ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Se srdcem plným strachu, v jakém stavu najde nyní Maslovou, i z tajemství, kterým mu byla ona a ta spousta lidí, zavřená ve vězení, zazvonil Něchljudov u hlavního vchodu a otázal se dozorce na Maslovou. Dozorce šel se přeptat a oznámil, že je v nemocnici. Něchljudov odebral se do nemocnice. Vrátný, dobrodušný stařeček, ihned jej vpustil a když se dověděl, čeho si přeje, poslal jej na dětské oddělení.

Mladý doktor, všecek prosycený karbolovou kyselinou, vyšel k Něchljudovu na chodbu a přísně se ho otázal, čeho si přeje. Tento doktor všemožně trestancům ulehčoval a měl proto stálé nepříjemnosti s představenstvem, ba i s hlavním lékařem. V obavě, aby Něchljudov nežádal na něm něco nezákonného a chtěje kromě toho ukázati, že nečiní žádných výjimek, ať jedná s kýmkoliv, tvářil se rozhněvaně. Zde není žen, zde jsou dětské pokoje.

— Já vím, ale byla sem z vězení poslána ošetřovatelka.

— Ano, jsou zde dvě. Tak co je libo?

— Jedna z nich je moje známá, Maslová, — řekl Něchljudov, — rád bych ji viděl: odjíždím do Petrohradu, abych podal žádost o zrušení rozsudku v jejím procesu. Mohu jí tohle odevzdati? Je to pouze fotografie, — dodal a vyňal a kapsy obálku.

— No, to můžete, — řekl doktor již mírněji, obrátil se k stařence v bílé zástěře a řekl, aby zavolala ošetřovatelku trestanku Maslovou. — Nechcete se posadit nebo snad zajít do přijímacího pokoje?

— Děkuji vám, — řekl Něchljudov a využívaje příznivého obratu v doktorově chování, zeptal se ho, zdali jsou s Maslovou v nemocnici spokojeni.

— Jsme, pracuje celkem dobře, uvážíme-li její dřívější prostředí, — odpověděl doktor, — ostatně zde přichází.

Z jedněch dveří vyšla stará opatrovnice a za ní Maslová. Na pruhovaných šatech měla bílou zástěru a na hlavě šátek, zakrývající vlasy. Jakmile uviděla Něchljudova, začervenala se a nerozhodně se zastavila. Potom se zachmuřila a se sklopenýma očima rychlými kroky zamířila k němu po koberci prostřeném na podlaze. Ruku mu podati nechtěla, ale potom přece podala a ještě více se začervenala. Něchljudov neviděl ji od rozmluvy, v níž omlouvala svoji přenáhlenost, a očekával, že ji najde zase takovou jako tenkráte. Ale byla docela jiná, ve výrazu jejího obličeje bylo něco nového: zdrželivost, nesmělost a, jak se Něchljudovu zdálo, nepřízeň k němu. Řekl jí totéž, co pověděl doktorovi, — že odjíždí do Petrohradu, a podal jí obálku s fotografií, kterou přivezl z Panova.

— Našel jsem to v Panově; možná, že vás potěší. Vezměte si ji.

Nadzdvihla černé brvy a podívala se na něj udivenýma šilhavýma očima, jako by se ptala: Nač to? Mlčky vzala obálku a uschovala ji za zástěru.

— Viděl jsem tam vaši tetku, — řekl Něchljudov.

— Viděl? — řekla lhostejně.

— Máte se zde dobře? — zeptal se Něchljudov.

— Dobře, nemohu si stěžovati, — odpověděla.

— Ne, není to příliš namáhavé?

— Ne, není. Ještě jsem zcela nepřivykla.

— To mne těší. Je zde přece lépe než tam.

— Kde tam? — zeptala se Maslová a její líce pokryl ruměnec.

— Tam ve vězení, — odpověděl chvatně Něchljudov.

— A proč lépe? — zeptala se.

— Myslím, že jsou zde lepší lidé. Není zde takových, jako tam.

— I tam je mnoho dobrých, — řekla.

— O Meňšovy jsem se postaral a doufám, že je osvobodí, — řekl Něchljudov.

— Kdyby to Bůh dal, je to taková hodná stařenka, — řekla Maslová, opakujíc svou charakteristiku stařenky a zlehka se usmála.

— Jedu nyní do Petrohradu. Váš případ bude brzy projednáván a doufám, že rozsudek bude zrušen.

— Zrušen — nezrušen. Teď už je mně to jedno, — řekla.

— Proč teď?

— No, tak, — řekla a na okamžik mu tázavě pohlédla do tváře.

Něchljudov porozuměl tomuto slovu a pohledu tak, že Maslová chce věděti, trvá-li na svém rozhodnutí nebo přijal-li její zamítavou odpověď a změnil je.

— Nevím, proč je vám to jedno, — řekl. — Ale mně je skutečně jedno, osvobodí-li vás či ne. V každém případě jsem ochoten vykonati, co jsem říkal, — dodal rozhodně.

Zdvihla hlavu. Černé šilhavé oči zadívaly se na něj i mimo něj a všechna její tvář zazářila radostí. Ale řekla něco úplně jiného, než co pravily její oči.

— To marně říkáte, — pravila.

— Říkám to, abyste to věděla.

— O tom je již rozhodnuto a nemusíte víc říkat, — řekla, stěží zadržujíc úsměv.

Za dveřmi ozval se hluk. Bylo slyšeti dětský pláč.

— Zdá se, že mne volají, — řekla Maslová a nepokojně se ohlédla.

— Nuže, sbohem, — řekl.

Tvářila se, jako by neviděla podávané ruky a nestiskla ji. Obrátila se a snažíc se utajit své vítězství, odešla rychlými kroky po koberci.

