ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Štěpán Andrássy četl v tvářích pánů senátorů, že si v duchu o něm říkají:

„Hej, ten krčmagenerál myslí stále jenom na jídlo!“

„Nu počkejte, já vás naučím polykat po kurucku hladové sliny,“ — pomyslil si zase on.

Když došli k zevnějším mřížovým dveřím u hřbitova, zastavil se a obrátiv se k panu Alaudovi otázal se ho:

„Abych nezapomněl! Řekněte mně jen, pane, proč městská rada diktovala do podmínek poslaných po Urbanu Czelderovi i to, že císařští nemají obmezovat právo předních občanů pochovávat kolem hlavního chrámu? Mám tomu rozumět tak, že je to vážné vaše přání, jehož se máme přidržeti, či je to jenom taková přítěž, jako na lodi, kterou lze vyhodit, abychom zachránili ostatní?“

(„Běda nám!“ — zabručel malý Serédy. — „Generál dostal chuť na kamení. Dnes nás budou hostit mramorem!“)

Andrássy pak si umínil, že protáhne dobu soudu nad Bellevillem co možná nejdéle.

Podle tehdejšího obyčeje nebylo možné vynésti soud, jakmile byly zapáleny svíčky.

A on musí promluvit stůj co stůj s paní Korponayovou dříve, než se objasní tento fatální casus. Kdož ví, co se z toho vyklube?

Proto tedy, když se dal uvésti na hřbitov, proměnil se zde náhle v tak vášnivého sculptora, theologa a archeologa, že jeho veliká učenost budila podiv.

Levočskou katedrálu tehdy obkličovala silná, vysoká kamenná zeď, a tato zeď byla hustě obložena kamennými pomníky, hlásajícími jména a zásluhy i slávu zesnulých šlechticů a občanů.

Přemnohé z nich měly uměleckou cenu.

Mramorové balvany všemožných barev zvěčňovaly reliefy vynikající scény svatého písma, ve skupinách skvostně vytesaných.

Kameny tyto vytesávali vesměs domácí levočtí kameníci, jichž velmistrem byl Martin Urbanovič.

(Také pomník tohoto velmistra zde stál, vytesaný od jeho učedníků, u samého chrámu; byla to socha vousatého, hezkého muže, třímajícího v ruce dláto.)

Pan Alauda pak, jako by uhodl Andrássyovu tajnou myšlenku, dovedl kuruckému panstvu tak hezky vysvětlovat, čí dílo je toto Kristovo narození na náhrobku Girschnerově, kdo zhotovil skupinu vzkříšení rodiny Gruffovy, proč si rodina Hirscherova zvolila na náhrobek výjev zajetí v Getsemanské zahradě, co znamená onen Buchwaldovic Jakubův žebřík. Obraz Ježíše morovou ránu léčícího tam na mramorové desce Zabeyerově zvěčňuje sebeobětavost jeho praděda, který v době, kdy řádila černá smrt, založil nemocnici a sám se stal obětí své horlivosti.

Mezi kamennými náhrobky je také jeden dřevěný, ze dřeva zkamenělého, které z nitra země bylo vykopáno; je to náhrobek rodiny Gosnoviczerovy a výjev na něm představuje vzkříšení: již hmota, z níž byl zhotoven, sama je obrazem vzkříšení.

Památník rodiny Teufelovy zvěčňuje zázraky Kristovy; Rompauerovy poslední Spasitelovu trapnou noc na hoře Olivetské; náhrobek rodiny Heinovy si s neobyčejnou uměleckou dokonalostí vyvolil thema „vzkříšení Lazarovo“, rodina Rosova uložení Vykupitele do hrobu a rodina Schwabova naopak nanebevstoupení Páně: v tomto díle je nejvíce pamětihodno, že lidé žasnoucí na zemi jsou vesměs muži v uherských mentách (pláštích), s ostruhami na čižmách, s kníry a dlouhými vlasy, a ženy s čepci a v gerenzách (kožíšcích).

Takovými uměleckými památníky je celý chrám zvenčí obklopen.

Toť přepych nebožtíků.

Dostati se sem jednou je ctižádostí každého pravého šlechtice.

Proto je město Levoča na toto plotem obklopené místo tak žárlivo. Je to její pantheon, její Valhalla, její zkamenělá sláva.

Raději si dá vzíti zlato, stříbro, ba i chléb, než tyto náhrobky!

Kuručtí páni důstojníci se těchto epitaphií najedli dnešního dne na celý život.

Zatím však se den o dobrou hodinu opět zkrátil.

Fabricius očekával již pány, vracející se ze hřbitova, u síně radnice.

Po cestě oslovilo pana Alaudu několik občanů; mluvili řečí levočskou, jíž jen oni sami mezi sebou rozumějí.

Pan Alauda dělal jako děti, když provedly něco zlého. Když cítí důtku, počnou mluvit o jiném; aby ho Fabricius nepokáral za opoždění, předešel ho řečí:

„Krčmáři poníženě prosí, aby jim bylo dnešního dne dovoleno ponechat výčepy otevřené i přes horam canonicam. Ať se občanstvo baví.“

„Pro mne ať se baví, jen aby chuť k tomu jim nescházela,“ — pravil Fabricius zlomyslně a jeho rty se svíraly škodolibým úsměvem.

Pan Alauda si nedal ujít, aby tento vítaný vzkaz nedonesl sám a ihned všemu krčmářskému cechu shromážděnému na náměstí, začež sklidil veliké vivat.

A již za chvíli se náměstí naplnilo stany nakvap postavenými; kuchyně pro lid, boudy pekařů, boudy pernikářské a výčepy piva se tísnily vedle sebe.

A kde jsou jedlíci a pijáci, objeví se brzy také muzikanti; povstalo takové výskání a troubení, že i soud nahoře tím byl vyrušován.

Fabricius dělal, jako by nic neslyšel.

Pan Alauda pak se tvářil tak krotce, jako by byl ve všem úplně nevinen.

Fabricius podal lístek městskému hlasatelovi a ten, přibrav si ve strážnici bubeníka, vyšel ze sálu na náměstí mezi lid a dal bubnovati.

Dal-li pan Alauda troubit, dá k tomu pan Fabricius bubnovat.

Hlasatel, když buben utichl, předčítal cosi z papíru, jejž dostal od rychtáře.

Toto „cosi“ znělo takto:

„Ctění občané!

Vrchní rychtář se dozvěděl, že císařský generál Löffelholz, použiv zmatku minulé noci, dal na Königsbergu vyházeti šance a postavil zde baterii bombových děl a jiná opevnění, z nichž zítra ráno počne na město stříleti těžkými bombami a ohnivými kulemi; následkem toho, aby se předešlo nebezpečí, nařizuje a poroučí pan vrchní rychtář občanům, aby zítra ráno ihned všichni strhali střechy se svých domů, aby jich ohnivé kule nepřátel nemohly zapálit. Kdo rozkazu tohoto neuposlechne, tomu bude střecha vojskem na jeho útraty shozena. Bůh chraniž naše město.“

Poté se hlasatel ubíral na druhý roh ulice, aby zde dal znova bubnovati.

