ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hrůzou ztrnuly na okamžik všecky Julianiny údy.

Zjevila se jí smrt.

Anděl se lví hlavou, jehož tváře člověk nespatřil, a přece o něm ví, že je to lev, král zvířat i lidí.

Když s sebou odnáší malé dítě, hrozno je pohlédnouti do jeho neviditelné tváře a poslouchati jeho neslyšitelné kroky; což teprve, když přichází pro krále, aby si ho odvedl!

Jediný jeho dech postačí, aby sebral s sebou i toho, koho u mrtvého krále nalezne.

Ale toto ztrnutí těla i duše trvalo u paní Juliany jenom okamžik; v nejbližší chvíli již opět opanovala duše líné svaly, ona nezkrotitelná bytost, onen věčný nepřítel vraždícího ducha. Jen blátivá masa se před ním třese, ten aristokratický houf svalů, který se obává, že se změní v to, čím byl — v prostý prach a popel. Duše s ním však podniká zápas! S královským démonem demagogická duše!

„Táhni!“

Již v nejbližší chvíli se v jejím mozku zrodil nový plán; možná, že o něm přemýšlela již dříve, v těch dlouhých, hrozných nocích, kdy hlasy deliria umírajícího krále naplňovaly tmu.

Je-li ztracena jedna bitva, je třeba chystat se k jiné.

Zakryla líce mrtvého krále rouškou namočenou v kafrovém roztoku a vyšla do vedlejší komnaty, kde spala jeptiška, jež ji měla vystřídat.

Vzbudila ji a pošeptala jí:

„Král usnul, tiše dříme. Nedovol, sestro, nikomu vstoupit, pokud neuslyšíš šramot, že se probudil. Přijdou-li lékaři, řekni jim, že král tiše spí, že nabyl vědomí, že se chtěl napít a že se modlil; pak usnul.“

Touto zbožnou lží doufala získat šest hodin času.

Běžela rychle po švýcarských schodech dolů na zámecký dvůr a odtud na ulici.

Mohla poznat, jak se jí obecenstvo na ulicích straní; a jak přechází na protější chodníky, sotva zdaleka poznalo její mnišský háv.

Všichni lidé vědí, že Parabolánky ošetřují nemocné na neštovice.

Když došla k svému hotelu „U červené střechy“, ani ji nepustili; teprve když řekla, že je zde ubytována, zavedli ji přímo do koupelny, kde musila odložit svůj háv a posadit se do koupele, připravené z kafrového octa, a přinesli jí tam šaty z jejího pokoje, aby mohla opět vyjíti.

A toto počínání bylo velmi dobré, neboť v tom strachovaném hábitě sotva by byla kam vpuštěna.

„Připrav se hned na cestu,“ řekla Kristině. — „Dej zapřáhnout a zajeď hned před Korutanskou bránu; tam na mne počkej, až přijdu za tebou. Na cestu opatři hojnou zásobu potravin; neboť naše cesta bude dlouhá a budeme živy z toho, co s sebou povezeme. Více se mne teď neptej.“

Potom spěchala k Wratislawovi.

Protože obdržela od kancléře passe partout, byla hned předpuštěna k státníkovi, který, sotva ji spatřil, odbyl kvapně několik excelencí a durchlauchtů, kteří právě u něho dleli; tak váženou osobou byla tato paní u něho.

„Nuže, mladá paní! Co nového od císaře?“ — tázal se jí, když byli o samotě.

„Umřel.“

Na kancléři bylo patrno pohnutí.

„Ví o tom již někdo?“

„Kromě mne posud nikdo. Bdící ošetřovatelce jsem řekla, že král spí, aby k němu nikoho nevpouštěla, ani lékaře. Doufám tím získat asi pět-šest hodin času.“

„A co získáte, mladá paní, tímto časem?“

„Mohu předejít kurýra, jejž pošlou se zprávou o králově smrti do Sathmáru.“

„Ah!“

— Státník počínal pociťovat teplo, jež zářilo z očí této ženy.