„Co se to s ní děje? O čem přemýšlí? Co cítí? Chce mne zkoušeti nebo nemůže skutečně odpustit? Nemůže či snad nechce mi říci, co myslí a cítí? Obměkčila se či ještě více rozhněvala?“ — ptal se Něchljudov sám sebe, ale nenalézal odpovědi. Jedno věděl — změnila se, odehrává se v ní pro její duši vážná proměna. Tato proměna spojovala jej nejenom s ní, ale i s Tím, v Jehož jménu se tak dělo. A toto spojení přivádělo jej do radostně nadšené a příjemné nálady.

Když se Maslová vrátila do pokoje, v němž stálo osm dětských postelí, začala podle rozkazu milosrdné sestry přestýlati postel. Nahnula se s prostěradlem příliš daleko, sklouzla a div že neupadla. Malinký chlapec s obvazem na krku se na ni díval a zasmál se. Maslová nemohla se už déle zdržovati. Usedla na postel a rozesmála se hlasitým a tak nakažlivým smíchem, že se i několik dětí rozesmálo. Sestra ji hněvivě okřikla:

— Co se chechtáš? Myslíš, že jsi tam, kdes byla? Jdi pro jídlo…

Maslová umlkla, vzala nádobí a šla, kam byla poslána. Ve dveřích se ještě ohlédla na obvázaného chlapce, jemuž zakázali se smát, a opět vybuchla. Toho dne několikráte, když byla sama, vyjímala fotografii z obálky a těšila se s ní. Ale teprve večer po službě, když osaměla v komnatě, v níž spala s druhou opatrovnicí, vyňala fotografii z obálky úplně a dlouho nehnutě, radostně, s láskou upírala oči na každou podrobnost v tvářích i oděvech, na balkon, na keře v pozadí. Dívala se na vybledlou, zežloutlou fotografii a nemohla se dost natěšit hlavně ze sebe, ze své mladé, krásné tváře s vlasy vinoucími se kolem čela. Zadívala se tak, že ani nezpozorovala, jak její družka-ošetřovatelka vešla do komnaty.

— Co to máš? To ti dal on? — zeptala se tlustá, dobrodušná ošetřovatelka a nahnula se nad fotografií.

— To jsi ty?

— A kdo jiný? — pronesla Maslová, hledíc družce s úsměvem do tváře.

— A kdo je ten? To je on? A tohle je jeho matka?

— Teta. Ty bys mne opravdu nepoznala? — vyzvídala Maslová.

— Kdepak! Za živý svět ne. Úplně jiná tvář. Vždyť už snad deset let uplynulo od té doby?

— Ne léta, ale život, — řekla Maslová a všecka její radost náhle zmizela. Tvář zesmutněla a vráska ulehla mezi obočí.

— Copak ty — tys měla lehký život.

— Pěkně lehký, — opakovala Maslová, zavřela oči a zakývala hlavou. — Horší než káznice.

— Jak to?

— Tak. Od osmi večer do čtyř do rána. A tak každý den.

— Proč toho tedy nenechají?

— Chtěly by, ale nemohou. Ale nač o tom povídat! — zvolala Maslová, prudce vstala, hodila fotografii do zásuvky a stěží zadržujíc slzy, vyběhla na chodbu a zlostně bouchla dveřmi. Když hleděla na fotografii, cítila se takovou, jakou byla tenkráte, a vzpomínala, jak byla šťastná a jak by mohla ještě nyní žít s ním šťastně. Slova družky připomněla jí přítomnost, připomněla jí všecku hrůzu onoho života, kterou tenkráte temně cítila, ale bála si plně představit.

Teď si živě vzpomínala na všechny ty hrozné noci a zejména na jednu masopustní, když očekávala studenta, který slíbil, že ji vykoupí. Vzpomněla si, jak tenkráte ve vystřižených, vínem politých, křiklavě červených hedvábných šatech s rudou stužkou v rozcuchaných vlasech, utýraná, malátná, skoro opilá, když vyprovodila hosty, kolem dvou hodin s půlnoci přisedla v přestávce mezi tancem k suché, kostnaté, uhrovité pianistce a stěžovala si jí na svůj těžký život a jak ta rovněž naříkala, že se jí její zaměstnání protiví a chce je změniti. Potom k nim přistoupila přítelkyně Klára a všechny se náhle rozhodly, že zanechají toho života. Domnívaly se, že dnešní noc je již u konce a chtěly se rozejíti, když náhle venku zahlučeli opilí hosté. Houslista zahrál riturnel, pianistka spustila veselou ruskou píseň z první figury čtverylky, malinký, opilý, kořalkou čpící a škytající člověk ve fraku s bílým nákrčníkem uchopil Maslovou a druhý tlustý, s bradkou, rovněž ve fraku (přijeli z jakéhosi plesu), chytil Kláru a potom se dlouho točili, tančili, křičeli a pili…

Tak plynul život rok, dva, tři roky. Jak se potom člověk nemá změniti! A příčinou všeho byl on. Náhle vzplanula v ní stará zášť, zatoužila mu nadávat a vyčítat. Litovala, že nyní propustila příležitost, aby mu ještě jednou řekla, že ho zná a nepoddá se mu, nedovolí mu, aby jí zneužil duchovně, jako jí zneužil tělesně, že mu nedovolí, aby ji učinil předmětem své velkodušnosti. A aby nějak zahlušila tento mučivý pocit lítosti a marných výčitek, zatoužila po kořalce. A jistě by nedostála slovu a napila se, kdyby byla ve vězení. Zde však mohla dostati kořalku jen u felčara a toho se bála, protože ji obtěžoval. Styk s muži byl jí protivný. Poseděla na lavičce v chodbě, pak se vrátila do komůrky a neodpovídajíc družce, dlouho plakala nad svým zmařeným životem.