ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Svítalo o narozeninách Štěpána Andrássyho. Tento den byl každého roku na krásnohorském hradě skvěle oslavován. Několik let byl i sám zámecký pán v tento den na hradě přítomen; ale teď ho hradební zdi neviděly již čtyři léta.

Život válečný ho s sebou unášel. Ve válce věru často houkají o vánocích děla místo vyzvánění, a pod kým v bitvě dva koně zastřelí, o tom se říkává:

„Nu, ten měl dnes svůj svátek!“

Žofie neviděla svého chotě již čtyři léta.

Ukrutná válka dovede tak veliké pouště prostříti mezi dvě srdce, která patří k sobě.

Jen pouště? A což onen tajný průchod tam mezi dvěma levočskými domy?

Žofie se vpravila v toto odloučení. Byly tu její dvě hezké děti. Ty jí nahrazovaly vzdáleného otce.

Mohla ovšem učinit i ona, co dělaly jiné paní: sebrat obě děti a provázet svého manžela přes hory a doly a sdílet s ním nebezpečí polního života.

Ale nepovažovala to za správné.

K čemu se má žena věšet na krk bojujícímu manželovi, když nejlepší jeho ženou je tasená šavle?

Vzdychání ženy a dětský pláč mu v hrdinském díle jen překáží.

Posláním ženy je vychovávat nový rod, aby — když se kmen skácí — nebyl tu podrost špatnější než kmen.

Jiné paní ovšem provázely s celým svým průvodem od města k městu svého manžela, který byl velitelem; považovaly to za hrdinské sebeobětování; Žofie však činila opak a palma vítězství náležela jí.

Docházely ji jen zprávy o jeho hrdinských vítězstvích. Viděla jenom gloriolu, jež ozařovala postavu jejího manžela. Všecky ty maličkosti, lidské slabosti, jež tvoří špínu vojevůdců, jí byly úplně neznámy. Jí byl manžel stále jen starou modlou, povznesenou nade všecko pozemské: byl jí středem mezi Bohem a lidmi; nemodlila se za něho, ale skrze něho.

Co jiného si o něm mohla myslit, než že také on stejně po ní vzdychá, kdykoli ona si na něho vzpomene; že jeho duše je naplněna jejím obrazem a že i tak v dáli stále splývá s duší její!

K oslavě narozenin Štěpána Andrássyho zvonily na hradě všecky zvony; začaly již časně zrána: dervišgenerál počínal teprve dřímat.

„Pročpak vyzvánějí tak bláznivě?“ — ptal se vyjeveně.

„Dnes jsou narozeniny generála brigadéra!“ — odpověděl vojín.

„Tisíc láter! Stahujte si tedy svaté z nebe za nohy, ale mne netahejte za vlasy!“

Po celonočním hýření ho bolely všecky vlasy, jako by ho tahali za každý zvlášť.

A jiného léku proti tomu bolení hlavy není, než znova počít pitku.

Mikuláš mrzutě vstal a ospalý a zívaje vydal nařízení, že k slavnosti je třeba počít střelbou ze starých děl. Má-li již s parádou býti hluk, ať to stojí za to.

Trubače v předsíni zburcoval kopancem: i ti usnuli teprve teď.

„Vy svišti! Copak nevidíte, že vám slunce svítí na břicho? Rychle, seberte se! Dnes je svátek. Svátek svatého brigadéra. Pane bratře, krčmagenerál dnes rozkopl sud! Najděte mně honem žalmy svaté Davidky.“

Několik kamarádů, kteří nechtěli rychle vstávat, vzbudil hvězdičkou: strčili jim mezi prsty na nohou papír a zapálili jej: tomu říkávali čtveráci „budit hvězdičkou“.

Pak spustil veliký buben a píšťaly na dvoře a hřmění děl se opravdu podobalo dobývání Jágru.

Tři dni a tři noci musí splynouti v jedno, aby z nich byl jeden radostný den narozenin.

Podle obyčeje, jak bývalo vždycky, se i dnes naplnil hradní kostel pobožnými lidmi. Sám jásovský probošt sloužil zde dnes mši. I ten se utekl sem na Krásnou Horku, s celou svou kapitulou, před ukrutným Heisterem.

Po desáté hodině, když bylo odzvoněno, přijel k bráně kurucký jezdec a dal obvyklé znamení trubkou, aby byl vpuštěn.

Pustili ho až k mřížovým dveřím, uzavírajícím klenutí vnitřní brány. Zde se ho nejdříve vyptali, co je zač a co tu chce?

Řekl, že přichází z Levoče od pana brigadéra, že přináší listy urozené paní a generálu Mikuláši.

Teprve potom před ním vytáhli padací mříž a vpustili ho i s koněm.

Byl to modrý husar, od elitního praporu s červenými čákami.

„Kde najdu generála Mikuláše?“ — zeptal se hlídky.

Strážný mu botou ukázal cestu.

„Kde ho najdeš? V takový svátek! Bude jen v kostele. Neboj se, že ho nenajdeš.“

Husar odevzdal koně čumícímu zde kuchtíkovi, aby ho ještě trochu provedl, než se vrátí; pak vyhledal ve velké kožené torbě psaní s pečetí, jež bylo adresováno generálu Mikuláši, sklepav jíní s kožíšku a s čepice, pustil se mnohými branami a klenutími naznačeným směrem.

