ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nestalo se vše podle předpisu — ale cíle bylo dosaženo. Pacientka již nekope a neškube se, nýbrž tiše spí. Ostatní je její věc. Poté se i paní Léni uvelebila s křesťanským uspokojením v nejpohodlnější lenošce a láhev s pivem vyprázdnila až na dno. Pivo se totiž nesrká jako víno: pivo se vleje do hrdla najednou.

Za krátkou chvíli pak počala ošetřovatelka chrápat. A porovnáme-li s touto okolností náhlé probuzení pacientčino, dospějeme k diagnose, že ony tři scházející opiové pilulky se omylem dostaly asi do její sklenice na pivo.

Tím podivnější je působení této panacaey, že furor daemoniacus přesto byl zahnán: sličná paní úplně zdráva sestoupila s postele a polehtavši pavím perem ošetřovatelku pod nosem a přesvědčivši se, že ani to ji nevzbudilo, počala se strojit.

Přes noční oblek se oděla v srbskou košili, protkávanou zlatými nitěmi; k tomu se oblekla v turecké šalavári, široké kalhoty z růžového hedvábí; pak vklouzla do damaškového kaftanu z látky pošité pestrými květy a lemované kožišinou z černých lišek; tento kaftan byl v boku stažen indickým pásem; s pásu visely na stříbrných řetízcích nožík s filigránskou střenkou a nůžky se zlatými poutky. Vlasy nechala v nepořádku, jak si je v posteli rozházela; stěsnala je pouze malou síťkou, již si dovedně upletla z vlastních vlasů — tehdy byly takové sítě velice v módě — takže nebylo lze vlasů od síťky, čepečku podobné, ani rozeznat.

Pak přistoupila k velikému, ve zdi zasazenému stojícímu zrcadlu, které dosahovalo až na zemi.

Její obraz se na ni usmíval, ona pak na obraz, jako by se navzájem zdravily, jako by se svým čtveráctvím dráždily. Popošla k zrcadlu tak blízko, že div nelíbala svůj vlastní obraz. —

Ale přece tak neučinila. Jenom prohnutými koleny se dotkla kolenou obrazu, sama pak se v pase prohnula nazad.

A to pak se obraz v zrcadle počal pomalu skláněti k ní a za okamžik zmizely současně obě postavy: v zrcadle se nezrcadlilo již nic víc než lampa visící se stropu.

Z kroniky naší víme, že zdi, spojující tři domy vedle sebe stojící, byly prolomeny. Okolnost tuto přivodily asi důvody jiné a dřívější, než aby se kuručtí vůdcové, cestující s velikým průvodem, mohli ve svých bytech šíře roztahovat.

Stojící zrcadlo zakrývalo výklenek, kterým bylo lze dostat se z domu Thurzóva do domu Pfanschmiedova. Úzký otvor ve zdi měřil jen několik kroků a byl s druhé strany opět uzavřen deskou z tvrdého dřeva.

Dáma se zprvu slídivě dívala skulinkou v této desce a pak na ni zaťukala, nejdříve jedním prstem, pak třemi, pak všemi pěti; deska se bez hluku pošinula a dáma, učinivši jediný krok, se octla v sousedním domě. A byl to nejdůvěrnější pokoj Štěpána Andrássyho.

Kurucký generál byl ideál mužné krásy. Hotový Antonius, v uherském vydání. Podobizna, mramorová socha, stvořená umělcovou rukou, zvěčnila jeho postavu. Nelze toho popřít. Je to vzor dávnověkých bohatýrů. „Tehdy ještě“ nosil vlasy po způsobu kuruckém až na ramena dlouhé. Vlasy to byly tmavě kaštanové a kadeřily se přirozenými kudrlinkami.

Čelo jeho bylo vysoké, jasné, bez vrásek; úzké obočí pánovité, podmaňující; z očí snivě polozavřených vycházelo nebezpečné kouzlo; nos a rty připomínaly sochy řeckých polobohů, kdežto důlek na bradě svědčil o původu asijském. Jeho postava je heroická, aristokraticky poněkud prohnutá.

