ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Našemu hrdinovi nebylo třeba více vyzvídání, aby si sestavil válečný plán. Kraj znal již důkladně.

Obejít nepřátelské postavení a zastavit cestu: to byla vyzkoušená kurucká taktika.

Andrássy znal rovněž velmi dobře hostinec tatíka Husa v Popradě. V tomto hostinci byl od lidské nepaměti hostinským starý Hus; bez otce tento dům nikdy nebyl; umřel-li jeden, byl již i syn na otce dosti starý. Krčma měla již své šlechtictví. Mohla se směle ucházet o řád zlatého rouna, neboť dovedla vykázat osmnáct předků. A ti všichni byli pověstni svými dobrými víny, výtečnou kuchyní, puritánskou poctivostí a suverénní hrubostí.

Spišský pán, i kdyby cestoval jen z Velké do Vlkanové, nemohl se přemoci, aby na oběd nebo na večeři nezůstal tam v Popradě u tatíka Husa.

A kdo velice pospíchal, zastavil se před popradským hostincem aspoň co by koně napojil a naplnil si čutoru hegyaljským samotokem, jaký nelze dostat daleko široko.

Andrássy měl tedy takový válečný plán, že se nikomu ani nezmíní, vsedne si do saní, a sám, beze všeho služebního průvodu odjede napřed do Popradu, o den dříve než Juliana; tam objedná ubytování a večeři, a ta, jež přijede později, nalezne již vše připraveno.

Měl dosti jemný čich, aby pochopil, že nyní je třeba velice šetřit Julianiny dobré pověsti, když se teď ubírá do Vídně, kde panují nejpřísnější názory o ctnosti, a když by její posavadní úspěchy mohl i nejmenší skandál pokazit a zmařit. Potají, jak známo, smí člověk člověku dát všechno, co dostal na to, aby tím jiného učinil šťastným, ale před veřejností je hříchem, i když někomu podá jenom ruku bez rukavičky.

Učinil tedy den před jejím odjezdem, jak si umínil.

Odjížděl Bašteckou ulicí: nejel ve svém kočáře, ale v najatých saních (ve Spiši byl ještě sníh); dobře se zahalil do kožichu z vlčí kožišiny a do astrachánské čepice, takže mu jen oči bylo vidět.

U staré brány byl však stráží zadržen.

Šikovatel vyšel ze strážnice a chtěl vědět, jak se jmenuje ten, kdo chce vyjít z města.

Generál považoval za dobré znamení, že ho voják nepoznal, ač nedávno byl ještě jeho podřízeným; znal ho posud i po jméně. Sloužil u německých hajduků Urbana Czeldera, kteří při vpádu do Levoče přešli k nepříteli.

„Štěpán Szentkirályi, důstojník.“

Strážmistr ho vybídl, aby počkal, až se vrátí.

Za chvíli pak se vrátil a řekl, aby se ctěný pan pasažér ráčil odebrat k panu kapitánovi, že ho chce vidět.

Andrássy pln zlosti vyskočil z kožichu, proklínaje Šváby, a volky nevolky šel ke kapitánovi bydlícímu ve věži.

Překvapení bylo úplné teprve pak, když ho spatřil. Kapitán byl onen malý Serédy, jeho vzdálený příbuzný.

Hněval se nesmírně, proč že si ho dal povolat nahoru.

„Ale proč jste tedy, pane strýče, nedodal k svému jménu, že jste Csik-Szentkirályi? To bych pak věděl, kdo je to! Ale tak jsem vaše jméno nenašel v garnisonním schematismu, ani v passusregestru; musil jsem tedy pochybovat. Protože pak v našem městě pobíhá teď tolik větroplachů, vyzvědačů a zlodějů…“

„Že však nejsem ani ten, ani onen, dej otevřít bránu a pusť mne.“

„Pustím. Dejte sem svou salva guardii.“

„Cože?“

„Nu, abych ji vidoval.“

„Jakou salva guardii?“

„No přece od Platzkommendanta! Což vám ji, pane strýče, Belleville nevydal? Snad jste ho o ni ani nežádal? Ale, pane strýče, nemyslete si, že jsme i teď v starých Uhrách! Teď žijeme ve spořádaném státě. Cestovat lze jen se salvou guardií.“

