ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kohinoor uherských přírodních zvláštností, ledová jeskyně dobšinská, byla tenkrát známa jenom málo lidem.

Kdo o ní věděli, zavázali se těžkou přísahou, že nikomu o ní nepovědí než svým úplně spolehlivým stoupencům.

Zde v hloubi hor sídlí Demiurgus, duch země, který tvoří z ledu. Tato práce trvá od dávných věků. Počíná jako horník, dělaje vodou a uhličnatou kyselinou hluboké prostory, a pak pokračuje jako stavitel, vztyčuje nad propastmi obrovské klenutí, s nesmírnými sloupy, z ledu, napodobě ve svých stavitelských skvostech vodopád, besídku, koberce, a nepotřebuje při tom ani dorského ani korintského slohu. Pak vztyčuje oltář, vysoký, se širokými schody. Nezapomíná ani na klenuté chodby, v nichž pouze po dvou lze procházeti; má krásné, malé propasti; jsou to snad ložnice víl, ozdobené okrasami; tu a tam je závratný sráz, ztrácející se příkrým svahem dole v tmavé nekonečnosti, jako stěna pyramid, jako sněhová dráha pro sanici obrů, jako skleněný vrch z pohádek; ale v hlavní síni, na půdě hladké jako zrcadlo, je dosti místa pro celou bavící se společnost.

Pak se stává čalouníkem a stříbrníkem; pokrývá své kolosální stavby drahými koberci, jež visí ve vzduchu, navzájem se zvedají, opírají a udržují; upředené, ušité a vyzdobené ze samých křišťálových jehlic. Když staví, je odvážný jako titán, když ozdobuje, něžný jako víla.

Když obyvatelé země odbývají zde slavnost, osvětlujíce tisícerou umělou září prázdné prostory propasti, stává se celá ta božská alhambra průhlednou, stává se obrovským ledovým, oslňujícím dómem, který, jako by byl perletí vyložen, obráží duhovými barvami světelné paprsky; stříbro čalounů splývá se zelení smělých vodopádů; duté sloupy a oltáře vrhají světlo dále. Sloupy jsou zevně vyzdobeny fantastickými postavami, květinami, ptáky, krajkami, prolamovanou prací stříbrnickou, a jsou bohatě ověšeny stuhami perel.

A divák počíná počítat na této obrovské ledové zdi, kolem níž se ubírá, řadu let. Kolik let, tolik vrstev. Jako by to byly listy v složené knize, kam až světlo dosahuje, lze snad i do tisíce počítati. A což teprve to, co je za touto ledovou střechou, kolik tisíciletí by to mohlo počítat?

Vstup do této jeskyně z hnileckého údolí byl Dobšinským znám již odedávna. Věděli i to, že uvnitř je led. Při letních zábavách tam spouštěli sudy s pivem, ale sestoupiti dovnitř se odvážili teprve v posledních desítiletích minulého století dva mladí učenci, kteří pak odhalili tuto božskou krásu světu.

V době Rákóczyových válek zde byl úkryt kuruckých spiklenců, v němž se scházívali k poradám.

Obyčejně si před vchodem stloukli z větví žebřík, po němž sestoupili do jeskyně, a když se vrátili, rozbili žebřík a spálili jej.

Že ledová jeskyně má ještě jiný vchod kromě ústí v hnileckém údolí, věděl pouze Ghéczy.

Když se v posledních letech tato jeskyně začala stávat proslulou, zmínil se starý obyvatel dobšinské obce, že i on byl ve své mladosti v této jeskyni; že však se do ní dostal cestou úplně jinou, na svahu „Hanneshöhe“. Ale místa toho nemohl již nalézti.

Byl to vchod, k němuž bylo lze se dostat ze zámku Zikmunda Ghéczyho, koňmo, podél potoka vytékajícího ze skály.

Když Zikmund Ghéczy dohonil a zabil svého druhdy milého přítele Štěpána Józsu, kazatele-kapitána, který zrádně přeběhl k císařským, vzal mu zároveň i poklady, jež spolu ukořistili v Kremnici a ve Šťávnici; zlatých i stříbrných peněz bylo mnoho sudů. Tyto poklady si dal zavézti do zámku v hnileckém údolí, a odtud pak je v sáčcích přenášel vchodem v Hanneshöhe do ledové jeskyně a ukryl je tam. A neukryl je na jednom místě. Rozdělil je na „zásuvky“. Byly označeny číslicemi; tolik tisíc zde, tolik tam. Byla to pravá wertheimská pokladna! — Pokladna obrovská: a skutečně nedobytná. Ledová víla již v prvém roce pokryla úkryty vrstvou ledu a kladla na ně každoročně nový list. Takový zámek nemá žádného klíče. — Ale až ho bude jednou třeba, až dojdou všecky prostředky, vytasí se Zikmund Ghéczy se svým ukrytým pokladem. Zatím ať se dobří kamarádi spokojí s tím, co vynášejí měděné doly. — On sám se spokojuje se slaninou a s chlebem.