„Regina mea!“ — zakoktal hlasem, chvějícím se touhou, vztáhnuv ruce k objetí.

„No, no, dotýkat se je zapovězeno, protože je ze skla!“ — zdráhala se žena a obratně uklouznuvši stanula za otomanem.

Zde přirozeně byla chycena — ale nemůže za to. Generál jí něco šeptá do ucha.

„Ach, to není k jídlu,“ — praví odmítavě.

Ještě jedno slovo šeptem. Jistě je žádána o polibek.

„Na lačný žaludek ne!“ — odpovídá mrzutě a přece v smíchu.

„Co to mluvíš?!“

„Dnes jsem ještě vůbec nic nejedla.“

„A proč ne?“

„Protože mně nedali. Mé služebnictvo zčásti pochytali, zčásti vyhnali: zůstala jsem v domě sama: a já sama si nedovedu uvařit ani vajíčko; nikdy jsem ještě v kuchyni nestála.“

„Ach, to není pravda. Vždyť se pamatuješ, jak tenkrát se mnou…“

„Dobrá, dobrá…“ — přerušila ho dáma, vtisknuvši rytířovi na rty dlaň. — „Není to tedy pravda, ale pravda je, že jsem dnes ještě nic nejedla.“

„Ale proč?“

„Protože se postím. Dnes je pátek.“

„Ale vždyť nejsi papeženkou.“

„Nejsem katolička; ale učinila jsem slib.“

„A královna má je tak pevna ve slibu?“

V těchto slovech bylo trochu tichého sarkasmu; sličná dáma tomu také porozuměla.

„Záleží na slibu.“

„A což dnešní slib byl takový?“

„Ano.“

„Přiznejte se, k čemu jste učinila dnešní slib?“

„Slíbíte-li mi, že se mně proto nevysmějete.“

„Ba zapláču nad tím, bude-li to k pláči.“

„Nuže, povím vám to tedy. Dnes jsem svého synáčka poslala na cesty.“

Více nebyla s to říci; rty se jí sevřely křečí; oči se jí zalily slzami. Plakala vzlykajíc. Stálo mnoho práce, než si slzy utřela a znovu se upokojila.

„A proč jste ho, chudáčka, odtud posílala?“ — tázal se bohatýr.

Dáma na něho pohlédla očima posud zarosenýma, z nichž však se obrážela zář zapadajícího slunce.

„A vy se můžete ještě ptát proč?“

Při těchto slovech jí klesl k nohám a zasypal jí ruce polibky.

„Nedotýkejte se jí! Zlomí se!“ — zdráhá se napadená. — „Ej, jaký to hostitel, který hosta k němu se uchýlivšího pojídá!“

„A k tomu ještě hosta, který sám hladoví. Tomu však odpomůžeme hned!“

Rytíř rázem rozhrnul napravo a nalevo barokové pažení, jež tvořilo jednu stěnu pokojíčka, a tím otevřel druhý pokoj, v jehož středu stál na nízkých tygřích nohách stoleček, obklopený ze tří stran pohovkou, podobající se svým tvarem podkově. Stůl byl prostřen nejskvělejšími jídly; zásoby tak bohaté bývají nakupeny u kalifů, nikoli však u velitelů města, které je obleženo nepřítelem.

„Ach!“ — zvolala dáma s údivem. — „Vy jste očekával hosta?“

„Královského hosta! Reginam meam!“

A zase objal dámu v pase.

Ta však nemohla přemoci svou ženskou povahu, aby se neobdivovala hostině, sestavené z nejlepších výtvorů kuchařského umění, a aby nepronesla své mínění o vonných a lákavých pečeních a pečivech, z jejichž kup vyčnívají štíhlé i břichaté benátské křišťály s obsahem barvy granátové a zlatého jasu; navrchu pak na stříbrné misce nikomédské pomeranče, jež mají rudé maso. A nemůže se zdržet, aby aspoň jeden z nich do rukou nevzala a růžovými nehty neškrábla do jeho vonné kůrky. Toť její zamilovaná lahůdka! Zde v této zemi je vzácností; přivezli ji z dalekých, zámořských zemí; toť královská pochoutka! Olupuje pomeranč, rozlomí, rozdělí, jednu čtvrtku vyndá a jižjiž do ní kousá.

