ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po zvučném zvonění se do kostela dralo mnoho lidu, a to dílem z pobožnosti, dílem také proto, aby ukázali nové šaty, které právě na trhu koupili.

Nebudiž to však považováno za insinuaci. V Levoči byl totiž každý povinen ukázat nové šaty, jež si pro příští rok koupil, dříve, než je směl nosit; proto stojí tu u chrámové brány pan rychtář s konšely, aby každého vstupujícího podrobili důkladné prohlídce, má-li na sobě oděv příslušný pro svůj stav; shledali-li, že tomu tak není, zahnali ho ihned domů, aby závadný kus oděvu odložil. V této věci je zákon neoblomný, a stejně jako není dovoleno příštipkáři obléci se po mistrovsku, nesmí se nikdo sám šatem ani snížiti; patriciům je zakázáno nosit měšťanské dolmany. Kdo je pán, budiž pán!

Tu to máme! Jedné oběti se pan Alauda již zmocnil. (Tak se jmenuje rychtář.) A je to městský rada! Pan de Hortis, majitel obchodu se zbraněmi a s železem. Postavy je vysoké, atletické, jež trpěla jen dvěma vadami: že se jí dlouho nechtěly objevit žádné kníry, takže pan de Hortis pilně svých čtvero vousků pod nosem voskoval, a že jeho tělo silně kypělo tučným břichem. Pro prvou vadu nechce nikdo věřit, že tento pán již není mladý, a pro druhou zase nikdo nevěří, že by byl ještě mlád.

Pan Alauda je nízké, silné postavy a je od přírody obdařen podivnou vlohou, že může hlavou v ramena silně sraženou otáčet na všechny strany, jako by ji měl na šroubu. Opře-li ruku o zlatý knoflík rychtářské hole, je ruka výš než jeho pohyblivá hlava. Kníry má jako dvouzubou vidlici, jako syllogismus cornutus, a když k tomu jedno obočí vytáhne a druhé skrčí dolů, má každý, kdo ho vidí, již v tomto pohledu předtuchu, jak asi vyhlíží levočská mučírna.

„Pane Siegeberte de Hortis! Hořejší knoflík vašeho dolmanu není zapjat!“

„Jak jste to mohl zdola vidět?“ — zabručel si bezvousý velikán.

„Pokuta: máz vína!“ — odsekl neúprosný rychtář a ostatní páni konšelé souhlasně přikývli.

Za panem rychtářem stojí vychrtlý jinoch školáckého vzezření; je to syn páně rychtářův. Vysoký vzrůst zdědil po matce. Při slově „pokuta“ se ulekal a hned si počínal zapínat rozepjatý kabát.

„Ó, ty synáčku, toho nech, ty nebudeš proto potrestán. Zákon platí jen pro městské rady. Neboť kdyby se jim dovolilo jeden knoflík nechávati nezapjatý, budou chodit s dvěma nezapjatýma; a kdyby i dva se jim ponechaly, nechali by pomalu všechny rozepjaté a naposled by nosili plášť jako mentu přes ramena přehozený. Principiis obsta!“

Zatím procházeli nádherným klenutím chrámového vchodu i ostatní městští obyvatelé, otec se ženou i s dětmi, a všichni procházejíce řadami senátorů zdravili je slušným způsobem: „prosit Silvester!“ Pan Alauda každého při pozdravu jmenuje a mohl by také říci, kde kdo z nich bydlí a čím se zaměstnává.

Prostora před chrámem však nebyla obsazena žebráky, jako to bývá jinde. V městě Levoči žebráci býti nesmějí. Cizího žebráka branami do města nepustí, domácí pak, přišli-li osudem na mizinu, bývají ve „Zvonařově domě“ („harangozó ház“) ubytováni a vším potřebným opatřováni: ale roztrhané šaty v městě Levoči nositi dovoleno nebylo.

Pro malomocné pak byl vystavěn zvláštní útulek, opatřený vlastní kaplí, aby tu mohli své pobožnosti konati; byla to „leprosorum ecclesia“. Kalich, z něhož jim bylo o pobožnosti podáváno víno, je tu dodnes uchován.

Zatím také již zahučely varhany v chrámě a duchovní správce vyšel ohlásit, že kantor s obcí počal již zpívat žalmy.

„Ať jen pokračuje, když počal,“ — řekl pan rychtář. „Žalm má dosti veršů. My ještě nevstoupíme; čekáme ještě někoho. Frauendienst vor Gottesdienst. Nejdříve paní, pak páni!“

„Jste velmi kavalírský, pane rychtáři!“ — poznamenal patricius Engelhard, pověstný slevač zvonů a milionář v oné době.

