ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jak se prodlužovaly jarní dni, tak ubývalo Žofii sil. Toužila po tom, před čím se chvěla: po návratu manželově.

Co se pak stane? Jaké bude setkání obou bratří? A jaké bude setkání manžela s chotí?

I o tom se dověděla (služebnictvo všecko vyžvaní), že Mikuláš napsal bratrovi odpověď na jeho list, že mu ve svém psaní vyčetl nevěru k manželce a lehkomyslný život a oznámil mu, že Žofii vše objasnil dopisem Jana Korponaye. Proto ať si jen zůstane u sličné levočské paní, neboť zde doma ho neočekává nic dobrého.

Zatím se hrad naplnil nevázanými domobraneckými vojsky. Hlomoz bezuzdných kuruckých ozbrojenců denně vnikal do Žofiiny komnaty. Sály i síně byly již plny hajductva sebraného se všech stran. Celou noc slýchávala jejich zpěv, jejich nevymáchané nadávky. Z pokoje již vůbec nevycházela. Neměla ani tolik síly, aby vstala s postele. Všecko její jídlo bylo vlastně jenom okoušení. Jedině duševní síla ji ještě držela při životě; lékaře nebylo lze daleko široko dostat; takového lékaře pak, který by jí pomohl, nebylo vůbec na světě.

Podle tehdejšího zvyku byla každá paní lékařkou svého domácího lidu; lékárna náležela k její kuchyni. Paní mívaly k ruce veliké, silné knihy, kde bylo popsáno, jak se léčí nemoci podivuhodných jmen.

Hlavní umění záleželo v tom, aby příznaky nemocí byly uvedeny v souhlas s léčivými vlastnostmi bylin. Která bylina má kamenné semeno, je dobrá proti nemoci kamene; odvar z kdoulí léčí holohlavost, protože toto ovoce je chlupaté; proti hluchotě jsou hlemýždi, protože hlemýždí sliny syčí, když se přidrží u ucha; ořech se podobá lidské lebce, proto Quinta essentia z něho připravovaná zahání bolení hlavy; proti píchání v hrudi je dobrý bodlák, protože má píchavé listí; mrkev, protože je červená, zastavuje krvácení; antimonium, jímž se čistí zlato, čistí i vnitřnosti. Sob, který se kopytem zadní nohy škrabe za uchem a při tom dovede spáti, také má velkou úlohu v tomto lékařství: kdo si jeho paznehtem tře ucho, osvobodí se od zlé a těžké padoucnice. Liščí plíce uzdravují plicní choroby, a esence, připravená ze srdcí jelenů, je pravým lékem pro bolesti srdce.

To byla lékařská věda tehdejší doby!

Není divu, že Žofie se neléčila esencí z jeleních srdcí. Její smrtelnou chorobu by nevyléčila ani aqua vitae, ani aurum potabile, ani oleum philosophicum, ani spiritus ardentis saturni, ani balsamum coeleste, ani balneum Mariae, ani všecka theoriaca, julepa a vincetoxima, jimiž byla naplněna starožitná jarmara.

Vše to nebylo vynalezeno proti její nemoci.

Ale snad by ani dnes lékaři nevěděli, čím léčiti takovou nemoc!

A kdyby i věděli, Žofii by tím nebylo pomoženo.

Nechtěla se uzdravit!

Jednoho večera, když se modlila s dětmi, klečícími u postele, neušlo její ostré pozornosti, že Ferkó, když na konci modlitby měl říci:

„Bůh dej klidnou, dobrou noc tatínkovi a mamince“ — vynechal slovo „tatínkovi“.

„Ty ses nemodlil za tatíčka!“ — řekla mu hlasem napolo tázavým.

„Ne!“ — odvětil hoch vzdorovitě.

„A proč ne?“

„Strýc Mikuláš mně to zakázal.“

„Zakázal ti, modlit se za svého otce? — A proč?“

„Protože se stal zrádcem vlasti.“

Žofie se na lůžku obrátila na tvář a hořce plakala.

To byla jejímu srdci rána z milosti.

Mladší chlapec se obořil na bratříčka.

„Proč jsi tak ublížil mamince?“

„Ej! Ty jsi ještě dítě! Ty tomu nerozumíš.“

A vzdorovitě si šel lehnout.

Mladší hoch zůstal u matky a uprošoval ji:

„Neplač, mami. Vždyť Pán Bůh uslyší i modlitbu ,jednoho‘ dítěte; odříkám ji i za bratra.“

Ale druhý chlapec poklekl na lůžku, sepjal ruce a vroucnými slovy se modlil:

„Bože, zachovej naši sladkou vlast; znič všecky její nepřátele, nyní i na věky věkův! Amen.“

„Ó, ty strašná lásko k vlasti!“ — vzlykala zmučená paní.

Nazejtří přišel k večeru spát k matce jen mladší hoch. Ferkó že chce spát raději u strýce.

Jožka pak nechtěl ležet ve své posteli sám; prosil matku, aby ho vzala k sobě.

Žofie byla již vysílena duševními i tělesnými mukami. Ani již nemluvila. Nepředříkávala již ani hochovi modlitbu; chlapec sám ji tiše odříkal, za otce a za matku dvakrát — jednou za bratra.

