ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Štěpán Andrássy, když bylo vše v pořádek uvedeno, vyslal ihned kurýra na Krásnou Horku, s obšírným poselstvím, v němž byly vylíčeny poslední události a k němuž byl připojen diplom císaře Josefa, daný Štěpánu Andrássymu; diplom nejen že mu uděloval milost za všechny jeho posavadní skutky, ale potvrzoval také jeho majetek a důstojenství. Na konec bylo připojeno poučení pro velitele hradu Krásné Horky, jak si má počínat.

Tento pověstný skalní hrad v Gemerské stolici je původním sídlem Andrássyovy rodiny.

S vysokého kuželovitého vrchu vévodí nad rovinou prostírající se kolem; střechy jeho hrdých věží a paláců se zelenají měděnou rzí v místech, kde se pozlacení ztratilo; chrámová kopule, červeně natřená, vyčnívá ze skupiny domů, jež již zdaleka vzbuzuje úctu.

Bašt nemá; stěny budov vyčnívají přímo ze strmých a příkrých skal; svah těchto skal vůbec není schůdný; není na něm ani stromů, ani křovin; jen s jedné strany vede silnice k jediné bráně, nad jejímž klenutím se zvedají tři královské sochy s korunami a pancíři nad nápisy vyrytými u jejich nohou; kolem nich štěbetá množství vrabců, jako by dovedli ty nápisy nejlépe čísti.

Před 173 roky věru tam jiní štěbetali!

(Slovesa „štěbetati“ užívali váleční vůdcové z doby Rákóczyovy ve smyslu „udeřit na nepřítele“.)

Hrad byl opatřen silnou stráží.

Byli tu dobře placení hajdučtí žoldnéři, drabanti v brnění a kromě těch také četa tatarských jezdců, jediného sboru mohamedánské víry v Rákóczyově vojště, válečníků v udatnosti a ukrutnosti daleko široko proslulých. Nadto pak byl hrad hojně zásoben všemožnými obrannými zbraněmi.

Dole, z oken silných, půl druhého sáhu tlustých zdí se leskly bronzové válečné hadice plešovického Bebeka, nesoucí na půl míle daleko (o nichž někdy později povíme zábavné historky z nynější doby), nahoře na cimbuří byly uloženy dlouhé švihovky, dvouuché hmoždíře puškových tvarů na střelbu kartáčů, balisty na házení ohnivých koulí, jež zapalovaly dřevěné věže nepřítele útočícího na hrad.

Ve skalních sklepeních byla nesmírná zásoba mouky i obilí; staří Maďaři znali i takový způsob upravování masa, že i léta se zachovalo (snad i dnešní to ještě dovedou!); jejich oštěpkový sýr také vydrží i dvě léta a v případě potřeby lze ho užíti i za náboj do děl.

Veliká, hluboká studna na hradě, jejíž stroj je hnán buvolem, může tisíc lidí opatřiti denně vodou.

Odtud tedy nelze obyvatele hradu vypudit ani zbraní, ani vyhladověním.

Jen lákáním a zradou.

Ale i proti tomu je učiněno opatření.

Velitelství v hradě svěřil generál Štěpán svému mladšímu bratru Mikuláši. — A ten byl pevný muž. — Když mu starší bratr odevzdával velení hradu, ukládaje mu do duše, aby žádnému potentátu na světě hrad nevydával, odpověděl mu Mikuláš: „Nevydám! Ani tobě samému neotevru brány, nepomodlíš-li se dříve před zvedacím mostem můj Otčenáš!“

A to byl zvláštní Otčenáš.

Místo slovy:

„Ale zbav nás ode všeho zlého, Amen,“

končil takto:

„Ale zbav nás od Němců, Amen.“

Mikuláš byl dříve mnichem, cistercitou, s bílou kutnou. A tuto kutnu se sebe nikdy nesvlekl; líbil se mu ten pohodlný oděv, který nebylo třeba zapínat dvaatřiceti šňůrkami jako parádní roucho; jenom šavlí se opásal místo cingula a růžence a na hlavě nosíval černou sametovou čepici podoby půl dyně.

Jeho tvář byla mírná; obočí mělo tvar dvou půlměsíců, k nimž se jako třetí, větší, družily malé kníry pod nosem, dolů svislé. Zato tím větší byly jeho vousy, jež věnčily celou tvář a vpředu na bradě byly vyholeny.