„Ale vždyť já necestuji za moře; jedu jenom sem do sousedství.“

„A kdybyste, pane strýče, jel jenom za bránu střílet zajíce, i k tomu je třeba listiny s pečetí. Proto jen nelitujte namáhat se nazpět k panu plukovníkovi Bellevillovi; teď ho zastihnete ještě doma; a vyzvedněte si u něho pas, neboť moji vojáci vás nepropustí z brány, dokud nebudou vidět dvouhlavého orla.“

Andrássy neřekl milému švagru ani servus, bouchl za sebou zlostně dveřmi a posílal do horoucích pekel celé to hloupé zařízení, jež každé dostaveníčko zbavuje podkladu: náležité tajnosti.

Byl tedy nucen vrátit se k Bellevillovi.

Zastihl ho skutečně doma a řekl mu, co ho sem přivádí. — V Bellevillově úsměvu byla posud táž ironie. — Generál se snažil tvářit pokud možno lhostejně při své žádosti.

„Protože je teď u vás takový pořádek, že každý, kdo chce z města, musí se vykázat salvou guardií, prosím tě, dej mi ji vystavit. Saně již čekají dole. Pospíchám.“

„S radostí: ihned! Co poroučíš, aby bylo v salvě guardii?“

„Já? V salvě guardii?“

„Nu ano. O marschroutě.“

„Ale co je komu po tom, kam a kdy já cestuji? Hrome! Seberu se, přijdu sem s celou svou brigádou a vyženu vás odtud!“

Belleville se hrozně smál.

„Vždyť tato otázka není k tomu, hahaha! jako by ti někdo chtěl překážet ve svobodné vůli; je pouze k tomu, hahaha! abych mohl na všecky stanice, kde chceš vyměnit koně, po štafetě předem nařídit, aby s přípřeží čekali na poště. Hahaha.“

Hahaha?

I to je hloupost taková, že jeden se jí směje, druhý se pro ni zlobí.

„Ej, mně není třeba vašich pečlivých starostí; vytáhnu-li svůj sáček a zazvoním-li tolary, budu mít přípřež mnohem dřív než na takové aviso císařského královského Platzkommanda!“

„Ale věř mně, dobře bys učinil, kdybys přijal mé nabídnutí. Právě teď chci vyslat jízdní štafetu s poukazy na poštmistry, aby byl náležitě opatřen jiný cestující, mohl bych tedy současně i pro tebe učinit potřebná opatření. Sličná bohyně odjíždí zítra do Vídně.“

Při těchto slovech se Andrássy začervenal jako rak. Ale pak uznal za vhodné, tvářiti se vesele k této zlosti.

„Nu, to já nechci jeti tak daleko.“

„Pak tedy jenom k první stanici, viď? Postačí, bude-li znít salva guardia do Popradu? U tatíka Husa bude malá hostina?“

Andrássy div že neřekl: nepojedu tedy nikam! Zůstanu zde!

Ale Francouz náhle odzbrojil jeho hněv. Stiskl mu srdečně ruku a šeptal mu do ucha:

„Víš, že jsem ti byl vždy věrným kamarádem; budu ti i příště držet žebřík.“

Andrássy pokrčil rameny, jako by rozuměl i nerozuměl tomu, o čem se mluví.

Belleville odešel do své kanceláře učinit opatření k vydání průvodní listiny.

Když se vrátil, řekl:

„Ale teď nejezdi již v těch saních se třemi koňmi; způsobil bys tím jenom zmatek, protože tvá cesta zde v Levoči nezůstala incognito; dej si raději zapřáhnout do vlastního povozu své bělouše a vyjeď v plném lesku. Vždyť jsi vysoký pán, jsi generál; co by měli filistři hádat, kam že cestuješ? Celá ta intrika zůstane mezi námi. Víš přece, kdo je Belleville. Již jednou odvážil jsem se svého krku pro tvá kavalírská tajemství.“

I na to se Andrássy dobře pamatoval; vždyť sám byl jedním z předsedů onoho náhlého soudu, při němž Belleville málem by se byl seznámil se španělskými botami.