Ale po tomto ohlášení přešla všechna veselost občanů. Ihned utichla hudba i radostné výskání, stany se vyprázdnily, lidé se hrnuli domů, lidové kuchyně a pekařské pece zmizely s náměstí a ve všech ulicích i na náměstí bylo hned stejné ticho jako v neděli po dopoledním vyzvánění.

Když Fabricius poroučí, že se střechy mají strhnouti, každý může vědět, že je zle. — —

Slunce právě svítilo do oken, když se Korponay Jánoš probudil ze sladkého spánku.

„Ejně, to je již věru úsvit!“ — zvolal, vyskočiv po vojansku z postele.

„Ano, úsvit, můj rubíne!“ — pravila mu mladá paní. — „Jenomže úsvit večerní: jsou již čtyři hodiny odpoledne.“

„Proč jsi mne nevzbudila dříve?“ — mrzutě se ptal manžel.

„Když jsem viděla, že spíš tak sladce! Zasloužil sis tento malý odpočinek. A pak, budila jsem tě několikrát, ale tys spal ještě tvrději.“

„Jak jsi mě budila?“

„Líbala jsem ti oči a do uší jsem ti šeptala: Holoubku můj!“

„Mělas mne polít sklenicí vody! Co řekne generál, že jsem k němu dosud nešel k raportu.“

„Ba, holoubku můj, poslal sem už několikrát ordonanci s jakýmsi rozkazem, ale vzkázala jsem mu, aby si poroučel doma.“

„No, no! Tos neučinila dobře.“

„A teď již opět nám buší na dveře, abys šel ihned nahoru na radnici; je tam právě soud; již se shromáždili a máš s sebou vzíti také rytíře Bellevilla.“

„Já? Rytíře Bellevilla? Copak jsem hlídač bratra svého?“

„Arciže jsi jeho hlídač; vždyť sám jsi ho ve svém pokoji uvěznil: i kord jsi mu odebral; tu je vedle tvé šavle.“

„Nesnil jsem tedy pouze tu bláznivou historii? No, hleď: teď jsem svatosvatě věřil, že všecko to bylo jenom sen. A jaký bláhový sen! Snad tedy bylo i to pravdou, že zde na tomto místě stál pekelný stroj, jímž tě houf šílenců mučil před mým zrakem?“

„Viděl-lis to, nebyl to sen. Já jsem to ovšem ani neviděla, ani necítila.“

„Ale co měl ten národ šlarafů s rytířem Bellevillem a s tebou?“

„Jakž bych to věděla, ty můj hlupáčku? Vždyť jsem spala jako zabitá, dokud jsi mne nevzbudil: kdybys byl nepřišel, snad bych byla nadobro zůstala na onom světě.“

„No, to je mi hezká historie. A což rytíř Belleville, vstal již?“

Juliana se od něho obrátila a líce se jí zarděla studem.

„Jak se mne tak můžeš ptát? Do mé komnaty cizí muž přece nevstoupí a já také za jeho dveřmi neslídím.“

Jan Korponay ji pokorným políbením ruky prosil za prominutí této nezdvořilosti, spáchané bez úmyslu, a při tomto hovoru se rychle oblekl ve svůj přiléhavý maďarský kroj.

„Kdepak je náš mazlíček?“ zeptal se náhle, ohlížeje se kolem.

„Spal s Pelargem.“

(To je pravda!)

„A kde je?“

„Na procházce s Pelargem, venku.“

(To je také pravda.)

Korponay si zapjal přezku u kožíšku z vlčí kožišiny, jejž si přehodil přes ramena, na hlavu si narazil čapku a rozloučiv se s paní, odkvapil do svého pokoje, k rytíři Bellevillovi.

„Jak se ti daří?“ — tázal se ho.

„Jako psovi ve studni.“

„No, nermuť se. Já tě z toho vytáhnu.“

„Modli se, abych tam nestáhl já tebe!“

„Volají nás před soud. Nevím, z čeho tě mohou obviňovat; ale strčím ruku do ohně, žes nevinen.“

V předpokoji čekal již plukovní žalářník se svými pomocníky — aby uvrhli rytíře do okovů a spoutali ho na rukou i na nohou.

Korponay protestoval proti takové potupě.

„Rytíř Belleville je můj zajatec. Je ke mně vázán čestným slovem, což je pevnější než jakékoliv řetězy. Chcete-li mu dát na ruku železa, připněte druhý náramek na mou ruku: neboť my dva jsme soudruzi ve zbrani.“

Žalářník měl za to, že moudřejší ustoupí, a svolil, aby se kurucký důstojník vedl s francouzským rytířem pod paží až k radnici. Před radnicí, na náměstí, se zatím nakupilo množství zevlujícího lidu, takového, který neměl vlastních střech, takže neměl co strhávat.

Když spatřili rytíře Bellevilla, počali ho hlasitě proklínat.

„Mlčíš, ševče!“ — zvolal Korponay, strhnuv si s pasu peřím zdobenou pochvu svého buzogánu a pohroziv jí hlučícímu lidu. — „Nebo ti obrátím kůži naruby a udělám z ní dudy!“

Uvěřili mu, že by toho byl schopen, a pustili ho bez závady i s jeho zajatcem na schody radnice.

Pánové seděli již všichni za zeleným stolem; na jedné straně senátoři ve svých staroněmeckých pláštích, na druhé kuručtí důstojníci podle stupně svých šarží: nejdoleji seděl nejmladší praporečník, malý Serédy; v čele stolu oba předsedové, Andrássy a Fabricius.

A za předsednickým křeslem byly dokořán otevřeny dvojí dveře, jimiž bylo viděti do sousední místnosti.

Tam byla mučírna.

Zapadající slunce svítilo do oken, oslňovalo pestře oděné kurucké vůdce a odráželo blýskavé paprsky o jejich přezky, knoflíky a veliké medaille, takže postavy černých patriciů se zdály ještě tmavější.

Do přiléhající komnaty slunce nesvítilo; ale i tam vydával dosti světla rozpálený kotel, pod nímž katův pomocník rozdělával měchy oheň. Rudá zář ohně osvětlovala velmi pěkně postavu kata s dlouhými vousy, oděnou v šarlat, a různé mučivé nástroje, jež se zdály jakoby jenom pro radost. S takovými přípravami očekávali oba rytíře.

Když Korponay vstoupil do sálu, velmi správně a vhodně se rozhodl, že ad captandam benevolentiam sám počne mluvit ještě dříve, než se ho na něco budou tázat, a že počne s oznámením, jež beztoho bylo jeho povinností — arci již před dvanácti hodinami — učinit vrchnímu veliteli.

Až zvědí, jaké hrdinské činy provedl, mnoho-li potravin a střelného prachu přivezl do obleženého města, budou soudcové dojista mnohem povolnější.

Proto také, stanuv u stolu a po vojensku pozdraviv, počal těmito slovy:

„Vysoce urozený pane generále, slavný soude, poslušně hlásím, že střelný prach máme zde.“

Při těchto slovech se malý, impertinentní Serédy nemohl zdržet, aby se nezasmál; a když začal jeden, jako oheň rozšířil se smích na všecky kurucké důstojníky a z těch přešel na senátory; vznikl všeobecný chechtot, ba i sám kat tam v mučírně se smál, až mu z temna zářily obě řady zubů.

