali bez hospodáře.

Část občanstva nechtěla o kapitulaci ani slyšet.

De Hortis, provázen dvaceti patricii, spěchal po baštách k Urbanu Czelderovi a nabídl mu, že levočské občanstvo je ochotno hájit město do posledního muže; potravin je dostatek; rozdělí se o ně s vojskem.

Mohou společnými silami padnout na labance, postavené na náměstí.

I počtem je jich více, a roztrpčení činí dnes ze všech lidí lvy!

Urban Czelder byl vždy nakloněn k takovým nabídkám. — Proto se také dlouho nerozmýšlel: část svých hajduků zanechal u hradebního průlomu, ale většinu jich sestavil v útočný šik a sám se podle svého zvyku postavil v čelo vojska a vedl je na čtverec nepřátel na náměstí.

De Hortis vyšel na věž, aby dal znamení kuruckému jízdectvu a občanským četám, rozestaveným na protějším konci. — Ale teď se přihodilo, co Blumenvitz Andrássymu předem prorokoval: že totiž němečtí hajduci Urbana Czeldera, když se srazili na dosah kopí s císařskými vojáky, se zastavili, složili zbraň k noze, bodáky a šavle zastrčili do pochev a nechali svého vůdce útočit proti Němcům samotného.

Ti ho ovšem rychle obklopili: některým ještě rozbil hlavy — ale na konec ho přemohli, svázali — a císařské vojsko spěchalo stisknout ruce bývalým kuruckým hajdukům.

Připíjeli si z kulačů.

De Hortis s věže volal hlásnou troubou na Fabricia:

„Všemu je konec! Czelder je zajat! Hajduci přešli k nepříteli!“

Všemu je konec!

To bylo smutné zvolání!

Ozývalo se chvíli po všech baštách a po všech ulicích.

„Ale proto přece ještě není všemu konec!“ — zvolal Korponay s odvahou na smrt. — „Otče Fabricie! Nelam ještě šavli! Vyskoč sem, do mého sedla, ke mně, já budu sekat napravo, ty sekej nalevo! Za mnou, kdo je muž! Město Levoča není celý svět!“

A dav zatroubit polnicí, vyrazil se svou kuruckou jízdou z Baštecké ulice. — Na náměstí mezi hlavní branou a františkánským klášterem stála kompanie labanckých mušketýrů; mžikem byla rozdrcena.

Potom spustil Korponay zvedací most přes vodní příkop a otevřenou branou vyrazil se svým jízdectvem.

Za ním v sedle seděl starý Fabricius, mávaje v obou rukou svým dlouhým palašem.

Za branou se jim do cesty postavil pluk savojských dragounů.

Prorazili jejich řadami jako máslem…

A pak vzhůru, do hor.

Nikoho ani nenapadlo, aby je pronásledoval.

Toho dne bylo dosti vítězství, že Levoča, mocná, bohatá, ve své věrnosti neoblomná Levoča konečně otevřela své brány před císařem.