O rytíři tedy mohl být ujištěn, že nic neprozradí.

Podle ustanovení rytířského řádu lásky je sok soku povinen pomáhat proti společnému nepříteli (ženě).

Andrássy tedy, než byl spis vyhotoven, poslal hned z plukovníkova bytu ordonanci dolů, aby poslal saně domů, aby pak vyhledal v hostinci jeho parádní kočár, dal do něho zapřáhnout čtvero běloušů a přivézt jej sem před „Platzkommando“.

Když pak Belleville podepsal salvu guardii a opatřil ji pečetí, řekl Andrássymu:

„A teď ti povím ještě něco, vysoce ctěný příteli.“

„Poslouchám.“

„Celá ta intrika je nejkrásněji nalíčena. Ty se dnes odebereš do Popradu. Zítra za tebou pojede sličná mladá paní. Ale na jedno nebezpečí tě upozorňuji, před nímž tě chránit není v mé moci.“

„Co je to? Snad se potloukají kolem kurucké bandy, aby mne zaskočily?“

„Proti těm bych tě dovedl chránit. A pak — ty by něco takového ani ve snu nenapadlo! Kdyby tě snad zastavili, učinili by to nejvýš proto, aby si vyprosili tvou milostivou přízeň. Ale je zde jiné nebezpečí.“

„Vlci mne snad sežerou?“

„Ne, excelencpane a drahý příteli. Tomu vůbec neříkám nebezpečí. Ale varuji tě: měj se na pozoru, aby ti ten ďábel v sukních nevtiskl do hrsti klíče od Ketterhäuschenu místo od své ložnice!“

Ale tu již byla řada na Andrássym, aby se tomu vysmál. Jemu se takové mýlky nepřihodí.

Kočár přijel: přišli mu to oznámit. Oba rytíři lásky, kteří si navzájem rozuměli, se objali, a Andrássy odcházel s tváří, na níž bylo zřejmo vědomí vítězství. Když sedal do kočáru, stráž ho zdravila. Vozka po cestě hlučně práskal bičem.

U staré brány ho tentokrát stráž nezastavila. Zato však volala „Kverauz“ z plna hrdla, bránu s velkým kvapem otevřeli, padací most byl s hlukem stažen a celá stráž u brány ho v řadě pozdravovala zbraněmi. Nepotřeboval ani vidování toho malého Serédyho.

Štěpána Szentkirályiho, toho zadrželi a vyslýchali, ale před generálem Štěpánem Andrássym z Csikszentkirályu a z Krásné Horky stáli v řadě a presentovali puškami.

*

Toho dne navečer bylo v Thurzóvě domě konáno obvyklé předčítání bez Andrássyho.

Všichni věděli, že generál někam odjel. Všichni při tom mžourali očima a něco si myslili.

To, co se děje na cestě, nepatří před soud ctnosti.

Juliana pak taktak že dovedla ukrýti své rozčilení; několikrát se přistihla při tom, že počala zpívat, a náhle se udeřila přes ústa:

„Pane Bože, odpusť mně mé hříchy! Věru, lépe by bylo, abych se modlila.“

Tentokrát přišlo z Vídně jen jediné psaní. Adresováno bylo palatinovi. Bylo od onoho neznámého anonyma, který byl velice blízký císaři.

Psaní bylo psáno tajným písmem, k němuž však si Löffelholzovi rovněž dovedli opatřit pomocí svých přátel klíč.

Zvědavě pozorovali změny v doktorově líci, když rozlušťoval tajné písmo. A bylo to líce úplně doktorské, jež před nemocným nesmí při diagnose prozradit, jaké mínění má o nemoci: uzdraví-li se, či zemře-li.

Když byl s celým dopisem hotov, odkašlal si.

„Hm! Něco se stalo!“

„Co? Co se stalo?“ — tázaly se paní i Alauda zděšeně.