Žofie ležela mlčky, jako mrtvola, a neopětovala lichotivé žvanění milého dítěte.

Náhle jí hošík padl okolo hrdla a s bolestným vzlykotem zvolal:

„Mamičko má! Neumírej mně!“

Žofie při těchto slovech náhle otevřela víčka a velikýma, tmavýma očima se zadívala na hocha.

Oči umírajícího nemocného vidí daleko.

Pochopila z tohoto jediného slova, že tam venku si říkají:

„Jak dobře by jí bylo, kdyby umřela!“

Kdyby se nedožila návratu svého manžela!

Přivinula dítě k sobě a něžně je políbila.

„Budete-li vy hodní, neodejdu vám!“ — šeptala mu do ucha.

„Já tě nepustím! Budu se tě držet. Nedám ti odejít.“

Teď zase Žofie musila dítě konejšit.

Aby se nerozplakalo a přestalo se chvíti, zeptala se ho:

„Co jste si dnes hráli, čemu jste se dnes celý den učili?“

„Stříleli jsme ze svých malých děl do cíle. Kdo trefil, dostal od strýce Mikuláše pomeranč.“

„No a kolik pomerančů jsi dostal ty?“

„Ani jediný. Všecky dostal Ferkó!“

„Copak jsi tak neobratný?“

„Mířil jsem úmyslně špatně.“

„Pročpak?“

„Aby viděli, jak špatně střílím.“

„Kdo?“

,Ti, kdo se na nás dívali, poručíci a strýc Mikuláš.“

„A tys chtěl, aby viděli, že střílíš špatně? A proč jsi to chtěl?“

Dítě se přivinulo k matčině hlavě a šeptalo jí do ucha:

„Já jsem slyšel, co si poručíci povídali! Říkali to tak, abychom to i my slyšeli. — Víš již, že tatínek přijel?“

Ženino srdce se hlasitě rozbušilo.

„Od koho bych se to byla dověděla? Ani pták mně nemůže přinést zprávy o vašem otci.“

„Povím ti to tedy já. Je již zde, ve Smolníku, jediný kopec ho od nás dělí.“

„Vyhnul se tedy stracenskému údolí?“

„Vyhnul! Hej, však poručíci také kleli!“

„Láli proto na mne? Můžeš mi to říci. Nebudu se proto na tebe hněvat.“

„Ach, na tebe ne! Láli na košického kapitána. Mluvili o tom, že tatínek by se byl nemohl dostat po smolnické silnici pod Krásnou Horku, kdyby se byla cesta přes Košici neotevřela. Dojista i košický kapitán je již zrádce vlasti. Odevzdal město císařským. Hněvali se; byli rozzlobeni.“

Chlapec umlkl; nechtěl již dále mluvit.

Žofie s bystrostí, jež bývá spojena s posledním vzplanutím života, počala hledat souvislost v hochově zmateném vypravování. — A našla ji. —

Zdálo se jí, že uhodla tu hádanku.

Byla to hrozná myšlenka! Nechtěla jí ani dáti místa ve svém srdci. Nechtěla, aby se jí o ní v noci zdálo.

„Ale když se páni poručíci hněvali, proč jsi střílel špatně do cíle, synáčku?“

Dítě, jež již schovalo hlavu pod přikrývku, vystrčilo ji opět a tisklo matčinu ruku k srdci.

„Tatínek psal ze Smolníka psaní strýci Mikulášovi. Strýc Mikuláš je četl před poručíky, takže i my jsme je mohli slyšet. Tatínek píše, že je zde ve Smolníku s celým vojskem. Má s sebou dosti děl. Ale že nechce přijít na Krásnou Horku jako nepřítel, nýbrž jako otec rodiny. Sám, úplně sám, v povoze vjede do brány; a až ho uvidí a na něho se podívá, kdo že bude mít odvahu uvítat ho kulí nebo zlým slovem?“

„A co na to řekl Mikuláš?“ — tázala se Žofie a srdce jí prudce bilo.

Dítě si zhluboka oddychlo.

„Strýc Mikuláš řekl: No, ať tedy jen přijde ten vlastizrádce! Ať přijde samoten. Ani já nepostavím proti němu žádnou armádu. Ale postavím před bránu jeho vlastní dva synky s těmito dvěma malými děly a dám od jeho vlastních synů po něm střílet.“

„Ježíši, Maria, smilujte se!“ — vykřikla žena zoufale a přitiskla k sobě hošíka tak, že ho div neudusila.

Dervišgenerál je schopen splnit svou vyhrůžku!

A děti?

Vždyť dětskou mysl lze nejsnadněji roznítit plameny fanatismu. Nákaza nepřirozených citů přemáhá dětská srdce nejsnadněji.

Tento mladší hoch se toho ještě děsí, ale krev staršího již prosáklo to svaté miasma, smrtelné nadšení pro vlast, jež dovede zapřít otce, matku i bratra a jež dovede zapálit rodinný dům.

Mladší činí jen tolik, že špatně střílí, ale větší hoch bude již dobře mířit do cíle.

Řeknou mu, že cílem je srdce zrádce vlasti. A on bude po něm střílet. I kdyby to byl jeho vlastní otec!

Žofie se chvěla jako osika.

