ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

U Lisycové očekávalo cestující dámy překvapení. — Setkaly se zde s plukovníkem Blumenvitzem, který již tři neděle pobíhal za svou ženou po celé zemi jako hříbě za kobylou, až konečně nalezl v hospodě na tisském břehu karmazínově červený kočár a zastavil se tam, čekaje až se cestovatelky opět vrátí k svému kočáru.

A nenechaly ho tam.

Rytíř však se velice zlobil na paní Korponayovou.

„Nemyslil jsem si, když jsem vám svou paní svěřil do ochrany, abyste ji vlekla s sebou přes hory a doly, pouště a močály; div že jsem běháním za vámi rozum neztratil.“

Paní Korponayová mu odpověděla klidně, ale s jakousi trpkostí:

„Ale věřte: můžete mi být vděčen za to, že jsem vaši choť vzala s sebou.“

Také Kristina se snažila upokojit manžela.

„Byly jsme prosit o milost pro mého otce. Hleď, zde je listina o amnestii jemu udělené. Pro tu jsme se tolik namáhaly.“

„Ej,“ — pravil Blumenvitz mrzutě, — „co je mně po amnestii pro tvého otce? Přes to mu, když ho někde chytnou, srazí hlavu, i kdybys měla sto takových listin o amnestii.“

Při těchto slovech se paní dala do pláče.

Juliana se ozvala mrzutě:

„No, to je od vás krásné kavalírství hned při prvním shledání počínat tím, že svou choť rozpláčete! Zapomněl jste již, co učinila tato malá, slabá žena z lásky k vám, když v noci uprchla podzemní cestou do pouště, aby vás vyhledala?“

„Právě tato vzpomínka mne nikdy nemůže naklonit tchánovi. Mám snad zapomenout na Ketterhäuschen? Nechtěl dát stíti vlastní dceru? A teď toto zmučené, na smrt uštvané, potupené stvoření ještě samo se namáhá od Pontia k Pilátovi, aby zachránilo hlavu takového bezhlavého blázna!“

„Vidíte, taková je láska vašeho pokladu: ani tehdy ji nezapře, když jí oplácejí nenávistí.“

„Ale já nechci, aby má žena milovala někoho jiného než mne, ani svého otce! Nechci, aby k vám ješte nadále chodila do školy.“

„Hledáte se mnou spory?“ — tázala se Juliana s bojovným pohledem.

Blumenvitz se dal do smíchu a podav Julianě ruku řekl:

„Ale — kdepak bych hledal, sličná paní; vždyť již odedávna jsme dobří přátelé; a jedna ruka druhou myje. Můžeme ještě potřebovat druh druha. Ale svou ženu vám již nepůjčím. To jediné mně odpusťte. Vždyť se známe! No, smějte se, prosím, nemračte se tak! Vzpomeňte si jen na ono jisté dostaveníčko mezi námi. — Vím, že jste o tom mé ženě nic neřekla!“

Juliana se musila dáti do smíchu. Kristina pak se na ni zadívala zaraženě a s podezřením.

„To bylo pěkné tete-a-tete!“ — pokračoval Blumenvitz. — „Pravé, ohnivé setkání! Nejkrásnější z bohyní počala tím, že mi namířila dvouhlavňovou bambitku doprostřed čela!“

Kristina zděšeně zakryla dlaní manželovo čelo a zmateně se ohlížela po své přítelkyni.

„A tak jsme potom laškovali dále; ona držíc na spoušti svůj krásný růžový prstíček a já nakukuje do hlavně pistole.“

„Ale co to bylo?“ — ptala se Kristina, neboť nevěděla, má-li tu věc pojímat vážně či žertem.

„My dva to víme,“ — odtušil Blumenvitz, kdežto Juliana — jako přistižená žena — jenom krčila rameny. „A pamatujete-li se ještě, sličná vílo, zanechala jste tehdy na stole lísteček.“

„Prosím — pane!“

„Vždyť já neřeknu své ženě, co v tom psaní stálo. Ať si myslí, že to byl billet doux a ať na vás za to žárlí. Ale musím vám říci, že následky tohoto listu jsou pro vás velmi dalekosáhlé. Vaše přání bylo pojato do kapitulačního spisu města Levoče.“

„Ach!“

„Ano. Mám zde u sebe původní koncept té listiny, jak jsme jej s oním druhým pánem sestavili, se všemi škrty a opravami. Teď ho již nikdo nebude potřebovat; ale vy snad ano.“

„Já?“

„Ano. Vy. Neboť mně nikdy nenamluvíte, že jste tento svůj šílený závod ve společnosti mé ženy podnikla proto, abyste zachránila tvrdou leb Fabriciovu; spíše pomáhala má žena vám — kdož ví jak a kterak? — abyste dosáhla svého cíle; a základem toho všeho je kapitulace Levoče.“

„Nu, a je-li tomu tak? Spáchala jsem tím nějaký hřích?“

„Nikoli. Jedna žena chtěla zachránit otce, druhá syna. Proto utekly svým mužům. Nu, já jsem svou již našel, a za to, co se stalo, jí mohu dát amnestii. Vám pak, milá paní, mohu odevzdat tento původní soupis o levočské kapitulaci, jehož marginální punktace jsou pro vás tak důležité, ale jenom s jednou podmínkou.“

„S jakou?“

„Že mi již nikdy neunesete ženu.“

Juliana se smíchem podala Blumenvitzovi ruku a on jí odevzdal složený spis. Ale Kristina se škaredila:

„Vidíš, jsi zlý člověk. Odtrhuješ nás od sebe, a my se přece tak milujeme, jako bychom byly jedno tělo a jedna duše.“

„Ale já chci milovat jenom jednu z vás. Buď tebe nebo jinou. Vyvol si!“

„Jdi! Jsi blázínek. Ta má koho milovat.“

Po těchto slovech se Blumenvitz impertinentně zasmál.

Jeho urážlivý smích vrhnul zprvu Julianě krev do tváře; ale pak se dala do smíchu i ona.

„Nu, budiž tedy! — Kdo má — ten má!“

Tím byla stará důvěrnost obnovena.

Společnost, sestávající ze tří osob, si mohla ve zvláštním pokojíčku alföldské (dolnozemské) hospody po chuti pohovořit o všemožných svých záležitostech i o událostech veřejných. Nikdo je proto neodsoudil; nikdo nevěděl, kdo jsou.

„Kterého z těch mnohých vyhledáte nyní nejdříve, sličná paní má?“ — tázal se Blumenvitz ve vínové náladě po hostině.

„Posud nevím,“ — odvětila s úsměvem.

„Pana Jana Korponaye — myslím — sotva…“

„To záleží jenom na něm.“

„Může tedy zůstat až na konec, až přijde k rozumu. — Nebude-li do té doby sťat. Jak hezky by vám slušely vdovské šaty!“

„Budiž to řečeno ve zlé hodině!“

„Jednoho z ostatních tento zármutek již stihl. Pan generál Štěpán Andrássy již ovdověl.“

„Opravdu?“ — zašeptala Juliana a její pohled se náhle stal teplejším; její široce otevřené oči se podobaly dvěma měsícům v úplňku.

„Ano, jeho choť již umřela. Bůh jí dej lehké odpočinutí!“

„Kdy umřela?“

„Právě toho dne, kdy se generál chtěl vrátit domů na Krásnou Horku. Mne nechal vzadu ve vsi, u vojska, a vyjel si sám, v kočárku, beze všeho průvodu. — Pak se náhle vrátil. Neřekl mi proč. Mluvil jen cosi o svém mladším bratrovi, který prý je půlblázen, o dervišgenerálovi, a pak pospíchal přímo do Levoče. Tam vás snad také viděl? Teprve později jsem se dověděl, že hodná paní Andrássyová umřela téhož dne ráno.“

Julianě hučelo v hlavě celé moře.

Jeť hádankou větší než moře, že by mohl být na světě muž s duší tak velikou jako Štěpán Andrássy, který by se téhož dne, kdy mu umřela choť, obrátil ode dveří svého domova a spěchal přímo k ženě, která „ještě žije“!

To je více než kouzlo! To je moc bohyň nad lidskými srdci.

Hrdost naplnila celou její duši; bylo jí, jako by teprve teď zvěděla, jakou moc v sobě chová.

A že posud nepocítila tento žár pocházející od démonů! Jak bylo možné, že ho zapomněla tam v popradském hostinci s celým tím peklem vzníceným v nitru jeho, ani se u něho nezastavivši, aby mu řekla proč tak pospíchá se svou zoufalou cestou?

