ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov, ještě než sestoupil s vozu, zpozoroval na nástupišti několik bohatých kočárů, do nichž byly zapřaženy čtverky a trojky vykrmených, rolničkami ověšených koní. Když pak vstoupil na zčernalé, po dešti mokré nástupiště, uviděl před první třídou skupinu lidí, mezi nimiž vynikala tlustá, vysoká dáma v klobouku s drahými pery, v nepromokavém plášti a dlouhý mladý muž s tenkýma nohama, ve sportovním obleku, který držel ohromného, vykrmeného psa s drahým obojkem. Za nimi stáli lokajové s plášti a deštníky a kočí, kteří jim asi přišli naproti. Na celé té družině, od tlusté paničky až po kočího, přidržujícího rukou cípy dlouhého kaftanu, bylo znáti klidnou sebedůvěru a bezstarostnost. Všichni byli vykrmení a uhlazení. Všichni měli nový, pěkný šat. Kolem nich utvořil se ihned kruh zvědavých a bohatství se klanících lidí: přednosta stanice v červené čapce, četník, hubené děvče v ruském kroji s korálky, v létě vždy přítomné při příjezdu vlaků, telegrafista a cestující, muži i ženy.

V mladém muži se psem poznal Něchljudov gymnasistu mladého Korčagina. Tlustá dáma byla kněžnina sestra, na jejíž statek se Korčaginovi stěhovali. Vlakvedoucí s lesklými prýmky, ve vysokých botách otevřel dveře vozu a uctivě je držel, zatím co Filip a nosič v bílé zástěře opatrně vynášeli kněžnu na jejím skládacím křesle; sestry se pozdravily, bylo slyšeti francouzské otázky, pojede-li kněžna v kočáře či v bryčce, a průvod, uzavřený nakadeřenou služkou s deštníky a s pouzdrem, hnul se k východu ze stanice.

Něchljudov netoužil po setkání s průvodem, aby se opět nemusil loučiti, a zastavil se opodál východu, čekaje, až přejdou. Kněžna se synem, Missi, doktor a panská vyšli nejdříve; starý kníže se zastavil vzadu se švakrovou a Něchljudov slyšel zpovzdálí jen úryvkovité francouzské fráze jejich rozmluvy. Jedna z nich, pronesená knížetem, utkvěla, jak to často bývá, v paměti Něchljudovově i s přízvukem a zabarvením hlasu.

— Oh, il est du vrai grand monde, du vrai grand monde,^[32] — řekl o komsi kníže svým zvučným, sebevědomým hlasem a provázen uctivými průvodčími a nosiči, vyšel se švakrovou ze stanice.

V tom okamžiku objevila se za rohem na nástupišti tlupa dělníků v láptích, krátkých kožíšcích a s uzly na zádech. Dělníci pevnými, pružnými kroky přistoupili k prvnímu vozu a chtěli do něho vstoupiti. Byli však ihned odehnáni průvodčím vlaku. Nezastavujíce se, pospíchali houfně k sousednímu vozu a narážejíce uzly o rohy a dveře vozu, chtěli již vejíti, když druhý průvodčí zpozoroval jejich úmysl ode dveří staniční budovy a přísně na ně vzkřikl. Dělníci, kteří již vstoupili dovnitř, ihned zase rychle vyšli a týmiž pružnými a pevnými kroky brali se dále k následujícímu vozu, témuž, v němž seděl Něchljudov. Průvodčí opět je zastavoval. Chtěli tedy jíti ještě dále, ale Něchljudov jim řekl, aby vešli, že ve voze je místo. Dělníci se již usazovali, když tu pán s kokardou a obě dámy, považujíce to za urážku, rozhodně se opřeli a začali je vyháněti. Dělníci — bylo jich asi dvacet, starší i mladí, všichni přepadlých, opálených, suchých tváří — vrážejíce uzly do lavic, stěn i dveří, jako by skutečně byli vinni, šli dále vozem, patrně odhodláni jíti až na konec světa a sednouti si, kam by se jim poručilo, třeba na hřebíky.

— Kam se ženete, čerti! Zůstaňte zde, — vzkřikl druhý průvodčí, právě přicházející.

— Voila encore des nouvelles,^[33] — řekla mladší dáma s plným přesvědčením, že svým pěkným francouzským jazykem upoutá na sebe pozornost Něchljudova. Starší dáma s náramky stále jen čichala, mračila se a prohodila cosi o rozkoši seděti s páchnoucím mužíkem.