„Co to, tisíc hromů, že se smějete tomu, co pravím?“ — řekl Korponay, rozhlížeje se udiveně.

A soudci se smáli ještě více.

Jen Fabricius svraštil hněvivě čelo a také Andrássy se dovedl ovládnout.

Kynul vážně rukou: ticho a mír!

„Hrdinný pane vrchní strážmistře!“ — pravil Korponayovi, — „když jste se již dostal k tomu, abyste nám podal raport, začněte na začátku a ne na konci, a odbuďte to krátce.“

Korponay počal tedy s tím, jak se svou jízdeckou četou vyrazil starou branou města.

„Aj, nezačínejte, pane, od Adama!“ — přerušil ho Fabricius netrpělivě.

Korponay se rozzlobil.

„No, tomu již dosti rozumím, jak se má skládat raport! Vy zase, pane rychtáři, rozumíte svým aktům.“

„Dobrá, no dobrá! Já nerozumím ničemu. Vyslovte se, pane, jak se vám líbí.“

„Nuže tedy! V husté mlze jsme se šťastně a po mnohých obtížích dostali nepřátelským táborem do Dunajce.“

„Ježíš Maria! Teď již jdeme docela až do Dunajce!“

„Nu ano! Až tam jste přivedl z Polska convoi, poslaný knížetem; doprovoditi sem musil jsem ho já. Až do Dunajce to byla snadná práce. Hanácké koně stačilo pustit, táhli sami po silnicích; nebylo jim ani třeba, aby je vedl městský rychtář; — ale pak, dopravit nákladní vozy lesy a roklemi, skládat vědra s vozů, po saních je spouštět dolů a znova pod svahy je nakládat; — pustit se v slepý boj s nepřítelem, aby jeho pozornost byla odvrácena jinam a hrdinsky ho přepadnout, ač byl u veliké přesile; — pak z nejlepší bitky hezky ucouvnout — k tomu není třeba žádné senátorské moudrosti, pane rychtáři!“

„Dobrá, vypravujte, jak se vše přihodilo?“ — pobízel generál rozjařeného důstojníka.

Korponay vypravoval velmi podrobně a přesně, a zapomněl-li na něco ve svých podrobnostech, generál pomáhal jeho paměti; a tak oba dohromady vypracovali tak krásně dunajeckou hrdinskou báseň, že bylo třeba ještě jen Pelarga, aby ji složil do veršů, a nová Odyssea byla by hotova.

„Tak to z milosti boží protáhneme až do rozsvícení svíček!“ — tiše hučel Fabricius.

„Vždyť inquisitio může být konána i při světle svíc!“ — namítl druhý předseda.

„Ano! Ale svědci nebudou moci již přisahat, když pili víno.“

„Aj! Je-li zde takový zákon, to by pak nikdy nebylo možné vzít mé kuruce v přísahu!“

„Smím snad dáti již otázky inquisitovi?“

„Jen račte. Dávám vám slovo.“

„Rytíři Belleville! Předstupte! Prosím o vaše jméno.“

Rytíř vzdorovitě stanul u konce stolu; jednou rukou se opřel v bok a druhou o lenoch Probsztova křesla.

„Mé jméno je Arthur, Guzman, Dieudonné de Belleville du Prés chevalier de Haut Marne et Moncarlier.“

„Prosím: nechte něco také svým bratřím!“

„Můj titul je: Kapitán osobní stráže jeho veličenstva Ludvíka XIV., krále francouzského, mistr genijní a vědy ohněstrůjecké, vrchní colonel genijního sboru jeho veličenstva Františka Rákóczyho II., krále uherského a velkoknížete sedmihradského.“

„Děkuji, to stačí. Směl bych ještě zvěděti, ráčíte-li míti také nějaké náboženství.“

„Ó ano! Jsem pravověrný římskokatolický křesťan. Naposledy jsem se vyzpovídal v montmartreském klášteře.“

„To je klášter ženský; ale co na tom. Směl bych ještě zvěděti, kolik let ráčíte mít?“

„Děkuji. Jsem zdráv.“

„Na to jsem se neptal; ptám se, kdy jste se ráčil vysoce — naroditi?“

„Na to se nepamatuji. Tuto hanebnost na mně někdo spáchal za mé nepřítomnosti.“

„Tedy tak asi mezi pětatřiceti a pětapadesáti lety? Velmi dobře. Odpovězte mně tedy nyní, colonele rytíři de Belleville, na otázku, kde a čím jste ztrávil předvčerejší noc? Jste obviňován, že jste zúmyslně vyhodil do povětří grosšerfeldskou prachárenskou věž.“

„Ano, kéž bych ji byl vyhodil do povětří! Ale rozhodili spíše mé bankovky tito pánové, kteří zde v řadě sedí na jednom konci stolu; oni mně dosvědčí, že jsme spolu hráli v karty v Hermanově domě a nejlépe to může potvrditi pan praporečník Serédy, který za mými zády kibicoval.“

„Račte o svých soudcích mluvit s větší úctou.“

„Myslil jsem, že sem přišli za svědky.“

„Podle toho jste se o výbuchu dověděl teprve tehdy, když s výbuchem i okna vpadla do vaší komnaty?“

„To pak již opravdu nebylo možné nepozorovati to.“

„A co jste pak učinil?“

„Vyběhl jsem na místo katastrofy; jako všichni ostatní; i zbytek peněz jsem tam zapomněl.“

„Pravdu dí!“ — dosvědčil malý Serédy. — „Jeho peníze sám jsem vzal k sobě.“

„Jsou tedy na světě?“ — zeptal se Fabricius.

„To není logické usuzování!“ — odpověděl praporečník.

„A teď mně povězte, chevaliere de Belleville,“ — vyslýchal dále Fabricius, — „vy, jenž jste absolutus baccalaureus matematiky: kterak je možné, když Hermanův dům leží na severu, věž grosšerfeldská na jihu a dům Thurzův naopak na západě, a vy jste tedy mohl jíti přímo přeponou k hořící věži, že jste k této cestě volil raději obě odvěsny?“

„K tomu mám odpověď po ruce. V samém sousedství Thurzóva domu je dům Heinrichův, v němž bydlí generál. Bylo mou povinností, učinit mu především oznámení o tom, co se stalo.“

„Byl jste patrně té víry, že jeho excelence pan generál je hluchý jako tetřev a že nebude vědět, že prachárna vyletěla do povětří, dokud se mu to úředně neoznámí.“

„Jaké víry jsem, je věcí mého svědomí!“ — odvětil zvučně rytíř Belleville. — „A tázati se na to nemá nikdo práva, obzvláště ne soud, složený ze samých kacířů. Mimo to narážku, jíž jste jeho excelenci našeho generála přirovnal k tetřevu, po rytířsku odmítám.“

(„Nechme tohoto tématu, pane vrchní rychtáři!“ — šeptal s dlaní u úst Štěpán Andrássy a k pánům doložil nahlas:)

