ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Štěpán Andrássy zprvu pojímal velmi tragicky, že dali po něm z děla střelit vlastním synem, když se chtěl vrátit do hradu. Ale později překonal pozvolna své rozhořčení a hleděl si věc vysvětlit prostě srozumitelnými důvody.

Z listu bratra Mikuláše poznal, že jeho známost s paní Korponayovou je již dobře známa na Krásné Horce; nejenže o ní ví jeho žena, ale i jeho synové že si zpívají píseň o sličné paní. A v duchu viděl, jak se na něho proto hněvají!

Jsou ženy, které jsou schopny nevěrného muže obětovat i smrti!

Dokud byl v Levoči, dostával každého dne psaní od Žofie. Nikdy ani jedno z nich neotevřel. Kladl je všecky na jednu hromadu. Tušil, co v nich asi je. Trpké výčitky. Výbuchy pobouřené mysli, jež je v plném právu. A k čemu by člověk četl nepříjemné žaloby — které ke všemu jsou pravdivé?

Učinil s nimi, jako by jich ani nebyl dostal do rukou.

Že nepadl do pasti, nastražené na něho v stracenském údolí, to mělo jiné příčiny než varovné upozornění manželčino; vždyť je ani nečetl.

V Sathmáru se již vedlo jednání o mír mezi bánem Pálffym a Alexandrem Károlyim, se strany císařské i knížecí, a bylo proto uzavřeno příměří.

Štěpánu Andrássymu, který velel kromě svému, nyní k císařským se přidavšímu vojsku také dragounům Blumenvitzovým, bylo uloženo, aby získal po dobrém gemerské hrady. Kapitánovi v Muráni bylo třeba jen vzkázat; až k samému Popradu mu poslal svou kapitulaci.

Od posádky tohoto opevněného hradu se dověděl, k čemu se chystají Krásnohorští. Dervišgenerál se chystá improvisovat na cestě přes stracenský vrch svému bratru podobný exodus, jakým byl překvapen Robert Karel v Havasalföldu, kde ho přepadl Bazerád. Toto místo je hotová myší past.

Štěpán Andrássy pak byl vrchním velitelstvím upozorněn, aby se vyhnul jakékoli srážce s kuruckými zbraněmi, protože by tím porušil příměří.

Proto se pustil jinou cestou.

Silnice byly již na všech stranách volné. Mocné město Košice se již vzdalo, ba i proslulá pevnost Jáger; Rákóczyovi kapitáni druh za druhem skládali zbraně a otvírali pevnostní brány.

Národ byl vysílen a král nabízel milost.

Proto nepřicházel Štěpán Andrássy ze Smolníka se svým vojskem ke Krásné Horce. I kdyby byl chtěl, nebyl by směl svůj vlastní hrad napadnout útokem.

Chtěl se ho zmocnit sám a sám.

Důvěřoval v kouzlo svého osobního zjevu, jemuž neodolávali ani muži, natož žena! Srdce opatřená hradbami se vzdají, až si je podmaní žárem svých očí!

Že však tato věc dopadla jinak, to ho s počátku rmoutilo, později pak ho to mrzelo.

Podívaná, jak na něho vlastní syn střílí z malého děla, — a že výstřel byl vážný, o tom svědčila roztříštěná truhlice vzadu za vozem — naplnila otcovské srdce v první chvíli nesmírným bolem, ale pak, když o tom uvažoval déle, si vzpomněl na různé podobné příběhy.

Svět je vzhůru nohama!

Ctnosti i hříchy tančí spolu tanec čarodějnic; dnes je bílá rukavice na jedné ruce, zítra na jiné. Lidská mysl je zvrácena ze svého pořádku. Cit je podmaněn fanatismem. Což nebodl Ladislava Ocskaye vlastní bratr v bitvě u Nových Zámků kopím?

