ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Druhého dne, když se Něchljudov oblékl a chystal se již k odchodu, přinesl mu lokaj navštívenku moskevského advokáta. Advokát přijel ve své záležitosti a zároveň proto, aby byl přítomen projednání záležitosti Maslové v senátě, bude-li brzy na řadě. Telegram poslaný Něchljudovem ho nezastihl. Když se dověděl od Něchljudova, kdy se bude projednávati odvolání a kdo jsou senátoři, usmál se.

— Vida, všecky tři typy senátorů, — řekl. — Volf — to je petrohradský úředník; Skovorodnikov — učený jurista a Be — to je praktický jurista a proto ze všech nejpřístupnější. V něj můžeme nejvíce doufati. No a co v kabinetní kanceláři?

— Právě teď jedu k baronu Vorobjevu, včera jsem se nemohl domoci audience.

— Víte, odkud ten titul baron Vorobjev? — řekl advokát, odpovídaje na poněkud komickou intonaci, s níž Něchljudov pronesl tento cizí titul ve spojení s čistě ruským příjmením. — To Pavel tak odměnil jeho dědečka, myslím, komorníka. Nějak se mu zalíbil. Proč by jej nepojmenoval baronem? Tak se stal z Vorobjeva baron. A je na to velice hrdý. Ale je to liška podšitá.

— K tomu právě chci jeti, — řekl Něchljudov.

— Tak tedy dobrá, pojedeme spolu. Já vás svezu.

Dříve než odejel, už v předsíni, zastihl Něchljudov lokaje s lístkem od Marietty.

„Pour vous faire plaisir, j’ai agi tout a fait contre mes principes, et j’ai intercédé aupres de mon mari pour votre protegée. Il se trouve que cette personne peut etre relachée immédiatement. Mon mari a écrit au commandant. Venez donc bez díků. Je vous attends. M.^[23]

— Hleďte, — řekl Něchljudov advokátovi. — To je hrozné! O ženě, která je sedm měsíců v samovazbě, dokáže se, že je úplně nevinna a aby byla propuštěna, stačí jediné slůvko.

— To je vždycky tak. No aspoň jste dosáhl, čeho jste si přál.

— Ano, ale tento úspěch mne rozhořčuje. Co tam potom dělají? Proč ji tam drželi?

— Ovšem. Lépe o tom ani neuvažovat. Já vás tedy svezu, — řekl advokát, když vyšli na zápraží a elegantní drožka, kterou advokát najal, popojela ke dveřím.

Advokát řekl kočímu, kam má jeti, a rychlé koně za okamžik dovezli Něchljudova k domu obývanému baronem. Byl doma. V první komnatě byly dvě dámy a mladý uniformovaný úředník s velmi dlouhou šíjí, s vystouplým ohryzkem a neobyčejně lehkou chůzí.

— Vaše jméno? — zeptal se úředník s ohryzkem, neobyčejně lehce a graciésně přecházeje od dam k Něchljudovu.

Něchljudov řekl své jméno.

— Baron již o vás mluvil. Hned.

Pobočník otevřel dveře, prošel jimi a vyvedl z komnaty uplakanou dámu ve smutku. Dáma spouštěla kostnatýma rukama hustý závoj, aby skryla slzy.

— Račte, — obrátil se mladý úředník k Něchljudovu, lehkým krokem přistoupil ke dveřím kabinetu, otevřel je a stanul.

Něchljudov vstoupil do kabinetu a ocitl se před zavalitým, krátce ostříhaným člověkem prostřední postavy. Seděl v křesle u velkého psacího stolu a vesele hleděl před sebe. Jeho dobrodušná tvář zvlášť pozoruhodná svým červeným ruměncem mezi bílými kníry a bradou, spatřivši Něchljudova, složila se v laskavý úsměv.

— Jsem velmi potěšen, že vás vidím, byli jsme s vaší maminkou staří známí a přátelé. Znám vás jako malého chlapce a potom jako důstojníka. No, posaďte se, povězte, čím vám mohu posloužiti. Ano, ano, — pronesl, pokyvuje ostříhanou, šedivou hlavou, když Něchljudov vypravoval historii Fedosji. — Mluvte, mluvte, porozuměl jsem všemu, — ano, ano, je to skutečně dojemné. Podal jste již žádost?

— Přichystal jsem ji, — řekl Něchljudov, vytahuje žádost z kapsy, — chtěl jsem vás dříve prositi, doufal jsem totiž, že tento případ vzbudí vaši zvláštní pozornost.

— Udělal jste velmi dobře. Já zcela jistě budu o tom sám referovati, — řekl baron, vyjadřuje zvláštním způsobem soustrast na své veselé tváři. — Je to velmi dojemné. Patrně byla ještě dítětem, muž s ní hrubě jednal a to ji odpudilo, ale potom přišla doba a oni se zamilovali… Ano, budu o tom referovati.

— Hrabě Ivan Michajlovič říkal, že chtěl prositi…

Něchljudov ani nedořekl, když výraz baronova obličeje se náhle změnil.

— Ostatně, odevzdejte žádost v kanceláři a já udělám, co mohu, — řekl Něchljudovu.

V tom okamžiku vešel do komnaty mladý úředník, zřejmě na svou chůzi domýšlivý.

— Ta dáma prosí, aby směla říci ještě dvě slova.

— Tak ať vejde. Ach, mon cher, kolik slz se tu proleje, kdyby jen bylo možno všechny je setříti. Děláš, co můžeš.

Dáma vešla.

— Zapomněla jsem prositi o to, aby mu nebyla přiřknuta dcera, poněvadž on je všeho…

— Ale vždyť jsem řekl, že se postarám.

— Barone, proboha, zachráníte matku.

Chytila jej za ruku a líbala ji.

— No, všechno se nějak udělá.

Když dáma odešla, Něchljudov rovněž se poroučel.

— Učiníme, co bude možné. Domluvíme se s ministerstvem spravedlnosti. Oni nám odpovědí a my pak učiníme, co bude možné.

Něchljudov vyšel a odebral se do kanceláře.

Opět jako v senátu, našel v nádherné místnosti elegantní úředníky, čisté, zdvořilé, korektní od šatů do řeči, odměřené i přísné.

„Jak je jich mnoho, hrozně mnoho a jak jsou sytí, jak čisté mají košile, ruce, jak pěkně mají všichni vyčištěné botky, a kdo jim to všechno dělá a jak je jim všem dobře oproti vesničanům, natož proti vězňům!“ — opět bezděky si pomyslil Něchljudov.