ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V onom listě, který pokořil v prach člověka tak pevného, jako byl Fabricius, nebylo nic velikého ani neobyčejného.

Kdo si myslí, že teď vyjdou najevo věci, jakých lidské ucho posud neslyšelo, no — ten si darmo brousil zuby!

Paní generálová Löffelholzová psala v tom listě Fabriciovi jen tolik, že mu podává radostnou zprávu, že milovaná jeho dcera, zasnoubivši se již dříve — protože Bůh sám tomu chtěl — s plukovníkem Alfrédem Blumenvitzem de Trautsohnem, byla dnešního svatého dne — po dispensi trojích ohlášek a šestinedělního vyučování ve víře, udělené vídeňským arcibiskupem — přijata knězem z Josefovců do lůna samospasitelné katolické víry a s uvedeným plukovníkem Alfrédem Blumenvitzem de Trautsohnem u oltáře řádně oddána.

Na konci dopisu bylo několik řádek, připsaných samou šťastnou nevěstou, rukou třesoucí se, sotva čitelně.

No, toť věru strašné neštěstí.

Kdyby pro takovou věc každý otec rodiny měl běžet s odkrytou hlavou po náměstí!

A Jan Fabricius tak přece učinil!

Myšlenka, že jeho jediná dcera má být zavřena v kleci na pranýř, nezlomila ještě led v jeho srdci. Třebas byla zima. Ať vymrzne, ať se třese zimou! — Ani myšlenka, že kat ji z města vymete jako osobu beze cti. — Ať pláče, ať ječí! — Ba ani pomyšlení, že soud ji uzná za zrádkyni a že popravní meč jí srazí hlavu. — Ať se ta hlava skulí, ať vystřikne ta krev!

Ale myšlenka, že jeho dcera se stala katoličkou, že se provdala za labance!^[4]

Tu nebylo možno snésti!

Kdyby mu ji raději v rakvi přinesli! Kdyby mu byli raději řekli, že se z ní stala bezectná uličnice, milenka sprostých kuruců, než choť císařského plukovníka!

Zapřít víru, v níž ji otec a matka vychovali!

Zradit svůj národ a svůj rod!

Ubíral se domů oklikou, Bašteckou ulicí.

Když kráčel kolem průčelí Thurzóva domu, vedoucího na náměstí, pohrozil šavlí, jíž užíval za berlu, do oken.

Jeho duše mu našeptávala, že tuto ránu do jeho srdce vypraktikovala tam ta paní nahoře. Bylo to její dílo!

Hlava její padniž za to!

Ti, jež nejvíce miluje, nechať ji zničí!

Kletba chodiž jí v patách jako stín!

Thurzův dům vede do dvou ulic, jako většina patricijských paláců v městě Levoči.

Část na náměstí, do hlavní ulice, je palác, část zadní, vedoucí do úzké uličky, do ulice Baštecké, je budova tovární. Tam je řádný byt rodiny, zde zase skladiště, dílny a pivovarská kuchyně, v níž se vaří pro všecky domácí příslušníky pivo; tato pivovarská kuchyně je pýcha Levoče a privilegium, uznané zákonem.

Palácový díl domu je uchystán pro bydlící zde magnáty a je vyzdoben s pompou, jakou milovali předkové.

Když Fabricius přišel malou brankou domů, dal si zavolat svého věrného přítele a stálého nájemníka, doktora.

Sám ulehl na lůžko, ustrojen, tak jak přišel.

„Jsem mrtev. — Čekám na svůj pohřeb,“ — řekl lékaři, když se k němu přibelhal na těch svých berličkách. — „Nehledej pro mne žádného léku ve své lékárně. Pošli však k seniorovi, aby sebral žáky i s kantorem a poslal je sem, aby zpívali pohřební písně. A ty o mně napiš úmrtní list. Jen datum ještě ponech prázdné; buď dnes, či zítra to bude. Až zítra opět přijdeš, jistě najdeš na mém lůžku tichého člověka. Fabricius umře, protože chce umřít!“

Na tento kategorický imperativ neměl doktor odpovědi. Odbelhal se opět do své komnaty.

