ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

§ 23 (statutorum). „Otevře-li některá žena okno, aby se z něho bavila s mužem, který před oknem stojí, budiž příští neděli postavena o službách božích za dveře v předsíni hlavního chrámu na pokání.“

§ 24. „Vyjímá se případ takový, kde okno je opatřeno vypouklou mříží.“

Neboť taková vypouklá mříž tvoří na okně klec ze železných, v podobě paragrafů stočených a ozdobených tyčí a slouží k tomu, aby ta, jež se za ní dívá z okna, mohla na ulici vidět a přece dobře být při tom uchována, aby bylo všem požadavkům dobrých mravů a pořádku zadost učiněno.

Přízemní okna Thurzóva domu byla takovou mříží opatřena. Okna tato byla ostatně tak vysoko, že pěší člověk na ulici velmi těžko by tu mohl s někým v okně rozmlouvat, leč by otáčel krk vzhůru. Zábava mohla se tu díti jen, byl-li kdo na ulici na koni.

A k takové zábavě se právě hodí rytíř, který právě křížem přes náměstí přijíždí od župního domu. Jeho kroj, líce i způsoby svědčí, že je to kavalír francouzský. Na černé alonžové paruce má naražený tříhranný klobouk, ozdobený peřím, které kolem jeho hladce oholené tváře tvoří rám. Jeho obličej je bílý a růžový, oholená místa ultramarinově modrá; malé kníry a „muška“ na bradě černá jako uhlí. V jeho tváři se jeví ono podezřelé mládí, jakému se říkává „věčné“. Jen dvojatá brada, lalůček pod vlastní bradou, svědčí, že tato mladost je již v druhém stadiu.

Tento hezký pán je rytíř Belleville, ničitel ženského pokolení, velký lupič srdcí. To je jeho vlastní povolání. Mimo to je to vrchní důstojník pionérů kuruckého vojska. Versailleský dvůr proto mu svěřil tuto úlohu, že nemohl více pro svá skandální dobrodružství býti na dvoře Ludvíka XIV. trpěn — a tím je řečeno mnoho. Král kdysi pravil, že tento Belleville zaplatí jednou svá milostná dobrodružství svou ctí. Proto byl poslán Rákóczymu, který pionérské důstojníky velice potřeboval. Belleville ani zde nezměnil své názory o ženách, o nichž se vyjadřoval tímto corollariem: „Ze sedmi případů jen v jednom mi nabijí a vyhodí mne, ale šest se povede!“ A toto theorema i u nás platilo, jenomže s tím malým rozdílem, že ze sedmi případů v šesti byl vyhozen a sedmý se mu „povedl“. I tak je to dobře.

Již tehdy, když Belleville vyjížděl, aby se po svém zvyku projížděl pod okny, byly u klece „Ketterhäuschen“ zástupy lidí. Dívka na pranýři byla obklopena, lid jí lál, sněhem po ní házel, holemi ji bil; oba strážníci zde stojící nemohli luzu udržet na uzdě.

Francouzský důstojník vjel koněm do lidu a počal mu po francouzsku láti. Tomu arci nikdo nerozuměl. Dokud s koněm lid rozháněl, rozutekli se na všecky strany; ale sotva popojel dále, opět se sběhli a pokračovali ve svém hanebném počínání. Jezdec pak, učiniv zadost své kavalírské povinnosti a zjednav obklopené dívce na pět minut klid, ubíral se dále za svou prací. Tato práce záležela v tom, že pod posledním přízemním oknem bytu paní Korponayové nutil svého koně, aby zařehtal. Pak se otevřelo okno a za mříží se objevila jeho „coeur dame“.

Jezdcův kůň je výtečně vycvičen (jako Němec říká: „an den Mann dressiert“). Vidí-li, že se někdo blíží, chystá se kopat, vyhazovat a příchozího přitlačit ke zdi; zvědavec se raději zdaleka vyhne, než aby naslouchal. Ostatně hovor se děje po francouzsku a této řeči v Levoči nerozumějí.

„Ubohé děvčátko!“ — řekl Belleville. — „Škoda ho, že je tak trýzní.“

„Dobře mu tam,“ — praví dáma.

(„Dobře mu tam!“ A přece ona sama zpívala děvčeti onu povzbuzující písničku!)