A teď nadešel onen čas.

Bylo třeba znova zorganisovat rozprášený kurucký tábor. Bylo třeba opatřit si zprávy o bývalých vůdcích, kteří se vrátili na své statky, jakož i o tom, co se děje mimo zemi; bylo třeba starat se o vydržování ukrytých vojsk, která se již scházela.

Bylo třeba peněžnici otevřít.

Právě to sem teď svedlo staré soudruhy, z nichž jeden přicházel z Polska od Rákóczyho, druhý z Temešváru od tureckého velkovezíra, třetí ze Sedmihradska, ostatní pak s různých stran, z lesů, z pust, z Bílých Hor, z eczedské bažiny, kde tisíce mužů schopných zbraně čekalo na heslo; a všichni měli stejné poslání: objevit se v tento den, v den nového měsíce, v ledové jeskyni v hnileckém údolí, a tam čekat na Zikmunda Ghéczyho, který jim vydá poklad a vzácné dopisy od kuruckých předáků.

Musili projíti lesem již před svítáním, kdy byla ještě tma, aby jich dobšinští labancové nezpozorovali, a usadit se v ledové jeskyni.

Měli s sebou kožichy, takže nezmrzli. Oheň si rozdělat nebylo radno, neboť vycházející kouř by vyzradil, že jsou zde lidé.

Bylo jich asi dvacet.

Mezi nimi byl Fabricius, který právě prošel Spišsko, Pongrácz, který se zachránil při katastrofě Urbana Czeldera a znova sehnal své rozprášené hajduky, Jan Korponay, který přišel od knížete, a mezi jinými i Pelargus, poslíček všech. Ten byl i teď oblečen v dívčí šat venkovanky, ostatní na sobě měli kroj dřevařů z hnileckého okolí.

Tři voskovice osvětlovaly stan, v němž se uvelebili. Dnes se tato ledová prostora nazývá „beduinský stan“.

Pánové si z dlouhé chvíle vypravovali navzájem své plány do budoucnosti. Všecky byly velkolepé a všecky snadno proveditelné, jen peněz bylo ke všem třeba. Jenomže kde je vzít? Měděné zlatníky „libertáše“ byly prohlášeny za bezcenné a i stroje na jejich ražení byly rozbity!

Zatím Pelargus, sedě na ledovém taburetě, zapisoval cosi na kus pergamenu.

„Co kalkuluješ, synku?“ — zeptal se ho Korponay.

„Počítám, kolik bylo dohromady vypsáno na hlavy přítomných pánů. Kdybychom mohli své hlavy prodat tak, jak jsou oceněny, hned bychom se nemusili starat, kde seženeme peníze!“

Smáli se tomuto žertu.

Je věru příjemný pocit býti v takové společnosti, v níž každý jednotlivec vztyčuje hlavu, na kterou je vypsána odměna sto nebo dvě stě dukátů. Největší cenu má hlava Korponayova, neboť ta představovala tři sta dukátů.

„Největší cenu však přece jen má moje palice,“ — žertoval Pelargus, — „neboť, byť i menší částky, ale v každém městě na ni něco vypsali. Někde padesát, někde sto tolarů. Spočítám-li to dohromady, je to celý tisíc tolarů.“

„No, však náš ,Žiga báťa‘ přinese nervus belli.“

Jenomže „Žiga báťa“ — strýc Zikmund — dal na sebe příliš dlouho čekat.

Stříbrné Fabriciovy hodiny ukazují již nov měsíce. Už by zde měl být.

Tady v ledové jeskyni není čekání příjemné. Jen polská kořalka zde ohřívá. A ještě něco jiného. — Šílenství!

Všichni muži již důkladně reptali. Mluvili o zbabělosti, o opuštění; některý hlas se zmínil i o zradě.

Náhle však bystrý Pelargův sluch poznal hukot bouře hučící nad zemí.

„Nahoře je bouře. To si hezky počkáme: Žiga báťa se pustí v zápas třebas s ďáblem, i s takovým, který má ocas na hlavě — ale Pánaboha se nesmírně bojí. Dvanáct židovských patriarchů i se svatým Davidem dohromady nebálo se Boha Zebaotha jako dobrý Zikmund Ghéczy sám od té doby, kdy se ho dotkl svým bleskem. Ten nám teď nevyjde ze skleněné klece, ani kdybychom mu dali tolik dukátů, kolik jich chceme sami od něho.“

Se všech stran se ozývaly kletby.