„Ne! Ne! Posud je pátek.“

A vytáhne pomeranč z úst a dává jej do úst svého rytíře, takže jej musí sníst.

Jsou sliby, jež dovede vyplnit.

„Dokud tyto hodiny nebudou ukazovat dvanáct!“

U zdi ťukaly veliké stojací hodiny na pozlaceném podstavci.

A bylo na nich teprve deset hodin.

„Nu, pomohu tedy i času a popoženu jej!“ — pravil rytíř se smíchem a vytáhl dva těžké, kroužkem spojené klíče. A zavěsil je na jedno závaží u hodin.

Dáma mu neodporuje. Ba směje se tomuto žertu.

To přece nevadí jejímu svatému slibu, když se líný čas ostruhou trochu popožene, aby míjel rychleji. Tyto dva klíče okradou čas za dvě hodiny aspoň o půl hodiny. A okrásti čas není hřích.

„Jaké to jsou hloupě veliké klíče?“ — táže se dáma dívajíc se na ně přes rameno.

„To jsou klíče od onoho Ketterhäuschenu tam dole na naměstí.“

„A jak se dostaly k vám?“

„Magistrát mně je svěřil, abych je střežil, aby zavřené dívce nepomohli k útěku.“

„Čím se provinila ta osoba?“

„Dopustila se buď něčeho proti ctnosti anebo zrady. Podle toho ji potrestají.“

„Dobře tak. Občanky mají být pečlivy svých ctností.“

Její líce však se při těchto slovech náhle do ohně rozpálilo. Ruměnec studu se nedá zadržet. Cítila to a zakryla si tvář oběma dlaněmi.

Oč ladnější byla v tomto vzplanutí studu!

Celá tato žena je samý rozpor. Kdož uhodne, co je na ní pravdivého? Či snad v té chvíli, dokud na ni působí pohnutí, bylo na ní pravdivé vše?

V největším uzardění však náhle mávla rukou a zvolala:

„Ej, užijme času! Beztoho se zřídka vrací.“

Rytíři se při těchto slovech zaleskly oči.

Ale žena, našpulivši rty, nemeškala zmírnit účinek svých slov:

„No, jen se na mne nedívejte tak zlým pohledem. Vyndejme náš společný Pantheon. Pobavme se jím. Mám opět myšlenku, která se do něho hodí.“

Rytíř otevřel ocelovým klíčem, připevněným na řetízku u hodinek, umělecky rytou měděnou skřínku, a vyňal z ní knihu, svázanou v marokinových, bohatě zlacených deskách a uzavřenou sponou, posetou tyrkysy.

Tuto knihu nazývala Juliana „společným Pantheonem“.

Bylo to album kreseb, dílo jich obou — a dobře, že o něm věděli jen oni dva.

Snad právě společná umělecká náklonnost je po prvé svedla dohromady. Umění je veliká kuplířka.

Oba byli naturalisté. U Andrássyho to bylo rodové dědictví: již jeho pradědové tam v Csikszentkirályi byli proslulí malíři: starodávný hrad i jeho chodby pomalovali sedmi postavami vůdců maďarských, sikulských, hunských atd.; — a první na barona povýšený jejich praděd nakreslil — z přátelství — ony kartony pro koridory Thurzóva paláce v Bytči. Štěpán Andrássy si za deset let boje o svobodu nakreslil plnou knihu postav vynikajících mužů, kteří v těchto bojích hráli přední úlohu; byli tu Maďaři, Němci, Poláci, Francouzi, panovníci i vojevůdcové.

To bylo po jedné straně na všech listech alba.