„Pánové, pojímejme tuto záležitost docela seriosně! Je to věc nadmíru vážná!“

„Vy jste tedy šel k panu generálovi? — Našel jste ho doma?“

„Nenašel.“

„Koho jste tam tedy v jeho bytě našel?“

„Nikoho, ani živou duši. I vojín se stráže utekl.“

„Zdržel jste se dlouho v generálově bytě?“

„Proč bych se tam zdržoval?“

„Byl jste i ve vnitřním pokoji páně generálově?“

„Ovšem že byl!“

„Rozhlédl jste se tam?“

„To jsem svým očím zakázati nemohl.“

„Nevzal jste si odtamtud nic?“

„Pane! Snad tím nechcete říci, že jsem zloděj?“

„Nikoli. Může se jednat jen o předmět zcela bezcenný.“

„Zakazuji vám, abyste se mne v tomto smyslu dále vyptával!“

Rychtář Fabricius obrátil po těchto slovech hlavu nazad a ukázav palcem v pěst sevřené ruky na mučírnu, tiše řekl:

„Upozorňuji vás, rytíři, že mám po ruce i jiný způsob otázek.“

Rytíř Belleville zbledl.

Andrássy pak sklopil mrzutě hlavu, bubnuje při tom prsty na stole.

„Odpovídej suše a vážně, kamaráde!“ — šeptal Korponay Bellevillovi.

„Tedy, pane rytíři Belleville,“ — pokračoval vrchní rychtář, — „když jste rozluštil tak dobře matematickou otázku, všimněme si i úlohy aritmetické. — Výbuch se udál přesně ve dvanáct a půl hodiny. Zapamatoval jsem si to dobře, neboť bděl jsem v senátorské síni na radnici. Onen hluk však, který mne přiměl k tomu, abych sešel dolů na náměstí, vznikl ve dvanáct hodin a padesát minut. Běžel-li jste z Hermanova domu přímo k bytu generálovu, kde jste rychle prošel všecky pokoje a nikde se nezdržel, což tedy trvalo nejdéle pět minut: jak jste užil oněch patnácti minut od vrat Hermanova domu k vratům Thurzóvým?“

„Na to je snadná odpověď! Času toho jsem užil k tomu, abych několika uličníkům, kteří — nevím proč — mně zastoupili cestu, vyprášil koženky.“

„Mladíci, kteří vám zastavili cestu, byli stráží u Ketterhäuschenu, která běžela po výbuchu k hořící věži, a když se odtud vrátila, nalezla klec prázdnou; poznali však v sněhu čerstvé stopy, které vedly ke vchodu do Thurzóva domu, a když po nich šli, našli vás tam schovaného za sloupem.“

„Pravím na svou rytířskou čest, že jsem v tu chvíli nebyl ani na okamžik u Ketterhäuschenu.“

„A ony stopy, jež vedly od Ketterhäuschenu k vratům Thurzóva domu?“

„Nebyly stopami mých nohou.“

„Jak se tedy dostaly klíče od Ketterhäuschenu do vašich rukou?“

„Ale co je mně do vaší klece tam na náměstí? A co je té kleci po grosšerfeldské prachárně?“

„Upozorňuji vás především, že zde nejsme proto, abyste se nás vyptával, ale abychom my vyslýchali vás. Jaká souvislost je mezi Ketterhäuschenem a prachárenskou věží, posoudí slavný soud. Vaší věcí jest nyní říci, jak jste se dostal ke klíčům oné klece.“

„To se ode mne nikdo nedoví,“ — zachroptěl rytíř sípavým hlasem.

„Vyzývám vás, abyste na onu otázku dal určitou odpověď.“

„Neodpovím na ni!“ — odsekl rytíř Belleville prudce.

(Falešná žena! Zasloužila by, aby byla zrazena; ale v čích žilách žije šlechtická krev, nemůže jí zapřít, běží-li o ženu.)

Generál Andrássy si mezi výslechem několikrát vjel rukou do vlasů, aby si je podle svého zvyku rozhrnul s obou stran na spánky; — ostříhané vlasy mu při tom připomínaly jakousi historii.

Počínal již tušit, jak se klíče dostaly do rukou rytířových.

Ba pochopil ještě více! —

Je to ďábelská žena!

Umíní-li si jednou něco, je s to hrát si se střelným prachem, s láskou, se ctí, se vším, v co oheň vrhnouti je nebezpečné!

Rychtář pravil rytířovi přísným hlasem:

„Odpírá-li obžalovaný tvrdošíjně odpověď, jsem nucen užíti proti němu útrpného práva.“

Rytíř Belleville se trpce ušklíbl.

„No, tak tedy sem s těmi španělskými botami! Ať zkusím, hodí-li se na mou nohu!“

V tichém hnutí kuruckých členů soudu bylo znáti jakousi nelibost.

Všichni pohlíželi na Andrássyho, co řekne, co teď učiní.

V tomto trapném napětí šeptal Korponay Bellevillovi:

„Ale, kamaráde, pověz přímo, jak jsi se dostal k těm hloupým klíčům; co se ti může stát?“

Toho bylo ještě třeba rytíři Bellevillovi, aby ho i Korponay pobízel k upřímnému vyznání!

„Pane rychtáři!“ — zvolal, — „zakažte tomuto pánovi, aby mně tady nenašeptával!“

Rychtář se obrátil ke katovi:

„Mistře Izachare, konejte svou povinnost.“

Mistr i jeho pomocníci přispěchali.

Ale ani Andrássy se již nemohl ovládnout.

Opřel se hrdě o lenoch pohovky a položiv pěst na stůl řekl s důrazem a jasným hlasem:

„Dovolte, pane Antoníne Fabricie, zasloužilý rychtáři města Levoče; — ale k tomu, aby vyšší důstojník, který náleží k mému táboru, byl mučen, jest potřeba o něco větší moci, než jakou má levočský rychtář!“

Řinčení šavlí kuruckých důstojníků svědčilo, že tento výrok došel u nich ohlasu.

Fabricius odvětil docela klidně:

„Moc takovou mám…“

A sáhnuv do svého dolmanu, vytáhl složený list pergamenu, s jehož kraje visela pečeť, uzavřená v dřevěné krabičce.

Listinu odevzdal notářovi.

„Přečtěte ji. Je to patent knížete pána.“

Po těchto slovech všichni soudcové za stolem vstali, důstojníci i páni radní, a stojíce vyslechli obsah listiny.

„Patent!

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

My, František Rákóczy z Felsővadászu, velkokníže sedmihradský, toho jména druhý, zvolený pán Uherska atd. atd., nařizujeme a poroučíme tímto všem svým věrným uvnitř města Levoče a v jeho hranicích, vojínům i občanům, vrchním důstojníkům i sprostým, šlechticům i poddaným, aby ve všem byli poslušni našeho ohněm zkoušeného a věrného komisara, urozeného, slovutného a hrdinného vrchního rychtáře Antonína Fabricia z Bystřice, pokud jinak nenařídíme.

Jemuž také ukládáme, aby v nynějších nebezpečných časech zakročoval proti všem vlastizrádcům a velezrádcům, s největší přísností je vyšetřoval a soudil.