Kurucové vůbec nedrželi jazyk na uzdě, když se mluvilo o věcech nebeských; teď teprve toho nedbali, neboť byli zde dole v ledové propasti na místě velmi jistém.

A bouře nepřestávala.

Nitro okolních hor je samé železo a s tím se blesky rády líbají; všecky blesky padaly do hory a skála se chvěla až na dně.

Netrpělivost spiklenců propukla chórem: ten klne bezbožněji, ten fortelněji.

Náhle otřásla ledovou jeskyní rána tak mocná, spojená s otřesem země, že se až sloupy a křišťálové stěny zachvěly; blesk udeřil s takovou apokalyptickou silou do „špičatého vrchu“, že s něho srazil temeno, provlekl se skalami, vrazil do ledové jeskyně, na okamžik naplnil tu velkolepou křišťálovou stavbu, všecky sloupy a klenutí nadpozemskou září, až oči všech přítomných byly oslněny; v následujícím okamžiku pak zavládla hrozná tma, při níž ochromilo srdce hrozné rachocení; temeno hory se zřítilo.

(Tento pád hory je posud vidět nahoře na temeni i dole v jeskyni, kde je ona spadlá masa skalin.)

A hrozný tlak vzduchu zhasil všecky tři svíce.

Dokud zněl rachot bořících se skal, z nichž mnohé se zřítily až do hloubi jednoho sta sáhů (teď nazývají to místo „peklem“), neozval se žádný lidský hlas. A když byl již rachot u konce, ještě dlouho bylo slyšet praskot a tření ledových kolosů, jež se zachvívaly, a zvonění padajících ledových křišťálů o ledové stěny.

„Měly by se rozsvítit svíčky,“ — šeptal někdo ve tmě.

Po těchto slovech vytáhlo několik mužů z kapes rozsvěcující náčiní, jež s sebou všichni nosili; měli i sírové vlákno. Ale oheň nebylo možno vykřesat; houby byly tak zvlhlé, že jiskry v nich uhasly. Na konec počali všichni pracovat ocilkou a křesacím kamenem… Zdálo se, že tábor démonů srší tu kolkolem jiskry v pekelné temnotě. Ale bez výsledku!

Zhaslé svíčky nebylo lze znova rozsvítit.

Teď teprve nastala chvíle hrůzy.

Ti, kdo jsou zde dole, v hrozné tmě, nenaleznou nikdy cesty z tohoto ledového bludiště na boží světlo!

Zmocňovala se jich zoufalost.

Před nimi hrozná, ošklivá smrt, proti níž ani bystrá mysl ani síla nepomáhá!

V této srdce ochromující chvíli se zdá, že v hlubině propasti svítá jakési světlo.

Pelargus je zpozoroval nejdříve. „Vidím světlo!“ — zvolal, ukázav k němu.

„To je Žiga Ghéczy!“ — pravili páni kurucové a počali křičet „haphap“, aby byli blížícím se ve tmě poznáni. A pak se opět chopili křesadel a počali dělat jiskry, aby byli v ledovém Bábelu zpozorováni.

Neboť není tak lehké, dostat se z oné dolejší části do hořejších pater.

Svahy jsou příkré a hladké jako zrcadlo, přerývané širokými skulinami, jež se cení z bezedné hloubi.

A světlo se blížilo.

Bylo lze již poznat lidskou postavu, která je přinášela.

Zdálo se, že je to muž — v hornickém obleku. Světlo vycházelo ze svíčky, jež byla zatknuta do vysokého plstěného klobouku jako do svícnu. Proč horník nepřinášel raději lampičku, již si upevňují na pás, vysvětlovalo jeho časté padání na hladké ledové půdě; lampa by při pádu zhasla, kdežto nahoře na klobouce svíčka nepřestala svítit.

Byl to těžký zápas, aby se chodec dostal nahoru do vyšších ledových vrstev; napolo sehnut spěchal po ledových chodbách, opíraje se o okovanou hůl. Místy se škrábal po kolenou, na nichž měl připevněné železné drápky, po ledovém svahu, chytaje se ztrnulýma rukama ledových balvanů a chráně se hřeby pobitými botami před sklouznutím.

Přiblížil se již tak daleko, že měl přejít již jenom jediný trychtýřový sráz.

Odvázal si s pasu lano a hodil železný hák na jeho konci uvázaný na vysoký ledový sloup, tvaru podobného píšťale u varhan, a pomocí nákolenních želez počal zlézati ledový hranol, silný jako kmen.