Mikuláš, dervišgenerál, je dosti ztřeštěný, aby provedl něco podobného! Již proto, že tak nesmírně pije. A pak, jak snadné je, osedlat si mysl nezralého jinocha, aby se stal nástrojem takové fanatické demonstrace!

Jeden je opilec, blázen, druhý nezralý holobrádek. Však až vystřízliví, budou toho litovat!

Ale pro ženu nenalézal omluvy.

Že ona nebyla s to zdržet svého syna od tohoto ošklivého, odvážného kousku! Že její nenávist k nevěrnému byla větší než vzpomínka na bývalou šťastnou lásku!

Vždyť kdyby matka měla duši v srdci, musila by syna uchopit za ruku, kterou se dopustil takové bohaprázdnosti!

(Duše v srdci již neměla, a přece ho za ruku uchopila!)

Ale toho Štěpán Andrássy tehdy ani netušil. Na věži nebyl vztyčen ani černý prapor, aby hlásal, že na hradě leží mrtvola.

Na nikoho se tak nezlobil jako na ženu.

S takovými dojmy se vrátil do Smolníku k svému vojsku.

Blumenvitzovi neřekl, co se mu přihodilo pod Krásnou Horkou; oznámil mu jen tolik, že jeho bratr zaujal obranné postavení ve hradě a že odmítl vydat jej. Po čas příměří beztoho nelze nic proti hradu počíti: proto ať Blumenvitz zde jen klidně leží, jako místní velitel, kdežto on si pospíší ke generálu Löffelholzovi pro podrobnější informace.

Blumenvitz s úsměvem odpověděl: „Dobrá“ a poslal po něm manželce (arci jen své) pozdravení.

Andrássy zlostně mlasknul jazykem. — Ale byl to věru dobrý vtip.

Blumenvitz dobře věděl, že Štěpán Andrássy nepospíchá navštívit generála Löffelholze, ale že spěchá nazpět do Levoče.

Tam zanechal sličnou paní.

A kromě toho se stala i ta pamětihodnost, že císařský vrchní vojevůdce jmenoval velitelem vojska v kapitulované Levoči téhož rytíře Bellevilla, který mu při obléhání města tak dobře posloužil.

A ten teď bydlí ovšem v témž domě, v němž před krátkem bydlil Štěpán Andrássy — a Juliana zůstala v domě Thurzóvě.

A Štěpán Andrássy považoval rytíře Bellevilla právě za tu kozu, jíž není radno svěřovat zahradu.

Nevyžvanil mu snad Blumenvitz něco o tom tajném průchodě, v němž se jednou bílá paní objevila, aby ho poděsila pistolí se čtyřmi hlavněmi?

A je ta bambitka se čtyřmi hlavněmi posud nabita?

S tímto hlodajícím červem ujížděl nazpět do Levoče.

Na jednu ženu se hněval, na druhou byl žárlivý. Nakonec se mu myšlenky spletly tak, že ani nevěděl, na kterou se má zlobit více.

Do Levoče dojel ještě v týž den, pozdě večer. Jel na koni celých deset mil v jednom klusu.

První jeho věcí bylo, pospíšit do svého bývalého bytu, v němž vládne teď Belleville.

Andrássy měl jemný cit; dovedl se vpravit ve změněné postavení. —

Dosud byl colonellovým generálem a mohl s ním tedy mluvit svrchu; ale teď, když přešel k císařským, podobá se odhozené kartě, kdežto takový podplacený vrchní ženijní důstojník i teď ještě něco platí. A pak, on byl „donucen“, kdežto tento „šel sám“, a to rovněž mnoho změnilo na jejich posavadním postavení.

„Pane vrchní veliteli,“ — tak oslovil svého nedávného podřízeného. — „Naléhavé věci mě přivedly nazpět do Levoče. Prosím vás o příbytek.“

„Pane generále!“ — řekl Belleville. — „Ale proč u čerta bychom se tak titulovali? Buďme — jak se na náš stav sluší — frere et cochon.“

„Budiž. Já tedy budu ,frere‘“ — řekl Andrássy se smíchem.