Rytíř Belleville se domnívá, že pochopil smysl té zvláštní věty.

„Ona byla v domě poslední?“ — zeptal se s úsměvem.

„Ne. Poslední byl Pelargus s dítětem; ty jsem teď vypravila na cestu.“

„To bylo skutečně dobře zařízeno. Služebnictvo vyhání magistrát, komornou sebere noční pochůzka, manžela pošle generál na výzvědy; a zbytek sami vyhodíme oknem.“

Oba se dali těmto slovům do smíchu.

„Ale jeden ještě zbývá,“ — pravila dáma, rozhlížejíc se stále pátrávě kolem. — „Chromý doktor mě zpravidla navštěvuje o 8. večer a sedne si a mluví, dokud neusnu.“

„Bydlí zde v domě?“

„Ano, v zadní části domu, jež náleží rodině Fabriciově a jejíž dveře vedou do Baštecké ulice. Oni vcházejí do domu těmi zadními dveřmi; a můj byt je od jejich bytů oddělen železnou mříží. Staroch někdy sedává u mne až do půlnoci a krátí mi chvíli svými velmi obšírnými vědomostmi. Dnes ho donutím hned v první půlhodince k útěku.“

„Jak?“

„To jsou opět mé vědomosti. Každého jiného hosta se můžeme zbavit námitkou, že jsme nemocni; jedině lékaře nikoli. A mně je jeho receptu třeba i z jiného důvodu.“

„A můj epigram?“ — tázal se rytíř.

Dáma se pohněvala:

„Je nestydatost!“

„Děkuji. Epigram onen praví, jak lze získat lásku žen všech národností. Na konec zbude Maďarka; a tu získá occasio bona (= dobrá příležitost). No a occasio bona je tady.“

„Ano, to máte pravdu, je tady.“

„A pevnost tedy kapituluje?“

„Bez útoku nikoli.“

„Podkopy jsou již pod baštami.“

„Ale posud nevyletěly.“

„Je to aforism, madame?“

„Vždyť víte, že nikoli, monseigneur.“

„Ale, u ďábla, k čemu potřebujete takových důkazů mého holdu?“

„To víme jenom my dva: já a ďábel.“

„Nemohl bych já být třetím ve spolku?“

„Vždyť — když vy se ke mně přiblížíte — je ten třetí beztoho též zde.“

„Ale povězte mně přece, proč mi dáváte tak těžké podmínky?“

„Jsou-li těžké, nesplňujte je.“

„Prosím o odpověď.“

„Že to nedovedete uhádnout sám! Což nepozorujete, že v každém okně zde sedí Argus, který střeží dům, v němž bydlím? Ani holub se nemůže usadit na mém okně, aby neslídili, nebyl-li to holub poštovský? — Dávám do hry vše! Byla šílenost, že jsem vám hned na první vaše slova neodpověděla záporně. Ale dosud je čas: i při posledním vám mohu ještě odpovědět ,ne!‘.“

„Vy tedy nežertujete, madame?“

„V takové zimě nikdy nežertuji. — Pohleďte jen, z rondelly Heinrikova domu se sem na nás dívají kukátkem. — Odstoupím od okna a zavru je.“

„Prosím, zůstaňte ještě. Vždyť se mnou se dá mluvit. Čeho si tedy přejete? Opravdu to?“

Panina ramena se třásla smíchem.

„Occasio bona. Sám jste mne s tímto slovem seznámil. Pouze occasio bona, nic víc. Taková příhodná hodina, kdy celý svět, i kdyby měl miliony očí, na jedno místo se dívá a nikoho ani nenapadne, že jsem na světě i já. Co vás to bude stát? Nic více, než jako byste si dýmku zapálil!“

„Tisíc hromů! Krásné zapálení dýmky!“

„Nevím věru, jaký rozdíl by byl mezi tím. Či snad si francouzské srdce nedůvěřuje?“

„Proč by si francouzské srdce nedůvěřovalo?“

„Aby dovedlo být na svém místě v takovou dobu, když všichni lidé ztratili srdce? Když celý svět běduje, modlí se, kdy se zvoní na poplach, kdy bubnují, řvou, a ono aby dovedlo pokleknout před oltářem svých hříchů a řeklo: ,Zbožňuji tě‘?“

„S takovou pekelnou vílou jsem se posud nikdy nesetkal. Vy jste skutečná diablesse en falbala.“

„Máte ještě čas, zachránit se přede mnou bez pohromy.“

„Nikoli. O rytíři Bellevillovi nesmí nikdo říci, že utekl před krásnou paní.“

„Jako Josef biblický.“

„U Joviše! Madame: vy ze mne učiníte šílence! — Stane se, čeho ode mne žádáte.“

„Stane se?“

(Na panině líci se objevil záblesk radosti.)