„To není Žiga Ghéczy!“ — zabručel Pelargus. — „Nevidím jeho dlouhé bílé vousy.“

„Snad se nezbláznil, aby naše tajemství svěřil jinému!“ — odpověděl Fabricius.

Korponay chtěl pomoci lezci, a stáhnuv holí lano visící na háku, počal příchozího vytahovat nahoru.

„To není starý Ghéczy!“ — bručeli všichni, když se postava z hloubi objevila, když se mohla rukou zachytit ledového skaliska, a hbitým skokem se octla na hladké ledové podlaze.

„Nikoli! Ale jeho dcera!“ — zašeptala příchozí stísněným hlasem, sundavši s hlavy hornický klobouk s rozsvícenou svíčkou: krásné, žluté vlasy zrosené potem jí padaly do rozpálené tváře.

„Zrada!“ — zařval Fabricius a skočil k ledovému stanu, aby se zmocnil zbraně. — Jan Korponay pak náhle přehodil své ženě totéž lano, na kterém ji vytáhl, na krk a díval se jí do tváře jako šílenec.

Nepromluvil k ní ani slova, vraždil ji jenom pohledem, třímaje v rukou oba konce oprátky.

Juliana neučinila na svou obranu ani jediný pohyb.

Kdyby hodila klobouk držený v ruce i se svíčkou na zem, byla by tím pochovala sebe i všecky ostatní v pekelné temnotě. Pak se povede lépe tomu, kdo bude dříve zabit.

Ale neučinila to.

Podala svíčku tomu, kdo jí byl nejblíž, a nejtišším hlasem pravila:

„Tu jsem, pane můj. Poslal mě můj otec. Přinesla jsem vám vzkaz. Vyslechněte mě a pak se mnou budete moci naložit podle svého hněvu.“

„Nedej jí mluvit! Korponayi! Je to had!“ — řval Fabricius z ledového stanu; — „umlč ji, sice tě zkazí, dopustíš-li, aby mluvila!“

Korponay pohlížel ještě zuřivěji na Julianu a počal stahovat smyčku, kterou držel v ruce.

„Ale takovou hloupost neprovedeš!“ — zvolal Pelargus, a přiskočiv ke Korponayovi, přeřízl rázem provaz srpovitým nožem a vysvobodiv paní z manželových rukou, postavil se k ní, háje ji vlastním tělem proti všem. — „Nikdo se nedotýkej mé paní! Nebo nebudu pak znáti ani Boha, ani lidí! — Což jste se zbláznili? Že chcete zavraždit toho, kdo nás přichází vysvobodit? Posla? Pane plukovníku Pongráczi! Poručte svým kapitánům! Sice poteče jejich krev!“

Kuručtí vůdcové se do toho skutečně vložili, aby odtrhli zuřivého Korponaye a utišili klnoucího Fabricia; Korponay lál bláhovému Pelargovi, proč že se míchá do věcí jeho ženy, když nebyl ani jejím milencem a jenom přes sklo si líznul medu: je bláznem té ženy!

„Bláznem je ten, kdo bez vyslyšení odsuzuje,“ — odpověděl mu Pelargus. — „Až dosud jste ji jenom obviňovali, ale nikdo jí nehájil! Je to spravedlivé? Tolik silných mužů proti jediné slabé ženě! Je to rytířství? Vlastní manžel pomlouvá svou paní! Je to čestné? — Nedbám toho, lajte mně bláznů: já o ní nevěřím ničemu špatnému! Jenom její závistníci si na ni vše vymyslili pro její krásu!“

Juliana pohladila mladého hrdinu po vlasech.

„Děkuji ti, dobrý Pelarge, že jsi se zvedl k mé ochraně; jsi jediný na širém světě. — Nech toho!“

A vstoupivši do středu ostatních mužů, stanula mezi nimi klidně, s rukama složenýma v klín.

„Pánové moji! Moji soudcové! Nemám nic, co bych chtěla zapírat. Že jsem v Levoči spáchala zradu na zemi, k tomu se přiznávám. Že jsem činu svého litovala: tomu nasvědčuje to, že zde stojím. Mohu to napravit? Posuďte sami, vykonám-li a odevzdám-li vám, co mně bylo svěřeno. Shledáte-li, že to dobré, co pro vaši věc konám, vyrovná se tomu, co zlého jsem proti vám spáchala: pak mne osvobodíte; — usnesete-li se na tom, že jsem ještě dlužnicí, pak jsem zde: můžete nade mnou rozsoudit, nad mým životem; nikdo mě nebude oplakávat. — A pak, až mne snad uznáte nevinnou, zbude mně ještě jeden soudce, který nade mnou rozsoudí: můj manžel. — Co mezi námi je, po tom není nikomu nic, to je věc jenom naše. Necháte nás pak o samotě, až odejdete hnileckým východem. Kudy já odejdu — napravo či nalevo, dolů či nahoru — ví jediný Bůh!“

Hrdinové byli touto řečí silně dojati.

