ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Obraz jeho v životní velikosti tu ve velkém pozlaceném rámu visí na zdi za předsednickým křeslem.

Je to onen Štěpán Fabricius, který město Levoču po velkém požáru znova vystavěl, který poklady, jež jesuité zakopali, drahocenné stříbrné sochy svatých, svou architektonickou znalostí vyhledal a ze země i ze zdí na světlo přivedl, který v soudu s mocnou rodinou Mariássyovou dvě vesnice městu získal; ten, který město zachoval věrné Františkovi Rákóczymu a který byl městu větším dobrodincem než Thurzó, neboť tento zásobil město jen vínem, kdežto Fabricius v době svého rychtařování opatřil městu tajný vodovod, jehož pramen nejenže nikdo z oblehatelů nemohl vypátrat, ale i měšťanům zůstal utajen.

Pro tyto zásluhy ho Levočtí dali na věčnou pamět pro potomstvo malovati. Podle této podobizny sotva lze dnes Fabricia poznat; zůstal mu sice posud přísný, chladný pohled, ale vlasy, jež mu dříve padaly na ramena, jsou teď ostříhány, z knírů, jež dříve po módě kuruců v podobě „S“ byly vzhůru navoskovány, zbyly jen krátké stopy; vysoké, dříve bílé čelo je teď plno rudých hvězd, jež zanechaly tu jako svou stopu ostré, palčivé náplasti.

A přece ho poznávají podle pohledu, jímž si vstupující prohlíží, a mrazí je při tom po těle.

„Nu,“ — promluvila postava sedící za stolem, — „jen vstupte dále, pánové! Proč stojíte u dveří? Vždyť nejsem strašidlo. Nevlezl jsem sem klíčovou dírkou, ale přišel jsem jesuitskou chodbou, jejíž východ je mi znám. Jsem rychtár Štěpán Fabricius; tvář má se arci trochu změnila, ale proto přece jsem to já sám!“

Panu Alaudovi bylo by bývalo milejší, kdyby to byl jenom jeho duch.

„Posaďte se, pánové!“ — pokynul Fabricius senátorům.

Posaďte se! Inu ano, ale je zde jenom dvanáct židlí. A když Fabricius zaujal křeslo předsednické, musí pan Alauda státi!

Fabricius však si Alaudy ani nevšímá. Jako by ani neviděl, že i on tu jest.

„Musím vám vydat účet z toho, kde jsem byl od té doby, co jsem odešel. — Pamatujete se ještě, jaká nehoda mi zabránila, že jsem se nemohl navrátit. Když loni spišský hrabě odpadl náhle od knížete a přidav se k císařským pustošil s mazurskými voji severní část Uher, vyslal mne senát královského svobodného města Levoče k jeho veličenstvu polskému králi do Krakova, abych zde proti této zradě spišského hraběte remonstroval.

Vzal jsem tehdy s sebou i dary: tokajská vína a zlaté nádoby, z nichž se měla píti. Ale králův palatýn, který patrně byl od císařských podplacen, místo aby mne králi předvedl, namluvil mu, že jsem se zbláznil; dal mne zajmout, svázat a zavřít do kláštera milosrdných bratří, kde se opatrují ďáblem posedlí. Co jsem tu vytrpěl, poví snad má tvář. Jak jsem se z rukou nepřátel vysvobodil, kdo mne do této pasti vylákal? O tom vám povím, až přijde příhodnější čas. — Ale vidím, že jste si vyvolili jiného rychtáře, když jste dostali zprávu, že jsem zešílel. Mohli jste to učiniti. Blázen nemůže být rychtářem. — Podle toho má dnes město Levoča rychtáře dva. To by mohlo vésti k velkým zmatkům a tomu se musí zabránit. Jeden z obou rychtářů města Levoče je šílený. Můj rozum však je zdráv!“

„Pak jsem blázen já!“ — vykřikl pan Alauda podrážděn. — „Tisíc příkopů plných ďáblů!“

„Tati, neklej, nebo budeš potrestán,“ — šeptal za ním synek Vendelín.