Vlevo na dvoře je hlavní vchod do kostela, za onou malou zahrádkou, jež obklopuje sochu Nejsvětější Trojice; řada příkrých schodů vede nahoru.

Husar se ubíral tímto směrem.

„Tam ne, hej!“ — volal za ním se smíchem vojín od brány. — „Nelez tam ,hót‘ (nalevo), po tom Jakubově žebříku, do toho kostela. Tam není dervišgenerál, ale tam ,čehý‘ (napravo) jsou jiné schody, po těch se skul dolů! Tam je jeho chrám!“

Byl to arci sklep, sklep vinný, nikoli snad chodba do hrobky.

A ten nazýval pan Mikuláš svým chrámem. Když tam nahoře zpívají a se modlí, i on zpívá a modlí se.

Začal hezky časně zrána.

Jeho ozbrojení kamarádi měli mnohem raději tuto „kouřenou mši“ než tam tu nahoře.

Kurucký posel sotva mohl ve sklepě poznat postavy pro hustý kouř. Tři lojové svíčky tam v nástěnných svícnech nebyly k tomu, aby zapudily temnotu; spíše tam byly jenom orientací, aby si člověk nerozbil nos.

Na dlouhém dubovém stole stál nesmírně veliký postříbřený měděný kotel, plný silné polské pálenky; ta byla zapálena a její modravě zelený plamen ozařoval postavy stojící nablízku tajemnou září.

Tento pekelný nápoj se jmenoval krampampuli.

Házeli fíky, hrozinky a puškvorcové kořínky do hořící tekutiny, takže pálila pak i tehdy, když již nehořela.

Postava v bílé mnišské kutně nabírá hlubokou železnou lžicí z planoucího kotle a nalévá hořící nápoj do korbelů. A při tom celá ta společnost zpívá z plna hrdla tuto krásnou píseň:

Je to píseň dost pobožná k takovému svátečnímu jitru; vždyť je v ní i „dobrý Bůh“ (bině Zeu).

Posel se protlačil k postavě rozdělující nápoj a zatáhl ji za hábit.

„Pane generále!“

Mikuláš neslyší, cítí jen tahání a obrací se k rušiteli pokoje s plnou lžicí. A vidí, že ten člověk nemá korbele.

„Mám ti nalít krampampuli snad do hrsti? Či chceš pít přímo z Bebekovy lžíce?“

(Tato lžíce se posud chová mezi klenoty a nazývá se lžicí Bebekovou; Bebek však jí neužíval k rozdělování krampampuli, nýbrž — jak se vypravuje — na řecké ohně.)

„Nikoli! Ani bych nepil, pane generále.“

„Jak víš, že jsem generál?“

„Poznal jsem to z vaší povznášející řeči.“

„Tys cikán, viď?“

„Nikoli. Jsem ,Nový Maďar‘.“

(Tak si říkali tehdy cikáni, potomci faraonů.)

„Že máš tak černou hubu!“

„A přece se každodenně myji královninou vodičkou.“

„Věz tedy, že generálem jsem jenom tam nahoře: zde dole mně říkají ,svatý otče‘. — Odkud tedy jdeš, faraonský Maďare?“

„Prosím poslušně, z Levoče. — Přinesl jsem psaní pa — svatému otci od druhého pana generála — či chci říci svatého otce.“

A položil před něho dlouhé, zapečetěné psaní.

U Mikuláše posud nesvítalo; ještě stále byl v rozpustilé náladě.

„Hahaha! Přicházíš z Levoče?! Copak dělá sličná paní? Zpívá si ještě:

„Zpívá si, zpívá; ale ne tak nahlas,“ — odpověděl váhavě posel.

„A což můj pan bratr, nosí ještě ,Urbanskou čepici‘?“

„Nosí, nosí, ale ne tuze vysoko.“

V Mikulášově hlavě se mlha teprve teď počala trochu rozplývat; začínal cosi tušit.

„Ty, cikáne! Viděls ten vysoký kůl tam u brány, když jsi vcházel do hradu?“

„Viděl, arciže. Myslil jsem si, že znamená, že zde v domě je svatba.“

„Nu, věz tedy, chlapíku, že jsem přisahal, že toho, kdo přede mnou první v tomto hradě vysloví slova: ,Levoča padla!‘ — toho já, svědkem mi Bůh, Ježíš, Spasitel Kristus, Stvořitel, Nejsvětější Trojice i Panna Maria, dám nabodnout na ten kůl!“

„Ach, jen amen jste měl ještě říci k té krásné modlitbě, svatý otče,“ — koktal posel, líbaje dervišgenerálovi pokorně ruce. (Proto vyvolili cikána k doručení onoho listu: bylť tento zbožný slib páně Mikulášův znám. A teď záleží jenom na tom, aby naň zapomněl dříve, než jej dá provésti.)

Mikuláš prudce rozlomil pečetě na listě, oběma rukama jej držel daleko před sebou, aby naň lépe svítil plamen z kotle, a počal čísti.

S počátku mu řádky tančily před očima.

Všechněm písmenám narostly ruce a nohy, objímaly se a skákaly.

Utřel si rukávem hábitu oči a znova počal čísti.