„Opravdu, vážná nehoda. — Velice vážná nehoda! — Císař onemocněl…“

„Pro lásku boží!“ — vykřikla Juliana, zalomivši rukama. —

„I toto psaní tak počíná. — Pro lásku boží! Ukončete, pánové, ihned uzavření míru, stůj co stůj! Císař se nebezpečně rozstonal. Lékaři se obávají nejhoršího. Kdyby měla přijít katastrofa, padnou všecky posavadní úmluvy. Rádcové dědice trůnu náleží vesměs k válečné straně. Dejte, excelencí, o všem zprávu Károlyimu. Teď neskrupulujte. Uzavřete mír, jakmile dostanete tento list. Teď můžete ještě vše učiniti v plenipotentii císařově. Ale kdyby měl císař umříti, což nedej Bůh, pozbude plenipotentia platnosti a moci. Na místo vaší excelence bude dosazen a na Rákóczyány poslán německý generál, který bude žádat úplné, bezpodmínečné vzdání a nikomu nedá nic z toho, co posud bylo slíbeno. Summum periculum in mora.“

Při čtení tohoto listu Juliana omdlela; taktak že se jim podařilo vzkřísit ji. Tentokrát bylo skutečně třeba křísících lékařových prostředků.

Když nabyla vědomí, chtěla se ihned vydat na cestu do Vídně.

„Ale proč? Císaře beztoho neuzdravíte.“

„Chci s ním mluvit. Musím se k němu dostat, i kdybych na nebesa měla útočit!“

Stěží ji přiměli k tomu, aby měla strpení a vyčkala do zítřka, do rána.

V noci není radno cestovat, a největší překážkou je, že „relais“ (přípřež) je pro ni všude objednáno na později, musila by tedy na všech stanicích čekat půl dne; lépe učiní, zůstane-li zatím doma, odpočine-li si v posteli.

Sotva se mohla dočkat, až bude svítat.

Odjela; paní Löffelholzová, když přišla k snídaní, nalezla na stole jen prázdné číše: a to dvě, neboť paní Korponayová vzala s sebou také Kristinu.

„Podivné, nesmírné přátelství!“ — zhrozila se paní generálová. — „Ta mladá nevěsta miluje svou přítelkyni více než svého muže. Toho pustí samotného do tábora, ač již není války, a tam tu doprovází do Vídně, kde řádí neštovice. Co tomu řekne Blumenvitz, až se o tom doví? Proč svěřil svou ženu této bláznivé paní? Člověk se v jejích cílech ani nevyzná!“ — — A pobožná paní neobmeškala pomodlit se za šťastný výsledek cesty své přítelkyně.

Štěpán Andrássy se svými rychlými sedmihradskými koňmi přijel dopoledne k popradské hospodě.

Kočár byl koňmi tažen jen volným krokem; pán, tělesný myslivec a hajduk kráčeli vedle vozu.

Starý děd Hus seděl venku na náspi a kouřil z dýmky.

Andrássy kvapně spěchal po schodech, vedoucích na násep před domem. Tatík Hus ani čepici s hlavy nesundal, neřku-li aby se byl zvedl s místa.

„Zlořečená holoto!“ — zaklel host místo pozdravu.

„To má být můj titul?“ tázal se otec Hus, přesouvaje si dýmku z jednoho koutka úst do druhého.

„Ale kdepak váš! Laji na svého proklatého kočího. Ničema, nepodíval se na povoz. Teprve cestou jsem shledal, že se všech čtyř kol spadly obruče! Ještě dobře, že se povoz nerozbil na cestě! — Je zde nějaký kovář, který dovede okovat vozy?“

Taková urážka pro Poprad!

„Jest!“ — odpověděl starý Hus, stáhnuv si čepici ještě hlouběji do očí. — „Je zde tolik kovářů, kolik je v Levoči vrchních rychtářů, a ani jeden ještě neblázní. Je zde takový kovář, že by vám dovedl spravit i hodinky, kdyby se vám polámaly.“

„Tak tedy rychle! Musíme povoz dopravit ke kováři, ať rychle okove kola, jedna, dvě, tři! Za dvě hodiny ať je všecko hotovo, abych mohl jeti dál.“

„Ty, synku, Náci!“ — zvolal starý Hus a zapískal na dva prsty. — „Proč neběžíš, když tě volám, ty usmrkanče?“

Ale ten spěchal dosti rychle zadními schody na násep.