Na dělnících bylo znáti radost a uspokojení, jako by přestáli velké nebezpečí. Zastavili se, shazovali trhnutím ramen se zad těžké uzly a zastrkovali je pod lavice.

Zahradník, který hovořil s Tarasem, odešel na své místo, takže vedle Tarasa i naproti byla tři volná místa. Sedli si tam tři dělníci, ale když se Něchljudov přiblížil, pohled na jeho panský šat tak je zarazil, že vstali a chtěli odejíti. Něchljudov však je vyzval, aby jen zůstali a sám usedl na opěradlo lavičky vedle průchodu.

Jeden z dělníků, muž asi padesátiletý, vyměnil udivený, ba téměř polekaný pohled s druhým mladším. To, že Něchljudov místo nadávek a lání, jak je to u pána přirozené, jim postoupil své místo, zřejmě je překvapilo a bylo jim to záhadné. Ba dokonce se báli, aby z toho neměli nějakou nepříjemnost. Když však neviděli žádného zlého úmyslu a že Něchljudov docela prostě s Tarasem hovoří, uklidnili se, poručili nejmladšímu, aby si sedl na uzel, a požádali Něchljudova, aby se jen posadil na své místo. Starší dělník, jenž seděl naproti Něchljudovu, všecek se s počátku hrbil, starostlivě skrýval svoje nohy, obuté v láptě, aby nezavadil o milostpána, ale na konec se přátelsky rozhovořil s Tarasem i Něchljudovem, že až hřbetem ruky bil Něchljudova do kolena, když obzvláště chtěl upoutati jeho pozornost na svoje vypravování. Vypravoval mu o všech svých osudech i o práci v rašeliništích, se které se teď po dvou a půl měsících vraceli domů, každý s výdělkem asi deseti rublů, ježto část mzdy dostali již předem, když byli najati. Pracovali, jak vypravoval, po kolena ve vodě, a to od svítání do noci s dvouhodinným oddechem za poledne.

— Kdo není zvyklý, pro toho je to, toť se ví, těžké, — vykládal, — ale máš-li trpělivost, jde to. Jen kdyby byla pořádná strava. S počátku nestála za nic. No a potom jsme si na to stěžovali, jídlo se zlepšilo a dělníkům se ulehčilo.

Potom vypravoval, že dvacet osm let chodí do práce a všechen svůj výdělek posílal domů, — nejdříve otci, potom staršímu bratrovi a teď synovci, který spravuje hospodářství, sám že utratil z vydělaných padesáti, šedesáti rublů do roka dva, tři na pamlsky: tabák a sirky.

— No, abych nelhal, někdy taky pro osvěžení si zavdám kořalky, — dodal s úsměvem hříšníka.

Vypravoval ještě, jak za ně doma ženské hospodaří a jak je teď před odjezdem podnikatel počastoval půlvědérkem, jak jeden z nich umřel a jiného vezou nemocného. Nemocný, o němž hovořil, seděl v témže voze v koutě. Byl to mladý, pobledlý hoch s modrými pysky. Patrně ho trápila zimnice. Něchljudov popošel k němu, ale hoch se na něj podíval takovým přísným, trpitelským pohledem, že se Něchljudov neodvážil znepokojovati ho otázkami a poradil staršímu, aby mu koupil chinin. Název léku mu napsal na lístek. Chtěl mu dáti i peníze, ale starší dělník řekl, že není třeba. Dá prý své.

— Co jezdím, takových pánů jsem neviděl. Nejen že ti nelaje, ale ještě i místo přenechá. Jak vidět, jsou různí páni, — usoudil, obraceje se k Tarasu.

„Ano, to je zcela jiný, nový svět,“ — pomyslil si Něchljudov, hledě na ty suché, svalnaté údy, hrubé šatstvo domácí výroby a opálené, vlídné, přepadlé tváře. Připadalo mu, že je se všech stran obklopen zcela novými lidmi s novými, vážnými zájmy, radostmi a strádáním skutečného, plodného a lidského života.

„To je on, ten le vrai grand monde,“ — pomyslil si Něchljudov, vzpomínaje na frázi knížete Korčagina a na všecek ten přepychový, prázdný svět Korčaginových s jejich bezcennými, ubohými zájmy.

Měl radostný pocit cestovatele, jenž odkryl nový, neznámý, krásný svět.