Bylo mu dobře známo, že má tvář tak dobráckou a mírnou; proto také — aby předešel možné omyly — kdykoli otevřel ústa, vyšlo z nich především krásné, bohaté zaklení, jehož bystrá formule se nalézá v levočském archivu.

A tu arci hned každý poznal, že před sebou nemá kněze.

Ani do kostela nechodil se modlit.

Tvrdil ovšem, že má kostel i modlení; ale kdo znal jeho výrazy, věděl, že když praví: „Pojďme do kostela!“ — znamená to „do sklepa“; hřbitov s mrtvými znamenal sudy, narovnané v řadě: tady sloužíval mši, paroduje liturgii ve společnosti veselých kumpánů.

Miloval dobré víno stejně jako jeho bratr Štěpán.

Ale byl mezi nimi veliký rozdíl: Štěpán i po největší pitce našel rychle zdravý rozum, bylo-li toho třeba; Mikuláš však, i když úplně vystřízlivěl, považoval nebe za basu.

Byl buď příliš veselý, nebo příliš rozzlobený; střední míry nikdy neznal.

Labanci se ho báli víc než ohnivého ďábla.

Kurucové ho mezi sebou nestrpěli pro jeho pohanské řeči a nevázanou zuřivost; v jeho službách nevydržel nikdo jiný než Tataři.

Nerozuměli mu, co jim říká, a největší rozkoší jim bylo vypálit ves.

On si jich také nejvíce vážil.

Na mnohých krkolomných dobrodružstvích uháněli za ním přes hory a doly, na výpravách, jakých se odváží jen fanatický derviš!

Proto také mu říkali „dervišgenerál“.

Ale jednu slabost měl přece.

Miloval vášnivě oba ty malé hochy, Štěpánovy syny.

Nebylo žádné moci na světě, jejíhož rozkazu by respektoval — ale co tito malí hoši mu řekli, bylo mu písmem svatým; pro ně přerušil všecky práce i zábavy a šel si s nimi hrát.

Říkával, že je vychovává.

Vědomostí věru mohl k tomu míti dosti; vystudovalť trnavské seminarium, a kdyby byl odtud neutekl, mohl být již proboštem; ale on nerozuměl výchově tak, aby se slabí, malí tvorové posadili k zpuchřelé knize a byli nuceni učit se z ní nazpaměť tomu, čeho nikdy v životě potřebovat nebudou; na to je dost času, až budou větší!

Žádný z nich nebude biskupem!

Zato je učí věcem, jichž skutečně mohou v životě potřebovat: jezdit na koni, přeskakovat příkopy, s letícího koně střílet do cíle, potýkat se křivou šavlí i rovným rapírem.

Dovolil jim i to, aby si občas z jeho dýmky zakouřili a jeho čutoru s kořalkou vykradli; když pak se jim po tom točila hlava, řekl jejich matce, že je to od samého „dření“ v knihách!

Také šaty neměli nikdy na sobě celé, neroztrhané, a jejich ruce, nohy i tváře byly stále modré a odřené. — Jeden byl teprve devítiletý, druhý jedenáctiletý, ale oba znali již všecky verše svihrovské písničky jako kterýkoli kurucký bojovník.

Aby si důkladně osvojili vědomosti všech dobře vychovaných panských hochů, dal pro ně pan Mikuláš zhotovit dvě malá děla na kolech, podle vzoru skutečných kanonů: hlavně těchto děl byly však vrtány pouze na kule ořechové velikosti, ale jinak byla úplně vystrojena jako děla veliká.

Tato maličká děla na kolech posud stojí v předsíni jednoho Andrássyovic zámku, a učenci hádají, nač asi byla.

A z těchto děl učil strýc Mikuláš oba své synovce střílet s brány hradu Krásné Horky.

Na silnici dole byl postaven panák v uniformě labanckého generála: kdo ho trefí na dvě stě kroků?

Ale později mu sestřelili i na tři sta kroků klobouk s hlavy!

Hrad Krásná Horka se v těch časech vyrovnal malému městu. Do jeho kasárenských budov se vešlo tisíc bojovníků, ubytovaných v přízemí v ochranných věžích.

Na vnitřním dvoře je řada koníren a stájí pro krmný brav; kuchyně je ve zvláštní budově, jejíž komín tvoří malou věž; šest kuchařů a dvanáct pekařů tam peče a vaří nesmírné množství jídel.

A kromě posádky není hrad nikdy bez panských hostí; i pro ty je zde celé křídlo zařízeno všemožným pohodlím.