Byl to nejstarší syn otce Husa. Tento „usmrkanec“ mohl být dobře šestapadesátiletý. Již zdaleka sundal s hlavy čepici a stanul po vojensku před otcem.

„Jdi, štěně, dones zavazadla excelencpána z kočáru nahoru do zeleného pokoje, zatop v krbu a zavěs kotlík. Matce řekni, aby chystala večeři. Pan host zde bude spát; zůstane zde dva dni.“

„Starého čerta zůstanu!“ — zlobil se Andrássy.

„No, no, není třeba zmiňovat se o čertech,“ — obořil se na něho tatík Hus. — „Čert je velký pán; raděj s ním nezačínejme. Ale každý rozumný člověk přece ví, že sejmout se čtyř kol kování, překovat je a znova upevnit není hotovo za takovou chvíli, co by se Otčenáš pomodlil. Popradský kovář není svatý apoštol Petr, který koni usekl nohu a tak na ni přibil podkovu. Milostpán bude moci žehnat svatým, dostane-li do zítřejšího večera kočár zpět.“ — (Tak počítal v duchu také Andrássy.)

Přes to však hrál dále rozzlobeného pocestného, jemuž toto opoždění způsobí veliké ztráty.

„Tisíc milionů hromů!“

„No, no. Geduld bringt Rosen,“ — chlácholil ho tiše starý Hus, a nacpav si znovu dýmku, nabídl i Andrássymu sáček s tabákem, aby si nacpal.

„Já nekouřím! Tisíc kulí do vaší duše! Teď abych zde odpočíval jako koza v studni. Jak si má člověk ukrátit čas v tomto prokletém hnízdě? Je zde nějaká zábava?“

„Jsou zde medvědi,“ — odpověděl hostinský docela flegmaticky.

„Kde?“

„Tamhle, v řídkém lese!“ — a ukazoval špičkou střevíce naznačeným směrem. — „Můžete si jít střílet.“

„Ale to budou jenom nějací popradští medvědi.“

„Co? Popradští medvědi?“ — rozjařil se starý pán. — „Jsou tam takoví medvědi jako vy, pane. Až je uvidíte, ručím za to, že zapomenete, jak je genitiv od ,ursus‘?“

„No, to bych rád viděl.“

Starý Hus zahvízdl syčivě, jako když ptáčníci volají holuby, a ječivým hlasem zavolal:

„Hej, Hanzi, synku!“

Synek Hanzi byl nejmladší z jeho přímých potomků; byl asi stejného věku s generálem.

„Seber pušku a zaveď pana hosta do lesa; ukaž mu medvěda.“

Andrássymu se tato zábava líbila.

Vzpomněl si, že Juliana se často zmiňovala o tom, že by ráda okusila, jak asi chutná rosol z medvědí tlapy. A teď by k tomu byla šťastná příležitost, kdyby některý bláhový medvěd přinesl sem k vůli sličné paní své pazoury.

Hodil si přes rameno dvojku, do holeně zastrčil turecký nůž a veden mladým Hanzim Husem pustil se sám do lesa.

Již dávno se nevěnoval ušlechtilé lovecké zábavě; v době dlouhého obležení neměl k tomu příležitost. A svatý Hubertus neobyčejně přál jeho dnešnímu výletu. Dostalo se mu štěstí, že mohl jediným výstřelem do hlavy skolit vyplašenou medvědici; Hanzi zastřelil jedno loňské medvídě. Generál si vzal jenom tlapy skolené medvědice, Hanzi však si svou kořist přehodil přes ramena a vlekl se s ní domů.

Tatík Hus si liboval před vrátivším se lovcem: „Nuže tedy — jsou v Popradu medvědi?“

Pracky odevzdali hospodyni, aby je na zítřek upravila s pepřem, s bobkem a s muškátovým oříškem na rosol z medvědích tlap. Možná, že přijde na tuto pochoutku ještě více hostí.

Starý Hus byl muž velice zkušený! Nestaloť se v Popradu po prvé, že pán v kočáře ztratil na cestě z kočáru šroub, který ho donutil, aby se zde zdržel: a zanedlouho přijela v jiném povoze dáma, jež ten ztracený šroub našla. To by pak arci mohli jeti dále, ale zůstanou tady.