Sám Fabricius a Korponay umlkli; stáli však vedle sebe a ruce si navzájem složili na ramena. Plukovník Pongrácz byl mezi nimi nejvyšší hodnostář; tomu řekla Juliana vzkaz Zikmunda Ghéczyho; do jeho rukou odevzdala dopisy, jež došly od bývalých kuruckých vrchních hodnostářů.

A pak je zavedla přesně podle otcových pokynů na místa, kde byly ukryty zlaté a stříbrné peníze, ukořistěné z hornických měst.

Vše se jí podařilo, vše se našlo. Pro začátek je toho dosti. Poklad je tak veliký, že všichni z nich budou míti co vléci.

„Ukončila jsem své poslání,“ — pravila Juliana, když pytle s penězi byly vytaženy z úkrytů a vedle sebe urovnány, a obrátila se přímo k Fabriciovi:

„Vy, pane vrchní rychtáři, jste v tomto úřadě nejučenější, vy vyneste nade mnou soud.“ —

Ale dobrý Pelargus nedopustil, aby byla souzena bez obhájce; přistoupil k Fabriciovi, jednou rukou ho uchopil za plášť na rameni a druhou rukou činil prudké posunky a buše do rychtářových prsou pronesl vášnivou obhajovací řeč ve prospěch své zbožňované sličné paní:

„Nuže, vy, pánové, chcete-li býti soudci, znejte také jus, právo, znejte logiku, znejte principy. Vězte, co je „in dubiis charitas“. Kdyby žena s takovou andělskou tváří, s tímto holubičím pohledem dovedla spáchati tak hroznou zradu, z jaké ji vy, její choť, celý svět, ba i její vlastní ústa obviňují, nebyla by teď měla příležitost spáchati zradu stokrát větší a těžší, kdy bylo třeba jediného jejího slova, jediného pokynu, aby nás všecky vydala do rukou katových, aby v zárodku zničila plán nového spiknutí? Kdyby bylo možno, aby se do tohoto srdce vkradla zrada, nebyla by si pospíšila s dopisy jí svěřenými přímo k našim nepřátelům a odhalivši jim naše spiknutí, nemohla přivésti na popraviště tolik pánů, že věru mohla by si pak vybírat mezi jejich statky svou krvavou odměnu? Kdyby srdce a duši této ženy blažily jenom panská nádhera, přepych, bohatství, stála by tu před námi takto ublácená, v roztrhaném hornickém šatě, s rozdrápanýma rukama, aby nám ukázala a vydala ukrytý poklad, který si odtud sama mohla dáti vynésti ke své radosti a útěše tak tajně, že by po něm ani kohout nezakokrhal? Má hřích takovou tvář? Hle, neleze za vámi po kolenou, nelomí ruce, nevrhá se k zemi, jak mají ve zvyku vinníci! Stojí zde klidně, jako mučedník v římském cirku mezi lvy. Nevolá svaté na pomoc, ani žijící za svědky, neokrašluje své činy, nevysvětluje, nezapírá. Praví jen: „Co jsem učinila, učinila jsem.“ Měla k tomu asi vážné důvody. Je snad samotna? Nikoli! Sta, tisíce učinili totéž co ona. Uvěřili lákavým slovům, důvěřovali v přísahy, v psaní mocných pánů, pečetěmi opatřená. Kolik mužů, kolik našich vrchních vůdců složilo svůj prapor za takové jediné medové slovo! A ona, slabá žena, ona jediná zhřešila, když je poslechla? A my přeběhlíky, když se jim jejich čin zoškliví a opět se k nám vracejí, přijímáme s otevřenou náručí! Zde jsou jejich listy v našich rukou: čteme je s vroucností, radujeme se z jejich obrácení; prosíme je snažně: pojďte zpět, pojďte k nám, buďte opět našimi vůdci, našimi rádci, povznášíme je sami nad sebe. Jen tuto jedinou máme svrhnouti do propasti? Proto, že je žena? Proto, že je slabá žena? Proto, že je sličná žena? Nahoře burácející bouře a zde dole toto ledové peklo mne zachovej nebo znič tak, jako zde potvrzuji přísahou, že tato žena je nevinná a spravedlivá jako tento panenský sloup před námi. Ručím za ni svou hlavou.“

Horoucnost mladého trubadura zanítila také srdce ostatních. Pánové kolem potichu přisvědčovali. Váha spravedlnosti se skutečně klonila ve prospěch sličné paní. Váha zásluh překonala váhu jejího provinění.

