ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Naraziv hlavou opět o oboje dveře, v jizbě i v síni, vyšel Něchljudov na ulici. Hošík, bílý umouněný i růžový, ho očekávali. Připojilo se k nim ještě několik nových. Očekávalo ho i několik žen s kojenci; mezi nimi byla i ona suchá žena, která držela na rukou bezkrevné dítě v záplatované karkulce. Dítě se stále tak podivně usmívalo svým stařeckým úsměvem.

Něchljudov věděl, že je to úsměv utrpení. Optal se, kdo je ta žena.

— To je ta Anisja, o které jsem ti vypravoval, — řekl starší chlapec.

Něchljudov se obrátil k Anisji.

— Jak žiješ? — zeptal se. — Co jíš?

— Jak žiji? Žebrám, — odpověděla a dala se do pláče.

Dítě sešklebilo svůj stařecký obličej do širokého úsměvu a skrčilo své nožky — tenké jako proutky.

Něchljudov vyňal tobolku a dal ženě 10 rublů. Neudělal ještě ani dvou kroků, když ho dohonila jiná žena s dítětem, potom stařena, potom ještě jedna žena. Všechny naříkaly na svou bídu a prosily, aby jim pomohl. Něchljudov rozdal všech 60 rublů drobných peněz, které měl v tobolce, a se strašným steskem v srdci vrátil se domů, to jest do bytu správcova.

Správce, usmívaje se, přivítal Něchljudova a zpravil jej, že se mužíci shromáždí večer. Něchljudov mu poděkoval a nevstoupiv do komnat, zamířil do sadu. Přecházeje cestičkami, vystlanými bílými lístečky jabloňových květů, přemýšlel o všem tom, co viděl.

S počátku bylo kolem domu ticho, ale náhle zaslechl ze správcova pokoje dva rozhněvané ženské hlasy, které se vzájemně překřikovaly. Mezi nimi jen zřídka pronikal klidný hlas usměvavého správce. Něchljudov zbystřil sluch.

— Jsem celá sedřená a ty mě chceš obrat o poslední košili, — mluvil rozhořčený ženský hlas.

— Vždyť tam přece jenom zaběhla, — mluvil druhý hlas. — Povídám, vrať ji. Nač mučíš dobytče a bereš dětem mléko?

Něchljudov vyšel z domu a popošel k zadnímu vchodu. Tam stály dvě nuzně oděné ženy, z nichž jedna byla patrně těhotná. Na schodech stál správce s rukama zastrčenýma do kapes nepromokavého pláště. Spatřivše pána, ženy utichly a chvatně si upravovaly pomačkané šátky na hlavě; správce vytáhl ruce z kapes a začal se usmívati.

Bylo to tak: mužíci, jak říkal správce, schválně pouštěli svá telata, ba i krávy na panská luka. A právě dvě krávy ze statků těchto žen byly na louce chyceny a zajaty. Správce žádal na ženách po 30 kopějkách z jedné krávy nebo dva dni práce na panském. Ženy však tvrdily, že jejich krávy tam jen zaběhly a že peněz nemají. Chtěly již slíbiti, že si pokutu oddělají, ale za to žádaly, aby jim krávy byly ihned vráceny, ježto od rána stojí na výsluní bez potravy a žalostně bučí.

— Kolikrát jsem je prosil po dobrém, — vykládal usměvavý správce, ohlížeje se na Něchljudova, jako by ho volal za svědka, — honíte-li na pastvu, hleďte si svého dobytka.

— Jen jsem odběhla k malému, v tu chvíli se zaběhly.

— Tak neodcházej, když máš hlídat.

— A kdopak mi nakrmí děcko? Ty mu prsu nepodáš!

— Kdyby se aspoň doopravdy pásly na louce, ale vždyť tam jen zaběhly, — povídala druhá.

— Všecky louky spásly, — obracel se správce k Něchljudovu. — Kdyby se nevymáhaly pokuty, trochy sena by nebylo.

