ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Generál Štěpán Andrássy měl zatím plné ruce práce s bojovými úlohami.

V bitvě je vzácný takový vůdce, který je klidný, bystrý a rázný, který ani při největších překvapeních neztrácí hlavu.

Každý od něho očekává rozkazy a musí také napravovat všecky chyby.

Proto ho vojáci mají tak rádi, neboť kde jiný chybil s hlavou střízlivou, musí on i trochu podnapilý chybu napravit.

Jednou rukou zahnat útočícího nepřítele, — druhou opravit pobořené šance, uhasit zapálené budovy, schytat podezřelé a pak ke všemu provázet ustupujícího nepřítele vyzvědači — to vše byl jeho úkol.

Občanské cechy, když poznaly, že nepřítel je odražen, proudily se všech stran v hustých zástupech, ozbrojeny všemožnými sekacími, střílejícími a bušícími nástroji, a hlasitě pokřikovaly, že teď třeba Němce porazit, udeřit na ně v jejich hlavním ležení.

„No, jen pomalu s těmi Schießprügely!“ — utišoval je Andrássy; — „věru, dobře jste učinili, pánové, že jste sem přišli. Odhoďte ta kopí, chopte se lopat a motyk; kdo jsou tesaři a kameníci, nechť vystaví znova pobořenou věž; kdo je krejčí a švec, ať jde domů šít boty a mundury, jichž vojáci nadmíru potřebují. Ale seker a palic sem už nenoste, nemohu se pro ně ani hnouti, a vaše odhozené smyčky se všecky nachytaly na naše nohy. A pak také: nevyzvánějte tam uvnitř tak zoufale, vždyť není žádné nebezpečí!“

Řekli mu, že nezvoní se již na poplach, ale že bude „Te Deum laudamus“; k tomu že sezvánějí.

A k tomuto obřadu že má přijít také on, protože se to sluší.

„Tak? Má tedy být i „Tebe Bože chválíme“ za to, že nám věž vyletěla do vzduchu!? No dobrá. Půjdu. Beztoho jsem ještě tu pověstnou levočskou katedrálu zvnitřku neviděl. Jenom aby určili o něco později tu kostelní parádu! Mám zde ještě malou prácičku. Tyto rozbořené fortifikace je třeba znovu opevnit. Kde je rytíř Belleville? Ten tomu rozumí!“

Když se tak stále vyptával, kde že je rytíř Belleville, oznámil mu posléze důstojník, právě se vrátivší z města, že občané Francouze v noci zajali, protože ho podezírají ze zrady, že sám vyhodil prachárnu do povětří.

„Ať si pro mne za mne pověsí třebas tři sta občanů pro tuto zradu, ale Bellevilla potřebuji, protože nemám jiného ženijního důstojníka. Hned ať ho sem přivedou!“

Oznámili generálovi, že ztěžka mohou rytíře Bellevilla ihned přivésti — neboť kapitán Korponay, který se v noci vrátil, učinil ho ve svém příbytku zajatcem a sám ho střeží.

„No to tedy se věru k němu nedostaneme!“ — pravil Andrássy se smíchem. — „Nechť tedy fortifikace trochu počká.“

Při různých pracích zařizovacích dostal generál skutečně úřední psaní od městského rychtáře Fabricia s výzvou, aby ráčil určiti stejný počet soudců jako městská rada, a tato deputatio mixta že ihned po „Te Deum“ zasedne, aby vynesla soud nad rytířem Bellevillem.

„Nu, musím tedy i tuto zábavu přestáti!“

Vtom si náhle generál vzpomněl na to, co ve velikém tom zmatku úplně pustil z mysli.

Onen nebezpečný Pantheon zůstal tam v jeho pokoji otevřený.

Kdyby tam někdo vstoupil, hezky by si jej mohl prohlédnout a odnese si pak zvláštní myšlenku o přátelském smýšlení kuruckého vůdce k ostatním vůdcům a ke knížeti!

Vytáhl z náprsní kapsy malé, zavírající se zrcadélko, bez něhož švihácký kuruc nikdy nevychází, aby viděl, že má kníry v pořádku — ne aby jeden konec trčel k čáce a druhý pod bradu.