Může míti strach nebo egoismus tak mrazivou sílu?

Ani mu nedala zprávu aspoň několika řádky, spěšným dopisem o tom, proč je nucena tak náhle ho opustit.

Prudký tlukot srdce ji obviňoval.

Což uhasl-li již ten plamen a zbyl-li po něm pouze popel?

„Kde je teď generál?“ — tázala se na oko lhostejně.

„Věru nevím. Já, když Košice kapitulovaly a náš voj se stáhl do Spiše, pospíchal jsem do Levoče, ke své ženě. Zde jsem slyšel, že jste ji odvezla do Vídně; od té chvíle jsem vám byl stále na stopě. Když jsem byl v Levoči, slyšel jsem od Bellevilla, že generál loví v popradských lesích medvědy. Nenajdete-li tam jeho, jistě tam najdete Bellevilla.“

Juliana mrzutě mlaskla jazykem.

„Starám já se o Bellevilla!“

„To je veliké upokojení pro levočské prachárny!“ — vtipkoval plukovník.

Kristina nevěděla, co je na tom k smíchu.

„Půjdete-li pak o jedno město dále, sličná paní, na příklad do Kežmarku, můžete tam nalézti opět jiného svého zbožňovatele: dobrého Urbana Czeldera. Ale musíte si hezky pospíšit, nebo se může přihodit, že se vám stane nevěrný.“

„Jakže? Snad se nežení?“

„Něco takového se s ním děje.“

(Urban Czelder byl totiž odsouzen na smrt; chystali se srazit mu hlavu; to bylo ono „něco takového“.)

*

Jenomže již v Prešově se dověděla, že generál již není ve Spiši, že se vrátil na Krásnou Horku.

Vyhlášení své donační listiny mohla dosáhnouti jen tehdy, když si přinese výnos uherského kancléře; bez toho nemůže její instalaci na panství zařídit žádný podžupan.

Nejnaléhavější pro Julianu by tedy bylo, aby si pospíšila nejpřímější cestou z Prešova do Vídně.

Jenomže k tomu již bylo jí třeba všeho ženského vyzbrojení: klenotů a nádherných rouch, v Levoči zanechaných, jichž po cestě nepotřebovala, ale jichž tím více bude třeba ve Vídni, neboť nepřichází tam již jako smutná prosebnice, ale jako děkující za milost, a tu se musí objeviti nikoli v smutečním rouchu, ale v nádheře příslušné jejímu stavu.

V Levoči, v komnatách v Thurzóvě domě, nenalezla již paní Löffelholzovou.

Od doktora Kornidesa se dověděla, že paní generálová se odstěhovala do Kežmarku, kde její manžel je teď vrchním velitelem nad císařským vojskem ve Spiši.

Blumenvitz odjel do Marmaroše, kde poslední kurucká pevnost ještě vzdorovala, aby se účastnil obležení (jež bylo již jen zdánlivé); choť svou vzal si s sebou do ležení. —

Že mír mezi císařskými a Uhry je již podepsán, a co obsahuje jeho text, nikdo posud nevěděl.

Čety od Majthénye domů se vracející řekly jen tolik, že vojsko složilo pušky a prapory; že by se to stalo na základě předchozí řádné smlouvy, zapřel každý vracející se hrdina.

Byla to zrada!

Jakž by uznal prostý vojín, že sám kapituloval! — Zradili je jejich důstojníci!

V Levoči pak byl rytíř Belleville posud místním velitelem.

Výmluvný doktor Kornides vypravoval paní Korponayové i to, jak se ubohému Urbanovi Czelderovi špatně dařilo. Byl chycen se zbraní v ruce, a protože dříve sloužil v císařské armádě, byl postaven před válečný soud jako zběh a odsouzen na smrt. — Že mu posud hlavu nesťali, může děkovat jenom tomu, že dva generálové — Löffelholz a Heister — se pohádali o příslušnosti: jeden ho chtěl dát popravit v Košici, druhý v Kežmarku.

Tato zpráva porušila Julianin cestovní plán.

Ubohý Urban Czelder!

I ten byl jednou z jejích sedmi planet.

Vzpomněla si, jak se bavívala podivnými nápady tohoto svého nejvěrnějšího dvořenína!

V nebezpečí, jež mu hrozilo, zapomněla na naléhavost a na kvap svých záležitostí. Vždyť ona může zachovati život tomu člověku!

Byla lehkomyslná. Dovedla zapomenouti kteréhokoli svého zbožňovatele na milostném dostaveníčku, nalezla-li jiný žert; ale octl-li se některý z nich v smrtelném nebezpečí, nedovedla ho opustit.

Nepřemýšlela dlouho, co má dělat.

Dříve než do Vídně se vydala do Kežmarku k Löffelholzovým.

Generál Löffelholz, potomek staré švábské šlechtické rodiny, který byl ostatně spřízněn s Maďary, protože se oženil s dcerou Davida Absolona, tajemníka Ilony Zriňské, byl ze všech císařských vůdců nejvíce nakloněn k smíru a nerad tasil palaš na lidi, kteří měli spoutané ruce. Paní Korponayové byl přátelsky nakloněn nejen za onu levočskou lest, jež Löffelholzovi vynesla generálmajorské důstojenství, ale také proto, že v ní poznal přítelkyni své ženy z dob mládí.

Paní Korponayová ukázala generálovi opis smlouvy o sathmárském míru, jejž dostala od Pálffyho.

Löffelholz se teprve z něho dověděl o uzavřeném míru.

Juliana upozornila generála na onen odstavec smlouvy o míru, který zajišťuje úplné odpuštění všem kuruckým důstojníkům jsoucím v zajetí a rozšiřuje amnestii i na důstojníky zběhlé od císařského vojska.

„Doufám, že vaše excelence učiní ihned opatření, aby zajatý Urban Czelder byl propuštěn na svobodu!“ — spěchala sličná paní ihned s návrhem.

Generál vrtěl hlavou:

„Madame, vy jen tak k snídaní žádáte na mně hned hlavu svého kavalíra.“

„Spíše prosím, abyste mu ji ponechal! Já nejsem Herodias!“

„Proč se tak namáháte pro toho ošklivého strašáka?“

„To vím já.“

„Podivné gusto! Ostatně nejsem povinen bráti na vědomí toto uzavření míru, jež jste mi přinesla; neboť úředně mně o tom zpráva posud poslána nebyla, a kdybych chtěl, mohl bych dát pana Czeldera vyvést ihned na popraviště na náměstí a mohl bych mu učiniti totéž, co Heister učinil s Krayem: dal mu stíti hlavu, když štafeta s milostí již přicházela.“

„Ale vy to, pane generále, neučiníte, protože vaše excelence není předně žádný Heister, nadto pak jste muž mnohem rytířštější, než abyste mi chtěl způsobiti zármutek.“

„Učiním vám tedy, madame, opravdu radost, když kuruckého vůdce propustím?“

„Mně radost a Heisterovi zlost. To je dvojí cena.“

„Zůstaňte jen u první rubriky. Beru k vůli vám, madame, na vědomost, že byl podepsán sathmárský mír, a propustím ihned na svobodu všecky kurucké zajatce, které mám v rukou, mezi nimi i Urbana Czeldera.“

„Tím si mě zavážete k věčným díkům, pane generále. Vaše excelence dobře ví, že krev toho člověka by tížila mou duši.“

„Nu, proto si nemusíte dělat výčitky svědomí, madame. Ten člověk dříve nebo později své hlavě uteče. Ne-li dnes, tedy pozejtří. To není člověk, který je hoden toho, aby mu kdo daroval jeho vlastní hlavu. Neupokojí se, dokud ji bude mít. Tentokrát nechť poděkuje vám za to, že mu zůstala. — Ale o jednu věc vás prosím, sličná paní. Nesetkávejte se s kuruckým plukovníkem po jeho propuštění na svobodu. Věřím sice rád, že nalézáte svůj ideál v tomto rytíři podobném vysoké tyči; přes to však se zdržte a nemějte s ním žádné dostaveníčko.“

„Nesmím mu ani dáti zprávu o tom, že já jsem ho vysvobodila?“

„To právě vůbec s nikým nesdělujte. Nebylo by vám to nijak ku prospěchu. Máte silnou posici zaznamenanou v knize zásluh, o tom buďte ujištěna; ale když po kouscích vybíráte milost, shledáte pak najednou, že z kapitálu vám zbývá již velmi málo. Když u dvora žádáte pro toho a onoho hned to, hned ono, zbavíte se tam nahoře potřebné dobré vůle. Proto vás poznovu upozorňuji, abyste všem zamlčela, jak jste vymohla propuštění kuruckého vojevůdce. Pomyslete i na to, že tento prchlý a ohnivý člověk se jistě opět zkoupá, až bude na svobodě, a pak by se přátelské vysvoboditelce velmi špatně shora odměnili.“

Juliana však nemohla se ani po této moudré radě zdržet, aby aspoň v tu chvíli, když zajatci byli propouštěni na svobodu, nezajela s kočárem blízko vězení.