— Že tak můžeš lhát, — vykřikla těhotná. — Moje tam nikdy nezaběhly.

— No a teď zaběhly, tak zaplať nebo si to oddělej!

— Nu tak oddělám. Jen nám dej krávu a nemuč ji hladem, — zlostně vykřikla žena. — Beztak si od rána do večera ani nesednu. Tchyně je nemocná. Muž se mi ztratil. Jsem sama na všechno a síly nemám. Aby ses udávil, ty chamtivče! — vzkřikla a dala se do pláče.

Něchljudov požádal správce, aby propustil krávy a sám odešel do sadu; chtěl domysliti svou myšlenku, ale přemýšlet nebylo už o čem.

Všechno mu bylo teď jasné, že se nemohl dosti vynadivit, jak lidé nevidí i on dlouho neviděl toho, co je tak úplně jasné.

„Lid vymírá a uvykl svému vymírání. Vytvořil se v něm způsob života, vlastní vymírání — mření dětí, nadměrná práce žen, nedostatek potravy pro všechny, zejména pro starce. A tak pomalu dospěl lid k tomu stavu, že sám ani nevidí vší jeho hrůzy a nenaříká na ni. A proto se i my domníváme, že tento stav je přirozený a musí takovým být.“ Bylo mu nyní nad slunce jasné, že hlavní příčina bídy lidu, o níž také lid sám ví a vždy hovoří, spočívá v tom, že statkáři mu vzali půdu, která jedině dovede jej uživiti. Je zcela jasno, že děti a staří lidé mrou proto, že nemají mléka a mléka nemají proto, že není půdy, aby mohli pásti skot a sklízeti obilí a seno. Je zcela jasno, že všechna bída lidu nebo aspoň hlavní, nejbližší její příčina spočívá v tom, že půda, která lid živí, není v rukou jeho, nýbrž v rukou lidí, kteří užívají tohoto jeho práva a žijí z jeho práce. Půda, jíž lidé tak potřebují, že až mrou, když jí nemají, je týmiž lidmi obdělávána a oni, kteří ji obdělávají, jsou v nejhorší bídě jen proto, aby vyzískané obilí prodávalo se do ciziny a majitelé půdy mohli si kupovati klobouky, hůlky, kočáry, bronzové sošky atd. Bylo mu to nyní tak jasno, jako že koně zavření v ohradě, v níž spásli všechnu trávu pod sebou, budou špatní, budou umírati hladem, pokud jim nebude dána možnost, aby se mohli pásti tam, kde najdou dostatek potravy… Je to hrozné a nemůže, ba nesmí to tak zůstati. Nutno hledati prostředky, aby toho nebylo nebo aspoň sám se toho neúčastniti. „A já je jistě najdu,“ — myslil si, přecházeje temnou březovou alejí. — „V učených společnostech, ve státních ústavech i v novinách uvažují o příčinách bídy lidu a o všemožných prostředcích, jak jej povznésti, jen ne o tom jediném neklamném prostředku, jenž jistě jej povznese a jenž zní: vrátiti mu půdu, jíž potřebuje a kterou mu vzali.“ Živě si připomněl základní myšlenky Henryho George i to, jak jím byl nadšen. Divil se, jak to mohl všechno zapomenouti. „Půda nemůže býti předmětem vlastnictví, nemůže býti předmětem koupě ani prodeje, jako jím nemohou býti voda, vzduch a sluneční paprsky. Všichni máme stejné právo na půdu a na všechny výhody, které lidem skýtá.“ Teď pochopil, proč mu bylo tak stydno, když vzpomínal, jak to zařídil v Kuzminském. Klamal sám sebe. Ač věděl, že člověk nemůže míti právo na půdu, přisvojil si je a daroval sedlákům jen část toho, o čem byl přesvědčen, že drží bez práva. Teď již tak neučiní a změní to, co udělal v Kuzminském. Sestavil si v duchu projekt, jehož základem bylo, že odevzdá sedlákům půdu do nájmu za rentu a rentu prohlásí za jejich majetek s podmínkou, aby tyto peníze zaplatili a upotřebili na daně a na obecní potřeby. To nebyla „Singletax“, ale bylo to za daných poměrů největší přiblížení k ní. Hlavní bylo to, že se zříkal práva na vlastnictví půdy.

