ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když se oba vůdcové, upevnivše praporeční tyč k okenní mříži, aby byla všeobecně viděna, po této práci obrátili, nenalezli již bílé paní v pokoji; — dřevěné pažení bylo opět zavřeno.

Ale na stole leželo pohozené psaní, v němž bylo napsáno jen několik řádek, písmem tajným, k němuž jen Andrássy měl klíč.

Bylo to psaní Julianino; položila je tam patrně teď.

Andrássy však neměl ani chuť ani čas, luštit písmeno za písmenem; složil list a schoval je za ňadra.

Potom řekl s kyselou tváří Trautsohnovi:

„Zvěděl jste nyní více, pane, než třeba.“

„Dávám vám své rytířské slovo,“ — odvětil Blumenvitz, — „že zapomenu, co mi zde nebylo třeba zvěděti ze státnického ohledu, jakmile z tohoto domu vyjdu. Ale za to i já vás o něco prosím. Ani vy nevězte nic o tom, že zde za vašimi zády jsou skryté dveře, jimiž byste mohl vejít ve styk s ostatním světem. Ať o nich nevím ani já, ani vy.“

„Dobrá.“

„A pak tedy, protože naše stísněné postavení je u obou stejné, počněme se smlouvat jako dva vůdcové, jichž vojsko je připraveno k vzájemnému boji.“

Andrássy pokynul hosti, aby se posadil. I sedli si na divan podkovové podoby, za stůl, naproti sobě; kordy si opřeli v různých koutech.

Kalamář a papír si vzali s sebou.

„Mně není třeba mnoho škrabanic,“ — namítal Andrássy. — „Mé podmínky již znáte; Urban Czelder vám je oznámil.“

„Ano, známe je. Ale zajisté nahlédnete, že to nejsou podmínky takové, jaké vůdce nakloněný k míru nabízí druhému; jsou takové, jaké dává pouze vojevůdce, který chce nepřítele dlouho zdržeti. Proto je diktuje jenom z kavalírské zdvořilosti, aby vůbec smírnou nabídku nemusil hrubě odbýti.“

„Neřekl jsem, že tak tomu chci, ale budete-li mne k tomu nutit, učiním to.“

„K tomu, abyste své vyhrůžky splňoval, nebude vás nikdo nutit; mnozí však, abyste od nich upustil. Nechci uvádět v pochybnost, že můžete ještě dnes a na tomto místě učinit krvavou lázeň, v níž my, vetřelí císařští, vesměs zhyneme. Znaje hrdinnost kuruckou a pevnou povahu levočských občanů, nepovažuji nic za nemožné. Urban Czelder, Korponay, Fabricius jsou posud tam venku, a kdybyste místo tohoto bílého šátku vztyčil na kopí svůj rudý šátek s krku: vznikne zde veliký sicilský večer. Ale co bude pak? — Kdo tím získá? — Vy jste již od léta zavřeni ve zdech města Levoče a ani nevíte, co se děje ve světě!?“

„Dovedli jsme si vždycky opatřit zprávy.“

„Ano, z falešných pramenů. Celá národní válka se blíží ke konci. Devět desetin Uherska se již poddalo korunovanému králi a ostatní vidouce, že pokoření byli milostivě přijati, silně kolísají. Košice již smlouvají a u palatina se zjevuje jeden vyslanec Alexandra Károlyiho za druhým a smlouvá o podmínkách míru. Kníže František Rákóczy sám odešel již do Polska a jedinou jeho nadějí je ještě ruský car. A chtějí Maďaři stát se věrnými raději caru Petrovi než svému korunovanému králi?“

„Na to rozhodně odpovídám, že ne. — Ale rádcové uherského krále již tolikrát porušili věrnost Maďarům, že dokud jim nebudou ruce spjaty provazem, nesložíme zbraň z rukou — ani já, aniž kdo jiný.“

„Že vy ji nesložíte, to ještě věřím, ale jiní že by nesložili? O tom velice pochybuji.“

„Co tím chcete říci?“

„Že každý svatý si hledí svého dobra; což teprve ti svatí, kteří se zachraňují ze ztroskotané lodi na břeh? Ti se věru neohlížejí, jaká je to hůl, kterou jim někdo nabídne k záchraně!“

„To já se raději utopím, než abych se chytil takového konce, který je špinavý.“

„Ale co, když není špinavý, nýbrž zlatý! Pohleďte sem. Zde je pro vás císařem a králem podepsaný a jeho pečetí opatřený diplom, jímž vracejí se vám i vaší celé rodině, všem čtyřem vašim bratřím, sebrané statky.“