Vkusné, ozdobné mřížové dveře, železné, uzavírají schodiště a chodbu k panským bytům, do jejichž klenutých síní vstupujeme, zvědavi spatřit uchovaný zlomek skvělé minulosti…

Byl to příbytek Andrássyovy rodiny; vše je tu podnes zachováno, jak nám to uchovala Rákóczyova doba a pozdější mír…

Nade dveřmi jsou hrdinové v brnění, střežící památné nápisy napsané nad prahy; první z nich zní:

„Reges, pyramidarum Egypti conditores, absorbit oblivio — justorum gloriam grata servat memoria.“

(„Králové, kteří vystavěli v Egyptě pyramidy, klesli v zapomenutí — slávu spravedlivých uchová vděčná paměť.“)

Zajímavé a vzácné předměty z doby Štěpána Andrássyho, jež se zde leskly nádherou, jsou teď všecky střeženy v rodinných museích; jenom krásné majolikové krby a několik kusů staršího nábytku svědčí ještě o tom, jaký přepych zde panoval.

Nesmírně veliká skříň zastaví naše kroky: snad její vzhled tak každého zarazí.

Nikde jí není rovné: ani v museích, ani ve sbírkách starožitností.

Překvapující je její tvar, vyřezávání, její korintské, svlačcovými květinami ovinuté sloupy, její ušlechtilé římsy; celek je korunován napodobením planoucího krbu, bohatě zlaceného, emailovými barvami zářícího.

I když je zavřena, tato skříň upoutá k sobě naší pozornost; což teprve, když ji otevrou a ukážou nám relikvie, uložené v jejích odděleních: to byl jeho pohár, to byl jeho talíř, to byl jeho příbor.

Jeho!

Knížete!

Almara také náležela Františkovi Rákóczymu; ten ji daroval Štěpánovi Andrássymu, když již musil Hořejší Uhersko opustit; dal mu i svůj milý a oblíbený koberec, jejž mu vyšila sličná paní Szirmayová; dal mu i svou šavli, ba i svou hůl. Je to citrónový stromek v tloušťce ruky.

„Tou je bijte!“

To byla slova, jimiž dar doprovázel.

Tak v lásce byl u něho zapsán Štěpán Andrássy!

Kolkolem na zdech podobizny předků: Štěpána v parádním kroji kuruckého generála, Mikuláše v bílé mnišské kutně, s velikou knihou v ruce.

Z nejprostornější síně vedou vyřezávané dveře přímo do chrámu.

Na galerii naproti oltáři je řada velkých černých rámů: v každém jsou dva znaky: jednoho Andrássyho a jeho choti; kolkolem jsou zlatým písmem napsána jména zesnulých a den jejich úmrtí; tato dlouhá řada rámců čeká ještě na pokračování; a které z nich jsou ještě beze znaků, mají na sobě tato tři slova:

„Věř, doufej, miluj.“

Vítr slavné doby vane touto síní.

Rozohňuje i mrazí.

Teprve v předsíni pozorujeme, že i následující desítiletí přimísilo zde již své satyrické, sobě se posmívající vzpomínky.

Tam na zdi se skví Rákóczyův polní bubeník (pověstný Rácz Ferkó [František Rác], který za knížetem i do Turecka do vyhnanství odešel a odtud se později vrátil); sedí na koni a bubnuje na dlouhý mosazný buben, zpívaje si k tomu posměšnou písničku:

Odtud pak se vchází do malé, skrovné ložnice paní tohoto hradu; je pouze tak veliká, co by se do ní vešly dvě postele: jedna pro ni, druhá pro její oba hochy.

Dnes je tam jen jedno lůžko.

Lůžko panino.

Prostá černá rakev, se skleněným víkem.

A zde spí Žofie Serédyová, choť Štěpána Andrássyho.

Spí tu dodnes. Sní o budoucnosti.

A my snem se vraťme v minulost.

V doby, kdy ještě tato něžná postava s tělem jako víla byla živou světicí, patronkou oné krajiny, andělem strážcem celé své rodiny; mučednicí, která trpěla za všecky hříchy těch, jež milovala: a která ani teď ještě nechce odejít na onen svět; ještě teď zde chce zůstat a starat se o ně.

Za časů Štěpána Andrássyho byla Krásná Horka také sídlem gemerského župního úřadu; proslulý maďarský veršotepec Gyöngyösy (autor „Muráňské Venuše“) byl zde podžupanem.