„V kolik hodin?“

„Kdykoli si přejete.“

„Přesně o půl noci.“

„Raději dříve.“

„Nikoli. Neboť dnes je pátek. Ať uběhne.“

„Ať žijí pobožné paní! A pak?“

„Ostatní je vaše věc.“

„Za čtvrt hodiny po dvanácté budu zde pod oknem.“

„A já vám z akýře shodím klíče. Jeden od vrat, druhý od mřížových dveří na schodišti. A teď si již pospěšte. Již jsme spolu hovořili příliš dlouho.“

„Na shledanou.“

„Na hroznou shledanou.“

Paní odstoupila od mřížového okna a rytíř odklusal.

Před Ketterhäuschenem byl opět hrozný ryk. Kat přinesl osobě uzavřené v kleci potravu.

Žemličku a džbán piva.

„Zde máš, hanebnice! Žer! Chlastej!“

A potravu po lopatě strčil dívce mřížovím do klece. I tato lopata byla pamětihodná. Tou „lopatovali“ („gelapatirt werden“ říkají tomu zdejší Němci) ženštiny, jež se nějakým menším proviněním prohřešily proti dobrým mravům.

Zavřená žena se ani nepohnula.

„No, však ona si to vezme, až bude mít hlad!“ řekl kat.

„Potom uvidíme také její krásnou tvářičku.“

Ale čekali marně. Dívka se skrčila jako ježek a do večera sebou ani nepohnula. Chléb zmrzl na kámen, z piva se stala kaše.

K večeru počalo znovu sněžit. Vítr vál sníh řídkou mříží do klece. Ležící postava byla sněhem všecka bílá; ani jej se sebe nestřásla.

A v pokojích Thurzóva domu samotinká se procházela sličná paní. Z komnaty přecházela do komnaty. V těchto starých domech byly u každého okenního výklenku nízké stoličky a u zdí po dvou vyčnívajících lavičkách pro párky, které si ve výklenku chtěly pohovořit. Paní Korponayová vystřídala v sezení všecky tyto lavičky, dívajíc se při tom ztrnule z okna. Zvenčí ji nemohli vidět pro ledové květy na okně, kdežto ona si svým horkým dechem učinila v tomto vyšívání zimy okrouhlý otvor, kterým se mohla dívat na ulici. Po celý den nečinila nic jiného, než že se dívala na výjevy u klece, stále se měnící: co vše ona dívka musí vytrpět! A vše to trpěla s ní. A přece dovedla říci rytíři Bellevillovi, „že je jí tam dobře!“.

Když vyzváněli poledne, náměstí se vyprázdnilo, všichni lidé šli k obědu — bohatí domů, chudí do obecní kuchyně.

Jedině zavřená dívka nesáhla po jídle. Jeden z halapartníků jí ukázal svou vlídnost — byl to asi dobráček — tím, že nabodl chléb ležící ve sněhu na halapartnu, na strážném ohni jej ohřál a podával jí jej: ale delikventka ani pak naň nesáhla.

Polední vyzvánění připomnělo i paní Korponayové, že je čas k jídlu. Vyšla do kuchyně, našla na pekáči vakarče, výškrabky. (Jsou to zbytky těsta při pečení mastných koláčů — pogáčů — znova uhnětené a upečené.) Tyto výškrabky jistě v pekáči zapomněli. Byly nadmíru vyschlé. Dáma kousla do pečiva a hned vyplivala, co ukousla. Tak po kouscích rozkousala celé pečivo; nepožila však ani jediného sousta — vše rozházela po cihlové podlaze. Bude to dobré krysám.

Sníh padal tak hustě, že se až zatemnilo. Na náměstí nebylo pranic vidět.

