ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zámek starého Zikmunda Ghéczyho nebyl jako jiná panská sídla, jejichž hlavním účelem je pohodlí.

Byl to skutečný labyrint, s dveřmi věčně zavřenými, jejichž zámky otevřít bylo umění; zde ani klika, ani klíč nepomáhaly při obyčejných pravidlech: bylo třeba vědět, jak se má klika jednou rukou stisknout a při tom druhou rukou zámek nadzvednouti a kolenem o dveře se opříti, aby se otevřely. Pak následovala dlouhá chodba, uprostřed níž byly dveře. Ty se již dají otevřít. Ale za nimi je jenom skříň plná talířů a nádobí. Člověk zavře a nechá ji být.

Na konci chodby jsou úzké schody; kdo po nich vystoupí nahoru, najde novou chodbu; uprostřed jsou opět dveře; otevře je a octne se ve výklenku naplněném kožichy. Nezastaví se tam; hledá dál; na protějším konci najde opět schody, po nichž může sejíti, a je opět tam, odkud prve vyšel, u vchodu do domu. A nenajde nikde živé duše, která by mu vysvětlila, že musí tuto a onu kliku a kruh u dveří takto a takto otočit, aby se za ní objevily pravé schody, po nichž se může dostat do domu, — arciť jen dovede-li tam zotvírat opět jiné padací dveře — a prázdnými, neobydlenými světnicemi a bludištěm chodeb dostane se, nezbloudí-li nikde, konečně přece do kulaté věžní komnaty donjonového tvaru, v níž lze nalézti starého pána — je-li vůbec doma.

Tento pokoj má strop ze silného skla, jímž je osvětlován; jeho tři okna jsou úzká jako střílny; v jednom koutě pak je propadliště s ozubenými koly; vede až do sklepa, odkudž je východ do dolů a odtud do lesních hlubin.

Tohoto dne měl pan Zikmund obzvláště naléhavou práci.

Přišly mu dopisy z ciziny, z Polska a z Turecka, od uprchlých kuruckých vůdců. Obsahovaly důležité pokyny pro kurucké vůdce, kteří byli doma štvanci. Jednalo se o nové povstání.

Rákóczy neuznával sathmárský mír stejně, jak jej neuznávali vídeňští maďarští pánové.

I on chtěl pokračovat ve válce. Měl nové spojenectví, pobízející ho k odporu, s ruským carem Petrem I. a s tureckým sultánem. Ludvík XIV. také slíbil, co mohl.

A více než toto vše padalo na váhu domácí rozhořčení, zaviněné hospodařením vídeňského panstva. Vrchní vůdcové vojska, jež složilo zbraně, byli uraženi ve své hrdosti, ohroženi, přelstěni. O tom všem zpravil Zikmund Ghéczy knížete.

Říše sama nemá ani krále v tomto čase; nepřítel je bez hlavy.

Všecky nitky nového spiknutí se scházely v rukou Zikmunda Ghéczyho.

Dnes se musí udělat rozhodný krok.

Zámek se zdá vymřelý; jenom v šafářově bytě v zadní části dvora bylo trochu života. Tam bydlí stará Juliana Ghéczyová, sestra páně Zikmundova, o rok starší než on; leží již několik let na lůžku, ale rozum má stále zdravý; s lůžka řídí celé bratrovo hospodářství; on sám se o ně nestará. Zde se vaří také pro pana Zikmunda, vzpomene-li si, že je čas k obědu, ale často zapomíná a spokojuje se, když je zabrán do práce, po celé dny kouskem suchého chleba a zažluklou slaninou.

I dnes jedl jen tak nakvap, přikrajuje si ostrým nožem slaniny a chleba, a při tom slabikoval dopisy, sepsané tajným písmem.

Jeho jemný sluch pozoruje již delší dobu jakýsi blížící se hluk, ale nedovede posud rozeznat, co je to — hrkot kočáru či blížící se bouře?

Náhle se přiblížil hrkot. Do dvora vjel kočár.