Navrátivšího se je nutno uvítat, zvláště když přestál takovou zkoušku jako tato žena.

Starý Fabricius pokynul rukou, aby umlkli. — Sám se posadil na kus ledu jako na soudcovské křeslo; ostatní stáli kolem.

Nyní již rozsvítili všecky svíce; ledový stan byl zcela jasný.

Fabricius měl v rukou kosu; sám byl přestrojen za slováckého žence. Podobal se skutečně starému Kronovi, bohu času. Kdyby chtěl, mohl by kosou srazit hlavu ženy, jež stála před ním.

Po dlouhé pomlčce se ozval:

„Poslyš, co pravím, ty, jež nemáš žádného jména, ,levočská bílá paní‘. Nevynesu nad tebou žádného rozsudku. To je věc Boží. Však on jej vynese. Ale snímám s tvé hlavy svou hrozící ruku a pravím, aby ti nikdo neubližoval. Nevím, kdo jsi. Neznám tě. Zapomněl jsem, že jsi kdy zkřížila mou cestu. Ty sama si budeš pamatovat, čím jsi hřešila; jiní pamatovat nebudou. Ne snad proto, že tento nadšený jinoch zde pro tebe mluvil obhajovací řeč, ne pro ten zvonivý kov, který jsi nám dala do rukou, ne za ono světlo, jímž jsi nás vysvobodila z pekelné temnoty a bez něhož bychom byli ztraceni — tím vším jsi se nevysvobodila. Ale tím, že sem přicházíš poslána svým otcem. Znám jenom jednoho člověka na světě, který má srdce neoblomnější než já, jenom jednoho člověka, který miluje vlast hroznější vášní než já — a to je tvůj otec. A jenom jeden člověk je na světě, proti němuž jsi se prohřešila více než proti mně, protože jsi na jeho znaku učinila skvrnu hroznější než na mém, a kdo proto více toužil po tvé smrti, než po ní toužím já: — a to je tvůj otec. — — Dovedla-lis získat srdce Zikmunda Ghéczyho z Garamsegu, svěřil-li on tobě tajemství, jež nikdy nikomu neřekl: pak s tebou jde jakési kouzlo, jež svým obmezeným rozumem nedovedu proniknouti. — Vrať se k svému otci cestou, kterou jsi přišla, a odevzdej mu list, který ti dám; — nebude v něm slov mnoho, ale dosti: ,Tvá dcera vyplnila své poslání!‘“

Fabricius požádal přítomné o papír; sám žádný neměl. Ale ani ostatní neměli u sebe papíru. Pelargus mu dal kousek pergamenu, na němž prve sepsal jména soudruhů a k nim ceny vypsané na jejich hlavy.

„Ten se dobře hodí,“ — řekl soudce. — „Jsou na něm již i naše jména.“

Potom napsal v čelo listu těch pět slov.

Pergamen putoval z ruky do ruky; každý vůdce napsal u svého jména: „vidi.“

Korponaye nechali úmyslně až na konec.

Nepřipsal ke svému jménu: „viděl jsem“ — ale schoval pergamen do pláště.

„My si máme spolu ještě něco vyřídit.“

Ovšem. Velicí vlastenci, nezlomní bojovníci za svobodu již ukončili svůj spor s tou, která je zradila. Když po druhé vykonala a prokázala jim dobrou službu, byl účet vyrovnán.

Ale účet manželův?

To bude těžká věc!

Neodporovali mu. Dohodli se.

Každý z přítomných se chopil pytle s penězi; sebrali svíčky a pustili se úzkou chodbou, vedoucí k východu z jeskyně.

Ledové čalouny zvolna zahalovaly jednotlivé postavy, světla zmizela jako bludičky za průsvitnými stěnami.

Jenom dvě svíčky tu ještě zbyly: Korponayova a jeho manželky.

Stáli tu tváří v tvář: kolkolem bílá noc, lesknoucí se ledové peklo. Se stropu padala občas pravidelně kapka vody na ledový stan, odměřujíc věčný čas.

Juliana se i v mužském obleku zdála dokonalou ženou: její prosebně shrbená postava, sepjaté ruce, jež se dotýkaly kolen, sklopená hlava, oči zářící zpod stínících brv — vše prozrazovalo, že je ženou.

Neměla slov; jenom pomalu zvedla obě ruce a vztyčila je k té druhé postavě, jejíž stín na ledové stěně prozrazoval, že je to muž.