„Mám tváře plné sazí od kouře z pušek! Takto nemohu jít do kostela.“

Teď již mohl svěřit velení plukovníku-kapitánu Blažeji Bankósovi, sám pak vsedl na kůň a klusem odjel domů.

Holič ho již očekával s holičskými nástroji v předsíni.

„Bude třeba nejen břitvy, ale i nůžek,“ — řekl generál. — „V noci mně do vlasů spadla velká jiskra a spálila mně několik kadeří. Musím si proto dát vlasy ostříhat do hola.

(Ano, shořely mu dvě kadeře, ale od očí sličné paní!)

A proto padly za obět všecky jeho bohaté husté vlasy.

Od toho dne se generál Andrássy zjevoval s hlavou krátce ostříhanou mezi ostatními kuruckými vůdci, kteří měli vlasy vesměs dlouhé a zapletené v copy.

Sotva že odbyl lazebníka, spěchal generál do své komnaty.

Zbytky noční hostiny se zde ještě válely po stole; — odhozený pohár ležel na medvědí kožišině; — na divaně byla růžová stužka; — ale hledané knihy s podobiznami zde nikde nebylo.

„Snad si ji nevzala s sebou ta bláznivá víla?“

Ale možná, že si ji přece vzala, a dobře udělala.

Kdyby ji zde nechala, mohl by ji nalézti někdo jiný a vyzraditi všecka jejich tajemství.

U ní pak dobře bude uschována, dokud si ji od ní znovu nevyžádá.

Generál však přece jenom nebyl upokojen.

Takový žert může člověka stát hlavu.

Tajnou průchodní cestou se může v okamžiku setkat s Julianou a otázat se jí na to, ba může i knihu od ní opět dostat.

Jenomže její manžel se již vrátil. Ale i tomu lze odpomoci beze všeho čarování.

Generál napsal na arch papíru stante pede řízný rozkaz kapitánovi Janu Korponayovi, jímž ho vyzýval, aby se ihned dostavil k raportu ke generálovi.

Beztoho jest dosti veliké provinění, ba trestuhodné opominutí, že si sem posud nepospíšil, k svému představenému, s oznámením, jak pořídil na expedici mu svěřené, ale že šel domů k ženě.

Již za to si zaslouží den vězení.

Dopis zapečetil svým prstenem a po ordonancí jej ihned poslal do sousedního domu.

Korponay János věru spal doma sladce; po dvounočním bdění, po všech štrapácích, po vražedném boji, po neustálé jízdě ve sněhu a v mrazu není ani možné mu to zazlívat; ale jeho paní byla již vzhůru a česala si vlasy: neprovedla takovou pošetilost, aby si k vůli dvěma scházejícím kadeřím dala ostříhat všecky vlasy jako generál, — ale zapletla si je tak hezky mezi ostatní vlasy, že to nebylo ani vidět.

A přijala sama dopis od ordonance, jež hledala jejího manžela.

Služebníka v celém domě neměla.

Poznala na adrese generálův rukopis a rozlomila pečeť.

Vždyť stává se i dnes, že paničky čtou dopisy svých mužů. —

A když rozkaz přečtla, uchopila pero a napsala na rubu tento indorsát:

„Kapitán, nazývající se Korponay János, se v tomto domě nenachází. Je tu však vrchní strážmistr jménem János Korponay; ten pak odsouzen jest k domácímu vězení na dvacet čtyři hodiny a bez nejvyššího svolení nesmí dům opustiti. Proto nemůže se odebrati k jeho excelenci panu generálovi.“

Datum ut supra.

A podpis:

„Regina tua.“

Pak list obrátila, složila jej, zapečetila, na prázdné straně napsala jméno a tituly Andrássyho Istvána, podala spis ordonanci a znova se postavila před zrcadlo, aby si vlasy zapletla v umělé copy.

V jedné komnatě chrápal tiše Korponay, v druhé vrzaly nepokojně střevíce procházejícího se rytíře Bellevilla, za zrcadlem pak, za tajnými dveřmi bylo slyšel zlostné převracení židlí a bouchání dveřmi.