Pan Zikmund přiskočil k oknu a podíval se zvědavě na dvůr. — Nechtěl věřit svému zraku. — — Tento kočár?

Toť kočár jeho dcery!

Ne, není dcerou jeho! Je dcerou ďáblovou!

I jejího vozku poznal.

Prokletá, sem si troufá přijít!

„Levočská bílá paní!“

Troufá si jíti domů, ten had, do doupěte zuřivého lva, nebojí se, že ji roztrhá!

Kočár stanul u vchodu a brzo slyší Zikmund Ghéczy znamení, že k němu někdo přichází. Všecky dveře jsou opatřeny zvonky, jež se ozývají, když se dveře otevrou.

Zikmund Ghéczy stiskl v prvním návalu zlosti ohnutý nůž v pěsti a pobíhal po pokoji; pak zase oknem volal na kočího:

„Obrať se zpět! Nevypřáhej! Táhněte odtud!“ —

A na dceru, která vstupovala již do vedlejší komnaty:

„Nohou mně sem nevstupuj! Proliji tvou krev! Ty pekelný kvítku! Ty Jezabelo! Ty Gonerilo! Ty vražedná Darvulie! Chopím se na vás pušky!“

Vtom se ozvalo jiné rachocení; ale to již nebyl rachot kočáru: to spolu hovořila mračna — byl to pozdrav bouře.

A při tomto zvuku odhodil stařec náhle nůž, železo, jež přitahuje blesk; počal se chvíti a třásti, jeho statná postava se zkřivila, líce nabylo zelenavě bledé barvy; jeho rty ještě opakovaly nadávky a kletby, ale již hlasem slabým, třesoucím se: „Eh, ty Jezabelo, hej, ty Darvulie, ty hanebnice!“ — při tom však odkládal se sebe vše, co bylo z kovu: z kapsy hodinky, s boku pás se stříbrnou sponou, s bot snímal ostruhy, a jako člověk postižený zimnicí kvapí do postele, spěchal do svého útulku, do skleněné klece, postavené na smolném ostrově, kde se schoulil a skrčil a odkud si netroufal vyjít, dokud v horách neumlkne poslední zahřmění.

Muž nejneohroženějšího srdce, který si troufal vzdorovat den za dnem královým palašům, který hnal útokem na děla chrlící kartáče, stal se náhle bázlivější než dítě, bojící se strašidel, sotvaže zaslechl rachot bouřky.

Již jednou ho zasáhl tento hrozný ohnivý palaš! A tehdy ho udeřil jenom na plocho. Ale vzpomínka na tento úder, hrozná rána oslepujícího plamenného sloupu zotročila všecky jeho city. Když se blýskalo a hřmělo, podobal se těm, kdo se již odebrali na onen svět, do neznámých sfér, a tam stanuli před věčným soudcem; jenomže on s sebou nosil k tomuto strašnému soudu ještě svou hrdou postavu, jež se naučila třásti.

A přece se nemodlí. Chrání se štítem vědění. Do skla blesk nesletí.

Krčil se již ve skleněné kleci, když jeho dcera vešla, nesouc své dítě v náručí.

Když ji spatřil, div že slepý vztek nepřemohl pudovou bázeň. Byl blízek toho, že kolem sebe rozkopne skleněnou klec, a nedbaje dunění hromu a oslňujících blesků, vrhne se na tuto ženu a vyrve jí duši z těla.

Domnívá se totiž, že ho přichází zlobit, že zvěděla, v jaké ztrnulosti jsou jeho čivy při bouři; užívá tedy hodiny, kdy strach z božího hněvu činí otce bezvládným, a chce se mu vysmívat!

A ještě víc ho rozhořčilo, že přinášela dítě na ruce.

Což neučil toho chlapce dosti, jak má svou matku nenávidět? Neřekl mu nesčíslněkrát, jaký had je jeho matka, jaká čarodějnice?

A stačilo jediné shledání, jediné lichotivé slovo, jediné objetí a znova ji miluje?

