ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vůz, v němž seděl Něchljudov, byl do poloviny obsazen. Byli tu zřízenci, řemeslníci, tovární dělníci, řezníci, židé, obchodní príručí, ženy dělníků, byl tu voják, dvě paničky, jedna mladá, druhá starší s náramky na nahé ruce a pán přísného pohledu s kokardou na černé čapce. Všichni byli zřejmě spokojeni, že se usadili; jeden louskal slunečnicová jadérka, jiný kouřil cigaretu, jiný se sousedem živě hovořil.

Taras se štastným pohledem seděl napravo od chodbičky a chránil místo Něchljudovu. Živě hovořil se svým protějškem, svalnatým mužem v rozepiatém soukenném kabátě. Byl to, jak se potom Něchljudov dověděl, zahradník a jel do svého domova. Cestou k Tarasovi zastavil se Něchljudov na chodbičce vedle vážného starce s bílou bradou v nankinovém kabátě, který rozmlouval s mladou, po venkovsku oděnou ženou. Vedle ní, nedosahujíc nohama k podlaze, seděla sedmiletá holčička v novém sarafančíku s takřka bílým copánkem vlasů a ustavičně louskala jadérka. Stařec ohlédl se na Něchljudova, shrnul s lakované lavice, na níž sám seděl, cípy své kazajky a vlídně řekl:

— Račte se posaditi.

Něchljudov poděkoval. Jakmile usedl, pokračovala žena v přerušeném rozhovoru. Vypravovala, jak ji přivítal ve městě muž, od něhož se teď vracela.

— Byla jsem tam o masopustě a teď, s pomocí boží jsem se tam zase podívala, — vyprávěla. — No a teď, dá-li Pámbu, až na vánoce.

— To musí být, — řekl stařec, ohlížeje se na Něchljudova, — dohlédnout se musí, jinak mladý člověk, obzvláště ve městě, se pokazí.

— Kdepak, dědečku, Bože chraň, můj není takový, aby dělal hlouposti; je jako panenka. Všecky penízky nám do kopějky posílá. A jakou měl radost z holčičky, to snad ani povědět neumím, — řekla žena s úsměvem.

Děvčátko, vyplivujíc slupky, poslouchalo matku a jako by chtělo potvrditi její slova, podívalo se tichýma, rozumnýma očima do tváře starci i Něchljudovu.

— To je dobře, když je takový rozumný, — řekl stařec. — A tamhle tím se nezabývá? — dodal, ukazuje očima na muže s ženou, patrně tovární dělníky, sedící na druhé straně chodbičky.

Dělník přiložil ke rtům láhev s kořalkou a nahnuv hlavu dozadu, pil. Jeho žena, držíc v rukou uzlík, z něhož láhev vyňali, upiatě hleděla na muže.

— Kdepak, můj nepije ani nekouří, — řekla používajíc příležitosti, aby ještě jednou pochválila svého muže. — Takových lidí, dědečku, je na světě málo. Toho byste měl vidět, — řekla, obracejíc se k Něchljudovu.

— To je dobře, — řekl stařec, pozoruje dělníka.

Dělník, upiv z láhve, podal ji ženě. Žena ji vzala a s úsměvem, pokyvujíc hlavou, přiložila ke rtům. Dělník zpozoroval upřený pohled starce i Něchljudova a obrátil se k nim.

— Co je, milostpane? Že pijeme? Když pracujeme, to nikdo nevidí. Ale jak pijeme — všichni to vidí. Vydělal jsem si a tak piji. I manželku uctívám. No a tak co?

— Ano, ano, — řekl Něchljudov, nevěda, co odpovědět.

— Že je to pravda, milostpane? Moje manželka je ženská rázná. Jsem s ní spokojen, tak mně může taky popřát. Pravda, Mavro?

— Tu máš, vezmi si. Už nechci, — řekla žena, podávajíc mu láhev. — A co meleš na prázdno, — dodala.

— Tak je to, — pokračoval dělník, — někdy je dobrá, tuze dobrá, ale někdy zaskřípe jako nemazaný vůz. Mavro, je to pravda?

Mavra se zasmála a opile mávla rukou.

— No, ukaž…

— Inu, dobračka, dobračka, ale jen do času; dostane-li se jí oprať pod ocas, tropí věci, že by to nikdo neřekl… Pravda? Ale odpusťte, milostpane! Trochu jsem se napil. Co dělat… — řekl dělník, položil hlavu na kolena usmívající se ženy a chystal se ke spaní.

