ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

O Silvestru roku 1710 byl na levočském náměstí mnohem živější trh než jindy.

Velké čtvercové náměstí je se všech stran obestavěno jednopatrovými paláci s barokovými průčelími, se znaky z kamene vytesanými nad branami a s latinskými příslovími na mřížoví pod střechou. Všechny tyto domy na náměstí jsou obývány patricii, kteří své šlechtictví odvozují z dob králů Vladislava, Matěje Korvina, Zikmunda a Bély IV., přesto však jsou všechny tyto paláce v přízemí po celé své délce zařízeny v tržnice se sloupovími všeho druhu stavitelského umění. V jednom domě se sloupy opírají o dům šikmo, tak, že mu dávají vzhled egyptské pyramidy; jinde zase tvoří sloupy masivní podloubí; takovým domům se tu říká „domy s nohama“. Největší část náměstí zaujímá radnice, jež rovněž je obklopena takovým podloubím o dvojím klenutí.

V těchto tržnicích je nakupeno vše, co po širém světě jak pro potřebu všeobecnou, tak i pro zvýšení nádhery mocných pánů přichází v obchod. Město Levoča je prostředkovatelkou mezi obchodem východním a západním. Tudy bez ustání táhnou karavany ze Smyrny i z Dánska. Levočtí uzavřeli smlouvy se saracenskými šejky, kteří ochraňují jejich karavany před lupiči, stejně jako byli v dobrém poměru s harambašou hajdemáků, kteří vládli v Karpatech. V těchto tržnicích se vyměňují výrobky a poklady tří dílů světa. Vedle toho závodí tu i domácí průmysl s cizím. — Pověstné jsou zdejší zvony, jež, seřaděny až k nejmenšímu zvonečku, vystaveny jsou pod bazarovými arkádami, kupy sukna a plátna, jejichž názvy jsou zároveň s cenou v dlouhých řádcích a tabulích na zdi napsány, aby kupující věděl, co má platit; smlouvání tu není, neboť ceny stanoví tu městská rada; tolik a tolik denárů, tolik zlatých stojí loket sukna kamuky, tabitu, fajlondiše, remeku, šafóru, raže, perpety, hernátu a jiných látek; vedle cen pak lze na těchto tabulích čísti, které z vyložených látek jsou oděvním řádem určeny pro muže a ženy šlechtické, které pro měšťany a sedláky. Jsou tu také mistrovské hodinářské stroje, hotovené levočskými hodináři; krámy září leskem stříbrných výrobků levočských klenotníků; takových emailů, jaké vyrábějí zdejší zlatníci, nedovedou v cizině napodobit. Vzácné kožišiny jsou nakupeny na malých vozíčcích; na dlouhých věšácích jsou rozvěšeny kožichy a pláště z těžkého sukna, ušité různým způsobem; nejhledanější jsou v zimě pláště z čamlotu a čimazinu pro sprostý lid, malé kožíšky (gerezny) ze šójového sukna pro měšťanky a hedvábím pestře vyšívané „unoky“, kožíšky ze sedrasiové látky pro městské šlechtičny.

V den před Novým rokem každý spěchá nakoupit; pod podloubím se hemží kupujícími v pláštích šňůrami okrášlených a s ostruhami na botách; muži s navoskovanými, špičatými kníry, s kalpakem na hlavách, s vlasy na ramena padajícími; ženy mají na hlavách zlatými krajkami pošité čepce, připevněné závojem; panny mají ve vlasech zapletených v copy pestré stužky a na hlavě znak svobody, perlami vyšívanou pártu; také pláštíky paní a dívek jsou na límcích ozdobeny drahocennými krajkami.

Pořádek udržují v tomto shluku lidstva hajduci odění v uniformu pošitou šňůrami a odvádějí ty, kdož se při smlouvání dostali v hádku a spor, k tržnímu soudci, který úřaduje na volném prostranství „obchodního“ domu. Zde je také bursa, kde kupci uzavírají smlouvy, a doleji stoly směnárníků, na nichž všechny druhy peněz celého světa jsou urovnány v hromádky.

A všechen ten pestrý lid, který se podle vnějšku úplně podobá potomkům Arpádovým a Tuhutumovým, je vesměs lid německý.

Přistěhovali se sem již za časů prvních křesťanských uherských králů.

Německý jazyk si zachovali, ale jinak se stali docela Maďary.

Jejich předáci nejsou prostými občany, ale uherskými šlechtici; sami se považují za usedlou šlechtu a opovrhují několika málo maďarskými šlechtici, kteří se tu usadili. Ani ostatní levočtí měšťané nejsou takoví, jaký bývá lid v jiných německých městech. Jsou to vojáci, lid bojovný; starostové osmatřiceti cechů jsou zároveň válečnými hejtmany. Na první výstřel z děla ví každý cech, v které věži městských hradeb se má sejíti se zbraní v ruce.

Nepřítel se ještě nikdy branami tohoto města nedostal mocí.

I ve smutné době velkého tatarského vpádu vzdorovalo toto místo hordám chána Batuho. Zde byl lapis refugii, kámen útočiště, kde všichni z domovů svých vypuzení nacházeli útulek. Z tohoto kamene jsou vystavěny všechny tyto kostely a paláce.