„Sebrané posud nejsou. Posud stojí hrad Krásná Horka.“

„Ano, stojí a je dobře hájen vaším bratrem. Je tam také vaše choť s oběma vašimi malými hochy. — Heister se tam právě obrátil, aby ho dobyl. Váš bratr, který se z mnicha stal dervišgenerálem, bude hájiti to skalní hnízdo až do posledního muže a císařský vojevůdce dostane do rukou pouze zříceniny — a nebude ani třeba pochovávat vaše synáčky a vaši choť; kamení samo je pochová pod sebou. — Nebo o ně nedbáte?“

A aby jeho zmínka byla ještě kousavější a krutější, zaťukal Blumenvitz ukazováčkem na onu pohyblivou prkennou stěnu.

Andrássy pobouřen vyskočil, popošel kvapně k oknu a díval se ven. Studený zimní vzduch ochladil jeho žhavé čelo. Znova se vrátil a usedl naproti Blumenvitzovi.

„Oddálili jsme se od předmětu. Pan plukovník chtěl slyšet podmínky kapitulace. Já jsem je označil. Povězte, co proti nim máte?“

„Jen proti některým bodům. Na příklad proti tomuto: že který kuruc z místní posádky nebude chtít králi věrnost přisahat, může za zvuků polnic a s vlajícími prapory řadami císařského vojska projíti z města.“

„A to nechcete přijmout?“

„Ano. Ale přejeme si, aby všichni, kdo nechtějí přisahat věrnost králi, složili aspoň přísahu, že nebudou bojovat proti císařským vojskům.“

„V tuto podmínku moji důstojníci nikdy nesvolí.“

„Je-li to vaše iluse, pak nemohu si ani dosti pospíšit, abych ji rozmetal. Vyjma dva muže, nebo snad tři, všichni kuručtí důstojníci počítají s tím, že mohou s povýšením přestoupit do císařských služeb. Jeden z neoblomných je Urban Czelder; ale ten se klame v tom, že počítá s věrností svých německých hajduků. Z těch ho většina opustí, až dojde na dělení chleba, na rozloučení. Většina občanských stráží rovněž je nakloněna smíru; čekají jen na trochu málo nutnosti, aby se poddali. Z patriciů většina je na straně Alaudově; ten pak je odedávna náš. Na koho můžete nejvíce spoléhat, je Jan Korponay. Ten dojista má mnoho příčin k tomu, aby vám zůstal věren.“

Andrássy se snažil být klidným při této velmi ostré sarkastické poznámce.

„Ale oddíl tohoto důstojníka je jízdectvo. Toto v pouličním boji vůbec není k potřebě. K útoku je arci dobré, ale při hájení pevnosti po něm není nic. Na konec zde máte dělostřelectvo. O tom musím uznat, že je výtečné, ba že předčí i císařské,“

„Nu tedy!“

„Jenomže má jednu chybu. Tu, že je úplně cizí. — Velitel dělostřelectva je známý bonvivant rytíř Du Prés de Belleville, který za šťastné dostaveníčko rád zamění nešťastnou bitvu. Kurucké dělostřelectvo nestojí tedy již za nic. Mohl jste již včera v nočním boji pozorovat, že vaše hradební děla nám obléhajícím nezpůsobila žádných škod. Kule nám vesměs přeletěly nad hlavami, granáty vesměs praskaly teprve v zemi. Ohněstrojské mistrovství je tak lstivá věda, že ten, komu je svěřeno, může po celý den bouchat z děl, aniž nepříteli zkřivil jediný vlas na hlavě. — Ale abyste byl úplně přesvědčen o tom, že nemůžete počítat s rytířem Du Prés Bellevillem, prosím, podívejte se do této listiny, již mu po mně posílá generál Löffelholz.“

Štěpán Andrássy vyčetl k velikému svému překvapení z odevzdaného dopisu císařského generála nařízení, že pro ten případ, že by se kapitulace s ním, s vrchním velitelem v Levoči nezdařila, svěřuje se vrchní velitelství nad městem Levočí rytíři du Prés de Bellevillovi, který v tomto svém novém úřadě je povinen vše obstarávat.

Vyskočil opět, jako by chtěl někam odejít.

Zavřené dveře ho upozornily, že svět je zde pro něho uzavřen.

Lépe bude, posadí-li se opět.

Dutým, bezzvučným hlasem zabručel:

„Budiž! Bude-li i celý svět Rákóczymu nevěren, já od něho neustoupím.“

Blumenvitz položil důvěrně Andrássymu ruku na rameno.