Tato žena se dává milovat všemi, kdo by ji měli nenávidět: i svým vlastním dítětem!

Je to skutečně čarodějka!

Ale mocný úder hromu, při němž se zdálo, že blesk sjel přímo do zámku, uhasil rázem všechen starcův hněv. Celá budova se chvěla, když skály opětovaly rachot blesku; a když se náhle spustil liják, když nastala tma jako v noci, zářily všecky kovové předměty ve světnici jakousi tajuplnou elektrickou září; zářilo i to, co nebylo z kovu — postava té ženy!

Byla jako hrůzný zjev, podobala se strašidlu.

Přistoupila s dítětem na ruce k němu, k onomu stolku volně stojícímu, na němž seděl před blesky sklem chráněný bojácný stařec, jehož hlava se tak podobala hlavě starého Boha.

A tam před ním klekla.

„Proč jsi sem přišla?“ — tázal se staroch drkotaje zuby. — „Ty hříšnice!“

„Tou jsem!“ — pravila Juliana klidně a mírně. — „Přišla jsem k tobě, jenž jsi mým soudcem. Řeknu ti vše, co jsem učinila, ty rozsuď, jak veliký byl můj hřích, abych se z něho kála.“

„Hazudsz, hazafutsz, apád mellé kuporodsz, ott is egy nagyot hazudsz! — Lžeš, běžíš domů, u otce se skrčíš a i tam ještě lžeš!“

(Tímto posměškem se posmívají prolhaným dětem.)

„Povím ti víc, než co o mně mluví moji nepřátelé: povím ti o činech a krocích, jež zná jen Bůh a já; i ze svých tajných citů se ti vyzpovídám, jichž by nikdo nikdy v mém srdci nenašel!“

„A budeš mít odvahu mluvit před svým dítětem?“

„Vždyť je třeba, aby i on to slyšel. Nebude tomu rozumět, nepochopí, co to vše bylo, proč musela jeho matka umřít. (Neboť je jisté, když ti vše povím, že mě na živu nenecháš; a nezabiješ-li mě sám, dáš mne zabít jinými.) Ale to si bude pamatovat, dokud bude živ: že jsem hřešila pro něho, že vše jsem jenom pro něho učinila. Mé veliké pošetilosti, mé hojné hříchy mě zničí; ale vyplývaly z něho; byla to jen nekonečná, veliká láska k tomuto ubohému, malému mému sirotkovi. — Prosím tě, vyslechni mě!“ —

Juliana se počala zpovídat.

Se srdcem otevřeným, upřímně, s nejtajnějšími podrobnostmi se vyznala z tajemství celého svého života, které ji učinilo tak pověstnou.

Toto hrozné vypravování bylo chvílemi přerušováno zahřměním nebo otcovou kletbou. Nahoře na skleněný strop dopadala ledová záplava, kroupy, v kleci pak se starý muž bil pěstmi do čela.

Žena tiše pokračovala.

Dítě s úžasem poslouchalo a myslilo si, jak krásné je to blýskání, jak krásná je taková hříšná žena.

Stařec si dlouhými, bílými vlasy utíral slzy z očí: daň hanby a hořkosti!

Jen zpovídající se neplakala.

Když vypověděla dopodrobna otci vše, následovala dovršující katastrofa: zklamání.

Vzpomínka na hrozný výstup na košickém náměstí ochromila Julianiny síly tak, že sotva byla s to o tom vypravovat. Kdyby bylo jen předstírání vše to, co teď dělá, měla by dosti příležitosti k nářku, k strašným viděním, ke kletbám, k tragickým výstupům: ale nic takového neudělala. Zakryla si oběma rukama tvář a se sklopenou hlavou tiše řekla:

„Byla jsem tam, když stínali Urbana Czeldera.“

Tato těžká, přitlumená slova měla větší a mocnější účinek než všecko pathetické přednášení.

Ale musila se starat i o spánek svého dítěte.

