ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Člověk by považoval celou tuto příhodu za pouhý výmysl, dokud jako nevěřící Tomáš nestrčí prsty do všech otvorů.

Já sám, dokud jsem všecky starožitnosti a úkryty města Levoče nakříž neprolezl, nedovedl jsem si představit, jak se mohlo přihodit, že žena zradila město.

Město opevněné, s posádkou kuruckého vojska, město, jehož občané sami jsou v bojích otužilí a věrní přívrženci knížete; vůdcové jejich pak jsou stateční, ohněm zkoušky prošlí vlastenci a ověnčení hrdinové!

A že by ta žena byla mohla provésti zradu tam, na tom místě, kde její postava je obrazem zvěčněna, na malé brance, jak v nočním rouchu, se šarlatovým pláštěm přes ramena, kyne komusi pravou rukou, jako by ho zvala, levicí strká klíč do zámku u dveří a tak lstivě se usmívá?

Jak se to mohlo stát?

Vždyť tato malá dvířka, jež vedou do hradební věže, nalézající se nad nimi, otvírají se do velikého, vodou naplněného příkopu.

A když byla v příkopě jen voda, bylo by možno tomu uvěřit; voda může se přeplavat; ale ta byla zamrzlá, bylo to v zimě, a na noc vypustili stavidly všecku vodu, takže led, visící volně ve vzduchu jako klenba nad řečištěm, rázem by se prolomil, kdyby na něj někdo vstoupil!

Příkopem po ledě císařské vojsko přijít nemohlo. A k tomu ještě tak, aby je nikdo nezpozoroval!

Historie praví, že se to tak stalo: — a tím nás nechává ve tmách.

Pojď tedy, archeologie, přines svou badatelskou lampu!

Bašty města Levoče, jež jsou posud zachovány, byly ve svých zdech jen v půlkruhu obehnány vodními příkopy; na druhé straně, příkopem neobehnané, byl příkrý svah dolů, k levočskému potoku.

Tento horský potůček se vinul v tak hlubokém korytě pod městem, že jeho vodu bylo nejen nemožno pustit do vodních příkopů, ale v době obležení se jí vůbec nemohlo užít ani k napájení, protože obléhající nepřítel uzavřel půl míle nad městem potok stavidly a v denních hodinách zbavil město vody. V noci pak stavidla otevřel a tu nadržená voda proudila tak prudce, že byl šťasten, kdo před ní mohl utéci.

Vodu k naplňování hradních příkopů přiváděli Levočtí z Ignácovy studně.

Této studni říkali „Durst“. Nazývali ji tak proto, že kdo se z ní napil, skutečně teprve žízeň dostal. Její voda byla slaná a trpká. Proto se obléhající nepřítel nikdy nenamáhal, aby se jí zmocnil. Obyvatelé města nemohli této vody užívati k pití.

Ale zato měli na radnici ve dvoře krásný vodotrysk, který hojně zásoboval celé město pitnou vodou, když nepřítel zastavil levočský potok.

Tato studně byla hlavní podmínkou obrany města.

Ale odkud přicházela voda do oné stále vytryskující studně, jež ani v době největších such nikdy nevyschla?

To byla otázka, na niž neuměl odpovědět nikdo; jenom potomci Fabriciovy rodiny.

Již ve XIV. století vystavěl tuto studnu Jan Fabricius První. (Prvorozenci nazývali se vždy Jan: Jan Křtitel, Jan Zlatoústý, Jan Bezhlavý atd.)

Podle legendy našel anděl putující po zemi — podle učenců však všeumělec přišlý z Německa — pomocí „Wünschelruthe“ na vrchu „Scheibe“ zvaném onen podzemní, ukrytý pramen, jehož čerstvá voda stačí k uhašení žízně celého města.

Tehdy dal Jan Fabricius I., bohatý orientálský kupec, povolat ze vzdálené Italie odborné podkopníky, kteří dovedli pod zemí kopat ukryté tajné chodby a cesty i do velikých vzdáleností.

Ti pak postavili tento záhadný vodotrysk, který vedl od neznámého pramene ve vrchu „Scheibe“ na dvůr radnice.

Nikdo z městských obyvatelů nevěděl, co a v kterém směru se zde pod zemí kope a hrabe.