„Můj hrdinský pane! Nikdo nepochybuje o tom, že jste, excelencí, ve válečné akci nejskvěleji dokázal udatnými činy, nám, císařským, dost citlivými a bolestnými, svou nesmírnou věrnost národnímu knížeti i jeho stoupencům. Práchnivějící kosti čtyř tisíc císařských bojovníků pod Rábem hlásají, že co svět světem stojí, nikdo tak neťal dvouhlavého orla jako meč Štěpána Andrássyho. Kdyby byli učinili vaši excelenci vrchním vojevůdcem místo Bercsényiho, sotva bychom se dnes mohli vychloubat trenčínským vítězstvím a romháňským vysvobozením; kdybyste vy byl řídil obranu Nového Města, sotva by tam, na nedobytné tvrzi, vlály dnes naše prapory.“

„Nezasluhuji si takové chvály.“

„Ještě jsem neukončil… Vy, excelencí, nebyl jste nikdy z přesvědčení svého srdce věrným stoupencem ani knížete, ani jeho věci.“

„To je smělé tvrzení!“

„Mám k tomu důkazy. Svědčí o tom ona sbírka karikatur, již jste po léta sbíral a rozmnožoval, vyjadřuje v ní v živých postavách své mínění o kuruckých vůdcích: nehlásá to zřetelně vaše tajemství?“

Andrássy vyskočil.

„O jaké sbírce karikatur mluvíte, pane obrste?“

„Nu, o jisté knížce, která je nyní mým majetkem, či vlastně majetkem mé ženy. Je to až posud jediné věno Kristiny Fabriciové.“

Tak tedy vyšel zase jeden měsíc na nebi Andrássyových pochybností.

Zvěděl, kam se podělo jeho album podobizen.

A tím opět počínal lépe poznávat Julianu.

Trautsohn de Blumenvitz si u uší hladil kadeře své allonge-paruky a kochal se z účinku svých slov, jak se jevil na Andrássyově líci.

„Kdyby dosti neozařoval váš vnitřní svět onen obraz, který je nakreslen na zadní straně podobizny knížete, jak kníže drží koleny uherskou korunu a za ním stojí car Petr — je to velmi výmluvná alegorie! — jistě úplně jej osvětluje jiný list, na němž je vaší vlastní rukou nakreslen císař Leopold, kdežto zadní strana tohoto listu je úplně čistá. Tam nešetrný úsudek — zde neobmezený hold.“

Štěpán Andrássy cítil, že má spoutané ruce.

Vždyť nemohl říci, že karikatury těch obrazů nekreslil on, ale ona démonská žena!

Musil si zásluhy té knihy ponechat sám!

A ona snad již tehdy s tím počítala, když lehkým perem načrtávala ty směšné skizzy!

„Odsuzujete v srdci celý tábor, excelencí, s nímž jste posud bojoval,“ — pokračoval císařský vrchní důstojník s předtuchou vítězství. — „A byla by veliká pošetilost, obětovat své pravé city zdání. Zrádci, kteří se dají koupit penězi, každý opovrhuje, a když jim zaplatil, vyhazuje je; ale takového vůdce strany, kterého do tábora věrných vede pravé, v srdci kořenící přesvědčení: takového si dovedou všude vážit a najdou pro něho místo.“

Andrássymu diktovala vrozená hrdost vzdorovitou odpověď, ale Blumenvitz ho předešel.

„Než mi odpovíte, excelencí, upozorním vás na jeden případ. Je to generál Šimon Forgách. Když ještě žil starý král Leopold, poslal ho mladý král Josef do tábora Františka Rákóczyho s posláním, aby obeznámil knížete s dobrými úmysly mladého krále k Uhersku a aby uskutečnil mezi Josefem a Rákóczym blahodárný mír. Šimon Forgách však nedbal svěřené mu úlohy, a místo, aby sloužil stejně dobře králi Josefovi i knížeti Františku Rákóczymu, dal přednost svému slavomamu. A proto prohrál svou hru na obou stranách. Zde ho dal Rákóczy uvěznit, tam ho král pronásledoval. Budiž vám to, excelencí, příkladem. Se srdcem zdráhajícím nelze sloužit. Jinak cítit a jinak mluvit, jinak jednat, znamená tolik, jako zničit sám sebe.“

Andrássy se zvedl a klidně, chladně řekl:

„Dobrá. Zavolejme sem důstojníky, zavolejme sem přední měšťany; nechť rozhodnou podle svých duší; nebudu je ani jediným slovem nutit.“

Blumenvitz otevřel dveře u komnaty a řekl kornetovi tiše několik slov.