Sličná víla se třikrát znova učesala.

Když generál Andrássy obdržel nazpět vlastní psaní s onou kategorickou odpovědí, bouřil v první furii nesmírně, ale pak si to rozmyslil a vjel si nehty do vlasů:

„Věru, sličná paní je v právu, že pan kapitán si zasloužil povýšení na vrchního strážmistra, a to nikoli in utroque puncto, ale zasloužil si to sám, neboť přivedl convoi šťastně do města. A sličná paní, jak se zdá, nechce na úvěr čekat.“

Venku počali opět vyzvánět.

To ještě ušlo, ale později počali dole na náměstí bubnovat a na kotle bít, a na konec stříleli z děl.

„Ale jaké to divy boží se tam dole dějí?“ — volal Andrássy do předsíně, v níž byli jeho adjutanti.

(Pro mlhu nebylo dolů na náměstí vidět.)

Byl tam nejmladší poručík, malý Vavřinec Serédy, který byl s generálem v poměru velmi důvěrném a byli si skoro švakři.

„Není za námi ani Turek, ani Němec — to jen občanské stráže mašírují nahoru ke chrámu na Te Deum a s hradeb střílejí victoria z městských děl.“

„Ale že tak mrhají střelným prachem! Právě nám prachárna vyletěla do povětří.“

„Kapitán Korponay přivezl nové zásoby.“

„Cti v něm ode dneška majora, milý brachu.“

„To tedy i jeho choť bude avansovat, excelencpane? Až dosud byla jen královnou, teď bude již bohyní.“

„Syp se ven! Přijde-li ke mně deputace, uveď ji.“

„Čeká již dávno v předsíni.“

Bylo zvykem, že deputace vynikajících patriciů zvala vždy velícího generála, aby se účastnil chrámové slavnosti.

Na ty čekal Štěpán Andrássy — či obráceně: oni čekali na něho.

Pan Alauda byl řečník tohoto poselstva. Oslovil ho po latinsku, načež i Andrássy v témž jazyce mu odpověděl a pospolu se pak ubírali do hlavního chrámu.

Sníh byl již krásně odmeten od generálových vrat až k samému chrámu; přes to však si kuručtí hrdinové obuli na žluté turecké čižmy juchtové přezůvky, jež byly vzadu rozříznuty pro ostruhy; to byli předchůdcové nynějších galoší. (V Levoči jim říkali „Niederschuhe“.)

S obou stran na náměstí tvořili občané s puškami v rukou špalír; a uvnitř chrámu spustily varhany teprve v tu chvíli, když se zde objevil generál se svým skvělým průvodem.

Senátorská lavice byla již obsazena patricii: jen dva vyslanci zde ještě scházeli; a ti všichni se zvedli, povstali a s nimi všecko shromáždění, když se ozvaly varhany.

„Ale prosím, posaďte se, pánové!“ — kynul generál.

Pan Alauda mu však důvěrným šeptem oznámil, že toto povstání se stalo proto, že protestanti zpívají vždy před mší stojíce. Katolíci zase klekají při modlitbě. Pan generál nechať se ráčí posadit; první řada lavic je uchystána pro něho a pro jeho průvod. Chrámový pořádek ustanovoval, že v prvních lavicích seděli muži a za nimi paní. Nebylo tu příležitosti ke koketování.

Andrássyho nezajímaly všecky ty obřady; nepřišel sem proto, aby zpíval.

„Krásný chrám!“ — řekl, rozhlížeje se kolem. — „Toto je ten pověstný oltář krále Matyáše? Překrásné dílo!“

A nevyčkav, až ho pozvou, sám se odebral k oltáři.

Při tom bylo mu ubírat se kolem lavice duchovního.

Pan Zabeyer seděl již v plném ornátě.

„Dobré jitro, reverendissime!“ — pozdravil ho generál, podávaje mu ruku. — „Nebála se dvojctihodná paní v noci?“

A po vojensku potřásl rukou duchovního. Pak vystoupil na stupně oltáře.