Belleville se rovněž smál. Byl to vždy dobrotisko člověk.

„Řeknu ti tedy: Bůh tě přivedl! Ačkoliv ani netuším, jaké kvapné a naléhavé věci tě volají do Levoče a jak dlouho bude trvat, než je uspořádáš! Nabídl bych ti svůj vlastní byt; zůstaň zde hned, ve svém bývalém pokoji, v němž jsi tuto zimu bydlil. — Ale upřímně ti musím říci, že ten pokoj má teď jakési maleficium.“

„Maleficium?“ — pravil generál a svraštil obočí, jako by se chtěl zlobit. Ale Belleville se stále ještě smál.

„Ano!“ — odvětil a přistoupiv k známé dřevěné stěně zaťukal na ni prstem.

Generálovo líce hněvem zrudlo.

„Blumenvitz ti něco vyžvanil?“ — tázal se ho. (Ani si nechtěl připustit myšlenku, že by ho byla zradila sličná paní sama.)

„Kdepak Blumenvitz!“ — chechtal se Belleville.

„Kdo tedy!“ — ptal se kurucký vůdce a hlava mu již vířila hroznými myšlenkami.

„Jen se podívej,“ — řekl rytíř Belleville a odstrčil pohyblivou desku.

Průchod, výklenek ve dveřích, byl zazděn.

Andrássy si zhluboka oddychl. Ulehčilo se mu.

„Ano, zazdili to cihlami, onoho svatého dne, kdy já jsem se sem přistěhoval, a jak ti holé cihly dokazují, zařídili tuto práci s protější strany.“

A klesnuv na divan, objal si rukama obě kolena a smál se dál.

Andrássy si popotahoval třemi prsty kníry a rád by byl řekl rytíři Bellevillovi: „Nu, proč se tak směješ?“ ale obával se, že by se mu pak smál ještě více.

Celkem mohl být úplně spokojen s tímto odhalením. Zazděný úkryt ve zdi dokazoval, že ho ta žena nezradila.

„Proto tedy nepovažuji se své strany za žádnou velkomyslnost, když ti tuto sedničku milých vzpomínek nabízím k užívání. Ale vím o něčem lepším pro tebe. Tady v sousedním domě je prázdný příbytek Fabriciův; tam se můžeš ubytovat.“

„Kdo mi to dovolí?“

„Já. — Nu, jen se na mne tak udiveně nedívej. Jsem k tomu úplně oprávněn. Fiscus zabral Fabriciův dům, protože se provinil velezradou, a dům náleží teď státu. A ,l’état c’est moi‘. Tím způsobem přikazuji ti byt v domě Thurzóvě. — Nu, jsi se mnou spokojen?“

Andrássy neděkoval příliš za toto veliké přátelství; do Francouzovy bonhomie se mísil jakýsi ironický rys, který neušel jeho bystrozraku.

„Nu, jen se ubytuj v zadní části Thurzóva domu. Můžeš tam jít jako domů.“

Ano, mohl i jindy jíti do toho domu, jako by šel domů, ale aby jej považoval takovým právem (právem fiscu) za svůj dům, takové myšlence přece jen musil dříve zvyknouti.

Což kdyby i ten byt tam byl spojen s nějakým maleficiem?

Arciže byl!

Ve dvoře bylo množství zevlujícího služebnictva. Byli tu opět všichni darmožrouti až po běhouna: nebylo již třeba, aby si dávali magistrátem oddělovat porce masa. A ti všichni již znali generála. (Zaplatil tuto známost hojným zpropitným.) Všichni mu ruce líbali, kdo mu jen přišel do cesty.

Sotva se zařídil ve Fabriciově bytě a přestrojil se, pustil se po schodech, vedoucích k bytu paní Korponayové, aby jí učinil návštěvu.

I zde ho všichni vítali líbáním ruky.