Vzhledem k tomu přenášíme svou panovnickou knížecí moc nade všemi v městě tomto dlícími svými poddanými na tohoto svého věrného Antonína Fabricia a poroučíme a nařizujeme, aby jeho rozkazů byl každý bez odporu poslušen. —

Jinak nebudiž jednáno.

Dáno pod sto lipami.

Franciscus II. Rákóczy de Felsővadász.“

Po přečtení tohoto patentu nastalo v poradní síni hrobové ticho. Bylo slyšet jenom praskot žhavého uhlí pod kotlíkem v mučírně.

Ticho přerušila Fabriciova slova:

„Nechtěl jsem s vámi, pánové, sděliti tento přísný rozkaz našeho pána. Ale příležitost a hrozící nebezpečí mne k tomu teď donutilo. Když jsem se dostal do našeho obleženého města, shledal jsem, že s nepřítelem bylo počato vyjednávání; dověděv se, že Urban Czelder odnesl punktace císařskému generálu, byl jsem spokojen, neboť jsem pevně přesvědčen, že Urban Czelder náleží k těm, kteří zůstanou národu a svobodě věrni, i kdyby sám František Rákóczy se jim zpronevěřil. A podmínky byly dobré: zajišťovaly nám vše. Ale není uvěřitelno, že by je císařský plenipotentiarus přijal. — A hle, v noci následující uteče z věže grosšerfeldské císařský plukovník, který sem byl poslán jako rukojmí za našeho Urbana Czeldera. V touže dobu chytnou před Thurzóvým domem děvče, jež v noci samo se toulá navzdor přísnému zákazu. Zavrou je do klece na pranýř. A v noci poté následující vyletí do povětří prašná věž! Nato, jako by ze země vyrostl, je tu ihned pod zdmi našeho města nepřítel a počíná útok. Mezitím pak, co občanstvo i vojsko útok tento odráží, otevrou klec a pomohou zajaté k útěku. A Urban Czelder se až posud nevrátil. Spojte, pánové, toto vše a rcete, není-li plnomocník knížete oprávněn, ba povinen, aby se železnou rukou uchopil prvního muže, který byl v této záležitosti přistižen při činu?“

Teď se zvedl generál Andrássy.

„No, tedy se mne jen svou železnou rukou uchopte. Nejsem váš soudruh v soudě, stavím se k obžalovanému. Já jsem dal rytíři Bellevillovi klíče od Ketterhäuschenu do ruky.“

Jen tak může paní Korponayovou vysvobodit z pasti!

Rytíř Belleville otevřel ústa dokořán: nemohl uhodnouti příčinu této neočekávané velkomyslnosti.

To je přílišné přátelství!

Ale když vyměnil jediný pohled s generálem, náhle mu v mozku rozbřesklo.

Již i on počínal něco tušit. —

Jak se vyjasnil jeho obzor, bylo lze souditi z toho, že se beze vší příčiny a beze všeho důvodu obrátil k Janu Korponayovi, položil mu ruku na rameno a soucitným hlasem mu řekl:

„Ty můj dobrý, ubohý příteli!“

To zase Korponaya uvedlo v úžas.

Věřil svatě, že rytíř Belleville se trochu zbláznil.

Fabricius změřil ostrým pohledem generála a se sevřenými zuby zabručel:

„A proč jste dával svěřené vám klíče rytíři Bellevillovi?“

Andrássy nekladl na tuto otázku žádné váhy:

„Inu — proč? Proto, aby osvobodil to ubohé děvče, ležící v sněhu a mrazem na smrt ztrýzněné, na něž jsem se nemohl dívati tak chladně, až nadobro zmrzne, jako vy z okna radnice, ač celá ta dívka, ví Bůh, není mi ničím!“

„A kam se teď to děvče podělo?“ — tázal se vrchní rychtář generála.

Andrássy mrzutě odvrátil hlavu.

Věděl dobře, kdo by byl schopen odpovědět na tuto otázku; ale ten zde není a ani nemůže být jmenován.

Teď mu bylo již vše tak jasno, jako by byl na vlastní oči viděl, že mu Juliana klíče ukradla z pokoje.

Přišel již i na to, proč předstírala onen zaslíbený půst až do půlnoci.

Ale jeho fantasie ho na stopě této paní nepřivedla tak daleko, že by sama byla vyběhla na náměstí provést toto odvážné otevření vězení a únos děvčete: že by se byla vydala v nebezpečí, že bude přistižena, že zavrou i ji, nebo že by někoho zabila.

To se doví teprve později.

A protože nebyl připraven na důsledky své „zbožné lži“, které se dopustil pro Julianu, tázal se jenom pohledem rytíře Bellevilla, co ten o tom ví; rytíř opět cukal hned obočím, hned rameny, hned zase obracel dlaně, odpovídaje mu němohrou, že ani on neví nic o té záhadné události.

„Prosím o odpověď!“ — zvolal přísným hlasem Fabricius.

Andrássy se s jemnou ironií vyhnul útoku.

„Chcete-li mne vyslýchat, postavím se k obžalovanému.“

Tím by bylo dosaženo i toho, že by mohl Bellevillovi pošeptat několik slov, aby řekl pravdu, kam dal z klece onu dívku. Ale Fabricius nohou přes uličku položenou mu zamezil cestu a obořil se na něho:

„Žádám odpověď!“

„Žádáte odpověď? Pane rychtáři!“ — zabručel tichým hlasem magnát a přes rameno se ohlédl po tom, kdo mu cestu zamezoval. — V tomto pohledu byla již pýcha titanského vzbouření, jež se s opovržením obrací proti celému Olympu a všemu božstvu.

Jeho, potomka „Csaby“, nejskvělejšího vítězného hrdinu uherského vojska, malého krále venkova! — troufá si zastavit přistěhovalec, z Flander sem přišlý, nohou přes cestu mu položenou, cizinec, jehož praděd byl tkadlec!

A tomu dal kníže listinu s visící pečetí, aby ho plnou svou mocí znásilňoval!

,Hned bych kopl do této rychtářské stolice i do toho rozhoupaného knížecího trůnu!‘

Jeho lesknoucí se oči jistě vyjadřovaly tuto myšlenku!

Ale Fabricius byl jako ze železa.

A železo rádo přitahuje blesky.

„Žádám!“ — zvolal polou nahlas. — „Nikoli rychtář, ani královský zmocněnec, ale otec žádá svou dceru zpět na jejím únosci: — muž na muži, šlechtic na šlechtici, — muž nosící kord na muži nosícím kord: žádá zadostučinění, smír, právo!“

A při těchto slovech sáhl Fabricius na svůj rovný kord s tak vyhrůžným posunkem, že i sám generál Štěpán Andrássy bezděky sáhl po rukojeti své poboční zbraně.

Nescházelo mnoho a oba předsedové by přímo na místě byli na sebe vytasili kordy a před celým soudním senátem se seprali pro unesenou dívku.

Na štěstí byl již i tehdy znám Deus ex machina.