Něchljudov poseděl chvíli se starcem. Stařec mu vyprávěl, že je kamnář, pracuje již 53 roků a postavil ve svém životě kamen, že by jich nikdo ani nespočítal. Teď by si chtěl odpočinout, ale není kdy. Byl právě ve městě, uložil dělníkům práci a jede do vsi podívat se na domácnost. Když stařec dopověděl, Něchljudov vstal a odešel na své místo, které mu chránil Taras. „Tak se, milostpane, posaďte. Uzel dáme semhle,“ — řekl vlídně zahradník, sedící proti Tarasovi, a pohlédl nahoru do tváře Něchljudova. Taras jako pírko zdvihl svýma silnýma rukama dvoupudový uzel a přenesl jej k oknu. — Místa je tu dost. Ostatně by se mohlo i stát nebo vlézt pod lavičku. Co chcete pohodlnějšího! Snad se nebudeme hádat! — rozumoval dále, záře dobrosrdečností a laskavostí.

Taras o sobě vyprávěl, že když se nenapije, nedovede promluviti, ale po kořalce najde prý vždycky pěkná slova a všecko dovede říci. A skutečně, střízlivý, ponejvíce mlčel, ale když se napil, — což se u něho stávalo velmi zřídka a jen za zvláštních okolností, — býval zvlášť příjemně hovorný. Pak vyprávěl mnoho a pěkně, — prostě, pravdivě a laskavě. Laskavost takřka zářila z jeho dobrých modrých očí a z přívětivého, věčného úsměvu kolem rtů.

Dnes měl svůj den. Něchljudovův příchod zastavil na chvilku jeho řeč. Ale když uložil uzel a usedl jako dříve, položiv silné, upracované ruce na kolena, pokračoval s očima upřenýma na zahradníka ve svém vypravování. Vyprávěl novému známému dopodrobna historii své ženy, proč ji vypověděli a proč teď jede za ní na Sibiř.

Něchljudov nikdy tento příběh neslyšel a proto naslouchal se zájmem. Přišel právě k tomu místu, když bylo otrávení už provedeno a v rodině se dověděli, že to učinila Fedosja.

— Vypravuji o svém neštěstí, — řekl Taras, obraceje se k Něchljudovu jako k důvěrnému příteli, — setkal jsem se s takovým srdečným člověkem — rozhovořili jsme se a tak se mu svěřuji.

— Tak, tak, — řekl Něchljudov.

— Tak se tedy, milý brachu, celá věc prozradila. Maminka vzala lívaneček a povídá: „Jdu k strážmistrovi.“ Ale můj tatínek je dobrák. „Počkej,“ povídá, „stará, nevěsta je ještě takřka dítě, neví sama, co udělala, mějme slitování. Snad neumře.“ Ale kdepak, matka si to nedala vymluvit. „Když ji tady necháme,“ povídá, „jako šváby nás se světa sprovodí.“ Šla, milý brachu, k strážmistrovi. Ten byl hned vzhůru — a k nám. A hned svědky.

— No a co ty? — zeptal se zahradník.