Generál se tázal komorníka, je-li „paní“ doma?

Sluha mu odvětil, aby jen ráčil dále, že jsou tam uvnitř obě baronky.

„Obě baronky?“ — zarazil se Andrássy. — „Ale která je ta první a která ta druhá?“

„Nu, první je urozená paní plukovníková Korponayová.“

(Ach tak? Paní Juliana si přivlastňuje titul udělený jejímu synovi, shledávajíc zcela přirozeným, že matka mladého barona nemůže být míň než baronka?)

„A druhá?“

„Milostivá paní generálová Löffelholzová.“

„Což i ta zde bydlí?“

„Ano. Mají společný byt.“

Toť ono maleficium!

Místo ženy jedné jsou v kleci ženy dve.

Ale to by ještě nebylo samo o sobě tak veliké nebezpečí. Zásadou minoritských rytířů bylo: „nepočítat nepřítele!“ Ani když je to žena. A Andrássy byl v tomto ohledu hrdina, zvyklý vítězit.

Ale pak, když spatřil nepřátelskou válečnou linii, přece se cítil poraženým.

V komnatě, do níž vstoupil, nebyly dvě, ale tři: mimo paní Korponayovou a Löffelholzovou byla zde i manželka Blumenvitzova: ona nevinná holubice z Ketterhäuschenu.

Paní Löffelholzová byla dokonalá kopie svého otce v ženském vydání. A Absolona, nevěrného tajemníka Heleny Zriňské, zná celý svět, neboť člověka tak ošklivého jako on nebylo lze uvidět ani za peníze. Lépe je o něm ani nemluvit. Jak se do ní mohl Löffelholz zamilovat, zůstane nerozluštitelnou hádankou.

Ale nehledíc k tomu, že byla tak ohyzdná, byla paní generálová velmi ctnostná a pobožná. Paní, jež přestoupila z luteránství na katolictví! Víme, co to znamená?

Právě nyní jsou všecky tři zaměstnány vyšíváním kostelní korouhve, již chystaly jezovitům. (Jsou totiž již tady! Dostali již chrám, který jim byl před časy odňat.)

Paní Korponayová představila Andrássyho paní generálové, jež, ač rozená Maďarka, nebyla nikdy s to, pochopit otázku, vyslovenou maďarsky.

„Was sagt er, mein Kind?“ — tázala se Kristiny, když se jí Andrássy ptal, jaká je to práce, již společně konají.

Proto tedy počal Andrássy mluvit francouzsky; rozuměti této řeči náleželo k bontonu, ale — dcera Absolonova mu i pak odpovídala jenom švábsky. Ve své veliké věrnosti byla důsledná.

Pak měla per longum et latum přednášku k otázce jí položené, tak obšírnou, že nikdo mimo ni se nemohl dostat k slovu; a při této příležitosti přednesla celý církevně politický program, který však nevěřícího Andrássyho velmi málo potěšil.

A po celou tu dobu nemohl vyměnit ani jediného pohledu s Julianou. Paní Löffelholzová ji střežila jako bazilišek. Dovedla ochránit nejen svou ctnost, ale i ctnost žen ve svém okolí. I šaty dám se podobaly pevnostem vzdorujícím útoku. Byly šity podle nejnovější vídeňské módy: pancéř z kostice, dodávající ženským postavám placatosti, škrobený límec, zakrývající uši a utažený pod bradou: všecky ženy v něm vypadají jako rosolková láhev v slaměném obalu. A přímo nad čelem kolmá, vysoká věž vlasů, posypaná rýžovým práškem. Vraních kadeří a zlatých proudů vlasů již není: ty jsou již jen frází. Všecky ženy se staly šedivé.

Ale to by ještě nebylo tak veliké neštěstí: tato hrozná garde-des-dames má však takovou strategii, že sama odpovídá na všecky otázky, jež nepřítel (muž) klade ostatním dámám. Ty se ani k slovu nedostanou.