Když věc dospěla tak daleko, ozval se u dveří zvučný, ostrý hlas:

„Servus humillimus! Domini Spectabiles! Bonas vesperas precor!“

A byl to hlas tak známý, že všichni, kdo ho uslyšeli, ihned věděli, kdo se za tímto hlasem objeví:

„Urban Czelder! Urban Czelder je tady!“

„No tak, tady je Urban Czelder!“

Byl to skutečně on, jak ho všichni známe.

Postava jakoby složená z latí, jež se pohybovaly na drátkách.

Každý jeho pohyb byl geometrický obrazec.

Když při hovoru rozkládá rukama, člověk by myslil, že má šestero loktů; když se vzpřímí, je pravý obr; když se skrčí, je třetina lidské postavy — a když ruce roztáhne, musí se lustry míti na pozoru; je tak suchý, že z pušky nemůže býti střelen, ale zato sám dovede udeřit nepřítele do hlavy tak, že se až podiví, kde se to v něm nabralo?

Hlas jeho pak je tak jasný, že v bitvě nepotřebuje trubače: jeho ostrý, ječivý hlas uslyší každý až na konci tábora. Maďarštinu vyslovuje s německým přízvukem, jeho slovosled pak se nechce polepšit: zato však nikdy nemluví jinak než maďarsky.

A protože miluje velice hyperboly, vzbuzuje jeho líčení i o věcech nejvážnějších vždycky neustálou veselost, což však mu nikterak nevadí.

A při tom všem stejně, jak postavou byl slonbidlo, byl dokonalý, ideální charakter, v němž příroda až skoro po karikaturu nashromáždila všecky mužné ctnosti.

Byl to člověk směšně poctivý, byl směšně dobrý vlastenec, byl směšně udatný hrdina!

Mohou se mu proto vysmívat jeho dobří přátelé, všichni, jež má rád; kamarádi, vůdcové, kníže, sprostí vojáci; — ani nepozoruje, že mu kdo křivdí.

Když se mu smějí, má za to, že ho milují.

Ale na koho se rozhněval, nebo na koho zanevřel, toho před ním neočistí žádné purgatorium, ani nad jeho prachem se neusmíří!

A jako ve vojínu a vojevůdci se v něm sjednocují dvě výstřednosti, jež se na válečném poli nazývají ctnosti: oheň v útoku a chladnokrevnost v záloze.

Kolikrát stanul tento Němec, podivné postavy a mluvící špatnou maďarštinou, sám se svými pěšáky na bojišti prohrané bitvy, aby kryl ústup rozehnaného kuruckého vojska!

Je také za to odměněn tím, že všichni lidé ho milují, lidé všech národností, všech důstojností i tříd; milují ho tak, že — vkročí-li mezi nejzuřivější rváče a řekne jim: „Ale neperte se!“ — dají se do smíchu a smíří se.

Když si prorazil mohutnými lokty cestu v řade drabantů, objal a na tvář políbil člověka, který mu stál nejblíž.

A to byl právě chevalier de Belleville.

Nikdy posud nikomu žádné políbení tak nelahodilo jako Bellevillovi tato hubička, daná kníry, na nichž se jíní sráželo v ledové rampouchy, a provázená objetím kostnatých ramen.

Tím bylo dokázáno, že Urban Czelder ho nepovažuje za velezrádce, přátelícího se s nepřítelem; ten přece by o tom něco věděl, když právě teď přichází z hlavního stanu nepřátel.

Toť svědek autentický!

Poté se Urban Czelder obrátil ke Korponayovi, a jako by ho byl dvacet let neviděl, uchopil ho za obě ruce a tak ho držel daleko před sebou.

„Tos ty? Jankó Korponayi! Ale ty jsi proklatě statečný chlapík! Hej, jak ti Němec venku nadává! Dlouhonosý kurucký pes! Jsi pašák!“

A zatřásl silně Korponayem; ale jeho vlastní kosti při tom chrastily.

Pak řadou obešel všecky kurucké důstojníky, se všemi se pozdravil, až došel k Andrássymu. I tomu stiskl pravici oběma pěstmi, jako by ji chtěl rozdrtit: to však se mu nedaří se širokou, svalovitou rukou Andrássyho.

Na konec se zavěsí na krk rychtáři Fabriciovi:

„Jak se máš, starý?“

A ve své splašenosti mu s hlavy srazil rychtářský kalpak, lemovaný rysí kožišinou, což mu posloužilo k tomu, že spatřil na Fabriciově čele červené skvrny po lékařském mučení; všecky je zulíbal:

„Ó, té tvé moudré hlavy! Těch bláznivých Mazurů! Jenom když jsi se vysvobodil z jejich drápů!“

A nepozoruje pranic, že zde zasedá soud; tím méně by tušil, že oba jeho milí přátelé právě teď jsou blízcí toho, aby tasili kordy a pustili se do sebe.

Fabricius se vzpamatoval nejdřív.

Nabízel Czelderovi své vlastní předsednické křeslo, jež odtáhl od stolu; domníval se, že je unaven; jistě že se zachránil útěkem z nepřátelského tábora.

„Oh, děkuji, nejsem unaven,“ — bránil se Urban Czelder před sednutím. — „Vždyť jsem sem přijel ve voze. Ve voze Löffelholzově. Ecce, no! Zapomněl jsem dát zpropitné kočímu a oběma hajdukům!“

A neupokojil se dříve, dokud nevyhledal z poboční pochvy tři lví tolary.

„Pospěš si synku, rychle. Dones jim to! Dej jim to!“ — zvolal na postavu, stojící za ním.

A to byl kat, mistr Izachar.

Ale což Czelder věděl, že je to kat! A kdyby i věděl, co na tom? Proč zde tak stál?

A kat tedy musil jíti s třemi tolary, neboť ho udeřil dlaní do zad, tak silně, že div neupadl.

Obdaření byli asi hezky poděšeni postavou, jež jim přinesla zpropitné!

„My jsme měli za to, že tě tam drží v zajetí?“ — řekl rychtář, aby přešel přímo k věci.

„Ach! Co tě to napadá? Parlamentáře!“

„Protože důstojník uprchl.“

„Ale parola generála Löffelholze neuprchla.“

„Já již znám takový případ, že císařský generál uvrhl kuruckého parlamentáře do želez.“

„Ale to nebyl Löffelholz. Ten je výjimka.“

„A což Blumenvitz! To je důstojník! Utíká od nás, zanechav zde své čestné slovo!“

„Poslyš, starý: já sám bych byl za takových okolností utekl.“

„Za jakých okolností?“

„Ano! To je velmi krásná historie: slyšel jsem ji od samého Blumenvitze; vypravoval ji i mně. A mluvil pravdu, neboť se to stalo. Prachárna skutečně vyletěla do povětří.“

„Cože?“ — tázal se rychtář, nepochopiv postup Czelderových myšlenek.

Tento pak ve své prudkosti mínil, že rychtář o tom posud nic neví.

