ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— A co dělají děti? — zeptal se sestry, poněkud uklidněn.

Natalie Ivanovna řekla, že zůstaly u babičky. Byla velmi spokojena, že přestala hádka s jejím mužem a začala vyprávěti, jak si děti hrají na cestování právě tak, jako on si kdysi hrával se svými třemi loutkami, s černým mouřenínem a s loutkou zvanou „Francouzka“.

— Ty se na to pamatuješ? — divil se Něchljudov s úsměvem.

— A představ si, ony si hrají právě tak.

Nepříjemný rozhovor byl ukončen. Nataša se upokojila. Nechtěla před mužem hovořiti o tom, co mohl chápati jen bratr; aby přenesla rozhovor na jiné všeobecné pole, začala o nejnovější petrohradské novině — o zármutku matky Kaminské, ztrativší jediného syna v souboji.

Ignatij Nikiforovič projevil nespokojenost, že zabití v souboji je vyňato z řady ostatních trestných činů.

Jeho poznámka vyvolala námitku Něchljudova. Vzplanul opět spor, v němž se nedohodli, nevymluvili a zůstali při svých vzájemně si odporujících náhledech.

Ignatij Nikiforovič cítil, že Něchljudov jím opovrhuje, ba i jeho zaměstnáním, a byl by mu rád dokázal nesprávnost jeho názorů. Něchljudov, nemluvě o rozmrzelosti, jíž byl naplněn proto, že se švakr plete do jeho majetkových záležitostí (v hloubi duše cítil, že švakr, sestra a jejich děti, jako jeho dědici, mají na to právo), zlobil se v duchu proto, že tento omezený člověk s plným přesvědčením a klidem pokládá za správné a zákonné to, co se teď jemu, Něchljudovu, zdálo nesporně nerozumným. Něchljudova tato důvěra v sebe dráždila.

— Jak by tedy v té věci rozhodl soud? — otázal se Něchljudov.

— Odsoudil by jednoho z duelantů jako obyčejného vraha do káznice.

Něchljudovu opět stydly ruce a vášnivě pronesl:

— A bylo by to dobré?

— Bylo by to spravedlivé.

— Toť jako by spravedlnost byla úkolem soudu, — řekl Něchljudov.

— A čím jiným?

— Soud měl by zachovávati zájmy jednotlivých stavů. Podle mého mínění jest jen administrativním nástrojem k udržování stávajícího pořádku, prospěšného našim kruhům.

— To je docela nový náhled, — s klidným úsměvem řekl Ignatij Nikiforovič. — Obyčejně se připisuje soudu poněkud jiný účel.

— Viděl jsem, že teoreticky ano, ale ne prakticky. Účelem soudu je pouze udržovati společnost v nynějším stavu. Proto pronásleduje a odsuzuje jednak ty, kteří stojí výše než obecná úroveň a kteří ji chtějí zvýšiti, totiž tak zvané politické zločince, jednak ty, kdož stojí níže, tak zvané zločinné typy.

— Především nemohu souhlasiti s tím, že by tak zvaní političtí zločinci byli trestáni jen proto, že stojí nad průměrnou úrovní. Povětšině jsou to vyvrhelové společnosti, právě tak zkažení (ač poněkud jiným způsobem), jako ony typy zločinců, které pokládáte za nižší, než průměrná úroveň.

— Ale já znám lidi, kteří stojí nepoměrně výše, než jejich soudcové: všichni sektáři — to jsou lidé mravní, pevní…

Ale Ignatij Nikiforovič, navyklý na to, aby nebyl ve své řeči přerušován, neposlouchal Něchljudova — tím hlavně jej dráždil — a mluvil dále, současně s Něchljudovem.

— Nesouhlasím ani s tím, že účelem soudu jest udržovati dnešní stav. Soud sleduje dvojí účel… buď polepšení…

— To je pěkné polepšení ve vězení, — vpadl Něchljudov.

— Nebo odstranění, — umíněně pokračoval Ignatij Nikiforovič, — zkažených a zvířatům podobných lidí, kteří ohrožují společnost.

— To je právě to, že soud nedělá ani jedno, ani druhé. Společnost nemá k tomu ani prostředků.