Zpívajícím uvázlo „Bině Zeu“ z té bezbožné písně v hrdle, když v líci rozpustile veselého vůdce spatřili strašnou změnu, když mu oči podlité krví vylezly z důlků, čelo se svraštilo a ty vrásky sebou škubaly, když se mu pootevřené rty chvěly, chřípě u nosu se zuřivě protahovalo; a ke všemu dávalo světlo hořícího líhu jeho tváři barvu mrtvoly.

Po vráskovité tváři stékaly krůpěje potu.

Co z toho bude?

Náhle se jeho rysy zkřivily v divoký úšklebek, zuby mu skřípaly, celá jeho hlava sebou škubala vztekem, až mu na konec z hrdla vyrazil neforemný řev:

„Zradili Levoču! Vydali město!“

„Tak se tedy dejte nabodnouti na kůl, svatý otče. Vy jste ta slova vyslovil první!“

A cikán se rychle klidil.

Ale dervišgenerál se o něho nestará.

Rve na kousky to smutné psaní, rve je nehty i zuby a útržky hází do hořícího líhu.

Zapálené kusy papíru náhle vzplanou v tmavém sklepení krvavou září a v této záři se i bílý hábit mění v ohnivě červený; což teprve ta hrozná tvář!

Líce pohanských bohů, ulitých z kovu a rozpálených ohněm, nemohlo býti hroznější než tváře tohoto hněvem rozpáleného muže.

„Zradili Levoču! — Kupní cenu propili! A vy také pijete z toho áldomáš? Vy darmožrouti, vy darebáci! Což je dnes den k pitce? — Táhněte ke svým zbraním! Čisťte děla! Postavte čety do zbraně! — Němci jdou! Zrádci jdou na Krásnou Horku! — Můj bratr je vede. Oheň, oheň před ním a oheň za ním! Oheň na hlavu jeho! Oheň pod nohy jeho! — Neslyšíte? Oheň! Oheň! Na Krásné Horce již není pitky. Tato byla poslední!“

A uchopiv oběma rukama veliký měděný kotel, nedbal toho, že se popálí o žhavá ucha, a všechen hořící líh vylil za krk svým milým soudruhům; všichni se rázem proměnili v ohnivé muže a tlačili se ze sklepa: tomu shořel límec z kožišiny, tomu se upálily kníry po jedné straně, onomu vousy; Mikuláš pak, jemuž se ani tento spěch ještě nezdál dostatečným, popoháněl méně rychlé Bebekovou lžicí.

Když pak sám vyvrávoral po sklepních schodech na dvůr, rozhlížel se a poslouchal.

Na protější stráni byly otevřeny dveře do chrámu.

Zazníval z nich právě zpěv kalvínů:

„Pán jest můj pastýř a ochránce!“

Mikuláš pádil k chrámovým dveřím po schodech. —

Nohy ho nesly kupředu, hlava ho táhla nazpátek.

Ale uprchlý cikán ho již předešel.

Přinesl psaní i pro paní, a když zvěděl, že ji najde v kostele, protlačil se k ní řadami zbožného lidu.

Cikánský pud mu našeptal, že tam bude jeho kůže na místě nejjistějším, kdyby snad dervišgenerál skutečně chtěl provésti svou hrozbu.

Choť Štěpána Andrássyho seděla zde před tabernakulem v ozdobně vyřezávaném křesle; oba její synové stáli před ní.

Oba na sobe měli červené ministrantské rochle a přes ně krajkovou bílou košili; přisluhovali při mši, již sloužil probošt.

Mše byla již u konce; následovala kalvínská bohoslužba. Na tu již nemusili hoši čekat: ale jejich matka zde ještě setrvala; musila svou přítomností dokázat, že první ctností na světě je snášelivost.

Políbila oba synáčky a poslala je do sakristie.

Kalvínští věřící spustili své žalmy.

Jsou to dobří zpěváci: domnívají se totiž, že člověk, když mluví s Bohem, nemá šetřit hlasu.

Dervišgenerál je nenáviděl mnohem více než katolíky, neboť katolíci jsou horliví ve víře proto, že jsou k tomu nuceni, ale kalvinisty nikdo nenutí a přece jsou fanatiky. Při tomto zpěvu se posel protlačil k stolici zámecké paní. Podal jí psaní.

Žofie poznala písmo svého chotě a přitiskla zapečetěný list ke rtům.

Tak dávno již od něho nedostala žádný vzkaz!

Dva kruhy ho obklopovaly: kruh železný a kruh čarovný.

O tomto druhém neměla Žofie vědomosti, ba ani tušení.

Věděla jen tolik, že císařská vojska drží jejího chotě v levočských zdech v tuhém obležení.

Počala smlouvati se svou duší.

Sluší se — či nesluší, aby psaní otevřela v chrámě: a aby před vznešenou tváří boží četla, co je napsáno pro pomíjejícnost?

Upokojila se, že tím přece nebude rušit pobožnost jiných; vždyť tento žalm není žalm její víry; může zatím čísti; to nikoho nevyruší.

Rozpečetěný list pak zaujal její duši úplně. Choť v něm široce popisoval historii „obrácení Šavlova“: pád Levoče, okolnosti, jež k tomu působily a nutily: o některých věcech se zmínil jen lehce. Byly v dopise také celé řádky přeškrtané.

Zato tím více se rozepsal o královském dekretě milosti, jímž byli bráni v ochranu a on sám vyznamenán. Na konec ujišťoval svou paní, že mír bude zanedlouho uzavřen: obě válečné strany že již touží po míru a klidu, aby si mohly ovázat rány a vyspravit hadry; a že již není vzdálen den, kdy i on bude se moci vrátit ke svým milým. Již je se vším na cestu připraven: den svého příchodu ještě oznámí.