Neděje se tak po prvé.

Proto je onen zelený pokoj zařízen tak, že vede do druhé světnice, na jejíchž dveřích je silný pérový zámek. Zavřeli jej či zapomněli zavřít? Ať se o tom zpovídají knězi!

Po lovecké únavě šel generál brzy spat.

Ale věru, nelehl si na lůžko s peřinami; ve vedlejším pokojíčku bylo lůžko z lipového dříví: na to si lehl, zahaliv se do kožichu, a nepotřeboval kolébání; také se mu o ničem nezdálo; ráno se ho marně ptala matka Husová, co se mu zdálo, aby mu mohla ze sna prorokovat, bude-li dnes šťasten či nešťasten.

Ráno také dlouho spal, neboť bylo mlhavo; když se probudil a podíval se z okna, byly stromy obaleny jíním a byly jako ze stříbra. Svatý Jiří naposledy „potahal si vousy“.

Takové vlhké počasí se nehodí ani k honitbě; člověk skutečně nemůže dělat nic jiného, než že si sedne do síně a hraje s tatíčkem Husem „Langepuff“, poslouchá lovecká dobrodružství mladých a ke koblihám srká medovinu, již hospodyně sama vykvasila a jež se mohla jmenovat „vinné brusle“ nebo i „pivné saně“.

Andrássy si vypočítal čas podle toho, co od Juliany slyšel.

Sličná paní prohodila — v hovoru o Husovi a Jeronýmovi — že v Popradu a u otce Husa ztráví tu noc po svátku Panny Marie. Podle toho přijede asi k večeru, neboť jinak nebylo by lze si vysvětlit, proč, majíc naspěch, zůstává na noc v blízké stanici, když by mohla dorazit i do Liptovského Svatého Mikuláše.

Tím větší bylo jeho překvapení, když se k poledni mlhy zvedly a okolí se náhle vyjasnilo a „nejmenší“ Husův potomek překvapil hodující zprávou, že po lomnické cestě se klusem k Popradu blíží čtverospřežní kočár.

A že je to kočár karmínově červený.

Kočár takové barvy měla v celém známém světě jedině Juliana. Nápadné barvy na kočárech milují jenom excentričtí lidé. — Byl tedy jist, že Juliana přijíždí.

To tedy věru pospíchá mladá paní na dostaveníčko!

Zvedl se od stolu a sešel dolů k bráně hostince, aby mohl být první, kdo příchozí uvítá a pomůže jí z kočáru.

Karmazínově červený kočár se klusem blížil se svými čtyřmi koňmi oklikou po lomnické silnici; poštovský kočí řídil koně v sedle a přijev do města, troubil hlučně na trubku, aby mu vyhnuli všichni, kdo jeli proti němu.

Kožené záclony kočáru byly staženy; jenom malé kulaté okénko bylo nezakryto, sklo v olověném rámci, jímž se mohli dívat zvnitřku. Zvenčí nebylo do kočáru vidět.

Na kozlíku poznal Andrássy již zdaleka sluhu a komornou Julianinu.

Se vší důvěrností se blížil od brány ke kočáru.

K nemalému jeho úžasu však kočár nejen před hostincem nezastavil, ani na dvůr nezajel, nýbrž před hostincem počal poštovský vozka nejhlučněji troubit, a když dotroubil, chopil se dlouhého biče a práskáním pobízel koně k rychlejší jízdě.

Kočár ujížděl kolem Andrássyho, aniž se kožená záclona byla pohnula.

Andrássy se za ním chvíli díval, pokud jej v ulici mohl vidět.

S počátku se domníval, že i Juliana si usmyslila, že nechá svůj kočár s vymyšlenou záminkou u kováře, jehož dílnu je odtud právě vidět: jeho žlutě natřený kočár posud tam také stojí a čeká, až mu okovají kola.

Ale karmazínově rudý kočár se nezastavil ani před kovářem; ujížděl stále dál.