Andrássy se k Julianě nemohl ani přiblížit pro veliký vyšívací rám, který zaujímal půl pokoje. Ostatně i Juliana dělala, jako by ho ani nepozorovala; byla všecka zaujata Kristinou; kreslila jí bílou tužkou ozdobné vzory na hedvábí a žvatlavě ji poučovala jako matka dítě.

Tak byly vedle sebe obrazem nevinnosti a mírnosti, hodným malířova štětce.

Vtom se náhle ozval zvon z jezovitské věže. Je třeba jíti na mši!

Dámy se zvedly. Paní Löffelholzová poskytla Andrássymu příležitost, aby osvědčil svou zdvořilost k dámám a zároveň svou pobožnost: — „Nechcete nás doprovodit do kostela?“ — Ale Andrássy jí poděkoval za tuto milost; vymluvil se, že má mnoho práce.

Paní generálová ho pak pozvala na večer, na číšku bílé kávy a k přátelské zábavě, což přijal mnohem raději.

„Malá, ale vybraná společnost se u nás scházívá každého večera. Bude zde pan vrchní rychtář Alauda i se svým synem; a také doktor Kornides, bydlící v tomto domě.“

„A rytíř Belleville nepřijde?“ — zeptal se jakoby jenom tak mimochodem Andrássy.

Za to však hezky dostal!

„Co si to myslíte, excelencí? Muž tak proslulý lehkomyslností a nevážným pojímáním ctností jako rytíř Belleville?! Nikdy — ten nesmí nikdy přes práh domu generálové baronky Löffelholzové!“

A měla pak k Andrássymu takové kázání o bezbožných svůdných mužích, kteří zasypávají ženám cestu do pekla růžemi: jsou to praví verbíři Belzebubovi! — že generálu až vyvstala husí kůže na zádech.

Žehnal věru osudu, že se mohl vysvobodit z této nábožné vlčí jámy.

Ale to tedy bude těžké navázat přetrženou niť!

Snad večer, až bude pohromadě více hostí, bude spíše možné promluvit s Julianou; ostatní pak přijde samo sebou.

Bude-li ona chtít, a o tom nemůže být pochybností, je nemožné, aby nenašla cesty, jak se zbavit nepohodlné dohližitelky. Vždyť nejsou k sobě přišity. Může jít, kam se jí zlíbí. Jen aby měli okamžik příležitosti, aby se dohodli, kam lze odtud odejít, a kdy a jak? Ovšem že tak, aby zevnější decorum zůstalo úplně zachováno, neboť toho bylo teď Julianě třeba více než kdy jindy.

Musí mít ve Vídni nejlepší reference, aby se její plány zdařily. — Musí dokázat, že je hodna toho, oč pro svého syna žádala.

Ke kávovému večírku přišel Andrássy poslední; ostatní páni byli již tady i se svými paními.

Společnost byla veliká; přijímací salon byl plný hostí.

Seděli u dlouhého stolu a hráli „Hammer und Glocke“, což je zábava velmi nevinná a roztomilá. Kromě toho jedli kávu s bábovkou.

Paní Löffelholzová se otázala Andrássyho, hraje-li rád „Hammer und Glocke“. Andrássy na to odvětil: „Vášnivě rád!“ Učinili mu tedy také místo u stolu.

Tato hra je dobrá proto, že se jí může účastnit tolik lidí, kolik se jich vejde do pokoje od okna ke kamnům.

Ale kurucký generál dovedl i v této pro bohabojné lidi vynalezené hře způsobit takovou revoluci, že převrátila všechen společenský pořádek. „Schimmla“ a „Haus“ vylicitoval tak vysoko, že si nikdo netroufal s ním konkurovat, a touto hazardností hned poskytl „Brodsitzerům“ velikou výhru, hned zase obehrál celou společnost o poslední obolus.