Po přečtení tohoto listu bylo Žofii tak těžko u srdce. Předtuchy ženského srdce jsou silnější než všecko uvažování.

Co asi bylo v oněch přeškrtaných řádkách?

Škoda, že list otevřela v chrámě!

Chtěla si v srdce vnutit pobožnost. Vzala do rukou růženec a počala si šeptat modlitbu Páně.

Ale v polovici se zarazila. Nevěděla, jak dále. Byla v tom přeškrtaná řádka. Nemohla uhodnout, co je to. —

Ne, v Otčenáši není přeškrtaná řádka, ale v listě manželově!

Náhle se otevřely kostelní dveře dokořán a vrazila jimi hrozná postava: dervišgenerál.

Na jeho bílé kutně se ještě kouřilo z doutnajících skvrn, jak se polil hořícím lihem. Líce měl bledé: jeho oči pohlížely ztrnule před sebe, sledujíce onen bílý bod, který je předzvěstí šílenství; jeho rty jsou otevřené a zmodralé, hlavu měl holou, bez čepice, a krátce ostříhané vlasy se mu ježily jako chlupy na kartáči.

Jako raněné dravé zvíře se dere zástupem žen mezi oběma řadami lavic a vrhá se k tabernakulu.

U oltáře je opřena stříbrná proboštská hůl; uchopil ji a zamával jí, jak to dělají beťáři holí, nad hlavou a vykřikl na zpívající zástup lidí:

„Mlč! Stádo do nebe volající! Pryč odtud! Pryč z hradu, obtížná žebrácká čeládko! Tady již není pomyjí pro psy!“

Všickni si v duchu říkali:

„Ten je dnes opilý!“

A tím více přidali hlasu svému zpěvu, až se steny otřásaly. Mikulášova slova zanikla bez vyslechnutí.

Kalvínský duchovní se k zuřícímu obrátil s prosebným úmyslem; ale nedostal se ani k oslovení; Mikuláš ho levicí strčil tak prudce, že pobožný sluha boží naznak padl do svého křesla.

A poté se zuřivec obrátil na katedru, na kazatelnu. Odtud ho lépe uslyší, co mluví!

Jen Žofie chápala jeho zuřivost.

Zajisté i Mikuláš obdržel přípis podobného obsahu jako ona zde v kostele.

Jeho našli v onom „druhém“ chrámě; proto je jeho pohnutí tak zuřivé.

Žofie se zvedla se stolice a spěchala k zuřícímu muži.

Uchopila ho za ruku.

Byla jen slabé, něžné stvoření, ale přece měla takovou sílu, když Mikuláše uchopila za ruku, že rozvzteklený muž jakoby očarován zůstal v jejích rukou. Sklonil hlavu, skrčil kolena, takže slabá ženská postava se zdála vyšší než on. Bledé Žofiino líce hořelo bílým žárem, oči se podobaly hvězdám; pravou ruku vztyčila zakazujícím pohybem do výše.

Tento výjev, tento pohyb byl plný tak hrozného kouzla, že vyschl hlas i v hrdlech zpívajícího množství; nastalo hluboké ticho.

Žofie v tomto strašném tichu zvolala hlasem zvučným jako archanděl:

„Ty poroučíš v kasárnách. Zde poroučí Bůh!“

Po těchto slovech se postava v bílé kutně vzpřímila a vzdorovitě zvolala:

„Není již žádného Boha!“

Žofie se zachvěla, pustila jeho ruku a odvrátila se od rouhače. Zděšení shromážděného lidu hučelo jako moře proti němu. Ale on pokročil kupředu a udeřiv se oběma rukama do prsou, vzkřikl hlasem přehlušujícím hučení lidu:

„Kdo dopustil, aby Uhry byly ztraceny, není Bůh! Uhry jsou ztraceny! — Štěpán Andrássy zradil svou vlast!“

„Bůh oněm tvá ústa!“ — okřikla ho Žofie hlasem smrtelné bolesti.

„Zradil! Prodal ji Švábům! Na zádech nosí dvouhlavého orla. Ten je teď novým bohem! Táhněte mu vstříc. Ližte mu paty! Vy, sluhové všech pánů! U vašeho zrádného pána je chléb potupy: tam si jděte žebrat! Já zde nechci mít žádných zbytečných chlebožroutů. Nechci žádné modlitebny! Chci jen kasárna! — Ze Štěpána Andrássyho se stal zrádce vlasti!“

„Pokračujte ve zpěvu!“ — zvolala Žofie k lidu.

A lid spustil, kde prve v žalmu přestal: „A dej mně u milého potoka se napásti!“ — až se v hlučném zpěvu ztratil klnoucí hněv zoufalství.

Na konec se Mikuláš vrhl do lidu a počal rozdávat na všechny strany rány pastýřskou berlou. Ale dopadlo to pro něho velmi nepříznivě.

Udatnost žen je veliká.

Obklopily ho a zavěsily se na něho; pastýřskou berlu mu vyrvaly z rukou, šavli mu strhly s boku, kutnu mu stáhly přes hlavu, a aby potvrdily přísloví, že „mnoho hus i nad vepřem zvítězí,“ — vyhodily ho kostelními dveřmi.