„Vidíš! Teď jsi celá nemocná z toho, co jsem ti řekl?“ — polekaně šeptalo dítě.

„Ne, ne. Dobře jsi učinil. Nebudu se již třásti. Hned přestanu. Jenom mě obejmi; v tvém objetí to přejde.“

A ta dvě srdce — matčino a chlapcovo — byla na sobě tak dlouho, dokud se navzájem neupokojila.

„Chceš-li, abych neumřela, abych zde zůstala, buď ty mým hodným synáčkem!“ — šeptala Žofie.

„Budu, mamičko. Opravdu budu.“

„Slez potichu dolů a přines mi sem do postele psací náčiní.“

Dítě hledalo psací náčiní.

Pero a inkoust zde byly, ale papíru nebylo. — Mikuláš jí jej dal služkou ukrásti, když tiše spala, aby nemohla psát.

„Přines mi sem modlitební knížku,“ — šeptala Žofie. — Bylo v ní ještě dosti papíru na dopis.

Za tuhou deskou byl čistý list. Čistý docela nebyl. Na jedné stránce byla napsána tato slova:

„Své milované nevěstě, Žofii Serédyové, ze srdce tuto modlitební knihu poroučím. Štěpán Andrássy. Anno 1697.“

(Od těch dob uplynulo jenom 14 let! — Ale jaká to dlouhá doba! — myslila si Žofie.)

Na druhou stranu tohoto listu lze ještě napsat dopis, vytrhnout jej pak z modliteb a odeslat.

Ale jak jej odeslat?

Kdo jej doručí tam, kam patří?

Pisatelčina ruka se již nesmírně třásla a v očích se jí míhalo; všecka písmena před ní tančila. A bylo třeba psáti písmenka malá, aby se na lístek vešlo vše, čeho bylo třeba. Ani sama nemohla již čísti, co napsala; malý chlapec jí to musil odříkat. A i potom ještě si zas a zas na něco vzpomínala.

Prosila Štěpána Andrássyho pro milosrdenství boží, aby upustil od záměru, přijít teď na Krásnou Horku. Aby nepřipustil, aby se přihodily nejstrašnější věci na světě. Ať vyčká lepších časů. Až hněv pomine.

Na konec jí pero vypadlo z ruky; neviděla již nic. Její mozek se zahalil v smrtelnou mdlobu.

Vzpamatovala se teprve tehdy, když jí hoch stříkal do tváře královninu vodičku. Dítě si vzpomnělo, že to tak dělávají.

„Kde je to psaní?“ — zeptala se dítěte.

„Schoval jsem je již — do podšívky v čepici,“ — šeptal Jóžka.

„Ty tedy víš, co s ním chci?“

„Poslat je tatínkovi.“

„Slibuješ mi, že to uděláš?“

Dítě přisvědčilo jenom očima.

„Víš o nějakém věrném člověku, jemuž by se to mohlo svěřit?“

„Ten cikán, který donesl tatínkovo psaní z Levoče. Hrává si se mnou stále.“

„Vytáhni tam tu zásuvku; najdeš tam sáček z jelení kůže; jsou v něm dukáty. Vyndej deset dukátů a dej je poslovi. Ale měj se na pozoru, aby je u tebe nenašli.“

„Ó, však já vím, jak je schovám: mám zlodějské půlgroše!“

„Co je to, synáčku?“

„Ty to nevíš? A to tedy, vidíš, vím já více než ty! Jsou takové tlusté půlgroše, jež se dají rozšroubovat na dvě části; uvnitř jsou prázdné, takže se do nich vejde dukát. Poznají se podle toho, že hlava a nápis jsou položeny obráceně. Nasbíral mi je slepý žebrák, jemuž jsem dal vždy za takový půlgroš celý denár. Rozeznal tyto zlodějské půlgroše hmatem. Řekl mně, že takové mince se zhotovují proto, aby si v nich žebraví mniši ukryli zlaťáky a zloděj aby u nich nenašel nic než měďáky. A teď se mně tyto peníze dobře hodí na schování dukátů.“

Žofie vzdávala díky Bohu, že dal jejímu synu nejen dobré srdce, ale i na jeho věk bystrý rozum.

Teď tedy mohla klidně spát.

Časně ráno vzbudila synáčka a poslala ho, aby vyhledal onoho cikána, po němž odešle otci lístek.

Rozčilení dodalo jejím nervům nové síly. Dovedla vstát, oblekla se za pomoci své komorné a dala se dovést k pohovce u okna, odkud bylo vidět na cestu, vedoucí k Smolníku.

Cítila se mnohem lehčí. K poledni se docela i ptala komorné, není-li již čas k obědu.

Vypočítala si, že po poledním zvonění, až budou u brány střídány stráže a vozy vyjedou pro dříví, vytratí se s nimi asi také posel s jejím psaníčkem.

Proto se nemohla poledního zvonění ani dočkat.

Poledne již odzvonili, ale obvyklý hrkot vozů se neozýval.

Zato slyšela za dveřmi blížící se těžké kroky po schodech, jež od jejího pokojíčka dělila jen slabá stěna, a současně také suchý, chraplavý křik Mikulášův.

Dveře komnaty se prudce rozlétly a jimi vrazil dovnitř dervišgenerál, vleka za sebou malého Jóžku za ruku; v druhé ruce držel Žofiin dopis.