Zikmund Ghéczy mohl být přesvědčen, že vše, co mu dcera vypravovala, je pravdivé.

Vypravovala na sebe věci mnohem horší, než z jakých ji obviňovali nejšpatnější osočovatelé.

Její lítost je tedy pravdivá!

„Proč jsi přišla nyní sem?“ — tázal se dcery.

„Abych spatřila své dítě a umřela.“

„Dítě jsi již viděla, kdy chceš umřít?“

„Teď, když vidím svého syna, chtěla bych žíti tak dlouho, dokud se znova neuzdraví a až mne opět bude milovat.“

„Vidíš, co jsi z něho učinila?“

„Veliký můj hřích!“

„Ale zpět ho nikdy nedostaneš.“

„Nikdy?“

„Nepodrobíš-li se rozsudku!“

„Jakému rozsudku?“

„Rozsudku všech, kdo jsou tvými soudci. Soudcem tvým je země, Bůh, tvůj otec, tvůj manžel — ba i tvůj syn.“

„Rozsudek svého syna jsem již slyšela. Řekl mi, že mě nemiluje. Bolelo mě to. Ostatních soudů se nebojím.“

„Vyslechni tedy soud i ostatních. Lituješ skutečně, že jsi spáchala zradu tak proklatou?“

„Toužila jsem do nebe a spadla jsem v prach — může být větší lítosti nad to?“

„Slyšíš, jak tam nahoře hřmí? Mne již jednou hněv boží srazil, ale já nezradil jsem vlast, rouhal jsem se jenom jménu božímu. Za bezbožnost trestá Zebaoth do třetího pokolení. Za čí hříchy chceš, aby pykali tvoji potomci? Máš dosti odvahy, vyjíti v takovéto bouři do lesa, kde teď plají sosny zapálené bleskem, a svolat na svou hlavu hněv boží, před nímž, třesa se, zalézám do této skleněné boudy?“

„Zapudíš-li mne od sebe, nemohu beztoho jíti nikam jinam než ven, do té bouře.“

„Nevyháním tě. Spíše tě prosím, velmi tě prosím, abys šla. Tys mně řekla všecky své hořkosti. Věřím ti; jsou hořké. A teď ti povím já své rozkoše. Věř mně, že jsou sladké. A přece jsou obě totéž. Mou rozkoší je pomsta. Chceš jí okusit?“

„Jak?“

„Chceš vidět zaplacený onen dluh, s nímž tě pyšní odehnali od svých bran? Chceš pokořiti tu pyšnou smečku, jíž nebylo dosti, že tak suše strávila čest uherských mužů, ale potřebovala i potupu našich žen, aby si tu čest namočila v jejich potupě jako suchar do čokolády?“

Juliana vyskočila z klečící své polohy a vzdorovitě vztyčila hlavu; oči se jí leskly.

„Svěř mi cokoli! Věc jakkoli velikou!“

„Tak je to tedy ,sladké‘? — Tak to mám rád. — Můžeš zaplatit smrtí, užiješ-li toho! — Je to jed. — Poslyš tedy: Já dnes, v tuto chvíli, mám právě jíti na místo, kde se chystá nové peklo pro ty, kdo tam patří.“

„Nové spiknutí?“ — zeptala se Juliana, zakrývajíc synáčka zástěrkou.