„Což o tom nevíš?“

„Jak bych nevěděl! — že vyletěla prachárenská věž do povětří! Ačkoli rytíř colonel Belleville mně to hlásit nepřišel.“

„Stalo se to tedy takto, jen poslouchejte! V kasematech grosšerfeldské věže bylo laboratorium, v němž se plnily granáty. K této práci užíváme zajatých tyrolských granátníků. Víte, pravda, že Tyrolané jsou vesměs bigotní katolíci. Senožrouti! Nuže tedy! A Blumenvitz měl právě v prvním patře grosšerfeldské věže vykázaný byt. Kis ty hand! Včera — ne, předevčírem — (nevím již, který to byl den, ten či onen? Tři noci mi splynuly dohromady, ani v jedné jsem oko nezamhouřil) — denique onoho předvčerejška, kdy se Blumenvitz poradil s Vaňkem, přihodilo se, že nalezl na okně zmačkaný lístek, obalený na kamínek, který mu zdola nahoru hodili. Ale našel to ještě před svým útěkem. Z toho lístku poznal, že jeden z tyrolských zajatců v některé noci, až na něho dojde, aby granáty nabíjel, vyhodí ve fanatické sebeobětavosti sebe i celý magacin střelného prachu do povětří. — No děkuju pěkně! — Při takovém vybídnutí bych sám byl učinil, co udělal Blumenvitz, že bych se totiž po holandsku poděkoval za byt a nevyčkal, až mne ve voze proroka Eliáše odvezou do nebe. A také se to splnilo. Grosšerfeldskou věž skutečně vyhodil včera, nebo kdy to bylo, fanatický papeženec, tyrolský zajatec, do povětří.“

Mezi všemi soudci nastal zřejmý ruch.

Podle toho byl by rytíř Belleville osvobozen z obvinění, že on vyhodil zrádně skladiště střelného prachu do vzduchu.

Jediný Fabricius nepovolil.

„Ale jak se tedy mohlo státi, že čety císařského vojska byly tu hned v tom momentě, když věž vyletěla, a že přišly se žebříky a s pontony, nočním útokem na město, v době, kdy trvalo příměří?“

„I to vám povím, můj milý staroušku, ale nech, ať počnu se začátkem. Dříve budu referovat o poslání, jímž jsem byl pověřen. To je přednější. Pak teprve přijde ostatní. Já tedy předevčírem, nebo kdy to bylo — ano! bylo to na Silvestra. Víte, excelencpane,“ — při tom se obrátil k Andrássymu — „když jsme sličnou tu bohyni do chrámu doprovázeli, byl s námi i Blumenvitz! Já tedy jsem tehdy vsedl hned do vozu a jel jsem s punktacemi do rukou mně svěřenými do hlavního stanu Löffelholzova. Císařský plenipotentiarius mě přijal velice vlídně. A hned počal rozmlouvat o punktacích. Disputovali jsme sem a tam; na konec při každé podmínce řekl: ,No uvidíme! Však se proto nesepereme.‘ Byl povolný jako máslo; na chleba by se byl dal namazat. Některý bod rychle překročil, ač jsem myslil, že se u něho nejvíc zarazí, jako na příklad u podmínky, že všichni kuručtí důstojníci, kteří by chtěli přestoupit do císařských služeb, mají nabýti důstojenství o stupeň vyššího, než jaké zde mají; jenom při tom zabručel: hm, hm, hm.“

(Jak si kroutilo všech dvanáct „přísedících“ rázem své dlouhé kníry!)

„A u jiné podmínky, že král má potvrdit donace, které kníže komu udělil, u té pravil: vždyť to je přirozené!“

(Jak si pojednou rozpínali knoflíky! Dolmany byly rázem všecky úzké. Prsa se jim dmula.)

„Jen u jedné podmínky se zastavil. U hřbitova, obklopujícího levočský městský chrám. To mu nešlo do hlavy: K čemu Levočským taková paráda? Člověk není zelí, aby na něho přikládali kámen, když je skosen! Co mají mrtví dělat kolem chrámu! Ani nemohou pro veliké vyzvánění dobře spát. — V tom cítil nějakou lest. Tato katedrála s kamennou zdí je velmi vhodná k tomu, aby tvořila uprostřed města hotovou tvrz, do níž se může v bouřlivých dobách občanstvo utéci a odtud znova počíti rebelii. — Je tedy ochoten ke všem ústupkům, jež mají upokojit živé, ale k exorbitantnímu přání mrtvých je neúprosný.“

Po těchto slovech povstal malý ruch.

Senátoři to považovali za případ velmi tragický; kurucové však v tom spatřovali pouhé comicum.

Když se hluk utišil, pokračoval Urban Czelder:

„V takovém stadiu zůstalo naše dohodnutí toho dne a šli jsme k večeři. Poculatio trvala až do půlnoci, a mohu říci i já s petrinským děkanem, že ,sed bene habitavimus, ego quidem ter vomui!‘ —

— Pak následoval malý ,landsknecht‘ v karty, při čemž mi bohyně Fortuna dosti přála; ulehčil jsem Němcům o šest set tolarů; ještě dnes chci jimi zaplatiti žold svým hajdukům. — K ránu vyvolali generála od karet, a když se vrátil, měl již opásaný meč, na sobě kyrys, pancíř na ramenou — jen šišák na hlavě mu ještě scházel. — ,Vzhůru, pánové, vzhůru!‘ — zvolal. — ,Každý hezky k svému sboru.‘ — Všichni hned vyskočili a já s generálem jsem osamotněl. — ,No, drahý můj příteli,‘ — řekl Löffelholz, — „to mohu věru říci, že váš generál, Štěpán Andrássy, je velkolepý stratég. Začíná tady se mnou smlouvání, vymíní si dvoudenní příměří, pošle mně řadu punktací, o nichž si myslí, že každá podmínka v nich je nepřijatelná, a mezitím co se my zde o nich smlouváme, užívá času k tomu, aby přes Polsko dostal mouku a střelný prach, poslaný Bercsényim obleženému městu Levoči.‘ Na to jsem mu nemohl říci nic víc, nežli že zásobování nenáleží k akcím se zbraní. — ,Arci že ne, když zbraň v cestě nenalezne,‘ — odpověděl on, — ,ale já jim pošlu vstříc své dragouny, a jestliže ti se setkají s husary provázejícími convoi, sotva z toho vzniknou líbánky.‘ — No, to jsem mu také věřil.“

„Kdo mohl toto tajemství Löffelholzovi vyzradit?“ — tázal se Fabricius s temným pohledem.

„Zprávu tu mu jistě přinesl Blumenvitz, který nám právě ten čas odtud utekl.“

„A od koho se o tom mohl dovědět Blumenvitz?“

„Inu, tajemství je jako rtuť, projde i jelení kůží. Na náměstí snad o tom mluvili; tam to mohl slyšet. Klepy jsou jako pražená kukuřice; není třeba dukát pro ni měnit, za cinderling se jí dostane plná mošna. Já již ráno jsem se setkal s Blumenvitzem a ten mi řekl upřímně vše, co věděl.“

„Znal Blumenvitz jméno onoho kapitána, který vedl naši jízdu vstříc zásobám?“

„Na to jsem se ho zapomněl tehdy zeptat a teď se tam pro to již nevrátím. Ale to mně napověděl, že Löffelholz považuje tento čin za porušení příměří, a nejenom že pošle pluk dragounů na krk husarům, vracejícím se od Dunajce, ale ještě téže noci že podnikne útok se žebříky proti baštám; — zvláště, vyplní-li se slib onoho tyrolského zajatce. A mne že do té doby nepropustí. — No, můžete si představit má tantalská muka — (či muka Sisyfova? — ví Cerberus, která z nich to byla?!) denique muka pekelná byla, že musil jsem vidět, jaké nebezpečí ohrožuje mé věrné a že jim nemohu oznámit to veliké nebezpečí, jež jim hrozí zdola, shora, se všech stran! Zarmoucen vyšel jsem nahoru na věž, z holinky udělal jsem si troubu a do ní jsem řval, co mně hrdlo stačilo, směrem k Levoči: ,Pozor, Maďaři, Němec jde!‘ — Němci se tomu jen smáli. Levoča je odtud daleko! Viďte, že jste to neslyšeli?“

Věru, to bylo i zde, doma, k smíchu!