A potom zpívaly dále:

„… a voď mne po pravé cestičce!“

Mikuláš se na volném vzduchu vzpamatoval ze svého zuření.

Nahlédl, že nesluší ani generálovi, ani bývalému mnichu takové chování: křičet po kostele a pustit se v pračku s žebračkami. Vždyť může jednat jinak.

Proto také již nepromluvil; tiše se sebral a šel.

Zavřel dveře u sklepa, u obilního špýcharu, u komory s moukou a s masem, u porážky i u chlévů s krmným dobytkem, a také u útulku pro žebráky (několik jich tam bylo uvnitř: mohou si teď bušit do dveří!) — všecky klíče navlekl na jeden kroužek a zavěsil si je za pás.

Pak se odebral do své komnaty a lehl si.

Kuchaři pak a pekaři, když se chtěli pustit do vaření a pečení, poznali, že je před nimi všechno uzavřeno.

Šli si stěžovat paní, že pan Mikuláš všechno zavřel a že si lehl a spí; a že nemohou připravit oběd — na takový slavný svátek! — pro obyvatele hradu.

Žofie byla již zvyklá svévolím pana Mikuláše (ač tušila, že tentokrát asi potrvají déle) a nesnažila se ho zburcovat ze spaní; otevřela svou vlastní komoru s potravinami a dala kuchařům všeho dobrého, co bylo určeno pro její stůl. Ať mají chudáci veliký svátek. A když jim Mikuláš zavřel trpké víno, dala jim samotoku.

Potom ztrávila celý den tím, že oba hochy zavedla do své vnitřní komnaty, v níž byl zavěšen obraz jejich otce, děda, praděda a slavných prababiček, a vypravovala oběma synáčkům o velikých činech a velikých utrpeních těchto skvělých postav: jak Bůh zázračně vyvedl jejich praděda ze Sedmihradska, jak za ním jeho věrná choť utekla, skrývajíc se v cikánských stanech; jaká hrozná bída zde na ně čekala: nový kníže, který starého knížete zapudil — již tehdy byl Maďar Maďarovi nepřítelem — sebral jim všechno jmění, jejich veliké panství.

A praděd svou hrdinností a věrností nabyl tohoto hradu a všeho bohatství.

Umřel však nadmíru mlád, v květu své mladosti, zanechav zde malého synáčka s vdovou.

Ubohou vdovu napadli přátelé i nepřátelé náhle se všech stran a chtěli ji mocí a lstí připravit o hrad Krásnou Horku.

Ale byla to paní pevného srdce! Je to viděti i z jejího pohledu, že ani bázeň, ani lest ji nepřemohly; nepřijala nového snubního prstenu, když ji žádali o ruku; chtěla zůstat jen matkou svému malému synáčkovi; a milého manžela milovala nesmírně, i když již práchnivěl; a když ji pak odmítnutí nápadníci přivedli do války a spojili se proti ní s Turky a s Tatary, uchopila vdova šavli svého manžela a zahnala je, takže ani nevěděli, kudy utíkat. — Tak bránila své osiřelé dítě.

„Kdybych já tak byl tím sirotkem! Já bych byl do nich také střílel ze svého děla,“ — lichotil si větší hoch, Ferkó.

Byl to ohnivý klučina!

Druhý, Jóžka, poslouchal jen s nesmírnou vroucností slova plynoucí s těch sladkých rtů, opíraje se o matčina kolena, a hrozil se, když v příběhu došlo na věci strašlivé.

Pak jim matka vypravovala příběh jiný, dědečkův; ten již odpadl od uherského krále a přidal se k sedmihradskému knížeti (— byl kalvinistou, proto to učinil —); spojencem knížete byl i turecký císař, s jehož tatarskými sbory pustošil císařskou říši.

Náhle však se s ním stal zázrak. Když byl v hlubokém spánku, vrátila se k němu jeho zesnulá choť a vypravovala mu o onom světě věci tak hrozné, že statečný kurucký vůdce, když se ráno probudil, byl všecek proměněn.

Propustil všecko ozbrojené vojsko a ponechal jen na Krásné Horce malou hradní stráž.

Všecky své poklady, klenoty a důchody z panství obětoval na vykoupení uherských zajatců z tureckého otroctví a v předtuše smrti přestoupil na katolickou víru.

Malý Ferkó se tomuto příběhu nesmírně smál.

„No, to byl dědeček asi notný blázen?“

„Co to pravíš, synáčku?“ — zeptala se Žofie s úžasem.

„Že se tak dovedl polekat strašidla! Na mne aby tak některý nebožtík přišel a chtěl mne strašit; já bych chytil hůl a naložil bych mu jich, že by mu zašla chuť vylézat z truhly.“

Žofie byla hrůzou bez sebe.

„Kdo tě učí takovým smělým řečem?“

„Kdo jiný než strýc Mikuláš? On sám byl také mnich. Říkává, abychom ničemu nevěřili, co kněží vypravují. Že všecko je to k oslepení světa. Ani sami tomu nevěří. A svatí byli také lidé, jako všichni ostatní.“

Žofie složila ruce na hlavě dítěte a přivinula ji k prsům.

Nepromluvila ani slova; ale její oči, upřené k nebi, mluvily.