Byla mnohem více žena, než aby neokusila, když jí řeknou:

„Z toho nejez, to ti uškodí!“

Musila vidět, jak její chráněnec vychází z vězení.

To samo o sobě nebylo by neštěstí; ale i on ji uviděl.

A uvidět ji a zapomenouti na všechen hněv, podezření, rozhořčení, muka, nevěru, zradu — bylo dílem okamžiku.

Kurucký vůdce v ní opět viděl jen své zbožňované slunce, jehož se stal vlasaticí. Vlasatice má cestu eliptickou, vrátí se vždycky jen ke svému slunci. Nu, a dráha od prahu levočské brány k stupňům kežmarského popraviště se rovněž může nazvat slušně velikou elipsou.

Urban Czelder, když poznal sličnou paní nakloněnou z kočáru, zvedl do výše čapku a druhou rukou se chytil za chřtán; tyčkovitou svou postavou skutečně tvořil takový tvar, jakým za starodávna latěmi vyjadřovali na velké dálky velení: „Stráže do zbraní!“ — a zvolal na sličnou paní:

„Než se měsíc obnoví, obnoví se i slunce!“

Je to slovo takové jako ono podivuhodné hořčičné semeno, z něhož — jak bible svědčí — vyrůstá palmový strom.

Juliana se stáhla nazpět do kočáru; jakási chytrá bytost (jež v člověku nesídlí, jenom se kolem něho potlouká) jí šeptala, že byla veliká chyba, že nedovolila, aby tento její milý přítel byl rozsekán.

Pak spěchala za svými záležitostmi, vzhůru do Vídně.

Radil jí k tomu Löffelholz, jenž pochopiv neočekávaný obrat, — předem viděl, co bude následovat. Byl dobře zasvěcen do dvorských pletek; smrtí krále Josefa se řízení zemských záležitostí dostane do rukou docela jiných.

A popsaný papír nestojí za mnoho, když ten, kdo by jej měl plnit, si o něj otírá boty.

O několik těch dní, jež Juliana užila k vysvobození Urbana Czeldera, se nyní omeškala tak, že ve Vídni již nenašla své mocné ochránce, prince Eugena Savoyského a českého kancléře Wratislawa.

Vídeňská vláda, když uherská válka o svobodu zanikla, nepotřebovala již kordu hrdinného vojevůdce; doma pak živá socha na podstavci tak vysokém bývá vždycky nepříjemná. Poslali ho do Anglie, aby se dohodí s britskými státníky. Ať dokáže, jakým hrdinou dovede být ústy!

Wratislawovi pak dali plnou moc a poslali ho do království českého.

Ve Vídni zůstalo maďarským magnátům volné pole.

Nebylo nic přirozenějšího, než že se po ukončení veliké národní války dostali k vládě ti maďarští magnáti, kteří se po celou tu dlouhou válku stále věrně přidržovali trůnu.

Ale vysokými úřady hlavních úředníků nebylo jim pomoženo.

V době války zahnali kurucové také je z jejich statků, vydrancovali jejich zámky, vyprázdnili stáje, z poddaných robotníků učinili vojáky; většina jejich důchodů byla ztracena, jejich jména byla napsána na tabulích proskribovaných a zahrnuta hanbou.

Msta je žíznivá a hladová.

Se Šváby se Maďaři již smířili, ale nikoli s Maďary, s vídeňskými Maďary.

Juliana, cestujíc údolím Váhu, setkávala se ve všech známých zámcích, kde se stavila k odpočinku, jen s úzkostlivými tvářemi; z šeptání mohla poznat, že kolují zlé zprávy: páni vrátivší se z vojny byli v noci odváděni ze svých zámků, nadarmo se odvolávali na všeobecnou amnestii, odvádějí je do Prešpurku, staví je před soud a vězní, že ani jejich příbuzní s nimi nemohli promluvit.

Které zajaté propustil Löffelholz, německý generál, ty dal opět schytat doma v rodinách — Illésházy, uherský vrchní kancléř.

Tyto poplašné zprávy poučily paní Korponyaovou, co ji čeká, chce-li se dovolávat pomoci u vídeňských pánů.

Zlé předtuchy vzrůstaly, když, přibyvši do Vídně, zvěděla, že ani Eugen Savoyský, ani Wratislaw není v residenci a že v záležitostech uherských odkazují každého na uherského kancléře Mikuláše Illésházyho.

Jakž by paní Korponayová neznala Mikuláše Illésházyho? Vždyť si byli rivaly! Závodili na dvou různých cestách, ale s podobným úspěchem.

Jako fáma rozhlašovala o sličné paní Korponayové, že každý muž, s nímž se setká, stává se ihned jejím otrokem a že jí není nic vysokého ani nízkého, že okouzlí stejně knížete jako studenta — měl stejně krásnou pověst i Mikuláš Illésházy v podmaňování ženských srdcí. I o něm tvrdí pověst, že utrhne každý květ, ať již vyrostl na palmě nebo na bodláčí.

A tak si jaksi byli soky. Byli si tím, čím jsou si dva pověstní zápasníci, z nichž jeden v Evropě, druhý v Americe nenalézá soka, kterého by nepřemohl, a nakonec zatouží po zápase mezi sebou a touží dáti v sázku svou pověst o nepřemožitelnosti.

I podobizna Mikuláše Illésházyho, posud zachovaná, svědčí o tom, že byl jedním z nejhezčích synů své doby. Postava statná, vysoká, s atletickými rameny a na nich s hlavou vskutku jupiterskou, jenomže bez knírů a bez vousů, ústa krásně rozdělená, souměrná, v jejichž koutcích sídlil výraz samolibosti, s podmaňujícím obočím, s okouzlujícíma tmavýma očima, s pyšným, vysokým, klenutým čelem — vše i teď, jen na obraze, okouzluje člověka stejně, jak ho druhdy tyto vlastnosti dělávaly neodolatelným a povznesly ho na stupeň hraběcí a k nejvyšší důstojnosti v říši. — Když však se jeho obraz postaví vedle podobizny jiného hrdiny, Štěpána Andrássyho, zmizí všecky jeho přednosti.

Krása Illésházyho je vyzývavá, mistrovsky pěstěná, uhlazená; Andrássyho přirozená, prostá, nehledaná a proto i poutavější; tvář Andrássyovu charakterisuje snivé toužení, Illésházyovu pánovitý egoismus.

A pak také: Andrássy je zástupce pravého národního maďarského typu, kdežto Illésházy je cizinec; oděv onoho charakterisuje kurucký pláštík z vlčí kožišiny, tohoto módní kroj dvořenína, na němž jsou národní pouze šňůrové ozdoby. V Štěpánu Andrássym i po bitevním namáhání, když je pokryt prachem, i při kvasu, kdy je vínem zmořen, lze poznat pravého šlechtice, dobráckého jako děcko, kdežto Mikuláš Illésházy i v lesku dvorních slavností zůstává násilným, pyšným zámeckým pánem.

Paní Korponayová se musila napřed ohlásit u mocného kancléře a prosit o slyšení. Mohla být vděčna za to, že ji nenechali dlouho čekat.

Zaopatřila se nejen nádherou povznášející její krásu, ale i všemi listinami o právech a nárocích.

Před palácem kancléře Illésházyho byla dlouhá řada kočárů a nosítek, když Juliana přijela k slyšení. Mnozí ji předešli.

Přes to však byla mezi prvními, kdo byli z čekárny vpuštěni k audienci.