„Zaveď je sem.“

A vrátil se k Andrássymu do vnitřního pokojíka.

„Než se dostaví pozvaní,“ — řekl mu, — „nepřečtete si, excelencí, list, který jste našel na stole?“

„Arciže! Skoro jsem naň zapomněl.“

Byl tak hrdý nebo nevděčný?

Vytáhl zmačkaný lístek a uhladiv jej dlaní rozložil jej před sebou.

Pak vzal do ruky pero a pod řádky psal písmena, jež pomocí klíče k tajnému písmu rozluštil.

Vyšla mu tato řádka:

„Nezapomínejte na mého syna!“

Andrássy lehce pokrčil rameny — a pak celé to rozluštění hodil Blumenvitzovi na stůl.

I ten nahlédl do lístku a zakýval hlavou:

„Aha! To již znám. — Připojme to k ostatním aktům.“

„Jak chcete.“

Poté si generál odkašlal a řekl, jako by mluvil sám k sobě:

„Ta žena nemiluje nikoho na světě, jenom své dítě!“

„Miluje i něco jiného,“ — odpověděl Blumenvitz. — „Ale syn je základní myšlenkou její diplomacie. On, tento nevinný chlapeček. — Nedovedu úplně rozluštit její šarády. Přeje si, aby císař převedl na jejího syna všechny ty donace, jimiž kníže František Rákóczy Jana Korponaye za jeho četné zásluhy obmyslil, a aby ho také instaloval na panství stropkovské, jež bylo zabaveno Ocskayovi?“

„Ano. A aby dal jejímu synu baronský titul.“

„Vše to si mohla paní Korponayová přát i pro svého chotě, kdyby si byla jista jednou věcí.“

„Rozumím vám. Tím, zdali král shledá logickým, aby potvrzoval tytéž zásluhy, pro něž byl Jan Korponay donacemi vyznamenán od Rákóczyho.“

„Nikoli, to ne. Jsou zde přece za to zásluhy paniny a mohu vám říci, excelencí, že tyto zásluhy jsou velmi závažné. Ale paní Korponayová si přeje, aby král obdaroval jejího syna a ne chotě, protože určitě ví, že její manžel by ty dary odmítl.“

Andrássy se zarazil:

„Myslíte, pane obrste?“

„Znám již dobře toho člověka. Má fanatickou lebku. Ten kapitulaci nepodpíše; buď se protluče naší bitevní čarou nebo se dá rozsekat. — Proto paní Korponayová hezky napřed vypravila svého syna z města i s jeho hofmistrem, aby ho otec nemohl vzít s sebou.“

„Kdy se to stalo?“

„Toho jitra před výbuchem prachárny.“

Andrássy počínal vidět obzor této ženské bytosti stále s vyššího místa.

Zatím přišli, řinčíce šavlemi, kuručtí důstojníci, a šoupavými kroky také městské deputatio.

Kuručtí důstojníci byli titíž, kteří zasedali u smíšeného soudu; městskou radu vedl Alauda.

Nebyl zde Urban Czelder, Jan Korponay, rytíř Du Prés de Belleville; z radů scházel de Hortis.

Po půlhodinném smlouvání došly obě strany k tomu výsledku, že prodloužily příměří do dvanácti hodin v poledne.

Vyhlásili to ve jménu generála Andrássyho a plukovníka Trautsohna de Blumenvitze za víření bubnů na náměstí.

Císařské vojsko si pak udělalo pohodlí a rozdělalo na náměstí strážné ohně, k nimž dosti látky našli před Hortisovým domem.

Jediný tento patricius uposlechl Fabriciova rozkazu, že střechy domů mají být ihned strženy; latě a šindele ležely zde již v kupách na zemi.

A císařským se dobře hodily na topení.

Příměří bylo jinak s obou stran využito na přípravy k možnému dalšímu boji; Korponay objížděl baštecké ulice a stahoval stráže, jež nebyly právě nutné; se strany vodních příkopů nebylo třeba obávat se císařských útoků.

Velení nad občany svěřil jejich poručíku de Hortisovi.

Urban Czelder postavil u rozbořené prachárenské věže své německé hajduky; toto místo bylo ohroženo, zde byl očekáván útok generála Löffelholze, dojde-li ve městě k boji; Fabricius pak si vymyslil lstivý plán.

Dal totiž vtáhnout zadní branou Thurzóva domu dělo na kolech do dvora a namířil ústím do hlavních vrat, vedoucích na náměstí.

Nebylo mu třeba Bellevillových granátníků. Jsou všichni zrádci i s jejich velitelem.