Snad asi říkaly:

„Ó, Pane, chraň hlavu tohoto nevinného dítěte! Nedej mu přijíti v záhubu!“

Tato slova její duše byla věru záhy splněna. František, prvorozený, poznal, jaký život je na onom světě, dříve, než se mohl dovědět, jaký život je na tomto světě. Nestal se kmenem veliké rodiny on, ale jeho mladší bratr. — Sladkou zábavu matky a dětí vyrušil dupot těžkých kroků. — Dveřmi vrazil dovnitř Mikuláš.

Vyspal se již z opilosti: jeho líce bylo bledé, jeho oči byly obklopeny rudými kruhy.

Opojení se mu již vykouřilo z hlavy a ustoupilo hnusu.

Vypil plné vědro vody.

A v takové chvíli byl nejkrutější.

Když se v opilosti rozzuřil, byl jako oheň; mohlo se mu odporovat. Kdo neshořel v prvním žáru, byl zachráněn.

Ale když počal píti vodu, když zavrhl víno, byl hněv jeho jako led: nebylo proti němu ochrany; každý v něm musil zmrznouti.

Žofie mohla z jeho pohledu tušit, co ho sem přivádí.

Chtěla poslat děti ven.

„Jděte si hrát!“

„Ale jen ať zůstanou!“ — řekl Mikuláš. — „Bude dobře i pro ně, vyslechnout, o čem dnes budeme mluvit.“

Žofie mimovolně přitiskla oba hochy k ňadrům. — Mikuláš se posadil u rámce obrazu, s něhož se Štěpánova podobizna dívala do očí všem, kdo se na ni dívali.

Žofie cítíc, že vypuknutí boje mezi nimi nelze zamezit, uznala za vhodné začíti sama útokem. Obořila se přísným hlasem na svého násilnického příbuzného:

„Vy jste dnes způsobil v kostele pohanské pohoršení, v době, kdy se konala pobožnost.“

„Urazil jsem někoho bez důvodu?“ — tázal se Mikuláš, složiv ruce křížem na prsou.

„Urazil jste Boha, lid a toho, k němuž se teď obracíte zády.“

„Jiného nikoho? Tebe ne?“

„Můj hněv nikdy netrvá od rána do večera. U mne jste již viny prost.“

„A přece lituji méně oněch tří urážek než této jediné. Protože vím, že tam ti bolesti necítili; tvůj bol je však pravý.“

„Oni tři jsou: Bůh, lid a můj manžel. Pravíš, že urážka jich nebolí. Mé slovo je ovšem jen slabé, ale přece je pozvedám. Kdybych já proti tobě nehájila jména božího, učinili by to zpěvaví ptáci.“

„Nedisputujme o theologii, má drahá švagrová. Znám já toho pána, sloužil jsem u něho, utekl jsem mu, netoužím po návratu, ani kdybych věděl, kde je. Ale ani to nevím. Hle, ve všech kostelích se k němu modlí, ten na kolenou, onen stoje; prosí ho, žebroní, miliony a miliony úst: ,Zachovej, ó pane, Uhersko: nedej nám zajíti!‘ Slyší to on? Rozumí tomu? Bije, když ho prosí o požehnání! Ničí toho, kdo u něho žebroní! Nespravedlivému otvírá brány a spravedlivého zahání do pouště!“

„Když se Bohu rouháš, každé tvé slovo mne bodá do srdce jako dýka. Uvaž, že tě poslouchají děti.“

„Ať tomu zvykají a ať jejich srdce zarostou tvrdou korou.“

„Bůh nás trestá za naše hříchy, protože jsme neúnavní jen v dílech záští.“

„Budiž. Pán je spravedlivý; — jeho sluha, lid, je špatný. Trestá ho; dobře činí; proč je tak špatný!“

„Lid není špatný, ale jeho vůdcové!“

Mikuláš se obrátil hlavou k zarámovanému obrazu.

„Slyšíš? Bratře Štěpáne? O tobě se mluví.“

Žofie se s hněvem zvedla.

„Proč tupíš otce před dětmi?“

„Aby se naučili nenávidět bezejmenný hřích i na svém otci.“

„O jakém bezejmenném hříchu mluvíš?“

„Staří zákonodárci řečtí neustanovili žádného trestu na otcovraha; říkali, že tento hřích je nemožný, ať se ani jeho jméno nevyslovuje. Ale což hřích vlastivrahův může mít jméno dosti strašné?“

„Ale tím můj choť není!“

„Má drahá švagrová! Ty sama jsi také dostala to smuteční psaní, jímž ti tento muž — zde za mnou — oznamuje, že zradil svou vlast.“

„Nikoli. I žena smí promluvit do státních záležitostí. Zradit vlast lze jenom nepříteli. Můj manžel nevyjednával s nepřítelem; vyjednával s korunovaným králem, jak s ním jednali všichni hlavní vůdcové. Když sám kníže může vyjednávat s palatinem, když Alexander Károlyi může diktovat podmínky míru, proč by to nemohl učinit i Štěpán Andrássy? — Vy, kteří jste se ještě nenasytili krve, říkáte: zrádce, kdo uzavírá mír! — Jak dlouho chcete ještě pokračovat ve válce? Na koho ještě spoléháte? Na kterého potentáta? Požádali jste o pomoc Francouze, Bavory, Prušáky, Švédy, Turky! Všichni vás opustili!… Jen ruské přátelství ještě trvá; a odtud má přijít naše spása? — Mně se ze vší vaší slávy nedostalo nic více než těžké trápení, odloučení, noční hrůzy a ošetřování chromých a raněných; starosti o sirotky. To byl můj podíl, můj, jež jsem stále vdovou od té doby, kdy jsem se vdala. — Pravíš, kde že je Bůh, když neslyšíš hlas tolika rtů, jež k němu volají o vítězství. — Ale dvojnásobný počet krvácejících ran k němu volá a prosí o mír, o uzdravení! A Pán je vyslyší.“