A také poslal Fabriciův vzkaz seniorovi.

Zanedlouho přišli žáci zpěváci i s kantorem a rozestavivše se kolem Fabricia, ležícího na lůžku, spustili svatojanskou píseň, jež počíná takto:

Žijící mrtvý ležel bez pohnutí a poslouchal.

Počínal si jako skutečný nebožtík: tiše, vážně a důstojně.

Jen jednou zapomněl, že je mrtvý.

Kantora i školáky brzo omrzela — přesto, že se jim do konvic stále nalévalo pivo — dlouhá, jednotvárná litanie; vysychalo jim po ní v krku; myslili si, že nebožtíka tato změna také pobaví, a vybravše z brašen jiné noty spustili žalm:

Mrtvý je netrpělivě okřikl:

„Nechte té katolické písničky!“

A školáci musili přerušit krásný, melodický Jacoponiův hymnus a vrátiti se k truchlivým, jednotvárným, melancholickým protestantským žalmům:

Okno bylo otevřeno, jakož je zvykem ve světnici, v níž odpočívá mrtvý.

Smuteční píseň bylo tedy slyšet po celém dvoře a ve všech bytech v domě.

Ale nejvíce v protější části, v níž bydlili Korponayovi.

Ložnice paní Juliany měla tedy ty posmrtné písně z prvé ruky.

Ale paní dovedla při těchto pohřebních písních tak sladce spát! A nejen spát, ale i jiného uspat.

Dobrý Jan Korponay spal tu spánek spravedlivých; jeho hlava spočívala na labutím rameni jeho choti.

Pro něho věru mohli i andělé zpívat žalmy vzkříšení. Všechen svět bdících nemá takovou cenu, jako okamžik v čarovné říši snů.

A což teprve, má-li člověk modlu, která, řekne-li jí: ,Pojď se mnou do říše zjevů!‘ — i tam se za ním ubírá, a když jí řekne: ,Vraťme se opět do čarovné říše bdění!‘ — nalezne ji opět u sebe. Neopustí ho ani zde, ani tam. A pak ani neví, kdy bděl a kdy snil. Ví jenom tolik, že v bdění i ve snu byl blažený.

Kdo by záviděl spánek spravedlivému?

Vždyť jej s ním sdílelo celé město!

Když se roznesla zpráva o Fabriciově příhodě, že se na něm znova objevila šílenost, že se z ničeho nic v předsednickém křesle rozplakal, pak že složil rychtářskou čepici, plášť a hůl, že se zřekl rychtářství a že odešel z poradní síně, ze smíšeného soudu, že kráčel s holou hlavou domů, mávaje celou cestou pochvou svého kordu a pěstí, že doma ulehl, dal si zavolat kantora a zpívat nad sebou úmrtní žalmy — to vše věru považoval každý za největší štěstí.

Ihned si přivedli pana Alaudu, odstaveného rychtáře, posadili ho do předsednického křesla, a ten vynesl rozsudek, že na neštěstí minulé noci nikdo není vinen.

Byla to vůle boží, a kdo se bude příti s Hospodinem?

Zároveň také rázem odvolal pan Alauda Fabriciova drakonická nařízení: smí se na oslavu dnešního vítězství hodovat, jíst, pít, ba i tančit: o snímání střech pak nebudiž mrháno již ani slova. Zítra je také den, a pak: „Bůh ví, co bude a jak bude!?“

Proto také využívali velicí i malí daného povolení a v celém městě byla samá hostina.

Občané se postarali i o stráže na hradebních věžích; i tito vojíni se mohli dosyta namlsat všeho dobrého, když provolali slávu štědrému rychtáři, udatnému generálu a hodnému Urbanu Czelderovi, který skutečně mezi své hajduky rozdělil tvrdé tolary vyhrané na Němcích.

Po čepobití (zde mu říkali Capfenstreich) obcházela hudební kapela příbytky notáblů a hrála pod jejich okny serenády. Dostalo se takového dostaveníčka i Korponayovým, ale ti z toho mnoho neslyšeli, neboť spali v zadním pokoji a měli i jiné důvody k tomu, aby neposlouchali.