„Obsloužíme si dělo sami, já s mými hochy. Mezi studenty není zrádce!“

Přinesl si také pytle s prachem a také dostatečný počet kartáčů.

Pak opatřil své hochy lopatami, pákami a motykami, aby probořili slepé okno, jež z Thurzóva domu vedlo do sousedního domu, v němž bydlil Andrássy.

Fabricius ještě stále myslil, že císařské vojsko vtrhlo do města hlavní branou, podplativši stráže.

Nebyloť jinak možno se domyslit, jak by se tak náhle mohl objevit celý pluk vojska na náměstí, aniž to kdo zpozoroval.

Němci asi generála Andrássyho překvapili a teď ho nutí ke kapitulaci, nasadivše mu bambitku na prsa. Tak v duchu rozumoval.

Kdyby tedy bylo možné Andrássyho vysvobodit z pasti, obrátil by se osud k lepšímu.

Chtěl probořit ono zazděné okno ve spojovací zdi proto, aby mohl s houfem svých věrných a odvážných vtrhnouti ke generálovi, pobít Němce držící ho v zajetí a vysvobodit vůdce z jejich spárů.

Ale Němci mají také rozum!

Ti zase si vymyslili to, že povolali a podzemní chodbou do města přivedli celou kompanii granátníků a umístili je na dvoře a po chodbách domu, v němž bydlil Andrássy. A ti tam tiše čekali, s hořícím doutnákem v jedné ruce, s granátem v druhé.

A když se tak obě strany tak velice na sebe chystaly, nezůstala ani třetí zpět.

Juliana seděla u zrcadla a zdobila se.

Oblekla se v nejkrásnější a nejdrahocennější šaty; samet na ní jen šustil, krajky jen lítaly; čelenka a náhrdelník závodily spolu třpytem drahokamů — ale oči se leskly ještě víc.

Byla docela podobná obrazu, který tu stojí v bronzovém, pozlaceném rámě v pozadí. (Stojí? Jenom stával, neboť teď se válí v magacině Fleischerthurmu, mezi starými hadry — snad prapory.)

Krásou svou by armádu pokořila!

Zatím co obě strany se takto chystají k velikému boji, prohlašují bubeníci:

„Každý budiž kliden, Maďar i Němec, kuruc i labanc; neboť máme příměří! Kdo se ozve, bude spoután řetězy.“ —

„Starý kamaráde! Co tam děláš?“ — zvolal někdo za zády starého Fabricia, který pracoval, až se potil.

Obrátil se a spatřil za sebou Korponaye.

„Já vím, co činím! Ale proč ty slézáš ze sedla?“

„Kde bys věděl! Nic nevíš. Vždyť zadní dvůr je plný německých granátníků; proboříš-li zeď, přijdou i sem.“

„A jak se tam dostali?“ — zvolal Fabricius s úžasem.

„Inu, jak!? Všichni přicházejí ze zdi tvého domu, vycházejí po jednom z kanálových dveří. S věže je to vidět.“

„Mou tajnou podzemní chodbou?“ — zařval Fabricius jako rozzuřené zvíře.

„Ano, tamtudy. A teď již si můžeme do poledne odpočinout. Slez i ty s koně. Právě prohlašují v rachotu bubnů příměří. Můžeme si na ohni opražit slaninu, protože v sousedním domě sedí pohromadě páni generálové a páni městští radové a smlouvají se o kapitulaci s německým plukovníkem, Trautsohnem de Blumenvitzem.“

„Jaké jméno jsi tu pronesl?!“ — zachroptěl Fabricius.

„Jméno tvého milého pana zetě, od včerejška. Jdi jen zase domů do sednice, starý, vezmi si své školáky s sebou a pokračuj, kde jsi přestal: dej nad sebou zpívat pohřební žalmy. Já sám jdu nahoru k své ženě snídat.“

A Korponay se otočil na opatku, hořce se chechtaje.

Ale Fabricius po něm sáhl a uchopiv ho za vlčí kožišinku na rameni řval z plna hrdla jako na smrt poraněný medvěd:

„Proklatá buď ta žena, protože nás všecky zničila!“

„Jaká žena?“ — udiveně se tázal Korponay.

„Ta Dalila! Ta Jezabel! Ta Herodiada! Tvá žena! Ona zradila toto město, vlast, knížete, naši krásnou svobodu!“

„Jasní se ti rozum?“ — s hrůzou zvolal manžel proklínané ženy.

