ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Transport, k němuž byla zařaděna Maslová, měl nastoupiti cestu 5. července. Toho dne chtěl odejeti za ním i Něchljudov. V předvečer odjezdu, aby se s bratrem ještě uviděla, přijela Něchljudovova sestra s mužem.

Natalie Ivanovna Ragožinská byla o deset let starší než bratr. Vyrostl částečně pod jejím vlivem. Měla jej jako hocha velice ráda. Před její svatbou byli takořka stejně duševně vyspělí, ona — dvacetipětileté děvče, on — patnáctiletý chlapec. Byla tehdy zamilována do jeho přítele, Nikoleňky Irtěněva, který potom náhle zemřel. Oba milovali Nikoleňku a milovali v něm i v sobě to, co v nich bylo pěkného a všechny lidi poutajícího.

Od té doby se oba změnili: on — nezřízeným životem, ona — sňatkem s člověkem, kterého si zamilovala opravdovým citem, který však nejen že nemiloval to, co bylo kdysi pro ni a Dimitrije nejsvětějším a nejdražším, ale dokonce to ani nechápal. Všechny její snahy po mravním zdokonalení a touhu sloužiti lidem, jíž kdysi žila, připisoval jedinému citu, který dovedl pochopiti, totiž samolibosti a touze blýsknouti se před lidmi.

Ragožinskij nebyl člověk proslulý a majetný, ale velmi obratný ve službě. Uměl velmi dovedně klouzati mezi liberalismem a konservatismem a využitkoval vždy toho směru, který v dané době a za daných okolností zabezpečoval nejlepší úspěch. Ale hlavně tím něčím zvláštním, čím se líbil ženám, učinil poměrně skvělou soudní kariéru. Jako člověk ne právě mladý seznámil se v cizině s Něchljudovými a získal si lásku Nataši, tehdy již stárnoucí. Oženil se s ní takřka proti vůli matky, která viděla v tom sňatku mesalianci.

Něchljudov, ačkoliv to před sebou skrýval, ačkoliv zápasil s takovým pocitem, nenáviděl svého švakra. Byl mu protivný vulgárností citů, sebevědomou omezeností a hlavně byl mu protivný k vůli sestře, která dovedla tak vášnivě, egoisticky, horoucně milovati tu ubohou povahu, a aby se zavděčila muži, udusila vše dobré, co milovala dříve.

Něchljudovu bylo vždy trapno a bolestno pomyšlením, že Nataša je ženou tohoto samolibého, chlupatého člověka s lesklou lysinou. Nedovedl ani přemoci odpor k jejich dětem. Po každé, když poznával, že sestra bude matkou, měl pocit lítosti, že se opět nakazila něčím špatným od tohoto všem jim cizího člověka.

Ragožinští přijeli sami, bez dětí — děti měli dvě: chlapce a děvče — a ubytovali se v nejlepším pokoji nejdražšího hotelu. Natalie Ivanovna odjela ihned do starého bytu matčina, ale když tam bratra nenalezla a uslyšela od Agrafeny Petrovny, že si najal ve městě zařízený pokoj, odjela za ním. V temné, těžkým zápachem naplněné, ve dne lampou osvěcované chodbě přijal ji špinavý sluha a oznámil jí, že kníže není doma.

Natalie Ivanovna přála si vejíti do bratrova bytu, aby mu mohla napsati dopis. Sluha ji tam zavedl.

Když vstoupila dovnitř, prohlédla si velmi pozorně dva jeho malé pokoje. Ve všem viděla známou čistotu a přesnost a překvapující, u něho nezvyklou skromnost zařízení. Na psacím stole spatřila známé těžítko s bronzovým psíčkem, pečlivě rozložený portefeuille a listiny, psací potřeby a svazky trestního zákoníku, anglickou knihu od Henryho George a francouzskou — Tarda se založeným, velikým a známým křivým nožem ze slonové kosti.

Usedla ke stolu a napsala mu lístek. Prosila jej, aby k ní najisto přišel a hned, vrtíc udiveně hlavou nad tím, co tu viděla, vrátila se do svého hotelu.

Zajímaly ji teď, vzhledem k bratrovi, dvě otázky: jeho sňatek s Kaťuší, o které slyšela již doma, poněvadž každý o tom povídal, a odevzdání půdy sedlákům. Bylo to rovněž všem známo a mnohým zdálo se to něčím politicky nebezpečným. Sňatek s Kaťuší se Natalii Ivanovně líbil. Měla ráda tuto odhodlanost, poznávala v tom jej i sebe, jakými byli oba v těch pěkných dobách před jejím provdáním; ale zároveň trnula pri myšlence, že její bratr si béře takovou hroznou ženštinu. Poslední pocit byl silnější a rozhodla se, seč jen bude, působiti naň a odvrátiti jej od toho, ačkoliv věděla, že to bude velmi obtížné.

Druhá věc, odevzdání půdy sedlákům, nebyla tak blízka jejímu srdci; ale její muž se tím velmi rozčiloval a žádal na ní, aby bratra přemluvila. Pravil, že takové jednání jest vrchol nerozumu, lehkomyslnosti a hrdosti a vysvětloval si to — je-li to vůbec možno vysvětliti — pouze touhou vyniknout, pochvástat se a vzbudit o sebe zájem.

— Jaký smysl má odevzdat půdu sedlákům, když platí nájem sami sobě? Když už to chtěl udělat, mohl jim půdu prostřednictvím selské banky prodati. To by mělo smysl. Vůbec je to jednání hraničící s nenormálností, — pravil Ignatij Nikiforovič. Myslil už na opatrovnictví a žádal ženu, aby s bratrem vážně promluvila o jeho podivném záměru.