„Vy chcete odtud letět do Sathmáru! A rychleji než štafeta!“

„Vaše excelence pochopí, proč. Král je mrtev: nemůže již pranic sankcionovati; ani ony velké smlouvy mezi oběma říšemi, ani darovací listy drobných lidí, kteří od něho očekávají své osudy. Ale je ještě jeden muž, který zastupuje královu osobu: palatin Pálffy, králův zplnomocněnec. Co ten sankcionuje dříve, než dostane se zprávou o králově smrti odvolání své plné moci, zůstane již svato. Máte ještě pět nebo šest hodin, aby se rozluštily otázky míru či války mezi dvěma říšemi. Důvěřujte mi: pospíším si a předstihnu vyslance našich nepřátel.“

„Žena chce závodit s mužem?“

„Ach co! Třeba byl i muž — přece jenom je člověk!“

(Nedopověděla tuto větu, že: „Já nejsem žena, ale démon.“)

Zato dodala jako přirozené vysvětlení:

„Kurýr bude konat pouze svou povinnost, mne však bude pobádat ke spěchu zoufalost, štěstí mého syna, oheň mateřské lásky.“

Wratislaw přikývl.

„Pospíšíte si tedy, mladá paní, k Pálffymu, abyste si dala podepsat darovací královský list od něho?“

„A také ostatních maďarských pánů, kuruckých velitelů. Všecky listy, jež u něho jsou. — Je třeba jenom jednoho pokynu vaší excelence a všechno bude uděláno.“

Kancléř počínal věřit, že vůle ženy je největší moc na zemi.

„Dobrá, a jak to vykonáte, mladá paní?“

„Především se ihned vydám na cestu; můj kočár již čeká u Korutanské brány; na první stanici si dám zapřáhnout šest koní a na gänserndorfské poště najmu všecky koně a pošlu je do sousední obce. Odtud pak tryskem pojedu ve dne i v noci přes Spiš a na každé poštovské stanici odvezu s sebou všecky koně, jsoucí po ruce.“

„To vás bude státi mnoho peněz, paní má. Dovolte, abych i já k tomu přispěl.“

A kancléř vzal z příruční skříně pět balíčků. Bylo v nich tisíc dukátů.

„Tím si budete snad moci na cestě pomoci. Učiňte tedy tak, jak jste pravila. Na stanicích se vždy zmocněte všech koní: a nedovolte si oddychu. Dorazíte-li šťastně do Sathmáru k Pálffymu, ukažte mu passe partout, jež jste ode mne obdržela, a povězte mu, čeho jste se dověděla, a i to, že v patách za vámi přichází jiný kurýr s odvolacím nařízením. — Ale — což dohoní-li vás kurýr, mladá paní, někde na bezedných cestách ecsedského močálu?“

„Pak bude zle pro něho, nikoli pro mne!“

Při těchto slovech nabyla tvář této paní pekelně hrozivého výrazu, že kancléř počínal věřit v její slib:

„Navážu uzlem i blesk roztržený ve dví!“

A bleskový paprsek byl skutečně přetržen ve dví!

„Nezbývá ani okamžiku: loučím se s vaší excelencí — na shledanou.“

„Nepospíchejte ještě, mladá paní. Ještě jedna otázka je nerozluštěna. Což nepošlou-li Illésházyovi svého posla touže cestou, kterou vy se ubíráte?“

„Kéž by přemocná nebesa dala, aby to učinili! Kéž by moudrým pánům radům napadlo, aby vzali do rukou mapu a kružidlem vyměřili, která cesta je kratší, a po té svou štafetu poslali! Takový nápad nebylo by možno zaplatit! Neboť maďarské přísloví praví: ,Tudy je blíž, tamtudy je dříve.‘… — Delší cesta vede podél Váhu přes Liptov a Spiš do Levoče a odtud dolů na Košici, u Tokaje přes Tisu a odtud k bažinám Nyirségu, k Nyiregyháze, k Nágy-Károlyi. Po celém Horním Uhersku jsou dělané kamenné cesty, silnice, v Nyiru je písek na jaře ještě přátelský, jedině u Szamose, přes ecsedský močál, je cestování trpké. A pak: krajiny tyto jsou vesměs podmaněné, plné pohostiných šlechtických domů. Ale kratší cesta, přes Pešť, Solnok až k samému Debrecínu, přes Hajdušsko, ta se hodí jen pro toho, kdo je poslán na smrt. Neutopí-li se tam v blátě, jistě ho ubijí hajduci. Za Tisou dává více jistoty ženská sukně než císařská uniforma. Mně neublíží ani hajduci, ani beťárové; dostanu-li se mezi ně, zazpívám jim jejich písničky, napiji se z jejich kulačů a povedou mne ještě přes pusty a rákosí.“

„Nu, Bůh vám tedy pomáhej, mladá paní.“

*

Paní Korponayová však nedobře počítala s tím, že se o smrti králově dovědí asi za pět až šest hodin. Lékaře nebylo lze zadržet od králova lůžka a ten hned věděl, že králův spánek je sen věčnosti.