„Je již jasný! Vidím vše jasně. Ona svedla mou dceru s císařským důstojníkem, ona prozradila tajnou podzemní chodbu Němcům, ona pomohla mé dceři ze železné klece, ona dala od svého milence vyhodit prachárnu do povětří!“

„Od jakého milence?“ — zvolal Korponay, zblednuv a uchopiv Fabricia za prsa.

„Co se ptáš mne, blázne, na to, co ví celý svět? Pro své parohy nemůžeš již do dveří, a přece nevíš, že je máš! Najdi si ho! Královna již jezdí se šesti spřeženími!“

„Má žena?“ — zachroptěl choť a na prsou cítil tíhu balvanu.

A Fabricius zvedl obě pěsti k nebi a vzlykal hlasem přerývaným slzami:

„Proklatá buď mezi proklatými! Kuplířka! Děvka! A zrádkyně!“

Korponay v slepém vzteku vytasil meč.

„Můžeš mě zabít! I před Bohem ti to znova povím!“ — řekl Fabricius, rozhrnuv si na ňadrech plášť.

„Někoho zavraždím!“ — chraptěl Korponay, — „ale ty to nebudeš!“

A pádil po schodech k Fabriciovu bytu, vedoucích nahoru. — Fabricius nestaral se teď o něho a o jeho choť.

Ať si bláznivý muž a falešná žena spolu tancují, jak mohou!

Jemu hučelo v hlavě jen to, že jeho podzemní cesta je vyzrazena a že tou Němci stále do města přicházejí.

O tom, že je tajný průchod z jeho domu do sousedství, nebylo mu pranic známo. To praktikovali asi od těch dob, kdy nynější nájemníci zde bydlí; pro ty byl průchod vymyšlen, když on dlel v zajetí.

Hoj! Kdyby to byl věděl!

Zato však věděl něco jiného a toto něco jiného vzbudilo v jeho duši myšlenku mnohem větší, než aby byl zpozoroval to menší dílo.

Vzpomněl si, že z jeho domu vede do podzemního tunelu šachtovitý vchod.

(Tím jistě dívka uprchla.)

Hodit několik pytlů prachu do této propasti a navrch hořící koudel!

To by důkladně napravilo posavadní chybu!

Kdo je ještě v chodbě, udusí se dýmem, a ti, kteří jsou nahoře, v sousedním domě, pospolu vyletí rovnou do ráje: uherský generál s německým obrstem, páni kuručtí důstojníci s levočskými senátory, sličná paní se svým rozzuřeným chotěm, po smrti toužící Fabricius se svými zpěváky-školáky.

To bude velkolepé shledání!

„Složte pytle s prachem s vozu, milé děti!“ — řekl studentům, — „a poneste je za mnou.“

Sám si přehodil nejtěžší pytel na ramena. Ale jeho postava se pod ním ani neprohnula.

Zatím běžel Jan Korponay nahoru, proběhl příbytek Fabriciův a doktorův; dveře za sebou vesměs přirážel. Po schodech, jež k jeho bytu vedly přímo, jít nemohl, protože mřížové dveře u nich byly zevnitř zavřeny na klíč.

Doktora Kornidesa, když se mu připletl do cesty, odstrčil i s kočárkem takovou mocí, že odjel až k protější stěně komnaty.

A spojovací chodbou spěchal ke své choti.

Sličná paní byla již hotova s toaletou.

Když spatřila zuřící postavu vpadnuvší k ní s obnaženým mečem v ruce, s očima hněvem sršícíma, s bledou, potem se lesknoucí tváří, s rozcuchanými vlasy: hned věděla, co ji čeká.

„Cos to učinila, ženo?!“ — zařval muž zbavený smyslů.

„Všecko…,“ odpověděla paní… „Můžeš mne zavraždit!“

A hezky tiše před ním klesla na kolena.

„Slyšíš tu kletbu, jež se mně žene v patách? Kuplířka, nevěstka, zrádkyně jsou tvá jména, prokletá mezi prokletci!“

„Ano! Jsem!“

Muž mávl šavlí nad její hlavou.

Juliana pokorně sklonila hlavu.

„Čekám! Jen tni!“ —

Ani na popravišti nebyla by mohla klidněji položit hlavu na špalek.

Místo toho však uchopil ji Korponay prudce za ruku a otočil ji, aby jí mohl vidět do očí.

„Proč jsi to učinila?“

Žena složila ruce na prsou a pozvednuvši s velebným pohledem oči do výše, tiše odpověděla:

„Svého syna, svého milovaného syna jsem učinila slavným, pánem, mocným. Co jsem učinila, je již napsáno, jen pečetě je ještě třeba; má krev budiž tou pečetí; — prolij ji rychle. Já jsem skončila!“

Korponay odstrčil ženu od sebe a šavli hodil na stůl.