Když přišel domů, správce, zvlášť příjemně se usmívaje, pozval jej k obědu, omlouvaje se, bude-li jídlo, které přichystala jeho žena za pomoci děvčete s mordvinskými náušnicemi, snad převařené nebo připálené.

Stůl byl pokryt hrubým ubrusem, vyšívaný ručník sloužil za ubrousek a na stole ve staré saské porculánové polévkové míse s uraženým uchem byla bramborová polévka s týmž kohoutem, který ještě včera vystrkoval hned jednu, hned druhou černou nohu a teď byl rozřezán, ba rozsekán na kousky, pokryté místy ještě chmýřím. Po polévce byl podáván týž kohout s připáleným chmýřím a tvarohové koláče s ohromným množstvím másla a cukru. Ačkoliv to bylo velmi málo chutné, Něchljudov jedl, nepozoruje ani, co jí; tak byl zaujat svým plánem, jenž rázem zapudil všechen stesk, s nímž přišel z vesnice.

Správcova žena nakukovala ze dveří, když ustrašené děvče podávalo mísu a správce, hrdý na umění své ženy, stále blaženěji se usmíval.

Po obědě Něchljudov s námahou usadil správce, aby jednak sám sebe přezkoumal, jednak vypověděl někomu to, co jej tak zajímalo. Vyložil správci svůj plán, jak odevzdá sedlákům půdu a ptal se na jeho mínění. Správce se usmíval, tváře se, jako by totéž sám už dávno chtěl navrhnouti a nyní velmi rád slyšel, ale ve skutečnosti ničemu nerozuměl; ne snad proto, že by se Něchljudov nejasně vyjadřoval, ale proto, že z tohoto projektu bylo patrno, že se Něchljudov zříká svého prospěchu ve prospěch druhých. Stará pravda, že každý člověk stará se jen o svůj vlastní prospěch na úkor prospěchu jiných lidí, byla ve vědomí správcově tak zakořeněna, že se domníval, že jistě něčemu nerozumí, když Něchljudov prohlásil, že všechen důchod z půdy stane se opět společným kapitálem sedláků.

— Rozumím. Vy tedy budete z tohoto kapitálu dostávat procenta? — řekl, všecek záře.

— Ale ne. Rozumějte mi: já jim postupuji půdu úplně.

— A to potom už nebudete mít žádného důchodu? — zeptal se správce a přestal se usmívati.

— Ano, já se ho právě zříkám.

Správce těžce vydechl, ale potom se zase začal usmívati. Konečně porozuměl. Porozuměl, že Něchljudov není člověk zcela zdravý a začal hned hledati v projektu Něchljudova možný osobní prospěch. Rozhodně chtěl pochopiti projekt tak, aby i jemu bylo možno nějak využíti odstupované půdy.

Když však poznal, že ani to není možné, rozzlobil se v duchu, přestal se zajímati o projekt a jen proto, aby se zavděčil pánu, usmíval se dále. Něchljudov jej propustil, usedl za pořezaný, inkoustem politý stůl a jal se přenášeti svůj projekt na papír.

Slunce se již sklonilo za rozkvetlé lípy a komáři v celých rojích hrnuli se do pokoje a štípali Něchljudova.

Právě když dokončoval svoje poznámky, zaslechl z vesnice ohlas bečícího stáda, skřípot otvíraných vrat a hovor scházejících se mužíků. Řekl správci, že nemusí zváti mužíky ke kanceláři, že zajde do vesnice k tomu statku, kde se shromáždí, sám.

Vypil ještě rychle sklenici čaje, kterou mu správce nabídl, a odešel do vsi.