Ale jiná okolnost přišla odjíždějící paní na pomoc.

Ovdovělá císařovna Eleonora, když říšští hodnostáři na zprávu, že císař umřel, spěchali, aby jí odevzdali své úřady, když i Wratislaw jí složil v ruce říšskou pečeť — nepřijala toto poděkování, ale prosila pány, aby všichni zůstali na svých místech, dokud se nevrátí a vlády se neujme následník trůnu Karel; Karel pak byl tehdy ve Španělsku. Dříve bylo třeba dáti mu zprávu o smrti jeho bratra, po němž měl zasednout na trůn.

Teprve když toto vše bylo odbyto, bylo možno pomýšleti na to, aby byl i palatin Pálffy zpraven o úmrtí králově a o vypršení plné moci.

Tu však páni nepřející míru zkazili svou přílišnou horlivostí celé své stratagéma; chteliť, aby královna-matka odvolala Pálffyho ihned a aby přerušila všecko vyjednávání s maďarskými vůdci povstání. O tom pak vznikl dlouhý spor, v němž se účastnili také Wratislaw i Eugen Savoyský.

Hrdinný vojevůdce neměl snad přede všemi svými bitvami tolik řečí jako teď při tomto sporu. A vše to se obrátilo ve prospěch paní Korponayové.

Na konec rozhodla spor císařovna Eleonora v ten smysl, že Pálffymu má býti poslán pouze dekret, aby zastavil vyjednávání o smír až do návratu následníka trůnu.

Toto rozhodnutí měl napsat Illésházy, uherský kancléř, a opatřit je podpisem ovdovělé císařovny.

Než to vše bylo uspořádáno, nadešel hezky již večer, a důvěrník, jemuž byl dekret svěřen, mohl vsednouti do vozu teprve po večerním klekání.

Tento kurýr se nazýval rytíř Vilibald Andernach: byl kapitánem u furýrského pluku s červenými čákami a byl to muž odvážný, mladý a obratný.

Rytíře Andernacha překvapilo již na první stanici, že na poště mu byli odebráni všichni koně a že i při rázném vystoupení trvalo několik hodin, než mu sehnali za drahý peníz novou přípřež u soukromníků v městě.

Ale té přátelské služby paní Korponayové neprokázal, aby si zvolil jinou cestu k Solnoku a k Debrecínu; jel všude v patách za ní, po jistých silnicích.

Dovedl si pomoci.

Když nedostal koně na poště, postavil se na silnici a prvního cestujícího zadržel s bambitkou v ruce, dal mu vypráhnout koně z kočáru a zapřáhnout je k svému povozu.

Císařské štafety měly toto ukrutné privilegium.

Následkem toho při všem podplácení, rozhazování peněz i krásných slov nezískala paní Korponayová před Andernachem větší náskok, když do Levoče přijela, než jaký měla při odjezdu z Vídně.

Rytíř Andernach zjistil po cestě jenom tolik, že před ním cestuje „jedna“ paní — druhá se neukazovala — jež mu zabavuje všecky potahy, a že i ona má vyšší rozkaz, který všude přivádí k platnosti.

Ale na to nepřišel, že by ta paní byla jeho sokem.

Když Juliana přijela do Levoče, zajela přímo k domu páně Alaudovu, napsala něco na lístek a poslala s ním vozku nahoru k rychtáři.

Paní Korponayová se nepodívala ani z okna kočáru, ale čekala pana Alaudu uvnitř; ten se k nim posadil do vozu a zůstal tam potud, pokud nebyli připřaženi noví koně. Pak teprve sestoupil a pospíchal na radnici.