Dítě se poděšeně dívalo do tváře tomu násilnému muži.

„Teď jsem tě přistihl při činu!“ — chraptěl Mikuláš pobouřeně.

Žofii dodalo pohnutí tolik síly, že se mohla zvednouti, a vztyčila k němu pánovitým posunkem ruku.

„Pusť mé dítě!“ — zvolala a její líce se na chvilku i začervenalo. Byl to plamen lásky.

Mikuláš strčil hocha k matce a pak si psaní prostřel na dlani a udeřil do něho pěstí.

„Co je to!“ — zaječel.

„Především se nauč slušnému chování, abys věděl, jak se máš chovat v panině pokoji.“

„Tak? Zapomněl jsem, že dříve je třeba hezky zaťukat a přáti šťastné dobré jitro. Nu, po druhé to učiním. Teď jsem tuze pospíchal. Dopadl jsem zradu při činu. I kdyby to učinil syn mého vlastního otce, dal bych ho za to zastřelit.“

„Učiň to i s mým synem. Aspoň půjde současně se mnou. Raději spáchej na něm bratrovraždu, než abys bouřil mé děti k otcovraždě, ty bezbožníku!“

Žofie stála u okna jako duch, jako nadpozemský zjev. I dravé zvíře by se jejím pohledem bylo zkrotilo.

Mikuláš, bruče si něco, odvrátil hlavu, stejně jako dravá zvířata, jež nemohou snésti krotitelův pohled.

„Proč jsi vstala z lůžka?“ — vadil se s ní, změniv trochu svůj hněvivý útok. — „Proč se tak namáháš? Proč stojíš u okna, když jsi tak těžce nemocna? Snad chceš dát znamení tomu člověkovi, až se bude blížit: aby odtud utekl.“

„Aby si sem pospíšil!“

„Ty nevěříš, že vyplním, čím jsem mu pohrozil?“

„Že vyplníš vše, věřím, ale že já ti v tom zabráním, to ti slibuji. Nadarmo mne zavíráš. Budu tam. Budu-li živa, živa, budu-li mrtva, mrtva. Tam u svého syna, až se bude chystat provésti tuto do nebe volající hanebnost — a uchopím ho za ruku. Uvidíš!“

Jako zjev, jako duše strašící o půlnoci se její postava blížila k Mikulášovi. Zdálo se, že se vznáší ve vzduchu. Z jejích velkých očí zářilo zvláštní kouzlo; slova jí plynula se rtů jako hlas z podsvětí.

„Nesmyslná ženo!“ — zabručel Mikuláš, sklopiv hlavu, a nečekaje, až dojde k němu a až se ho dotkne vztyčená ruka, otočil se a odešel.

Žofie vysílením klesla na lůžko.

Služka ji svlekla, uložila a přikryla.

„Neboj se, mamičko,“ — šeptalo dítě, když služka odešla; — „odnesu tatínkovi to psaní já sám. V noci upletu z prostěradla lano a pustím se po něm z okna! Uteku do Smolníku.“

„Ach, vlci by tě roztrhali.“

„Nebojím se tak vlků, jako strýce Mikuláše.“

„A kdo by tu pak zůstal se mnou, kdybys mě opustil? Už nikdy bys mě nespatřil.“

Po těchto slovech dítě litovalo toho, co před chvílí řeklo.

„Neopustím tě, maminko. Ale ani ty mne zde neopouštěj!“

„Ne, synáčku. Věru tě tu nenechám.“

Tak se oba upokojili; objali se a v objetí si zaplakali.

A žena již cítila, že se blíží nebe! Ozývá se něco, co neslyší lidské ucho, ale samo srdce. Vidí něco, čeho posavadní její smysly dosud neznaly. Přichází vědění, jemuž jsme se neučili…

Blíží se svět tak nádherný, že se jeho popisu nedostává slov, že jej lidská myšlenka nemůže obejmouti.

A ona slíbila, zařekla se, že ani za onen blahoslavený život posmrtný neopustí zde tento svět mlhy a stínů, tuto zemi zahalenou nocí, tuto zemi, ukrytou v mračna a nasycenou krví, na jejíž cestě nikdy ani na okamžik neutichá nářek.

Slíbila, že zde zůstane, aby chránila ty, jež tak nesmírně miluje!

Poslala si pro kněze a přijala poslední pomazání. Pak se pokusila o to, aby po komorné zavolala většího syna. Bylo to marné.

Mikuláš nepustil služebnou k hochovi. Má prý teď práci. Komorná mu řekla, že baronka umírá.

„Ej! To není tak lehké!“ — odbyl ji Mikuláš. — „Vždyť mě před chvíli vyhnala ze svého pokoje!“

Potom požádala Žofie svého zpovědníka, aby promluvil Mikulášovi do duše, aby k ní pustil Ferka. Je to poslední její přání!

Probošt vyhledal Mikuláše a řekl mu, že mu má oznámit poslední přání umírající.

„Fungum!“ — zařval na něho dervišgenerál. — „Non facias mihi sculptile! Verba sacerdotis sunt pura mendacia. Fui quandocumque ipse unus ex illis.“^[5]

Nebylo možné mluvit s ním dále!