„Nezabiju tě. To by pro tebe byla veliká čest. Ale zkazím celou tvou praktiku. Ze svého syna neučiníš milostivého pána, sluhu císařova, kata své vlasti! Ukáži, že já jsem jeho vlastním rodičem, ty jenom macechou. Vezmu ti ho z rukou, jeho duši neotrávíš! Vezmu ho s sebou, ať trpí se mnou, v čestné a slavné klatbě, ať přivyká poctivému žebráckému chlebu! A ty si zde žij, jak chceš, ve svém světě, v lesklé hanbě, ty světská růže! Kéž bych tak mohl strhnouti s tebe své jméno, jako ti s hlavy trhám tento manželský závoj! Syna svého nikdy více nespatříš!“

A veliká umělkyně i v tu chvíli ještě hrála komedii.

Tvářila se, jako by se zhrozila jeho vyhrůžky.

Zděsila se, jako by chtěla odvrátit tu hroznou, velikou vyhrůžku, a objala mu kolena.

„Ne, mého syna ne! Neodnímej mně ho!“

Korponay se rázem vyprostil z objetí jejích ramen a odstrčil ji od sebe s takovou silou, že upadla naznak, udeřila hlavou o tvrdou podlahu a zůstala bezduchá ležet.

Nestaral se o ni!

Vyběhl do předsíně, odkud byl vchod do chlapcova pokojíka. — Ubohý blázen! Myslil, že jeho syn je tady. Od návratu z výpravy ho milující paní zaujala svými sladkými řečmi a něžným objímáním, — a válečný soud svými zmatenými výstupy tak, že mu nezbylo času, ohlédnouti se, kde je jeho synáček, proč k němu nepřichází? Je prý na procházce — anebo prý spí!

Když pak vrazil do chlapcova pokojíka, spatřil, že obě postele jsou ustlané. Malého hošíka i Pelargova. A dítě spávalo u matky jen tehdy, když otec nebyl doma.

Jeho malé šatičky byly urovnány na lavičkách, malá čepička ležela na stole, čižmičky s ostruhami stojí tam na římse u okna.

A hošík nikde!

Není-li zde, bude jinde v domě.

Ztratit se přece nemohl.

Vždyť Pelargus ho střeží!

Klopýtal ven, aby se zeptal ženy, kde je dítě. Bude-li mučena, však se přizná.

Ale mohl ji teď hledat!

Neležela již na onom místě, kam ji odhodil, ani v mdlobách, ani bez vědomí. Zmizela, vypařila se — nic po ní nezbylo. — Korponay se znova rozzlobil, že si z něho dělá blázna. Domníval se, že žena uprchla zadními dveřmi, kudy sám přišel.

Zuřivě se hnal za ní.

Ve dveřích div neporazil Fabricia, nesoucího veliký pytel střelného prachu.

„Nono!“ — zvolal Fabricius.

„Nevyběhla tudy ta žena?“ — zeptal se Korponay.

„Nevyběhla! Vyklouzla ti hezky z rukou, viď? Jako had?“

Korponay se ohlížel, kde je otevřené okno.

„Neboj se! Není čarodějnice, aby popadla koště, posadila se na ně a vyletěla s ním — spíše je příliš člověkem. Já vím, kam ti utekla. Jen pojď za mnou. Zde v tvé kuchyni ústí vchod do tajné podzemní chodby. Tamtudy utekla k svým milým přátelům. Tam přichází regiment. Neboj se, dohoním ji hned — ne-li já, tož tento pytel. Jenom pojď za mnou.“

Fabricius ubíral se dál; Korponay za ním.

Když stařec vyrazil dveře u kuchyně, hoj, jaké krásné překvapení zde na ně čekalo!

Sličnou paní zde sice nenašli, ale v krbě plál oheň a kolem něho stál zástup německých granátníků, kteří si u ohně právě napalovali doutnáky.

Patrně přišli dole v podzemní chodbě na tuto šachtu s točitými schody a myslíce si, že i schody někam vedou, vypáčili tajné dveře, vylezli jimi, rozhlédli se a spatřili, že je zde kuchyně. Než se pustili dál, rozdělali si oheň, aby si napálili doutnáky. Mnozí ještě z úzkého otvoru šachty vylézali.

A když vyraženými dveřmi vrazili do kuchyně oba ramenatí mužové, polekali se jich více než oni jich. Vzhled Korponayův svědčil o tom, že je hladov na lidské maso, a Fabriciův o tom, že se ho již nasytil, ale přece je ochoten začít znova.