Odtud počínaje, nebylo by jí pranic platno, aby najímala všecky poštovské koně; v Levoči počínal život císařského vojska, které je všude opatřeno dostatečným počtem tahounů; císařská štafeta si lehce pomůže: rekviruje potahy vojenských zásobních vozů.

Zde tedy bylo třeba vymyslit si něco jiného.

Paní Korponayová a Blumenvitzová opustily Levoču, když zvonilo poledne, aniž je mimo pana Alaudu kdo viděl; ujížděly se šesti koňmi dále.

Tlouklo šest hodin, když starou branou vjel do města povoz rytíře Andernacha.

Ani on se v městě nezdržel dlouho; když byli noví koně zapřaženi, jel hned dále.

Ale bránu, kterou přijel, nalezl před sebou zavřenou. — Domníval se, že mu ji hned otevrou, bude-li hodně křičet.

Řekli mu však, že zde není nikdo hluchý, aby si zbytečně nekazil plíce: branou že nesmí být nikdo do zítřejšího rána propuštěn. Rychtář tak poručil.

„Co mně je po rychtáři!“ — láteřil rytíř Andernach. — „Kde je ten rychtář? Ať si s ním promluvím!“

Byl věru na radnici, v malé přízemní poradní síni.

„Kdo z vás je zde rychtářem? Jste to vy, pane? Jak se můžete odvážit, pane, dáti přede mnou, císařským kurýrem, zavřít bránu?“

„To by mohl leckdo říci,“ — odvětil pan Alauda.— „Kde máte své spisy?“

Průkazní listina byla po ruce: byl to otevřený rozkaz kancléře Illésházyho ke všem představenstvům na cestě, aby byla ve všem pomocna kurýrovi a aby se ho neodvážila zadržovat.

Pan Alauda vyšťoural odněkud brejle, díval se na listinu zblízka i zdáli, pak si dal přinést ze své kanceláře zvětšující sklo a velice podrobně prohlížel pečeť na listině.

„Nu! Prostudoval jste již dost, co ten list obsahuje?“ — hrubě zvolal rytíř, zlobě se nemálo, že tento filistr si troufá ho tak důkladně prohlížet.

„Posud ne,“ — řekl Alauda a držel spis proti světlu, aby viděl také vodní tisk. — „Ale v této listině schází popis osoby.“

„Tak? Nu, i tím vám mohu posloužit. Zde je passe partout vídeňského policejního velitele. Račte svou zvědavost upokojit.“

Pan Alauda se posadil ke stolu a ze zásuvky vytáhl malý zmačkaný lístek a předčítal pak obě listiny tím způsobem, že se díval hned do té, hned do oné.

„Hm, hm!“ — bručel si rychtář. — „To věru úplně souhlasí. Poslyšte jen, pane rytíři! Dnes ráno jsem dostal z nejspolehlivějšího pramene toto tajné sdělení: „V těchto dnech bude přes Levoču cestovat tajný vyslanec cara Petra s Rákóczyovým poselstvím, jehož úkolem je vzbouřit Spiš.“ —

Následoval popis osoby:

„Hlava: dole úzká, nahoře široká.“

„Líce: suché.“

„Oči: šedivé.“

„Ústa: většinou otevřená.“

„Zuby: veliké.“

„Obočí: neviditelné.“

„Vlasy: plavé. Nosí alonžovou paruku.“

„Kníry, vousy: lnové barvy.“

„Postava: vysoká.“

„Zvláštní znamení: jednu nohu má od vystřelené koule ztrnulou.“ —

„Nu, to jsem já.“

„Ano, vy, pane. Skutečně. I tady v druhém popise je to tak napsáno. Mluví: maďarsky, německy, slovácky, francouzsky — podle jednoho popisu. V druhém popise je ještě dodáno: ,rusky a polsky, cizí řeči s polským přízvukem.‘“

„Ať jsem proklat, dovede-li byť i jen podrážka mých bot vrzat po polsku!“

„To jsou řeči! Samé řeči! — Dovíme se to hned. Řekněte jen, pane, za mnou tuto větu: ,Weine nicht, mein lieber Löwe.‘“

„Které hromy a blesky?!“

„Jenom to po mně řekněte. Z toho se dovíme, jaké jste národnosti.“

Rytíř Andernach odříkal tedy těch pět slov. —

„Tu je to!“ — vítězoslavně zvolal pan Alauda. — „V každém slově se prozrazuje polský akcent: ,vájně ňicht, majn ljiber ljöve‘.“