Potom se mu Vendelín chtěl pomstít a vylicitoval „Haus“ ještě výše; ale v další hře byla vylosována kasa a „dům“ mu zůstal na krku. Tím pak byl nadobro „bankrot“. Ohlížel se po papínkovi, nebylo-li by možné obdržet na příští dědictví několik zlatých zálohy, ale pan Alauda měl již ve zvyku, že vždy, když viděl syna prohrávat, zmizel náhle ze světnice; věděl již, že následek prohry bude, že bude na něm žádat půjčku.

Tato okolnost nutila Vendelína, že musil na čas zanechat samostatné hry a musil se věnovat pouze kibicování.

„Ne! Na takovou hazardní hru se již nemohu dívati!“ — pravila paní Löffelholzová hlasem pravého křesťanského rozhořčení a zvedla se ze svého místa, popustivši je paní Blumenvitzové, jež až dosud dohlížela pouze na kuchyni a na posluhování.

Pak počala tato sama zvonivým, dívčím hlasem „prodávat bílého koně i dům“: kdo dá víc?

„Nu, teď je příhodná doba k výměně několika slov s Julianou!“ — pomyslil si Andrássy a obrátil se k Vendelínovi, který za ním stál jako tyčka.

„Poslyš, brachu, nepokračoval bys za mne ve hře? Zde ti nechám všechny peníze; probij je; však tomu rozumíš.“

Tento návrh se nesmírně líbil nejen Vendelínovi, ale i celé společnosti. Tak veliký pán, který penězi jen hází, se nehodí za hráče do takové společnosti, jež se chce za svůj krejcar pobavit.

Ale sotva se Andrássy zvedl na jednom konci stolu, opustila i Juliana své místo a kvapila k týmž dveřím, kudy odešla paní Löffelholzová.

Andrássy udiveně za ní pohlížel, dokud nedošla ke dveřím; tam, obrátivši se náhle, dotkla se ukazováčkem rtů a významně mu pokynula.

Tomu již rozuměl. Pospíchal za ní. Společnosti zanechal dělení o kořist.

Když vešel do třetího pokoje, nescházelo mnoho a bylo by ho stihlo neočekávané překvapení.

Dámu stojící u dveří málem že neobjal; a to by byla bývala nesmírná chyba, neboť očekávala ho zde sama paní Löffelholzová.

V pokoji bylo totiž temno; jenom na stole svítila jakási lampa, zastíněná stinítkem, jež propouštělo světlo pouze na osobu sedící u stolu — a to byl chromý doktor.

„Pojďte, pojďte, excelencí,“ — šeptala mu Löffelholzová hlasem nápadně se lišícím od posavadního a důvěrným. — „Zde je jinší zábava, než hráti o trojník. Prosím, posaďte se sem k doktorovi a pomozte mu.“

Andrássy byl teprve teď s to, rozeznat osoby v šeru. Jednou byl Alauda, druhou Juliana.

Na stole byla otevřená psaní.

Když se Andrássy posadil vedle doktora, zavřela generálová tiše dveře klíčem, aby za nimi nikdo nemohl.

Doktor nakvap informoval Andrássyho o dopisech ležících na stole.

Přicházely částečně z Vídně, částečně ze Sathmáru. Poštovská silnice vídeňská vede teď přes Spiš, jinde jsou cesty neschůdné anebo nejisté. Dva kurýrové zde v Levoči na sebe čekají: vídeňský kurýr vezme dopisy sathmárské, sathmárský vídeňské; tím se ušetří polovice cesty.

Všecky dopisy pak se ukládají v obecním archivu, a jeho strážcem je pan Alauda.

Pan Alauda pak střeží dopisy plné státních tajemství tím způsobem, že je pod pláštěm nosí k paní Löffelholzové. — Do věci zasvěcený doktor je takový všeumělec, že dovede obálky otvírat a pečetě opět přilepovat a linguistickými vědomostmi i jejich obsah rozluštit — a tak se obě paní dovídají o všem, co se toho času děje ve Vídni i v Sathmáru, ba co i mezi čtyřmi stěnami se tam povídá. Ano i to, jaké tajné myšlenky se rodí v lidském mozku.