Hoch menší, zbylý u matky, byl od mnohého pláče ospalý; chtěl si brzy lehnout.

Matka ho políbila na tvář, když ho ukládala.

„Ale neopusť mne, zatím co budu spát,“ vymínilo si dítě.

„Jen spi. Já budu bdít.“

Dítě si položilo hlavu ke spaní.

A matka je skutečně opustila, když spalo.

Časně ráno se na věži ozval umíráček.

Dervišgenerál bděl; nemohl spát; dobře to tedy slyšel.

„Ej, což lže-li snad i zvon. Vždyť provaz od něho je v rukou kostelníka.“

Chtěl zvědět jistotu. — Vyšel na dvůr.

U dveří, vedoucích k panskému bytu, se setkal s proboštem.

„Quid novi?“ — tázal se ho.

„Consumatum est,“^[6] — odpověděl probošt a ubíral se nahoru po schodech ke kostelu, aby zde vykonal potřebná opatření.

Na prahu u Žofiina pokoje se Mikuláš setkal s naříkajícím služebnictvem.

„Naše dobrá, drahá paní umřela!“

Dveře byly pootevřeny. Mikuláš stanul na prahu a nakoukl do pokojíčka.

Bledé světlo svítání padalo zelenavým okenním sklem dovnitř.

Dokonavší mučednice tam ležela tiše na lůžku. U ní ležel malý hoch. Oba spali. Čí sen byl hlubší?

Hošík se neprobudil ani tehdy, když ho služky zvedly z postele a přenesly na jeho lože. Tam spal dále.

A druhá spící ví snad o tomto světě více?

„Dobře se jí stalo, ubohá švagrová,“ — zabručel Mikuláš, dívaje se zdaleka na mramorově bílou tvář, jíž vznešený klid smrti dodával výrazu královského.

Tajný žal ji zabil. Umřela, protože tajila žal svého srdce.

Člověk by nevěřil, že lze umřít i na takové nic!

Mikuláš odešel z nebožčina pokoje. Byl hluboce roztrpčen.

Jaká to byla žena! Byla utvořena z pouhé lásky! Jako oheň sálá teplo, tak ona sálala kolem sebe samou blaženost. A tento oheň udusil člověk, který se při něm nejvíce ohřál.

Myslil s nesmiřitelným hněvem na staršího bratra. On, bývalý mnich, znal ženy jen ze zpovědnice, kde se vyznávají ze svých slabostí pod svatou pečetí tajemství.

Soudil tedy chladně a flegmaticky o celém ženském pokolení.

Tato jediná žena vynikla z celého rodu jako světice: spojovala v sobě všecky vzácné ctnosti žen. A takovou ideální ženu dovedl člověk, kterého k ní poutala všecka pouta pozemská i nebeská, vyměnit za ženu jinou, jež se narodila, aby dala cítit všecka prokletá kouzla svého rodu — mužům k jejich zkáze! Tuto zde nechal o samotě vadnouti, aby s tou tam sdílel své radosti! Snad i teď v tuto hodinu budí tam tu z opojného sna něžnými polibky, když tuto zde nevzbudí již nikdo…

A tato mučednice dovedla tajit svůj zármutek, který jí byl smrtí; i posledního vzplanutí svých sil užila jenom k tomu, aby zachránila svého nevěrného manžela.

Zlý osud nevoď sem teď jeho bratra Štěpána! Neboť věru vyplní se na něm sourozencovy vyhrůžky!

Mikuláš odešel do své sedničky, jež byla nad hlavní branou. Je to týž pokojík, v němž Gyöngyösi kousával brk, když psal svou „Charicleu“. Špičaté oblouky tvoří zde vysokou klenbu, v jejíž východní straně jsou dvě široká, veliká okna, oddělená od sebe pouze štíhlým sloupem.

Z oken je vyhlídka daleko široko. Z dubových lesů po návrších vynikaly bílé domky vesnic, štíhlé střechy věží.

Ve dvou koutech byly dvě prosté postele z lipového dříví, přikryté medvědími kožišinami; na jedné spal Ferkó.

Páni kuručtí poručíci s dervišgenerálem pili v noci dlouho zde nahoře. Čas zaslíbeného postu uplynul, pitky opět počaly a chlapec vyslechl všecky jejich nevázané řeči; ba i víno pil. A teď tvrdě spí.

Mikuláš nepokojně přecházel po pokoji.

Podlaha v tomto pokoji je upravena tak, že klenutí se prohýbá, když po ní někdo chodí. Je třeba srdnatosti, aby člověk zvykl chůzi na této houpavé půdě, ač je to jen mistrovský kousek stavitelův, nic jiného.

Všechno vědění slouží k tomu, aby se jím mámilo.

Náhle ho ze zamyšlení vzburcovalo víření bubnů.

Vzpomněl si, že na dnešek ustanovil prohlídku hradní posádky.

Nastalá smutná událost na tom nemůže nic změnit.

Dítě spalo tvrdě; Mikuláš je přikryl vkusnou přikrývkou, již chlapec se sebe odkopal, a opásav se šavlí, nasadil si na hlavu špičatý širák a spěchal ke svým četám.