„Ale tisíc sakkerment! Já nevyslovuji: ,vájně ňicht majn ljiber ljöve.‘ Vyslovuji to poctivě, jak mluvíme ve Štyrsku, neboť odtamtud jsem! Nikdy jsem polsky nemluvil.“

„Nic naplat. Jste, pane, podezřelá osoba. Jiní císařští kurýrové pravidelně docházívají na radnici, když přibudou do Levoče, a zde odevzdávají své spisy sathmárskému kurýrovi; vy však, pane, chtěl jste jen tak potají proklouznout městem. Jsem nucen na základě oné tajné zprávy odevzdat vás, pane, vojenskému soudu, aby tu věc vyšetřil.“

„Tisíc milionů ďáblů! Proti tomu protestuji! Mám důležité a kvapné poselství od kancléře. Každá hodina má teď cenu celého světa.“

„Své námitky račte přednésti vojenskému soudu. Mou povinností je hájit mír země a osoby podezřelé in flagranti zadržet. Prosím, račte se dáti uvésti těmito drabanty do bytu pana Platzkommendanta.“

Rytíř Andernach zlostí až cvakal zuby.

„Upozorňuji vás, pane, že hrajete o svou hlavu, když mne zdržujete!“

„To je již můj zvyk,“ — odpověděl Alauda s neporušitelným humorem. — „Když hrajeme kuželky, obyčejně si odšroubuji hlavu a koulím s ní; když se mi vrátí, přišroubuji ji opět na staré místo.“

„Vy jste proklatě vtipný, pane!“

„Na to máme my Levočtí privilej; dostali jsme ji od krále Ladislava Polského.“

„Však já vám tu privilej osekám!“

„To potom teprve budeme pohani.“

„Musí-li tedy býti tato benevolisatio, ukončete ji rychle, pane! — Neboť můj čas je drahý!“

Ano, rychle!

„Račte si zatím tam venku na strážnici zakouřit z dýmky, než napíši průvodní list,“ — řekl pan Alauda a posadil se ke stolku, strčiv pero do velkého olověného kalamáře.

Ano, jen rychle!

Ale rytíř Andernach zkusil, že — nejdelší stanicí na celé jeho cestě byla vzdálenost od kalamáře levočského rychtáře k podpisu.

Bylo již pozdě večer, když pan Alauda dokončil svůj raport na vojenského velitele; ten pak seděl v tu dobu již v Heinrichově dome a měl ve hře bank.

A teď jen může rytíř Andernach žádat, aby bankéř nechal hry v dobu, když se mu po velikých ztrátách náhle štěstí obrátí a počíná se regresovat, a mýlí se, domnívá-li se, že by se vojenský velitel pro ledasjakou štafetu zvedl a uprchl z nejlepšího boje! — Rytíř Belleville nečetl oznámení Alaudova, pokud mu bank nadobro nevyplenili, a lze si představit, jak byl potom rozzloben.

V první zlosti měl chuť dát ho hned zastřelit.

„Zavřete ho! Ať čeká, darebák!“

Ale přece se rozmyslil; vybral si od stolu několik pánů důstojníků, kteří měli dnes největší štěstí, aby z nich sestavil vojenský soud, a tím rázem jim pokazil zábavu. Prosili ho: Jen ještě „jednou kolem“.

Byla již půlnoc, když vojenský soud zasedl; všichni jeho členové však velice toužili zpět, k tomu druhému zelenému stolu, od něhož byli nuceni vstát.

Rytíř Andernach se již třásl zlostí, když ho předvedli před tribunál, soudící nad jeho životem a smrtí. Nekladl si také zámek na ústa; z plných plic strhal celý levočský úřední aparát, který císařské štafety zajímá jako vyzvědače.

Když se rytíř Andernach vykázal průvodními listy a mezi nimi i dekretem podepsaným královnou a uzavřeným pěti pečetěmi, na němž zvenčí bylo napsáno přespříč: „Cito, cito! Citissime! Ibi: ubi!“ — poznal plukovník Belleville ihned, že pan Alauda provedl velikou pošetilost; rytíř Andernach je skutečně císařský kurýr a nikoli ruský emissarius; a v jeho výřečnosti není nic polského; ba odporuje docela i logice, aby někdo, kdo do Levoče přijel na výzvědy, ani se zde neohlédl, s nikým ani slova nepromluvil, ale hned se obrátil a jel dále!