V domě vrchního župana byl stále vítaným hostem.

Je zde jeho světnice, s obrovskými okny, z nichž je vidět četné vesnice pod hradem.

Zde psal svou „Charicleu“ a dedikoval ji paní Andrássyové.

Pro župní zasedání byla určena veliká síň v prostřední budově; dnes je již zbořena. Před několika lety ji rozbořil blesk.

Za mramorovými prahy zdí stržených bleskem je vidět chodby a v nejsilnější prostřední zdi je každému nápadná kamenná, zazděná skříň, vysekaná z jednoho kusu žuly. K ukrývání klenotů asi určena nebyla; na to je malá. Spíše asi byla skrýší pro závažné a důležité listiny.

Za jižní hradební zdí je uzavřená podlouhlá, čtyřhranná prostora.

Zde byla oblíbená květinová zahrada zámecké paní; zde pěstovala vzácné květiny, jež v ty časy byly v módě; zde kvetly steré druhy karafiátů. Teď nalezneme zde jen jedinou kvetoucí bylinu, hesperis matronalis, která jediná zbyla z tehdejší zahrady a kvete tam zároveň s nesmrtelnou kopřivou a lebedou.

Byla tu ještě jedna zahrada, na vrchu bašty, zvedající se nad sochou Nejsvětější Trojice.

Ta patřila dcerám v rodině zámeckých pánů.

Ty tam pěstovaly růže, které teď jako křoví spadají přes zeď zarostlou mechem, a zasadily si před svatou sochou jedli, jež teď převyšuje všecky věže.

U čtvercových oken v zahradní zdi leží veliká útočná děla, jejichž podstavce zarůstají travou; od minulého století, kdy Salm dobýval hradu, nebylo jimi hnuto; zahradníkovy červené boby vinou se po nich.

A v tomto velikém bludišti domů nazývala paní Žofie svou jenom nejmenší světničku.

Část těchto zdí náležela Bohu, jiná část župě, jiná opět relikviím, největší pak bojovníkům; co ještě zbývalo, sirotkům a mrzákům.

Zatím co její manžel a jeho čtyři bratři se přičiňovali po celé zemi, aby za sebou zanechávali zmrzačené muže a nepohřbená těla, Žofie se snažila sbírat se všech stran válečné mrzáky a osiřelé děti, jejichž otec mluví tam někde na poli s vránami a s krkavci, a proměnila pro ně hrad v útulnu.

Všecky služky tkaly, soukaly a šily pro celou tu Bethesdu. Ona je všecky šatila. Odřekla se vší světské pompy, všech rozkoší, jen aby její chráněnci v ničem netrpěli.

A ani s tím se ještě nespokojila.

Bylo jí známo, že jsou chudí stydliví, kteří raději trpí hlad, než aby šli zaťukat na dveře velkých pánů a s ruměncem prosili o sousto z milosti. — —

Nebylo na celém panství jediné chaty, již by Žofie nebyla navštívila, aby němé trápení nemusilo prosit; a když je vyléčila, mlčela o tom a nikdo nevěděl, kam jde a odkud přichází.

Ó, jak mnozí jí žehnali!

Nečinila rozdílu mezi trpícími, nevybírala si mezi nimi, jako činili jiní v té době, kdy každý přál dobré jen svému národu, svým spoluvěřícím.

Neptala se nikdy po tom, kdo je Maďar, kdo Šváb, kdo Slovák? Kdo je luterán, katolík, kalvín, žid?

Stačilo jí vědět, že je nešťastný.

Šťastní ať se hádají o pláště svatých, nešťastní mají jen jednoho Boha: Boha neštěstí!

Proto také byli na hradě duchovní různých vyznání. V den boží všichni kázali v kostele. Jeden přestal, druhý začal, a tak se stalo, že nešťastní slyšeli je všecky. Katolíci kázání luteránské a kalvinisté predicatii farářovu a nikdo neželel, že vyslechl oba. Víra bídy je víra snášelivosti.

A tyto dlouhé služby boží i ona vždy vyslechla a také oba její hoši musili být s ní v kostele.

Ať si zvyknou předem, že víru každého člověka má ctíti ten, kdo horlivě lne ke své víře. Neboť co u jednoho je ctností, musí být uznáváno i při jinověrci.

Mnich, dervišgenerál, nikdy nedoprovázel své andílky na taková místa. Jemu nevonělo kadidlo, což teprve vůně mátových listů, jež protestanté lisovali v listech svých modlitebních knih!