— Jak to? To nechápu, — zeptal se Ignatij Nikiforovič s nuceným úsměvem.

— Chci tím říci, že opravdu rozumné tresty jsou pouze dva: tělesný trest a trest smrti. Užívalo se jich již za starodávna. Tyto však zjemněním mravů víc a více vymizují, — řekl Něchljudov.

— To je pro mne novinkou a překvapením, zvlášť slyším-li to od vás.

— Ano, způsobiti člověku bolest, aby po druhé neudělal zase to, zač již trpěl, je rozumné; a ještě rozumnější je škodlivému, nebezpečnému členu společnosti utnouti hlavu. Oba tyto tresty mají smysl. Ale jaký smysl má zavříti člověka zkaženého prázdní a špatným příkladem do vězení, kde žije v zabezpečené a povinné lenosti ve společnosti nejzkaženějších lidí? Anebo převézti ho na státní útraty — každý stojí více než 500 rublů — z tulské gubernie do irkutské nebo z kurské…

— A ejhle, lidé se přece bojí těchto cest na státní útraty, a nebýt jich a vězení, jistě bychom tu s vámi neseděli, jak teď sedíme.

— Vězení nemohou nám zajistiti bezpečnost, protože ti lidé nesedí tam věčně a budou jednou propuštěni. Naopak v těchto ústavech přivádějí se k vyššímu stupni nemravnosti a zkázy, to jest nebezpečí se zvětšuje.

— Vy chcete říci, že trestní soustava má býti zlepšena?

— Nelze ji zlepšiti. Zlepšená vězení stála by více, než to, co obětujeme na lidové vzdělání, a dolehla by novým břemenem zase jenom na lid.

— Ale nedostatky trestní soustavy nijak neučiní zbytečným sám soud, — opět švakra neposlouchaje, pokračoval ve své řeči Ignatij Nikiforovič.

— Tyto nedostatky nelze napraviti, — řekl Něchljudov povýšeným hlasem.

— Co tedy? Má se zabíjeti? Nebo mají se vylupovati oči, jak navrhoval jeden státník? — řekl Ignatij Nikiforovič, vítězně se usmívaje.

— Ano, bylo by to kruté, ale účelné. To, co se nyní děje, je kruté a neúčelné a nejen neúčelné, ale tak hloupé, že nelze pochopiti, jak se mohou lidé duševně zdraví účastniti v takovém nepěkném a ukrutném zřízení jako je trestní soud.

— A já se toho účastním, — řekl Ignatij Nikiforovič a pobledl.

— To je vaše věc. Ale já toho nechápu.

— Myslím, že mnohého nechápete, — řekl chvějícím se hlasem Ignatij Nikiforovič.

— Viděl jsem u soudu, jak náměstek státního zástupce mermomocí snažil se obviniti nešťastného chlapce, který v každém nezkaženém člověku mohl vzbuditi jen soustrast, a vím, jak jiný státní zástupce vyslýchal sektáře a zařadil čtení evangelia pod paragrafy trestního zákoníku; a vůbec všechna činnost soudu spočívá jen v takových nesmyslných a ukrutných činech.

— Nesloužil bych, kdybych tak smýšlel, — řekl Ignatij Nikiforovič a vstal.

Něchljudov uviděl zvláštní lesk za švagrovými brýlemi. „Snad to nejsou slzy,“ — pomyslil si Něchljudov. A byly to skutečně slzy, způsobené urážkou. Ignatij Nikiforovič popošel k oknu, vyňal kapesník, odkašlal si, sňal brýle, otíral je a potom si utřel oči. Vrátiv se k divanu, zapálil si doutník a více nepromluvil. Něchljudov pocítil lítost a stud, že švakra tak urazil a zarmoutil sestru, — zvláště proto, že zítra odjede a více se s nimi neuvidí. V stísněné náladě se rozloučil a odejel domů.

„Je zcela možné, že je pravdou, co jsem povídal, — aspoň mně nic nenamítal. Ale neměl jsem tak hovořiti. Změnil jsem se velmi málo, když jsem se dal tak unésti nedobrým citem, švakra tak urazil a zarmoutil ubohou Natašu,“ — myslil si.