Toho věru nebylo třeba chytat za límec!

A tu se Belleville rozzlobil na Alaudu. Kladl mu za vinu, že měl v „Landsknechtu“ smůlu; ten proklatý raport zmátl jeho pozornost; ukvapoval se, když měl hrát opatrně.

„To je impertinentia! To je zneužití úřadu!“ — křičel plukovník. — „Vám, pane kapitáne, se musí dostat eklatantního zadostučinění. Kde je rychtář? Musí být zavolán, musí slavnostně pana rytíře odprosit. Satisfakce, skvělé satisfakce je třeba, když civilista takovým způsobem kompromituje důstojníka; čest portepée nesmí být poskvrněna filistry.“

Po tom ovšem i rytíř Andernach z plné duše toužil. Všecka čest a úcta k státním záležitostem: ale čest jednotlivcova a zvláště čest důstojníkova vyžaduje, aby i státní záležitosti počkaly, pokud jí nebude dána úplná satisfakce.

„Zavolejte sem rychtáře!“

Ale rychtář ve dvě hodiny s půlnoci není již na tomto světě, nýbrž vydává v blaženém snu v rajské zahradě rozkazy andílkům přicházejícím k němu s oznámeními; nadto je brána jeho domu zavřena. A než se tato vrata po dlouhém tlučení otevrou, než se dohodnou s vrátným a se sluhou, že nevypukl oheň ve městě, ani že nepřítel nevrazil do „Řeznické věže“, ale že pan colonellus nařizuje panu rychtáři, aby ihned vstal a k němu přišel! — uplynula hezká doba.

To ovšem poskytlo příležitost k malé výměně názorů.

Pan Alauda se jako vrchní rychtář i jako každý ze spaní zburcovaný člověk zlobil a vzkázal plukovníkovi, že jeho byt je od plukovníkova bytu stejně vzdálen jako plukovníkův od jeho. Toto geometrické axioma však se neosvědčilo, neboť hajduk, který po druhé přicházel k rychtáři s kategorickým rozkazem, nepospíší-li si pan rychtář ihned k vojenskému soudu, že pro něho pošlou vojenský pikét a předvedou ho s mušketami, „bral“ dva kroky najednou a byl nazpět o mnoho dříve.

Touto domluvou se dal pan Alauda přece jen obměkčit a obléknuv se v úplnou úřední parádu, odebral se do bytu vrchního velitele, provázen svými drabanty, kteří mu svítili na cestu.

Tam pak dostal, co mu patřilo; vrchní velitel ho strhal po zásluze a ostatní páni důstojníci mu sekundovali.

Pan Alauda se rozohnil a per longum et latum uváděl své výmluvy a vysvětloval poměry zatčeného. Ukázal veliký balík dopisů, jimiž byl upozorňován na oheň doutnající pod popelem, na tajné spiknutí vypuzených kuruců, a ve spojení s tím poukázal na neklamné důkazy ruského zákroku; a když již dvě hodiny mluvil a vysvětloval, prosil ho rytíř Andernach pro lásku boží, aby toho zanechal, že mu již věří, že jednal podle svých povinností, že si nepřeje již žádných dokladů; raději sám již odprošuje pana Alaudu — jen aby ho již pustil!

Ale teď zase si pan Alauda nedal zabránit, aby neposkytl panu rytíři, bez příčiny uraženému, slavnostním odprošením satisfakci za urážku, zaviněnou pouhou úřední horlivostí; a odprošení učinil s takovou eloquentií, vyzdobenou poetickými podobenstvími a citáty z různých klasiků, že zvonili právě ranní klekání, když tuto řeč ukončil.

Rytíř Andernach si zhluboka oddychl, jako by ho to poslouchání bylo unavilo více než pana Alaudu řečnění, a vytáhl z kapsy hodinky.

„Dostalo se mi ovšem plné satisfakce, ale ztratil jsem zato plných jedenáct hodin času.“

A tu, aby toho bylo plných dvanáct hodin, o to se postaral pan Alauda též.