Audienční sál uherského kancléře byl ozdoben týmiž gobelinovými koberci, jež v nynější době okrašlují zasedací síň uherské delegace: mytologické skupiny, Venuše s graciemi, Ariadna a bakchantky, koupající se nymfy a zamilované bohyně; tehdy byly jen živějších barev; nábytek byl luxusní a luxuriosní, kterážto dvě slova se často zaměňují; na oknech těžké hedvábné damaškové záclony granátové barvy, jež činí komnatu poněkud temnou; čalouny podobné barvy zakrývají hlubší alkovnu: zpod shrnutých záhybů portiéry je vidět bílý a zlacený nábytek, v benátském zrcadle naproti se obrážela malá komnata s danajským obrazem na zdi, na rokokovém psacím stolku je mramorová socha ohlížející se Venuše; psací náčiní je emailované klasické dílo bronzové, s klasickými bronzovými miniaturními obrazy, vyzdobené pery modře a růžově zbarvenými; podlahu pokrývá silný, měkký koberec; křišťálové hranoly na lustru visícím se stropu obrážely sluneční paprsek, který sem zabloudil oknem, a měnily jej duhovými barvami. A celý pokoj je naplněn jakousi omamující, orientální vůní.

To není pokoj státníkův, ale pokoj rozkošníka, který umí žít.

Sem tedy vstoupila Juliana, dvěma dvojitými dveřmi, z nichž první byly střeženy tělesnou stráží ozbrojenou halapartnami.

Kromě ní a kancléře byly v pokoji ještě dvě živé bytosti. Ne právě bytosti lidské, ale lidstvu nejbližší: opice a papoušek.

Nalezli-li učenci v našich činech rodinný původ od opic, můžeme žádat, aby totéž našli na základě naší řeči u papoušků. Jeden praděd ještě nešlechtí: ať jsou dva!

Tento pták-člověk uměl skvostně žvatlat; měl asi dobrého učitele; nejmilejší jeho výrok byl:

„Sei nicht spröde! Frau schöne! Ein Kuß tut nicht weh!“

A pak počíná líbat všemi fioriturami polibkové hudby.

Člověk čtyřruký se zatím baví tím, že točí kličkou malého kolovrátku, který hraje moderní lichotivé francouzské chansony, ale později přiskočil k paní, sedl si jí u nohou a smělou rukou se hrabe ve stuhách na jejích střevících a s ušklebenou tváří na ni šilhá.

Sličná, v celé zemi pověstná paní stanula proti muži v celém světě uznávanému za krásného.

Oba měli týž úmysl: aby druh druha odzbrojil.

A tento chladný egoismus se jim obrážel v lících.

Kancléř zdvořile nabídl dámě sedadlo, ale Juliana mu poděkovala.

„Jsem zde prosebnicí, sluší se, abych stála.“

A potom v krátkých, jasných větách, beze vší afektace přednesla svou záležitost. Mluvila tak, jako by přednášela věc již hotovou, na níž nelze již nic měnit; jen provedení zbývá, i prosí kancléře, aby vydal potřebná nařízení.

Illésházy k ní dovedl být stejně ledový.

„Velice lituji, milostivá paní, že nemohu vyplnit vaše přání. Co se týče baronského titulu, ten se nikdy neuděluje dětem, ale mužům, a za výtečné zásluhy. Má-li otec vašeho syna takové zásluhy, uveďte je, budou odměněny. Na panství Stropkovské si činí nároky tři rody: především rodina Pethőova, jíž je Rákóczy zkonfiskoval, pak vdova po Ladislavu Ocskayovi, jejíhož chotě kurucové na Nových Zámcích sťali za to, že slíbil králi věrnost. A třetí jste vy. A já nemohu říci, kdo z vás tří je dostane; neboť na taková panství bez pánů mohou si činit nároky i jiní, kteří se k trůnu nevrátili lítostivě a pozdě, když již viděli, že věc povstání padá, ale kteří hned od počátku setrvali v neoblomné věrnosti a chránili zde trůn i tehdy, když Rákóczyovy voje svými fokoši bušily na vídeňské brány!“

Paní Korponayová viděla, že se zde octla před nejhroznějším apokalyptickým jednorožcem: egoismem. Všichni jiní dravci mají srdce — jen tento jediný nikoliv, ten má pouze žaludek.

Přece však se boje nevzdala.

Vytáhla ze svých spisů kopii smlouvy sathmárského míru a allegovala z ní kancléřovi jako advokát. Přečetla mu, že všecky statky zůstanou těm, jimž je král naposledy daroval, a že se na žádném základě dřívějších práv nikdo nesmí o to příti. Otázka tato byla nejdéle sporná; kurucové k ní lnuli a teprve, když byla v jejich prospěch rozhodnuta po jejich přání, uzavřeli mír.

Kancléř na to odpověděl hrubou pýchou:

„Na této listině můžete směle péci koláče, milostivá paní! Neboť celá tak zvaná sathmárská smlouva o mír je neplatná a zbytečná. Jan Pálffy ji uzavřel bez práva a sněm ji zruší. Když Pálffy podpisoval tuto smlouvu, jakož i váš donační list, byl již císař a král Josef I. v řadách blahoslavených, a Pálffymu byl z Vídně již poslán odvolávací dekret.“

„Ale Pálffy svědomitě uzavřel mír a zcela bona fide užil plné moci královské; neboť dekretu o svém odvolání nedostal.“

„Jak to víte?“

„Vím to, neboť jsem tehdy byla právě v jeho audienční síni v Sathmáru, když k němu přišel kurýr; v přineseném psaní nebylo žádného dekretu; byla tam jakási allotria.“

Kancléř viděl, že jeho sokyně dovede dobře parírovat.

„O těchto velikých otázkách rozhodne, jak jsem již řekl, říšský sněm. Do té doby můžete se svou pretensí čekat.“

„Prosím za prominutí; ale já nechci tak dlouho čekat, ani svá práva činit závislá na rozhodnutí sněmu. Mně není pranic po tom, uzná-li vysoká vláda a slavné stavy ustanovení sathmárských punktací o míru: mé právo je pojato do podmínek levočské kapitulace, jež se osměluji vaší excelenci rovněž ukázat v originálním konceptě. Ty byly podepsány ještě za života císaře Josefa císařským zplnomocněncem generálem Löffelholzem. Moc těchto podmínek nemůže zeslabit ani vláda, ani říšský sněm. Mezi stipulacemi je, že generálovi Štepánu Andrássymu se za vydání Levoče vracejí všecky jeho statky; a je zde také obsažen dar, jímž mám být odměněna já. Štěpán Andrássy dostal také královský list o amnestii a byl uveden ve všechen svůj majetek; ale při vzdání se Levoče lví podíl na práci nejtěžší měla jsem já; on jenom strpěl, k čemu byl nucen, ale donutila jsem ho já!“

Kancléř se zarazil, že všecko ztratí a podlehne. Byl nucen ustoupit o krok před takovým útokem.

„Štěpán Andrássy dostal zpět jenom to, co bylo jeho: své vlastní otcovské statky. Je-li to odměnou, můžete i toho být účastna. Statků vašeho rebelského chotě, Jana Korponaye, a vašeho ztřeštěného otce, Ondřeje Ghéczyho, nikdo neohrožuje.“

„Ó, excelencí, to je jenom v pohádce, že čáp, ucházející se o odměnu za to, že vlku vytáhl z chřtánu kost, dostal od zachráněného odpověď: ,Buď rád, že jsem ti neukousl hlavu, když byla v mých zubech.‘“

A po tomto výroku se ozval i krátký, tichý smích.

„Hm!“ — zabručel hodnostář, zapřev se rukou v bok. — „A vy, milostivá paní, to skutečně nepovažujete za milost? Že vláda odpouští dřívější hříchy, celou a dlouhou řadu hříchů — za jedinou pozdější zásluhu? Vždyť ani v tom není posud vysloveno ,Amen!‘. Můžete říci Štěpánu Andrássymu, že rábské krveprolití kryje levočská kapitulace nadmíru skrovně, že v královském listu o amnestii se nečiní zmínka o tom, že dostane se opět gemerského nadžupanství jemu, ale že jeho bratr Petr, který byl vždy věren králi, dosedne na jeho místo a ten že bude svolávat schůze do župní síně na Krásné Horce!“

Juliana přerušila kancléře a nedala mu dále mluvit:

„Máte-li nějaký vzkaz pro generála Štěpána Andrássyho, pošlete mu jej po poště; já nejsem poslicí ani vaší excelence, ani jeho excelence. Přednesla jsem svou věc, prosila jsem o to, k čemu mám odůvodněná práva; více nemám s vaší excelencí co mluvit.“

Poslední slovo pronesla s důrazem, aby kancléř poznal, že tato žena je schopna všeho. Je schopna vyhledat i nového krále, který ještě cestuje někde ve Švábsku, a informovat ho o vídeňských a uherských záležitostech.