„A tak bude Štěpán Andrássy na konec vzorem ctnosti a lásky k vlasti.“

„Mně vždycky. A když ty, potomek Andrássyův, zapomínáš, že tvůj praděd v jediném obleku utekl do této vlasti, pronásledovaný, uprchlý světoběžný Sikul, a že si zde opatřil slávu, moc a veliké statky, háje touž korunu, k níž se nyní jeho vnuk vrací a na niž ty kletby sesíláš — pak se to k tobě hodí tak, jako tvůj meč k tvé mnišské kutně. — Můžeš žíti nemilován a umříti neoplakáván. — Ale ten, jehož podobiznami jsou zde tyto dvě děti, kdyby ten se, poslušen hlasu svého srdce, zřekl své krvavé slávy a zatoužil po rodinném krbu, můžeš mu proto klnouti — ale já ho přece budu zbožňovat.“

Mikuláš se těmto slovům smál jako satan chycený do želez.

„Proč se směješ?“ — zaraženě se zeptala Žofie, zachvěvši se při tomto ďábelském posměchu.

„Hm! Již se nesměji. Já se nikdy nesměji. Nejsem člověk veselý. Spíše cholerického temperamentu. Smích ve mně vzbuzuje jakýsi démon, když v mém srdci vznikne odpor. Nepřišel jsem sem také proto, abych tě dráždil. Bylo by to ošklivé. Ani s mou povinností by se to nesrovnávalo. Když mně vrchní generál svěřil velitelství tohoto hradu, pravil: ,Milý brachu, svěřuji ti své nejdražší poklady: svou ženu a své dva syny. Dobře se o ně starej! Nechať přijde pod hrad císařské vojsko s jakoukoli silou, s jakýmikoli sliby, užij proti moci větší moci, ke krásným slovům pak buď hluchý. Hrad Krásnou Horku a mou rodinu do rukou švábských nedávej.‘ — Slíbil jsem mu to a slibu také dostojím. Hrad jsem dobře vyzbrojil: oheň ohněm, železo železem odvrátím. Za to, že on sám je teď Švábem, že on sám se teď s císařským vojskem chystá na Krásnou Horku, nemohu. Já odtud Švába odrazím, i kdyby se jmenoval Štěpán Andrássy!“

Žofii trnuly při těchto slovech údy. Kdo dovede pronésti takovou vyhrůžku, ten ji také splní!

„Přišel jsem k tobě proto, má drahá švagrová,“ — pokračoval Mikuláš s ukrutnou chladnokrevností, — „abych ti oznámil některá svá nařízení, abys je nepovažovala za bláznovství. — Uvítala jsi mne otázkou, proč jsem v modlitebnici učinil takové pohoršení. Pravda, přenáhlil jsem se; stalo se to v první furii; mohl jsem to také o chvíli odložit. Mohl jsem to s tebou vyřídit o samotě.“

Žofie posud nechápala, co mají znamenat tato slova, usilující o chladnokrevnost.

„Shromáždilas zde na hradě celý houf žebráků, mrzáků a sirotků,“ — pokračoval Mikuláš.

„Já jsem z nich žebráků a mrzáků neučinila!“

„Ty nikoli, ale my, krvelační lidé. Tvé milosrdné srdce chce vykoupit naše hříchy. My jsme hřešili a ty se za nás kaješ. Vím, že tvému srdci je to rozkoší. Jako se jiná žena okrašluje perlami a karbunkuly, ty chodíš v lesku uslzených očí: a to je postava ze všech nejskvělejší!“

„Ty si z toho tropíš smích?“

„Naopak, chci tě zbavit této radosti, tohoto lesku. Vyženu všecky tvé žebráky z hradu Krásné Horky.“

„Z mého hradu?“

„Z tvého hradu. V němž já poroučím. Teď nebojujeme o říši nebeskou, ale pozemskou. Nemohu bránit hrad s mrzáky. Musím sem povolat domobrance z gemerské stolice, abych mohl dělat výpady na nepřítele a dobýt jeho šance. Potřebuji každičkého prázdného místa na hradě a každé lžíce mouky. Nemohu zde ponechat nikoho, kdo se nemůže chopit zbraně. Ten smysl mělo mé dnešní prudké vystoupení tam v kostele.“

„Ty chceš vyhnat z mého domu mé mrzáky, jichž dlužnicí jsem za jejich všecka utrpení? Chceš je vypudit teď, v zimě, kdy nemohou nikde dostat ani přístřeší, ani chleba?“

„Já je nevypuzuji, vypuzuje je císařský vůdce. Ten táhne na hrad. Chce sem vtrhnouti. Já se mu jen stavím na odpor, jak mně bylo poručeno a jak jsem slíbil.“

„Ty chceš odloučit mého chotě, otce mých dětí, od jeho vlastního hradu?“

„A kdyby ten člověk byl můj vlastní otec a tento hrad byl nebe, ani pak bych ho nepustil!“

Žofie viděla, že jedná s Mikulášem střízlivým.