„Co je to za žert?“ — tázal se v duchu generál a na okamžik si vzpomněl i na fatální upozornění Bellevillovo: „Měj se na pozoru, aby i tobě nedal tento démon v sukních klíče od Ketterhäuschenu místo od své ložnice!“ Ale to nechtěl připustit. Byl paními nadmíru rozmazlen: posud ani jediná ho nepodvedla. — Že ho ani neviděla, ač stál na cestě!

To není možné!

Stále hádal, až ho napadlo jakési vysvětlení.

Juliana je nadmíru obezřelá. Chce podvésti i pomluvy. Zajisté zajela do poštovní budovy, ležící na protějším konci města. Tam se musí zastavit, než se opatří nová přípřež: u uherských pošt pak je heslem: „rychlost — žádné čáry!“ Kdo tomu rozumí, tomu není třeba mnoho vysvětlování.

Vzal do ruky svůj fokoš okovaný stříbrem a pustil se pěšky na konec města, hledat poštu.

Neměl již žádných pochybností o tom, že Juliana ho tam bude očekávat.

„Opatrnost je matka moudrosti!“

Když však přišel k poště, povozu tu již nebylo.

Houf vrabců se dělil o oves rozsypaný před vraty; čeledín právě odnášel jesle do dvora.

„Nebyl tu před chvílí karmazínově červený kočár?“ — tázal se šlechtic sluhy.

Sluha mu cosi odpověděl spišskou řečí, jíž nerozuměl.

Zabručel si a šel k poštmistrovi.

A to byl již pravý hornorakouský Šváb; suchý, hubený a hrubý; právě ho sem importovali.

„Nebyla zde před chvílí nějaká paní s karmínově červeným kočárem?“

„Paní? Což já vím, je-li to paní či pán? Což já vidím skrze kůži kočáru?“

„Dobrá. Nezastavili se zde, aby vyměnili koně?“

„Ne. Jenom koně nakrmili. Relais je objednáno na následující stanici.“

„Nenechal mně zde žádný dopis ten, kdo v tom kočáře cestoval?“

„Mně! Mně! Kdo je to: mně? Což jsem povinen vědět, jak se nazýváte, pane?“

„Pravdu díte. Mé jméno je generál Štěpán Andrássy baron Csikszentkirályi a z Krásné Horky.“

„Počkejme! Snad zde něco bude,“ — řekl poštmistr a s byrokratickou pedanterií vytáhl balíček označený písmenou „C“ a listy v něm zařaděné házel jednotlivě na stůl a při tom si stále říkal: — „Csiki“ — „Csiki“.

„Je tu jeden ,Csiki‘ et caetera, Štěpán generál. Je na něm již desátá poštovní stanice. Ano, hledali vás s tím, pane, ,ibi ubi‘. Košice, Jáger, Tokaj, Prešov, Levoča. Nu, tady je konečně. Jak že jste to řekl?“

„Štěpán Andrássy Csikszentkirályi a z Krásné Horky.“

„Richtig! Tak jest. — Hohó! Dříve prosím o čtyři groše.“

„Jaké čtyři groše?“

„No, přece porto. Jaké čtyři groše? Což si myslíte, pane, že žijeme v starém Uhersku? Teď žijeme ve spořádaném státě! Cikánský poslíček již nenosí dopisy zadarmo; eráru se za to musí platit čtyři groše!“

A nedal mu dříve nahlédnouti na list, dokud mu generál nedal „maryáš“, čtyřgrošák.

Potom psaní obdržel.

Ani si je dobře neprohlédl; schoval je do dolmanu; teprve venku na ulici se na ně podíval.

K nemalé zlosti poznal na obálce písmo svého bratra, dervišgenerála.

Ach, to si mohl snadno domyslit, co asi je v tomto dopise?! Nadávky, výčitky, hubování.

Ani neuznal za vhodné rozpečetit jej.

Nemohl si představit, co se to asi mohlo s tou paní stát, že ho zde tak nechala na holičkách.

Byl to snad její strach, či přemrštěná opatrnost?

Nebo snad — nevěrnost?

Nedovedl se nijak upokojit.

Vrátil se klopýtavě do hostince tatíka Husa. Domníval se, že ta koketní žena ho chtěla jen pozlobit. Byl to jen prázdný vůz, který jel napřed. Ona sama pak přijede v saních tažených soby. Snad je již i v Husově hospodě? A umluvila se se všemi, aby její příjezd zatajili!