„Toho se neobávej. Ten ví vše a nevyžvaní nic. Není to nové spiknutí, nýbrž jen pokračování starého. Jsou zde nablízku. Čekají na mne. Mám jim odevzdat vzkaz od přátel v cizině, kteří jsou s námi stejného smýšlení. A mám dnes i jiný úkol. K tomu podniku je třeba peněz; zadarmo není ani smrt. A o tom, kde jsou ukryty peníze, potřebné k začetí prací, vím pouze já. Nikdo je nikdy nenajde. Čím více let uplyne, tím hlouběji budou ukryty. Dnes a v tuto chvíli bych jim to mel říci. Oni nemohou přijít sem ke mně, neboť labancové obsadili všecky cesty, jež vedou k mému domu, slídily a vyzvědači; jejich myslivci a dragouni jsou ukryti v lesích, za milíři, v pastuškách a ve vchodech do dolů; moji přátelé se nemohou za denního světla ani ukázat. Ale já se tam za nimi mohu dostat po svých tajných stezkách. Čekají na mne. Ale já se nemohu ani hnouti. Hrozím se blesků. Jsem prokletý. Jsem zbabělý. Budou mě považovat za zrádce a rozběhnou se na všechny strany; člověk nemůže dlouho vydržet na tom místě, kde se sešli. A já tam jíti nemohu, dokud mně bouře zuří nad hlavou. Lidské slovo nemůže vyjádřit strach, který mě mučí. Každé zablesknutí mi prochází srdcem, a při hukotu hromu je mé srdce jakoby sevřené mezi dvěma mlýnskými kameny. Kdybys mi tuto skleněnou klec rozbila nad hlavou, jistě bych hrůzou umřel.“

Juliana si s krku stáhla hedvábný šátek a prostřela jej na klec. Věděla, že hedvábí také odpuzuje nebeský plamen.

„Troufala by sis tedy jíti teď za mne tam, mezi ně, kteří mne očekávají?“ — —

„Půjdu tam.“

„V této bouři?“

„Vezmu si na sebe ,dinděšské privilegium‘, nepromoknu.“

(Dinděšské privilegium se kdysi říkávalo nepromokavému plášti; dnes takových plášťů již není.)

„Donesla bys jim dopisy, které, kdyby tě přistihly labancké hlídky, přivedly by tě na šibenici stejně jako ty, kdo je psali?“

„Vykonala jsem již větší věci.“

„A pak: sestoupila bys po provaze do hluboké propasti, nad niž není pekelný jícen hroznější, abys tam vyhledala ukryté pytle peněz, jež hlídají draci?“

„Nevěřím ve strašidla.“

„Ty tedy nevěříš ve strašidla. Ale mohla bys věřit, že jsou. Na příklad: co kdyby se náhle před tebou vztyčil tvůj manžel, Jan Korponay?“

„To by skutečně pro mne bylo strašnější než strašidlo.“

„A což starý Fabricius, se svým dlouhým palašem?“

„Sám kat se svým palašem nebyl by mně hroznější.“

„Nu, a tam, kam tě posílám, se setkáš se svým manželem a se starým Fabriciem.“

Juliana se zachvěla. Obě tato jména ji vyburcovala z otupělosti. Nebyla to odvaha, co ji pobízelo; bylo to jenom opovrhování vším, co žije.

Jenom těmito dvěma nedovedla opovrhovat.

Váhala.

„Neboj se, mamičko,“ — ozval se ten malý stařec tam vedle ní. — „Půjdu s tebou, vezmu tě kolem krku. Nikdo ti neublíží, budou-li mě vidět.“

Tato slova rozpustila led v srdci. Klekla před svým dítětem a rozvzlykala se: objímala je, líbala, div že je nezadusila.

Tedy přece jen ji miluje!

„Ne, broučku, tebe nechám zde u dědečka v zástavě, aby byl jist, že vykonám, co mi svěřil, a že se opět vrátím. Ty zatím hezky hajej a spi. — Řekněte, pane otče, co mám učinit? — Netřesu-li se před hněvem božím, odolám snad i hněvu manželovu. On bude spouštět lano, po němž sestoupím do propasti; starý Fabricius bude státi se svým velikým mečem vedle něho. — Povězte, co mám udělat dále.“

A počala hošíka houpat na rukou a zpívala mu nejnovější písničku:

Zpívala mu a houpala ho tak dlouho, až hezky usnul.

Starý Zikmund Ghéczy jí zatím řekl třesoucím se hlasem, kam má jíti a co tam má říci.

Hrom bil na všechny strany, bouře ani na okamžik neutichla, někdy celý dům se chvěl a sklo na střeše řinčelo.