Teprve když byla studnice hotova, pozval Fabricius přední muže k mramorové nádržce, s jejíchž okrajů hojně stékala křišťálově čistá pramenitá voda.

Vlašští dělníci se vrátili domů k svým Alpám a tajemství tunelového vodovodu zůstalo žárlivě střeženým dědičným odkazem Fabriciů: žádný muž ho nikdy nevyzradil, žádná žena se o něm nikdy nedověděla.

Jedině poslední Jan Fabricius, který byl poslední mužský potomek svého rodu, sdělil toto tajemství se svou dcerou, jedinkou dědičkou, již uvedl zákonem v práva synovská, odkázal jí své jméno i jmění, ale s tou podmínkou, že se neprovdá za cizince.

Vchod do příkopu, spojujícího podzemní chodbu vodovodu s městem, byl v domě Thurzóvě, který byl Fabriciovým majetkem.

Tento podivně stavěný, v průčelí ozdobnými balvany pokrytý dům nenazývali tak proto, že by snad náležel rodině Thurzóvě, ale proto, že Thurzóvé, když byli v Levoči mocnými pány, bydlili v oné části domu, jež vedla na náměstí.

(Tehdy ještě statutum města Levoče zakazovalo kterémukoliv maďarskému šlechtici, aby v městě měl svůj vlastní dům; měli ho rádi, když zde bydlil, ale dům mu nedali.)

V silných zdech tohoto domu byl asi někde za komíny a krby onen tajný vchod, který spojoval město a potok.

Točité schody vedly dolů k podzemní chodbě.

Chodba byla nahoře klenutá v ostrý úhel a byla vyložena plochou břidlicí.^[3]

Podzemní chodba je právě tak vysoká a široká, aby jí mohl projít jeden člověk.

Na dně chodby byly položeny olověné trubky vodovodu.

V těch místech, kde chodba dosahovala koryta podzemního zřídla ve vrchu „Scheibe“, bylo strojní zařízení, sloužící k tomu, aby otevřelo spojení se zevnějším světem.

Šest sáhů dlouhý jedlový kmen byl přeměněn na zdvihadlo.

Postavil-li se člověk na jeden konec kmene, pozvedl druhý konec (hyponoclion) páčidla na povrchu zemském balvan vážící deset centů a po schodech dubového žebříku bylo možné dostat se na povrch.

Kdo se chtěl dostat shora do podzemní chodby, musil arci vědět o tom kameni, který souvisí s delším koncem dole položeného páčidla; a když se naň postavil, pozvedla se skála, jež uzavírala pramen, a člověk mohl po schodech sestoupit do chodby.

Jinak bylo celé okolí kolem východu úplně pusté; nežil tu nikdo než pronásledovaná liška a rys; kámen uzavírající východ byl pokryt mechem, po léta na něm vyrostlým, byl zarostlý ostružím a břečtanem.

Před křovím, jež tuto stranu vrchu pokrývalo, byl kříž, na němž byl na desce se strašlivou umělostí vymalován hrozný výjev, jak zlí hajdamáci za živa stahují z kůže levočského cestujícího kupce.

To stačilo, aby každý, kdo sem zabloudil, spěchal odtud se zdvojnásobenou rychlostí, jen aby již byl mezi lidem.

Takové bylo dědičné tajemství vodovodu v rodině Fabriciově.

A touto cestou se mohl vrátit Fabricius János (Decapitatus = Bezhlavý) do radnice, uprchnuv z polského zajetí. Ubíral se pak jezovitskou chodbou, jež byla doplňkem záhadných a tajuplných cuniculů bývalé Levoče.

A touto tajnou cestou se zachránila také pronásledovaná dívka, poslední potomek Fabriciova rodu, když ji paní Korponayová vysvobodila z Ketterhäuschenu — a když její pronásledovatelé, vedení vlastním jejím otcem, pro ni přicházeli.

Jaký nesmírný to musil býti strach, aby slabá, bázlivá dívka byla přinucena k tomu, že se zachránila tmavou podzemní chodbou, samotinká, bez ochrany, ven do té pouště, v níž sídlí jedině pronásledovaný rys a divoká kočka!