Kdyby takto paní Korponayovou propustil, byl by sám poražen.

„Počkejte ještě, milostivá paní,“ — pravil, nutě se k vlídnosti. — „Ještě k vám mám několik slov. Ale teď se, prosím, posaďte zde na divaně, než něco najdu mezi svými spisy.“

Paní Korponayová se posadila na divan a laškovala s malou kapucínskou opicí, jež se u ní skrčila a hrála si na schovávanou v krajkách, obklopujících její ramena, ukrývajíc v nich svou rozmilou a přece ošklivou tvář; kancléř zatím hledal cosi v zásuvkách. — Konečně našel, co hledal.

Pak si přitáhl lenošku k divanu, na němž dáma seděla, a rozprostřel nalezenou listinu.

„Zde je vaše rubrika, milostivá paní. Můžete se z ní přesvědčit, že vše, co jste vykonala, neupadlo v zapomenutí. Poznámky tyto napsal sám Wratislaw; byly mně z jeho tajného archivu s jinými ,hungaricy‘ zaslány, když jeho excelence přesídlila do Prahy. Zde tedy je: ,Choť Jana Korponaye.‘ Vaše zásluhy a odměny, chronologicky sestavené. Tu je ,kapitulace Levoče‘ — ,Štěpán Andrássy‘ atd., atd. — snad si nepřejete, abych předčítal vše podrobně. Recommendatio červeným inkoustem podtržená. A pak 17. dne měsíce dubna (právě v den smrti jeho veličenstva) ,choti Jana Korponaye tisíc kusů dukátů‘.“

Juliana se zachvěla při slovech tisíc dukátů. Líce jí zbledlo jako tomu, kdo byl poraněn v souboji a neví, není-li rána smrtelná.

Kancléř pozoroval tento účinek a byl tak nešetrný, že využil své výhody.

„Tu to je: tisíc kusů dukátů. To přece nezapřete. Je to Wratislawovo vlastní písmo.“

„Tento tisíc dukátů…,“ koktala Juliana zmateně.

„Nuže? Dostala jste je do rukou či nikoli?“

„Ano, ale těchto tisíc dukátů…“

Nemohla se mu přece vyznat, za jakým účelem jí byly dány. Že jí je do rukou vtiskli proto, aby stůj co stůj, za každou cenu, užívajíc všude úplatnosti, předešla kabinetního kurýra, který nese Pálffymu odvolávací dekret, a že se jí to také podařilo, ale k úspěchu tomu bylo také oněch peněz plně užito!

Kdyby toto tajemství kancléřovi vyzradila, dala by mu do rukou nejlepší důvod k zrušení celé sathmárské smlouvy o mír a ztratí tím nesmírné věci: mír sotva uzavřený, své vysoké ochránce, ba i sama sebe.

Nesmí o těch tisíci dukátech mluvit!

„Zdá se vám snad tento peníz malý za prokázané služby, milostivá paní?“ — tázal se kancléř. — „Mohu říci, že je to velmi krásná suma peněz. Bylo vám velmi dobře zaplaceno.“

Zaplaceno!

Úder kyjem nebyl by ji mohl srazit krutěji než toto slovo.

Zaplaceno!

Zaplaceno jako tulačce, jako zrádci, a pak jí více neznají!

Svět se počal závratně točit kolem její hlavy, ruku si tiskla k očím, rty jí náhle uschly a zmodraly, srdce jí bušilo tak prudce, že se div nezadusila. Byla blízka mdlobě. Místo postavy stojící před ní a skvostného panského sídla viděla před sebou majthéňskou poušť, s posečenou pšenicí složenou v řadách a s pokračováním těchto řad, se složenými zbraněmi, a onoho muže s kosou, který klne a jehož tmavá, strašná tvář se podobá tváři Fabriciově.

Ale dovedla se přemoci, sevřela zuby i dlaně tak silně, že se až zachvěla.

Nesmí ztratit vědomí!

Nutila své oči, aby opustily ono posečené strniště, onoho klnoucího sekáče, a aby viděly tohoto druhého, který se usmívá.

Vysoký pán se již milostivě usmíval. K poraženým se sluší chovat milostivě.

Přitáhl si křeslo blíž k dámě.

„Odpusťte, sličná paní má, že jsem se vyjádřil tak upřímně. Za vykonané zásluhy byla jste již odměněna. Žádáte-li více, opatřte si nové zásluhy.“

A jeho žádostivý pohled naznačoval, jaké mají býti tyto nové zásluhy.

Papoušek tam v žluté kleci napodoboval svým hlasem zdráhání a úpění ženy a rozdával polibky.

Julianino líce se náhle polilo ohnivým nachem.

Na mladé ženské tváři nach — jaká to krásná barva!

A bylo třeba jen jediného pohnutí víček, aby toto ohněm hořící líce bylo zaplaveno kouzlem půvabu; stačilo, aby se dlouhé hedvábné brvy v stydlavé něžnosti sklopily k modrým očím, v nichž by se pak obráželo modro noční oblohy — a nové zásluhy by byly získány. — Ale víčka neučinila tento pohyb; otevřela se dokořán a v takovém pohledu jsou krásné oči zelené jako oči dravcovy, a líce ohněm rozpálené s očima takto divoce otevřenýma není okouzlující, ale hrozebné.

Žena vstala a vztyčila hrdě hlavu.

Hněvem přitlumeným, rozhořčením se třesoucím hlasem zakoktala:

„Opatřím si nové zásluhy!“

A nevykonavši ani etiquetní obvyklý úklon, pospíchala z kancléřovy komnaty.

Čekárenská síň byla plná prosebného lidu. Pobožné, staré matrony stály a seděly zde se spisy v rukou. Z pohledu vycházející sličné paní mohly čísti špatné předzvěsti. Kde se nebe takto vznítí žárem, tam následuje bouře. Invalidové o berlích si bručeli do vousů: „Si hoc in viridi, quid adhuc in arido?“ („Když tak se daří zelené větvici, co čeká na suché chrastí?“)

Dnes bude odmítnuta každá žádost, jež se dostane do rukou jeho excelence.

Juliana prchala s utrženou ranou jako jelen postřelený šípem. Hledala samotu, aby uvážila, uzdraví-li se po této ráně.

Nechtěla ještě věřit, že se na její hlavě vyplnila slova toho starého muže:

„Až dospěješ nejvýš, spadneš v nic!“

Nemohla si ze srdce vyrvat ten šíp: „Bylo ti zaplaceno!“ Kdyby to i bylo pravda, kdyby obnos ten činil i tisíckrát tolik, to slovo: „zaplatili jsme ti!“ proměnilo by zlato v oblásky, podobně jak svatý Ladislav proměnil rozházené kunské peníze!

První její myšlenka byla, že vyhledá Wratislawa; ale pak uvážila tento úmysl lépe a upustila od něho: jeho podpora a přímluvy by teď její záležitosti jenom uškodily.

K novému králi rovněž by bezúčelně přinášela své stížnosti; ten by ji s nimi opět odkázal jen k uherskému kancléři.

Pro těch nepopiratelných tisíc dukátů se musí zříci nároků, získaných levočskou kapitulací, a musí se držet prostě donační listiny, podepsané Pálffym ve jménu králově, jejíž oprávnění spočívá na punktacích sathmárského míru.

A to je podklad jako z křemene.

Musí se tedy obrátit o ochranu před kancléřem k Janovi Pálffymu.

O tom, že jsou si oba tito pánové nepřáteli, dobře věděla; vždyť si byli soky.

Společné státní tajemství — komedie o zadrženém odvolávacím dekretu — vždy jí dává nárok, aby jako hlavní původce apelovala na jeho vysokou přímluvu a spojenectví.

Bylo jí třeba jenom se dovědět pomocí přátel ve vznešených kruzích, kde by teď mohla palatina nalézti?

Měl totiž po uzavření sathmárského míru kus perné práce s dobýváním hradu Munkáče, jejž poslední věrný vůdce Rákóczyův, Štěpán Senyey, hájil posledními děly.

Ale i ta již umlkla; Jan Pálffy dostal Munkáč a s hradem zároveň i oněch sto šedesát devět císařských praporů, jichž kurucové v bitvách dobyli a jež byly v sále munkáčské tvrze složeny na hromadě.

Teď je Pálffy již v Košicích a rovná tam záležitosti.