Ale k čemu ty dvě dámy potřebují těchto tajemství?

K tomu nabyl Andrássy vysvětlení ihned, jakmile poznal obsah rozpečetěných dopisů.

Mezi Vídni a Sathmárem se smlouvaly podmínky míru. Bylo třeba jen zrnka velikého jako mák, aby se zralý roztok rázem proměnil v krystaly.

Obě strany toužily již velice a všeobecně po míru, ale v podrobnostech se ještě vyskytovaly překážky. Křižovalo se zde tolik osobních zájmů, protiv, ambicí, podezřívání, potutelných lstí, že i nejbystřejší diplomat byl jimi přiváděn v zoufalství.

Nejvíce potíží bylo s těmito třemi slovy: „Moje, tvoje, jeho.“

Pojem těchto tří slov byl tak zmaten, že bylo tolik výkladů, kolik lidí.

Který majetek a komu má být vrácen? A komu má být odňat?

Zajišťují se kuruckým předním šlechticům mírem pouze ty statky, jež již mají? Či budou jim vráceny i ty, jež jim byly odňaty a dávno jiným darovány? Či mohou si činit nároky i na ty statky, jež kníže Rákóczy odňal královským přivržencům a jimiž podělil své věrné?

Některý statek měl i tři majetníky, kteří si naň dělali nárok.

Celý houf probuzených nadějí se dožadoval splnění svých přání. Tisíc navzájem se křižujících zájmů, tužeb, aspirací pracovalo veřejně i potají, oklikami a pěšinkami, ve formě slibů, nabídek a vyhrůžek.

A ty všecky odehrály své úlohy tam na jevišti toho malého stolku v Thurzóvě domě v Levoči. Bylať to veselá komedie, ten pohled na všechny ty vídeňské a sathmárské nitky dohromady. Vidět oheň, nad nímž se kotel čarodějnic přivádí do varu. — Ale tato zábava nebyla právě cílem zvědavosti těchto pánů a paní.

Neboť jich samých se týkalo všechno to, co se dálo mezi Vídni a Sathmárem. Co zde nebo tam v zásadě bude rozhodnuto, je pro ně otázkou moci a statků.

Měli zde i tam své věrné kováře, kteří kuli železo, pokud bylo žhavé. O Löffelholzových nejednou byla v oněch listech zmínka. Jednalo se o to, kde mají být učiněni zámeckými pány.

Úloha to nebyla snadná, neboť když mu ve Vídni slibovali panství toho či onoho pána s Rákóczyovy strany, hned v zápětí přišla ze Sathmáru od Pálffyho námitka, proboha aby toho nedělali, že posavadní majitel je největší stoupenec míru v kuruckém táboře.

Na to zase přišla od vídeňského dvora replika, že ten, kdo chce manifestovat věrnost, má přestoupit ihned.

Pálffy jim zase odepsal, aby se nepletli do toho, čemu nerozumějí.

Na jednom místě se mluvilo i o Štěpánu Andrássym. Uváděli ho za příklad, jak moudře učinil, že se zavčas vrátil k věrnosti ke králi: hle, jeho statky mu teď nikdo nebere; má v rukou diplom o králově milosti. Může se poděkovat svému dobrému andělu, který mu to našeptal.

(Svému dobrému andělu! A jiní ho nazývají satanem! Tak zmatené pojmy byly v tehdejším světe!)

Kterýsi mocný pán se mimochodem zmiňuje, že Andrássy nebyl ještě ve Vídni, aby se poděkoval na nejvyšším místě za milost mu prokázanou. Že ho však omlouvají práce v polním ležení.

(Při těchto slovech se pohledy setkaly a něco si vypravovaly.)

Andrássymu se kávové večírky u Löffelholzů již nezdály tak nudné; přicházel k nim vždy nejprvnější.