Na straně druhé pak byly karikatury týchž proslulých osob, poznatelné i při zkřivených a zkroucených tvářích; a to bylo dílo Julianino.

Je zvláštní rozmar přírody, že dala takový talent právě ženě. Srdce ženské je obyčejně stvořeno k tomu, aby idealisovalo. Tato žena měla v srdci dar zcela opačný. V jejích karikaturách byl vhodný vtip, krutá, nemilosrdná satira; znala slabosti všech velikých lidí a dovedla je symbolicky tak obratně odíti v jejich vady a slabosti, že bylo možno poznat každého nejen podle tváře, ale i podle charakteru. Bercsényiho nakreslila v oděvu tureckého paši; Alexandra Károlyiho vypodobnila v podobě rebelského kuruce „s velkou dýmkou a s málo tabákem“. Ze Šimona Forgáche učinila dvouramenáře, který stojí jednou nohou v Rakousku, druhou v Uhrách. Z Vaye se stal rumunský dudák. Jana Móricze učinila rusínským králem s velikým širákem na hlavě a s opaskem na těle; při Ladislavu Ocskayovi přecházela její satira v hrůzu: zrádný vojevůdce nesl v jedné ruce svou hlavu, nabodnutou na kopí, a v druhé třímal pohár a podával jej své useknuté hlavě. Kdyby se zkarikovaným pánům toto album dostalo do rukou, jistě by donutili i mramorovou sochu Štěpána Andrássyho, postavenou na jeho hrobě, aby se s nimi potýkala.

Ale nejnebezpečnější karikatura v tomto albu je obraz samého Františka Rákóczyho; národem hluboce zbožňovaný kníže je zobrazen v podobě drátaře, s obráceným troubelem v ústech; sedí na zemi a namáhá se drátováním svatoštěpánské koruny, kterou drží mezi koleny. Sedmihradský knížecí baret mu spadá hluboko do očí a je ověšen libertáši;^[2] za jeho zády vykukuje pak car Petr a nabízí mu polskou korunu v podobě rozbitého pekáče. — Celý obraz je velezrada nejvyššího stupně.

Ale ani pánům se strany císařské se nevedlo lépe. Siegebert a Hannibal Heisterové, Quido Stahrenberg a Rüdiger se stali obětmi kreslířčiny démonské tužky; jen na zadní straně jediné podobizny nebylo žádné karikatury. Byl to obraz samého císaře.

„Proč nedáte i tomuto jako ostatním?“ — ptal se Štěpán Andrássy své sličné spolupracovnice.

„Obávám se, že bych ho v karikatuře učinila ještě krásnějším.“

Tato sbírka karikatur skutečně postačila těmto dvěma lidem, kteří ji spojenými silami zhotovili, aby po celý život cítili vzájemné vědomí viny.

A jak se bavili těmito figurami — když jich nikdo neslyšel! Co zlomyslného smíchu, co posměchu spojovalo jejich duše, když tak sami se bavíce celému světu vrhali ve tvář své lehkomyslné opovržení!

Nebyl ušetřen posměchu ani rytíř Belleville, ani nevinný, upřímný, snivý Pelargus. Ba ani sám její choť, Jan Korponay.

Belleville byl holičem, který holil globus; sám byl holohlavý jako zeměkoule, jíž nasadil svou paruku. Pelargus dlouhý, nyjící, při měsíčku líbající milenec. A Korponay byl školák, který se s kyselou tváří učí ABC.

Ale byl tu také bratr Štěpána Andrássyho, bílý mnich premonstrát, jemuž posměšně říkali „dervišgenerál“; na jedné straně s ostříhanou hlavou a v bílé cisterciácké kutně jako pobožný mnich, a na druhé straně tančící mezi sťatými lidskými hlavami jako tatarský murza.

„Schází zde již jen jeden obraz,“ pravila Juliana, převracejíc se smíchem řízné listy. — „Vy tu posud nejste.“

„Prosil jsem tě vždy, abys i mne tam nakreslila,“ — řekl Andrássy.