Pak si vymýšlela kratochvíli; z malé nástěnné skřínky vybrala dětské šatečky, jež zde zbyly po jejím synáčkovi. Ručním mandlem je vymandlovala. Vodou jich nebylo třeba vlhčit: kropila je slzami. Rozmlouvala s nimi. — Její syn měl malou kuní čapku lemovanou kožišinou; takovou čapku měl i její choť. Položila je obě vedle sebe a dlouho se na ně dívala. Co asi bylo mezi těmito oběma čepicemi, že se na ně dívala tak dlouho?

A obě hodila pak do kouta.

Poté sešla dolů do přízemku a opět šla nahoru. Dívala se ze všech oken. Nikde neměla stání.

Krysy si přišly pro rozházené drobty a pobíhaly jí všady přes cestu: ale nedbala jich.

Vyhledala si vykládací karty a vyložila si štěstí.

I to šlo špatně.

Musila si rozsvítit svíčku, tak se setmělo. A sotva se rozsvítí svíčka, již je noc.

V noci pak pořádný člověk vždy spává.

Ustlala si lůžko a pak se svlekla a lehla si.

A dovedla skutečně spát. Se vším tím zmatkem, který jí v duši bouřlivě vířil, dovedla spát klidný a tichý sen. A snad by byla prospala celou tu noc, k hrůzám stvořenou, kdyby ji něco bylo nevzbudilo.

Na dlouhé chodbě, která vede od její ložnice k předsíni, spojující přední a zadní dům, se ozývá známý ťukot, jako když kráčí chromý, opíraje se o dvě berly. — Doktor přichází!

„Aha!“ — řekla si probudivší se paní. — „Ten ještě zbývá!“

Rázem si rozcuchala vlasy a zavázala si hlavu bílým šátkem.

Když doktor vstoupil do dveří, žena sebou již škubala na lůžku.

Doktor viděl, že přišel tak právě včas.

„Nu, co se stalo?“ — tázal se, belhaje se k posteli. Žena se místo odpovědi smála. Ze smíchu se zakrátko stal chechtot; po chechtotu následoval vzlykot; její trpící tvář byla všecka znetvořena, rty se jí pokrývaly pěnou, ruce se jako orlí drápy zarývaly do postelního prádla a do podušek, chvílemi spočívalo její tělo jen na hlavě a na patách; ostatek se svíjel ve vzduchu — a při tom se nepřestávala chechtat.

„Tu to máme! Toť furor daemoniacus!“ (to bylo vědecké jméno křečovitého smíchu) — pravil doktor a uchopil tepnu nemocné dámy. — „Říkal jsem vám včera, abyste nechodila v tak lehkých šatech do kostela. Ale darmo mluvit ženám, jež vědí, že jsou krásné! Opět jste dostala tu svou hroznou chorobu. Kdykoli se váš pán vydá na cesty, vždy vás přepadají tyto záchvaty. No, nevadí, není zle. Vždyť známe panacaeu. Vezměte do levé hrsti tento lapis nephriticus a hodně ho tiskněte. Tak. Hned bude po všem.“

A lapis nephriticus skutečně dělal divy; smích za chvilku ustal a byl vystřídán pláčem.

A to již není tak zlé. I pláč, prolévání slzí je purgatio. Člověk se jím čistí. A bývá nejlepším lékem, remediem, u mnohých těžkých nemocí. Ano, a kýchání též. Dovede-li pacient plakat nebo kýchat, je to obrat k lepšímu. Po pláči následuje bolení hlavy. Ani to není neštěstí. Bolení hlavy značí, že jsme mladí, že životní esence je v nás silná. Nemocný, kterého bolí hlava, dovede již naříkat. Naříká si mnoho, ale lékařovo ucho je tomu již zvyklé. Na každou otázku dostane deset odpovědí. Všechno ho bolí. Nic ho netěší. Nemocný je netrpělivý. S jednoho konce postele se převaluje na druhý. Křičí, naříká. Třese se zimou, jeho rty koktají, jako by vyslovovaly samá dvojitá w, a když ho přikryjí, naříká si na žár.

Vše to již doktor zná. V obou postranních kapsách má plno lahviček, jež pozvolna vytahuje.