Po odprošení si obě strany, bezděky urážející i uražená, podaly pravice; přísný tenor soudu se zaměnil přátelským smýšlením.

„Ale teď vás nepropustím, dokud nevypijeme láhev míru. Beztoho jste ještě nesnídal, pane kapitáne.“

Rytíř skutečně ani nevečeřel.

Příroda se hlásila o své.

Také Belleville a jeho soudruzi ho obklopili, že — když již o tolik se opozdil — nezboří se svět, přidá-li si ještě malou půlhodinku; kočár nemá posud na cestu uchystán a koně byli uvázáni ve stáji; než je zapřáhnou, nebude na škodu zajít si na čtvrtku do pověstného levočského radnického sklepa.

A když člověk jednou je již dole, byl by veliký hřích, aby neokusil ze všech sudů, nazvaných jmény apoštolů.

Než se rytíř Andernach dostal ze sklepa, byl již jasný den. — Panu Alaudovi se podařilo, získat pro paní Korponayovou právě dvanáct hodin času nad jejím soupeřem.

A rytíř Andernach posud nevěděl, odkud vítr věje.

A bylo přece každého dne postaráno o nové a nové překvapení pro něho.

U Široké nalezl horskou cestu úplně zatarasenou nákladními vozy s naloženými borovými kmeny. Ani se jimi nemohl prodrat. Vozkové pak viděli v něm pána oné paní, jež od nich včera koupila tyto kmeny a nařídila, aby u Širocké horské úžiny očekávali jejího chotě, který za ní přijede a který jim zaplatí; dala jim na to závdavkem pět dukátů; vozkové žádali ještě deset a nechtěli rytíře pustit, pokud kmeny od nich nepřevezme. Na konec, aby ho nevedli před rychtáře, jim dříví zaplatil a tím se jich zbavil.

U Prešova ho očekával sběh všeho lidu, mezi nímž někdo rozšířil zprávu, že on je císařský vyslanec, který objíždí kraj proto, aby sepsal spousty způsobené válkou a hned je zaplatil; obklopili jeho kočár, zaplavili ho peticemi a div že ho neroztrhali v hořkém svém nářku; tato zábava trvala až po Košice, obnovovala se v každé vesnici, v níž se zastavil, aby obnovil koně.

Tu již počal tušit, že snad někdo před ním běží jako ichneumon před krokodilem a pobuřuje svět.

Když dojel ke Košici, stala se mu velká pocta: všecko katolické obyvatelstvo mu vyšlo s kněžstvem a s chrámovými korouhvemi vstříc a zastavilo mu cestu.

Jeden kněz řečnil slavnostní řeč, druhý přednášku historicko-theologicko-archeologickou; obě ovšem byly dlouhé, a když mu došla trpělivost a obořil se na ně, jakých zázraků že asi od něho čekají — vyšlo najevo, že se obávají, že je jím ohrožen košický chrám, který teprve v tento čas dostali zpět od protestantů; došla jich zpráva, že při uzavření míru jej chtějí opět protestantům vrátit, a proto přišli protestovat proti tomu k němu, jemuž je ta záležitost svěřena. A že ho do Košice ani nevpustí, má-li s sebou takový dekret.

Rytíř Andernach musil před branou složit slavnou přísahu, že nepřináší žádný takový dekret. Pak ho doprovázeli městem v procesí — hezky zvolna, krokem, vedouce jeho koně s obou stran za uzdu.

Nyní počal již jistě věřit, že tyto zvláštní překážky v jeho cestě nevznikají samy sebou.

Tolik se již dověděl, že hned z Vídně jede před ním kočár šarlatové barvy, v němž cestuje nějaká paní, která rozděluje hojné zpropitné, a kde se zastaví, všude rozšiřuje podobné zprávy o tom, kdo přijíždí za ní.

Za Košicí se cesta zatáčí u Němty přes Hernád; zde počíná již úrodná černá půda pšeničná; je to půda velmi dobrá, ale k cestám špatná — na jaře; zde již lehký kočár má velikou výhodu před těžkým cestovním vozem.