„Tys to řekl, já to pravím a tvrdí to i tento protokol, který jste tu nechali ležet na stole,“ — odvětil Fabricius.

„Usnesení městské rady!“ — bránil se pan Alauda.

„Špatně zpravené městské rady. Odvolám se proti tomuto protokolu, až obec lépe zpravím. Vyslechněte mne. Všem vám zajisté bude známo, co se přihodilo při obležení pevnosti Munkáče. Dvě léta hájila hrdinně tuto pevnost statečná Ilona Zriňská, vznešená máteř našeho šlechetného knížete. Slávou bohatí generálové musili s hanbou odtáhnouti od těch zdí. A jakou praktikou si pomohla zrada? První kněžnin rádce Absolon, který byl správcem potravin, jež kněžna v moudrém předvídání po celé léto a podzim dávala hromadit, takže lid kosil hned obilí, hned zase nepřítele kosami, počal těmito zásobami potají plýtvat. Hostiny se pořádaly ve dne i v noci, a když nepřítel opět oblehl munkáčskou pevnost, objevil se Absolon a správce hradu a s tvářemi zděšenými vyprávěli kněžně, že zásoby potravin docházejí, že posádka zakrátko bude vyhladověna, a tak přivedli pevnost k pádu a donutili hrdinnou paní, aby se i s dítkami svými odebrala do Vídně v zajetí. — Dceru tohoto zrádce Absolona pojal za choť generál Löffelholz. Tento císařský vojevůdce obléhá teď naše město. On sám arci je rozumný a odstěhoval se z dosahu našich děl do Eliášovců, ale onu munkáčskou příhodu zná. Chcete vy, Levočtí, aby se příběh ten u vás opakoval? Chtějí se patriciové města Levoče státi zrádci?“

Slovo toto bouří zahřmělo v poradní síni.

„Prosím uctivě,“ — ozval se pronotarius úzkostlivým hlasem, — „já jsem napsal jen to, na čem se rada usnesla!“

„Pan rychtář Alauda to navrhoval,“ — pravil komoří, stáhnuv hlavu do límce svého pláště jako ježek.

„Já jsem tomu odporoval!“ — pospíšil si ujistit senátor nejblíže sedící a udeřil se při tom v prsa.

„Měli jsme o tom dlouhou debatu,“ — potvrzoval třetí a každý něco přidal: — „Není to v pořádku!“ — „Byli jsme překřičeni!“ atd.

De Hortis obdivem až ústa otevřel; neboť když všichni se takto omlouvají, jistě zůstane hana na něm!

„Bylo-li však takové rozhodnutí proti vůli celé městské rady učiněno, nemůže nic platit!“ — pravil Fabricius a vzav červenou tužku přeškrtal jí křížem zápis.

„Pojďme odtud, Vendelíne!“ — zasípěl pan Alauda při tomto pohanění. Ale Vendelína tu již dávno nebylo; když seznal obrat v smýšlení, vytratil se a nechal otce samotného. I ten teď hrozivým krokem, tluka při tom holí na dlažbu, odcházel ze sálu. Venku ho uvítal zástup měšťanů, přejících mu „Prosit Silvester“. Na náměstí pak, sotva vyšel z podloubí, se srazil s chromým astrologem doktorem Kornidesem, kterého tudy právě vezli.

„Nuže, pane Alaudo! — Co povídalo to dítě o dvou hlavách?“ zvolal doktor posměšně.

Teprve teď zpozoroval pan Alauda, že má posud na sobě senátorskou německou tuniku. Zuřivě si ji strhl s těla, omotal ji na hůl a hodil ji na hlavu hajdukovi stojícímu u dveří na stráži. Pak rychle běžel křížem přes náměstí k domu Thurzóvic.

Nahoře v radnici všichni spěchali gratulovat panu Fabriciovi. Jeden upřímně, druhý ze slušnosti. Byl tak velice vážen v městě Levoči, že pouhá jeho přítomnost znemožňovala všechny odmluvy.