Velkolepý onen oltář, jemuž v širých Uhrách není rovno, byl již čtyřicet let zavřen; bylo vidět jenom zevnější tabule, rovněž ozdobené skvostnými řezbami a sochami; před Sanctuariem je skupina emailovaných, vyřezávaných figur, Večeře Páně; celé dílo je výtvor pozoruhodný.

Andrássy znaleckým pohledem prozkoumal dopodrobna celý oltář, vyptávaje se pana Alaudy po umělcích, kteří jej zhotovili.

„Uvnitř jsou prý pašijové obrazy, jež maloval Lukáš Cranach. Rád bych je viděl.“

Takové přání je rozkazem.

Pan Alauda kynul kostelníkovi a dal otevřít klíči, chovanými v úkrytě, rozkládací oltář.

Trojdílný triptych skutečně obsahuje klasická díla, jež je zajímavo si prohlédnouti; při tom vzniká mezi Andrássym a Alaudou polohlasitá hádka o to, maloval-li tyto obrazy Lukáš Cranach či Albrecht Dürer? Hlomozili tu tolik, jako by byli jen v nějakém museu; kromě toho pak se hruď každého pravého luterána vzbouřila již otevřením oltáře při službě boží.

„A je to skutečně dar krále Matyáše?“ — zeptal se Andrássy.

„Ano; a daroval jej sem na upomínku svého sňatku s kněžnou Beatricí. Ten veliký král se často modlil v této církvi: důkazem toho je tu chrámová stolice se znakem vyřezaným do lenochu.“

(Ale pan Alauda byl špatně zpraven, neboť hlavní oltář byl zhotoven roku 1315 a v tu dobu nežili ani Corvin, ani Cranach, ani Dürer.)

V stolici druhdy královské sedí právě duchovní.

Andrássymu to nikterak nepřekáželo, aby k ní nepřistoupil spolu se svým průvodcem a aby si přes hlavu duchovního nepředčítal gotická písmena, jež tu památku označují.

Na konec vzal pastorovi z rukou bibli, na jejíž desce poznal brandenburský znak, a povstala opět veliká archeologická disputace, kdo a proč daroval toto svaté písmo levočské ecclesii — a kněz se pak sotva mohl dostat k své bibli, již tolik rukou ohledávalo. A potřeboval ji již, neboť zpěv byl již u posledního alleluja a měl již vystoupit na kazatelnu ke kázání.

Však hle, katedra je rovněž krásné, umělecky proslulé dílo. Je to dar přebohatého Antonína Krameria.

Je vysoká až po chrámovou klenbu; nejdoleji pod ní sedí Mojžíš zákonodárce s dvěma rohy na hlavě a zdá se, že celou tu stavbu drží svou hlavou; odtud pak vystupuje až po rostrum kazatelnice množství glorietových sloupů, plných sochami svatých, apoštolů a králů, v prostředku Spasitel se světokoulí v ruce, navrchu pak svatý Jan Křtitel s praporem.

Vše to si dal Andrássy dopodrobna vysvětlit.

Text dvojctihodného pana Zabeyera zněl o králi Sanaheribovi; neslyšel však ani on sám z toho ani slova, neboť páni dole pod katedrou vysvětlovali si vše docela nahlas, to zde že je Jozue, tam zase že je Jakub, zápasící s andělem — takže shromáždění na konec nevědělo, kdo tu vlastně káže?

„Bohu všemohoucímu díky!“ — vzdychla si věřící srdce, když je odnesl o kus dál… málem bychom byli řekli, kdo.

Páni důstojníci kráčeli dále, aby užili všech památností, zazděných do zdí chrámových.

Tam aspoň, i když hlučeli, pohltily klenby a sloupová chodba všechen hluk. Pan Zabeyer se konečně mohl dostati k tomu, aby svolal hněv nebes na bezbožného assyrského císaře.

Již přinášel nebeskou pomoc proti pohanům dobývajícím Jerusalem, když se náhle při kázání ozvaly varhany, zcela nepovolaně a nemístně, a přerušily zbožnou řeč nikoli snad nějakým nebeským hymnem, ale melodií písně docela profánní.

Pánové si právě nahoře prohlíželi ony skvostné varhany a někoho z nich napadlo zkusit, jaký mají hlas.