„Nikdy jsem na to neměla čas. Vždyť víte sám nejlépe, proč jsem se nikdy nedostala k tomu, abych vás nakreslila. Nu, ale teď právě je k tomu příhodný čas. Než ručička dojde na dvanáctou.“

„Nenakresli mne však tak bláznivě jako tam ty. Nakresli mě tak, jak ve skutečnosti jsem.“

„Zajisté vás tak nakreslím. Jen seďte klidně a tiše.“

Při tom ho posadila na roh pohovky podkovového tvaru, sama pak se posadila na vyšívanou polní stoličku, naproti němu, a položivši si album na kolena, kreslila tužkou.

Něco takového by ani dnes nepovažovali za zábavné dostaveníčko.

Rytíř byl ostatně model velmi nepokojný. Stále sebou vrtěl a měnil posici. I stůl za jeho zády, jídly pokrytý, mu byl nebezpečný. Neslíbil, že se bude postit, a zdálo se, že se nestrachuje, že si zkazí žaludek; hned odtud, hned odjinud si vybírá z jídel a mlsá. Ba i to si dovolil, že se napil trochu z dlouhokrké polské láhve pálenky.

„Ale nevrťte sebou tolik! — Ale nechte toho mlsání! — Že vám zde nakreslím do ruky láhev s kořalkou!“ — hrozila mu sličná umělkyně.

Vůdce jí chtěl několikrát ukrásti obraz, který kreslila; vyskočil, aby aspoň nakoukl, co kreslí, ale vždy mu knihu před nosem zavřela.

„Bude to trvat ještě dlouho?“

„Kdybyste seděl hezky na místě, byla bych již dávno hotova.“

Jednou však rytíř nepozorován přiskočil a rázem vytrhl dámě z rukou celou knihu.

Dáma se smíchem vykřikla, šlechtic se smíchem zaklel.

„Ach, ty ďáblice! Jaká to škodolibost!“

Jeho podobizna byla zkarikována ze všech nejhůře; to však nebylo vše. V jedné ruce držel láhev s kořalkou, v druhé kulač s vínem: tak tu seděl opřený, s ústy ke zpěvu otevřenými, a vedle něho v podobě stínu pobobizna německého generála Löffelholze. A pod karikaturou nápis: „Krčmagenerál.“

„Za to se pomstím!“ — zvolal hrdina a počal se s křičící dámou, před ním prchající, honit po pokoji, až tato nakonec utekla za harfu, a přisednuvši k ní a sáhnuvši v struny, zaujala nejlepší ochrannou posici.

„Znáte snad tuto píseň?“ — tázala se po prvních akordech, kývajíc koketně hlavou.

„Znám — mizeru,“ — odpověděl Andrássy, kroutě si špičku kníru.

A píseň to byla dosti melodická.

Vždyť to byla jeho písnička, píseň generála Andrássyho. Vznikla někde za Dunajem, v Bakoňském lese; a jmenovala se „Krčmagenerál“.

Byly v ní opěvovány jeho hrdinské činy — u stolu s vínem; její refrén zněl:

A tak to šlo až po šestý korbel vína.

Věru s ním v této posměšné písni zacházeli velmi nešetrně.

Andrássy dobře věděl, že tyto verše i nápěv o něm dal složit Bercsényi; často to zpívali už i před ním.

Ale jen se tomu smál.

Nebylo možné pohněvat ho jí.

Měl povahu velmi sladkou, medovou, a bylo jeho chybou, že každému byl dobrý, že se na nikoho nedovedl hněvat: ani nepřítele, který byl naproti v ležení, nemohl nenávidět.

Juliana zpívala tyto posměšné verše zvučným hlasem, zvonivým, podobajícím se smíchu a ptačí písni.

Andrássy sám zpíval s ní svým měkkým, krásným barytonem refrény.

Když odzpívali šest známých veršů, počala dáma sedmou strofu, kterou Štěpán Andrássy posud neslyšel.

Ta již nebyla složena na rozkaz Bercsényiho, ani nepřátel a utrhačů kuruckého velitele.

