ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bylo už pozdě a k vězení daleko a proto si Něchljudov najal drožku a jel tam. V jedné ulici drožkář, člověk prostředních let, s rozumnou a dobrodušnou tváří, obrátil se k Něchljudovu a ukázal na ohromný rozestavěný dům.

— Hle, jaký to dům postavili, — řekl, jako by sám byl spolutvůrcem této stavby a chlubil se tím.

Vskutku, byl to ohromný dům v jakémsi složitém, nezvyklém slohu. Důkladné lešení z velkých sosnových klad, spiatých železnými skobami, obepínalo rostoucí stavbu a od ulice oddělovala ji prkenná ohrada. Na lešení jako mravenci hemžili se vápnem zastříkaní dělníci: jedni zdili, druzí přitesávali kámen, třetí nosili nahoru těžké, plné a dolů prázdné nůše a bečky. Tlustý, pěkně oděný pán, patrně architekt, stál u lešení a ukazuje rukou vzhůru, vykládal něco uctivě naslouchajícímu stavbyvedoucímu. Ze vrat vedle architekta a stavbyvedoucího vyjížděly prázdné a vjížděly naložené povozy.

„Jak jsou všichni asi přesvědčeni — ti, kteří pracují, právě tak jako ti, kteří je nutí do práce, — že tomu tak musí být. Zatím co jejich těhotné ženy doma dřou a děti v karkulkách před blízkou smrtí hladem stařecky se usmívají, oni jsou povinni stavět tento hloupý, zbytečný palác pro nějakého hloupého, zbytečného člověka, jednoho z těch, kteří je utiskují a olupují,“ — pomyslil si Něchljudov, když pohlédl na rozestavěný dům.

— Ano, hloupý dům, — pronesl svou myšlenku nahlas.

— Proč hloupý? — uraženě namítl drožkář. — Chvála Bohu, lid se aspoň obživí. To není hloupé.

— Ale vždyť je to zbytečná práce.

— Jakpak zbytečná, když pracují, — namítl drožkář, — lid si trochu vydělá.

Něchljudov umlkl, neboť bylo těžko rozprávěti za rachotu kol. Nedaleko vězení vyjel drožkář z dláždění na silnici, rachot ustal a on se opět obrátil k Něchljudovu:

— A co se sem teď hrne toho lidu — to je hrůza, — řekl, obraceje se na kozlíku a ukazuje Něchljudovu před sebe na houf vesnických dělníků s pilami, sekyrami, s kožíšky a vaky na zádech.

— Více než jiná léta? — zeptal se Něchljudov.

— No ovšem! To je hrůza, jak je to všude přeplněné. Hospodáři mají lidí jako smetí. Všude je plno.

— Co je toho příčinou?

— Lid se rozmnožil a neví, kam se obrátit.

— To přece nevadí, že se rozmnožil. Proč nezůstanou doma na vsi?

— Co by tam dělali. Není půdy.

Něchljudov zakusil to, co bývá s poraněným místem. Zdá se, jako by ses vždycky jen do bolavého místa uhodil; zdá se to však proto, že rány do bolavého místa jsou citlivější.

„Copak je to všude stejné?“ — pomyslil si Něchljudov a vyptával se drožkáře, kolik mají u nich na vsi půdy, kolik on, drožkář, má půdy a proč žije ve městě.

— Půdy máme u nás, milostpane, tak desjatinu na duši. My ji máme za tři duše, — ochotně vypravoval drožkář. — Mám doma otce a bratra, druhý je na vojně. Stačí na to. Není to nic těžkého. Však i bratr chtěl už do Moskvy.

— A nemůžete si půdu najmouti?

— A od koho? Milostpáni, kde jací byli, všechnu promarnili. Teď ji mají kupci ve svých rukou. A ti neprodají ani pídě — sami pracují. Teď u nás vládne Francouz; koupil ji od předešlého pána. Nedá a dost.

— Jaký Francouz?

— Francouz Dufar — možná, že jste o něm slyšel. Ve velkém divadle dělá pro herce vlásenky. Práce mu vynáší, zahospodařil si. Od naší slečny koupil celý statek. A teď nám vládne. Jak chce, tak se na nás vozí. Ještě dobře, že je to hodný člověk. Ale ženu má Rusku — taková čubka, nedej Bože! Okrádá lid až hrůza… Tak tu je to vězení. Kampak si přejete, k podjezdu? Zdá se mi, že tam nepouštějí.