ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jak a proč se stalo, že pan generál Štěpán Andrássy v tuto neobyčejnou noční dobu ještě bděl, nebudeme vyšetřovat; spokojme se s tím, že se za čtvrt hodiny po vypravovaných událostech objevil na radnici před panem Fabriciem. V sále byli ještě i jiní přítomni.

„Urozený pane rychtáři,“ — spustil generál, — „odpusťte, že vás vyrušuji v tak neobvyklou hodinu; ale příhoda, která mne sem vede, je neméně neobyčejná. Především prosím, abyste propustil ty, kdo tu zbytečně meškají; rád bych mluvil s vámi samoten…“

„Tito pánové nejsou tu na překážku; jsou to členové městského soudu. Před nimi může vaše milost říci všecko. Jsou přísahou vázáni k mlčelivosti. Račte se posadit.“

„Povím vám tedy svou věc. Byl jsem dnes v noci probuzen neobvyklou září, jež mi okny vnikla do komnat; pohlédnu ven a spatřím, že u klece prostřed náměstí hoří ohně, u nichž stojí stráže, a v kleci samé se svíjí ženská postava. Brzo poté se u mne objevil poručík městských hajduků a odevzdal mi v opatrování dva klíče. Co to znamená?“

„Prosím o dovolení, že opravuji řeč vaší milosti. Nejdříve vám poručík odevzdal klíče a pak teprve byly zapáleny ohně.“

„Ale to je přece bezvýznamný rozdíl. Oblekl jsem si rychle uniformu a běžím dolů na náměstí; táži se stráží, co se to stalo, a ti mi vypravují, že se této noci zmocnili dívky, toulající se po ulici a že ji strčili na pranýř do klece — a tato dívka — že je vaší dcerou, pane rychtáři!“

„Máte tudíž, milosti, odpověď na to, nač jste se mne prve tázal. Že pak delikvent, in flagranti lapený, je člen mé rodiny, nesmím přijmouti klíče od klece sám v opatrování. A protože zajatá může mít mocné ochránce, mohu tyto klíče svěřiti jen tomu, kdo stojí nad námi všemi, veliteli vojska jeho knížecí výsosti.“

„Dobře, dobře, pane rychtáři! Ale nechme těch alotrií. Ctím Bruty i Foscary, kteří odsoudili vlastní děti. Ale levočský rychtář je nemusí napodobit, právě jako nenapodobuje cara Petra Velkého nebo španělského Filipa. Chybila-li vaše dcera, odveďte si ji domů, nechte ji klečet na hrachu o chlebě a vodě, zkuste na ní metlu; je to vaše věc a ne věc všeho lidu. Absoletum statutum nechme v haraburdí; stavění na pranýř a ustřihování vlasů již dávno vyšlo z módy. Zde jsou klíče, dejte svou dceru odvésti domů.“

Fabricius tiše vyslechl generála, který k němu mluvil s familiární důvěrností, a schoval při tom obě ruce v širokých rukávech senátorského pláště.

„Povím vaší milosti jinou novinu. Pane generále, dnes v noci uprchl plukovník Blumenvitz z města!“

Generál byl překvapen.

„To jsem věru ještě nevěděl!“

„Týž Blumenvitz, kterého sem císařský generál baron Löffelholz poslal za rukojmě, pokud náš vyslanec, plukovník Urban Czelder, nevyřídí ultimatum města a knížecího vojska v císařském ležení.“

„A jak mohl uprchnouti?“

„Karabiníci vaší milosti usnuli ve strážnici a tak se mohl dostat k bráně; zde ho někdo vyvedl postranní brankou grosšerfeldské brány, kde není příkopu naplněného vodou. A tento tajný východ z města zná jen ten, kdo je důkladně zasvěcen v tajnou stavbu městských hradeb. A takových znalců je málo!“

Poslední slova vyslovil Fabricius s velkým důrazem.

Generál Andrássy vrtěl hlavou.

„Utekl tedy Němec a je o jednoho Němce za hradbami více; toť vše!“

„Ale zato o jednoho Maďara u nás méně. A to o takového, jako je Urban Czelder, který je duší spišského a šáryšského hajductva. Toho si teď císařský generál zadrží jako zajatce, když zástava za něho z města uprchla!“

„Nevěřím, že by toho byl schopen. Baron Löffelholz je kavalír; ten vojenského slibu neporuší!“

„Možná — já toho pána neznám. Ale jeho choť znám dobře. Ale přece jenom je to nehoda. A je při tom ještě větší nebezpečí. Zásoby potravy a střeliva, jež Bercsényi pro nás přiváží z Polska, zítra večer asi přejdou přes hranice.“

„Vím o tom. Vy sám jste mi tuto zprávu přinesl a já jsem ihned učinil opatření, aby zítra ráno všechno naše jezdectvo, chráněno ranním šerem, prorazilo řadami oblehatelů, bylo té zásilce ochranou a aby, uživši všech prostředků, dopravilo ji do města.“

„A tuto úlohu jste svěřil Janu Korponayovi?“

„Ano. On je teď první rytmistr jízdy, když její major padl.“

„A je tento Jan Korponay člověk spolehlivý?“

„Ručím za něho.“

„A za jeho paní také?“

Líce Štěpána Andrássyho se zardělo.