Tato strofa zpívala o jeho hrdinském vítězství u Rábu, kde Andrássy po dvoudenní bitvě porazil a zajal císařského generála Hannibala Heistera, před nímž již mnoho kuruckých vůdců uteklo.

Ach, jak lahodila tato satisfakce jeho srdci!

Po šesti posměšných strofách sedmá, která zahladí trpkost předešlých!

Samou radostí zpěvačku políbil.

I kdyby tuto strofu byla zpívala stará, od neštovic poďobaná cikánka, věru i tu by byl za to políbil!

Nezakazuje to žádný zákon.

Když na vítězném pochodě sličná dáma vítá velikána pod slavobranou, postavenou ze zelených větví, obyčejně bývá políbena. Okamžik vděčnosti a slávy opravňuje takové „svaté“ políbení.

Ale Juliana protestovala proti takové odměně za svou hru.

„Copak vy také překládáte Horatia jako ten čurgóvský žák: ,Me coena, at avis edit e regibus. (Maecenas atavis edite regibus.)‘“

Potom si utřela vyšívaným rukávem tvář, sedla si na pohovku u stolu a ukousla si kousek stočené oplatky. (Němci tomu říkají Hohlhippe.) Stočená oplatka ostatně není žádné jídlo; je to upečený vzduch.

Hodiny bily právě dvanáct; střízlivé věžní hodiny venku byly arci ještě aspoň o půl hodiny pozadu za horologiem s ostruhami; ale to již není žádný rozdíl. Člověk má pokojné svědomí: hřeší-li, jsou vinny hodiny; ty ať jsou zatraceny.

Porušení slibu počíná oplatkovou trubičkou. A trubička má dva konce. Když pak dva lidé současně se dvou stran jednu trubičku okusují, není divu, že jsou brzo u konce. A to potom touha a svolení přijdou samy.

Dáma byla dnes dovádivě veselá. Jí samotné se to veselí zdálo již přílišné, neboť náhle při nejveselejším smíchu zvážněla.

„Jak veselá jsem dnes! Snad cítím, že mi hrozí veliké nebezpečí.“

„Ej! Pryč se smutkem, stranou truchlivost! Zpívej mně znova tu mou písničku! Co dělá krčmagenerál?“

A věru, jeho excelence předstihla dnes již i rábské vítězství — počtem korbelů!

Ale ona píseň může mít i osmou strofu. A také má. V osmém verši se hrdina ocítá před nejnebezpečnějším nepřítelem: před sličnou paní.

Připomene mu ji osmý korbel vína či na ni při něm zapomene?

Nezpívá již nahlas, ale jen tak více pro sebe; slova polou šeptá, polou bzučí; rozpustile se smějící hlas polou dusí a polou pronáší:

Jaj, jak by neviděl! Teprve teď ji viděl! Hladovýma očima div ji nepohltil!

A zazpíval hlasitě rozpustilou píseň, kterou ona zpívala jen šeptem.

„Ticho! Nezpívejte tak hlasitě! Všecko je slyšet na ulici.“

„Ale kdepak slyšet! Kdo by teď chodil po ulicích? A kdyby i bylo slyšet, poslouchá jen psí ucho! Nám neporoučí levočský rychtář!“

„A což tento malý soudce?“ — pravila žena, ukázavši prstem k mužovu srdci.

Celé tělo se jí při těch slovech zachvělo.

„Již zase začínáš svou ošklivou hru?“ — pravil rytíř mrzutě. — „Hned mne roznítíš, hned uhasíš. Když jsem nejlépe naladěn, začneš mně vyprávět o strašidlech. Hladíš mne tak dlouho svou rozkošnou dlaní, až zamhouřím oči, a když je otevru, nejsi již tady; myslím pak, že jsem o tobě jen snil.“

I teď byl rytíř blízek toho, že se mu zavíraly oči.

„Ticho! Mlčte!“ — šeptala žena a upřela vyjevené oči na okno pokryté ledovými květy.