Jaké záležitosti tam rovná a jakými prostředky, o tom paní Korponayové neřekli; ona sama se rovněž o to nezajímala tak, aby se byla zeptala. Spěchala s cestou.

Paní Korponayová cestovala do Košic přes Gemer.

Když ujížděla od Rožnavy po silnici k Smolníku, byla na dostřel blízko k velikému hradu — Krásné Horce.

Nespustila s něho oči, dokud jej mohla vidět.

Co cítila? Nač při tom myslila? Jen na jedno ne: aby vyjela z cesty a zajela tam na návštěvu.

A mohla to učinit; Andrássy již nemá manželky a sličná paní, jež nemá muže, smí navštívit vdovce.

A v něm by byla také mohla najít mocného ochránce, který by jí mohl snadněji pomoci v nesnázích, než když si pomáhala sama. Štěpána Andrássyho nestálo by víc, než opustit toto skalní hnízdo a namáhat se do Vídně: tam uvítají takového pána s otevřenou náručí a cokoli řekne, že si přeje, hned se vyplní. Potřeboval by jen strpět vyznamenání, jež by se mu sama hrnula do klínu. Kdyby mu někdo řekl, jak ho tam nahoře očekávají, že se skoro hněvají, že se tak dlouho obmeškává presentovat! A oblíbenci bylo by jen třeba pronést bezděky slovo, aby nároky sličné paní nabyly podkladu mnohem pevnějšího než všechny kapitulace a mírové smlouvy. Snad také její srdce něco promluvilo?

Ale přece se mohla přemoci tak, aby ho nenavštívila. To byl jediný člověk, jemuž utajovala svou skutečnou tvář, před nímž se chtěla zdáti tou, za jakou ji svět považuje: ženou lehkomyslnou. Ať raději věří, že ze srdce hřešila, když ho milovala, než aby zvěděl, že důvodem vší její nestálosti byla touha vzrůstající ve fixní myšlenku — učinit z jediného svého syna velikého pána.

Není možná, aby řekla Štěpánovi Andrássymu:

„Pamatuješ se na to, když, sedíc na divaně, hrála jsem na harfu tvou oblíbenou píseň? Když jsem tvé vlasy se svými zlatými kadeřemi zapletla? Když jsem popohnala noční čas klíči zavěšenými na hodiny? Pamatuješ se ještě na onen vřelý polibek? Tehdy jsem myslila jenom na to, abych od tebe mohla dostat klíče od železné klece a osvobodit dívku, jež dovede zradit podzemní cestu do Levoče. Myslila jsem jenom na svého syna a na zradu: ty sám jsi byl jen závažím na váze, jež mou váhu zvedá do výše. A hleď, jak mne podvedli! Nedali mi odměny, pro niž jsem tolikrát hřešila, tolik zradila! I tebe jsem zradila!“

Nikoli, Štěpánovi Andrássymu nesmí nikdy tuto svou stížnost přednésti. Ať ji považuje raději za proklatou zamilovanou ženu; ale ať nezapomene na svou lásku k ní! Ať se neuzdraví ze svého bolu srdce!

A snad ona sama také skutečně tohoto muže milovala?

Na hradebním cimbuří na Krásné Horce viděla státi mužskou postavu, jak se bez pohnutí dívá v dáli. Je to snad on? Snad se dívá i na tento kočár, který zde na bílé silnici zvedá za sebou prach? Snad — kdyby se naklonila z okna a pokynula mu bílým šátečkem — opětovala by ona nehybná postava její pozdrav? Ale neučinila ani to; vypudila z mysli vřelé přeludy milostných vzpomínek a běžela dále za svou utkvělou myšlenkou.

Slibovávala vždy svému malému synáčkovi: „Přivezu ti zlatý kočár!“ — a tento zlatý kočár stále letěl před ní, tažený okřídlenými koňmi; někdy se již domnívala, že ho dostihla, uchopila — a okřídlení koně jí jej vždy opět vyrvali.

Jak milovala toto své dítě!

A přece dopustila, že již půl roku o něm nedostala žádných zpráv. Dítě bylo u dědečka v Garamsegu a Juliana měla v tyto časy vážný důvod pro to, aby je nenavštívila.

(Starý pán byl fanatický stoupenec Rákóczyho; sám byl také smělý vojevůdce, dokud ho blesk neochromil; od té doby však byl ještě vášnivější nepřítel všeho, co přichází od císaře.)

Milého synáčka mít u sebe Juliana také nemohla. Při té hrozné štvanici, kterou pořádala za vysněnými poklady, bylo by jí dítě velikým břemenem. Musila svou úlohu stále měnit.

Smělá dobrodruhyně, lstivá amazonka, módní dáma lehce žijící, hrdinná amazonka, vyšňořená moderní panenka, venkovská krčmárka, víla, čarodějka — vše mohla býti, jen matka ne, matka, která bdí u postýlky svého malého synáčka a vypravuje mu pohádky, aby usnul.

Ale až jenom bude míti ten „zlatý vůz“!

*

Druhého dne večer přibyla paní Korponayová cestou od Krásné Horky ke Košicím.

Tehdejší Košice by dnes člověk marně hledal. Kromě překrásného dómu a kostela svatého Michala zbylo jen několik veřejných budov a magnátských paláců, jež mají svůj původ z oněch dob.

Kroniky nazývají Košice prvním mezi pěti hlavními královskými městy uherskými. (Ostatní čtyři jsou: Budín, Prešpurk, Královský Bělehrad a Veliký Várad.)

Z mocné tvrze, jež v obléhání, trvajícím po léta, odrazila útoky celých armád, nezbylo již ani kamene. A město samo bylo ještě více opevněno než ona tvrz; byloť obehnáno trojí kamennou zdí, jež byla obsazena děly. Stalo se, že dobyvatel se v noci náhle zmocnil tvrze; tím však Košice ještě neporazil: pak teprve bojovalo město proti tvrzi.

Po pevných hradbách zbyla sotva stopa; tu a tam trčí mezi řadami nových domů jako plot nebo opora kus zvětralých bašt: brány s věžemi a se zvedacími mosty zmizely.

A což teprve vodní příkopy s palisádami! Zmizel i potok, který před dvěma sty lety rozděloval město Košice na ostrovy, jež byly spojeny dvaatřiceti mosty!

Již zdaleka se zvedá s pánovitou důstojností symetrická skupina vnitřního města, sestávající ze samých paláců, ověnčená rámcem parkových bašt, s monumentální, klasickou chrámovou budovou svaté Alžběty. A tyto paláce nemají střech. Vysoké risalithové zdi pokrývají jejich průčelí a nahoře je plochá střecha, krytá olovem a mramorovými deskami. Všecky střechy jsou opatřeny arkýři, takže je možné procházet se po nich. Ohnivé kule útočníků jim neuškodí. Věžní střecha dómová je pokryta bohatě pozlacenou mědí, štíhlou jako topol a končící zlatým kohoutem. (Dnes již i tento změnil svůj tvar.)

Předměstí byla oddělena od bašt vnitřního města pažitovými prostranstvími: na těch odbývaly se týdenní trhy, k nimž se scházívá všechen lid z celé župy.

Když Juliana dorazila k vinicím, dala po zvyku zastavit u studnice. Zde odpočívají cestující, aby se orientovali. Neboť v Košicích je veliký pořádek!

Město má dvě brány: východní a západní. Ale současně nejsou nikdy obě otevřeny, aby se nepřítel nebo kořistník nezmocnil zrádně města. Když otvírají jednu bránu, zavrou současně druhou. Každá brána má dva zámky; jeden klíč je uložen u vrchního rychtáře, druhý u vojenského velitele. Když chtějí otevřít některou bránu, vypraví se sto vojáků ve zbrani a stejný počet občanů s buzogány v rukou, s hudbou, a ti střeží bránu i sebe navzájem, ve dne i v noci. Zrady zde býti nemůže.

A aby lid na týdenní trhy přicházející mohl se již před městem orientovat, kterou bránu otevřeli, tluče věžník na věži na arkýři k otevřené bráně do obrovského bubnu, jehož zvuk lze slyšet až ke Gynci. Podle toho pak tržní lid pozná, na které tržiště má se svými vozy zajet.

Do vnitřního města se vůbec nesmí jeti s vozem. Tam je dovolen vstup jenom kočárům. I pěší lid bývá vpouštěn branou jenom ve skupinách a všichni musí nástroje bodací i sekací i hole složit v síni u brány.