„Co je mi po jeho paní!“ — zvolal prudce.

„Tak jsem to nemyslil. Nebude o tom Jan Korponay své choti vyprávět? — Neřekl jí snad již, jaké poslání je mu svěřeno? Úloha je to dosti skvělá, aby se s ní pochlubil své milované choti, a také tak nebezpečná, že by při loučení mohl neprozřetelným slovem prozradit, jak snadno může to objetí být posledním!“

„To arci nemohu vědět. Já nestřežím ani rytmistra, ani jeho choť,“ — pravil generál polo v hněvu, polo žertovně.

Ale Fabricius nebyl naladěn k žertům.

„O tom se tedy přesvědčíme — a to do osmačtyřiceti hodin,“ — pravil chladným, mrazivým hlasem. — „Neprozradil-li Korponay tajemství svěřeného mu poslání své paní, nemohla o něm vyprávět třetímu, třetí pak čtvrtému, který porušiv čestné slovo uprchl, aby o tom podal zprávu císařskému vojsku. Nestalo-li se to, vrátí se rytmistr Korponay šťastně zpět i se svěřenými mu zásobami a bude od města odměněn zlatým řetězem v ceně jednoho sta dukátů, od knížete povýšením na vrchního strážmistra, ba snad i na plukovníka. — Ale bude-li Janu Korponayovi přístup k městu zamezen, takže se nebude moci více vrátit, nebo vrátí-li se s prázdnýma rukama a convoi Bercsényiův bude vydán v ruce nepřátel — pak bude jisto, že ono tajemství vyzradil své choti, tato pak že dala je sděliti s uprchlým císařským důstojníkem; a tuto zprávu mu nedonesl nikdo jiný než ona žena, která byla dnes v noci chycena právě před mým domem, před palácem Thurzóvým, bytem paní Korponayové. Ve všech těch věcech budeme míti v osmačtyřiceti hodinách jistotu. Vrátí-li se Korponay, vykonav šťastně své dílo, pak se polapená dívka neprovinila ničím více nežli proti městskému řádu a nestane se jí víc, než že jí budou ustřiženy vlasy a že bude vypuzena z města. Ale nezdaří-li se výprava Korponayova, nebo bude-li v příští noci úkol jeho zmařen, pak byla chycená dívka zrádkyní a bude jí sražena hlava a tělo její bude pochováno na popravišti!“

Při těchto slovech se zdálo, jako by Fabricius o hlavu vzrostl. Kurucký generál si zatím mlčky popotahoval knír.

„A protože jsem otcem,“ — pokračoval Fabricius, — „a ona jedinou mojí dcerou, chci, aby klíče od klece nebyly v opatrování u mne, aby snad oni zlí duchové, kteří bdí v srdci každého člověka, neopanovali mou duši v době, kdy dveře klece by byly otevřeny, a aby mě nepřemluvili, abych zapomněl na všechny zákony města, vlasti i cti a osvobodil krev své krve a byl milostiv tam, kde má býti trestáno; proto chci, aby klíče nebyly chovány ani u mých spoluobčanů, jejichž srdce je snad citlivé, nýbrž u vaší milosti, jenž jste věrným jeho knížecí výsosti a znáte své povinnosti. Viděl jste již, jak se v prach skoulely hlavy, oplakávané od mnohých a mocnějších. Byl jste přítomen, kdy sráželi hlavu Bezerédymu proto, že se stal zrádcem. Byl jste při tom, kdy se šedivá Bezerédyova matka, jeho mladistvá choť a jeho malé dítky svíjely na kolenou a prosily o milost. A přece jste se k jejich prosbám o milost nepřipojil. Jednal jste správně. Měl jste srdce z ocele. Uchovejte si své srdce z ocele i tehdy, uvidíte-li před sebou na kolenou mne a uslyšíte-li mé prosby o život mého dítěte. Odpovězte mi pak totéž, co jste odpověděl oněm: Se zrádci ani Bůh nemá slitování!“

Při tom podal vrchnímu veliteli vojsk opět klíče od železné klece. Andrássy klíče uschoval a zabručel si:

„Ale — je to hloupá historie!“