„A já zatím snášel muka Ixionova. Cítil jsem se hůře než Prométheův pes. Celý den mi nebylo ani do jídla ani do pití; večer se mně nechtělo ani spaní ani milování; stále jsem se díval oknem, z něhož bylo vidět na grosšerfeldskou věž. Náhle pak, když odbila půlnoc, vidím nad Levočí zvedat se veliký ohnivý sloup k nebi. To letí do povětří grosšerfeldská věž! — Nato se ozvala se všech stran střelba z pušek; slyším útočný hluk: Němci ztékají levočské zdi! A já tam nemohu být! Pohleďte, jak mně temeno na hlavě oteklo, jak jsem jím bušil do dveří, abych je vyrazil!“

Sám se tomu dal do smíchu.

„No — nic nevadí! Všecko šlo tuze dobře. Vy jste dali panu Löffelholzovi ex tempore takovou lekci, že ji tak hned nezapomene. Vrátivší se důstojníci mi líčili celou tu svatbu. Všichni tuze krásně pracovali. Přítel Korponay tahal dragouny za nos a tropil si z nich šašky; dal jim ulovit několik prázdných vozů a své poklady za jejich zády propašoval postranní cestou a opustiv rychle dragouny, vrhl se na útočící Löffelholzovo vojsko, hezky je zaskočil a posvítil jim na cestu, zatím co vy jste jim zde měřili na červené čižmy.“

„Hahaha! To bylo hezké! Lepší to ani nemohlo být. Byla to skvělá zábava. Ale ráno ke mně přisel Löffelholz; měl obličej tak protáhlý, že div si na bradu nešlapal. A kyselý! Tak kyselý, že se z vody stal ocet, když se na ni podíval. Byl divoký jako liška, excelencpán! — ,No, již můžete jít domů,‘ — řekl hlasem chraplavým po noční zábavě — ,že pozdravuji pana barona Andrássyho! Hezky mne oholil! Po druhé, až se bude chtít se mnou smlouvat, ať ke mně neposílá plukovníka, ale jenom kaprála tak malého, jako je můj malíček. Hned se pak shodneme. Můžete si s sebou vzít zpět také tyto punktace; nepřijímám jich! To tak: povýšení kuruckých důstojníků a rozličné donace! Sušené fíky nechcete?‘“

Czelder Urban se při těchto slovech musil nesmírně smáti.

Špičky dvanácti knírů však sklesly pod ústa.

Jen senátoři se škodolibě usmívali.

„,Jenom jednu podmínku ze všech jsem ochoten přijmouti,‘ — řekl Löffelholz, — ,totiž přání levočských nobilů, aby byli pochováváni kolem chrámu; jen ať se pochovají co možná brzy; já sám jim při tom budu pomáhat!‘ — Hahaha! Velmi dobře! Tuze dobře! Takový čtverák je ten Löffelholz! Hahaha!“

Ale to se již ani pánům senátorům nezdálo tak směšné.

Potom se Andrássy úplně klidně obrátil k soudcům:

„Hle, zde z vypravování pana plukovníka-kapitána Urbana Czeldera můžete, pánové, nahlédnouti, že v příhodách minulé noci nebylo žádné zrady.“

Všichni přisvědčili:

„Ano! Tak jest!“

„A že tedy rytíř Belleville je nevinen.“

„Posud nikoli!“ — zvolal Fabricius všecek rozvášněn. — „Zbývá ještě otázka, kam se poděla ona dívka? Kam se poděla má dcera?“

A rychtářskou holí se zlatým knoflíkem udeřil tak mocně do stolu, až všech čtyřiadvacet kalamářů a misek s posypátkem tančilo.

„Jaj, arciže, pravda!“ — zvolal Urban Czelder. — „Tvá dcera, starý! Nu arci! Toť se ví! Arciže, toť se ví! — Máš to zvěděti jen sám. Ale nechtěl jsem tady před soudem… až doma.“

„Co o ní víš?“ — ptal se Fabricius, uchopiv třesoucí se rukou Czeldera za rameno.

„Hned ti to dám. Tu je to v mé tašce. Děvče ne! Hehehe! To by se tam nevešlo. Neboj se, je na dobrém místě. Ale tu je psaní.“

„Od koho?“

„Otevři je, uvidíš.“

„Kdo ti je dal do rukou?“

„Dala mně je paní generálová. Paní baronka Löffelholzová.“

„Ta krev Absolonova!“

„Ale kapitální paní. Má velmi dobrou kuchyni.“

Fabricius vzal list, rozlomil pečeť, počal čísti.

Všichni se na něho dívali. Viděli, jak mu blednou líce, jak mu oči vystupují z důlků, jak se mu psaní v rukou třese.

A když je přečetl, padl do křesla jako mrtvicí raněný, a zakryv si tváře oběma rukama, počal trpce vzlykat.

Což viděl kdy někdo Fabricia plakat?

Všichni na něho pohlíželi mlčky. Hrůza se jich zmocnila.

Kat ustoupil stranou; jeho pomocníci se ukryli; tak děsného divadla posud nikdy neviděli.

Fabricius pláče!

Náhle ustal v pláči.

Zvedl se. Svlekl se sebe rychtářský plášť, položil jej na stůl vedle čapky a na vše položil rychtářskou hůl. Pak si odepjal kord a jeho pás otočil kolem pochvy.

„Jdu odtud!“ — šeptal, hledě ztrnule ke stropu. — „Jdu. — Nejsem již rychtářem. — Nejsem otcem. — Nejsem šlechtic; — nejsem muž, nosící meč; jsem mrtvola. — Nehledám nic. — Nepřeji si nic. — Ani to ne, abyste mne pochovali u chrámu.“

„Ó mé srdce!“ — vykřikl posléze bolestně a vší silou se udeřil na srdce.

A kolísavými kroky se ubíral ze síně, na nikoho se neohlížeje, dívaje se jen vzhůru; tak klopýtá se schodů, přes náměstí, s holou hlavou; na čele mu hoří rudé skvrny jako martyrský diadém; v ruce drží dlouhý kord a opírá se oň jako o žebráckou hůl. On nenese kord, ale kord nese jeho!

Zevlující lid, houf patriciů, stojících v sloupové síni, se s hrůzou dívá na tu klopýtající postavu.

Takového posud nic neviděli. Toť zjevení!

Jakého asi nebezpečí bude předzvěstí? — —