Ty byly již rozestaveny se svými poručíky na dvoře. Byly to samí střelci. Jízdy zde nebylo třeba. Zvláštní oddíl tvořili kalvinisté, zvláštní oddíl tvořili katoličtí Barkové a Polovci a od těchto obou se lišili mohamedánští Tataři a Arnauti.

Když se dervišgenerál objevil před vojskem, všichni ho zdravili puškami, drženými v obou rukou.

V tom okamžiku se ozval veliký hradní zvon. Ohlašoval: „Mortuos plango.“

A Mikuláš viděl, že při tomto zvuku byly jeho čety náhle uvedeny v ruch, jemuž nikdo nevelel: katolické čety klekaly na kolena, kalvinisté složili zbraň k noze a sepjali ruce na prsou, vyznavači Mohameda pak klesají lícem na zem a tiše bručí: „Allah akbár!“

Dlouhou chodbou, jež vede z panského sídla do kostela, nesou právě rakev s ustrojenou mrtvolou.

To je mocnější velitel než generál!

Mikuláš sepjal ruce na prsou a upřeně se díval, jak kolem něho nesou mrtvolu. Byla oblečena v černé hedvábné šaty; oči a rty mela zavřené, ruce na prsou sepjaté a otočené růžencem.

Všichni se modlí — pokud zvonění trvá.

Jenom on ne — mnich.

Stojí tu samoten, vzpřímeně, s hlavou vztyčenou, ba ani šišáku s hlavy nesňal.

Teď teprve je v bohaprázdné náladě. — To tedy je ta nebeská spravedlnost? Co tedy je tam nahoře ve sférách éteru?

„Patientia — barát táncz (trpělivost — mnišský tanec),“ — bručel si, když se kněz ubíral kolem něho.

Za rakví kráčelo plačící a naříkající služebnictvo; jedna služka vedla malého Jóžku za ruku.

„Kde je bratr Ferkó?“ — ptá se dítě, rozhlížejíc se po řadách přítomných. — „Proč sem nezavoláte také bratra?“

Smuteční průvod s rakví se ubírá chodbou do chrámu; zvon umlkl.

Vojáci se opět sbírají a berou zbraně do rukou.

Mikuláš se na ně zlobí. Všichni jsou stejně bigotní. Liší se jen tím, že jedni hltají seno zelené, jiní suché.

Měl chuť všecky je vyhnat z hradu.

Vtom k němu přistoupil kastelán a oslovil ho.

„Excelencpane!“

„Co se ti stalo?“

„Na kostelní věž by se měl vztyčit prapor.“

„Což jsi slepý? Tam věje; nevidíš ho?“

Vítr vál červeným praporem, vztyčeným ve věžním okně: byl to prapor bojovníků za svobodu.

„Myslil jsem jiný prapor. Měl by se vyvěsit prapor černý.“

„V obléhaném hradě se černý prapor vztyčuje jenom nad lazaretem, aby nepřítel, má-li cit lidskosti, v ta místa nestřílel. Na věži zůstane tento prapor. Slyšíš?“

Mikuláš nechtěl, aby se jeho bratr dověděl, že mu zemřela žena. Ať mu o tom nedá zprávu ani černý prapor!

Mrzelo a zlobilo ho, že všichni tito otužilí lidé tak měknou proto, že umřela jediná žena!

Když se ohlédl nahoru k praporu vlajícímu z věžního okna, uviděl postavu hlásného: objevil se u okna a vystrčiv svou dlouhou troubu vší silou zatroubil.

„Co ohlašuješ?“ křičel na něho nahoru.

„Po smolnické silnici přijíždí kočár se čtyřmi koňmi.“

„To bude on!“ — zabručel si Mikuláš a sám běžel na věž.

Hlásný viděl dobře. Byl to panský povoz se čtyřmi koňmi a blížil se klusem z údolí.

Osoby v povoze sedící nebylo pro zvedající se prach vidět; ale pomerančově žlutá barva povozu zářila zdaleka: podle toho ho poznal.

Už jede!

A samoten, jak vzkázal!

Mikuláš nechal stát své čety se zbraní u nohou a běžel nahoru do svého pokoje.

František posud spal.

Vyburcoval hocha ze spaní a s velkou námahou ho přivedl k vědomí.

Noční opojení se mu posud nevykouřilo z hlavy; stěžoval si, že má těžkou hlavu.

„Musíš kočku okovat,“ — řekl Mikuláš.

„Jak to?“

„Nu, když po včerejším víně člověka trápí kočka, je třeba zalít ji douškem ranní pálenky; to ji zažene.“

Chlapec uvěřil, dal si říci a vypil kalíšek polské kořalky.

Hned se mu rozpálily tváře. Oči se mu leskly.

„Tak a teď skoč rychle do bot; pojď, synku, a ukaž, co dovede pravý Andrássy, v jehož žilách se staroslavná krev ještě neproměnila v zelný lák!“

Dítě se ustrojilo a rychle kráčelo za strýcem na dvůr. Kam půjdeme?“ — tázal se zde, rozhlížeje se.