Z dopisů každodenně docházejících bylo zjevno i to, že Rákóczyova věc vůčihledě padá.

Každého dne přeběhne z houfce posledních věrných několik známých jmen na „majthéňskou rovinu“. (Zde složilo zbraně posledních 14.000 kuruců.)

„Hle, jak dobře bylo, být mezi prvními zběhy!“ — říkalo se kradmými pohledy Andrássymu.

Naposled, když Rákóczy sám uprchl ze země, mluvilo se již jen o několika málo jménech, mezi nimiž byl i Korponay.

Jeho místo bylo stále „vacat!“.

Ale Andrássy nemohl přesto ještě nikdy s Julianou promluvit; nebylo k tomu ani nálady. V Julianině obličeji bylo zřejmé, že teď nemyslí ani na něho — ani na lásku.

V jednom vídeňském listu se jednoho večera nalezla radostná zpráva pro paní Korponayovou.

Smlouvajícímu palatinovi byl v něm posílán seznam těch, kdo získali od knížete donace a kdo později prokázali králi tak veliké služby, že je uznali s nejvyššího místa za hodné, aby jim byly dary knížete ponechány. — A mezi těmito bylo i jméno syna paní Korponayové.

Intra parenthesim bylo poznamenáno: „ne za zásluhy otcovy, ale matčiny“.

A že příslušné darovací listiny i se šlechtickými diplomy jsou již vyhotoveny, že prošly již všemi cestami úředními, že leží teď právě v kabinetní kanceláři jeho veličenstva a čekají jenom na nejvyšší podpis.

Po této zprávě se Julianě ihned vrátilo dávno neviděné veselí. Zdálo se, že byla zbavena těžkého kouzla, jež jí až dosud zakazovalo, aby užívala radostí života.

Její syn dostane tedy veliký statek a vysoké důstojenství, což bylo nepokojným snem celého jejího života!

I ona byla nyní v štědré náladě. Mohl na ní žádat kdokoli — cokoli. A byl zde člověk, který ji ani prosit nemusil: sama mu šla vstříc.

„Co tomu říkáš, milá přítelkyně?“ — obrátila se k paní Löffelholzové. — „Nebylo by účelné, abych co nejdříve dojela do Vídně, přijmouti milost jeho veličenstva a poděkovat za ni?“

„Těžce čekáš, až se ti vše splní, viď? Já sama bych tak učinila a jela nahoru.“

„Stane se tak! Pozejtří vyjedu. Ale ne, ne!“ — dodala, sáhnuvši po kalendáři. — „Pozejtří je svátek Panny Marie. Ve svátek nevyjedu. Ale den po něm.“

Po slově „svátek“ převedla hovor v diskusi o víře tak obratně, že náhle celá společnost poznala, že se hádají o reformaci a disputují o tom, kdo byl větší, Luther či Kalvin.

Na konec se Juliana obrátila k Andrássymu s touto otázkou:

„Ale, pane generále, teď si nemohu vzpomenouti, jak se jmenoval ten český kněz, který první počal reformaci a kterého pak na sněmu v Kostnici upálili?“

„Hus! Hus!“ — zvolali všichni přítomní najednou.

„Ano! Hus to byl! Že jsem to mohla zapomenouti! A je to přece jméno tak známé! Mohla bych si je pamatovat podle dobrého tatíka Husa, popradského hostinského, u něhož se pozejtří na noc ubytuji. Tedy Hus…“

A počala Husa vychvalovat, nikoli však popradského šenkýře, nýbrž Husa mučedlníka, a hájila ho proti většině jako druhdy Jiskra.

Jediný Andrássy se nezúčastnil toho sporu.

Věděl dobře, že přece jen se tu mluví o starém Husovi, popradském krčmáři, a že celý ten akademický spor byl zahájen jenom proto, aby zvěděl, kde bude za tři dny ubytována jeho sličná paní.

Amanti pauca!