Po půlnoci šel každý domů spát a za půl hodiny bylo v levočských zdech ticho, nerušené ani voláním ponocného.

Začalo sněžit; zdálo se, že nahoře v mracích roztrhli peřinu; ráno nebylo možné ani vyjít ze dveří; tolik bylo sněhu na ulicích.

Minulé noci celé město nespalo: dnes si to všichni vynahradili.

Ani okna Hermanova domu nebyla osvětlena, což svědčilo o tom, že se ani páni důstojníci dnešního dne necvičí v „landsknechtu“.

Ale jeden muž musil přece bdít — z povinnosti; a to byl vojín, stojící na stráži před příbytkem generála Andrássyho.

Ani tomu se nelíbilo, že se mu na víčka lepí sníh; schoval se do strážní budky. Ale vítr metl mu sníh přímo do budky. Vynalézavý hajduk i proti tomu našel pomoc; obrátil se zády ven a vyhrnuv si límec nahoru, chránil se před chumelenicí.

V takové posici vojín na stráži obyčejně zmrzne…

Ke druhé hodině po půlnoci se Jan Korponay náhle probudil.

„Neslyšíš jakýsi rachot pod zemí?“ — šeptal své choti.

„Potkani se tam plaší,“ — odpověděla Juliana a polibek opět zavřel ospalá, těžká víčka. — „Spi, beránku.“

Ano, měla pravdu; potkani byli nepokojní více než jindy; ale nebyla to vina ubohých potkanů; naopak, příčinou jejich znepokojení bylo spíše to, že jejich tichou říší již dvě hodiny táhne řada ozbrojených mužů, muž za mužem, šlapajíce si takřka na paty.

Jsou to císařští mušketýři, kteří sestoupili do tajné chodby u zřídla na vrchu „Scheibe“ a Fabriciovým tunelem se vkrádají do tvrdě spícího města.

Thurzův dům je vystavěn v slohu ještě bizarnějším a podivnějším, než je sloh barokový.

Nemá tak krásnou, vysokou střechu jako domy ostatní, jejichž hladké šindely svědčí pestrým písmem o letech renovace a jejichž okapní roury vystupují na dva sáhy od domů a končí žraločími nebo dračími hlavami; zde svádí kolmým štítem od vnější plechové střechy vodu sněhovou a dešťovou mosazná, do zdi zazděná roura; nad touto rourou asi ve výši jednoho sáhu jsou železné dveře, jež nikdo nikdy neviděl otevřené a jež bývaly stejně obíleny jako dům.

To byly ony tajné dveře, jimiž bylo lze dostat se z vodovodní podzemní chodby do města.

A toto tajemství někdo císařským prozradil.

Kdyby nesmírná událost s jeho dcerou nebyla tak popletla Fabriciův mozek, kdyby si byl uchoval aspoň trochu střízlivého rozumu a logiky po přečtení onoho listu, pak — místo aby si lehl na castrum doloris a dal nad sebou zpívat žáky a kantorem popíjejícími z korbele — byl by si uložil, postavit se s palašem k těm železným dveřím na konci svého domu, a kdykoli se zde jaká hlava objeví, jedním rázem by ji srazil a do rána by z nich vystavěl pěknou pyramidu uprostřed ulice, vztyčiv na vrch jako korunu opeřený klobouk svého milého zetě, plukovníka Blumenvitze.

Ale stalo se jinak.

Fabricius ve svém nesmírném rozhořčení přišel o rozum, a tak se stalo, že ráno ve čtyři hodiny stál na levočském náměstí celý císařský pluk, rozestavený pěkně do čtverce.

Byl to pluk Türkheimův, jehož velitelem byl Blumenvitz de Trautsohn.

Císařský plukovník dal ihned obsadit brány a nároží, jež spojovala jednotlivé ulice.

A dosud nikdo nepozoroval, že nepřítel je uvnitř ve městě.

Pochůzku, jež přišla vystřídat hlídku před Andrássyovým příbytkem, přemohli a umlčeli dříve, než mohla vykřiknout.