„Co je? Co slyšíš?“

„Zdá se mi, že něco zarachotilo? Jako by přijížděly těžké vozy. Snad se můj muž již vrátil z výpravy?“

„Ale kde! Ten je teď daleko! Zde nerachotí nic jiného než mé srdce. To jsi slyšela.“

„Nevím, co to se mnou je? Roztřásla mne zima. Pohleď, jak mně zmodraly ruce. Netiskni mne tolik, bolí to.“

„Vymlouváš se! Chceš utéci. Sotva se můžeš dočkat, abys mne opustila.“

„Že se nemohu dočkat? Tak se podívej, jak se tě chci zbavit!“

Při tom vybrala ze svého předního copu dvě kadeře asi na prst silné a z kučeravých vlasů rytířových rovněž vybrala dvě podobné kadeře a všecky čtyři je spletla v jeden vrkoč. Tvořilo to dohromady krásnou směs vlasů.

Tím se skutečně stali navzájem svými vězni.

Podobně se vypravuje o hadech, že se někdy zapletou tak, že se již nemohou od sebe odtrhnout.

„Je někde na světě dvé větších bláznů, než jsme my?“

Toť věru veliká otázka.

Veliké nástěnné hodiny bily dvě čtvrti po půlnoci.

Ale venkovské věžní hodiny usvědčily tuto svou družku ze lži, neboť tu chvíli hlubokým, chvějícím se hlasem tloukly půlnoc.

A noční stráž před radnicí jim přisvědčila táhlým voláním:

„Laßt euch sagen! Hat’s zwelfe geschlagen!“

Na baštách se ozývaly zvuky trub.

Potom nastalo tím větší ticho.

Jen vítr vál sníh se střech do oken.

Zle je asi těm, kdo musí býti venku!

Jako na příklad ona dívka zavřená tam v Ketterhäuschenu!

„Jak vítr hučí, jak řinčí okny!“ — šeptala paní. — „Člověka mrazí, když si pomyslí na své hříchy.“

„Tvé hříchy nechť všechny padnou na mne,“ — povzbuzoval ji muž. — „Má duše (mám-li ovšem duši) nechť tam na onom světě (je-li jaký onen svět) odpovídá za tebe před Bohem (je-li skutečně Bůh).“

„Oh, běda, nerouhej se!“

„Odčiň to: nauč mě modlit se.“

„Sepni tedy svou ruku s mou rukou.“

Žena sepjala pět prstů své pravice s prsty rytířovými a křečovitě si je přitiskla k hrudi.

„Říkej za mnou modlitbu Páně.“

„Ale bez posledních dvou řádků.“

„Jak to? Bez posledních dvou řádků?“

„Ano. Neboť já si stále přeji: ,Jen mě uveď v pokušení!‘ A pak, jsem-li já tvůj zlý a ty má zlá, pak, nikdy nás neosvobozuj od zlého!‘“

„Ah, neposmívej se Bohu!“

„Což ten o nás ví! Žije-li, má jiné starosti!“

Taková nevěra se již velice rozmohla mezi mnohými kuruckými předními muži. Nenásledovali příliš příkladu svého knížete, který sám byl velmi pobožný; ba vysmívali se mu i proto. Náboženská horlivost protestantů byla v cestě praporům národní svobody, protože bouřila proti jezovitům; papežští pak se nesměli odstrašovat a osvícení papežští nevěřili v nic. Měnili chrámy a víru podle toho, jak jejich zbraně sklízely vítězství nebo porážku.

A národní Bůh, Bůh Maďarů, v posledních dobách na svůj lid zapomněl.

Snad to tak z rytíře ani nemluvila nevěra a bezbožnost: lahodilo mu jenom budit hrůzu v této slabé paní, aby ji pak mohl uklidňovat.