Pokynul odmítavě rukou.

„Neoslovuj mne. Nemluv na mne. Vše by bylo marné. Kdybys dovedla svým dechem i tuto ledovou jeskyni roztáti, mne neobměkčíš. Mezi námi není žádného společného citu: ani nenávisti.“

„Mohl bys zapomenouti na naše malé, osiřelé dítě?“ — zachvěla se žena.

„Nemluv o něm, nebo prokleji hodinu, kdy se zrodilo!“

„To právě byl můj hřích, že jsem je tolik milovala.“

„Vím o tom. Proto bych chtěl zapomenouti, že mám syna. Neboť lépe bych byl učinil, kdybych mu byl hlavu roztříštil, než abych ho ke křtu držel; má sláva je dnes v tom, že se narodil plod, Ancikrist, který se nestal spasitelem, ale zkázou světa! — V modlitbách lidu bude věčně státi: ,počal se ze zlého ducha!‘ Pro mne bude radostnou zprávou slyšet, že umřel!“

„Pro lásku boží! Jak tak můžeš mluvit!“

„Vraťme se k jiným věcem. Vždyť nemáme příčiny k hádkám. — Podvedli tě, viď? Ti, kdož ti slibovali zlaté hory! Jakž by tě byli neoklamali? Vždyť i Fabriciovu dceru vypudili z otcova majetku; a tu jsi dala císařskému důstojníku; i svou víru musela zapřít; zradit otce a rodné město jsi ji naučila ty! Teď i ta je bez domova, žebračka, stejně jako ty!“

To bylo novým těžkým kamenem na Julianino srdce.

Tedy i jejího miláčka učinili nešťastným ti, jimž důvěřovala? I to je žalobou padající na její duši, postrachem jejích snů?

„Chápu tě nyní úplně,“ — řekl Korponay. — „Jsi oklamána, jsi uražena, jsi zničena. Sama sebe pronásleduješ. — Neodháním tě, nestavím se ti do cesty, běž si sama před sebou! — Teď běžíš s námi stejnou cestou, to vidím; a také ti to věřím; dostala ses do víru, který nás strhl. Chceme se pomstít, my i ty. V tom se setkáváme a je možné, že ještě často budeme na sebe čekat, jako jsme čekali dnes, a může se i státi, že jednou kat naše hlavy hodí do jednoho koše. Ale mé rty tě ani tam nepolíbí! Pro mne nejsi žena, pro mne jsi tvor bez rodu. A tak také s tebou mluvím.“

„Poslouchám tě tiše.“

„A odpovídej přímo. Ještě jsem ti nepodepsal propouštěcí list; dříve musíš se mnou smlouvat. Řekni mi, kam jsi tehdy zmizela, když mé srdce bylo tebe tak plno, že jsem tě chtěl ve svém hněvu zabít?“

„Byla jsem nablízku, v úkrytu za nástěnným zrcadlem.“

„To byl tajný průchod do sousedního domu?“

„Ano.“

„Odkud i ,on‘ mohl k tobě přijít, a ty k ,němu‘, kdykoli se vám zachtělo?“

„Ano.“

„Když jsi přede mnou utekla, šla jsi tam k němu?“

„Tenkrát ne; neboť byli tam u něho vůdcové a senátoři; radili se o kapitulaci. Ale byla jsem tam dříve. Když císařští vrazili do jeho pokoje a přepadli ho. Spěchala jsem mu na pomoc.“

„Podle toho neví generál pranic o zradě?“

„Ani slova. Když jsem otevřela tajný průchod, chystal se právě k obraně na život a na smrt před císařskými vojáky, kteří vnikli do jeho komnaty.“

„A jak jsi mu pomohla?“

„Položila jsem velícímu důstojníkovi pistoli na čelo a on nařídil mušketýrům, aby vyšli ze světnice, takže pak mohli rokovat v stejné síle mezi sebou.“

„A proč se ,on‘ nezachránil tou cestou, kterou jsi k němu vnikla?“

„Dbal mé ženské cti.“

„On ano, ty nikoli! — Andrássy tedy nevěděl zcela nic o levočské zradě? Tys to byla, jež ho oklamala, tvá medová slova, tvé zářivé oči, tvé čarovné rty byly tou tajnou mocí, jež ho zvrátila?! Nevytáhli ho z města zlatým rounem, ale zlatým vlasem.“

„Ano, tak jest.“

„Tedy ,tak jest‘! — Poslyš tedy teď, co ti povím já, tvůj muž, tvůj soudce, tvůj vrah, tvůj druh, jak chceš, můžeš si vyvolit. Tys odlákala uherskému vojsku nejlepšího vojevůdce, rábského vítěze, vzor všech hrdinů, aby se stal nevěrným praporu národa a přeběhl k nepřátelům; — teď jdi tam k němu a přilákej ho zpět.“

„Jak?“ — tázala se žena na smrt bledá.