„Svatý Bože Jehovo, neopouštěj nás!“ — zařval Fabricius, sundav silnými dlaněmi pytel s ramenou a nadzvednuv jej nad hlavu, jako by jej chtěl odhodit.

„Co chceš, Bruder?“ — zvolal Korponay. — „Co je v tom pytli?“

„Střelný prach! Hodím to do ohně!“

„Ale — to nedělej! Pak nás všecky satan odnese!“

„Raději satan nás, než my jeho.“

„Ale nedělej to přece!“ — zvolal Korponay, uchopiv pytel za svázaný konec.

Fabricius se k němu opovržlivě obrátil.

„Což se ti svět zdá tak krásný, že lituješ pohřbit s sebou i svou hanbu?“

„Kdože? Já?“

„Lituješ pochovat onu ženu, jež tě podvedla, a všecky lotry, pro něž tě klamala! Celý věnec zrádců! Máš je zde všecky ve svých rukou. Což chceš žít věčně!?“

„Vhoď to tam! Já ti též pomohu.“

A Korponay podložil obě dlaně pod pytel se střelným prachem a spojenými silami mu pomohl hodit jej do planoucího ohně.

Nu, že granátníci sem se vplíživší nebyli zvědavi na konec této rozmluvy, každý snadno uvěří; tlačili se k úzkému otvoru tak, že šťastnější byl ten, kdo mohl hlavou jíti napřed a nohy mohl táhnout za sebou. Ti dva stateční mužové si pak klesli v objetí a tisknuvše si ruce hleděli směle na smrt připraveni do jisker a do ohně, který se pod pytlem se střelným prachem rozletěl.

Hleděli a hleděli do ohně; — a hrozný výbuch se neozval.

A již sám pytel počínal hořet, popraskal a prach se tu a tam z něho vysypal na žhavé uhlí, ale ani trochu nezasyčel.

„Co je to?“ — zvolal Korponay udiveně a popošel k ohništi. A sáhl do prachu sypajícího se z pytle a mnul jej na dlani.

Pak se dal do smíchu. Tak se smějí snad v pekle ti, jejichž srdce se smaží ve vařícím oleji.

„Hahaha! Dva blázni — toť jeden pár! Můžeš bourat tyto zdi, ty slepý Samsone, rukama a nohama! Tvůj střelný prach není nic jiného než železné piliny, jimiž puškaři čistí šavle!“

A podal Fabriciovi plnou dlaň toho černého prachu.

Kdyby někomu řekli, že se jeho zlato, jeho démanty proměnily náhle v železný prach, nebyl by strnul tak, jako Fabricius při slovech:

„Železné piliny!“

A jen podle pohybu úst bylo poznat, že to slovo pronáší. Přesypával s dlaně na dlaň „železné piliny“.

A podle toho všechny střelné přípravy, jež dělal k tomu, že jimi „zkartáčuje“ nepřítele na hromadu, jsou samý železný prach!

A jeho dělo nemá větší cenu než pošlý pes!

I to je podvod Bellevillův!

Posadil se u prahu a něco si bručel.

Druhý muž pak, stále se chechtaje, probíhal všecky komnaty.

„Hahaha! hahaha! Ukaž se, ženo! Povím ti zvláštní věc. Potrháš se smíchy! Hahaha! Poštěkaná duše uvázaným psem! Nikdy nebylo tak krásného žertu! Kde jsi, kde jsi, má perlo, poklade můj! Nehněvám se na tebe. Nezabiju tě. Ani tě neulechtám. Jen pojď, pojď se smát!“

A mezitím, kdekoli našel kus šatu své ženy, roztrhal jej na hadry; z postelí vytahal peřiny a peří vysypal. A když se tak náhle setkal s podobiznou, na níž je tato žena tak věrně podána, vytrhl z pasu turecký nůž a vrazil jí jej k srdci.

Toto bodnutí podnes je na obraze vidět…

… Sličná dáma pak stojí zatím v onom malém úkrytu, který je utvořen mezi zrcadlem a dřevěným pažením, a poslouchá jedním uchem sem, jedním tam…

Jak se v jedné komnatě umlouvají o věcech městských, pak o vojsku, o důstojnících — a o jejím malém synáčkovi.

Jak ji vychvalují jako dobrou matku, jako sličnou paní, ctihodnou ženu.

A v druhé sednici jak ji proklínají a posílají k mstivým duchům pekel…

A vtom zavzní zvon, ohlašující poledne.