Pak sám Trautsohn, vzav s sebou dvanáct mušketýrů, vyšel vraty, stále otevřenými, nahoru do generálova bytu.

V předsíni spal na stráži kurucký vojín — more patrio.

V síních i na chodbách vše chrápalo.

Trautsohn se mohl dostat až ke generálově ložnici, aniž se ho cestou kdo zeptal, co tu chce.

Andrássy spával úplně ustrojen, přikryt pouze medvědí kožišinou.

Když zaslechl skřípot svých dveří, vyskočil — měl lehké spaní — a když otevřenými dveřmi vstoupil Blumenvitz a za ním se zaleskly hřebeny na šišácích a pušky mušketýrů, octl se Andrássy skokem ve výklenku za divanem, kde visela jeho poboční zbraň u tygřího kožíšku, a v okamžiku stanul s vytasenou šavlí proti vetřelcům.

„Jaká to hanebná zrada?“ — vykřikl v prudkém hněvu.

„Všechen odpor je marný, pane generále,“ — řekl Blumenvitz, otevřev rychle okno. — „Pohleďte ven! Celý můj pluk zde stojí na náměstí. Jste v mých rukou, na milost i nemilost!“

„Posud nikoli. Slyšíte, pane!?“ — zvolal Andrássy a škubnuv stuhou ukrytou za záclonou a vedoucí ke zvonci zazvonil na poplach.

Poplašný zvonec vzburcoval spící město.

„To jste mohl učinit, excelencí!“ — pravil Blumenvitz chladnokrevně. — „Vyburcoval jste své spící stráže: ale již je pozdě. Ulice jsou vesměs obsazeny; pan generál se nemůže setkat se svými četami. Odtud není záchrany.“

Andrássy si vzpomněl, že je.

Tady za tou dřevěnou stěnou, která se otevře pouhým stiskem pera; tou může uniknout, a než nepřátelé vylomí dveře, jež za ním opět zapadnou, může se zadním východem zachránit na bašty, k svým vojákům.

Ale — něco mu v tom překáží.

Ložnice jisté paní.

A v té ložnici je i manžel té paní.

Smí pokalit dobrou pověst této paní, aby sám se zachránil?

Smí Janu Korponayovi odhalit, že mezi oběma domy je společná chodbička, jíž se může sem tam procházet?

Šlechtic se může prohřešit proti všem zákonům, jen proti pravidlům rytířskosti nikoli.

Jeho život, jeho čest, i město Levoča může přijít nazmar; ale čest ženy, jež mu svou čest hodila do klína, bude hájit.

Neuprchne tou chodbou.

„Tak si tedy pojďte pro mne! Chcete-li se mne zmocnit!“ — zvolal Andrássy, vrhnuv se k dřevěné stěně, jež mu zakrývala cestu k záchraně.

„Andrássyho živého nedostanete, ani kdyby si pro něho přišlo tisíc labanců!“

„Proto, excelencí, není ještě třeba, abyste mně nadával hned labanců. Vždyť můžeme spolu promluvit.“

„Já mluvím pouze svou zbraní!“

— Poplašné zvuky zvonce probudily i Jana Korponaye.

„Co to?“ — zvolal.

Juliana slyšela již prudký křik za oběma tenkými stěnami, jež tvořilo zrcadlo a dřevěná stěna.

A věděla, co je to.

Byla poděšena.

Čeho se zděsila?

Toho, že překvapený Andrássy užije k útěku tajných dveří, jež byly jejich společným tajemstvím? A tím že ji zničí?

Či snad se strachovala o někoho jiného? Strachovala se o jiného? Ale o koho?

„Pospěš si!“ — vykřikla na manžela. — „Rychle přes sebe přehoď kožich, chop se šavle! V městě je zrada! Vyběhni zadní branou na bašty; dej si tam trubkou svolat vojíny! Nepřítel je v městě.“

Korponay vyskočil jako bez rozumu z postele, sebral šaty, boty a šavli do rukou a vyběhl na chodbu zadního domu, oblékaje si v běhu jednotlivé kusy šatstva.

Dvůr nebyl ještě obsazen labanci. Vrata Thurzóva domu nedovedli otevřít.