Toho dne dávali znamení nad branou západní, jež je naproti dómovému průčelí. Po znamení bubnem počal vyzvánět veliký zvon na věži, hlasem hlubokým, smutným, dunivým, a to nepravidelně, na jednu stranu, jako se zvonívá na poplach při požárech. — Ve městě se stalo něco zlého.

Paní Korponayová viděla, když ujížděla přes tržiště, že lid z venkova opouští své vozy a tlačí se k otevřené bráně. Sotva že mohla v tlačenici projeti krokem.

U zvedacího mostu se tlačilo tolik lidí, že drabanti musili cestu uvolnit obušky, aby kočár mohl projet branou.

Zde se stalo nějaké neštěstí; kouře však viděti není, aby hořelo.

„Co znamená to zvonění na poplach?“ — tázala se Juliana velitele hradební stráže.

Byl to starý známý, bývalý kurucký poručík, nyní však poručík císařský; paní Korponayová ho oslovila jménem. I on přestoupil při levočské kapitulaci; jakž by tedy neznal „sličnou levočskou paní“, jež měla v té práci lví podíl? Byl však spíše jejím velikým ctitelem.

„Neštěstí žádné, milostivá paní! Račte se jen odebrati na náměstí Nejsvětější Trojice, přibudete tam právě k veliké parádě. Velice lituji, že vás nemohu doprovázet. Musím zde rezavět na této proklaté vartě, aby neukradli město; ale dám vám s sebou dva drabanty, aby vašemu kočáru razili cestu. Hej, že já nemohu vidět tu krásnou příhodu!“

„Veliká paráda! Krásná příhoda!“

Teď již počínala býti zvědavou i paní Korponayová, co to asi bude. A považovala za úsluhu velmi rozmilou, že jí dva drabanti halapartnami usnadňovali cestu zástupy stále hustšími.

Zdálo se, že celé okolí se zde sešlo na košických hlavních ulicích, jež druhdy rozděloval potok na dvě části, tvoře uprostřed malý ostrov, jak již uvedeno. Na tomto míste stojí dnes sousoší na památku moru, pořízené královskou štědrostí; tehdy však bylo zde řetězy obehnané, povýšené prostranství, k němuž vedlo pět širokých kamenných schodů a jehož ostatní tři strany byly ohrazeny zdí.

Hej, mnoho krve vyteklo za starých časů do skulin čtyřhranných kamenů, jimiž bylo toto vyvýšené místo dlážděno, krve zločinných dobrodruhů, hříšných krasavic, hrdinných bojovníků za svobodu, fanatických mučedníků pro víru!

Bylo to popraviště!

Kdyby tak někdo sebral z listů dějin děsné výjevy, jež se na tomto jevišti odehrály od té doby, kdy král Ludvík Veliký dal městu právo nad životem a smrtí!

Stranou, vedle tohoto smutného ostrova, byl královský palác Ferdinanda III., z něhož za Rákóczyho byli jezovité vypovězeni; v poslední válce ho bylo využito košickými vrchními veliteli. Nedávno byl v rukou kuruců; teď již náleží císařským. Nad vchodem tohoto paláce byl na silných sloupech kamenný balkon; s kamenného štítu na něm kdysi znak již dávno vysekali, ale kamenný lev třímá v drápech purpurový prapor s dvojhlavým orlem; z toho každý může poznat, že tu bydlí sám Jan Pálffy, vrchní velitel vojska.

V místech, kde se hlavní ulice rozšiřuje v náměstí, je prostranství uzavřeno čtvercem mušketýrů a vojáků sestaveným ze tří řad. Na náměstí u dómu pak a před budovou hlavního velitelství jsou postaveny dvě silné čety dragounů. Okna domů, tvořících ulici, jsou plna zvědavého lidu, na všech střechách se pestří lid, celé město je v oknech a na střechách; ulice jsou ponechány venkovanům.

Kočár paní Korponayové se již nemohl dostat dále; vchod U zlatého berana uzavírala jízda; byla nucena zůstat uprostřed lidu. A ani teď ještě nemůže uhádnout, jaká bude ona krásná příhoda, k níž sešlo se tolik diváků.

Snad zde budou slavnostně předčítat smlouvu o sathmárském míru?

Teprve tehdy se jí rozbřesklo, když lid kolem se tísnící počal křičet:

„Již jdou! To je on! V té čepici z medvědiny!“

Bylo vidět ještě jen čepici z medvědí kožišiny, ale zakrátko bude vidět i šarlatově rudý plášť, až vystoupí po kamenných schodech na vyvýšenou prostoru; rudý dolman a dlouhý, velký palaš v kožené pochvě.

Toť kat!

Za ním nesou dva pochopové nízkou dubovou židli, jejíž nízké nohy a opěradlo jsou opatřeny železnými závěrami.

Zde se chystá poprava!

Julianě počalo při této podívané hučet v mozku.

Rozmazlená nebyla: viděla v bitkách často krvavé výstupy; někdy před ní bojovali ti, jež milovala, a pak také, tenkrát byl to tak obvyklý druh smrti, že hlavy velikých mužů bývaly sťaty, jako když dnes slyšíme, že se námořník utopil.

Přes to však se všech jejích údů zmocnila ztrnulost, když se dověděla, že má před sebou popraviště a že se odtud nemůže zachránit: že musí počkat, až „krásná příhoda“ bude odehrána.

Kat shodil s ramen plášť a pokynul svým pomocníkům, aby mu svlekli rudý dolman. Bylo na něm vidět, že je hrdý na to, že se na něho teď dívá takové množství lidí a že se ho hrozí.

„Tam jdou páni!“ — volal zase lid, ukazuje na palácový balkon.

Paní Korponayová se podívala naznačeným směrem a poznala mezi pány vstupujícími na balkon mnohé známé; mezi nimi byl také sám Jan Pálffy v slavnostním, zlatem zářícím kroji; on sám stál uprostřed balkonu, ostatní se seřadili kolem něho.

Vtom se ozývá zvuk polnice: jízdectvo před branou se rozstupuje na dvě strany a na uvolněné prostranství vychází ze vrat skupina mužů, jimž je viděti pouze hlavy; jeden mezi nimi má hlavu nepokrytou.

Tvář tohoto jednoho nemohla Juliana vidět, neboť odsouzenec bývá k popravišti veden pozpátku.

Poznovu se ozvala trubka a pak předčítá cosi jakýsi úřední hlas: jistě rozsudek smrti. Není rozumět ani jedinému slovu, pouze slyšet je, že někdo křičí.

Při čtení rozsudku obnažují občané hlavy.

Když byl u konce, vstoupil k Janu Pálffymu vojín na balkon. Toť obvyklý prosebník o milost, který mu podává černou hůlku.

Vrchní velitel hůlku milosti přelomil ve dvé a hodil ji na ulici.

Z místa obklopeného jízdou zaznívá truchlivý sbor; luteránští studenti zpívají smuteční píseň odsouzenci na smrt.

„Popravují nostras“ (naše), — prohodila Juliana zcela pro sebe.

Ona bezejmenná hrůza, jež jí zachvívala celým tělem, ji nutila, aby se vrhla do kočáru, aby stáhla kožené záclony a přehodila si přes hlavu plášť, aby nic neviděla a nic neslyšela.

Ale zvědavost byla silnější než hrůza.

Pokud trval smuteční zpěv, dovedla míti oči uzavřeny; ale když utichl a z hluku lidí mohla poznat, že hrdina dne stojí již na trůně smrti, přemohl ji pud a podívala se na okamžik na popraviště.

Vykřikla. Muž, který stojí tam na popravišti, je Urban Czelder!

Jeho postava je teď tak krásná! Není ženy, jež by se v tomto okamžiku do něho nezamilovala! Je tak statečný, plný důstojnosti, líce jeho takřka září!

Lid hučí, s oken je slyšet pláč; v tomto velikém hluku kdo by teď slyšel, co křičí ta cizí žena, jež se vyklání ze svého kočáru obklopeného lidem a křičí na pány stojící na arkýři a mává k nim listinou, již rozestřela v obou rukou:

„Excelencí! Ty, palatine Pálffy! Tu je sathmárská smlouva o mír! Tys ji podepsal! Dal jsi amnestii všem! Přisahal jsi na to! Bůh je živ! Jenž to slyšel! Milostivý! Spravedlivý! Lidé! Mocní páni! Mocný Bože! Nedopusťte, aby byla prolita krev. Což není Boha? Neslyší nebesa, země, nikdo?!“

Kdež by ji poslouchali! Vždyť takové křiky vedou i jiné ženy; je to jejich způsob!