„Jak? To ty víš! Týmiž medovými, sladkými slovy, týmž kouzlem, polibky, objímáním, jímž jsi ho přivedla na scestí, přiveď ho na cestu pravou. Dej mu vše, po čem srdce touží, opoj ho, učiň ho šíleným, aby tě následoval opět tam, kam ho zavedeš. Vezmi ten zlatý vlas, jímž jsi ho od nás odvedla, a připoutej ho opět k nám.“

Juliana se vrhla tváří k zemi a hořce plakala.

„Neplač zde! Tvé slzy se zde změní v led, sotva vytrysknou. Mluvím teď o věcech chladných. Zde není místa pro cit. Kupujeme a prodáváme. Kupujeme, čeho potřebujeme, a dáváme za to, zač lze to dostat. Potřebujeme Štěpána Andrássyho. Považujeme ho za nejvhodnějšího vůdce; má mocný hrad, opatřený zbraněmi a děly. Staří kurucové ho posud zbožňují. Chopí-li se ten praporu, celá země se u něho shlukne jako jeden tábor. Nemůžeme ho zakoupit penězi; koupíme ho tedy polibky ženy. Vstaň a zvedni hlavu. Teď vykonáš slavné dílo!“

Každé jeho slovo bylo urážlivé, v srdce se deroucí; každé svědčilo o chladném opovrhování; žena přestala plakat, vstala, založila ruce a řekla:

„Dobře, půjdu tam!“

„Tak vidíš! To je moudré slovo. A teď si zapamatuj má poučení. Nepostačí, abys tam šla a zase se vrátila. Je třeba důkazu, že jsi tu cestu nekonala nadarmo. Důkaz o tom bude tento: Vídeňský kancléř posílá právě do Gemeru Josefa Andrássyho, jeho nejstaršího bratra, toho dvořana, který sám, zatím co všichni jeho bratři bojovali za svobodu, zůstal ve Vídni a zůstal králi věren. Jmenovali ho teď gemerským vrchním županem, jímž byl posud Štěpán Andrássy. Má instrukci, aby s plukem labanců obsadil Krásnou Horku, neboť i poradní župní síň je na tomto hradě; bratra svého Štěpána pak, omilostněného kuruckého generála, nechť dopraví na rovinu, do betlárského zámku. Půjdeš-li tam teď a vrátíš se a Štěpán Andrássy pak uzavře hradební bránu před novým vrchním županem a vyhodí labancké ubytovatele, bude to svědectvím, že tyto dvě hvězdy mají posud dosti kouzla.“

Ty dvě hvězdy se zastřely těžkými víčky.

„Přijímám úkol,“ — šeptala Juliana.

„Pak jsme hotovi,“ — řekl muž a vytáhnuv opět odpouštěcí list napsal i on za svým jménem slovo „vidi“.

A pak podal list ženě.

„A teď — jeden nalevo, druhý napravo!“

Ukončili své záležitosti.

„Prosím vás,“ — řekla ještě Juliana, — „pomozte mi spustit se po této ledové stěně.“

Tuto službu jí ovšem musil ještě prokázat. Když uvazoval ženě lano kolem pasu, musil ji oběma rukama obejmout, ale přece ji k sobě nepřivinul.

Juliana si sedla na okraj závratného ledového srázu a úplně se odevzdala ruce, jež držela lano.

Když, vznášejíc se nad zející propastí, pomalu klesala dolů, obrátila tvář vzhůru. V jejím pohledu se zrcadlila myšlenka: „Což stáhne-li lano zpět, což obejme-li mne, políbí-li mne a řekne-li: nepůjdeš tam, půjdeš se mnou, cestou bouřlivou!“ Ale manžel to neučinil.

A tu sklopila hlavu, dívajíc se pod sebe, do tmavé propasti, jež se otvírala pod jejíma nohama; — a myslila si možná: Což pustí-li lano a shodí ji do propasti a vzkřikne-li za ní: „Ne, tam ne, tam ne, ale do říše smrti!“ — Ale ani to neučinil. Zanedlouho ucítila pod nohama úzkou chodbu, jež se táhla podél ledové stěny a kterou sem byla přišla; muž nahoře v tu chvíli lano pustil…

Tak se rozloučili bez jediného sbohem.

Jedno světlo voskovice odcházelo v tom ledovém chrámu na sever, druhé na jih.

Se stropu padající kapka vody odměřovala minuty věčnosti.