Korponay proběhl doktorovým bytem, porážeje v cestě stolice, skříně, vše, oč zavadil; zavřené dveře vypačoval rameny, když nepovolily samy.

Náhle pak vrazil do sednice, v níž Fabricius ležel na márách, tropě si šašky ze smrti.

Považoval ovšem tuto hru za vážnou; smrt však nikoli.

Skutečně věřil, že muž silné vůle dovede umřít sám sebou, přeje-li si toho silně; jenom smrt to považovala za pouhý žert.

Vždyť člověk nedovede ani spánek vynutit, aby přišel, když se mu nechce.

„Vzhůru, Fabricie! Vzhůru z lůžka!“ — řval Korponay, odstrčiv zpívající školáky. — „V městě je zrada! Němci jsou zde na náměstí! Pospěšme k našemu lidu! Chop se zbraně, kamaráde! Já letím k svým husarům, ty pospěš k strážím v Mlynářské věži! Vzburcuj Urbana Czeldera v hajducké kasárně! Já přivezu děla! Čiňme alarm trumpetami i bubny! Filištínští jsou zde!“

Při tom si obul kvapně botu, již ještě držel v ruce, uchopil za krk školáka, který v ruce držel svíčku, a naříkajícího ho strkal před sebou, aby mu svítil v labyrintu domovních chodeb až k baštám, kde posud nebylo nepřítele.

Ale při jeho slovech přešlo Fabricia všecko umírání. Rovnýma nohama seskočil s postele.

„Němci jsou tady! Kde je můj meč?“ —

To byl jeho první výkřik. —

„Zde je můj meč! Kde je Němec?“

To byl druhý jeho výkřik. —

„Fabricius ještě nezemřel! — Vstal bych i z hrobu, volají-li, že Němci jsou tady! — Co čumíte? Zbraně máte po boku! Vzhůru, hoši! Spusťte žalm: ,Silný hrad jest Bůh náš!‘ Kupředu! Kupředu! Vraždit! Vraždit! Vraždit! Koupat se v krvi! Kupředu! Eine feste Burg ist unser Gott!“

A vysoká atletická postava, obklopená studenty, mávající mečem nad hlavou, s divoce se koulícíma očima, se podobala postavě z germánských pohanských pohádek, k níž se druží a vinou její děti, které rovněž vytasily krátké školácké šavličky a s jásotem starce obklopily.

A všichni zpívali:

„Eine feste Burg ist unser Gott!“

Bouřlivý žalm pohltily zanedlouho temné ulice, a hned poté se v dáli ozvalo víření bubnů a jek polnic.

Jan Korponay a Fabricius vzbouřili kurucké stráže i občanské vojsko.

*

Juliana naslouchala na dvě strany; hluk, přicházející zvenčí, i ten, který sem vnikal z komnaty v sousedním domě.

*

Poslední slova Štěpána Andrássyho byla:

„Já mluvím pouze svou zbraní!“

Ale Blumenvitz de Trautsohn zarazil špičku svého kordu do podlahy a opíraje se loktem o koš rukojeti, usmíval se chladnokrevně.

„Chcete-li mluvit pouze svou zbraní, pak si nikdy neporozumíme; neboť já jsem nepřišel proto, abych se s vámi potýkal v souboji; nebylo by také rytířské, abych se v brnění měřil s nepřítelem vyskočivším z postele. Ale jsem zde naopak proto, abych vám, pane generále, nadiktoval čestnou kapitulaci.“

„Diktovat? Mně!“ — zvolal Andrássy.

Oči se mu leskly v nesmírném hněvu a meč jenjen svištěl ve vzduchu.

Blumenvitz si jen popotahoval vousy na bradě a stále se usmíval.

„Mluvíte-li vy jenom svou zbraní, mám tady také dvanáct mušket, které hovoří!“ — řekl, pokynuv vojínům u dveří, a ti všichni zvedli zbraně k výstřelu, míříce na Andrássyho. — „Ty mluví diktandem!“ — pokračoval se smíchem. — „Proto vám radím, abyste klidně spustil svůj kord, neboť obávám se — učiníte-li jím snad nějaký podezřelý pohyb — že moji vojíni mu nebudou dobře rozumět a stane se něco, čeho bych sám nejvíce litoval.“

Andrássy chroptěl jako tygr chycený do pasti.