„A teď opravme usnesení rady,“ — pravil rychtář Fabricius. — „Rozhodnutí, aby generál a vyšší důstojníci naší posádky byli o Novém roce podle svého důstojenství a hodnosti pohoštěni, je zcela správné. Jen jídla se musí uvésti na pravou míru. Hostům se předloží totéž uzené maso spolu se džbánem bílého piva, jako dostávají naši vojáci v poli. A aby hostině byla dána náležitá pompa, dodá pan senátor de Hortis náležitý příbor: každému muži kord se španělskou čepelí a pistoli, jichž, jak se zdá, naši hosté nemají mnoho. Snad takové obrazné řeči porozumějí. Jeť velmi dobře známo, že náš generál, baron Štěpán Andrássy, je neohrožený hrdina, počne-li se bít, ale nezdolný je také u stolu; posadí-li se, nevstane dříve, dokud všichni ostatní nepadnou zpiti pod stůl. Proto ho také pan vrchní vojevůdce Mikuláš Bercsényi nejmenuje jinak než ,krčmagenerál‘. Jak se jednou počne bavit, nepřestane, ani když se nad ním rozhovoří sto děl. A líbat krásnou paní je mu stejnou rozkoší, jako brodit se v nepřítelově krvi.“

Páni radové všichni v souhlasu pokynuli hlavami.

„Co pak se týče záležitosti paní Korponayové,“ — pokračoval Fabricius, — „nech se její milosti oznámí, že jako žena svého pána smí ho sice všade provázeti, že však pro její velký dvůr a čeleď v našem městě místa není; všichni, kdo nejsou ozbrojenci, ale pouze chlebojedi, musejí ve čtyřiceti osmi hodinách město opustit. A paní sama ať se přepáše zástěrou a chopí se vařečky, jakož se na řádnou Uherku sluší, a ať sama upravuje večeři svému z tábora se vracejícímu choti, aniž spoléhala na kuchaře. Rovněž i dítě může kolébat sama a nepřenechávat to chůvě nebo vrátnému. Vždyť žijeme ve válce!“

„Tak jest! Ano, tak jest!“ — volali radové. A všem napadlo, že ani jejich paní nejednají jinak; v obleženém městě se každý obmezil, co mohl, a obstarává si své záležitosti sám. A paní Korponayová přece není urozenější než jejich manželky.

„A současně buďte, dnešním dnem počínaje, zakázány všechny noční zábavy a pitky!“ — vykládal pan Fabricius své úmysly dále. — „Nestoudné ženy, jež s vojáky se baví a po nich nezbedné písně zpívají, budou bičem potrestány. Po večerním vojenském signálu hostince buďte zavřeny a každý občan, který bez svítilny bude na ulici přistižen hlídkou a nebude moci udati důvod své chůze, budiž do rána zavřen na strážnici. Bude-li pak některá dívka na ulici v noci postižena samotna, zavře se do rána do ,Ketterhäuschenu‘, kde zůstane až do poledne na podívanou celému městu; večer pak se jí ustřihnou vlasy, hlava se jí ozdobí věncem z peří a pak bude ,branou hanby‘ vymetena z města!“

Všechna tato drakonická nařízení byla radou ihned schválena.

Jediný senátor Pobst se odvážil k poznámce:

„Snad by bylo účelno, předložiti tato usnesení slavné rady jeho excelenci panu generálovi Štěpánovi Andrássymu k ratifikaci!“

Pan Fabricius položil svému sousedovi ruku na rameno a stlačil ho na stolici.

„Pan generál Štěpán Andrássy ať si poroučí svým vojákům. Občanům poroučím já!“

Učinil pak zařízení, aby všechna tato usnesení byla bubeníkem vyhlášena na všech ulicích. Pak dal u severní brány vztyčit před dvojatý sloup velkou ruku, třímající meč, a dveře klece „Ketterhäuschen“ otevřít, aby ti, kdož by nerozuměli slovům, porozuměli těmto znakům.

A starý pořádek bude zase zaveden!

Když pak rychtář Fabricius rozpustil poradu, tázal se ho senátor Pobst, vlídně se mu ukláněje:

„Byl jste již doma, ve svém domě, pane rychtáři?“

„Nebyl a dnes ani již domů nepůjdu. Dnes je mé místo na radnici. Zde jsem já doma!“