Po mnohá staletí, plná bouří, byli tito němečtí Maďaři vždy nejvěrnějšími přivrženci národní svobody. Nepokořili se nikdy ani tureckému sultánu, ani německému císaři. A když nebylo žádného národního panovníka, utvořili z města republiku a jako Benátčané nebo Raguzané měli vlastní vládu a razili peníze se znakem svého města, který je částí znaku uherské země: trojí kopec a řecký kříž, držený dvěma lvy. Monogram tohoto znaku je vyryt na všech domovních dveřích, na všech městských branách i v prstenech všech měšťanů, kteří nejsou patricii. Tito mají ovšem vlastní znaky. Některé z nich svědčí o zásluhách, nabytých v občanském životě. Kladivo, podkova, kleště; — vinná káď, v níž tančí marciální bojovník s kalpakem na hlavě; — ověnčená kotva; — lis na olej; — medvěd čtoucí z knihy; — kružidlo; — studna se lvem; — muž s kružidlem v ruce, dívající se na věž; — tři klasy a cep; — váha; — holubice s olivovou ratolestí. Jiné znaky zvěčňují slávu získanou na bojištích: obrněný rytíř, sedící na lvu: — pěst, třímající tři šípy; — nahé děcko s mečem v ruce; — divoký muž, vyvracející strom i s kořeny ze země; — orel se šavlí v drápu; — medvěd s palašem; pak mnoho jiných znaků, hlásajících mučednickou smrt: kostlivcova lebka se zlomenou svící; — dvě probodené ruce; jeden znak ukazuje dokonce čerta s rohy a dlouhým ocasem; to je znak rodiny Täuflovy. I znaky ostatních, kdož byli za zásluhy od uherských králů povýšeni, září vesměs na jména rodin německých: Zecher, Perner, de Schacher, Fabricius, Alauda, Engelmayer, Kornides, Cramerius, Ursinus, Lateiner, Pfanschmied, Rhael, Richthauser, Gosnowiczer, Amman, Lang, Rholler, Rompauer, Hain, Plasinger, Gräff, Buchwald, Engelhard, Tribel, Raichburg, Borad, Zabeyer a tak dále. Celá řada starousedlých rodin patricijských, zaujímajících přední místa v dějinách, zvláště pak v dějinách bojů za svobodu země.

Za časů Františka Rákóczyho II. pozvedlo město Levoču i to, že zde byla slevárna děl.

Když kurucové přišli v nešťastné bitvě o všechna děla, dodali Levočtí hned jiná a Antaeus nabyl nové moci. A když byl oblek bojujících rozedřen, bylo třeba jen do Levoče vzkázati: hned poslali nové šatstvo pro ně.

Města Levoče si vážil nejen kníže, ale i jeho generálové. I v tomto roce, kdy počíná náš příběh, je tu posádkou celý sbor vojáků, jemuž velí nejstatečnější muž všech kuruců, který se i svou krásou rovná knížeti. Je to vysoce urozený pan baron Štěpán Andrássy.

Ale přesto, že kurucové jsou tu posádkou, není v celém městě slyšet slova maďarského. Jsouť to hajduci Urbana Czeldera, vesměs obyvatelé Spiše, husaři meczenzéfští; vlas v copy spletený, navoskované kníry a plášť z vlčí kožišiny svědčí, že jsou to kuruci, ale přesto jsou to Němci. Nejlepší vojáci Františka Rákóczyho.

V deset hodin se rozhoupal velký zvon na chrámové věži. První to vyzvání k silvestrovské pobožnosti.

Po zvonění se lomoz a křik kupujících staly ještě mocnějšími; na tržišti se sešlo celé město. Po sněhu s jasným zvukem rolniček přijíždějí saně, provázené statnými jezdci. Živý obchod však přesto pokračuje. Neníť zde katolíků, kteří chtějí, aby po dobu mše svaté zůstaly krámy zavřeny. Všechno obyvatelstvo je protestantské a ctihodný pan pastor Job Zabeyer se nestará o to, co se děje venku na náměstí v době, kdy on káže.

Ale chrám je pýchou Levočských. Je pln památek po králích a dynastech, kteří tu pobyli, v městě tomto se scházeli, o své přízni je přesvědčili, zde své pohřebiště vyvolili. Ještě dnes jsou tu jejich chrámové stolice, sochy a hroby.

Skvostná katedrála je zasvěcena svatému Jakubu. Oltář je div sochařského a malířského umění; obrovské tabernakulum, vytesané z jednoho kusu kamene, a velkolepé varhany svědčí o obětavosti starých patriciův a jejich horlivosti u víře. Ale nyní chválí se tu Bůh způsobem protestantským. Ponechali však všecko tak, jako bylo dříve za doby katolické, sochy i obrazy, jen dveře u oltáře se zavírají při bohoslužbě reformovaných.

I samo okolí hlavního chrámu je velkým mausoleem. Je to místo pečlivě opatrované, jehož zachování vždy bylo kladeno v podmínky, když se město mělo vzdáti nepříteli. Kolkolem jsou tu hrobky předáků, slavných občanů. Jsou ozdobeny umělecky provedenými reliefy, znázorňujícími biblické scény: sen Jakubův, zrada Jidášova, Kristus v zahradě getsemanské, poslední soud, vzkříšení, nanebevstoupení Páně; na tomto posledním díle klečí na zemi a na Spasitele k nebi se vznášejícího hledí apoštolové, odění v národní kroj uherský, plný ozdob ze šňůr a s ostruhami na botách, takže každý podle toho musí poznat dílo domácího umělce. Ještě lépe svědčí o tom skupina Samsonova, který s oslí čelistí v ruce zahání celé ležení Filištínských; tento Samson je totiž věrný obraz sedmihradského knížete Jiřího Rákóczyho I., který na pochodu na Vídeň sídlil delší čas v Levoči.

Ale jen patriciům je vyhrazeno právo dáti se zde pohřbívati u zdí hlavního chrámu. Mimo ně popřáli tu místa jenom výtečníkům nad jiné vynikajícím, učencům nebo duchovním, kteří si zasloužili, aby jim potomstvo z vděčnosti postavilo mramorový pomník.