Vtom počal odsouzený s vyvýšeného prostranství mluvit k lidu. Bylo slyšet jenom několik jeho slov: „svoboda! vlast!“ — bubny zavířily, přehlušily mužův hlas, křik cizí ženy, a přehlušily i hučení hrozícího se lidu.

Cosi se zablesklo vzduchem.

Sluneční paprsek se zaleskl v zrcadle katova palaše.

V nejbližší chvíli se hučení lidu proměnilo v hluk uspokojení. — „Velmi krásně ho sťal!“

Sluha smrti zvedá za vlasy do výše hlavu pověstného kuruckého vůdce. Ona žena tam v červeném kočáře trhá na kousky listinu, již držela v rukou, a hrstí rozhazuje útržky tím směrem, kde její mocný ochránce tam na balkoně — právě se k ní obrací zády!

Spis onen byl opis sathmárské smlouvy o mír.

Vítr, který — jak známo — vzniká po každé popravě, roznáší na všecky strany motýlky z roztrhané listiny — čarodějnické motýly smrti.

*

Kam a kudy teď?

Moře je mezi nimi! Mezi ní a jejím mocným ochráncem. Větší rudé moře, než jakým Mojžíš převedl svůj lid: — prolitá krev Urbana Czeldera!

Nechtěla věřit svým citům, nechtěla věřit svým očím, uším, že by to mohla být skutečnost, že maďarský velmož postavený na nejvyšším místě, Jan Pálffy, který kvapil užíti tak smělého plánu a všemožných i nemožných prostředků, aby svůj národ přivedl k míru, počne svůj první krok tím, že povleče na popraviště ony hrdiny svobody, jimž na úmluvě se zlatou zavěšenou pečetí královskou zajistil všeobecné odpuštění, že téhož Urbana Czeldera, jejž švábský generál, cizinec zrozený za hranicemi, žoldnéř otužilý přísnými válečnými předpisy, propustil na svobodu, jakmile zvěděl o oné smlouvě míru, ač nebyl úředně povinen vzíti to k vědomosti, že téhož smělého hrdinu, modlu kuruců, bohatýra bojišť, sám onen Pálffy, jenž podepsal říšskou smlouvu, dá nevěrně zajmouti a bez řádných soudců na posměch zemským zákonům popraviti!

Koho tedy chrání pak ten poškrabaný papír?

Paní Korponayová mohla se ovšem dovědět, kdyby byla šla nahoru k Pálffymu, proč dal Urbana Czeldera stíti, ale přece učinila lépe, že se po tom neptala.

Byla by palatina nalezla v rozmaru velice špatném.

Hrdinný kurucký plukovník, když vycházel ze žaláře, zvolal na svou osvoboditelku sedící v kočáře:

„Než se měsíc obnoví, obnoví se i slunce.“

Byli, kdo si tato slova zapamatovali, byli jiní, kdo tomu chtěli rozumět, a opět jiní, kdo za ním slídili.

Bylť Urban Czelder člověk tvrdošíjný, který pro takovou nepatrnost, jako je ztráta hlavy, nedá se oblomit. Přesto, že popraviště přeskočil, neustal ani na hodinu pokračovati tam, kde přestal.

Od „Černých hor“ k „Bílým horám“ je veliké množství krásných, romantických údolí.

Úkryty tyto znal kurucký vůdce všecky velmi dobře. Dvanáct let se učil znáti je. Tu honili jeho, tam zase honil on jiného. Rozehnali mu jeho vojsko? Zmizelo náhle, jako by je byla země pohltila. Ale než se měsíc obnovil, bylo jeho vojsko opět pohromadě, jako by se bylo vyklubalo z motýlích kukel. A zbraní měli dost: kdož ví, odkud je vzali. Taková zábava trvala po desítiletí. Znal tam již každou ves, vůdce lidu, zemanské jinochy připravené k pračkám, hašteřivé kněze, neusmiřitelné ševce. Purpur a hedvábí jsou již pacifikovány, ale hrubé szűry (pláště) nejsou posud obráceny! Čižmy s ostruhami slezly již s koní, ale bačkory jsou posud na nohou! Páni a panstva, vrchní hodnostáři ať se umlouvají; „veto“ lidu posud platí!

Sotvaže mohl kežmarskému žaláři ukázat záda, pospíchal k Černým horám, pobídl a povzbudil hajductvo vrátivší se domů do vesnic a uspořádal novou vzpouru lidu, spojil se s jiným, sobě podobným kuruckým plukovníkem, s Pongráczem, bývalým hrdinným podvelitelem Ladislava Ocskaye: oba pak si vymyslili odvážný plán, který platil bánovi Pálffymu.

Jenom v jednom se přepočítali: neuvážili, že nepřítel, jejž chtěli překvapit, je také Maďar; kurucové přestoupivší ke králi se také vyznají v starých stratagématech — odvážný podnik skončil plačtivě.

Přepadli Czeldera v jeho vlastním lese; Pongrácz unikl z pasti; on pak, osamotněv, padl v zajetí; odvedli ho do Košic v řetězech. A hodní kurucové, kteří jen čekali, až k nim přijde s praporem v hrsti, že se k němu připojí a pustí se na labance — i ti se přišli podívat, jak kat mávl palašem nad hlavou pověstného válečníka, a říkali: „Dobře mu ji srazil!“

Jan Pálffy tedy nedal popravit hrdinu zrádně, přes zajištěnou amnestii, jak si myslila Juliana a s ní celý svět, který neslyšel předčítaný rozsudek smrti, nýbrž pro pokus nového povstání; a kdyby byla paní Korponayová toho dne přišla k palatinovi, bylo by se jí místo ujištění dostalo nejnešetrnějších výčitek přesto, že její oči dovedly krásně prosit, neboť ona byla přímá a bezprostřední původkyne tohoto nebezpečí, protože Juliana vyžebronila Urbana Czeldera z kežmarského vězení a tímto svým vítězstvím se všude vychloubala, nepamatujíc na moudrou radu Löffelholzovu, aby o tom zachovávala přísné mlčení. Teď tím způsobila Löffelholzovi ještě mrzutost.

Tak tam stála na košickém náměstí, stísněna se všech stran lidem. Jindy aspoň její duše dovedla letět a vidět, ale teď i ta byla chromá a slepá.

Když viděla, slyšela, cítila kolem sebe to moře lidských hlav, měla pocit, že se v tom moři musí utopit…

A kde je břeh toho moře?

Jak široká je země, tak široké je toto moře lidu: a každá jeho vlna je nepřítelem tomu, kdo v něm pluje pln zoufalství.

Ona jediná je na něm trosečnicí.

Jak bojovala, co obětovala, aby se dostala k cíli!… Manželskou věrnost, rodinné štěstí, sladký klid domova — vše dala do sázky… a co tím získala? Tajenou blaženost, planoucí lásku, i tu obětovala… z rozumných lidí učinila šílené blázny… nevinné děvčátko, jež k ní lnulo jako dcera, uvrhla v otcovskou kletbu, a účastna sama podílem na těchto kletbách, vmísila se do zápasu obrů a pomáhala svrhovat balvany… a opatřila si na konec tak velikou pověst, takové jméno, že všecky dveře se před ní zavírají, že na náměstí si na ni ukazují prstem a že i ve světových dějinách zůstane toto jméno skvrnou nejtemnější.^[7]

A proč to všecko?

Co tím získala?

Hrad z karet: foukli naň a hned se rozsypal.

Proto tedy musila po celou zimu, jaro a léto postrádat každodenní polibek těch sladkých, žvatlavých dětských rtů? — — Žvatlavé dětské rty!

Uprostřed velikého nepřátelského moře, jež nemá mezí, je ještě malý ostrůvek — jejž dítě ohraničuje svými hračkami; — tu jest koník na hůlce, tam zvonící hruška, bubnující zajíc, pak dřevěná šavlička, generálský klobouk z pestrého papíru, celý zodiacus čarovného kruhu!

Zlatý kočár mu mezi hračky nepřivážejí, zato však se mu přinese zlomené, vymačkané, vší víry a vší naděje zbavené nepokojné srdce.

… Paní Korponayová odjela ještě téhož dne z Košic, aniž promluvila s kterým velmožem v městě.

Když vyjížděla branou, shledala se ještě jednou se svým bývalým zbožňovatelem. Jeho hlava tam byla vztyčena na vysoké žerdi. Vál silný vítr, hlava se ukláněla na pozdrav: adie, krásná paní!