Když rytíř Andernach dorazil k Tokaji, musil si zde opět odpočinout, neboť na tomto břehu Tisy nenašel žádné plavidlo; čluny, rybářské lodi i široké pontony byly vesměs na protějším břehu; ponton přívozu se ztratil někde v rakamazském brodu. Pravilo se, že jeho tažné lano je přetrženo. A nové lano patrně teprve dělají, protože převozník se nevrátil ani do večera; u tokajského brodu je již vůz na voze a všecky by rády přešly přes Tisu.

Z několika šeptem pronesených slov poznal rytíř Andernach, že u Tokaje očekávají příchod císařského vojska, jež má být přeplaveno přes Tisu; proto všecka plavidla zmizela.

Kdo asi tuto zprávu roznesl?

Jednu útěchu však měl při tomto nuceném odpočinku, totiž tu, že před domem převozníka u brodu spatřil onen šarlatově červený kočár, který ho pronásleduje, ujížděje před ním (což si na pohled úplně odporuje).

„Aha! Té se jistě něco polámalo; kováři šukají kolem vozu a okovávají jej. Teď se již dovíme, kdo v něm sedí a co s takovým kvapem přináší?“

Konečně bylo i lano přívozu hotovo a převozník se s ním ubíral na protější břeh. — Rytíř Andernach, uživ vší své úřední vážnosti, šťastně dosáhl toho, že i jeho kočár vtáhli na přívoz a tak se s Neptunovou pomocí dostal na kýžený břeh. — Když znova zapřáhli tři koně do jeho povozu, zajel přímo k převozníkovi, před jehož domem stál onen červený kočár.

Dva kovářští chasníci do něho nemilosrdně bušili.

„Hej, krajané!“ — volal rytíř Andernach, sebrav svou znalost maďarštiny. — „Čí je to kočár?“

Kovářští dělníci mluvili spolu stračí řečí; tou mu jeden z nich odpověděl:

„Pesrge serge ptárga, čurgubkarga dbárga.“

Rytíř vyvalil oči: ti tu mluví tatarsky!

Ale ta slova, zbaví-li se stračího hrkotu, znamenají: „Pes se ptá, čubka dbá!“

Vešel do hospody a popadl hostinského.

„Komu náleží ten kočár tam venku?“

Hostinský dlouho nechtěl rozumět, oč se jedná. S počátku mu vypravoval o polském pánovi, který jede kupovat vína do bahnitého Nyiru (!), pak si vzpomněl na bohatého židovského kupce, který kupuje prasata, pak zase na jakéhosi vozku, který dovážel do Pešti sůl a teď veze vracející se studenty do Debrecínu. Až se na něho rytíř obořil přímo:

„A což ta paní, která přijela v tom červeném kočáře?“

„Tak? Ten červený kočár? U toho věru zlomilo se zadní pero a jeden šroub z něho vypadl! U osy pak se roztáhlo…“

„Nezáleží mi na tom, co se stalo s kočárem, ale kde je ta paní, která v něm přijela? Tu musím vidět!“

„To tedy si vezměte dalekohled, pane, máte-li jaký, a dívejte se za ní, neboť odjela hned včera i se svou komornou.“

„Bez kočáru?“

„Který blázen by se pustil s těžkým kočárem do nyirských močálů, teď na jaře, kdy každý rozumný člověk jezdí v kryté bryčce?“

Z toho zmoudřel i rytíř Andernach.

Jeho záhadný soudruh na cestě zanechal zde na břehu polámaný červený kočár, aby ho tím přesvědčil, že cesty zanechal; jistě jen ten, kdo před ním jel, rozšířil také zvěst o blížící se císařské armádě, a vsadil by se, že ten také zavinil poruchu tažného lana u přívozu. A zatím si sedl na lehký vůz s plachtovou střechou a předjel ho o hezký kus cesty.

Nyní již rytíř Andernach nepochyboval, že onen kdosi chce předstihnout odevzdání dekretu, který veze on.

Rytíř Andernach napjal tedy všecky mužné síly a počal vážně závodit s ženskou lstí.

I on nechal zde v Lysici v pobřežní hospodě svůj kočár, rekviroval jízdního koně — sedlo a řemení si vezl již s sebou pro možnou potřebu — listiny si uložil do brašny u sedla, opatřil se nápojem a potravou na dva dny a pustil se koňmo v dostihy se ženou, která ho předhonila.