Ještě štěstí, že náhrobky Thurzů a Zápolyů připoutaly na sebe pozornost maďarských šlechticů a ukázavše jim široké pole heraldiky, odvrátily celý ten houf urozenců do druhého kouta. Pánové sráželi tu a tam hlavy dohromady, vysvětlujíce si znaky všech rodin, které uprostřed těchto zdí očekávají hlas trouby anděla, volajícího k poslednímu soudu, jako Görgeiovy — divocha stromy vyvracejícího, Csákyovy — Saracenovu hlavu, jezovitů — lilii a slunce, kartuziánů — jednorožce a písmena T. H. S., Minoritů — probodené ruce, Révayovy — vlka s růžemi, Reichenburgovy — předpotopního mamuta, Márjássyovy — rytíře v brnění, stojícího na třech vrších, Lánghovy — pelikána, rvoucího si vlastní svou hruď.

Je tu celý Pantheon, sestavený z mramorových náhrobků maďarské a německé šlechty.

Zatím má Ezechiáš se Zebaothem dosti času, aby se dostali Assyrským na kůži. Jednali ještě spolu, když se zástup šlechtických pánů opět octl pod kazatelnou.

Ale tam ještě také je pozoruhodnost hodná pohledu, zazděná na protějším prostředním sloupě.

Je to mramorový reliéf, představující muže s dlouhým vousem, oděného v talár zdobený šňůrami a sahající až po paty; nejzvláštnější na této soše je, že ze záhybů mužova pláště vylézají dvě malé dětské figurky, jedna nahá; nápis u této sochy počíná slovy: „miserrimus peccator“ — (nejbídnější hříšník).

„To je postava biskupa Thurzy,“ — vysvětloval pan Alauda kuruckému panstvu; — „je oděn v ornát biskupský. Ty dvě malé děti, jež mu vykukují z pláště, znamenají ony děti, jichž otcem se nitranský biskup stal, obstarav si papežovo svolení, aby se směl oženit. Proto si tu říká: Miserrimus peccator. Indignus servus Domini (nehodný sluha Páně).“

„Žije ještě tento dobrý papež?“ — ptal se Andrássy Štěpán.

„Ba nežije!“ — odpověděl pan Alauda, pochopiv jádro otázky. — „Ostatně ani nitranské biskupství již nemá toho beneficia, této výsady.“

„Přes to však, excelencí,“ — ozval se mladý Serédy za Andrássyovými zády, — „by naše epitaphium potřebovalo velmi širokého pláště.“

Po těchto slovech se ozval tak hlučný smích v celé společnosti, že přehlušil i smrtelný řev sto osmi tisíc Assyrských, jež anděl Malach-Hamoveš ku přání Ezechiášovu pode zdmi jerusalemskými za jedinou noc skosil.

Na štěstí bylo tím krásné ono kázání u konce.

Mezi modlitbou vlákal pan Alauda kuruce do kaple ďáblem posedlých, aby jim zde ukázal bývalý kalich malomocných a jiné relikvie.

Tak aspoň mohl dvojctihodný pán odzpívat bez překážky konečné požehnání:

„Der Herr — segne euch — und behüte euch!“

„Roztrhal bych toho Alaudu na kusy!“ — pravil kterýsi mladý patricius starému senátorovi, když vycházeli z chrámu. — „Co se s ním stalo, že se tak najednou stal tak velikým archeologem a stále vyrušoval svými vysvětlivkami krásné kázání páně pastorovo?“

„Věřte mně, pane,“ — pravil stařec, — „že to byla promyšlená taktika. Pan Alauda jí chtěl pokazit veliké nadšení dnešního dne. Já již znám jeho velikou praktiku!“

U východu z chrámu pozdravil Fabricius vrchní kurucké důstojníky.

„Excelencí, urození a slovutní pánové: radní síň je otevřena. Můžeme se ihned shromážditi.“

„Copak ještě bude?“

„Sejde se smíšený soud, aby vynesl rozsudek nad noční zradou.“

„A což obědvat dnes již člověk ani nebude?“ — odpověděl zhurta generál.

„Soud vynáší se pravidelně s lačným žaludkem,“ — klidně odpověděl Fabricius.