„Vy arci nejlépe tomu rozumíte, pane senátore Engelharde; vždyť máte ve svém znaku korunovanou paní!“

„Ó prosím, anděla!“

„Anděla či paní — to je jedno. Často nás ani andělé neopatrují tak jako ženy a zlí andělé nepůsobí nám tolik zla jako ženy. A ta naše žena je obého schopna. Její hlavu jistě ještě ozdobí nějaká koruna!“

„Proč myslíte?“

„Protože si toho velmi přeje. A když žena po něčem touží, jistě se to stane, i kdyby to bylo zatmění slunce. Taková je tato naše žena; věděl jsem to hned, jak přijela. Hned prvého dne jsem ji navštívil a oslovil jsem ji baronkou. A to ji tak rozhněvalo, že mne div nevyhnala z domu!“

Páni senátoři se tiše usmáli.

„Co je? Čemu se smějete?" — vyzvídal dlouhý jinoch, nakloniv se přes otcova ramena.

Pan Alauda otočil hlavu dozadu.

„Ty, Vendelíne, okus pěkně jazykem, jak sladká je klika u kostelních dveří!“

Velký hoch učinil, jak mu otec poručil, ale studené železo mu spálilo kůži na špičce jazyka, až bolestí vykřikl.

„Aspoň už nebudeš dnes mluvit,“ — pravil pan Alauda a obrátil se opět k senátorům. — „Nazejtří jmenoval jsem ji hraběnkou; k tomu se již přívětivě usmála. Třetího dne tituloval jsem ji kněžnou, ale tu mne již hladila po tvářích. Dnes to zkusím a pojmenuji ji královnou. Uvidíte, jaký to bude mít účinek.“

Všichni páni i paní, kteří se do chrámu sešli do té chvíle, přicházeli k pobožnosti pěšky, jak se sluší. Dům Thurzóův, kde bydlila ona sličná paní, je vzdálen od katedrály jen několik set kroků a v krásném bílém sněhu nebyla chůze právě nepříjemnou. Přesto vsak přijížděla její milost v saních. Do saní byl zapřažen opravdový laponský sob, na kozlíku seděl Eskymák, oblečený v opravdovou bundu z kožišiny ledního medvěda. Přední část litevských saní byla zdobena pozlacenou Sirénou s korunou na hlavě, znak rodiny Visnyovszkých; vnitřek saní byl potažen jelení kůží. V nich pak seděla toužebně očekávaná paní; přicházela se svým tříletým synáčkem poslední.

Měla s sebou značný průvod. Před sobem běžel běhoun s ozdobným chocholem z peří na hlavě; za saněmi a vedle nich jelo na koních 7 kavalírů: po jejím boku knížecí generál baron Štěpán Andrássy, za ním mladý Pelargus, pak Urban Czelder, statečný plukovník německých kuruců, Polák Salucký, pak německý rytmistr dragounský Blumenvitz, vyslanec generála Löffelholze, a francouzský ženijní důstojník, inspektor nad opevňovacími pracemi Belleville. Dohromady šest. Jak to? Ba věru! Sedmého bychom málem byli zapomněli. Je to Jánoš Korponay, kurucký rytmistr, choť oné přesličné paní, daleko široko pověstné Juliany Ghéczy z Garanszegu.

Když tato skvostná společnost dorazila k chrámu, vykřikl imšík cosi na soba ve své řeči. Štíhlé zvíře s nosem kravím a s širokým krkem buvolím porozumělo známému hlasu a okamžitě se tiše zastavilo.

„Hú! Co je to za rohatého koně?“ — zeptal se Vendelín.

„Za mých dob jsme mu ve Wittenbergu říkávali sob; u Wagnera je namalován,“ — odpověděl otec mrzutě a hned zase počal mluvit o dámě. — „Hleďte, pánové: sedm planet si vede s sebou, jako slunce!“

„Hihihi!“ — dal se student v pozadí do smíchu. — „Pane otče, vždyť i slunce je planeta!“

Pan Alauda k němu rozhorleně otočil hlavu:

„Když jsem já ve Wittenbergu astronomii studoval, byl již Koperník narozen; — možná, že od té doby již i umřel…“

„Ty mudrlante jeden!“ — dodal ještě tiše.

Zatím generál Andrássy pomohl sličné paní ze saní, aniž sám s koně sestoupil.

Mohli spolu mluvit cokoli, družina u chrámu stojící jim nerozuměla; rozmlouvaliť maďarsky.

„Nepůjdete také do kostela?“ — tázala se dáma generála.

„Mám jiné práce, než abych poslouchal kazatelovy hlouposti!“ — rychle odpověděl generál.