„Teď půjdeme na examen. Uvidíme, jak synek zodpoví otázku?“

„Jakou otázku?“

„Takovou ne, kolik že vajec snáší skřivan.“

„Vím i na to odpověď! Někdy více, někdy méně.“

„Habes eminentiam! A teď dokaž examinatorovi, že umíš se svým malým dělem střílet do skutečného cíle. Nebudeš vidět všecko dvakrát?“

„Ba ne!“

„Nu, to hned uvidíme. Dej si vytáhnout to své dělo s koly.“

„Kam?“

„Jenom tamto do hradní brány.“

Postavili malé dělo na výšinku u brány, k níž vedla cesta přímo z lesa.

U paty hradu se prostíral rozlehlý bukový les; tímto lesem musí projít každý, kdo chce s kterékoli strany ke hradu.

„A Jóžka nebude střílet o závod?“ — zeptal se Ferkó Mikuláše.

„Ten nebude střílet už nikdy. Odejde do Trnavy za klerika; bude z něho biskup. Jenom ty jsi pravý potomek Andrássyův. Pravý voják. Takový, jakým byl tvůj děd, který nabil císařskému vojevůdci, panu Salmovi, pod Krásnou Horkou tolik, že i paruku ztratil s hlavy.“

Těmi slovy hocha rozesmál.

„Ty, milý brachu, očistíš Andrássyovo jméno od skvrny, jež na něm lpí!“ — pobízel ho Mikuláš dále. — „Budeš-li dnes dobře střílet do cíle, jmenuji tě ihned kapitánem v knížecích službách.“

„Kapitánem! Hrome! A dostanu také dvě orlí pera za čepici?“

„Budeš proslulým po celé zemi!“

Poručíci si rovněž sedli u brány; a také pobízeli hocha, jak kdo mohl.

„Kdyby se jen matka dívala z okna, až budu střílet! Což, abych jí o tom řekl!?“

„Teď jen zůstaň tady. — Hned na tebe dojde.“

Hrkot přijíždějícího kočáru se rozléhal lesem.

Zanedlouho se povoz objevil na silnici, vyjel z hustého stromoví a zatočil se podél lesa po příkrém svahu, po němž cesta vede do hradu.

Ten, kdo v něm seděl, mohl býti snadno poznán.

Byl to on: generál Štěpán Andrássy. — Úplně sám.

Mezi kočárem a vršíčkem před branou byla vzdálenost sotva tří set kroků.

I on mohl poznati ty, kdo zde stáli. Svého mladšího bratra, v bílém mnišském hábitě, a svého prvorozeného syna. Tento měl na sobě pěkný kalmukový dolman višňové barvy, se zlatými knoflíky, bledě modré kalhoty a žluté čižmy s ostruhami. Věru, byl to hezký hoch! Otec ho již tak dávno neviděl. Jak vyrostl za ten čas!

Sotva spatřili s návrší Štěpána Andrássyho, vykřikli v trpké zuřivosti:

„Tam jede zrádce! Ten, kdo prodal svou vlast! Národní Jidáš! Zradil za třicet stříbrných našeho Spasitele, našeho knížete! Kletba padni na jeho hlavu! Do pekla s ním!“

Vzplanutí fanatismu strhlo do víru i duši chlapcovu. Myslil, že vykoná hrdinství, když sám odsoudí otce, o němž se tvrdí, že se stal zrádcem vlasti.

„Nuže, teď tedy dobře miř!“ — řekl mu Mikuláš.

František poklekl k dělu a mířil.

Kočár mu byl dobrým cílem: jeho pomerančově žlutá barva se jasně odrážela.

„Chop se železné tyče!“

Vtiskli chlapci do ruky dlouhou železnou tyč.

V ohni rozžhavený konec tyče se dotkl pánvičky naplněné prachem, ozval se výstřel, ale hlaveň děla se při výstřelu pohnula a osmilotová železná kule dopadla na zadní skříň v kočáře a úplně ji roztříštila.

Po tomto výstřelu si otec zahalil tvář v plášť. Taková podívaná je s to, připravit člověka o rozum! — „Obrať rychle!“ — poručil kočímu a kočár se otočil.

„Vidíš! Špatně jsi mířil!“ — vykřikl Mikuláš a oči mu zářily pekelnou radostí. — „Nu, nabij znova! A vystřel lépe, než ti ujede!“

Ale dítě neučinilo, co mu říkal.

Líce mu zežloutlo jako vosk. Jednu ruku si tiskl k srdci, druhou si ucpával ucho; ústa měl otevřena, jako by se dusil.

„Co ti je?“

„Matka!“ — koktal hoch.

„Co s ní chceš?“

„Neslyšeli jste? Jak mně vykřikla do ucha! Když jsem střílel, uchopila mi rukou srdce!“

„Výbuch ti hučí v uších, ty štěně! Zatáhni se za ně trochu. Střel za ním ještě jednou, dokud ho můžeš dostihnout.“

„Nestřelím! Prokletý buď tento tvůj nástroj. Nebudu již střílet po svém otci. — Ach, jak mně teď srdce tlačí a tiskne! Jako by mi je chtěla utrhnout! — Pusťte mne k matce! Matko! Matko! Pusť mi mé srdce! Netiskni je tolik!“

A vzlykaje, běžel hoch nahoru do hradu; po cestě upadl; sotva že se mohl zvednouti.