A až on pak hněvivě a mrzutě projde prázdnými světnicemi do malé komůrky za zeleným pokojem, náhle mu za dveřmi padne kolem krku a řekne: „Viď, polekala jsem tě?“

Sličné paní mívají takové zvyky, že dříve hezky potrápí toho, kdo na ně čeká, ale pak ho za tato muka odmění.

Ale ani toto jeho domnění se nevyplnilo.

Sličná víla ho v hostinci tatíka Husa neočekávala.

Nemohl se domyslit, co asi se s ní přihodilo.

Počal již přemýšlet o tom, že sedne na koně a pustí se za červeným kočárem; někde jej přece jen dohoní. Ale lepší rozum mu našeptával, aby tak dalece nevydával pomluvám ani své, ani panino jméno. Což dá-li mu přece listem zprávu o tom, proč změnila svůj úmysl? Při slově „list“ si vzpomněl na bratrovu epištolu.

Teď ji může vytáhnout a přečíst. Vždyť jeden jed se hodí k tomu, aby zmírnil účinek druhého jedu. Otevřel list a četl.

Bylo to poslední Mikulášovo psaní, v němž mu podával zprávu o zázraku na Krásné Horce.

Na konci listu byla douška: několik slov od staršího synáčka: „Milý, drahý otče můj! Přijeďte domů. Já stůňu na smrt od těch dob!“

Štěpán Andrássy klesl jako bleskem sražený, když dopis dočetl. Trvalo dlouho, než se z této neočekávané rány vzpamatoval. Pak se znova chopil bratrova dopisu a učil se jeho řádkům nazpaměť.

Vypočítal si, že ta žena, již tolik proklínal, byla toho dne, kdy pod Krásnou Horku přijel, již mrtva. A nemohla tedy zadržet synovu ruku!

A tato ruka mu teď píše:

„Přijeďte domů, já stůňu na smrt!“

A žena, jež je již několik neděl mrtva, čeká posud na něho a nedá se bez něho pochovat.

Žijící milenka ho oklamala, ale mrtvá milá — ta i po smrti je mu věrna.

Neměl zde žádného stání.

Z cestovní brašny vytáhl balíček dopisů, jež nechtěl posud čísti, ba ani otevříti, domnívaje se, že obsahují pouze výčitky; zastrčil je do kapsy.

Pak si přehodil pušku přes rameno a vyšel do předsíně. Zaplatil starému Husovi, co mu byl dlužen, a nepromluviv ani slova více, pospíchal ke kováři, kde spravovali jeho kočár. Řekl, aby toho nechali; že je vše dobré tak, jak to je. Kování na kolech vydrží až domů. Kočí ať ihned zapřahá. On sám nebude již ani na něho čekat, pustí se pěšky k Hronovnici; kočí ať jede za ním.

Hronovnice leží za Hernádem, který dělí gemerskou silnici. Tato silnice vede soutěskami Černých hor, kde je ona strašná stracenská skalní brána a zlopověstná dobšinská jeskyně, útulek toulajících se lupičů. Po této cestě se nikdo bez průvodu neodváží.

A Štěpán Andrássy se touto cestou pustil úplně samoten, pěšky, nevyčkav ani, až zapřáhnou koně do jeho kočáru, a ubíraje se po zmrzlém a jíním posetém trávníku, otvíral cestou dopisy před týdny napsané a četl si je. — — — Jaká nezměřitelná hloubka lásky, jaká nedozírná výška odpuštění byla v těch řádcích!

Andělská dobrota, nic jiného!

Jak ho jeho anděl strážce chránil a vystříhal před hrozícím mu nebezpečím! Jak ho prosila, jak úpěnlivě žebronila, aby se měl na pozoru! A žádného hříchu mu nevyčetla!

Teď teprve poznal, co ztratil.

Náhle poznal, že stojí u břehu Hernádu, sešed daleko z cesty. Ještě štěstí, že jeho povoz stál tam na hernádském mostě, jinak by byl šel pěšky až domů, do Krásné Horky.

Měl by dosti důvodů k takové pouti!