Když se dervišgenerál chystá k nějakému velikému, ukrutnému činu, vždy se zřekne vína; zůstane tak střízlivý, že ani spánku nemá.

A v takovou dobu je bez citu. Necítí ani hněvu, ani lásky. Je strojem, provádí své plány s ukrutností strašidla. Nemluví; jenom jedná. Ubírá se jen kupředu, nezastaví se, neustoupí, a řekne-li co, je to již také vykonáno.

Žofie, když poznala utkvělou myšlenku této šílenosti, s ní nezápasila; věděla, že by to bylo marné.

Tento muž se jen láme, ale neskloní se.

„Dobrá, Mikuláši,“ — pravila tiše. — „Budiž, jak jsi zařídil. Chystej vše k ochraně hradu. Ačkoli nevěřím, že by na ni došlo. Tento hrad, na němž bydlíme já a moji dva synáčkové, nebude mým chotěm dobýván ani ohněm ani železem. Přijde-li sem k nám, přijde jako ten, kdo spěchá domů, samoten, a nebude mít jiné zbraně při sobě než vlídná slova. S těmi si pak bojuj, dovedeš-li to. — Chceš-li vypovědět mé nešťastné chráněnce, jen to učiň. Já je podržím dole v podhradí. Vyprázdním své špýchary a zařídím je pro ně k obývání. Správci nařídím, aby je na můj účet vším opatřil, aby netrpěli nouze. Můj betlárský zámek je též prázdný; do něho se vejdou všecky ženy. — A ty si poroučej s celým mým palácem podle své moudré vůle. Odevzdám ti svůj byt, erbovní síň tvých otců, župní poradní síň, svůj vnitřní palác, a uskrovním se ve své ložnici, v níž se svými oběma hochy budu míti dosti místa. — Ale jedno ti pravím, Mikuláši, a dobře si to pamatuj! — Čím jsi mně hrozil — jistě jsi to učinil v hněvu, v první furii a snad i s opojenou hlavou — že uděláš také z našeho kostela, nebo, jak se posmíváš, z modlitebny kasárnu, to odvolej! Neboť věru ti pravím, že jako jsi ve mně poznal duši pokornou, dlouho trpělivou — kdybys chtěl překročit práh chrámu, abys ho znesvětil — já se rozpomenu na onu naši pramáteř, jež zbraní zahnala vetřelce na svém majetku — a budu také podobně jednati!“

Tato slabá, etherická postava se po těchto slovech zdála jakýmsi pohádkově čarovným zjevem. Bytost nebeská, s nadpozemskou gloriolou.

Postava v mnišském hábitu se na ni dívala s posměchem.

Toto slovo mu bylo pokořením.

Zvedl pyšně hlavu. Všecko v něm vřelo, že nalezl živého tvora, který se ho nebojí, ba který si troufá mu i vyhrožovat. Opovrhoval vším lidstvem, muži i ženami stejně.

Sám byl prostřední tvor mezi nimi, duše nestranná, jíž scházely i lidské slabosti.

Byl bojovný mnich. Rouhač v kněžském hábitě. Když byl opilý, podobal se zvířeti, když byl střízlivý, podobal se spíše démonu než člověku.

S chladným opovržením se odvrátil od vyhrožující ženy a beze slova se ubíral ven.

Chladná pýcha mu zapovídala, aby odpověděl slovem na tyto vyhrůžky, jež si troufaly šlápnouti na dračí ohon jeho hněvu.

Ale když došel ke dveřím, obrátil se ještě jednou a spatřil tu vítězící skupinu, jak se obě děti tisknou k matce oslněné vítězstvím a ta je zahrnuje polibky. A náhle satan zuřivosti opanoval jeho srdce.

I ti dva hoši si troufají vysmívat se mu, svému posavadnímu učiteli!

To ho obrátilo.

Vrátil se a přistoupil opět ke skupině matky a dětí, ke skupině, opojené vítězstvím, jež jeho hněv tak pobouřilo; pravicí se opřel o lenoch lenošky.

A levou rukou ukázal na podobiznu zavěšenou naproti, vyrážeje ze sebe slova hlasem tupým, tvrdým:

„Ty tedy myslíš, svatá ženo, že tento muž zde proto přijde na Krásnou Horku, protože jeho duše, toužící po domově, ho pobádá touhou po tvém objetí?“

Žofie se na něho dívala nevinným, ničemu nerozumějícím pohledem.

„Hm!“ — bručel si Mikuláš, svíraje pevně rty, jako by váhal, má-li mluvit či nikoli.

Rozhodl se nalevo.

Promluvil.

„Tys mně pravila, že kdybych chtěl vkročit do onoho domu, v němž prodávají nebeskou milost, že jsi uchystána chopit se zbraně a mužnou rukou mne odehnat. Nuže já na tebe nejdu se zbraní, s jakou bojují muži, ale jen s takovou, s jakou ženy šermují a kterou tě poraním tak, že ty to budeš, kdo nikdy nevkročí do domu, v němž u oltáře praží kadidlo. — Věz tedy, že tvá modla, tvůj bůh spěchá sem na Krásnou Horku ne proto, aby tebe objal, ale aby si sem přivedl tu ženu, toho sličného ďábla, jež z něho učinila zrádce…!“