„Proto bude nejlépe, promluvíme-li o kapitulaci bez mečů a bez pušek,“ — pravil Blumenvitz de Trautsohn pánovitým hlasem.

V tom okamžiku viděl Blumenvitz, že se za Andrássyovými zády něco zatemnilo.

Neměl ani kdy uhodnout, co to bylo, když v nejbližším okamžiku před ním stanul záhadný zjev.

Ženská postava, v bílých šatech, s rudým pláštěm na ramenou, se rychle a bez hluku objevila jako duch a svou bílou postavou zakryla maďarského vojevůdce.

A současně vztaženou pravicí namířila čtyřhlavňovou bambitku na čelo plukovníka Blumenvitze.

Bambitka však nebyla tak vražedná jako pohled jejích očí, jež se lesknou zeleným třpytem jako u kočky.

Pomalu pronášela tichá slova:

„Chcete, pane plukovníku, dát se zavraždit rukou ženy?“

Andrássy na ni zděšeně vykřikl:

„Co to děláte? Chcete se zničit?“

„Kdo teď na to dbá?“ — hněvivě odpověděla žena.

„A zničit svou čest!“ — šeptal generál.

Zdá se, že při tomto slově se paní vzpamatovala. Pozoruje, že ji zde vidí mnoho lidí.

Dvanáct vojáků se sem dívá — přes hlavně svých pušek.

„Eh!“ — zvolala, mlasknuvši opovržlivě jazykem, a beze všeho rozmyšlení běžela k otevřeným dveřím, uchopila kliku a poručila: — „Táhněte odtud, vy hlupáci!“

A dříve, než se mohli rozmyslit, je-li zvykem poslechnout takového neobyčejného velení, přirazila dveře, až pušky div že jim zuby nevyrazily, zašoupla v rychlosti závoru pod zámkem a opřevši se zády o dveře, dala se do veselého smíchu.

„Tisíc blesků!“ — vykřikl Blumenvitz. — „S tím jsem nepočítal!“

„Vidíte, plukovníku,“ — pravila se smíchem sličná paní. — „Vaše lest nestojí za nic. I jiný ví, že ,a un renard, un renard et demi‘ (Nad lišku je půl druhé lišky!)“

Mušketýři za dveřmi počali bušit kolbami do zavřených dveří.

„Ale prosím vás, pane plukovníku, řekněte svým lidem, aby mne dveřmi tak po pohansku netloukli do zad!“

Co mohl Blumenvitz učinit jiného, než že vyplnil přání sličné paní; okřikl vojáky za dveřmi:

„Bey Fusz!“

„Nu, tak vidíte!“ — řekla Juliana. — „Teď je aequilibrium! Rovnováha je opět zřízena. Vy jste zajatcem generála Andrássyho, generál je zajatcem vašich vojínů; labance pak obkličují voje kurucké; na tyto pak patrně ženou pluky Löffelholzovy. Je to skutečné bellum omnium contra omnes. (Boj všech proti všem.) Jsme navzájem do sebe zaťati jako ona liška německého ševce krále Matyáše, když se chytila se štikou: nikdo neví, kdo koho drží.“

„Ale, paní!“ — zvolal znepokojen Andrássy.

„No, no, pane generále! Jen žádnou netrpělivost! Každý je na svém místě. Já též! — Slyšíte vy oba zvuk polnic na Baštecké ulici? To je troubení mého chotě, vrchního strážmistra Jana Korponaye na poplach kuruckým husarům. Bude tu hned na náměstí se svým oddílem a s celou baterií děl!“

Toto ujištění upokojilo poněkud Andrássyho, nikoli však Blumenvitze.