„Zmrznu na led, budeš-li tak mluvit,“ — koktala Juliana. — „Krev mně mrzne hrůzou. Budeš v náručí držet mrtvolu.“

A její ztrnulost byla tentokrát horší a delší než jindy. Její strach nebyl předstíraný; byl skutečný; líce jí zbledlo a protáhlo se; oči jí zmizely pod polopřivřenými víčky; rty jí zchladly a uschly; rytíř byl přinucen kapitulovat, aby ji upokojil.

„No, netřes se! Vždyť jsem jen žertoval. Jenom jsem se přeřekl. Potrestej mne za to. Polož mi za to na rty oheň.“

„Věříš tedy v Boha?“

„Jak bych nevěřil?“

„A ve svaté?“

„I v tebe!“

„Klekni tedy přede mnou. Říkej za mnou credo.“

Rytíř musil učinit vše, co mu bylo poručeno.

A jeho poslušnost byla odměněna; mohl po každé větě vidět, jak se na líce dámy vrací životní ruměnec; její nadšený pohled se obrací k nebi; usmívá se, a když bylo vysloveno „amen“, její pohled zahořel ohněm vášně. — —

Nebe je usmířeno vyznáním víry, cesta do ráje je volná.

Ruce sepjaté k modlitbě se milostně vinou kolem hlavy klečícího rytíře.

V tom okamžiku zarachotil spící nocí výbuch, otřásající zemí, plamen naplnil celý sál pekelnou září, všecka okna výbuchem popraskala, stěny se chvějí, mísy a láhve na stole řinčí, shozený pohár se sám od sebe točí po podlaze a hodiny bijí poblázněně na oba zvonce, jako by zvonily na poplach.

Rytíř zděšeně vyskočil.

„Prachárna!“ — zvolal sípavým hlasem.

Jaká šílená myšlenka to byla, splésti ty vlasy dohromady! Teď je jimi zdržován.

A není času, aby byly rozpleteny.

„Ustřihni to!“ zvolal na ženu.

Na Julianině pásu visely nůžky: snadno si pomohla. Dvoje střihnutí — a zapletené vlasy jí zůstaly v rukou.

Generál Andrássy se vrhl k oknu.

Celé nebe bylo rudé jako plameny; celé proudy jisker letěly do výše a tlačily před sebou krvavá mračna; trámy lítaly ve vzduchu jako ohniví draci; pak počaly ve výši vybuchovat plněné granáty a rozsévaly z ohnivého nebe sta blesků.

Generál beze smyslu pádil do vedlejší komnaty a volal po svém zbrojnoši.

„Rychle, mou zbroj! Osedlejte mi koně!“

A přiráží dveře a nechává zbožňovanou dámu o samotě.

A ta s úsměvem Dalily pohlíží na ustřižené Samsonovy kadeře, jež jí zůstaly v ruce.

Na jejích rudých rtech se objevil úsměv spokojenosti.

Venku na náměstí vznikl šílený ruch a zmatek.

Všichni lidé vybíhají ze svých skrýší, vojáci, občané, muži v pláštích svých manželek, jež přes sebe ve spěchu přehodili, a všichni s takovou zbraní v ruce, jaké se zmocnili v prvním okamžení.

„Němci jsou tady!“

Toto volání zní městem.

„Všichni na bašty!“ — řvou silnější hlasy; z hluku lidí se ozývá vřesk trubek, víření bubnů.

„Löffelholz je tady!“

A zakrátko se v křik mísí i rachot výstřelů z pušek.

Na hradbách je bojováno; všichni lidé se tedy tlačí tam; a také oheň, jejž zavinil výbuch, je třeba hasit; zvony duní na poplach.

Lomoz pomalu mizí z náměstí, ohně zhasínají, ohnivá mračna na nebi se pomalu mění v popel.

Juliana se plíží k oknu, z něhož vypadala skla, a rozhlíží se kolem.

Na náměstí není již nikoho: ani živé duše.

Kdo je muž, každý běžel na bašty odrazit útok nepřátel.

Juliana sundala s hodinového závaží oba klíče od Ketterhäuschenu; pak s sebou vzala ještě dvě památky: zapletený společný copánek a společné album karikatur.

Dostala vše, co chtěla.