„Či se bojíte, že byste se stal hned luteránem, kdybyste vstoupil do našeho kostela?“

„Nebojím se žádného náboženství, neboť nevěřím ani v živé, ani v mrtvé.“

„A nebojíte se, že vám za tuto bezbožnost nasypou žhavého uhlí na jazyk?“

Štěpán Andrássy se smál.

„Vždyť mám staršího bratra, který je mnich a modlí se za nás za všecky!“

„Však ten se modlí krásně!“ (Byl to totiž pověstný „derviš-generál“, jehož se Němci a Srbové báli více než všech kuruckých vůdců.)

„A ani mého chotě nepustí vaše milost se mnou do kostela?“ — tázala se paní dále.

„Lituji, ale musí jít na inspekci!“

Poté paní milostivým pokynutím propustila svůj průvod a obrátila se k chrámové bráně. Za ruku vedla synáčka, zahaleného v dlouhý cíp její hedvábné censioly, podšité bobrovinou. Panina hlava byla zahalena v hedvábný závoj, kterým prosvítala jen malá část tváří. Byly zvláštní její oči, ony okouzlující oči, úplně ukryté za skloněnými víčky.

Pan Alauda důstojně pozdravil blížící se postavu, jejíž kroky prozrazoval jen šustot hedvábných šatů.

„Má královno! Jak je vaše veličenstvo spokojeno se svými nejpokorněji oddanými poddanými?“

Paní pokynula hlavou ještě milostněji než prvé a zašeptala sotva slyšitelným hlasem:

„Děkuji vám za lichen islandicum (islandský mech), který jste mému sobu poslali. Bude ho míti dost!“

A vznášela se dál, dítě své úzkostlivě zahalujíc a modlitební knížku na rty tisknouc, do chrámu. Přistoupila ke své stolici, postavené až před samým oltářem, aniž se ohlédla vpravo nebo vlevo, kdežto celé ostatní shromáždění na ni upíralo zraky.

„Ach, to byla krásná paní!“ — vzdychl si mladý Vendelín.

„Jen se do ní, brachu, nezamiluj, nebo se z tebe stane stejný blázen jako ten Pelargus, který by přes oceány letěl, kdyby mu to tato paní poručila, a zase by se vrátil.“

„A co bude dělat sob s tím islandským mechem?“ — vyzvídal jinoch dále.

Pan Alauda udeřil koncem rychtářské holi na mramorovou podlahu, rozhněván, že takový wittenberský „Fuchs“ ani toto neví.

„Nejspíš ho bolí na prsou a vaří mu z něho hořké thé.“

Duchovní správce se znova objevil ve dveřích a domlouvá pánům, aby zaujali svá místa, že žalmy budou brzo skončeny.

„Hned, hned!“ — řekl pan Alauda. — „Počkáme ještě na učeného doktora Kornidesa, který se již tamto blíží ve svém kočárku.“

Doktor Kornides, levočský rodák, byl lékař daleko široko pověstný. Byl oděn zcela po způsobu, jak se odívali tehdejší lékaři: třírohý klobouk, alongeová paruka, hladce oholené tváře, sametový kabátec, střevíce s přezkami a na nich ještě bačkory ze sukna. Muž, který pomohl tolika lidem na nohy, sám není mocen chůze; vozí ho v křesle, opatřeném kolečky, a když z tohoto svého kočárku vystoupí, může kráčet jen o berlích.

Pan Alauda běžel příchozímu s přívětivým úsměvem vstříc. A v jeho přívětivý úsměv se mísí jakási hrdost:

„Nuže, pane doktore! Prosit Silvester! Silvestrův den přišel! Proroctví o dítěti o dvou hlavách se však nesplnilo! Hehehe!“

„To je pravda. Ale Idus Martii přece posud neuplynul,“ — odvětil učený astrologus a belhal se na svých dvou berlích dále.

„Co to má být, to dítě o dvou hlavách?“ — rychle se ptal mladý Vendelín.

„Nu, tomu jsi se věru nemohl ve Wittenbergu naučit, proto ti to beze žertu povím. Před rokem, v noci na Nový rok, právě v jednu hodinu ráno, povila žena jednoho levočského tkalce dítě s dvěma hlavami. Nestvůra tato nezůstala na živu, ale městská rada dala její obraz vyřezat ze dřeva a uschovala jej v historickém museu. Z tohoto divu učený doktor Kornides pomocí své abrakadabry vyvodil proroctví, že v tomto roku, který právě končí, bude mít město Levoča dva rychtáře. Oraculum jeho však se nesplnilo; dnes je den Silvestra a posud samoten jsem jediným rychtářem města Levoče já, Josephus de Alauda, nobilis de Lerchenwald! — No, pánové, páni senátoři, ale teď již vstupme; slyším, že organista již hraje praeludium hymny!“