Blumenvitz chtěl vyhodit větší trumf:

„To bude větší nebezpečí pro vašeho chotě, madame, než pro mne. Naše carré se kuruckému husarstvu vysměje do očí.“

„Však se smáti nebude, až se v žertu ozve i Fabriciova četa myslivců pod arkádami radnice! Věřte, pane, že šance jsou si s obou stran rovny. Dostrašováním zde nikoho nelze polekat. Proto si spolu promluvte moudře a tiše. Já hezky odstoupím.“

Oba muži na sebe pohlédli.

Oba byli plni úžasu.

Teprve teď poznali, kam se to dostali.

Je to společná klec, do níž je někdo vlákal a drží teď druh druha zajatcem — a onen někdo — toť bílá paní!

„Mám za to,“ — řekla Juliana, spouštějíc pomalu kohoutky své bambitky, — „že byste učinili nejlépe, kdybyste se teď rozhodli, že uzavřete na několik hodin příměří, po kterouž dobu nechť se nepřátelské voje vystříhají všech srážek. Zatím pak mohla by se městská rada a kuručtí velitelé vojsk dohodnout s panem plukovníkem Blumenvitzem de Trautsohnem u přítomnosti pana generála. Doufám, pane plukovníku, že ráčíte mít v rukou plnou moc a mandát, abyste zde jednal ve jménu císařově?“

Trautsohn de Blumenvitz v podivu zavrtěl hlavou.

„Jste o všem velmi dobře zpravena, milá paní. Zde císařská plenipotentia!“

A při tom vyňal ze záňadří list s pečetí.

Ale nebylo na tom dosti, že ukázal mladé paní vkusný pergamen s pečetí, v stříbrném pouzdře ukrytou a u listiny zavěšenou, se všech stran; chtěla jej vidět i uvnitř. Chtěla jej číst.

Latinsky uměla.

Musil jí list dáti do rukou.

Rozložila psí kůži mnohokrát složenou a počala čísti: „Nos Josephus primus, divina favente Clementia etc. etc.“

„Ale tato plná moc zní na generála Löffelholze.“

„Zde je její přenesení s pana generála na mou osobu. Poroučíte, abych vám je ukázal?“

„Prosím.“

Prohlédla i tento dodatek plné moci.

„Vše je v pořádku. Jste opatřen potřebnými cautely a authenticatiemi.“

„Ve vás se ztratil diplomat, vzácná paní!“

„Snad ani ne. Ale teď tedy bude dobře, prohlásíte-li oba příměří. Na věžích již počínají zvonit na poplach.“

Zatím bylo již pobouřeno celé město.

Bubny vířily, polnice vřeštěly, zvony duněly na všech stranách.

Postranními ulicemi se na náměstí hrnuly čety kuruců i občanů.

„Bude dobře, když se svým věrným ukážeme v okně,“ — navrhl plukovník Trautsohn Andrássymu.

„Budiž.“

A oba se vedle sebe postavili k jednomu oknu.

Obloha se již počala rozednívat; muži na náměstí spatřili oba vůdce nepřátelských sobě vojsk vedle sebe v okně.

„Je příměří na dvě hodiny!“ — zvolali velitelé z okna maďarsky a německy, každý svým věrným.

Císařští, kteří stáli hned před domem hlavního velitelství, porozuměli tomuto volání; ale kurucové a občané, kupící se s velikým hlukem u radnice, neslyšeli, jak se zdálo, dosti zřetelně.

„Vystrčte parlamentářský praporec!“ — řekla Juliana oběma pánům.

Ano, to bude nejlepší: vztyčit v okně bílý prapor.

Ale kde jej vzít?

Andrássy zřídka potřebuje takový prapor!

„Tu je můj šáteček s hlavy!“ — praví Juliana, svlékajíc závoj, jímž měla zahalenou hlavu. Nabodli jej na kopí a vystrčili mřížovím v okně.

Šátek s hlavy, kolkolem vyšívaný, se třepetá v ranním vzduchu, hlásaje mír nepřátelským stranám.

A ihned bylo lze pozorovat účinek bílého praporu.

Tam u radnice je pan vrchní rychtář Alauda a vykládá sbíhajícím se ozbrojeným občanům, že bílý praporec v generálově okně znamená příměří; protož přestaň všecko nepřátelství, dokud jej zase nestáhnou…