— A já, brachu, kroutím se bolestmi v životě a zvracím. Všechny vnitřnosti se mi obracely, ani to nemohu vypovědět. Tatínek hned zapřáhl koně, posadil na vůz Fedosji a — ke komisaři a odtamtud k vyšetřujícímu soudci. Ona, brachu, hned od začátku, ve všem uposlechla, tak i soudci po pořádku všecko, jak to bylo, také vyložila. Ptali se jí, kde vzala utrých a jak upravila lívance. „Proč jsi to udělala?“ A ona: „Proto, že je mně protivný. Mně,“ povídá, „je milejší Sibiř než on,“ jako já, objasnil Taras s úsměvem. Přiznala se ke všemu. Toť se ví, hned s ní do vězení. Tatínek se vrátil sám. Tu se blíží doba práce a jediná ženská u nás — maminka, a ta je stará. Přemýšleli jsme, co dělat, zda by ji snad nepustili na záruku. A tak zajel tatínek na úřad. Nebylo to nic platné. Tak zajel k jinému. Asi pět takových úřadů objel. Už jsme toho chtěli nechat, když se nám namanul jakýsi človíček, nějaký písař. Chytrák, jakých je málo. „Dej mně,“ povídá, „pětku, a já vám ji přivedu.“ Smluvili jsme se na tři ruble. Neměl jsem, brachu, ale zastavil jsem její prádlo a dal. Jak napsal tu listinu, — pokračoval Taras, jako by hovořil o výstřelu, — hned trefa. Já sám jsem tou dobou už vstal; sám jsem pro ni jel do města. Přijedu tam, kobylu dám do dvora, vezmu listinu a jdu do věznice. „Co si přeješ?“ Tak a tak, povídám, moje žena je tu u vás zavřena. „A listinu,“ povídali, „máš?“ „Mám,“ a dal jsem ji. Podívali se na ni. „Počkej,“ povídali. Sedl jsem si tam na lavičku. Slunce už přešlo poledne. Vyšel představený. A ke mně: „Ty jsi Vargušov?“ Já řku: „Jsem.“ „No, bude ti vyhověno,“ povídá. A hned otevřeli vrata. Vyvedli ji v jejím vlastním oděvu, jak se patří. „Nuže, pojďme,“ povídám jí. „Copak jsi tu pěšky?“ „Ne, s koněm.“ Přišli jsme na dvůr, zaplatil jsem za stáj, zapřáhl kobylu a naložil zbylé seno do pytle. A ona se posadila a zabalila do šátku. Jeli jsme. Mlčí a já také mlčím. Když jsme dojížděli k domu, povídá: „A co maminka, je živa?“ „Živa,“ povídám. „A tatínek?“ „Taky.“ „Odpusť mně,“ povídá, „Tarase, moji hloupost. Sama jsem nevěděla, co jsem dělala.“ A já povídám: „Nemluvme o tom raději; dávno jsem ti odpustil.“ Více jsem neřekl nic. Přijeli jsme domů a ona hned mamince k nohám. Maminka povídá: „Bůh odpouští.“ Tatínek ji pozdravil a řekl: „Nač připomínat staré. Netrap se tím. Nyní,“ povídá, „není na takové věci kdy, s pole se musí sklízet. Na pohnojené osmině^[31] urodilo se nám z boží milosti takové krásné žito, že s kosou do něho nemůžeme; zmuchlalo se a polehlo. Musí se žnout srpem. Jdi tam zítra s Tarasem, požni si.“ A od té doby, brachu, dala se do práce. A tak začala pracovat, že jsme se až divili. Měli jsme tehdy pronajaté tři desjatiny a Bůh byl milostivý: žito i oves byly velice pěkné. Já kosím, ona váže, jindy oba žneme. Já jsem na práci zvyklý, dobře mně jde od ruky, ale jí to šlo ještě lépe, ať vzala do ruky cokoliv. Taková zručná ženská, mladá, jako oheň. A do práce, brachu, jako drak, že jí až bránit musím. Přijdeme domů, ruce se mi třesou, prsty mám oteklé, potřeba oddechnout. Ale kdepak, ona ani nevečeří, rovnou do stodoly na ráno povřísla dělat. To jsme hleděli, brachu!

— A co k tobě byla taky laskavější? — zeptal se zahradník.

— Ani se neptej, tak si mě oblíbila, že jsme jako jedna duše. Každé přání mně vyčetla z očí. Však i maminka, třebaže nerada chválí, i ta povídala: „Naši Fedosju jako by vyměnil, je z ní teď docela jiná ženská.“ Jednou jsme jeli s dvěma povozy pro snopy, v předním sedím s ní já. Povídám: „Jak jen tě to, Fedosjo, mohlo tenkrát napadnout?“ „Jak mě to napadlo?“ povídá, „nechtěla jsem s tebou žít. Myslím si: než být u něho, raději smrt.“ „No a teď?“ ptám se. „Teď,“ povídá „mám tě v srdci.“ — Taras se odmlčel a v radostném údivu zakýval hlavou.

— Sotva jsme se vrátili s pole, vezl jsem močit konopí; přijedu domů, — pokračoval po chvilce. — Ejhle, obsílka k soudu! A my jsme si už ani nevzpomněli, že přijde ještě před soud.

— V tom byl jistě satan… — řekl zahradník. — Copak je možné, aby člověk sám si usmyslil zahubit duši? U nás zrovna tak jeden člověk… — a zahradník chtěl již vypravovat, vtom ale vlak začal zastavovati.

— To bude zastávka, — řekl, — pojďme se napít.

Beseda byla přerušena a Něchljudov, následuje zahradníka, vystoupil z vozu na mokré prkenné nástupiště.