„Dítě dostalo křeče,“ — konejšil Mikuláš poručíky, kteří se rovněž vraceli spěšně do hradu, když viděli, že Štěpán Andrássy se obrátil a zmizel v lese. — „Malá kolika, toť vše. Dítě není ještě zvyklé silným lihovinám.“

Když hoch doběhl ke schodům, klesl již a nebyl s to jíti dále. Tlak srdce ho dusil.

Z chrámových dveří mu probošt vyšel vstříc.

„K matce, k své matce chci jít,“ — koktal hoch, přivinuv se ke knězově ruce. — „Drží mne za srdce. Vine mne k sobě.“

„Dobře pravíš, synu můj!“ — pravil kněz a sám se pohnutím chvěl. — „Dojista tě k sobě volá.“

„Eh co!“ — okřikl ho hrubě a pánovitě Mikuláš. —

„Tomu není třeba hokuspokusů: potřebuje spíše teplou lázeň na nohy a hořčičný obkladek.“

„Pojďte jen sem, pane,“ — řekl kněz, — „a vizte zázrak, jemuž podobného člověk posud neviděl!“

A pozvednuv hocha v náručí, vynesl ho nahoru po kostelních schodech.

Mikuláš a poručíci klopýtali za ním.

Když dítě spatřilo katafalk, postavený uprostřed kostela, běželo s křikem k matce.

„Maminko! Maminko! Netiskni mi tak srdce!“

Ostatní s hrůzou stanuli v přední části kostela.

Mrtvá měla pravici napolo pozvednutou, jako ten, kdo hájí, kdo zadržuje. Růženec, jímž byly obě ruce sepjaty, byl přetržen, bílé a modré perličky z něho byly rozhozeny po rubáši. — A její rty, jež před chvílí byly ještě zavřeny, byly teď pootevřeny jakoby k bolestnému výkřiku a zpod víček napolo nadzvednutých se leskla smrtelná záře duhovky.

I sám ten nevěrec se zachvěl. — Vždyť tato žena mu řekla:

„Zabráním té bezbožnosti… budu tam, budu-li živa, živa, budu-li mrtva, mrtva… ale uchopím svého syna za ruku!“

Slíbila a vyplnila.

Což tedy je na světě tak mocná láska, že přetrvá i smrt? Je vůle tak hrozná, že překoná nezměnitelné zákony věčné přírody? Že přinutí k pohybu i lidskou postavu změněnou v hlínu?

Zde je! Můžete se rukou o tom přesvědčiti.

A dítěti, když mu z očí vytryskly slzy a když kleslo na matku, pominula náhle všecka prudká bolest.

Objal se s druhým bratrem; políbili se.

„Eh! Není žádných zázraků!“ — bručel Mikuláš, přemáhaje svou kolísající již nevěru. — „Je třeba znova zatlačit nebožce oči a narovnat ústa a ruku.“

„Nesahejte na mou matku! Nedotýkejte se jí!“ — zvolal mladší chlapec. — „Nevidíte, že žije? Vždyť se na nás dívá.“

Nikdo si také netroufal ani se jí dotknout.

Nakonec sám Mikuláš přistoupil k rakvi s úmyslem, že narovná nebožčinu ruku a složí jí ji na prsa.

Jenomže k tomu lidská síla nestačí. Mrtví jsou silní! — Musil toho nechat.

Oba hoši si zatím něco šeptali.

„Ale takto nelze pro pozvednutou ruku přirazit víko!“ — rozumoval Mikuláš, předstíraje chladnokrevnost.

Vtom k němu přistoupili oba hoši, držíce se za ruce, a větší ho oslovil:

„Slyšíš, ty mnichu! (,Ty mnichu!‘) Ty u rakve naší matky nemáš pranic co hledat. My s bratrem jsme se umluvili, že jeden z nás zde bude nyní stále bdíti; a nedovolíme, aby byla pochována, pokud se náš otec nevrátí.“

„Vždyť neumřela!“ — ozval se mladší hoch. — „Slíbila mně, že zůstane s námi; že nás nikdy neopustí. Podívejte se, jak se usmívá!“

A všichni, kdo se na ni podívali, měli dojem (snad proto, že měli slzy v očích), že její líce se skutečně usmívá.

Po sedmnáct dní vyzváněli každého jitra k pohřbu. Každého odpoledne sešli se kněží z okolí, aby zesnulou paní doprovodili na poslední cestě. A každého večera se vraceli bez pořízení.

Mrtvá se stále dívala a usmívala.

(Činí to dodnes!)

Dervišgenerál stál tu každého dne delší a delší dobu nad otevřenou rakví, opíraje se zády o oltář, a díval se na tento věčně stejný obraz; sám byl stejně nehybnou postavou jako Žofie v rakvi.

Osmnáctého dne napsal Štěpánu Andrássymu toto psaní:

„Drahý bratře můj!

Choť Tvá umřela před osmnácti dny. — Od té doby leží stále v rakvi, uprostřed kostela. Čeká na Tebe, nechce se do té chvíle změniti. Pospěš si domů. Já dnes propustím vojsko z hradu a v noci se vrátím opět do kláštera a opáši se cingulem.

Bůh se smiluj nad našimi ubohými hříšnými dušemi.

Frater Nicolaus.“

*

Více není o Mikuláši Andrássym známo.

Jeho podobizna je na hradě Krásné Horce. Drží pobožně v obou rukou evangelium.

Takový byl konec dervišgenerála.