„Hned tomu pomůžeme. Trochu sinapisu (= hořčice) bude nejlépe. Kdepak je vaše komorná, paní?“

„Tam venku, v Ketterhäuschenu,“ sípěla pacientka s rozpálenými rty.

„Tak? No věru! A což ostatní služebnictvo?“

„Všichni mne opustili. Vyhnali je.“

„No, to je hloupá historie! Jste tedy úplně samotinká tady v celém domě! A což Pelargus?“

„Netažte se! Nechte mne o samotě!“ — křičela zuřivě nemocná žena a v záchvatu šílenosti vyhodila z postele vše: podušky, přikrývku, peřinu. Ležela nepřikryta na holé posteli.

„Uh! To je již věru zlé!“ — řekl doktor, poznav, že paroxysmus je tu veliký. — „Paní má, zde nemůžete zůstat bez ošetřovatelky. Zavolám vám hned svou hospodyni. Vrátím se ihned.“

A strčiv si obě berly pod paže, v rychlém tempu se vybelhal ze světnice. Za krátkou chvíli bylo opět slyšet jeho ťukot. Ale již za dveřmi mohl také on slyšet křik nemocné paní.

Doktor s sebou přivedl paní Léni, svou starou hospodyni. Byla to osoba na ženu velmi vzdělaná a zkušená. Přinesla si koš plný lékařských potřeb, s nimiž dovedla velmi dobře zacházet. První, čeho se chopila, bylo urovnání postele.

„Co máte v košíku?“ — examinoval ji doktor.

Bylo tu vše, čeho bylo třeba. I láhev s pivem. Tato ovšem nebyla určena pro pacienta, ale pro ošetřovatelku, aby si bdění v dlouhé noci ulehčila.

Doktor dal paní Léni instrukce.

„Zde v této lahvičce jsou pilulae de cynoglosso. Je jich sedm. Po prvé je třeba užívat jen jednu. Za hodinu, nebude-li se jevit zlepšení, dvě. — A nezmizí-li paroxysmus ani pak, dejte jí za dvě hodiny čtyři pilulky. Účinek se pak jistě projeví. A usne-li pacientka po třech pilulkách, bude spát až do devíti hodin a desíti minut ráno; užije-li všech sedmi pilulek, probudí se teprve v jedenáct hodin a dvacet minut. A do té doby je třeba, aby její nohy byly drženy v teple a hlava v zimě. Vy, paní Léni, se odtud nehněte, dokud pro vás nepřijdu. Scientia juvat: Deus providet.“

A doktor — re optima gesta — kulhal o berlích domů. Ošetřovatelka však zůstala.

„Nu, andílku drahý,“ — počala paní Léni lichotivě. — „Sedněte si na chvilku, ať vám dám první pilulku.“

Paní Korponayová se na ni obořila:

„Bez cukru jí nemohu užíti!“

„Jste-li tak zvyklá, přinesu cukr. Snad bude v kredenci.“

Tušila dobře; cukr tam byl.

„Našla jsem, můj sladký poklade. Tu je v cukřence.“

„Hloupé zvíře!“ — zuřila paní. — „Což ho mám kousat z jednoho kusu?“

V těch časech vyráběli totiž cukr jen kandisový, hraněný jako dnešní žlutý kandis.

„Utluku jej tedy dříve, ano? Najdu hmoždíř v kuchyni?“

Ano, ať hledá. — Rozsvítila si voskový sloupek a šourala se do kuchyně; ale hmoždíř si s ní hrál na skutečnou skrývačku; nebyl tam, kde hledala; nakonec jej našla tam, kde by si ani byla nemyslila. Utloukla tedy cukr na prášek. Ale to trvalo tak dlouho, že, než se vrátila k nemocné, tato již s hlavou naznak položenou tvrdě spala, oddychujíc dlouhým, pravidelným dechem.

Paní Léni podržela lahvičku s pilulkami proti světlu a viděla, že jsou v ní jen čtyři pilulky.

Nemocná byla zajisté nedočkavá a netrpělivá a opominuvši lékařovo nařízení, užila najednou tři pilulky.

A teď po nich spí jako mrtvola.

Ano, s doktorovými cynoglossovými pilulkami se nesmí žertovat. Není v nich cynoglossum, ale slušná dávka opia…